33 Cdo 3834/2023-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně Švoma – Stroje, s.r.o., se sídlem v Pokojově 20 (identifikační číslo
osoby 024 09 933), zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v
Brně, Moravské nám. 690/15, proti žalované JSK & WR s.r.o., se sídlem v Dolních
Kounicích, Skalní 42/73 (identifikační číslo osoby 021 58 248), zastoupené Mgr.
Alešem Sázavským, advokátem se sídlem v Náměšti nad Oslavou, Nad Splavem 1045,
o 407 716 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp.
zn. 42 C 77/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 31. 5. 2023, č. j. 28 Co 31/2023-140, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 31. 5. 2023, č. j. 28 Co
31/2023-140, potvrdil (ve správném znění) usnesení ze dne 2. 11. 2022, č. j. 42
C 77/2020-96, jímž Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) zastavil
řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze
dne 19. 7. 2021, č. j. 42 C 77/2020-49, a rozhodl o nákladech řízení; současně
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pro posouzení, zda
žalovaná splnila včas svou poplatkovou povinnost za podané odvolání, je
rozhodné datum připsání částky soudního poplatku na účet soudu. Jelikož ze
zjištění soudu prvního stupně plyne, že jím stanovená dodatečná patnáctidenní
lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 26. 10. 2022, a
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ZSoP“), zapovídá přihlížet k zaplacení poplatku
po marném uplynutí lhůty (a k připsání částky na účet soudu došlo až 27. 10.
2022), řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního
práva, konkrétně „zda soudní poplatek, který uhradila příkazem dne 26. 10. 2022
– poslední den lhůty – je nutné (možné) považovat za platbu včasnou“, při
jejímž řešení se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil „od ustálené soudní
praxe“. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp.
zn. I. ÚS 2025/19, podle něhož, lze-li právní otázku včasnosti zaplacení
soudního poplatku vyložit dvojím způsobem, je třeba zvolit takový způsob
výkladu, který méně znesnadňuje přístup k spravedlnosti. Ústavní soud se sice v
citovaném nálezu výslovně vyjadřoval ke lhůtě k odeslání poplatku ve formě
kolkových známek (kdy poukázal na absenci pravidel pro určení dne platby
kolkovými známkami v daňovém řádu), podle dovolatelky je však otázkou, zda v
případě, kdy daňový řád pro určitý způsob placení daně den platby upravuje, je
třeba se tím řídit. V praxi by to totiž znamenalo, že byl-li by soudní poplatek
hrazen bezhotovostním převodem (tj. způsobem, který daňový řád upravuje), musel
by být na účet soudu připsán v poslední den lhůty. Dovolatelka prosazuje, že
tento výklad není vhodný, neboť úhrada poplatku kolkovými známkami by
vykazovala větší benevolenci a byla by proti jiným způsobům úhrady zvýhodněna.
Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti zaplacení
soudního poplatku, přičemž tvrdí, že soudní poplatek uhradila elektronickým
příkazem k úhradě, zadaným v poslední den lhůty. Ačkoli byla odeslaná částka
připadající na soudní poplatek na účet soudu připsána až den následující po
uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku, prosazuje, že je nutné platbu
považovat za včasnou, neboť operace (platba) byla poslední den lhůty zaúčtována.
Podle zákona o soudních poplatcích je poplatníkem poplatku za řízení před
odvolacím soudem odvolatel (§ 2 odst. 5 ZSoP), poplatková povinnost vzniká
podáním odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b) ZSoP); poplatek je splatný vznikem
poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 věta první ZSoP). Nebyl-li poplatek za
řízení splatný podáním odvolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud
určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví; k
zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§ 9 odst. 1
ZSoP). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže
poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (§ 9 odst. 3 ZSoP); nabude-li
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, poplatková
povinnost zaniká (§ 9 odst. 7 ZSoP).
Nejvyšší soud se problematikou okamžiku splnění poplatkové povinnosti ve své
rozhodovací praxi opakovaně zabýval. V usnesení ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 23
Cdo 3671/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1468/22, Nejvyšší soud
konstatoval, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního
poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn
bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem
připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice
soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že
účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu
srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo
3616/2016, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, ze dne 20. 12. 2018,
sp. zn. 29 ICdo 152/2018, ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020, nebo ze
dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ohledně včasnosti zaplacení soudního
poplatku i judikatura Ústavního soudu zcela konzistentně aprobuje závěr
obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní
platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den,
kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost
uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet
soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1588/20, a další
usnesení Ústavního soudu zde uvedená). Nejvyšší soud dále poukázal na to, že
Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uvedl,
že právní úpravu zakotvenou v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve
znění zákona č. 296/2017 Sb., považuje ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny za
přísnou, ale ústavně konformní z několika vzájemně provázaných důvodů (srov.
též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1970/20): „Třetí
významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku,
konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje
poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku
je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým
způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným
způsobem úhrady soudního poplatku je platba na bankovní účet zřízený u České
národní banky pro příslušný soud (§ 8 odst. 3 ZSP). Děje se tak buď bankovním
převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky.
Další možností je zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu.
Třetí způsob pak spočívá v placení kolkovými známkami, byť s omezeními
plynoucími z ustanovení § 8 odst. 4 ZSP. Ve vazbě na posledně zmíněný způsob
placení soudních poplatků se sluší zmínit, že náhradní lhůta ke splnění
poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní, a to i
po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K
tomuto názoru dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21.
5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze
dne 2. 6. 2020, v nichž vyslovil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je
zachována, byly-li posledního dne této lhůty kolkové známky předány k poštovní
přepravě. Naproti tomu v případě bezhotovostního převodu splní účastník svou
poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet
příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně
soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura
Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např.
usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20, II. ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19).“ V
usnesení ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2911/2022, pak Nejvyšší soud
zopakoval, že pochybení nebo technická chyba při bezhotovostním převodu
uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních služeb, v jejichž důsledku
nebyla předepsaná částka nejpozději v poslední den lhůty, stanovené soudem ve
výzvě k zaplacení soudního poplatku za řízení splatného podáním návrhu na
zahájení řízení, odvolání nebo dovolání, připsaná na účet soudu, jde na vrub
poplatníka, jemuž nic nebránilo v zaplacení poplatku současně s podáním
poplatného úkonu a který tak nese odpovědnost za nesplnění poplatkové
povinnosti v podobě rozhodnutí soudu o zastavení řízení podle ustanovení § 9
odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 2022; dále srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, ze dne 22. 9. 2020
sp. zn. I. ÚS 2661/20, nebo ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 632/20).
Dovodil-li odvolací soud v nyní posuzovaném případě, že lhůta k zaplacení
soudního poplatku žalované marně uplynula dne 26. 10. 2022, neboť její platba
ve výši soudního poplatku byla na účet soudu připsána až dne 27.10.2022,
rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu, na které
nemá dovolací soud důvod cokoli měnit.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání sice výslovně směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, ve
vztahu k výroku o nákladech řízení však dovolatelka neuplatnila žádné konkrétní
výhrady; ostatně dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu