33 Cdo 580/2025-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce T. Š., zastoupeného JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem, se sídlem v Sušici, Nuželická 60/III, proti žalované VM 1929 s.r.o., se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680/1 (identifikační číslo osoby 089 71 030), zastoupené Mgr. Janem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, o zaplacení 79 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 245/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 258/2024-185, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 747,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Poláka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 18 C 245/2021-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 79 281 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,28 % p. a. z částky 79 281 Kč od 23. 11. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitelka uzavřeli smlouvu o dílo na zhotovení konstrukce zábradlí, žalobce důvodně od smlouvy odstoupil, neboť dílo vykazovalo vady, pro které ho nebylo možné užívat (konstrukce zábradlí, do níž měly být instalovány skleněné desky, nevyhovovala z hlediska statiky a bezpečnosti).
Soud nepřisvědčil procesní obraně žalované, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, protože smluvně závazkový vztah nebyl uzavřen s ním, nýbrž s jeho partnerkou I. S., se kterou žalovaná jednala a která ji neinformovala o tom, že zastupuje na základě plné moci žalobce (přičemž tato skutečnost nevyplývala ani z emailové komunikace nebo osobního jednání). Soud akcentoval, že žalovaná je podnikatelem a měla se ujistit, s kým skutečně smluvně závazkový vztah uzavírá. Požádala-li I. S. po vydání faktury na její jméno žalovanou o vystavení faktury na jméno žalobce (tj. osoby odlišné od té, se kterou žalovaná jednala a komunikovala), měla se žalovaná ujistit, že smluvně závazkový vztah uzavírá skutečně s I.
S. a nikoli s třetím subjektem, za něhož je oprávněná jednat. Žalovaná takto nepostupovala, fakturu bez dalšího vystavila na jméno žalobce a platby od něj přijala; nepostupovala tudíž řádně a musí to jít k její tíži. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 258/2024-185, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že je žalobce ve věci aktivně legitimován, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by s žalovanou uzavřel smlouvu o dílo (samostatně, ani v zastoupení) a závěr o aktivní legitimaci žalobce nelze dovodit ani z doložené emailové komunikace.
S žalovanou komunikovala (e-mailem, SMS zprávami) vždy I. S., podle obsahu spisu družka žalobce. Plnou moc, kterou žalobce této osobě dne 27. 12. 2018 udělil k zastupování ve všech záležitostech spojených se stavebním řízením a stavbou samotnou, včetně potřebných projednání finančního vypořádání, zasílání a přebírání pošty, projektovaného stavebního záměru „rodinný dům na parcelním č. XY a XY v k. ú. XY“, nebyla žalované předložena. Byla to I. S., kdo se obrátil na žalovanou s poptávkou, na jejímž základě žalovaná dne 11.
5. 2020 vyhotovila nabídku č. 020520. S I. S. pak žalovaná jednala o základních náležitostech smlouvy, o parametrech díla (sloupků, skel a madel) a o ceně, a na jejíž jméno vystavila první zálohovou fakturu. V rámci proběhlé komunikace neměla žalovaná žádné indicie, že by závazek měl vůli uzavřít někdo jiný než I. S., která neinformovala, že jedná jménem žalobce, ani se neprokázala jeho plnou mocí. Dne 13. 5. 2020 sice I. S.
žalovanou požádala, aby faktura byla vystavena na jméno žalobce, čemuž žalovaná vyhověla, přičemž záloha byla obratem (z účtu žalobce) uhrazena, ovšem i v další komunikaci, po úhradě první zálohové faktury s žalovanou jednala opět I. S., aniž by bylo seznatelné, že jedná jako zástupkyně žalobce. První informace o žalobci se podává teprve z emailu ze dne 24. 7. 2020. Dne 4. 8. 2020 se žalobce dotazoval na rozpis cen a lze dovodit, že neměl přehled o sjednání díla. Po stránce právní odvolací soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016) rozvedl, že pro posouzení, kdo s žalovanou uzavřel závazkový vztah, je zcela nerozhodné, že faktura byla vystavena na žalobce a ten částku uhradil. Je-li sporné, zda osoba jednala vlastním nebo cizím jménem, tíží důkazní břemeno toho, kdo tvrdí, že jednající vystupoval za jiného (jako zástupce), tedy toho, kdo se dovolává účinků norem o přímém zastoupení. Je to tedy osoba, jež se dovolává existence zastoupení, která musí prokázat, že bylo jednání s údajným zástupcem obráceno k zastoupenému jako účastníkovi právního styku, jakož i existenci zástupčího oprávnění.
S ohledem na uvedené odvolací soud uzavřel, že
I. S. jednala ve vztahu k žalované vlastním jménem, a v důsledku toho žalobci nesvědčí právo vytýkat vady díla, a ani od smlouvy odstoupit, neboť nebyl účastníkem smlouvy. S ohledem na tento závěr se odvolací soud již nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“.
Za dosud nevyřešenou označil právní otázku „zda může zhotovitel v době po uzavření smlouvy o dílo konkludentně uznat stranu sporu“. S odkazem na doslovné znění § 546 o. z. a § 556 o. z. připomíná, že při výkladu projevu vůle se přihlédne i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Za podpory závěrů dovozených Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 29 Cdo 1260/2017 žalobce dovozuje, že požadavek, aby při výkladu vůle byl brán náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně následného chování stran, dopadá i na určení strany smlouvy, neboť i to je základní náležitostí každé smlouvy.
O konkludentně projevenou vůli jde tehdy, je-li tu jakýkoli nevýslovný komisivní nebo omisivní projev vůle (projev učiněný jinak než slovy), z něhož lze (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezpečně usoudit, co chtěl účastník vyjádřit. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že neučinil žádné závěry ze skutkového zjištění, že 15. 8. 2020 svým jménem navrhl čtyři varianty řešení zjištěných vad díla (včetně změny smlouvy) a žalovaná zvolila 19. 8. 2020 variantu odkoupení skla, aniž by jakkoliv zpochybnila jeho oprávnění jednat o obsahu smlouvy; žádnou plnou mocí I.
S. se přitom neprokazoval. Žalovaná ho uznala jako objednavatele i ve výzvě k plnění z 3. 9.
2020, v níž poukazovala na dohodu z 19. 8. 2020 a vyzvala ho k zaplacení nedoplatku za skla 1 154 Kč, k předání A profilu, na němž byla skla dodána a k předání konstrukce demontovaného zábradlí. I v opakované výzvě k plnění ze dne 29. 10. 2020 s ním opět jedná jako s objednatelem; z e-mailu a dopisů je tedy zřejmé, že ho považuje za objednatele. Podle dovolatele „nedává smysl, aby po tak jasném uznání smluvní strany by k podání žaloby měl být legitimován někdo jiný“. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Upozornila, že tvrzení žalobce o konkludentním uznání strany smlouvy a v dovolání označené důkazy jsou nové, k nimž již soud nesmí přihlédnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový základ věci vytvořený dokazováním v průběhu řízení u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu nemůže v dovolacím řízení, v němž se napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumává jen z hlediska správnosti právního posouzení věci, doznat žádných změn; v dovolání proto také nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat při pochybnosti dovolatele správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), je povinen ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť). Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. V dovolání artikulovaná otázka takovou otázku nepředstavuje, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Posouzení věcné legitimace žalobce v řízení odvolací soud založil na zjištění, že žalobce smlouvu s žalovanou neuzavřel, neboť žalovaná jednala pouze s I. S., která netvrdila, že jedná jako zástupce žalobce, ani se neprokázala jeho plnou mocí. Související výtkou, že odvolací soud při posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce nesprávně vyhodnotil některé důkazy (emailovou komunikaci mezi ním a žalovanou z 15. 8. 2020, 19. 8. 2020 a 3. 9. 2020), navíc dovolatel brojí proti správnosti (příp. úplnosti) skutkových zjištění, které však dovoláním úspěšně zpochybnit nelze.
Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že závazek je vztah relativní mezi konkrétními osobami. Má zásadně účinky jen mezi stranami (inter partes). Kdo je smluvní stranou a o jakou smlouvu jde, se posuzuje materiálně, nikoliv (pouze) podle toho, co je uvedeno na smlouvě (viz např. ŠILHÁN, Josef. § 1721 [Podstata závazku]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 7.). O smlouvě či ujednání jejího obsahu nelze hovořit, pokud nejsou známy subjekty takového jednání – podstatnou náležitostí smlouvy je tedy také řádná identifikace jejích stran (účastníků), která podle judikatury k předchozí úpravě může nabývat až standardu „nezaměnitelnosti“ označení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010). Vada v označení účastníka smlouvy nezpůsobuje automaticky její neplatnost, pokud lze výkladem právního jednání stran, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž bylo právní jednání učiněno, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 703/2002). Náležitost naopak zpravidla nebude dána tam, kde účastník smlouvy vůbec označen nebyl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2700/2007) nebo označení účastníka bylo natolik neurčité či nesrozumitelné, že pochybnosti o tom, kdo jím je, není možné odstranit ani výkladem právního jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005; z komentářové literatury viz BŘÍZA, Petr, PAVELKA, Tomáš. § 1725
[Obsah smlouvy]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2.). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při výkladu právních jednání soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).
Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn.
29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, nebo ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, uveřejněný tamtéž pod č. 37/2024). Výklad projevu vůle přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastníci právního jednání neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Ačkoli se žalobce odvolává na úpravu výkladu projevu vůle obsaženou § 546 o. z. a § 556 o. z., konkrétní otázku (odlišnou od otázky výše formulované) procesního nebo hmotného práva ve vztahu k nim v dovolání neformuluje. Odkazuje-li na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1260/2017, jde – s ohledem na skutkovou odlišnost projednávané věci – o odkaz bezcenný. Tvrzení, že snad zhotovitelka posléze (po uzavření smlouvy, a to konkrétně jednáními z 15. 8. 2020 a z 19.
8. 2020, příp. dalšími jednáními) „uznala stranu smlouvy“, je dovolatelem uplatněno v rozporu se zákazem novot v dovolacím řízení (viz § 241a odst. 6 o. s. ř.). Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu