33 Cdo 837/2023-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce K. H., zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, 28. října 640, o zaplacení 1.770.740 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 139/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 185/2022-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.021,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Blažka, advokáta.
z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 185/2022-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. v tom správném znění, že žalobci přiznal pouze částku 910.740 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z toho, že mezi stranami byla dne 15. 3. 2017 uzavřena dohoda, jejímž předmětem bylo uznání dluhu z neuhrazených smluv o půjčkách ze dne 5. 2. 2013 ve výši 220.000 Kč, ze dne 13. 5. 2013 ve výši 150.000 Kč, ze dne 28. 8. 2013 ve výši 250.000 Kč a ze dne 10. 12. 2013 ve výši 240.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento dluh uhradit nejpozději do 30. 4. 2018 a pro případ prodlení se zaplacením se zavázal uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Dne 16. 8. 2012 byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo mu povoleno řešení úpadku oddlužením. Dne 21. 6. 2018 vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalovaného a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Soudy uzavřely, že žalobci svědčila domněnka trvání dluhu a žalovanému se nepodařilo tuto domněnku vyvrátit. Smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky sjednanou v dohodě o uznání dluhu soudy neshledaly nepřiměřeně vysokou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“), jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s řešením otázky, zda pro vyvrácení domněnky trvání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve smyslu § 133 o. s. ř. stačí, jestliže majetkové a příjmové poměry, jakož i způsob života dlužníka a jím plněných povinností v insolvenčním řízení představují důkaz o jeho nemajetnosti a tedy o neposkytnutí tvrzených půjček.
Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012. Dovolatel tvrdil a prokazoval, že nedošlo k poskytnutí předmětných půjček, nikdy z jejich titulu žádné peníze neobdržel, ostatně půjčky v žalované výši nepotřeboval. Žil takovým životem, při němž půjčky nepotřeboval, ve stejném období nenabyl žádný majetek vyšší hodnoty, ani neměl dluhy v takové výši. Dluhy řešené v insolvenčním řízení byly oproti výši půjček tvrzených žalobcem zanedbatelné.
Pokud jde o nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný zdůrazňuje, že požadavek na její zaplacení je novým závazkem, který nebyl obsahem původního tvrzeného dluhu. Vůlí žalovaného nebylo uznat požadavek na zaplacení příslušenství, za které považuje smluvní pokutu. Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud nesprávně hodnotil v řízení provedené důkazy, jeho hodnocení odporuje pravidlům logického myšlení, je v rozporu s obecnou zkušeností posuzování životní situace dlužníka v insolvenčním řízení.
S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 185/2022-154, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 3. 2022, č. j. 10 C 139/2021-116, a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o.
s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na závěry konstantní judikatury se otázka uznání dluhu, byť k němu došlo až po 1. 1. 2014 (viz § 3081 a § 3028 odst. 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku) řídí dosavadními právními předpisy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, a v něm citovaná další rozhodnutí Nejvyššího soudu – blíže body 38. až 41.). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním zpochybněn (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) [srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh.
obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011]. Proto nemohl dovolací soud přihlédnout k obsahu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 11. 2023, č. j. 3 T 136/2023-352, jímž byl dovolatel a M. K. zproštěni obžaloby, podle níž měl dovolatel poškodit žalobce jako věřitele pohledávky na základě uznání dluhu ze dne 15. 3. 2017 ve výši 860.000 Kč, a společně s M. K. se pokusili zmařit uspokojení shora uvedené pohledávky žalobce z titulu nesplacených půjček, a tím mu měli způsobit škodu ve výši 860.000 Kč. K namítanému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012, v otázce uznání dluhu i v rozsahu smluvní pokuty, má dovolací soud za to, že takový rozpor zde není. Je pravda, že uznáním dluhu nelze jednostranně měnit původně sjednaný rozsah práv a povinností, a tedy ani sjednávat nové příslušenství, což koresponduje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012. V konstantní judikatuře Nejvyššího soudu je však pevně ukotven závěr, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem a není příslušenstvím pohledávky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1976/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009). Ujednání o smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria ustanovení § 544 obč. zák. (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Na rozdíl od uznání dluhu, které je jednostranným projevem vůle dlužníka, musí být smluvní pokuta sjednána a je třeba, aby tento dvoustranný právní úkon účastníků byl písemný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2641/2007). Podstatou uznání dluhu (coby zajišťovacího institutu) podle § 558 obč. zák. je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele (v daném případě žalobce), neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi (tady žalovaném), který namítá, že dluh nevznikl (popř. že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden na jiného), aby to prokázal.
V daném případě bylo uznání dluhu a smluvní pokuta (jako dva relativně samostatné právní úkony) vtěleny do jediné listiny „dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem“, podepsané oběma účastníky. Žalovaný tak nejen „uznal dluh“, nýbrž se současně nově dohodl s žalobcem na úhradě smluvní pokuty při prodlení s plněním dluhu. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu (§ 558 obč. zák.) není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005).
Přípustnost dovolání se vždy vztahuje k právním otázkám; nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3580/2018, uveřejněného pod č. 20/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2022). Spojuje-li zákon přípustnost dovolání s dosud Nejvyšším soudem nevyřešenou právní otázkou, má na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu; taková otázka – ať již hmotného či procesního práva – proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Domáhá-li se dovolatel posouzení konkrétního případu (skutku) charakterizovaného individuálními okolnostmi (tak jako v projednávané věci), nejde o otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. To platí rovněž tam, kde jde o posouzení určitého právního jednání a jeho výkladu, neboť výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností individuálního případu (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2587/2019, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011, a judikatura Ústavního soudu v něm citovaná, a dále rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018). Dovolatel přípustnost dovolání pro řešení shora uvedené otázky buduje na vlastní skutkové verzi, neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), že i přes poučení netvrdil ani neprokázal žádné okolnosti, které by byly způsobilé domněnku existence dluhu vyvrátit, ani že nepřihlédl k tomu, že peníze z tvrzených půjček nikdy neobdržel. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil v řízení provedené důkazy, že jeho hodnocení odporuje pravidlům logického myšlení a je v rozporu s obecnou zkušeností posuzování životní situace dlužníka v insolvenčním řízení, pak pomíjí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu