4 Tdo 1041/2025

4 Tdo 1041/2025-3240

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněné K. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. 44 To 168/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 37/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 19 T 37/2023, byla obviněná K. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d) a odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„nejméně od roku 2014 do 28. 7. 2021 v Praze XY, XY, dále v obci XY, XY, a na dalších místech v České republice, kde se v předmětné době zdržovala, jako matka a zákonná zástupkyně svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym)., úmyslně skrývala nezletilého před jeho otcem O. S., čímž nezletilému zabraňovala ve styku s jeho otcem, ačkoli otec o styk usiloval a pravidelný styk s otcem byl upraven prozatímně usnesením o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2018, číslo jednací 14 C 245/2013-761, které nabylo právní moci dne 17. 10. 2018, a poté rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2018, číslo jednací 14 C 245/2013-816, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2019, a obžalovaná úmyslně podsouvala nezletilému svůj hostilní postoj vůči jeho otci, což vyústilo v negativní vztah nezletilého ke svému otci, kdy nezletilý, ačkoli si na svého otce nepamatoval, při zmínce o otci projevoval strach a uváděl, že otec je zlý a že ho bil,

dále od roku 2013 do 28. 7. 2021, kdy byl nezletilý odebrán z její péče, úmyslně neumožňovala nezletilému styk s jeho prarodiči, V. K., a M. K.,

dále od září 2017 do 28. 7. 2021, kdy byl nezletilý odebrán z její péče, úmyslně nezajistila pro nezletilého vhodné vzdělávání, ačkoli má obžalovaná vysokoškolské vzdělání a je vzdělána taktéž v oblasti předškolního vzdělávání, kdy absolvovala kurz chůvy, přičemž nezletilého vzdělávala doma, a to nedostatečně, a ačkoli věděla, že nezletilý ve školních dovednostech výrazně zaostává, nezajistila nezletilému komplexní odborné vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, přestože na nutnost takového vyšetření byla opakovaně pedagogickými pracovníky základních škol, v nichž byl nezletilý zapsán, upozorňována, a to minimálně od 19. 1. 2020, kdy nutnost odborného vyšetření nezletilého, který nedosahoval požadovaných pokroků ve vzdělávání, byla konstatována při přezkoušení nezletilého v pololetí třetího ročníku pedagogickou pracovnicí AMA SCHOOL – základní školy a mateřské školy montessori o.p.s., přičemž když základní škola na předložení potvrzení o odborném vyšetření nezletilého trvala, obžalovaná ve snaze se této povinnosti vyhnout opakovaně nezletilého přehlásila na jinou základní školu, což učinila dne 30. 5. 2020, kdy nezletilého přehlásila na Základní školu XY, a dne 1. 6. 2021, kdy nezletilého přehlásila na Základní školu a mateřskou školu XY,

a dále od roku 2017 do 28. 7. 2021 obžalovaná nezajišťovala lékařská ani jiná odborná vyšetření a péči pro nezletilého, a to zejména pravidelné preventivní lékařské prohlídky u praktické lékařky pro děti a dorost, nezajistila stomatologickou péči a ani logopedické vyšetření a logopedickou terapii, přestože ji nezletilý zjevně potřeboval,

čímž narušila sociální, emoční a kognitivní vývoj nezletilého, kdy u něj došlo k výraznému opoždění v porozumění řeči, vyjadřovacích schopnostech, grafomotorice, nezletilý neměl ke dni 28. 7. 2021, kdy byl odebrán z péče obžalované, osvojenou schopnost čtení, psaní a počítání, nebyl schopen spontánně vyprávět, občas používal věku neadekvátní obraty z prostředí dospělých, projevoval nedostatky v oblasti vrstevnické socializace, v oblasti hygieny a sebeobsluhy, a u nezletilého byl shledán syndrom CAN způsobený sociální, podnětovou a emoční deprivací, který se projevuje naučenou bezmocí, poruchou sociálních vztahů a vazeb, nerovnoměrným vývojem intelektových schopností“.

2. Za tento přečin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 9 (devíti) měsíců. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku jí dále uložil povinnost absolvovat ve zkušební době podmíněného odsouzení resocializační program Probační a mediační služby „Vnímám i Tebe“. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku jí zároveň uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit nemajetkovou újmu poškozeným.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále soud prvního stupně uložil obviněné povinnost nahradit poškozenému AAAAA nemajetkovou újmu představovanou duševními útrapami ve výši 150 000 Kč a poškozenému O. S. nemajetkovou újmu představovanou duševními útrapami ve výši 40 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud prvního stupně odkázal poškozeného AAAAA a poškozeného O. S. se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. 44 To 168/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. 44 To 168/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce dne 10. 10. 2025 dovolání. Důvody dovolání spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

6. Dovolatelka v podaném dovolání předně namítá, že jak nalézací, tak i odvolací soud bez řádného odůvodnění zamítly její důkazní návrhy, které mohly

zásadně ovlivnit právní posouzení skutku, který je jí kladen za vinu. Zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury je třeba každý důkazní návrh věcně posoudit a případně jasně zdůvodnit, proč důkaz nebyl proveden; pouhé konstatování o nadbytečnosti nestačí a odporuje právu na spravedlivý proces. Má za to, že soudy se při posuzování jejích důkazních návrhů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1560/2019), podle níž opomenutým důkazem je i návrh zamítnutý bez věcně přiléhavého a srozumitelného odůvodnění.

7. Dále obviněná akcentuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů existuje extrémní nesoulad, který zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň porušuje její právo na spravedlivý proces. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 114/2019, které považuje za přiléhavé, neboť i v jejím případě soudy nezohlednily skutečnosti svědčící v její prospěch a zamítly podstatnou část důkazních návrhů obhajoby.

8. Dovolatelka následně vytýká odvolacímu soudu, že rezignoval na svou přezkumnou funkci, když se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a pouze převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by provedl jejich vlastní přezkum a zhodnocení. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje navíc za nepřehledné a vnitřně nesystematické. Takový postup je podle obviněné v rozporu s požadavky, které formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 Tdo 720/2023, podle něhož má odvolací soud povinnost vypořádat se s každou odvolací námitkou a své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit. Pouhé převzetí závěrů soudu prvního stupně podle ní porušuje její právo na spravedlivý proces.

9. Současně obviněná odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal se skutečnostmi, které uváděla v odvolání, a neprovedl potřebné doplnění dokazování. Má za to, že odvolací soud tím, že opomenul důkazy navrhované obhajobou, vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož mohl poté nesprávně právně posoudit její skutek. Obviněná opětovně uvádí, že odvolací soud se omezil na pouhé převzetí argumentace nalézacího soudu, což je podle ní v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 174/2025), činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a představuje porušení práva na spravedlivý proces.

10. Závěrem dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. 44 To 168/2025, společně s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 19 T 37/2023, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. K dovolání obviněné se vyjádřila dne 11. 11. 2025 pod sp. zn. 1 NZO 844/2025 státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem vyjádření zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, obsah podaného dovolání a uplatněné dovolací důvody, přičemž konstatovala, že dovolání obviněné je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly.

12. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Akcentuje, že soudy nižších stupňů na námitky obviněné adekvátně reagovaly, a s nosnými body jejich argumentace se ztotožňuje.

13. Státní zástupkyně dále poznamenává, že obviněná podané dovolaní opírá o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a namítá nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů, vadu opomenutých důkazů a nesprávné právní posouzení skutku. Přestože tyto námitky lze podřadit pod označené dovolací důvody, státní zástupkyně je považuje za zjevně neopodstatněné.

14. Ve spojitosti s dovolacími námitkami obviněné předně uvádí, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to jak z hlediska jeho rozsahu, tak i při následném formování skutkových závěrů. Konstatuje, že svým povinnostem dostál i odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s námitkami obviněné se přiléhavě vypořádal. Dále zdůrazňuje, že dokazování v trestním řízení není bezbřehé a jeho rozsah je určován výhradně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro spravedlivé rozhodnutí. Pokud soud navržený důkaz odmítne, musí své rozhodnutí řádně odůvodnit, což v daném případě učinil jak soud prvního stupně (pod bodem 53 svého rozhodnutí), tak i soud odvolací (pod bodem 21 svého rozhodnutí).

15. Jednání obviněné bylo podle státní zástupkyně prokázáno zejména znaleckými posudky z oblasti psychiatrie a psychologie, které se týkaly jak poškozeného AAAAA, tak samotné obviněné. Tyto znalecké posudky byly v souladu s dalšími provedenými důkazy a jejich závěry, které soudy převzaly, korespondují i se svědectvím osob, v jejichž péči byl poškozený poté, co byl odebrán z péče obviněné. Z provedených důkazů podle státní zástupkyně jednoznačně vyplynulo, že následky a stav poškozeného byly způsobeny zaviněným jednáním obviněné, která jednala minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když byla kompetentními osobami opakovaně upozorňována na nutnost odborného vyšetření poškozeného, avšak tomuto se vyhýbala jeho opakovaným přemisťováním mezi jednotlivými školskými zařízeními. Současně řádně nepečovala o jeho zdraví, což lze demonstrovat na jednoznačném zanedbání dentální péče. Podle státní zástupkyně tak bylo jednání obviněné provedeným dokazováním prokázáno, a i použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.

16. Závěrem vyjádření proto navrhuje dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

17. Obhájce obviněné využil možnosti repliky k podanému vyjádření státní zástupkyně. Předně konstatoval, že pokud je dovolatelce vytýkáno, že její dovolání je založeno na opakování obhajoby, kterou uplatnila před soudy nižších stupňů, tak je to z toho důvodu, že soudy nižších stupňů se s její argumentací dostatečným způsobem nevypořádaly. Akcentuje, že v průběhu řízení opakovaně uváděla řadu důkazů, které svědčí o její nevině. Tyto navrhované důkazy nebyly provedeny či jejich neprovedení bylo toliko formalisticky odmítnuto.

18. Nemůže proto souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování. Tento závěr odporuje faktickému stavu věci, když došlo k závažným pochybením, neboť řízení bylo zatíženo vadou opomenutých důkazů, nedostatkem řádného zdůvodnění a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Tyto vady pak neodstranil ani odvolací soud, který zcela nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně. Proto tedy nemůže ani souhlasit s bodem 7 vyjádření státní zástupkyně, když dokazování nemůže být zaměřeno jen na prokazování skutečností svědčících v její neprospěch a neposkytování dostatečného prostoru obhajobě.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. /

22. Nejvyšší soud současně připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Obviněná své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i

právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

24. Dále obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Jelikož obviněná výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jejího dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněná výslovně neoznačila. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

27. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

28. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenuté důkazy a nesprávné právní posouzení skutku, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice s určitou mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

29. Současně je třeba předeslat, že námitky uvedené v dovolání, vyjma těch, které směřují výlučně do postupu odvolacího soudu, obviněná uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněné představuje z podstatné zčásti pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněná v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnila před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408].

30. Jak již bylo konstatováno, obviněná v podaném dovolání především uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy jednak namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou tzv. zjevného rozporu (první alternativa tohoto dovolacího důvodu), a jednak tvrdí, že řízení před soudy nižších stupňů jsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů (třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu).

31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval obviněnou namítanou vadou tzv. zjevného rozporu, tj. tvrzením, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněná v podaném dovolání namítá, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily skutečnosti svědčící v její prospěch, které se po celou dobu řízení snažila neúspěšně uplatňovat, a na základě provedených důkazů dospěly k závěrům, které jsou v příkrém rozporu s obsahem provedeného dokazování. Současně akcentuje, že došlo k zamítnutí řady důkazních návrhů obhajoby, čímž fakticky spojuje tvrzený extrémní rozpor i s rozsahem provedeného dokazování. V čem konkrétně tento rozpor spatřuje, resp. mezi kterými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy jej shledává, však neuvádí.

32. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné nejdříve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určen především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

33. Ke shora uvedené námitce obviněné směřující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě proto Nejvyšší soud uvádí, že ji nelze považovat za relevantně uplatněnou. Je tomu tak především proto, že obsahově tato námitka nepřesahuje meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedené námitky se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

34. V této souvislosti ještě Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

35. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že jak nalézací, tak odvolací soud uvedeným povinnostem beze zbytku dostály, když v odůvodněních svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněné. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a s ohledem na velmi obecně formulovanou námitku obviněně stran tzv. zjevného rozporu, která mu neumožňuje konkrétně blíže reagovat, pro stručnost toliko odkazuje na body 54–79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 22–23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

36. Bez ohledu na shora uvedené stran tvrzení, že soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly obhajobou obviněné, je třeba akcentovat, že v dané věci zejména soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, když je třeba zdůraznit, že prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak důkazy, které navrhla obhajoba, byť neprovedl všechny požadované důkazy, takže v žádném případě neprováděl důkazy selektivním způsobem. Současně tento soud řádně a dostatečně zdůvodnil, na základě jakých důkazů považoval obhajobu obviněné za vyvrácenou (blíže viz body 54 až 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když i logicky odůvodnil, proč na rozdíl od tvrzení obviněné má za to, že důkazy, kterých se tato dovolává ji nemohou vyviňovat (např. hodnocení výpovědi svědků stran tvrzeného domácího násilí a špatného chování otce k nezletilému). Stejně tak postupoval odvolací soud, který dostatečně a řádně reagoval na obhajobu obviněné, jak bude rozvedeno dále z pohledu tvrzení obviněné o nedodržení přezkumné povinnosti odvolacím soudem.

37. Nejvyšší soud se následně zabýval obviněnou namítanou vadou tzv. opomenutých důkazů. K této problematice je namístě nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

38. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

39. Předně je třeba uvést, že i námitku týkající se neprovedení navrhovaných důkazů obviněná formulovala pouze velmi obecně a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než reagovat taktéž pouze obecně, když výslovně tyto důkazy v dovolání nevyjmenovává (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Lze konstatovat, že obviněná uplatnila návrhy na doplnění dokazování jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem. Oba soudy přitom její návrhy zamítly jako nadbytečné, a to jednak vzhledem k tomu, jaké časové období je předmětem obžaloby a k jakému období se měly vztahovat navržené důkazy, a jednak vzhledem k tomu, co již bylo v řízení prokázáno a jakým jednáním byla obviněná soudem uznána vinnou. Jinými slovy, obviněnou navrhované důkazy podle soudů nižších stupňů nemohly ve věci přinést nové poznatky mající význam pro rozhodnutí. Soudy obou stupňů se i přes určitou nepřehlednost vznesených návrhů s těmito náležitě vypořádaly a u každého jednotlivého návrhu uvedly, proč tento důkaz neprovedly (viz bod 53 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9–21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že obviněnou navrhované důkazy nemohou být tzv. opomenutými důkazy, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se návrhy obviněné řádně zabývaly a jejich zamítnutí přiléhavě, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavírá, že námitku obviněné směřující na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.

40. Obviněná v podaném dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu je třeba uvést, že podstata její argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán. Z uvedeného vyplývá, že uplatněná argumentace se míjí s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Jinými slovy, obviněná vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. Teprve následně, na základě jí předkládané verze skutkového děje dovozuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto formulované námitky však nejsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod materiálně podřaditelné.

41. Závěrem se Nejvyšší soud zabýval dovolací argumentací obviněné, v rámci níž vytýká odvolacímu soudu, že rezignoval na svou přezkumnou funkci, když se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a pouze převzal závěry soudu prvního stupně, a tímto podle obviněné zároveň porušil její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněné za to, že odvolací soud svým povinnostem dostál a na podkladě obviněnou podaného odvolání řádně přezkoumal napadené rozhodnutí nalézacího soudu i řízení mu předcházející.

Je třeba konstatovat, že odvolání obviněné (viz č. l. 2989–3071 spisového materiálu) bylo do jisté míry nepřehledné; obviněná se v rámci něj vyjádřila ke všem důkazům provedeným před nalézacím soudem, zcela odmítla skutkové závěry učiněné nalézacím soudem, neboť ty byly podle ní provedeny na podkladě chybného hodnocení důkazů, když valná většina důkazů podle ní nevyznívá tak, jak je hodnotil nalézací soud, a ten podle ní navíc pominul význam těch důkazů, které svědčily v její prospěch. Z důvodů tvrzených nesrovnalostí zároveň v rámci podaného odvolání učinila návrhy na doplnění dokazování, jak již bylo zmíněno výše.

Obviněná tedy prostřednictvím odvolacích námitek ve své podstatě pouze polemizovala s hodnocením důkazů ze strany nalézacího soudu a se skutkovými závěry, které na jejich základě učinil. Z tohoto hlediska proto odvolací soud napadené rozhodnutí v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a dospěl k závěru, že nalézací soud provedl veškeré dostupné důkazy mající důkazní sílu a relevantní vypovídací hodnotu pro možnost posoudit skutkový základ podané obžaloby a takto provedené důkazy v souladu se zákonem, tj. nikoliv izolovaně, ale v komplexu a veškerých zjištěných souvislostech, i hodnotil.

V odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatuje, že hodnotící úvahy nalézacího soudu jsou logické, s důkazy vzájemně provázané a pro stručnost odkazuje na skutkovou argumentaci nalézacího soudu, kterou považuje za zcela výstižnou, a následně některé z podstatných úvah rekapituluje. Současně podrobně objasňuje, proč považoval obviněnou navrhované důkazy za nadbytečné. Nelze tedy mít za to, že odvolací soud pouze převzal závěry nalézacího soudu, ale naopak, lze uzavřít, že odvolací soud vystihl podstatu odvolacích námitek obviněné a náležitým způsobem se s nimi vypořádal, když srozumitelně vysvětlil, proč neakceptoval návrhy na provedení dalších důkazů a proč považoval hodnocení důkazů a na ně navazující skutkové závěry nalézacího soudu za správné.

V postupu odvolacího soudu proto z pohledu Nejvyššího soudu nelze spatřovat porušení práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

42. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že v předmětné věci odvolací soud nijak nedoplňoval dokazování, když shledal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za úplné a správné. Je proto logické, že nerozváděl každý prováděný důkaz samostatně, konkrétně co z nich vyplývá, zejména za situace, kdy obviněná opakovala obhajobu, kterou uplatnila nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i v přípravném řízení a soud prvního stupně na ni adekvátně a řádným způsobem reagoval. Takový postup lze považovat za odpovídající, zejména tehdy, pokud odvolací soud nijak nedoplňuje dokazování, když řízení před soudem prvního a druhého stupně spolu nejen souvisí, ale rozhodování soudu druhého stupně na postup soudu prvního stupně navazuje, kdy výsledkem takového rozhodování těchto soudů je jedno pravomocné rozhodnutí o vině a s tím související rozhodnutí o trestu, popř. ochranném opatření či náhradě škody.

43. V návaznosti na výše uvedené a s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran opětovně uplatněných námitek a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

44. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněnou uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnou uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice s určitou mírou tolerance odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 12. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu