4 Tdo 1054/2025-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný V. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 9 To
158/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 91/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 4. 2025, sp. zn. 5 T
91/2024, byl obviněný V. A. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175
odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin vydírání podle §
175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §
228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1
tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze
dne 18. 6. 2024, č. j. 5 T 91/2023-323, ve znění opravného usnesení ze dne 15.
7. 2024, č. j. 5 T 91/2023-329, byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3
roky, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu 5 let a nad obviněným byl vysloven dohled. Soud prvního
stupně současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z výše
citovaného rozsudku Okresního soudu Jihlavě, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu.
2. Pokud jde o jednání, kterým obviněný shora uvedené trestné činy
spáchal, lze v podrobnostech odkázat na popis skutku ve výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně, který se shoduje s obžalobou. Skutek ve stručnosti
spočívá v tom, že obviněný od května 2023 do 29. 4. 2024 na různých místech
okresu Jihlava, nejčastěji v XY, neustále telefonicky i osobně vyhledával
bývalou družku V. F., telefonicky nebo osobně kontaktoval také její rodinné
příslušníky, známé a sousedy, ve snaze docílit toho, aby se k němu vrátila.
Postupem času poškozenou začal na veřejnosti přístupných místech pronásledovat,
slovně s použitím četných vulgarismů ji napadal, a to pravidelně v přítomnosti
jejich nezletilých dětí. Opakovaně ji také napadl fyzicky údery otevřenou dlaní
do různých částí těla i do hlavy, mačkáním prstů apod., čímž poškozené způsobil
různá zranění, která jí byla lékařsky ošetřena a v jejichž důsledku byla
dvakrát po dobu přesahující jeden týden omezena v obvyklém způsobu života
bolestivostí, nutností dodržovat klidový režim a nosit krční límec a z toho
vyplývající pracovní neschopností. Nejméně ve dvou případech pak obviněný
poškozenou bez jejího svolení osahával na prsou. Také jí odmítl z předchozího
společného bydliště vydat její osobní věci, dobýval se do zavřených vchodových
dveří jejího bytu, najížděl svým vozidlem do bezprostřední blízkosti jejího
vozidla, bránil jí v odjezdu a přesvědčoval ji, aby změnila svoji výpověď
ohledně fyzického napadení, přičemž jí nejrůznějšími způsoby vyhrožoval, mimo
jiné i smrtí. Své útoky vůči poškozené v průběhu času stupňoval, což v ní
vyvolalo obavu o její život a zdraví, v důsledku čehož jí byla poskytnuta 3. 5.
2024 krátkodobá ochrana Policií ČR. Uvedeného jednání se obviněný dopustil ve
zkušební době, která mu byla ve výměře 14 měsíců stanovena usnesením státního
zástupce Okresního státního zastupitelstvím v Jihlavě ze dne 31. 8. 2023, sp.
zn. ZK 312/2023, které nabylo právní moci dne 19. 9. 2023, jímž bylo podle §
179g odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na
potrestání mimo jiné i pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Obviněný v hlavním líčení před zahájením dokazování prohlásil, že je
vinný ze spáchání skutku uvedeného v obžalobě, a to v celém jeho rozsahu, a
akceptoval jeho právního posouzení. Soud prvního stupně přijal jeho prohlášení
viny a dokazování následně vedl jen k trestu a k adheznímu nároku poškozené V.
F., o kterém rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby
poškozené zaplatil za nemajetkovou újmu 80 000 Kč, a poškozenou se zbytkem
jejího nároku podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech
občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a poškozená V. F. Státní zástupce
napadl výlučně výrok o trestu, a to v neprospěch obviněného, poškozená brojila
proti adheznímu výroku, kterým byla odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 7.
2025, sp. zn. 9 To 158/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu
a podle § 259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému
V. A. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
uložil souhrnný trest odnětí svobody na 2 roky. Pro jeho výkon obviněného podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě
ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 5 T 91/2023, jakož i všechna na něj navazující
rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Odvolání poškozené podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítnul.
II.
Dovolání obviněného
5. Rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Milana Zápotočného v zákonné lhůtě dovoláním. Odkázal na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to ve všech jejich
6. Odvolacímu soudu dovolatel primárně vytknul, že ačkoli v odvolacím
řízení neprovedl nové důkazy nad rámec těch, ze kterých vycházel soud prvního
stupně, změnil mu trest odnětí svobody na nepodmíněný a vycházel přitom jen z
nepodložené argumentace v odvolání státního zástupce, tj. že obviněný páchá
trestnou činnost dlouhodobě, opakovaně a stupňovitě.
7. V další části dovolací argumentace obviněný poněkud překvapivě poté,
co nejprve konstatoval, že v hlavním líčení se vší rozvahou prohlásil, že je
vinen ze spáchání skutku uvedeného v obžalobě, v důsledku čehož nebylo ke
skutkovým tvrzením obžaloby prováděno dokazování, a v jiné části dovolání v
souvislosti s trestem poukázal na polehčující okolnost spočívající právě v
prohlášení viny, uvedl, že řízení je zatíženo vadou spočívající v extrémním
nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů
a namítl, že nebyla dodržena zásada materiální pravdy, která podle judikatury
Ústavního soudu platí i při konsenzuálních způsobech řešení trestních věcí (viz
nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23). V návaznosti
na to pak obviněný detailně rozebral svoji výpověď a selektivně i některé
důkazy obstarané v přípravném řízení a přednesl jinou verzi skutkového děje,
než jak je popsána v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně. Zásadně v ní
popřel, že by poškozenou V. F. ve dnech 7. 4. a 29. 4. 2024 fyzicky napadl, a
vysvětlil, že zranění, která poškozená v těchto dnech utrpěla, si přivodila
nechtěně sama a cíleně zveličila jejich charakter, aby mu přitížila a vyvolala
jeho trestní stíhání.
8. Vyjma toho obviněný s vysvětlením, že tak činí z procesní opatrnosti,
poukázal na nesrovnalosti, které spatřuje ve výpovědích L. F., otce poškozené,
a dalších svědků vypovídajících ke skutku, který byl projednáván v trestní věci
vedené před Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 91/2023, která skončila
odsuzujícím rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, jenž nabyl právní moci dne 12. 11.
2024 a ke kterému. byl v této trestní věci ukládán souhrnný trest.
9. Obviněný také konstatoval, že extrémní nesoulad skutkových zjištění a
provedených důkazů vznikl tím, že soudy opomněly vzít v potaz úřední záznam
Policie ČR o kamerovém záznamu ze dne 23. 7. 2024 a protokol o provedení
pohovoru s jeho nezletilými dětmi dne 23. 5. 2024, což se odrazilo v uložení
nepřiměřeně přísného trestu.
10. V obecné rovině obviněný zdůraznil, že ani přijaté prohlášení viny
podle § 206c tr. ř. nezbavuje soud povinnosti postupovat v souladu se zásadou
zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a se
zásadou presumpce neviny i z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo (§ 2 odst.
2 tr. ř.). Na tom a na vlastním rozboru důkazní situace obviněný vystavěl
námitku porušení práva na spravedlivý proces nedodržením zásady volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Současně namítl, že soudy v rozporu s
nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, a ze dne
19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně
nerozebraly důkazy, o které opírají svá skutková zjištění, a nezabývaly se
spolehlivostí důkazních pramenů.
11. Závěrečným okruhem námitek obviněný brojil proti výroku o trestu,
jmenovitě proti tomu, že mu byl původně podmíněně odložený trest odnětí svobody
odvolacím soudem změněn na nepodmíněný trest odnětí svobody, byť v kratší
výměře. Obviněný zde reprodukoval část svého vyjádření k odvolání státního
zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, která se týkala argumentu
státního zástupce, že k nápravě obviněného nepostačuje trest výchovného
charakteru, protože v napadání poškozené pokračoval i po vynesení rozsudku
soudu prvního stupně, konkrétně dne 25. 4. 2025 jí znovu vyhrožoval, tentokrát
fyzickou likvidací. Obviněný k tomu uvedl, že výrokem ...“jestli já přijdu o
pivovar, tak to u nás skončí hůř jak u V.…“, nevyhrožoval poškozené usmrcením a
neodkazoval jím na samotný zločin vraždy, ke které došlo dne 12. 2. 2025 v
jejich sousedství, nýbrž zdůrazňoval negativní ekonomické dopady prodeje
pivovaru na rodinné příjmy, které si poškozená nebyla sto uvědomit.
12. K výroku o trestu obviněný dále uvedl, že odvolací soud v podstatě
pominul, že obviněný se k vině doznal, projevil lítost nad svým jednáním a má
snahu se napravit. Nedostatečně přihlédl i k jeho rodičovské roli, k vyživovací
povinnosti a k dopadům výkonu trestu na jeho nezletilé děti. Poukázal na
povinnost zohlednit rodinné poměry pachatele podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku,
na princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
a na potřebu individualizace trestu. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze
dne 27. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, a nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl.
ÚS 23/02, a odcitoval pasáže z jejich odůvodnění vztahující se k nejlepšímu
zájmu dítěte jako hledisku při jakékoli činnosti týkající se dětí uskutečňované
veřejnými nebo soukromými sociálním zařízeními, soudy správní orgány apod.
Připomněl rovněž čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že
přichází-li při odsouzení pachatele za trestný čin do úvahy nepodmíněný trest
odnětí svobody, jsou obecné soudy povinny pečlivě zvažovat nejlepší zájem
dítěte a alternativy k tomuto trestu. Této povinnosti podle něj odvolací soud
nedostál, slepě převzal argumentaci státního zástupce z odvolání a v rozporu se
zásadou proporcionality a principem ultima ratio mu zpřísnil původně podmíněně
odložený trest odnětí svobody na trest nepodmíněný.
13. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265h
odst. 3 tr. ř. přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody do doby
rozhodnutí o dovolání.
III.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství. Obsáhlou dovolací argumentaci obviněného označil za
nepřehlednou a obtížně srozumitelnou a extrahoval z ní čtyři okruhy dovolacích
námitek: 1) rozpor zjištěného skutkového stavu s obsahem provedených důkazů; 2)
nepřípustné přijetí prohlášení viny obviněného soudem prvního stupně; 3)
nesprávné vyhodnocení vážnosti pohrůžky vůči poškozené státním zástupcem v
odvolání; 4) nepřiměřeně přísný trest a nedostatečné zohlednění nejlepšího
zájmu dítěte. K námitkám pod body 2), 3) a 4) státního zástupce uvedl, že
neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř., zatímco námitky pod
bodem 1) lze podle něj formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., avšak jejich obsah tomuto dovolacímu důvodu materiálně
nekonvenuje.
15. Ad 1) Státní zástupce zdůraznil, že veškerá argumentace obviněného
je snahou napadnout mimořádným opravným prostředkem skutečnosti obsažené v
přijatém prohlášení viny, které, jak sám v dovolání konstatoval, učinil
dobrovolně, a ve vztahu ke kterému netvrdil procesní vadu, která by zpochybnila
soulad jeho přijetí s požadavky na zachování práva na obhajobu. Připomněl
účinky přijatého prohlášení viny a odkázal na § 206c odst. 7 tr. ř., podle
něhož je prohlášení viny neodvolatelné a skutečnosti v něm uvedené nelze
napadat opravným prostředkem. Obviněný navíc ani věcně neoznačil, v čem
konkrétně by měly spočívat typové excesy umožňující zásah do skutkových
zjištění, a vlastní verzi skutkových závěrů se snaží prosadit na základě
izolované a jednostranné analýzy některých důkazů, což je v dovolacím řízení
nepřípustné, neboť Nejvyšší soud vychází zásadně vychází ze skutkových zjištění
soudů učiněných soudy nižších stupňů a do těchto zasahuje jen zcela výjimečně,
v případě nejintenzivnějších vad.
16. Z toho, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně souhlasil se
skutkovým stavem uvedeným v obžalobě, učinil prohlášení viny, které bylo soudem
přijato, čímž sám významně redukoval rozsah prováděného dokazování v hlavním
líčení a rezignoval na možnost skutkové obrany, a z faktu, že obviněný rozsudek
soudu prvního stupně nenapadl odvoláním, státní zástupce dovodil, že dovolání
obviněného v části týkající se skutkových zjištění je jen účelovou snahou
zpětně zpochybnit skutkový stav poté, co mu odvolací soud uložil přísnější
trest. Taková výhrada však sama o sobě nezakládá dovolací přezkum ve vztahu k
výroku o vině.
17. Ad 2) Státní zástupce uvedl, že obviněný námitku uplatnil v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu k institutu prohlášení
viny podle § 206c tr. ř. a jeho účinkům. Vyložil, že tam, kde obviněný
prohlásil vinu a soud prvního stupně jeho prohlášení přijal, přičemž odvolací
soud přezkoumával pouze výrok o trestu a o nároku poškozené na náhradu škody,
nelze napadat rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř, jestliže prohlášení viny a jeho přijetí proběhly v souladu s
procesními požadavky při respektu k právu obviněného na obhajobu. Za těchto
podmínek akceptuje účinky § 206c odst. 7 tr. ř. i Ústavní soud (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 274/2025).
18. Odkaz obviněného na nálezovou judikaturu Ústavního soudu se podle
státního zástupce míjí s projednávanou věcí, neboť Ústavní soud vymezil
situace, kdy soudy přistoupily k přijetí prohlášení viny při pochybnostech o
jeho vážnosti či dobrovolnosti nebo bez dostatečného podkladu ve spise pro
spolehlivé skutkové závěry. Z protokolu o hlavním líčení v této trestní věci
ale vyplývá, že prohlášení viny obviněný učinil v souladu s trestním řádem, za
přítomnosti obhájce, po řádném poučení a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o
dobrovolnosti a autenticitě učiněného prohlášení, přičemž soud prvního stupně
následně vedl rozsáhlé dokazování pouze k trestu a nároku poškozené.
19. Ad 3) Státní zástupce uvedl, že tato námitka nesměřuje vůči
napadanému rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., obviněný se jí vymezuje
jen proti obsahu odvolání státního zástupce. Upozornil, že odvolací soud ve
vlastním odůvodnění rozsudku nijak nezmiňuje ani nezohledňuje rozhovor
obviněného s poškozenou, ke kterému došlo 25. 4. 2025, a své závěry o tom, že
obviněný se nepoučil a opakuje obtěžující a výhružné jednání vůči poškozené a
její rodině, opřel jen o předchozí odsouzení obviněného, v jehož průběhu se
dopustil skutku projednávaného v této věci.
20. Ad 4) Státní zástupce připomněl, že podle ustálené judikatury nejsou
námitky proti přísnosti trestu zásadně způsobilé naplnit dovolací důvod podle §
265b odst. 1 tr. ř. Vyhovění dovolání založeného na výhradách k přiměřenosti
trestu přichází v úvahu jen tehdy, jestliže uložený trest představuje porušení
základních práv a svobod, typicky v návaznosti na extrémně vadný procesní
postup, nebo je-li výrok o trestu nepřezkoumatelný. Takové mimořádné okolnosti
v daně věci neshledal. Odvolací soud se výrokem o trestu zabýval podrobně a
jeho úvahy jsou racionální, podložené výsledky dokazování a vypořádávají se i s
odlišným přístupem soudu prvního stupně. Správně přitom akcentoval
nepřeceňování prohlášení viny, absenci projevu upřímné lítosti, pokračování v
druhově stejné trestné činnosti bez ohledu na probíhající trestní řízení a
dlouhodobé dopady jednání obviněného na poškozenou. Uvedené okolnosti podle
státního zástupce legitimují závěr o nezbytnosti přímého výkonu trestu odnětí
svobody.
21. Za nepřesvědčivou označil státní zástupce argumentaci obviněného
nejlepším zájmem dítěte, uplatněnou s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. Uvedl, že tento nález se týká primárně
aplikace institutu mimořádného snížení trestu a s posuzovanou věcí se míjí,
protože odvolací soud mohl i v rámci nemodifikované trestní sazby uložit trest
odnětí svobody s podmíněným odkladem, jak to učinil soud prvního stupně, jehož
výrok o trestu odviněný akceptoval. Státní zástupce zdůraznil, že nejlepší
zájem dítěte nelze bez dalšího nadřazovat nad účel trestu a ochranu společnosti
a že Ústavní soud ve svém navazujícím rozhodování (výslovně odkázal na nález
sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020), připustil převážení tohoto hlediska
jen za výjimečné kumulace okolností zvláštního zřetele (např. silná závislost
dítěte na pachateli v důsledku zdravotního stavu, velmi nízká společenská
škodlivost činu, nulové dopady činu do sféry dítěte apod.). Na takové
specifické okolnosti obviněný podle státního zástupce v dovolání nepoukázal.
Naopak z rozsudků soudů obou stupňů je zřejmá řada okolností, která svědčí
proti tomu, že setrvání obviněného na svobodě by bylo v nejlepším zájmu jeho
nezletilých dětí. Trestná činnost obviněného směřovala proti osobě o ně
pečující, byla soustavná, dlouhodobá a negativně se promítla do jejího
psychického i zdravotního stavu, což se může nepochybně negativně přenášet i na
nezletilé děti. Obviněný se dopustil souběhu hned několika přečinů a jednoho
zločinu, jehož závažnost nelze bagatelizovat. V jeho trestné činnosti byly
přítomny prvky násilí. Samy nezletilé děti byly opakovaně páchání této trestné
činnosti přítomny. To svědčí o nezdrženlivosti obviněného i při vědomí možného
vlivu jeho trestné činnosti na nezletilé děti, což v konečném důsledku staví
jeho reklamaci nedostatečného přihlédnutí k nejlepšímu zájmu dětí do ryze
účelového a sobeckého světla.
22. Své vyjádření státní zástupce uzavřel konstatováním, že nelze
dovodit, že by odvolací soud při ukládání trestu nepřípustně vybočil z mezí
diskrece vymezené právním řádem a ústavním pořádkem.
23. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání odmítl v
neveřejném zasedání podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované
rozhodnutí.
24. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím
svého obhájce replikou. V ní zdůraznil, že dovolací soud se nemá řídit
subjektivním hodnocením státního zástupce, nýbrž má sám posuzovat, zda
uplatněné námitky naplňují zákonné dovolací důvody a mají materiální relevanci.
Není pravdou, že by obviněný v dovolání jen účelově přehodnocoval důkazy. Ve
skutečnosti poukázal na extrémní nesoulad provedeného dokazování a skutkových
zjištění. Za přehlédnuté či neadekvátně vyhodnocené označil výpověď své
nezletilé dcery, svědeckou výpověď svědka S., úřední záznam Policie ČR o
kamerovém záznamu ze dne 23. 7. 2024 a protokol o provedení pohovoru s
nezletilými dětmi ze dne 23. 5. 2024.
25. Obviněný znovu připomněl, že institut prohlášení viny neumožňuje
obcházet zásadu materiální pravdy ani pravidlo in dubio pro reo. Akcentoval, že
skutková zjištění musí mí oporu v provedených důkazech, případně notorietách a
že soud nesmí dospět k relevantním skutkovým závěrům na základě domněnek či
pouhých tvrzení stran. V této souvislosti odkázal na § 2 odst. 5 tr. ř. a na
nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23, z něhož
dovozuje, že ani při konsensuálních postupech nelze rezignovat na zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností. Z provedených důkazů podle něj
plynuly zásadní pochybnosti, které měly být hodnoceny v jeho prospěch.
Prohlášení viny nemělo být přijato, pokud byly ve spise zjevné rozpory či byla
shledána nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí.
26. Obviněný dále konstatoval, že odvolací soud slepě převzal
argumentaci státního zástupce o tom, že obviněný pokračuje v trestné činnosti a
je nepoučitelný, a bez jakékoli důkazní opory spekuloval o tom, že jeho
prohlášení viny nebylo upřímné. Zdůraznil princip, že nepodmíněný trest odnětí
svobody má být uložen jen tehdy, jestliže nelze účelu trestu dosáhnout jiným,
méně invazivním prostředkem. Tento princip podle něj odvolací soud
nerespektoval. Odůvodnění výroku o trestu je navíc vnitřně rozporné a
nepřezkoumatelné, neboť soud mu k tíži přičetl neprokázané okolnosti,
polehčující ignoroval a přitěžující nadhodnotil.
27. Svou repliku obviněný uzavřel tvrzením, že jeho dovolání směřuje do
oblastí krytých dovolacími důvody, a zopakoval své procesní návrhy z dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z
jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího
soudu, kterého se obviněný domáhá. Dovolání je totiž mimořádným opravným
prostředkem určeným jen k nápravě procesních a hmotněprávních vad výslovně
uvedených v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované
vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a konkrétní námitky
obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat.
Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a
důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého
stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je
dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými
obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou
argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem– advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Nejvyšší soud na základě spisového materiálu konstatuje, že v této
věci má zásadní význam pro posouzení dovolání obviněného skutečnost, že
obviněný u hlavního líčení konaného dne 13. 2. 2025 podle § 206c odst. 1 tr. ř.
výslovně před zahájením dokazování prohlásil svou vinu skutkem, který mu byl
obžalobou kladený za vinu, a uvedl, že souhlasí s jeho právní kvalifikací.
Tímto procesním úkonem, který obviněný učinil po jasném poučení o tom, že
prohlášení viny je neodvolatelné a že skutečnosti v něm uvedené nelze napadat
opravným prostředkem, tj. o dopadech předmětného úkonu na další proces
dokazování a na to, že proti výroku o vině již nebude moci brojit a domáhat se
jeho přezkumu u soudu vyššího stupně, na základě svého svobodného rozhodnutí
akceptoval správnost skutkových tvrzení popsaných v obžalobě i jejich právní
posouzení a významně tím determinoval další průběh řízení, zejména rozsah
dokazování. Soud prvního stupně totiž usnesením podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř.
jeho prohlášení viny přijal a současně konstatoval, že dokazování ke skutkovým
tvrzením popsaným ve výrokové části obžaloby se nebude provádět. Samotný proces
přijetí prohlášení viny nebyl zatížen vadou mající ústavněprávní relevanci, pro
kterou by bylo možné k němu nepřihlížet. Z protokolu o průběhu hlavním líčení a
zejména ze zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 13. 2. 2025 (uloženého na
nosiči CD č. 28/2025) vyplývá, že obviněný byl u hlavního líčení zastoupen
obhájcem a že prohlášení viny učinil v jeho přítomnosti po řádném poučení podle
§ 206c odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 314q odst. 3 tr. ř., přičemž jeho
srozumitelné vyjádření nevykazuje náznak jakéhokoli nátlaku či jiného
procesního deficitu, přičemž obsah trestního spisu, ze kterého soud prvního
stupně při přijetí prohlášení viny vycházel, odpovídal popisu skutku uvedenému
v obžalobě. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud v této věci v souladu s
§ 206c odst. 4 a 6 tr. ř. neprováděl dokazování v rozsahu skutkového děje,
kterým obviněný uznal svou vinu, a dokazování směřoval jen ke skutečnostem, jež
prohlášení viny nezahrnovalo, tedy k trestu a k uplatněnému adhezními nároku
poškozené. Konkrétně byly v hlavním líčení ve dnech 10. 4. 2025 a 14. 4. 2025
provedeny důkazy k objasnění dopadů jednání obviněného na poškozenou, a to
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie dětí, mládeže a
dospělých zpracovaný PhDr. Mgr. Liborem Pytlem, lékařské zprávy k poranění
poškozené útoky obviněného, nahrávka komunikace mezi obviněným a poškozenou
(srovnej protokoly o hlavním líčení na č. l. 276 až 278, 308 až 312 tr.
spisu).
30. Ve věci je z pohledu rozsahu dovolacího přezkumu určující i to, že
odvolací soud výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumával a ve
druhém stupni o něm nerozhodoval. Obviněný svého práva podat odvolání nevyužil,
státní zástupce napadl jen výrok o trestu, a to pouze z důvodů jeho nepřiměřené
mírnosti s ohledem na sníženou možnost nápravy obviněného trestem odnětí
svobody nespojeným s jeho bezprostředním výkonem, a poškozená V. F. se domáhala
jen přezkumu adhezního výroku s tím, že jí náleží vyšší peněžitá satisfakce za
nemajetkovou újmu, než jakou jí soud prvního stupně přiznal.
31. Vycházeje z výše uvedených zjištění s odkazem na § 265a odst. 1 tr.
ř., který připouští přezkum jen těch výroků, o kterých rozhodl soud druhého
stupně, a na § 206c odst. 7 tr. ř., podle kterého tam, kde obviněný procesně
validně prohlásí vinu a soud jeho prohlášení přijme, je skutkový základ věci
uzavřen, Nejvyšší soud uzavírá, že žádná z obviněným uplatněných námitek, které
směřují proti výroku o vině s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a kterými obviněný ex post vytýká soudům nižších stupňů
extrémně chybná skutková zjištění na základě vlastního hodnocení vybraných
důkazů a poukazem na důkazy, které se nevztahují k projednávanému skutku z
dubna 2024, nýbrž k událostem, které po něm následovaly, případně se týkají
skutku projednávaného v jiné trestní věci (konkrétně šlo o úřední záznam
Policie ČR ze dne 23. 7. 2024, který se nachází na č. l. 190 tr. spisu a z
něhož vyplývá, že obhájce předal policistům CD s kamerovým záznamem o délce
1:39 minut zachycující průběh školní besídky ze dne 26. 6. 2024, protokol o
pohovoru s nezletilými dětmi obviněného ze dne 23. 5. 2024 nebo důkazy k tzv.
„konfliktu v automobilech“ a s ním související výpověď svědka Sedláčka, které
se týkají skutku, kterým byl obviněný uznán vinným v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 91/2023), nemůže být v dovolacím
řízení přezkoumána, neboť obviněný se možnosti je vznášet, vzdal svým procesně
vážně míněným prohlášením viny. Otevření přezkumu výroku o vině by přicházelo v
úvahu pouze při tvrzení a doložení takové vady přijetí prohlášení viny, která
by zasáhla do práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 30. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 3413/24), protože institut prohlášení viny
podle § 206c tr. ř. obsahuje vnitřní procesní „pojistku“ spočívající v tom, že
soud prohlášení viny nepřijme, jestliže nejsou splněny zákonné podmínky nebo
pokud vyjdou najevo okolnosti, jež přijetí prohlášení vylučují (§ 206c odst. 5
tr. ř.). V projednávané věci ale obviněný v dovolání netvrdil konkrétní
skutečnost, která by v době rozhodování soudu prvního stupně zakládala
povinnost prohlášení viny nepřijmout (např. nedobrovolnost, neinformovanost či
jiný procesní deficit).
32. Nejvyšší soud nemohl dovoláním napadené rozhodnutí věcně přezkoumat
ani z titulu zbývajících námitek, které obviněný formálně podřadil pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a brojil jimi proti druhu trestu
odnětí svobody, který mu byl uložen odvolacím soudem. Takové právní pojetí
dovolacího důvodu je nesprávné, neboť § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se
vztahuje výhradně k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, nikoli k přezkumu přiměřenosti druhu či
výměry trestu. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu lze brojit proti
výroku o trestu jen tehdy, pokud je namítána hmotněprávní vada, např. že byl
uložen trest souhrnný namísto trestu úhrnného, že nebyly splněny zákonné
podmínky pro uložení společného trestu apod., což však obviněný netvrdil.
33. Námitky směřující proti výroku o trestu je obecně možné v dovolacím
řízení vznášet skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale
pouze tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo
trest v rozsahu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Ačkoli obviněný proti
trestu brojil, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neuplatnil a
ani obsah jeho dovolání nevymezuje takovou vadu výroku o trestu, která by
tomuto dovolacímu důvodu odpovídala. Samotná námitka přísnosti trestu, pakliže
byl uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, neodpovídá
žádnému dovolacímu důvodu.
34. Obstát nemůže ani požadavek obviněného na mimořádné snížení trestu
podle § 58 tr. zákoníku. Toto ustanovení je s výjimkou § 58 odst. 7 tr.
zákoníku fakultativní. Pouhé nevyužití možnosti snížit trest pod dolní hranici
sazby proto nezakládá žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí
pod č. T 416. v Souboru Nejvyššího soudu, vydávaného C. H. Beck, sešit č.
17/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006
a mnoho dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu např. pod sp. zn. 3 Tdo 263/2016,
sp. zn. 4 Tdo 890/2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016). Průlom je podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu přípustný pouze u natolik zjevně nespravedlivých
případů z pohledu závažnosti činu a poměrů obviněného, že to má ústavněprávní
přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo
539/2025, a přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. I.
ÚS 631/23). Obviněný však tuto argumentaci nevznesl a soudy nižších stupňů ani
nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti takové povahy a intenzity, jež by
odůvodňovaly prolomení zákonné sazby směrem dolů, a na straně obviněného
nepřevažují polehčující okolnosti nad přitěžujícími.
35. Nejvyšší soud si je vědomý judikatury Ústavního soudu, podle níž lze
výjimečně v dovolacím řízení přezkoumat i trest uložený v mezích zákonné sazby,
jde-li o trest, který zjevně vybočuje z mezí racionálního soudního uvážení a je
natolik excesivní, že se příčí ústavnímu pořádku a představuje porušení
základních práv obviněného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6.
2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Odvolací soud sice obviněnému uložil přísnější trest než soud prvního stupně,
ale nepostupoval přitom v rozporu s principy proporcionality a ultima ratio.
Obviněnému vyměřil souhrnný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné
sazby podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, přestože trest ukládal za více
trestných činů, protože zohlednil polehčující okolnost, že obviněný prohlásil
svou vinu. Nepodmíněnou formu trestu odnětí svobody pak akceptovatelně
vysvětlil poukazem na závažnost a dlouhodobost trestné činnosti, její eskalaci,
pokračování v druhově stejné trestné činnosti bez ohledu na probíhající trestní
řízení, dlouhodobé dopady jednání obviněného na poškozenou a absenci projevu
lítosti, kterou by bylo možné vnímat jako upřímnou. Jak už konstatoval ve svém
vyjádření k dovolání státní zástupce, odvolací soud se výrokem o trestu zabýval
podrobně, jeho úvahy jsou racionální, přesvědčivé a vypořádávají se i s
odlišným přístupem soudu prvního stupně.
36. Obviněný dále namítal, že soudy měly přihlédnout k jeho rodičovské
roli a nejlepšímu zájmu dítěte. Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku se při ukládání
trestu přihlíží i k rodinným poměrům pachatele a podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o
právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte při rozhodováních, která se jej
dotýkají, zohledněn. Nejlepší zájem dítěte ale nelze bez dalšího nadřazovat nad
účel trestu a ochranu společnosti a nepředstavuje absolutní překážku uložení
nepodmíněného trestu. Judikatura Ústavního soudu opakovaně zdůrazňuje, že
nejlepší zájem dítěte je třeba vyvažovat s dalšími legitimními zájmy, zejména s
ochranou společnosti a účelem trestu, přičemž prolomení zákonné trestní sazby
nebo vyloučení nepodmíněného trestu přichází v úvahu jen za existence
mimořádných okolností, jako je např. výlučná a nezastupitelná péče obviněného o
dítě či zvláštní závislost dítěte na jeho osobě (srovnej např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17, IV. ÚS 950/19, I. ÚS 631/23). Takové mimořádné
okolnosti však obviněný netvrdil, natož aby je prokázal. Pouhá zmínka existence
vyživovací povinnosti a obecný odkaz na negativní dopady výkonu trestu na
rodinný život představují typové okolnosti, které samy o sobě nemohou založit
důvod pro prolomení zákonné sazby či pro vyloučení nepodmíněného trestu v
případech závažné a opakované trestné činnosti. V této věci soudy obou stupňů
navíc správně zohlednily, že trestná činnost obviněného směřovala proti matce
nezletilých dětí, která o ně pečuje, a že nešlo o jednorázový exces, nýbrž o
soustavnou, dlouhodobou trestnou činnost, ve které byly přítomny prvky násilí a
která se negativně promítla na psychickém i zdravotním stavu matky nezletilých,
což logicky může nežádoucím způsobem dopadat i na nezletilé děti, které byly
opakovaně páchání této trestné činnosti přítomny. Lze přisvědčit státnímu
zástupci, který ve svém vyjádření konstatoval, že prokázané chování obviněného
staví reklamaci nedostatečného přihlédnutí k nejlepšímu zájmu dětí do ryze
účelového a sobeckého světla.
37. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného směřující proti výroku
o trestu nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V.
Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
38. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obsahově neodpovídalo žádnému
zákonem vymezenému dovolacímu důvodu (§ 265b tr. ř.). Své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
39. Vzhledem k odmítnutí dovolání obviněného Nejvyšší soud nevyhověl ani
jeho žádosti o odklad, resp. přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí
(§ 265o odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová
předsedkyně senátu