4 Tdo 539/2025-1090
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání,
které podal obviněný V. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 3
To 58/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2024, sp. zn. 35 T
13/2022, byl obviněný V. A. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť
závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1
písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pod bodem 2) výroku o vině zvlášť
závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.
zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d),
odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pod bodem 3) výroku o vině zločinem vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl
podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit náhradu nemajetkové újmy
poškozené AAAAA (pseudonym), ve výši 250 000 Kč spolu se stanoveným úrokem z
prodlení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud poškozenou se zbytkem jejího nároku
na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k
vině obviněného, jsou tato:
„1)
nejméně od počátku roku 2019 do měsíce října 2019, na různých místech České
republiky, zejména v XY, v Ostravě a ve XY, využívaje jednak svého
autoritativního postavení otčíma tehdy nezletilé AAAAA, podílejícího se na její
výchově, dále své fyzické převahy, jakož i jejího nízkého věku a s tím spojené
neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a
účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení,
opakovaně požadoval po výše jmenované poškozené různé sexuální praktiky, a to s
vědomím možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v
oblasti sexuální, když minimálně:
• na počátku roku 2019, v XY, během provádění stavebních prací při rekonstrukci
domu, přiměl nezletilou poškozenou, aby si usedla na jeho pravou nohu, a
jakmile takto učinila, položil svou ruku na její pravé stehno, následně ruku
zasunul pod kalhoty i kalhotky a svými prsty pohyboval po přirození poškozené,
přičemž jmenovaná mu opakovaně sdělila, že jí je toto jednání nepříjemné, a
současně se snažila dát jeho ruku z přirození pryč, což se jí nakonec podařilo
a díky tomu mohla místnost, v níž se v tu dobu nacházeli, opustit;
• v období od 23. 3. do 30. 3. 2019, v Ostravě - XY, na ulici XY, v místě
jejich tehdejšího společného bydliště, si ve večerních hodinách přilehl na gauč
v obývacím pokoji, kde v tu chvíli usínala nezletilá poškozená společně se svým
nezletilým bratrem BBBBB (pseudonym), objal ji kolem pasu, načež svou ruku
položil, nejprve přes kalhotky, na oblast jejího přirození a následně ji
zasunul pod kalhotky, kde se jí dotýkal na přirození, vůči čemuž se nezletilá
poškozená jednak slovně ohradila, a jednak, aby zamezila dalšímu možnému
kontaktu, položila svého spícího bratra mezi ni a obžalovaného, což posledně
jmenovaného popudilo, v důsledku čehož odešel spát do vedlejšího pokoje;
• v podvečerních hodinách dne 21. 7. 2019, ve XY, během společného stanování,
přistoupil k nezletilé poškozené se staženými kalhotami i trenýrkami, a tedy s
obnaženým a částečně ztopořeným penisem, přičemž po ní požadoval, aby penis
uchopila do své ruky, přičemž jakmile na tento požadavek reagovala odmítnutím a
složením rukou za záda, uchopil nezletilou poškozenou za ruku, kterou násilím
přiložil ke svému penisu, po němž takto drženou rukou začal pohybovat, tedy
masturbovat, což bylo nezletilé poškozené nepříjemné s tím, že až po vynaložení
velké síly se jí podařilo z úchopu vymanit a odejít stranou;
• v blíže nezjištěný den měsíce října 2019, během provádění stavebních úprav
domu na ulici XY v Ostravě – XY, si přisedl zezadu k nezletilé na matraci, kde
ji nejprve objal, následně jednu svou ruku položil na její kalhotky a druhou
rukou ji osahával na přirození s tvrzením, že ji nechce připravit o panenství,
ale dělá to proto, aby věděla, co ji v budoucnu čeká a aby se toho nebála,
přičemž výše popsaného jednání zanechal až po opakovaných žádostech poškozené,
aby ji nechal být, doprovázených odstrkováním od svého těla;
• ve večerních hodinách blíže nezjištěného dne měsíce října 2019, během
společného návratu automobilem z ulice XY, v Ostravě – XY do místa jejich
tehdejšího společného bydliště, tj. na ulici XY v Ostravě - XY, sjel na lesní
cestu, kde zastavil, načež nezletilé poškozené, která se nacházela na místě
spolujezdce, položil svou ruku na její levé stehno, poté ruku zasunul pod
kalhoty i kalhotky a osahával na přirození, a ačkoliv se nezletilá poškozená
bránila tím způsobem, že se jej pokoušela od sebe odstrkovat a opakovaně mu
říkala, ať svého jednání zanechá, protože se jí to nelíbí, tak i přesto jí
vyhrnul mikinu, tričko a podprsenku s tím, že jí rukou sahal na pravé ňadro a
současně levé ňadro olizoval, přičemž tohoto svého jednání zanechal až v
okamžiku, kdy se nezletilá poškozená rozplakala,
2)
nejméně od 4. 5. 2020 do měsíce srpna 2021, v Ostravě – XY, na ulici XY, v
místě jejich tehdejšího společného bydliště, v době, kdy již poškozená
nezletilá AAAAA, dosáhla věku patnácti let, využívaje jednak svého
autoritativního postavení otčíma podílejícího se na její výchově, dále své
fyzické převahy, jakož i jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v
oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se
proti němu bránit, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení, opakovaně
požadoval po výše jmenované poškozené různé sexuální praktiky, a to s vědomím
možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti
sexuální, když minimálně:
• po datu 4. 5. 2020, opakovaně, nejméně ve dvou případech, vstoupil ve
večerních hodinách do pokoje, kde nezletilá poškozená spala, přilehl k ní na
lůžko, čímž ji probudil, částečně stáhl její kalhotky, načež ji začal líbat na
břiše i přirození, kde ji rovněž svou rukou osahával, čemuž se bránila jednak
slovně a jednak tím způsobem, že stáhla nohy k sobě a odstrkovala jej od sebe,
přičemž, když na toto její odmítavé chování nereagoval, zakřičela tak, aby to
mohlo být slyšet i v dalších částech domu, což obžalovaného přimělo k upuštění
od dalšího jednání;
• blíže nezjištěného dne v první polovině roku 2021, vstoupil do koupelny, kde
si poškozená upravovala vlasy, objal ji zezadu kolem pasu, přitlačil k
umyvadlu, čímž jí znemožnil pohyb, a ačkoliv se nezletilá poškozená bránila tím
způsobem, že se jej pokoušela od sebe odstrkovat a opakovaně mu říkala, ať
svého jednání zanechá, tak i přesto se svým ztopořeným penisem přitiskl k jejím
hýždím, o něž se penisem také otíral, přičemž v tomto svém jednání pokračoval
až do okamžiku, kdy do koupelny neočekávaně vstoupila matka nezletilé, která
jej okřikla;
• v blíže nezjištěný den o letních prázdninách roku 2021, vstoupil do pokoje
umístěného v prvním patře domu, kde se v tu chvíli poškozená převlékala do
šněrovacích dvoudílných plavek, poklekl před ni, tváří směrem k jejímu částečně
obnaženému přirození, uchopil ji svýma rukama v oblasti pasu, přitiskl k sobě,
a ačkoliv se poškozená bránila tím způsobem, že se jej pokoušela od sebe
odstrkovat a opakovaně mu říkala, ať svého jednání zanechá, tak nejprve políbil
její přirození a posléze prováděl orální sex s tím, že tohoto jednání zanechal
až poté, co zaslechl, že k pokoji přicházejí mladší sourozenci poškozené;
• v blíže nezjištěný den o letních prázdninách roku 2021, vstoupil do kuchyně,
kde poškozená připravovala oběd, poklekl před ni, stáhl jí kraťasy i kalhotky,
a i přes její nesouhlas, který dala najevo jak slovně, tak jejím odstrkováním,
ji několikrát políbil na přirození a posléze prováděl orální sex,
3)
v blíže nezjištěný den první poloviny roku 2021, v obci XY, poblíž jezu na řece
XY, poté co se v interiéru svého vozidla svou rukou dotýkal stehna nezletilé
poškozené AAAAA, a snažil se zasunout svou ruku pod její spodní prádlo v místě
přirození, jakmile mu posledně jmenovaná sdělila, že pokud tohoto svého jednání
ihned nezanechá, tak o jeho sexuálně motivovaném chování vůči její osobě
přestane mlčet, nezletilé poškozené jednak uvedl, že pokud učiní takovéto
oznámení, tak jí nikdo neuvěří, vše se obrátí proti ní, a jednak jí pohrozil,
že si ji po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody najde a uškrtí ji, což u
nezletilé poškozené, s ohledem na dřívější jednání obžalovaného, kdy od něj v
průběhu roku 2020 opakovaně dostala silné facky, a také byla přítomna
opakovanému fyzickému napadení své matky z jeho strany, kterou škrtil a
ohrožoval nožem, vyvolalo důvodné obavy ze splnění pronesených hrozeb“.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který
brojil proti výroku o vině a trestu, a nezletilá poškozená AAAAA, která
napadala výrok o náhradě nemajetkové újmy. Obviněný v odvolání zopakoval svou
obhajobu, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, a žádal o
zprošťující rozsudek. Poškozená vytýkala nesprávnost stanovené výše zákonných
úroků z prodlení a to, že jí nárok nebyl přiznán v požadované výši. O odvolání
obviněného a poškozené rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze
dne 23. 10. 2024, sp. zn. 3 To 58/2024, napadený rozsudek soudu prvního stupně
zrušil jen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, o které pak znovu rozhodl tak,
že obviněnému V. A. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nahradit poškozené XY
nemajetkovou újmu 350 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši
repo sazby České národní banky platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž
došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů ročně, a to od 28. 4. 2023 do zaplacení.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu
nemajetkové újmy opět odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci zamítl.
II.
Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný
dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Chvaliny. Dovolání směřoval
proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o vině a trestu z
rozsudku soudu prvního stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel
o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i) a m) tr. ř. a vedle toho
výslovně namítl, že právní závěry a postup soudů nižších stupňů byly
protiústavní, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a
svobody obviněného (právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, právo, že
soudce je vázán zákonem, právo být zbaven osobní svobody pouze ze zákonných
důvodů, právo být souzen řádně, právo na projednání věci spravedlivě). Napadená
rozhodnutí jsou projevem libovůle obou soudů nižších stupňů a že uložený trest
porušuje zásadu přiměřenosti trestních sankcí.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
obviněný konkrétně spatřoval v tom, že jeho jednání je nepřípustné, protože
nebylo spolehlivě prokázáno spáchání vytýkaného jednání a naplnění znaků
trestného činu.
6. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
vytkl jednak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující
pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným, a provedených
důkazů a jednak nedůvodné zamítnutí některých jím navržených důkazů. S akcentem
na vlastní popěrnou obhajobu, princip prezumce neviny a z něj plynoucí zásadu
in dubio pro reo ve spojitosti s věrohodností výpovědi poškozené, jako jediného
očitého svědka, zpochybnil skutkový závěr soudů, podle něhož se k poškozené
choval tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Důkazy, na nichž soudy vystavěly závěr o vině, označil za nedostatečné, a to s
ohledem na skutečnost, že se fakticky jedná jen o výpověď poškozené, u které
lze vysledovat přepjaté chování, sklon upozorňovat na sebe, stejně jako snahu
stylizovat se do role oběti. Za opomenuté důkazy označil obviněný neobstarání
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie ke
zkoumání jeho duševního stavu a neprovedení výslechů jím navržených svědků V.
A., R. V. a P. Ř. Argumenty odvolacího soudu, že jde o důkazy nadbytečné,
protože nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný v době činu nebyl plně příčetný a
že by jmenovaní svědci mohli mít specifické poznatky k projednávaným skutkům
nebo k okolnostem výpovědi poškozené odmítl jako vágní a nereflektující
skutečnost, že obviněný doposud nebyl trestán za sexuálně motivovanou trestnou
činnost a že k takovému jednání nikdy neměl ani sklony. V odmítnutí obstarání
znaleckého posudku na posouzení jeho duševního stavu spatřoval projev svévole
soudů, které se nepřípustně postavily do role znalce duševních poruch.
7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
argumentoval tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném
právním posouzení skutků, neboť „skutky nebyly posuzovány podle všech
ustanovení zvláštní části trestního zákoníku tak, aby byl plně vystižena jejich
povaha, závažnost a škodlivost pro společnost“.
8. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr.
ř. a četnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se přiměřeností
trestní sankce obviněný vznesl výhrady proti uloženému trestu, který označil za
exemplárně přísný, zjevně nespravedlivý a neslučitelný s ústavním principem
proporcionality trestní represe. S akcentem na své osobní, rodinné a majetkové
poměry požádal o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
zákonné sazby aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že je kardiak a má
chronickou chorobu dvanácterníku. Zásadní apel pak položil na skutečnost, že je
otcem čtyř nezletilých dětí, z nichž tři jsou jeho vlastní (roky narození dětí
jsou 2009, 2012, 2013 a 2017). S dětmi měl a má dobrý vztah, staral se o ně.
Jediným aktuálním příjmem rodiny po jeho vzetí do vazby jsou sociální dávky,
které činily v době, kdy žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu 19 500
Kč. On i jeho manželka jsou nemajetní a dluží více než 1,2 milionu korun.
Vzhledem k tomu jim byla povolena insolvence, která byla pozastavena okamžikem,
kdy nemohli hradit stanovené splátky ve výši 5 500 Kč a 650 Kč měsíčně, protože
omezením osobní svobody přišel o pracovní příjem, který činil 21 500 Kč
měsíčně.
9. Pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
obviněný také kuse a bez bližší právní argumentace brojil proti výroku o
povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy. Fakticky se domáhal toho,
aby částka přiznaná poškozené byla významně snížena, protože jinak je pro něj a
jeho rodinu likvidační. Navrhl využít blíže neupřesněné moderační ustanovení a
poškozenou zcela odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. obviněný konstatoval, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly
splněny procesní podmínky. Bylo porušeno ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.,
protože odvolací soud své rozhodnutí učinil na podkladě skutkového stavu, který
byl v napadeném rozsudku zjištěn vadně, a sám neprovedl nové důkazy.
11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil rozsudky obou soudů
nižších stupňů, obžaloby jej zprostil a poškozenou s jejím nárokem na náhradu
nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Případně, aby po
zrušení uvedených rozsudků věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí. Alternativně – pokud by Nejvyšší soud neshledal důvody
pro zásah do výroku o vině – navrhl, aby mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku
uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s
podmíněným odkladem, a poškozenou s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy
odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
III.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství.
13. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu
dovolání obviněného. Následně se podrobně zabýval jednotlivými dovolacími
námitkami, ke kterým úvodem poznamenal, že jsou prostým opakováním obhajoby
obviněného, jak ji uplatnil před soudy nižších stupňů, a svým obsahem nespadají
pod žádný z dovolacích důvodů, což podpořil relevantními teoretickými
východisky a aktuální judikaturou, případně jsou zjevně neopodstatněné.
14. K obecné formulované výhradě obviněného podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod se vztahuje –
zjednodušeně řečeno – na případy, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení
nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ačkoli je trestní řízení ve smyslu §
11 a 11a tr. ř. nepřípustné. Podle státního zástupce se však námitky obviněného
s tímto dovolacím důvodem zcela míjejí, neboť obviněný pouze tvrdí, že se
nedopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu. Námitky uplatněné ve
smyslu citovaného dovolacího důvodu proto státní zástupce označil za
nepodřaditelné pod tento důvod.
15. K námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tento dovolací důvod lze
vztáhnout na případy, kdy jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými
důkazy, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo nebyly
provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Podle státního zástupce však
většina námitek obviněného směřuje pouze proti způsobu hodnocení důkazů soudy,
což samo o sobě pod uvedený dovolací důvod nespadá. S určitou mírou tolerance
pod něj lze podřadit jen výhrady vůči odmítnutí navržených důkazů, ty však
státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné.
16. Státní zástupce dále zdůraznil, že rozsah dokazování není určován
požadavky stran, ale závisí na úvaze soudu, který je povinen objasnit skutkový
stav v potřebném rozsahu. Soudy v projednávané věci podle státního zástupce
řádně posoudily všechny návrhy na doplnění dokazování, včetně znaleckého
zkoumání obviněného a výslechu dalších svědků, a jejich neprovedení řádně
odůvodnily jako nadbytečné a bez relevantního důkazního potenciálu. Skutková
zjištění soudů byla podle státního zástupce dostatečně podložena provedenými
důkazy, přičemž klíčovou roli sehrála věrohodná a dalšími důkazy podpořená
výpověď poškozené.
17. Pokud jde o tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy, státní zástupce konstatoval, že taková vada by mohla být dána pouze v
případě svévolného hodnocení důkazů, což však v dané věci nenastalo. Skutková
zjištění soudů mají podle něj jasný podklad v provedených důkazech a odpovídají
principům logického hodnocení. Soudy obou stupňů si byly dobře vědomy toho, že
největším důkazním potencionálem disponovala výpověď poškozené AAAAA, a v
odůvodnění svých rozsudků pečlivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým
právě jí udávaný popis průběhu skutkového děje a nikoli vyjádření obviněného a
části jemu nakloněných svědků. Výpověď poškozené nestojí navíc osamoceně, nýbrž
má nepřímou podporu ve výpovědích svědků ze sociálního okolí poškozené, v
některých pasážích deníku psaného poškozenou a v závěrech znaleckého posudku
zkoumajícího duševní stav poškozené.
18. Státní zástupce uzavřel, že napadené rozsudky soudů obou stupňů
žádnou z vad odpovídajících dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. netrpí. Dále připomněl, že právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v
řízení, ale pouze spravedlivé projednání věci, což bylo v tomto případě
naplněno. Rovněž nebyla porušena zásada in dubio pro reo ani princip presumpce
neviny, neboť soudy po vyhodnocení všech důkazů neměly o průběhu skutkového
děje žádné pochybnosti.
19. Státní zástupce dále uvedl, že přestože obviněný uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak fakticky nesprávnost právního
posouzení skutku (ani vadu jiného nesprávného posouzení) k žádnému z výroků
nevytýká. Jeho argumentace totiž směřuje jen proti způsobu, jakým soudy
hodnotily provedené důkazy, potažmo proti podobě skutkových zjištění, ke kterým
soudy dospěly. Námitky obviněného vztahující se k výroku o vině se proto s
citovaným dovolacím důvodem rozcházejí. Obdobně to podle státního zástupce
platí i ve vztahu k výrokům o trestu a náhradě nemajetkové újmy.
20. Výrok o trestu je možné napadat primárně s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný uplatnil, nicméně
ten lze s úspěchem použít jen tam, kde byl obviněnému uložen trest, který zákon
nepřipouští, což se v této trestní věci nestalo. Pod dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze výrok o trestu sice napadat také, ale pouze
za situace, kdy vady tohoto výroku spočívají v porušení hmotného práva, nikoli
otázky druhu a výměry trestu (tj. například pokud soud pochybil v právním
závěru stran toho, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest) –
což je podle státního zástupce zcela jiná situace, než jakou v dovolání zmiňuje
obviněný. V jeho případě byl úhrnný trest uložen zcela po právu. Současně
státní zástupce konstatoval, že uložený trest není extrémně přísný a zjevně
nespravedlivý, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod
obviněného (jak vyložil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp.
zn. 8 Tdo 1561/2016, obdobně také v usnesení ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo
785/2019), což by výjimečně odůvodňovalo jeho dovolací přezkum.
21. Stran požadavku obviněného na uplatnění mimořádného snížení trestní
sazby pod zákonnou úroveň podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce
uvedl, že jde o fakultativní ustanovení, které soud není povinen využít, a
pokud je namítano jeho nevyužití, jedná se v zásadě o otázku přiměřenosti
trestu a použití obecných zásad k ní se vztahujících, kterou nelze pod žádný
dovolací důvod podřadit (v tomto smyslu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu,
konkrétně na usnesení ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 11 Tdo 422/2012, usnesení ze
dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn.
11 Tdo 1055/2019, usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a z
nejnovějších pak na usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, které
mimo jiné reagovalo na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS
631/23).
22. Obdobným způsobem se státní zástupce vyjádřil i k námitce obviněného
směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Státní zástupce uvedl, že
tato námitka stojí mimo rámec dovolacích důvodů, neboť nebyla konkrétně
odůvodněna. Obviněný pouze obecně zpochybnil správnost předmětného výroku s
tvrzením, že se žádného trestného činu nedopustil, a navrhl, aby soud využil
moderační právo a odkázal poškozenou na civilní řízení. K tomu státní zástupce
zdůraznil, že adhezní řízení má nahradit občanskoprávní řízení a umožnit
poškozenému domoci se náhrady škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného
obohacení přímo v rámci trestního řízení. Výrok trestního soudu o přiznání
takového nároku má povahu exekučního titulu a musí obstát i z hlediska
ústavnosti. Možnost odkázat poškozeného na civilní řízení není rovnocennou
alternativou a nelze ji nadužívat, protože by to mohlo vést k sekundární
viktimizaci oběti. Trestní soud může poškozeného odkázat na civilní řízení
pouze tehdy, pokud chybí dostatečný skutkový podklad nebo by další dokazování
výrazně prodloužilo trestní řízení. V daném případě státní zástupce
konstatoval, že nároky poškozené na náhradu nemajetkové újmy způsobené
závažnými trestnými činy byly oprávněné a neexistoval žádný zákonný důvod, proč
by měla být se svým řádně a včas uplatněným nárokem odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních.
23. K námitkám obviněného směřujícím proti způsobu rozhodnutí odvolacího
soudu státní zástupce konstatoval, že je nelze podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, kterou obviněný
označil, protože odvolací soud odvolání obviněného věcně projednal a řádně se
jeho námitkami zabýval. Pouhá nespokojenost obviněného s výsledkem řízení
neznamená, že rozhodnutí soudu je zatíženo vadou, která by tento dovolací důvod
naplňovala. Ani označení druhé alternativy téhož dovolacího důvodu by na věci
nic nezměnilo, neboť rozsudek soudu prvního stupně není zatížen žádnými vadami,
které by obviněný namítal, a tudíž ani rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být
vadné z pohledu této druhé varianty.
24. Na závěr státní zástupce zopakoval, že námitky obviněného jsou buď
zjevně neopodstatněné nebo je nelze podřadit pod označené dovolací důvody.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. a rozhodl o něm v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
25. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo Nejvyšším soudem zasláno
obviněnému k případné replice. Obviněný na vyjádření reagoval prostřednictvím
svého obhájce podáním ze dne 19. 6. 2025.
26. Zásadně nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že by přehlížel
procesní mantinely dokazování nebo se pasoval do role toho, kdo určuje průběh
dokazování. Naopak zdůrazňuje, že plně využíval zákonných oprávnění navrhovat
důkazy v souladu s trestním řádem, a to konkrétně s odkazem na ustanovení § 89
a násl., § 105 a násl., § 218 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. c) a § 263 odst. 6
tr. ř. Jeho cílem bylo výlučně přispět k objasnění skutkového stavu a jeho
objektivizaci.
27. Pokud státní zástupce označuje některé výpovědi svědků jako lživé a
účelové s tím, že svědci vypovídají ve prospěch obviněného, aby mu pomohli
vyhnout se trestní odpovědnosti, lze stejným prizmatem nahlížet i na výpověď
poškozené a svědků potvrzujících její verzi.
28. Poukazuje, že soudy nemohly předem znát obsah a důkazní potenciál
navrhovaných důkazů, a proto je nelze apriorně označovat za bezvýznamné, jak to
státní zástupce činí. Podle jeho názoru mohly navrhované důkazy podstatným
způsobem zpochybnit skutková zjištění soudů.
29. Odmítá tvrzení, že právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v
řízení. Naopak trvá na tom, že do tohoto práva jednoznačně patří možnost
předložit a provést všechny důkazy, které by mohly prokázat jeho nevinu, a
které by mohly vyvrátit žalobní tvrzení. V pochybnostech musí být rozhodováno
ve prospěch obviněného a soud nesmí vycházet pouze z vlastních domněnek o vině.
Klíčovou je absence znaleckého posudku o jeho duševním stavu, který by
objektivně a spolehlivě vyhodnotil jeho případné sklony k vytýkanému jednání.
Soudy podle něj bezdůvodně nahradily odborné posouzení pouhými subjektivními
úvahami o jeho trestněprávní způsobilosti. Stejně jako předem marginalizovaly
hodnotu výpovědí svědků, které navrhl, a to bez jakéhokoliv hlubšího odůvodnění.
30. Na rozdíl od státního zástupce má za to, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil řádně, neboť vytkl a popsal vadu
nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení, a to ve vztahu ke všem výrokům napadených rozhodnutí, a proto je
citovaný dovolací důvod dán.
31. Obviněný znovu napadl rozhodnutí soudů jako nespolehlivá,
nepřesvědčivá a nekorektní, zatížená zásadními procesními vadami, které mu
znemožnily řádně se hájit. Poukázal na to, že soudy nesplnily základní
požadavky trestního řízení, když neprovedly navrhované podstatné důkazy,
nevypracovaly znalecký posudek o jeho duševním stavu, odmítly výslechy
navržených svědků bez řádného odůvodnění, nahradily odborné posouzení
subjektivními úvahami, neprokázaly jeho vinu s potřebnou mírou jistoty. Ve
zbytku k vyjádření státního zástupce obviněný odkázal na obsah svého dovolání v
čl. VIII, X a XI.
32. Dále zdůraznil, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat a že
důkazní břemeno leží na straně obžaloby. Soudy podle něj musí zcela
jednoznačně, bezpečně a spolehlivě prokázat, že spáchal vytýkané jednání a
naplnil všechny zákonné znaky trestného činu.
IV.
Důvodnost dovolání
33. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z
jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího
soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená
jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně
charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu
předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu
důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své
přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
34. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě
připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého
stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je
dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými
obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou
argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
35. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. e), g), h), i) a m) tr. ř. V obecné rovině uvedl, že soudy postupovaly
svévolně a libovolně a nesprávně vyložily a aplikovaly trestní zákoník a
základní zásady trestního řízení, nesprávně vyhodnotily zásady přiměřenosti
trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku a nepřihlédly k poměrům obviněného při
ukládání trestu, nesprávně vyhodnotily kritéria pro stanovení druhu a výměry
trestu podle § 39 tr. zákoníku, zejména nepřihlédly k osobním, rodinným,
majetkovým a jiným poměrům obviněného a rovněž nepřihlédly k účinkům a
důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život.
36. K námitce obviněného uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka neodpovídá uvedenému dovolacímu
důvodu. Dovolací důvod podle písm. e) se vztahuje výhradně na případy, kdy je
vedeno trestní stíhání, ačkoliv je z právního hlediska nepřípustné. Jak správně
uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, tento dovolací důvod lze uplatnit
pouze tehdy, pokud je dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání uvedených v § 11 tr. ř., tedy důvod, pro který nelze trestní
stíhání zahájit, nebo v něm pokračovat, a musí být zastaveno. Trestní řád v
tomto ustanovení taxativně vymezuje situace, kdy je trestní stíhání nepřípustné
[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004 (R
38/2005)]. Obviněný však ve svém dovolání pouze namítá, že se nedopustil
jednání naplňujícího znaky trestného činu, resp. že nebyly naplněny formální
znaky skutkové podstaty (který z trestných činů jemu za vinu kladených má na
mysli, obviněný nespecifikoval). Taková argumentace se netýká nepřípustnosti
trestního stíhání ve smyslu § 11 tr. ř. a zcela se míjí s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
37. K námitkám, které obviněný podřadil pod explicitně uvedený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na
jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění,
na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný
domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8.
2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2002). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vyskytuje ve
třech alternativách, které se vztahují k vadám skutkových zjištění, jež mají
zásadní význam pro právní posouzení věci. Může být naplněn jen tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
39. První alternativou je situace, kdy jsou rozhodná skutková zjištění v
extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Jde o případy, kdy skutková
zjištění postrádají logickou a obsahovou návaznost na důkazy, nebo z nich vůbec
nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, případně jsou
dokonce v přímém protikladu k obsahu důkazů. Tento rozpor se však musí týkat
pouze těch skutkových zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění znaků
trestného činu, nikoli jakýchkoli skutkových okolností uvedených ve výroku o
vině. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout pouze v případech nejzávažnějších
excesů, které představují porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a IV. ÚS 570/03). Druhou alternativou je
situace, kdy jsou skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných
důkazech. To znamená, že důkaz byl získán nebo proveden v rozporu s procesními
pravidly tak závažným způsobem, že jej nelze použít jako podklad pro rozhodnutí
(např. domovní prohlídka bez příkazu soudce). Zároveň však musí jít o důkaz
podstatný pro skutková zjištění, tedy takový, který měl zásadní vliv na
výsledek řízení. V takovém případě může být založen dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o porušení práva na spravedlivý proces (viz
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a 7 Tdo 39/2010). Třetí
alternativou je nedůvodné neprovedení navržených důkazů, které lze označit jako
tzv. opomenuté důkazy. Musí jít o důkazy, které byly obviněným navrženy, byly
způsobilé ovlivnit skutková zjištění a soud se s jejich neprovedením řádně
nevypořádal. Pokud soud bez dostatečného odůvodnění opomene provést důkaz,
který mohl mít významný vliv na rozhodnutí, může to rovněž založit dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak vyplývá z judikatury Ústavního
i Nejvyššího soudu. Je třeba zdůraznit, že samotné tvrzení obviněného o
existenci zjevného rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, založené pouze
na jeho vlastním hodnocení důkazů, není pro naplnění tohoto dovolacího důvodu
dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
40. V projednávané věci obviněný uplatnil dovolací důvod podle písm. g)
v jeho první a třetí alternativě. Pod první alternativou namítal, že v rámci
dokazování nastal stav tzv. tvrzení proti tvrzení, neboť on jednání mu
přisuzované popírá a jediným usvědčujícím důkazem, na kterém soudy obou stupňů
staví závěr o jeho vině, je výpověď poškozené, která je podle něj osobou s
narcistním charakterem, má sklon stylizovat se do role oběti a přehnaně
reagovat v konfliktních situacích. Za tohoto stavu věci měly soudy respektovat
presumci neviny a z ní vycházející princip in dubio pro reo a obžaloby ho v
plném rozsahu zprostit, namísto toho, aby jeho vinu dovodily výlučně na základě
jednostranného tvrzení poškozené. S ohledem na absenci dalších přímých či
nepřímých důkazů takový postup označil za „v pochybnostech ve prospěch
poškozené“.
41. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulované námitky
směřují výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a
představují toliko polemiku s jejich skutkovými závěry. Nejde tedy o námitky,
které by naplňovaly podmínky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, jak je tento pojem vymezen judikaturou. Nejvyšší soud
připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy ani nahrazovat skutkové
závěry soudů nižších stupňů vlastními, ale pouze korigovat excesy, které mají
ústavněprávní rozměr. V daném případě však obviněný pouze předkládá vlastní
verzi skutkového děje a hodnotí důkazy ve svůj prospěch, což pro naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje. Uvedené
plyne zejména z povahy provádění důkazů soudy, jehož těžištěm je řízení před
soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím. Soudy, které důkazy provádějí,
zpravidla mají, na rozdíl od Nejvyššího soudu, možnost bezprostřední
konfrontace obviněného, poškozeného, svědků, jakož i příležitost k provedení
jiných důkazů – toto plyne ze základních zásad trestního řízení, zejména zásady
ústnosti a bezprostřednosti (viz § 2 tr. ř.).
42. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitka obviněného by mohla být
podřaditelná pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. jen tehdy, pokud by konkrétně a přesvědčivě poukazovala na to, že
skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, jsou v extrémním rozporu s obsahem
provedených důkazů. Takový rozpor by mohl být dán například tehdy, pokud by
soudy učinily skutkový závěr, který by byl v přímém protikladu k jednoznačnému
obsahu všech provedených důkazů, nebo pokud by skutková zjištění byla zcela bez
opory v důkazech a nebyla by odůvodnitelná žádným logicky přijatelným způsobem
jejich hodnocení. Obviněný by tak musel konkrétně označit, které důkazy byly
provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem konkrétně spočívá jejich nesoulad s
učiněnými skutkovými závěry. Nestačí pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny
nesprávně, nebo že jiný způsob jejich hodnocení by vedl k příznivějšímu závěru
pro obviněného. Dovolání by muselo obsahovat přesvědčivou argumentaci, že
skutková zjištění soudů jsou natolik vybočující z rámce logického a
racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý
proces. Tak tomu však v projednávané věci zjevně není. Není úkolem Nejvyššího
soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je,
že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem,
že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily,
přičemž se pečlivě zaobíraly věrohodností poškozené, velmi dobře si vědomy váhy
tohoto důkazu. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s
představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení
zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
43. Pokud jde o námitky, které obviněný uplatnil v mezích třetí
alternativy dovolacího důvodu podle písm. g), lze jim jistou relevanci přiznat,
jsou ale zjevně neopodstatněné. Obviněný namítal, že byly nedůvodně neprovedeny
některé jím navrhované podstatné důkazy, přičemž svou argumentaci k této
alternativě přímo navázal na jím již namítaný tzv. zjevný rozpor. Konkrétně se
mělo jednat o vyhotovení znaleckého posudku, který by osvětlil duševní stav
obviněného a jeho případný sklon k vytýkanému jednání. Obviněný poznamenal, že
jeho vypracování navrhoval jak před soudem prvního stupně, tak před soudem
odvolacím, ale bezvýsledně. V důsledku neobstarání znaleckého posudku podle
obviněného vznikají pochybnosti o jeho úplné trestněprávní způsobilosti v době
vytýkaného jednání, což dovozuje ze skutečnosti, že v minulosti se nikdy
sexuálně motivovaného trestného jednání nedopustil. V opomenutí jím
navrhovaného důkazního prostředku spatřuje prvky libovůle a stavění se soudů
nižších stupňů do pozic znalců duševních chorob, což podle něj ve výsledku
přispělo k nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
44. Podle Nejvyšším soudem výše citované judikatury může být nedůvodné
neprovedení navrženého důkazu relevantní pouze tehdy, pokud jde o tzv.
opomenutý důkaz, tedy důkaz, který byl řádně navržen, byl způsobilý ovlivnit
skutková zjištění, a soud se s jeho neprovedením buď vůbec nevypořádal, nebo
tak učinil zjevně nedostatečně či nelogicky. Soud neakceptování důkazního
návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na
toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
45. Předně je třeba konstatovat, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje
svůj duševní stav v době činu, sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého
zkoumání. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží
orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z
provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje (viz § 26 tr. zákoníku).
Nutnost zpracování znaleckého posudku je dána pouze tehdy, pokud skutkový
podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují
potřebu získání odborných závěrů z psychiatrických či jiných vědních oborů ve
smyslu § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Pouze nasvědčují-li konkrétní
okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu
mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být otázka duševního zdraví
obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie. Aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit
obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že o jeho příčetnosti
vznikají objektivní pochybnosti. Jen tehdy, má-li tato skutečnost podklad ve
výsledcích provedeného dokazování a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu
doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud k obstarání
znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je pak jedním z
podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být
hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto
hlediska relevantními (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979
Sb. rozh. tr.).
46. Z pohledu těchto teoretických východisek Nejvyšší soud konstatuje,
že námitky obviněného, kterými se domáhá doplnění dokazování o znalecký posudek
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení jeho duševního stavu v
době spáchání trestné činnosti, a potažmo namítá absenci subjektivní stránky z
důvodu nepříčetnosti, jsou zjevně nedůvodné. V projednávané věci soudy nižších
stupňů návrh obviněného na vypracování dalšího znaleckého posudku nezamítly
svévolně, ale s ohledem na skutečnost, že obviněný byl po celou dobu řízení
správně orientován, evidentně byl schopen chápat smysl trestního řízení a
aktivně se hájit, přičemž tuto skutečnost nezpochybnil ani on sám, ani jeho
obhájce. Neexistovaly ani žádné poznatky nasvědčující duševní poruše či
parafilii, obviněný neguje zneužívání návykových látek a sám opakovaně vyjádřil
přesvědčení, že je duševně zdráv. Soud prvního stupně proto uzavřel (viz bod 35
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že další znalecké zkoumání není
důvodné, neboť způsob spáchání činu neukazuje na chorobnou motivaci, ale spíše
na zneužití mocenského postavení vůči poškozené. Soud odvolací se s těmito
závěry plně ztotožnil (srov. bod 28 odůvodnění jeho rozsudku).
47. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se návrhem obviněného na
doplnění dokazování znaleckým posudkem zabývaly, jeho neprovedení řádně a
logicky odůvodnily. Jejich procesní postup v tomto směru rozhodně nevykazuje
znaky libovůle. Nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. v duchu výkladové judikatury
Ústavního a Nejvyššího soudu). Obdobně tomu bylo u návrhů obhajoby na výslech
dalších svědků. I zde soudy jejich neprovedení řádně odůvodnily jako nadbytečné
a bez relevantního důkazního potenciálu.
48. K námitkám, které obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, Nejvyšší soud uvádí, že
tak, jak je obviněný přednesl, tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný
totiž brojil jen proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy a
proti následným skutkovým zjištěním, ke kterým na základě provedeného
dokazování došly, přičemž právní kvalifikaci skutkových zjištění, resp. skutků
označil za „justiční omyl“. Nejvyšší soud podotýká, že prostřednictvím
dovolacího důvodu podle písm. h) lze namítat jen hmotněprávním vady rozhodnutí
ve věci samé. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje pouze na
zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, pak se jeho pozornost zaměřuje na zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení
jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
49. V projednávaném případě sice obviněný formálně deklaroval obě
alternativy dovolacího důvodu, ovšem své námitky založil primárně na již výše
zmíněném zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů, kdy zdůrazňoval, že
soudy nesprávně postupovaly „v pochybnostech ve prospěch poškozené“. Samotný
hmotněprávní nesoulad, jež je podstatou uplatněného dovolacího důvodu obviněný
vůbec nekonkretizoval. Takto koncipované námitky pod hmotněprávní dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Fakticky totiž nejde
o relevantní výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový
stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o snahu nejprve
dosáhnout revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na
tom i požadované změny v jejich právním posouzení. Takovou argumentační
konstrukci však z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu není možné mít za
právně relevantní a pokud by mimořádný opravný prostředek spočíval jen na ní,
pak by jej bylo namístě odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než jsou uvedeny
v zákoně.
50. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného směřujícími proti
druhu a výměře uloženého trestu, které obviněný formálně podřadil pod § 265b
odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., a současně vyzýval k „mimořádnému“ zásahu
spočívajícímu v použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na údajnou zjevnou
nepřiměřenost a extrémní nespravedlnost trestu a na ústavní princip
proporcionality. Akcentoval vyživovací povinnosti ke svým nezletilým dětem a
tíživé majetkové poměry rodiny, které se jeho dlouhodobým pobytem ve výkonu
trestu odnětí svobody ještě zhorší. Takto koncipované námitky ale nejsou
způsobilé založit dovolací přezkum výroku o trestu. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. i) tr. ř. dopadá na situace, kdy byl uložen druh trestu, který
zákon nepřipouští, anebo byl trest uložen mimo zákonnou sazbu. V projednávané
věci byl obviněnému uložen zákonem přípustný nepodmíněný trest odnětí svobody,
a to v polovině zákonné trestní sazby stanovené § 185 odst. 3 tr. zákoníku,
která činí 5 až 12 let. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak
míří na hmotněprávní vady výroku o trestu (typově otázky úhrnného/souhrnného
trestu, společného trestu apod.), nikoli na polemiku s přiměřeností výměry jako
výsledkem individualizační úvahy soudu podle § 37 až § 39 tr. zákoníku. Zásah
dovolací instance do výměry trestu připadá v úvahu toliko při extrémním excesu,
kdy je trest v očividném nepoměru k povaze a závažnosti činu a zasahuje do
základních práv obviněného, a o takový případ se v této věci zjevně nejedná.
51. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani při meritorním posouzení by
námitky obviněného neobstály. Soud prvního stupně postupoval při ukládání
trestu v intencích § 37 až § 39 tr. zákoníku. Vyhodnotil povahu a závažnost
spáchané trestné činnosti, osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného, jeho
dosavadní způsob života, možnosti nápravy i význam chráněných zájmů. Způsob
provedení činů, jejich následky a okolnosti spáchání byly popsány přesvědčivě;
poškozená byla po podstatnou část doby páchání osobou mladší patnácti let, tedy
zvlášť zranitelnou obětí, a přetrvává riziko pozdější manifestace psychických
následků. K osobě obviněného bylo zjištěno, že navzdory formálnímu osvědčení má
17 záznamů v opise rejstříku trestů, dlouhodobě vykazuje sklony porušovat
právní normy a po činu i v průběhu trestního stíhání prokázal naprostou absenci
sebereflexe, když poškozenou dále napadal a vyhrožoval jí. Soud neshledal žádné
polehčující okolnosti, obviněný se k činům nedoznal a nelitoval jich, naopak
měl tendenci nezletilou dehonestovat a označoval ji za lhářku. Při páchání
trestné činnosti zneužíval svého autoritativního postavení v rodině. Z těchto
konkrétně pojmenovaných důvodů soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 43
odst. 1 tr. zákoníku za sbíhající se trestné činy úhrnný nepodmíněný trest
odnětí svobody v délce osmi let, tedy v polovině zákonné sazby, a své úvahy
řádně odůvodnil v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud
tyto závěry aproboval a výměru označil za zákonnou a spravedlivou s odkazem na
§ 38 a § 39 tr. zákoníku. Uložený trest proto nelze označit za zjevně či
extrémně nepřiměřený. Naopak jej lze označit za odpovídající závažnosti
sexuálního násilí páchaného na dítěti, absenci polehčujících okolností a
potřebě generální i individuální prevence.
52. Neobstojí ani požadavek na mimořádné snížení trestu podle § 58 odst.
1 tr. zákoníku. Toto ustanovení je – s výjimkou odst. 5 – fakultativní. Pouhé
nevyužití možnosti snížit trest pod dolní hranici sazby nezakládá žádný z
dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu navíc výslovně
uvádí, že námitka neaplikování § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku sama o
sobě dovolací přezkum neotevírá, průlom je přípustný pouze u trestů extrémně
přísných a zjevně nespravedlivých s ústavněprávním přesahem. O takovou situaci
v projednávané věci nejde, jelikož nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti
takové povahy a intenzity, jež by odůvodňovaly prolomení zákonné sazby směrem
dolů, a na straně obviněného nepřevažují polehčující okolnosti nad
přitěžujícími.
53. K námitce, že soudy údajně nedostatečně zohlednily vyživovací
povinnost obviněného ke čtyřem nezletilým dětem, Nejvyšší soud připomíná, že
podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku se při ukládání trestu přihlíží i k rodinným
poměrům pachatele a s ohledem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a
judikaturu Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 2027/17, IV. ÚS
950/19 a I. ÚS 631/23) má být „nejlepší zájem dítěte“ ve věcech, které se jej
dotýkají, vzat v úvahu a materiálně promítnut do odůvodnění. Tento požadavek
však neznamená absolutní překážku pro uložení nepodmíněného trestu rodiči.
Legitimně se vyvažuje nejlepší zájem dítěte s jinými konkurujícími zájmy,
především se zájmem společnosti na ochraně dětí a na spravedlivém a účelném
potrestání pachatele. Pro závěr, že nejlepší zájem dítěte má převážit do té
míry, aby vyloučil nepodmíněný trest či odůvodnil mimořádné snížení pod
zákonnou sazbu, musejí být dány mimořádné okolnosti, jakými jsou zejména
výlučná a nezastupitelná péče obviněného, zvláštní závislost dítěte, specifické
potřeby či obdobné výjimečné poměry. Obviněný přitom tvrzení o výlučné péči či
neexistenci alternativního zajištění péče neposkytl. Samotná existence
vyživovací povinnosti – jakkoli je společensky významná – je v trestní praxi
typovým jevem a nemůže bez dalšího legitimizovat zmírnění trestu v případech
takto závažné kriminality vůči dítěti. Omezení rodinného života je imanentním
důsledkem uloženého nepodmíněného trestu a samo o sobě nepůsobí protiústavně a
právní řád současně počítá s tím, že vyživovací povinnost rodiče odsouzeného k
trestu odnětí svobody nezaniká a je v mezích zákona vykonatelná.
54. Za stávajících skutkových zjištění, kdy ze strany obviněného, který
zneužíval své autority v rodině, docházelo k opakovaným sexuálním útokům na
dítě mladší patnácti let, které poté, co dovršilo patnácti let věku, gradovaly
co do své intenzity a vedly ve svém důsledku k tomu, že poškozená musela
podstoupit dlouhodobou psychologickou terapii (její duševní útrapy sice nebyly
znalci označeny jako trvalé, ale není vyloučeno, že se trvalými mohou stát –
viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 62), při zohlednění
plurality přitěžujících okolností, zejména toho, že obviněný prohluboval
viktimizaci poškozené tím, že ji před ostatními označoval za lhářku a ji osobě
zastrašoval, a naopak při absenci okolností polehčujících, veřejný zájem na
ochraně dětí a na generální i individuální prevenci jednoznačně převážil nad
obecným zájmem dětí obviněného na zachování každodenní přítomnosti otce. Takto
nastavené vyvážení je podle Nejvyššího soudu přiměřené a ústavně konformní.
Trest odnětí svobody v trvání osmi let, tj. trest vyměřený přibližně v polovině
zákonné sazby, pak není excesivní ani z pohledu obviněným namítané vyživovací
povinnosti a nesnadných majetkových poměrů, které byly řešeny insolvencí.
55. Obiter dictum lze soudům obou stupňů vytknout, že při rozhodování o
druhu a výměře trestu mohly podrobněji odůvodnit, jakým způsobem hodnotí
osobní, rodinné a majetkové postavení obviněného. Soud prvního stupně se v bodě
62 odůvodnění svého rozsudku poměrně důkladně věnoval dosavadnímu způsobu
života obviněného, jeho trestní minulosti, způsobu provedení útoku, či postoji
ke spáchání projednávaného skutku v průběhu trestního řízení, ovšem pokud jde o
jeho osobní, rodinné a majetkové poměry jen stručně v bodě 61 konstatoval, že
je neopomněl vzít v potaz, aniž by blíže vysvětlil, proč např. skutečnost, že
obviněný má vyživovací povinnost k několika nezletilým dětem, není důvodem pro
uložení mírnějšího trestu. Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině připomíná, že
péče o děti je faktorem určujícím pro uložení mírnějšího trestu výhradně za
situace, kdy jsou dány mimořádné okolnosti jako např. výlučná a nezastupitelná
péče obviněného, zvláštní závislost dítěte, vážné onemocnění jediné zbývající
osoby s vyživovací povinností k těmto dětem a další významné důvody, které v
posuzované věci dány nebyly, což měl soud prvního stupně nebo alespoň odvolací
soud vysvětlit.
56. Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace soudů nižších stupňů k
uloženému trestu je přiléhavá a trest odnětí svobody v trvání osmi let, byť je
trestem přísným z pohledu rodinných poměrů obviněného a jeho faktické snahy žít
kvůli dětem v posledních letech řádný život, nelze pokládat za tak extrémně
neodpovídající a zjevně nespravedlivý, aby to odůvodňovalo případný zásah
dovolacího soudu nad rámec zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
57. Nejvyšší soud se zabýval i výhradami obviněného proti výroku o
náhradě nemajetkové újmy. V dovolacím řízení přichází v úvahu přezkum
hmotněprávního základu a mezí přiznaného nároku. Vlastní úvahu soudu o
přiměřené výši zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších novel (dále jen „občanský zákoník“)
lze korigovat jen tehdy, je-li zjevně excesivní, vnitřně rozporná nebo postrádá
zákonná východiska. V dané věci byl nárok poškozené řádně uplatněn před
zahájením dokazování v hlavním líčení prostřednictvím opatrovníka a opíral se o
zjištění, že na poškozené byly opakovaně různými formami páchány zvlášť závažné
zločiny znásilnění, doprovázené vyhrožováním zabitím, přičemž obviněný jako
nevlastní otec zneužil její důvěru a závislost. Tím obviněný zaviněně porušil
povinnost stanovenou zákonem a výrazně zasáhl do přirozených práv poškozené
chráněných první částí občanského zákoníku, zejména do její osobnostní a
tělesné integrity, čímž založil povinnost nahradit i nemajetkovou újmu ve
smyslu § 2910 a § 2956 občanského zákoníku. Jako nemajetkovou újmu je třeba
odčinit zejména duševní útrapy vyvolané opakovanými sexuálními útoky a
dlouhodobým strachem, jakož i potřebu pokračující psychologické terapie.
Skutečnost, že trvalé následky dosud nebyly objektivizovány, není podmínkou pro
přiznání peněžitého zadostiučinění, a navíc u nezletilých obětí se navíc
patologie v psychickém stavu často manifestují až s odstupem v adolescenci či
rané dospělosti. Soud prvního stupně s použitím zásad slušnosti podle § 2951
odst. 2 občanského zákoníku přiznal poškozené částku 250 000 Kč, když zohlednil
věk a zranitelnost poškozené, intenzitu, délku a opakování útoků, zneužití
rodičovské autority, vyhrožování a prokázané dopady na psychiku, včetně potřeby
terapie. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil a výměru stanovil na 350
000 Kč, kterou označil za částku spravedlivou a odpovídající povaze a
závažnosti zásahu a plnící satisfakční i preventivní funkci. Správně byl
přiznán i úrok z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení ve výši
odpovídající repo sazbě ČNB pro první den příslušného kalendářního pololetí
zvýšené o 8procentních bodů ročně, jak vyplývá z § 1970 občanského zákoníku ve
spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla poškozená odkázána na
řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř., neboť převyšující
část nároku (poškozená žádala 500 000 Kč) vyžadovala detailnější dokazování
přesahující rámec adhezního principu. Dovolací námitky proti tomuto výroku
tudíž nemají hmotněprávní oporu a směřují jen proti volné úvaze soudu v zákonem
vymezených mezích.
58. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou žádnou z
námitek obviněného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, nelze přiznat
důvodnost ani namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř., protože Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného věcně projednal a řádně
se jeho námitkami zabýval. S odkazem na vyjádření státního zástupce Nejvyšší
soud připomíná, že pouhá nespokojenost obviněného se zamítnutím jeho odvolání
neznamená, že rozhodnutí soudu je zatíženo vadou, která by tento dovolací důvod
naplňovala.
V.
Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
59. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. A.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je jako celek zjevně
neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová
soudkyně