4 Tdo 1122/2024

4 Tdo 1122/2024-527

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněné J. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 6 To 304/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 75/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 14 T 75/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná J. T. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:

dne 25. 11. 2019 podala u policejního orgánu Městského ředitelství policie Ostrava XY vysvětlení dle § 158 odstavec 6 trestního řádu, a ačkoliv byla řádně poučena, že je podle § 345 odstavec 1 trestního zákoníku trestné, obviní-li lživě jiného ze spáchání trestného činu, a podle § 345 odstavec 2 trestního zákoníku je trestné, obviní-li lživě jiného ze spáchání trestného činu se záměrem přivodit mu trestní stíhání, čemuž porozuměla a stvrdila to svým podpisem, přesto ve své výpovědi v úředním záznamu o podaném vysvětlení uvedla, se záměrem svému manželovi, poškozenému J. T., přivodit trestní stíhání, že ji manžel od roku 2012 do 25. 11. 2019 v jejich společných bydlištích na ulici XY v Ostravě – XY a na ulici XY v Ostravě – XY týral tím, že ji ponižoval, vulgárně jí nadával, fyzicky ji napadal tak, že do ní strkal, fackoval ji, bil ji pěstmi a kopal ji, také na ní nejméně od roku 2014 do 25. 11. 2019 opakovaně proti její vůli vykonal soulož, a to i když mu poškozená říkala, že pohlavní styk odmítá, a také se aktivně fyzicky bránila, avšak on její odpor překonal a soulož vykonal, tímto J. T. obvinila z jednání naplňujícího skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odstavec 1, odstavec 2 písmeno d) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odstavec 1, odstavec 2 písmeno a) trestního zákoníku a na základě této její výpovědi byly policejním orgánem zahájeny dne 25. 11. 2019 pod č. j. KRPT-279707/TČ-2019-070774 úkony trestního řízení dle § 158 odstavec 3 trestního řádu, jednání podezřelého J. T. bylo policejním orgánem prověřováno, J. T. se musel k podezření vyjadřovat a byl také podroben znaleckému zkoumání znalci Mgr. Michaelou Mrowetz (nyní Bondy) a prof. MUDr. Ladislavem Hosákem, Ph.D., načež bylo prověřování po vyhodnocení důkazů ukončeno usnesením o odložení věci dle § 159a odstavec 1 trestního řádu dne 23. 6. 2020, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2020, a tímto prověřovanému J. T. způsobila újmu na jeho právech a cti.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněné nalézacím soudem podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 (osmnácti) měsíců.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které směřovala do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 6 To 304/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 6 To 304/2023, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 14 T 75/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, které zaměřila do výroku o vině i do výroku o trestu. V podaném dovolání obviněná explicitně uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., neboť podle ní byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání, dále rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy a dále podle ní rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení naplnění všech zákonných znaků trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně na nesprávném posouzení naplnění subjektivní stránky přečinu).

5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná nejprve připomíná obecná východiska přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž konstatuje, že podle ní nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků předmětné skutkové podstaty, konkrétně pak subjektivní stránky. Zdůrazňuje, že z hlediska naplnění subjektivní stránky je vyžadováno, aby bylo prokázáno, že pachatel chtěl či si byl alespoň vědom toho, že obviňuje jiného nepravdivě, a byl s tím srozuměn, a současně chtěl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku toho může být tato osoba trestně stíhána (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nestačí tedy zabývat se pouze tím, zda se poškozený údajného trestného činu dopustil. Dostatečným důkazem o tom, že došlo ke křivému obvinění a že toto bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného, není sama o sobě skutečnost, že se OČTŘ nepodařilo prokázat vinu toho, kdo byl za pachatele označen. Následně uvádí, že o chování poškozeného nikdy nelhala, a nesouhlasí s tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud provedl v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. dostupné a potřebné důkazy rozhodné pro zjištění skutečného stavu věci. Je toho názoru, že soudy nepřihlédly k určitým specifikům domácího násilí a ke všem relevantním okolnostem případu a nebyl tak zjištěn úplný a pravdivý skutkový stav. Uvedený dovolací důvod proto dává do souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí alternativě.

6. Následně obviněná podrobně rozvádí jí tvrzené zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily své závěry. Především pak uvádí, že poškozený, ačkoliv předmětné jednání vůči její osobě na jednu stranu popřel, sám potvrdil některé podstatné skutečnosti v souladu s její výpovědí (situace, kdy jí tekla krev z nosu, její označování hanlivým způsobem atd.). Dále konstatuje, že to, že došlo k incidentu dne 25. 11. 2019 tak, jak jej popisuje, podle ní potvrzují lékařská zpráva z ošetření bezprostředně po vykázání poškozeného (potvrzení povrchního poranění hlavy) a skutečnost, že se poškozený vykázání nebránil, její roztržená košilka a také lékařské zprávy vypracované MUDr. Svobodovou, když navíc její diagnóza (posttraumatická stresová porucha) bezprostředně navazuje na předmětný incident ze dne 25. 11. 2019 a jí podané vysvětlení, obviňující poškozeného. Také podle ní nelze pominout zcela nevhodné vyjádření poškozeného vůči její osobě ohledně intimního styku v den jeho odchodu ze společné domácnosti, k čemuž popisuje podrobnosti stran průběhu událostí daného dne. K osobě poškozeného dále akcentuje skutečnost, že tento se již dopustil násilného jednání (ublížení na zdraví a výtržnictví), za které byl i pravomocně odsouzen. K doložení toho, že její výpověď nestojí v rámci dokazování zcela osamoceně, odkazuje na výpověď svědkyně Š. a rozvádí, jaké skutečnosti z této výpovědi vyplývají. Rovněž svědek Ď. vypovídal, že se mu v únoru 2019 měla svěřit o tom, že má doma problémy, že dochází k verbálnímu urážení, ponižování. Není proto podle ní pravdou, že by soudům pro podporu svých tvrzení nenabídla žádné nové skutečnosti ani relevantní důkazy. Mimo to, že soudy z doposud provedených důkazů dospěly podle ní k nesprávným skutkovým zjištěním, tak se také rozhodly nevyhovět jejím návrhům na doplnění dokazování, přičemž však odůvodnění závěrů o neprovedení důkazů podle ní nemůže obstát.

7. Dále je obviněná přesvědčena, že soudy se v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s hodnocením výpovědí některých svědků. Sousedé se totiž podle ní jakožto svědci nemohli vyjádřit k podstatě věci, neboť žádnému násilí přítomni nebyli. Je toho názoru, že je možné vyslechnout další svědky, kteří by mohli osvětlit, že se jim svěřila s tím, jak se k ní poškozený chová. Nedůvodně proto podle ní nebyly provedeny důkazy výslechem svědků L. a K. K., svědka Š., svědka J., svědkyně P. z OSPOD Ostrava-Poruba, načež navrhuje i nové důkazy výslechem svědka K. a záznamem o poskytnutí pomoci prostřednictvím organizace Spolu pro rodinu. Právě tyto okolnosti pak ve svém souhrnu podle obviněné odůvodňují závěr, že nelze nade vši pochybnost konstatovat, že by se měla dopustit trestného činu křivého obvinění.

8. Obviněná následně také značně obsáhle poukazuje na jí tvrzené rozpory ve vypracovaných znaleckých posudcích, které se týkají osobnosti poškozeného i její osobnosti. S ohledem na jí tvrzené rozpory polemizuje také s tím, zda by vypracování nového znaleckého posudku nemohlo osvětlit zásadní skutečnosti, které jsou podle ní nutné k objasnění věci. Ve vztahu ke své osobě uvádí, že v době znaleckého zkoumání byla unavená, nechápala směr otázek znalců. Navíc v té době obnovila soužití s poškozeným a nechtěla, aby byl odsouzen. Proto ohledně násilí vypovídala vyhýbavě. V té době také chodila do ambulance MUDr. Svobodové, což znalcům sdělila. O tom, že neměla zájem na trestním stíhání poškozeného, nakonec svědčí i to, že zaslala orgánům činným v trestním řízení nesouhlas s jeho trestním stíháním.

9. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná uvádí, že se aktivně účastnila všech úkonů v trestním řízení a měla zájem osobně se účastnit také veřejného zasedání u odvolacího soudu. Vyrozumění o prvním veřejném zasedání dne 27. 3. 2024 jí bylo doručeno vhozením do schránky a toto si před termínem zasedání převzala. S ohledem na její zdravotní stav však nebyla schopna se k veřejnému zasedání dostavit. Zaslala proto soudu podle ní řádnou omluvu s doložením lékařské zprávy. Soud druhého stupně však nepovažoval tuto omluvu za dostatečnou a konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti. Pokud je jí vyčítáno to, že nedoručila soudu žádnou lékařskou zprávu, která by obsahovala popis zdravotního stavu, zranění nebo úrazu s výslovným vyjádřením lékaře, že tímto je znemožněna její účast u veřejného zasedání dne 27. 3. 2024, pak s tímto závěrem nesouhlasí. V předložené lékařské zprávě je podle ní jasně stanoveno, že trpěla akutními zdravotními potížemi a byla vyšetřována na odborném pracovišti. Dále bylo výslovně lékařem uvedeno, že tento nedoporučuje její účast u hlavního líčení (veřejného zasedání) dne 27. 3. 2024. Pokud soud považoval takovou zprávu za neurčitou, mohl podle jejího názoru ji či jejího obhájce vyzvat k upřesnění. Veřejné zasedání bylo následně odročeno na 13. 5. 2024. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání jí bylo opět doručeno vhozením do schránky, avšak tentokrát si je fyzicky převzala ze schránky až po termínu veřejného zasedání. O termínu konání veřejného zasedání proto podle jejího přesvědčení nevěděla a nemohla se veřejného zasedání účastnit, ačkoliv se chtěla vyjádřit k odvolání a měla zájem být mu osobně přítomna. Má za to, že ani v tomto případě nebyly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti.

10. Závěrem podaného dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a aby přikázal věc příslušnému soudu, ve smyslu podaného dovolání, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 27. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 833/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněné.

12. Následně uvádí, že nelze přehlédnout, že dovolání obviněné je takřka v celém svém rozsahu – s výjimkou výhrad věnovaných dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. – vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se podle něj soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Připomíná, že v takové situaci se dle ustálené judikatury zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvádí, že má k dispozici pouze omezený rozsah spisového materiálu a vychází mimo jiné z předpokladu, že údaje uvedené v bodě 3. usnesení odvolacího soudu odpovídají realitě. Zastává názor, že námitku obviněné pod tento dovolací důvod sice podřadit lze, postrádá však podle něj opodstatnění. Následně připomíná obecná teoretická východiska k tomuto dovolacímu důvodu, na což navazuje konstatováním, že dovolatelka deklarovala existenci zmíněného dovolacího důvodu za podpory argumentu, že prvního veřejného zasedání o odvolání se nemohla účastnit ze zdravotních důvodů a že o termínu v pořadí druhého, odročeného veřejného zasedání, se fakticky dozvěděla až po jeho skončení. K tomu státní zástupce zdůrazňuje, že obviněná byla o konání veřejného zasedání odvolacím soudem toliko vyrozuměna a že tento ji k němu nepředvolal, přičemž obě vyrozumění jí byla doručena řádně a byla i zachována lhůta k přípravě ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř.

14. Stran prvního veřejného zasedání plánovaného na den 27. 3. 2024 následně státní zástupce konstatuje, že dovolatelka skutečně zaslala omluvu z tohoto jednání, k níž doložila lékařskou zprávu ze dne 21. 3. 2024 s tím, že trvá na osobní účasti. V té nicméně žádná konkrétní překážka bránící obviněné v účasti uvedena není, neboť obsahuje jen povšechný údaj v tom smyslu, že obviněná v době vypracování zprávy, tedy šest dní před konáním veřejného zasedání, trpí akutními zdravotními potížemi, které však nijak specifikovány nebyly.

Nevyplývá z ní ani to, že by byla kupříkladu hospitalizována, když lékař jen krátce doplnil, že účast u veřejného zasedání dne 27. 3. 2024 nedoporučuje. Z takové obecné informace podle názoru státního zástupce rozhodně nevyplývá, že by byla účast obviněné u jednání znemožněna. Odvolací soud proto podle něj takovou „omluvu“ po právu vyhodnotil jako nedůvodnou. Bez významu navíc podle něj není ani zjištění, že u předmětného veřejného zasedání žádné podstatné úkony prováděny nebyly a toto bylo odročeno na nový termín, konkrétně na den 13.

5. 2024. Rovněž o něm byla obviněná vyrozuměna a toto vyrozumění jí bylo řádně doručeno dne 25. 4. 2024. Státní zástupce konstatuje, že z bodu 3. usnesení odvolacího soudu vyplývá, že u tohoto jednání její neúčast omlouval obhájce, a to opět údajnými zdravotními obtížemi. K jejich existenci však podle něj nebyla doložena jakákoli lékařská zpráva, z níž by se podávalo, že zdravotní důvody obviněné v účasti u veřejného zasedání brání. Takové vyjádření jejího obhájce tak podle mínění státního zástupce svědčí spíše o tom, že termín druhého veřejného zasedání obviněné v den jeho konání fakticky znám byl.

Z toho podle něj vyplývá, že v den konání veřejných zasedání dovolatelce žádná objektivní překážka v účasti nebránila a bylo pouze na jejím rozhodnutí, zda svého práva využije, či nikoli. Odvolací soud tudíž podle něj nepochybil, jednal-li v její nepřítomnosti, neboť pro takový postup byly splněny všechny zákonné podmínky. Právo obviněné na spravedlivý proces tak podle názoru státního zástupce žádným způsobem devalvováno nebylo.

15. Státní zástupce dále uvádí, že obviněná označila rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru je však její dovolání vystavěno zčásti na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Uvádí, že takové námitky samy o sobě pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Zdůrazňuje, že obviněná výslovně označila první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, přičemž s důrazem na důkazy v podobě své vlastní popěrné výpovědi a lékařské zprávy MUDr. Svobodové akcentovala nesoulad skutkových závěrů soudů s těmito jí zmiňovanými důkazy a dále zpochybnila důvodnost odmítnutí jí navržených důkazů. I na podkladě takových námitek pak v rámci dovolací argumentace zopakovala, že poškozený ji opakovaně znásilňoval a fyzicky a psychicky týral a pouhé neprokázání těchto skutečností neodůvodňuje její odsouzení pro přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce zastává názor, že uvedené námitky sice s velkou dávkou tolerance pod označený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné.

16. V návaznosti na uvedené pak připomíná obecná teoretická východiska uvedeného dovolacího důvodu v jeho první a třetí alternativě. Konstatuje, že obviněná zjevně přehlíží, že soud není povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla, neboť se zjevně sama pasuje do role toho, kdo jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo jak má být posléze hodnocen. Navíc je podle státního zástupce zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu předmětného trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly. Naopak jej vyhodnotily z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to buď chybějícím důkazním potenciálem k věci, nebo absencí dostatečné vypovídací hodnoty, eventuálně zjevnou nadbytečností. V podrobnostech pak odkazuje na bod 46 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s nimiž se beze zbytku ztotožňuje a nadto vyjadřuje přesvědčení, že neprovedením dalších obviněnou navržených důkazů její právo na spravedlivý proces narušeno být nemohlo. Skutková zjištění nalézacího soudu byla totiž podle něj v míře naprosto dostačující prokázána všemi dalšími ve věci provedenými důkazy.

17. K obviněnou tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu potom v podrobnostech uvádí, že takovou vadou odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení v souladu s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Zdůrazňuje, že obviněná je jednoznačně usvědčována především přímým důkazem v podobě výpovědi poškozeného, který jednoznačně vyloučil, že by ji jakkoli psychicky a fyzicky týral a pohlavní styk si na ní vynucoval proti její vůli násilím. Hodnověrnost výpovědi poškozeného je současně podpořena i dalšími důkazy, konkrétně výpověďmi svědků P., P., G., W., S. a K., znaleckými posudky a listinnými důkazy. Konstatuje také to, že pokud jde o slyšené svědky, ti samozřejmě v domácnosti obviněné a poškozeného přítomni nebyli, všichni však shodně popisovali problémové chování obviněné, naschvály prováděné ostatním, jakož i její křik na děti a na manžela, tedy poškozeného. Toho svědci naopak shodně označovali za osobu klidnou a ovlivňovanou obviněnou. Státní zástupce také v podrobnostech odkazuje na relevantní závěry vyplývající ze znaleckých posudků vypracovaných v této věci k osobnosti obviněné i poškozeného, přičemž zdůrazňuje to, že je podle nich poškozený poměrně snadno manipulovatelný, pečující a že aspekty jeho specifické věrohodnosti byly snižovány pouze jeho submisivností, pasivní závislostí a Stockholmským syndromem, tedy jinak vyjádřeno tím, že jednání obviněné mohl zlehčovat a omlouvat. Nakonec i listinné důkazy podle něj prokazují mimo jiné formy, jakými obviněná poškozeného z opakovaného znásilnění a týrání lživě obvinila, jakož i způsob, jakým se policejní orgán s tímto oznámením vypořádal. Lze tudíž podle něj uzavřít, že popěrná a nevěrohodná obhajoba obviněné byla zbylými provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena a skutkový stav popsaný v rozsudku nalézacího soudu byl těmito důkazy přesvědčivě ustálen v míře naprosto dostačující pro posouzení věci a vyhodnocení trestní odpovědnosti dovolatelky.

18. Státní zástupce je ve shodě s oběma soudy přesvědčen, že v dané věci na sebe provedené důkazy navazují, vzájemně se doplňují, přičemž vyvracejí obhajobu dovolatelky, která – až na lékařské zprávy MUDr. Svobodové ovlivněné právě subjektivními nářky dovolatelky – stojí zcela osamoceně a ve světle dalších provedených důkazů nemůže obstát. V souvislosti s touto částí dovolací argumentace obviněné proto sumarizuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů žádnou z vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou.

19. Následně k obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že výhradu ve smyslu chybějícího zavinění vystavěla obviněná výlučně na tvrzení, že poškozený ji skutečně psychicky a fyzicky týral a opakovaně znásilňoval, přičemž opačný závěr soudů je podle ní odrazem jejich vadného hodnocení důkazů. Z hlediska vyhodnocení relevance této námitky je podle něj podstatné, že soudy přesvědčivě vyloučily, že by poškozený obviněnou jakýmkoliv způsobem týral a proti její vůli na ní za užití násilí opakovaně vykonal soulož. Obviněná tedy podle názoru státního zástupce vadu nesprávného právního posouzení skutku váže na jiná skutková zjištění, než jsou ta, k nimž dospěly obecné soudy, přičemž takový druh námitek však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Jen pro úplnost pak státní zástupce odkazuje na úvahy soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu obviněnou, přičemž doplňuje i obecná teoretická východiska.

20. Akcentuje také to, že ovládací a rozpoznávací složky jednání obviněné zůstaly zcela zachovány, přičemž zjištěné abnormální rysy její osobnosti z psychiatrického hlediska nedosahují závažnosti duševní poruchy nebo poruchy osobnosti. Jinak řečeno, nebylo zjištěno, že by byla nepříčetná či jen zmenšeně příčetná. Naopak, v průběhu trestního řízení bylo spolehlivě prokázáno, že obviněná se s vědomím lživého či zkresleného popisu proběhlých událostí týkajících se jejího soužití s poškozeným obrátila na policejní orgán, před nímž poškozeného obvinila z trestných činů. Při podávání trestního oznámení současně poskytla dostatek takových informací, které odůvodňovaly prověřování tvrzeného jednání. Z její strany tak nešlo o pouhé domněnky, nýbrž o údajné skutky, když jednání poškozeného dostatečně konkretizovala a učinila tak přesto, že byla policejním orgánem poučena o možných trestněprávních následcích křivého obvinění. Nemohla se tudíž podle státního zástupce daného jednání dopustit ani nevědomky, ani omylem. Pro úplnost připomíná, že z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění není rozhodné, že k trestnímu stíhání poškozeného nakonec nedošlo a policejním orgánem bylo rozhodnuto o odložení věci. Postačí totiž, že obviněná jednala ve shora zmiňovaném úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, což v dané věci bezpochyby splněno bylo. S ohledem na jednoznačnost nepravdivého obvinění poškozeného je přitom podle státního zástupce namístě označit závěr soudů o tom, že obviněná jednala v úmyslu přímém, za korektní a odpovídající skutkovým zjištěním.

21. Nakonec státní zástupce připomíná podstatu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a konstatuje, že k jeho porušení v posuzované věci nedošlo, načež uzavírá také to, že v této věci s ohledem na shora uvedené nedošlo ani k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.

22. Závěrem podaného vyjádření tedy státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje i svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

23. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněné k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

26. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

27. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Obviněná své dovolání opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že předmětný dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle nějž nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr.

ř. a v případě veřejného zasedání § 263 tr. ř.). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

ř.

29. Obviněná v podaném dovolání uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. Obviněná dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to

přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

32. Jelikož obviněná vztahuje jí tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěla ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačila, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

34. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

35. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání, dále vadu tzv. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu tzv. opomenutých důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

36. Současně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek, respektive téměř veškeré vyjma argumentace, jíž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz č. l. 441 až 442 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že co se týče dovolací argumentace obviněné, jde přinejmenším v její značné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména body 6. až 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 33. až 48. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v takové situaci se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se podle Nejvyššího soudu jedná i v dané věci.

37. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněná v podaném dovolání explicitně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z její dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na jeho třetí alternativu, tj. na vadu tzv. opomenutého důkazu.

38. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

39. Nadto je také třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

40. K námitkám obviněné, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu (viz zejména body 6. a 7. tohoto rozhodnutí) proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Námitky obviněné totiž ve shora uvedené části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku obviněné s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje obviněná jí zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, jakož i vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

41. Nejvyšší soud ještě pro úplnost připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.

Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, svědeckými výpověďmi – zejména pak výpovědí poškozeného, jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především znaleckými posudky (k tomu srov. zejména body 6.

až 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 33. až 48. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

42. S ohledem na rozpory tvrzené obviněnou je také nutno připomenout, že obviněná je – jak ostatně již podotkl i státní zástupce ve svém vyjádření – z uvedeného jednání usvědčována především přímým důkazem v podobě výpovědi poškozeného, který vyloučil, že by ji jakkoli psychicky a fyzicky týral a pohlavní styk si na ní vynucoval proti její vůli násilím. Z pohledu tvrzení obviněné ohledně nevěrohodnosti poškozeného, který má podle obviněné sám zájem na výsledku věci, je třeba zdůraznit, že takovou argumentaci by bylo možno obecně vztáhnout ke každé osobě, které se stala obětí trestné činnosti a sám o sobě nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti poškozeného.

Bez ohledu na tento závěr je namístě akcentovat, že věrohodnost výpovědi poškozeného je podpořena i dalšími důkazy, konkrétně výpověďmi svědků P., P., G., W., S. a K., znaleckými posudky a listinnými důkazy. Přestože lze skutečně připustit, že tito svědci v domácnosti s obviněnou a poškozeným přímo nežili, mohli se tito svědci vyjádřit k tomu, jak se obviněná chovala k poškozenému a dětem tzv. navenek, popř. co slyšeli z jejich bytu, přičemž jejich výpovědi podporují výpověď poškozeného ohledně chování obviněné k němu a dětem.

Současně pak lze odkázat i na relevantní závěry ze znaleckých posudků vypracovaných v této věci k osobnosti obviněné i poškozeného, podle nichž je poškozený poměrně snadno manipulovatelný a pečující, přičemž aspekty jeho specifické věrohodnosti byly snižovány pouze jeho submisivností, pasivní závislostí a Stockholmským syndromem. Jinak řečeno, byly snižovány pouze tím, že poškozený jednání obviněné mohl zlehčovat a omlouvat. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že popěrná obhajoba obviněné byla zbylými provedenými důkazy, jak vyplývá i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, jednoznačně vyvrácena a že skutkový stav popsaný v rozsudku nalézacího soudu byl těmito důkazy přesvědčivě ustálen (viz body 6.

až 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 33. až 47. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

43. Toliko skutečně jen velmi stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že pokud obviněná dovozuje nevěrohodnost poškozeného z toho, že tento připouští, že se měl vůči ní dopustit určitého nevhodného sexuálního chování, tak je třeba uvést, že se jedná toliko o vlastní interpretaci výpovědi poškozeného. Poškozený ve své výpovědi popřel jakékoliv sexuální násilí vůči poškozené, toliko hovořil o jejich posledním intimním styku v dubnu 2022, tedy po době jeho údajné trestné činnosti, přičemž z jeho výpovědi je zřejmé, že sexuální aktivity ukončil, jakmile mu obviněná dala najevo, že nechce v těchto pokračovat.

Pokud pak dovolatelka akcentuje výpovědi svědků Š. a Ď., tak pomíjí, že tito svědci ve věci slyšeni nebyli a soudy neprovedení těchto důkazů řádně zdůvodnily (viz bod 46. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Rovněž odkaz obviněné na lékařskou zprávu MUDr. Svobodové je nepřípadný, když předně nelze skutečně pominout, že tato je ošetřující lékařkou obviněné a jistým způsobem jako její terapeutka musí vycházet z jejího tvrzení, když relevantností této lékařské zprávy se nakonec soudy nižších stupňů zabývaly a vypořádaly se s ní (viz bod 41.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. Stran tvrzení o tom, že poškozený připustil, že obviněnou zranil a že ji někdy označil hanlivým výrokem, tak obviněná zcela ignoruje, že k jejímu zranění podle výpovědi poškozeného mělo dojít tím, že se bránil útoku z její strany, stejně tak k vyslovení hanlivých výroků. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné akcentovat, že obviněná zcela pomíjí, že k jejímu zranění došlo zcela jinak, než uvedla ve svém trestním oznámení, a stejně tak k vyslovení nevhodných výrazů, čehož si musela být poškozená v době podávání trestního oznámení vědoma.

44. Ohledně tvrzené vady tzv. opomenutých důkazů, považuje Nejvyšší soud předně pro úplnost za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je nutno také uvést, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, ale měl by svůj postup řádně odůvodnit. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

45. Obviněná pak konkrétně ve vztahu k této dovolací námitce uvádí, že za tzv. opomenuté důkazy považuje důkazy výslechem svědků L. a K. K., svědka Š., svědka J., svědkyně P. z OSPOD Ostrava-Poruba a dále navrhuje nové důkazy výslechem svědka K. a záznamem o poskytnutí pomoci prostřednictvím organizace Spolu pro rodinu. Obviněná tedy uvádí dvě kategorie důkazů, přičemž do první z nich řadí ty důkazy, které navrhla provést již před nalézacím soudem, a do druhé z nich ty, které považuje za nové, v řízení před soudy nižších stupňů dosud nenavrhované.

46. K tomu je podle Nejvyššího soudu zapotřebí uvést, že co se týče první kategorie důkazů (výslech svědků L. a K. K., Š., J. a P.), tak ty nelze zařadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů, neboť jejich provedení obviněná nalézacímu soudu navrhla a tento se s těmito důkazními návrhy vypořádal, tedy neopomenul je, a to takovým způsobem, že je jednak zamítl (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 31. 5. 2023 na č. l. 419 spisového materiálu či zvukový záznam z tohoto hlavního líčení v čase 15:30 až 16:30) a jednak zamítnutí těchto důkazních návrhů odůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku (viz bod 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto v /hlavním líčení konaném dne 31. 5. 2023 samosoudkyně ještě před zamítnutím těchto důkazních návrhů konstatovala dosavadní návrhy obviněné na doplnění dokazování, na což obviněná reagovala tak, že na některých z nich dokonce netrvá (viz č. l. 418 spisového materiálu či zvukový záznam z tohoto hlavního líčení v čase 11:30 až 15:00).

47. Dále co se týče druhé kategorie důkazů (výslechem svědka K. a záznamem o poskytnutí první pomoci prostřednictvím organizace Spolu pro rodinu), tak se nemůže jednat o opomenuté důkazy ve smyslu shora citované judikatury, neboť jejich provedení obviněná v předchozím řízení nenavrhovala, nýbrž je uvedla coby důkazy nové teprve v podaném dovolání. Za této situace nelze uvažovat o tom, že by neprovedení takových důkazů mohlo založit vadu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Proto není tato námitka způsobilá založit uplatněný dovolací důvod. Pakliže se obviněná domnívá, že se v případě jí navrhovaných důkazů jedná o takové (nové) důkazy, které by byly způsobilé založit důvody pro obnovu řízení ve smyslu § 277 a následujících tr. ř., je oprávněna podat návrh na obnovu řízení ve smyslu § 280 odst. 1, 3 tr. ř. S ohledem na to, že je však možno řízení obnovit jen na základě návrhu oprávněné osoby (§ 280 odst. 1 tr. ř.), je zapotřebí akcentovat, že se nejedná o otázku, kterou by byl Nejvyšší soud oprávněn projednávat v rámci dovolacího řízení.

48. Navíc jen pro jistou úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, stran potenciálních opomenutých důkazů, že obviněná byla nalézacím soudem opakovaně v průběhu hlavního líčení dotazována, zda má nějaké návrhy na doplnění dokazování, přičemž toto negovala, když se omezila na konstatování, že se odkazuje na návrhy, které již v průběhu řízení přednesla (viz protokoly o hlavním líčení na č. l. 155, 254, 330, 359, 397 a 419 spisového materiálu), respektive v jednom případě vznesla konkrétní návrh, a to na výslech znalkyně Mrowetz (Bondy) a výslech MUDr. Svobodové (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 375 spisového materiálu), na což nalézací soud reagoval tak, že bylo hlavní líčení za účelem dalšího dokazování odročeno. Nakonec však, jak již bylo nastíněno, některé navržené důkazní návrhy obviněné zamítl, přičemž jejich neprovedení také podle názoru Nejvyššího soudu adekvátně a podrobně odůvodnil (viz především bod 46. rozsudku nalézacího soudu). Tento postup vyhodnotil jako správný i odvolací soud (viz bod 9. napadeného usnesení, případně i bod 10., stran navrhovaného výslechu znalkyně Mgr. Bondy) a ani Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit. Uvedené námitky obviněné, jimiž míří na vadu tzv. opomenutých důkazů a na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodné.

49. Jak již bylo uvedeno, obviněná v podaném dovolání uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za relevantně uplatněnou lze, ovšem toliko při velké míře benevolence, považovat její námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, byť i prostřednictvím této části dovolání obviněná primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů.

50. Nejvyšší soud nejprve v obecnosti připomíná, že přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se podle dikce zákona dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Lživě obvinit pak znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Obvinění spočívá v jednání pachatele, jenž může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby, pročež zpravidla tak půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma takového oznámení není rozhodná. Takové lživé obvinění se potom musí týkat jen trestného činu, tj. činu, který naplňuje znaky přečinu či zločinu. Znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku pak může naplnit i lživé obvinění učiněné v rámci uplatňování vlastní obhajoby v trestním řízení (k tomu blíže viz Šámal, a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání 2023, s. 4318-4330, případně judikatura Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně pak jeho rozsudek ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, č. stížnosti 11170/84).

51. Stran uplatněné námitky týkající se subjektivní stránky Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout následující. Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, přičemž má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

52. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

53. V případě přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, který představuje samostatnou skutkovou podstatu, se vyžaduje úmysl přímý ve vztahu ke lživému obvinění, kdy je navíc ovšem vyžadován i specifický úmysl, a to v podobě úmyslu přivodit trestní stíhání, u nějž však postačuje právě i srozumění s tímto následkem, tj. úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. K samotnému zahájení trestního stíhání pak dojít nemusí, natož pak k odsouzení poškozeného (k tomu blíže viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání 2023, s. 4318-4330). Je tedy důležité prokázat, zda si obviněný byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě a zda byl alespoň srozuměn s tím, že toto jeho jednání může takové osobě přivodit trestní stíhání.

54. Z hlediska aplikace obecných teoretických závěrů na danou věc je předně zapotřebí uvést, že subjektivní stránce přisouzeného přečinu se soudy nižších stupňů věnovaly, konkrétně pak nalézací soud v bodě 48. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodě 12. usnesení, přičemž dospěly k závěru, že obviněná svým protiprávním jednáním subjektivní stránku naplnila, když jednala v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za přesvědčivou a ztotožňuje se s ní. Ostatně, jak přiléhavě uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, soudy přesvědčivě vyloučily, že by poškozený obviněnou jakýmkoliv způsobem týral a proti její vůli na ní za užití násilí opakovaně vykonal soulož. Naopak v průběhu trestního řízení bylo spolehlivě prokázáno, že obviněná se s vědomím lživého či zkresleného popisu proběhlých událostí týkajících se jejího soužití s poškozeným obrátila na policejní orgán, před nímž poškozeného obvinila z trestných činů, a současně při oznámení poskytla dostatek informací, které odůvodňovaly prověřování tvrzeného jednání. Lze proto dovodit, že z její strany nešlo o pouhé domněnky, nýbrž o údajné skutky, když jednání poškozeného dostatečně konkretizovala a učinila tak přesto, že byla policejním orgánem poučena o možných trestněprávních následcích křivého obvinění. Je tedy evidentní, že se daného jednání nemohla dopustit ani nevědomky, ani omylem. S ohledem na jednoznačnost nepravdivého obvinění poškozeného je tak namístě označit závěr soudů o tom, že dovolatelka jednala v úmyslu přímém, za korektní a odpovídající skutkovým zjištěním, proti nimž právě obviněná v podaném dovolání brojí. Nejvyšší soud shrnuje, že uvedená dovolací námitka obviněné rovněž není důvodná.

55. Nejvyšší soud se následně zabýval naplněním zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Předně je třeba zdůraznit, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě (či návrhu na potrestání) kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba (či návrh na potrestání) založena.

56. K námitce obviněné, že byla zkrácena na svých právech, pokud bylo konáno veřejné zasedání o jejím odvolání v její nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněné pravidlem, a z tohoto důvodu lze také hlavní líčení provést v její nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné tak striktně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněnou rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., přičemž zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v § 263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020). Ustanovení § 263 odst. 2 a 3 tr. ř. pak výslovně upravuje účast státního zástupce a obhájce obviněné u veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení a v odstavci 4 tohoto ustanovení účast obviněné, pokud je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud se tedy nejedná o situaci upravenou § 263 odst. 4 tr. ř., uplatní se na účast obviněné u veřejného zasedání obecná ustanovení týkající se veřejného zasedání.

57. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že „předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná.“ Tak tomu bude např. v případech, kdy soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněnou, vyzvat ji k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či ji požádat o bližší vysvětlení jejího podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany. Pokud osobní účast obviněné při veřejném zasedání soudu není nutná, tato se podle § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. o jeho konání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání.

58. Z obsahu trestního spisu se podává, že veřejné zasedání před odvolacím soudem nařídila předsedkyně senátu odvolacího soudu na den 27. 3. 2024 (č. l. 446 spisového materiálu). Obviněná byla dle doručenky na č. l. 446 o jeho konání toliko vyrozuměna, a to za použití vzoru č. 14 ze sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, a toto vyrozumění jí bylo zasláno prostřednictvím poštovních služeb obálkou typu III.

coby tzv. jiná písemnost ve smyslu § 50 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 63 odst. 1 tr. ř., kdy s ohledem na to, že obviněná nebyla zastižena, byla zásilka vhozena do poštovní schránky dne 15. 3. 2024, v důsledku čehož jí byla tohoto dne doručena tzv. fikcí. Obviněná následně soudu doručila omluvu z veřejného zasedání, která však podle spisového materiálu byla velmi obecně formulovaná (viz č. l. 451). Současně požádala o odročení veřejného zasedání. Jelikož předsedkyně senátu tuto omluvu obviněné neakceptovala, konalo se veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, přičemž tohoto veřejného zasedání se zúčastnil obhájce obviněné.

Navíc veřejné zasedání bylo za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí odročeno na 25. 4. 2024 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 452 verte spisového materiálu). Následně se z důvodu nemoci předsedkyně senátu přenařídilo veřejné zasedání na 13. 5. 2024, přičemž obviněné z tohoto důvodu bylo opět doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání, které jí bylo zasláno prostřednictvím poštovních služeb obálkou typu III. coby tzv. jiná písemnost ve smyslu § 50 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 63 odst. 1 tr.

ř. Jelikož však nebyla zastižena, byla zásilka opět vhozena do poštovní schránky, a to již dne 25. 4. 2024, a tudíž tzv. fikce doručení druhého vyrozumění nastala téhož dne. Dne 13. 5. 2024 se před odvolacím soudem konalo druhé veřejné zasedání, jehož se obviněná opět nezúčastnila, přičemž její neúčast tentokrát omlouval přímo obhájce (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 454 spisového materiálu). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani u jednoho z veřejných zasedání nebylo dokazování nijak doplněno.

59. Na podkladě výše uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané, že obviněné bylo doručováno toliko vyrozumění o konání veřejného zasedání, což ve smyslu § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř., svědčí o tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že lze veřejné zasedání uskutečnit i bez její osobní přítomnosti (srov. KOUŘIL, I. Komentář k § 233. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 311.). Obviněné bylo vyrozumění o prvním veřejném zasedání, plánovaném na 27.

3. 2024, doručeno prostřednictvím poštovních služeb v souladu s § 62 odst. 1 tr. ř. Stalo se tak postupem podle § 50 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 53 odst. 1 tr. ř., tedy na základě tzv. fikce doručení, která nastala dne 15. 3. 2024. Pětidenní lhůta k přípravě na první veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 věty první in fine tr. ř. tak byla obviněné zjevně zachována. Zde je třeba akcentovat, že omluva obviněné týkající se její neúčasti u veřejného zasedání byla skutečně velmi obecná, když bylo poukazováno na zdravotní problémy obviněné, aniž by tyto byly nějak blíže specifikovány, a toliko nebyla doporučena její účast u veřejného zasedání, nikoliv vyloučena.

Z pohledu dovolací argumentace obviněné je třeba zdůraznit, že samotné zdravotní problémy obviněné nemusí představovat řádnou omluvu a důvod pro odročení veřejného zasedání (viz např. ÚS 109/2006-n). V dané trestní věci navíc nešlo o žádný z případů, na které dopadá § 263 odst. 4 tr. ř., neboť se obviněná nenacházela v dané době ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Současně je třeba zdůraznit, že u veřejného zasedání konaného dne 27. 3. 2024 nebylo doplňováno dokazování a toto bylo odročeno, takže obviněné byla dána opětovně možnost se účastnit odročeného veřejného zasedání.

Proto v postupu odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání dne 27. 3. 2024 v nepřítomnosti obviněné přes její omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání, když její žádost o odročení veřejného zasedání nepovažoval za důvodnou, nelze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

60. Obdobné závěry pak lze aplikovat i na vyrozumění o druhém veřejném zasedání, plánovaném na 13. 5. 2024, když i v tomto případě bylo obviněné doručeno prostřednictvím poštovních služeb v souladu s § 62 odst. 1 tr. ř. Stalo se tak postupem podle § 50 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 53 odst. 1 tr. ř., tedy na základě tzv. fikce doručení, která nastala dne 25. 4. 2024. Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 věty první in fine tr. ř. tak byla obviněné i v tomto případě zjevně zachována. Navíc přestože bylo obviněné toto druhé vyrozumění doručeno tzv. fikcí, z toho, že její neúčast u druhého veřejného zasedání dne 13. 5. 2024 její obhájce omlouval, lze usuzovat, že byla přinejmenším s konáním veřejného zasedání v tomto termínu srozuměna, a bylo tudíž pouze na jejím posouzení, zda se jej zúčastní, či nikoliv. V tomto směru také nelze pominout jistou rozporuplnost uplatněné dovolací argumentace z pohledu postupu tehdejšího obhájce obviněné, když obviněná v rámci dovolaní namítá, že se o konání veřejného zasedání dne 13. 5. 2024 fakticky vůbec nedozvěděla, ovšem její tehdejší obhájce její neúčast omluvil. Samotná skutečnost, že k doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání došlo fikcí doručení, je nepodstatná a nemůže zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

61. Jestliže za dané situace odvolací soud přistoupil ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné, tak tímto postupem neporušil § 233 ani § 263 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 839/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021). Ostatně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při dodržení právní úpravy obsažené v § 233 odst. 1 tr. ř., která umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje ani možnost uložení zásilky, lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a takový postup je slučitelný se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, popř. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 319/21, body 12 a 13).

62. Lze tedy uzavřít, jak ostatně uvedl přiléhavě i státní zástupce ve svém vyjádření, že v den konání veřejných zasedání dovolatelce žádná objektivní překážka v účasti nebránila a bylo pouze na jejím rozhodnutí, zda svého práva využije, či nikoli. I Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil, jednal-li v její nepřítomnosti, neboť pro takový postup byly splněny všechny zákonné podmínky. Právo obviněné na spravedlivý proces tak ani podle názoru Nejvyššího soudu nebylo porušeno. Nejvyšší soud proto shrnuje, že námitky obviněné, jimiž mířila na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., sice byly pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak neshledal je důvodnými.

63. V souvislosti s povahou námitek obviněné, které uplatnila ve svém dovolání, avšak, jak je zjevné, také již v předchozích stadiích trestního řízení, považuje Nejvyšší soud za vhodné pro komplexnost dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

64. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněnou uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), d) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

65. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnou uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

66. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu