4 Tdo 137/2026

Judikát 4 Tdo 137/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:18.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 137/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.137.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí

Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1 tr. zákoníku § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 137/2026-519

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání obviněného V. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 7 To 342/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 45/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 21 T 45/2025, byl obviněný V. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) od přesně nezjištěné doby na počátku roku 2019 do poloviny února roku 2023, kdy se ze společné domácnosti odstěhovala, s výjimkou období cca 14 dní počínaje od 12. 12. 2019, a období nejvýše 6 až 8 měsíců od února roku 2021, v Praze XY, v ulici XY, i jinde, opakovaně psychicky a fyzicky zle nakládal se svojí přítelkyní K.

B., s níž žil ve společné domácnosti, a to tak, že se vzrůstající intenzitou opakovaně bez zjevných příčin či z příčin malicherných, které poškozená nedokázala odhadnout, vyvolával hádky, zpočátku jednou týdně, následně častěji (2x – 3x týdně), poté prakticky denně, byl verbálně agresivní, křičel, užíval vůči poškozené vulgární výrazy, běžně ji oslovoval slovy „debile“, „kundo“, „zmrde“, „píčo“, „lemple“, shazoval její vzhled slovy „Podívej se na sebe, jak vypadáš“, pracovní schopnosti i sebevědomí, když jí často říkal, že je hloupá a neschopná a nikam to nedotáhne, nerespektoval její zaměstnání a jeho pracovní dobu a trval na tom, aby prioritizovala pracovní aktivity pro něj, vyžadoval, aby ho obsluhovala, napadal ji fyzicky, strkal do ní až upadla, házel po ní věci, co měl po ruce (včetně např.

kávovaru), nebo ve vzteku zavřel dveře od lednice takovou silou, že z ní vypadaly věci, které poškozená posléze musela uklízet, dával jí nejprve facky, následně i údery pěstí do obličeje, pevně ji chytal a držel, kopal ji, v důsledku čehož měla hematomy po těle i na očích, omezoval ji v běžném způsobu života tím, že ji podroboval neustálému dohledu (včetně namátkových kontrol v práci), kontroloval jí telefon, její kontakty na sociálních sítích, vyžadoval přehled o jejím pohybu, když šla s kamarádkou ven, musela mu sdělit, kam jde a s kým, v kolik odchází a kdy se vrátí, nesměla přijít pozdě, jinak následovala agrese, vyžadoval, aby trávila čas jenom s ním, takže přestala raději chodit ven a stýkat se s kamarády, když venčila psa, tak se nesměla vzdálit mimo jeho dohled a nesměla se s nikým bavit, musela okamžitě reagovat na jeho zprávy a volání a hovor ihned přijmout, a to i když byla v práci a musela se věnovat klientům, pokud tak neučinila, volal a psal stále dál (s tím, že hovory a zprávy byly v řádech přinejmenším vyšších desítek během jediného dne) a následoval verbální útok, v důsledku čehož nebyla schopna se soustředit na práci, a musela ji několikrát změnit, nesnesl odpor či negativní reakci, v tu chvíli reagoval také agresivně, poškozené pak po útocích tvrdil, že si za to může sama, protože to v něm vyvolala, přičemž jeho jednání se začalo stupňovat po incidentu z konce listopadu 2019, kdy poškozenou napadl poté, co zjistil, že ho podvedla, a to fackami a pěstí do obličeje, čímž jí způsobil hematom v oblasti oka a hematomy i na dalších místech těla, a následně ji nenechal spát a nutil ji, aby mu neustále opakovala, jak přesně jej podvedla, za jakých okolností, jak to probíhalo s někým jiným, chtěl, aby mu to ukazovala a vysvětlovala, i přesto, že to odmítala, v důsledku čehož se cítila ponížená, v následujících dnech ji opakovaně fyzicky napadal a učinil tak i dne 12.

12. 2019 po půlnoci údery pěstí a kopy, čímž jí způsobil povrchní poranění rtu a dutiny ústní, přičemž během této doby se opakovaně na krátkou dobu od obžalovaného odstěhovala, avšak po jeho neustálém atakování a naléhání se opět vrátila, to ze strachu i ve víře, že už se jeho jednání nebude opakovat, a učinila tak i v únoru 2021, kdy se na několik měsíců odstěhovala na Slovensko ke svým rodičům, avšak i tam ji kontaktoval, volal do práce, asi po půl roce se k němu opět nastěhovala, avšak jeho agresivní a omezující jednání vůči ní pokračovalo stejným způsobem i nadále, nadále vyvolával hádky, kontroloval ji, omezoval ji v kontaktu s okolím, vulgárně jí nadával, fyzicky ji napadal, a to až do doby, než se v polovině února 2023 odstěhovala, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání vykazuje poškozená syndrom týrané osoby, trpí pocity strachu a pociťuje problémy při navazování kontaktů s muži.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 85 odst. 3 tr.

zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost podrobit se ve zkušební době vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, konkrétně odbornému sociálnímu poradenství zaměřenému na zvládání vzteku. Dále byla podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku uložena obviněnému přiměřená povinnost zdržet se ve zkušební době nevyžádaného styku s poškozenou K. B., a jejího nežádoucího kontaktování a sledování.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené K. B., nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč k rukám zmocněnce poškozené nebo jím určeným způsobem.

4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 21 T 45/2025, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 7 To 342/2025, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 7 To 342/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a dále nebyly provedeny navrhované relevantní důkazy.

6. Obviněný v dovolání uvedl, že skutková zjištění byla vybudována na výpovědi poškozené K. B., která podle něj byla prokazatelně přistižena při sdělování nepravdivých informací. Poukazuje na to, že pokud je svědek přistižen při lži, je nutné zvlášť pečlivě zvážit, zda je možné jeho výpověď v jiných částech považovat za věrohodnou a zda jeho lež neměla vliv na celkové hodnocení důkazů. Obhajoba obviněného za účelem posouzení věrohodnosti poškozené navrhla výslechy svědků K. R. a P. L., kteří měli vypovídat o svých zkušenostech s poškozenou a o situacích, kdy ji přistihli při sdělování nepravdivých informací.

Soud prvního stupně ani odvolací soud však tyto důkazy neprovedly. Takovýto postup obviněný považuje za nesouladný s pravidly práva na spravedlivý proces, neboť posouzení obecné věrohodnosti klíčového svědka je podstatnou součástí spravedlivého procesu, zejména v situaci, kdy je odsouzení založeno výlučně na výpovědi jediného svědka. Zdůraznil, že důkazy k obecné věrohodnosti svědka jsou přípustné i tehdy, pokud se netýkají přímo projednávaného skutku. Dovolatel poukazuje na to, že prokázaná lež svědka v jedné části výpovědi má zásadní dopad na věrohodnost jeho výpovědi jako celku.

Soud prvního stupně prohlásil, že o věrohodnosti poškozené si mohl spolehlivý obraz učinit na základě důkazů již provedených, přestože existovaly prokázané lži a navržené důkazy k dalšímu ověření věrohodnosti. Tento postup dovolatel označil za rozporný se zásadou in dubio pro reo.

7. Obviněný poukázal na to, že jeho obhájce sám vyhledal svědky P. L. a K. R., s nimiž sepsal záznamy o podání informace advokátovi.

Z obsahu těchto záznamů se jasně podává osobnost poškozené, kterou označili jmenovaní svědci za vypočítavou, přičemž ji sami přistihli při sdělování nepravdivých informací. Pokud soudy neprovedly výslechy navrhovaných svědků, porušily tak jeho právo navrhovat důkazy, což je základním procesním právem každého obviněného. V dané věci soudy neprovedení výslechu svědků K. K., K. R. a P. L. odůvodnily tím, že tyto důkazy se netýkají skutku, což je však nesprávné a v rozporu s judikaturou týkající se přípustnosti důkazů k věrohodnosti svědka. Dovolatel má za to, že v dané věci soudy zamítly návrh na provedení výslechu svědků bez věcně adekvátního odůvodnění.

8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. 21 T 45/2025, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v posuzované trestní věci soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly, nebo že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Soudy se s důkazními návrhy obviněného vypořádaly řádně, a to v bodě 39 rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 5 usnesení soudu odvolacího.

Soudy vysvětlily, proč důkazy, jichž se obhajoba domáhala, neprovedly. V posuzované věci se proto nemůže jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. V projednávané trestní věci je možné obviněnému přesvědčit pouze v tom, že důkazy objasňující věrohodnost svědka jsou součástí dokazování. Zde však nebylo třeba doplňovat dokazování o výpovědi obviněným navrhovaných svědků, neboť věrohodnost výpovědi poškozené byla již v dosavadním řízení náležitě objasněna. Na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně.

Pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozené K. B., mohl se opřít o důkazy svědků B. Ř., V. Č., M. S., S. D., D. K. a v neposlední řadě o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty.

10. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný zdůrazňuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). V posuzované trestní věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené.

Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.

11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

17. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

18. Nejvyšší soud dále k dovolání obviněného uvádí, že je postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl přesvědčen, že se soudy jeho námitkami nezabývaly dostatečně, provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které považuje za správné.

19. Podstatou dovolání tak bylo tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, převážnou částí argumentace přitom zpochybňoval věrohodnost poškozené, jejíž výpovědi soudy neměly uvěřit. Za tímto účelem poukazoval na některé části z výpovědi poškozené, které dílem vytrhával z celkového kontextu. Jednotlivá dílčí vyjádření poškozené sám komentoval a vyvozoval z nich vlastní závěry o jejich nepravdivosti, na jejichž základě pak soudy měly dospět k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozené. Obviněný tedy napadal způsob hodnocení důkazů soudy, které pro své závěry vybíraly pouze ty části důkazů (zejména výpovědi poškozené a svědků), jež svědčily v jeho neprospěch. Poškozená neměla být shledána věrohodnou a měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

20. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že předložené námitky jsou námitkami procesní a skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to také skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Takové námitky lze obecně vzato opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., to však pouze za předpokladu, jestliže, jak již bylo řečeno, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Zmíněný dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, resp. k procesnímu postupu soudů. Je naplněn v případech vad týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to – v alternativě tvrzené obviněným – pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. Lze doplnit, že v dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvodu dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení.

Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována.

22. Shora blíže rozvedenou argumentaci obviněného týkající se nevěrohodnosti poškozené K. B. je tak nutno vyhodnotit jako polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy obsahově navazuje. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud odvolací. 23.

Po prostudování rozhodnutí obou nižších soudů a předloženého spisového materiálu lze konstatovat, že otázka věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla věrohodnost poškozené ověřována, neboť její výpověď byla základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného. Soudy si tak byly vědomy okolností případu (nedostatek přímých svědků) a vzhledem k tomu hodnotily výpověď poškozené velmi obezřetně.

Je nutno konstatovat, že poškozená v průběhu trestního řízení spontánně a po celé řízení konstantně a v podstatě bezrozporně (tedy bez existence podstatných rozporů ve výpovědi) popisovala průběh společného soužití s obviněným, které bylo zpočátku bezproblémové (v letech 2017 až 2018), problémy ve vztahu začaly postupně, když se obviněnému nejdříve nelíbilo, že trávila čas s kamarádkou nebo chtěla po práci zůstat někde déle; v pozdější době ani to, že navštěvovala rodinu. Začal být konfliktní a častoval ji nadávkami, přičemž poškozená počala již v této době měnit své chování, což se projevovalo i v rámci pracovních činností.

Skutečnost, že nevhodné zacházení ze strany obviněného vůči poškozené gradovalo a obviněný se uchýlil i k fyzické agresi, vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale také z výpovědí svědků B. Ř., V. Č., M. S., S. D. a D. K., kteří byli spolupracovníky poškozené.

24. K hodnocení poškozené a její výpovědi především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, znalkyň MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., vyplývá, že u ní nebyly zjištěny osobnostní sklony ke lhavosti či manipulaci s informacemi. Popis situací napadení byl ze strany poškozené autentický, stabilní, byl u něho přítomen autentický, přiléhavý, emotivní i vegetativní doprovod, prožitky úzkosti, nejistoty. Přítomny byly též spontánní asociace, přímá řeč. Výpověď poškozené byla podle znaleckého zkoumání v podstatných bodech konstantní, se stabilní kostrou, občasnými doplněními či vynecháními detailů, což odpovídá zákonitostem paměti, nepůsobí memorovaným dojmem.

Nebyl zjištěn motiv vedoucí ke zkreslené výpovědi. Závěry soudu o věrohodnosti výpovědi poškozené současně bylo možné, jak již bylo řečeno, opřít o další ve věci provedené důkazy, zejména jde o výpovědi svědků B. Ř., V. Č., M. S., S. D. a D. K., kteří byli spolupracovníky poškozené a kteří jednak tlumočili informace, se kterými se jim poškozená svěřovala, ale také vypovídali o tom, co na poškozené sami svými smysly vnímali a jakým způsobem se změnilo její chování v zaměstnání. V neposlední řadě o věrohodnosti výpovědi poškozené svědčilo i zjištění, že jí popisované chování a vyjadřování obviněného vůči její osobě korespondovalo i s obsahem vzájemné komunikace textovými zprávami.

25. Soudy obou stupňů po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď poškozené je jako celek věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení této svědkyně jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost.

Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno sestavit přesvědčivý obraz způsobu zacházení obviněného s poškozenou spočívající ve zlém a psychicky i fyzicky trýznivém jednání vůči ní.

26. Podrobné úvahy soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku (body 43. až 52.), které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi ztotožnil (bod 6. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod, jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.

27. Ohledně tvrzené vady tzv. opomenutých důkazů, považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je nutno také uvést, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, ale měl by svůj postup řádně odůvodnit.

Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

28. K námitce obviněného, že soudy v řízení neprovedly jím navržené důkazy, je namístě uvést, že v tomto případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Soud prvního stupně se s důkazními návrhy obviněného dostatečně vypořádal a odůvodnil, proč provedení těchto důkazů považoval za nadbytečné (bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K důkazním návrhům se vyjádřil rovněž odvolací soud a osvětlil, z jakého důvodu jejich provedení považuje za zjevně nadbytečné (bod 5.

usnesení odvolacího soudu). Pokud tedy soud zamítl důkazní návrh obviněného, pak tímto nedošlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky (neboť tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod) poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného.

Pokud tedy soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se vypořádaly, pak postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Uvedené námitky obviněného, jimiž míří na vadu tzv. opomenutých důkazů a na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodné.

29. Pokud obviněný v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z obsáhlé judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací, kterou vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, a především pak s jeho hodnocením soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla výše vypořádána.

33. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu