Judikát 4 Tdo 153/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:18.03.2026
Spisová značka:4 Tdo 153/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.153.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Organizovaná skupina
Loupež
Škoda značná
Spolupachatelství
Subjektivní stránka
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
4 Tdo 153/2026-1289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. G. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 2. A. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a 3. N. L., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 To 58/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2025, sp. zn. 1 T 4/2025, byli obvinění G. K., A. K. a N. L. jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku byli odsouzeni všichni k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl všem obviněným současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Konkrétně propadnutí osobního automobilu specifikovaného v předmětném výroku, který byl v jejich společném vlastnictví. Obviněným G. K. a N. L. bylo individuálně uloženo propadnutí jejich mobilních telefonů a obviněnému G. K. i propadnutí látkové masky na obličej.
2. Soud prvního stupně rozhodoval i v adhezním řízení a podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným stanovil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 41 309 Kč, poškozenému F. K., nemajetkovou újmu ve výši 26 871,42 Kč i škodu ve výši 3 000 Kč a poškozenému P. T., nemajetkovou újmu ve výši 13 435,71 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. K. odkázán se zbytkem vzneseného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutková zjištění soudu prvního stupně lze shrnout následovně. Obvinění si po předchozí domluvě na loupežném přepadení pracovníků směnárny obstarali vozidlo, masky na obličej, vytipovali si místo činu a únikovou trasu a dne 24. 9. 2024 kolem 18:00 hodin v XY, XY společně pěstmi napadli pracovníky směnárny společnosti RIMETZ, s. r. o. Jmenovitě F. K., který vykonával ostrahu směnárny a kterému přitom odcizili jeho legálně drženou zbraň v hodnotě 3 000 Kč, ze které na počátku útoku dvakrát vystřelil, a P. T., kterému odcizili batoh s českou i zahraniční hotovostí ve výši 1 983 156 Kč. Následně obvinění utekli a nasedli do připraveného osobního vozidla zaparkovaného poblíž na hlavní cestě vedoucí do Rakouska. Vozidlo, které řídil obviněný A. K., bylo v katastru obce XY zastaveno českými a rakouskými policisty téhož dne v 18:14 hodin. Obvinění K. a K.
se na místě policistům vzdali, obviněný L. uprchl a vzdal se až v 19:40 hodin poté, co policisté nasadili slzotvorné prostředky. Následkem fyzického útoku obviněných utrpěl poškozený F. K. zlomeninu nosních kůstek a nosní přepážky, vícečetné hematomy v obličeji a prokrvácení měkkých pokrývek lebních, poškozený P. T. utrpěl otřes mozku, a tržně zhmožděné rány na hlavě.
4. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 To 58/2025, jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
5. Rozhodnutí odvolacího soudu každý z obviněných napadl dovoláním. Obviněný G. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zápotočného dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se slovní citací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněný A. K. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Žanety Vítů, LL.M., dovolání opřel o § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a to přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h).
7. Obviněný N. L. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Rudolfa Bartošíka dovolání směřoval i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a výslovně ho opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se slovní citací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (pozn. Nejvyššího soudu – obhájce zjevně vycházel z textu trestního řádu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb.).
8. Konkrétní dovolací námitky obviněných se přes odlišně uplatněné dovolací důvody v podstatě shodují. Všichni napadli správnost a odůvodněnost skutkových zjištění, že jednali, vedeni předem pojatým společným úmyslem přepadnout pracovníky směnárny a zmocnit se finanční hotovosti zde se nacházející, že se na loupežné přepadení připravili a provedli ho společně a organizovaně. V návaznosti na skutkové výhrady zopakovali své individuální obhajoby, kterými v přípravném řízení případně u hlavního líčení vysvětlovali svou přítomnost na místě činu a společný rychlý odjezd směrem do Rakouska poté, co zde došlo ke konfliktu s pracovníky směnárny, který vyústil ve fyzické napadání, tj. že společně cestovali po Evropě a do České republiky zavítali zejména proto, aby na předem smluveném místě odstavili svůj osobní automobil a za použití hromadné dopravy následně odcestovali do Itálie, resp. do Polska.
Odmítli, že by do tuzemska přijeli za účelem páchání trestné činnosti a jsou přesvědčení, že tento úmysl nelze dovodit ani z provedeného dokazování.
Připomněli, že v době činu nebyly jejich obličeje nijak maskovány, že se vše odehrálo za denního světla, že poškození se jich nebáli, když k nim přistupovali. Obvinění se jich chtěli zeptat na cestu k vlakovému nádraží, nicméně poškozený P. T. z ničeho nic zaútočil na G. K., který se jeho útoku musel bránit a jednal tak v nutné obraně, čemuž však podle jeho přesvědčení soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost. Následně, i přes naléhání obviněného G. K., aby svého jednání zanechal, na něj poškozený F.
K. vystřelil svou legálně drženou zbraní, takže mu ji obviněný vzal, aby zabránil další střelbě. Po tomto incidentu všichni obvinění z místa činu rychle zmizeli, protože se snažili převést svého postřeleného kamaráda G. K. do nemocnice. Obviněný A. K. batoh s finanční hotovostí vzal v nastalém chaosu omylem, domníval se, že patří jednomu ze spoluobviněných. Pokud jde o kuklu vytvořenou z ustřižené nohavice tepláků, která byla nalezena ve vozidle, používal ji ze zdravotních důvodů G. K. Při odjezdu z místa činu se obvinění bezmyšlenkovitě řídili pokyny navigace, která je vedla do Rakouska.
9. Ve vztahu ke spolupachatelství obvinění dále akcentovali, že tento závěr nebyl v řízení jednoznačně prokázán a soudy jej učinily pouze na základě nepřímých důkazů a zpráv z mobilního telefonu, jejichž záměrem však bylo domluvení místa, na němž odstaví své vozidlo, aby dále cestovali vlakem. Obviněný G. K. nadto dodal, že z předmětné komunikace nevyplývá, kdo ji skutečně vedl. Předmětný mobilní telefon sice patřil jemu, avšak používali ho i další obvinění.
10. Soudům nižších stupňů obvinění vytkli rezignaci na posouzení individuálního zavinění, přestože trestní odpovědnost je osobní a subjektivní stránka trestného činu musí být prokázána každému z obviněných samostatně a nade vší pochybnost. To se v projednávaném případě nestalo, čímž podle nich došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
11. K nedostatku individualizace zavinění obviněný N. L. argumentoval tím, že on se v době činu schovával za zaparkovaným autem, protože se lekl nečekaného útoku poškozeného T., nicméně v průběhu incidentu byl pasivní, proti nikomu neužil násilí či bezprostřední pohrůžky násilí a nepodílel se ani na odcizení batohu s hotovostí, což potvrdil ve své výpovědi obviněný A. K. Na kamerových záznamech, o které soudy své závěry opírají, je vidět jen to, jak nastupuje do vozidla, a pak jeho zadržení policisty. Svým jednáním tedy nenaplnil žádný ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže.
12. Obviněný A. K. také namítl, že se předmětné potyčky s poškozenými neúčastnil. Seděl v opodál stojícím autě a čekal na ostatní obviněné. Až když uslyšel hluk, vyšel ven a chtěl pomoci obviněnému G. K., který byl postřelen. Předmětný automobil Opel Astra nekoupil za účelem spáchání trestného činu a ani nebyl členem organizované skupiny ve smyslu § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 13.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů obvinění spatřovali v tom, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz jejich shodná tvrzení popsaná výše a namísto toho vyšly z výpovědí svědků, které však byly značně rozporuplné, a ze svědectví poškozených, kteří vypovídali tendenčně, vědomi si pochybení poškozeného P. T., který s batohem plných peněz z tržby směnárny přistoupil k cizím mužům a oslovil je. Stran rozporů ve svých výpovědích o důvodu příjezdu do B. obvinění uvedli, že drobné nepřesnosti jsou ve výpovědích obecně běžné a svědčí o tom, že se nedomluvili a vypovídali spontánně.
14. Nad rámec shodně uplatněných námitek obviněný A. K. brojil i proti výroku o trestu, který mu byl uložen. Soudům obou stupňů vytknul, že se nedostatečně zabývaly jeho rolí v předmětné trestné činnosti, která spočívala pouze v tom, že ve vozidle čekal na své kamarády, aniž by věděl, co se na místě činu děje nebo by se sám aktivně zapojil do potyčky s poškozenými. Soudy nezohlednily ani další okolnosti, které mu polehčují, např. jeho bezúhonnost. Z uvedených důvodů považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný.
15. Nejvyššímu soudu obvinění G. K. a A. K. navrhli, aby napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný G. K. Nejvyššímu soudu navrhl, aby mu podle § 265h odst. 3 tr. ř. přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody do doby vydání rozhodnutí.
16. Obviněný N. L. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozhodnutí obou soudů a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněných, které směřují do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nelze podřadit pod žádný z užitých dovolacích důvodů. Připomněl, že dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy je důkazní řízení zatíženo závažnými procesními vadami, což se však v nyní projednávané věci nestalo a obvinění ani žádné takové vady neoznačili. Pouze popřeli, že předmětný skutek spáchali, a namítli, že soudy nižších stupňů pochybily, když z provedeného dokazování dovodily loupežný úmysl zahrnující společné a plánovité jednání.
V tom jim však státní zástupce nepřisvědčil a uvedl, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a pečlivě zhodnotily všechny důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a dovodily z nich logický závěr o vině obviněných. Svůj úsudek řádně odůvodnily v písemném vyhotovení rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž neopomněly vysvětlit, proč neuvěřily skutkové verzi předložené obviněnými. Státní zástupce uzavřel, že v tomto ohledu nelze soudům ničeho vytknout, protože závěr o vině opřely jak o věrohodné výpovědi poškozených, které korespondovaly s výpověďmi očitých nezaujatých svědků, tak i o další důkazy, jako např. znalecký posudek či komunikaci v mobilním telefonu, které na sebe logicky navazují a vytváří ucelený řetězec usvědčujících důkazů.
18.
K argumentaci obviněných, v níž odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že nepředložili žádné výhrady směřující do hmotněprávního posouzení skutku, a tak ani v tomto případě nelze jimi uplatněné námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit. Výtky týkající se právní kvalifikace, konkrétně absence společného úmyslu loupit a absence znaku organizované skupiny státní zástupce zhodnotil tak, že obvinění jimi fakticky znovu zpochybňují správnost skutkových zjištění.
19. V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že obvinění nepřekračují rámec polemiky se způsobem hodnocení důkazů učiněným soudy nižších stupňů, přičemž takové námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Stejně tak žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného A. K. o nepřiměřenosti uloženého trestu. Zásah Nejvyššího soudu je v takovém případě možný pouze, pokud je uložený trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý a nepřiměřený (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Státní zástupce je však přesvědčen, že to v projednávané věci nenastalo a uložený trest jako adekvátní obstojí.
20. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
21. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný G. K. prostřednictvím svého obhájce replikou doručenou Nejvyššímu soudu dne 16. 3. 2026. Uvedl, že nesouhlasí s názorem státního zástupce, že jeho výtky směřují primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Svými námitkami totiž brojil výhradně proti právní kvalifikaci, která byla na zjištěný skutkový stav použita, a současně proti způsobu, kterým byly z hlediska hmotného práva interpretovány jednotlivé znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Zároveň zopakoval své dřívější stanovisko, že v jeho případě nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky zločinu loupeže. V závěru své repliky obviněný setrval na svém původním návrhu, a dodal, že trvá i na tom, aby byl výkon jeho trestu odnětí svobody neprodleně přerušen, a to do doby vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obvinění domáhají. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného jim musí svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.).
Není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů určených k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.
23. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že obvinění G. K. a N. L. měli uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod uplatnil pouze obviněný A. K. Toto formální pochybení obviněných G. K. a N. L. by ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněnými uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně naplněny. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.
24. Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (vychází-li Nejvyšší soud u dovolatele N. L. z citace obsahu dovolacího důvodu a nikoli z paragrafového označení, které použil). Obvinění G. K. a N. L. odkázali na jeho úplné zákonné znění a A. K. na jeho první alternativu. Z dovolací argumentace obviněných dále plyne, že všichni namítají i existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod explicitně označil pouze obviněný A. K., nicméně Nejvyšší soud na dovolání obviněných G. K. a N. L. nahlížel in favorem rei, tedy jako by ho uplatnili i oni.
25. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě Nejvyšší soud připomíná, že se uplatní tam, kde rozhodná skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. V posuzované trestní věci ale Nejvyšší soud porovnáním jednotlivých dovolání s obsahem trestního spisu zjistil, že veškerá dovolací argumentace obviněných spočívá v prostém opakování jejich obhajoby, že se skutkový děj udál jinak, že nešlo o předem připravené loupežné přepadení, nýbrž o zjevné nedorozumění, které vyústilo ve fyzickou potyčku, v jejímž průběhu jeden z nich omylem odnesl batoh s finanční hotovostí směnárny společnosti RIMETZ, s.
r. o. Obvinění v dovolání bez výjimky uplatnili stejné skutkové námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a u odvolacího soudu, přičemž soudy obou stupňů se se všemi výhradami obviněných úplně a přesvědčivě vyrovnaly a jejich hodnotícímu úsudku nelze nic vytknout, protože přísně respektuje základy logiky a stojí na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to ukládá § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Soudy obou stupňů žádný z provedených důkazů neopomenuly, nezkreslily a žádnému nepřiznaly neadekvátní váhu. S obhajobou obviněných a jejich individuálními skutkovými verzemi se také velmi spolehlivě vypořádaly (srovnej body 14–28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 10–15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nepokládá za potřebné jejich přesvědčivou a úplnou argumentaci opakovat nebo jakkoli rozvíjet. Naproti tomu obvinění staví svou skutkovou argumentaci na vlastním, neobjektivním výkladu důkazů, který podporuje jejich verzi příběhu.
Za stěžejní důkazy oproti soudům považují svá tvrzení a výpovědi ostatních spoluobviněných, které označují za věrohodné, a přitom bagatelizují zásadní rozdíly v jejich vysvětleních, na které přiléhavě poukázal soud prvního stupně v bodě 18 odůvodnění jeho rozhodnutí. Výpovědi poškozených a dalších očitých svědků odmítají s lakonickým konstatováním, že jsou neobjektivní a plné rozporů, aniž by je přezkoumatelným způsobem konkretizovali, a současně záměrně pomíjejí, že soud prvního stupně se rozdíly ve výpovědích náhodných svědků zabýval nejen individuálně ale i jejich vzájemné souvislosti.
Na základě stejných argumentů obvinění ještě namítají, že soudy nižších stupňů nedostatečně individualizovaly jejich zavinění a že nepostupovaly tak, aby skutkový stav zjistily nade vší pochybnost, čímž porušily zásadu in dubio pro reo.
26. Dovolání obviněných založená pouze na výhradách vůči hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů zásadně nemohou být úspěšná, protože těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Skutkové závěry soudu prvního stupně pak může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl.
13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. ř.).
27. Optikou výše popsaných interpretačních pravidel nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že žádný z obviněných pouhou polemikou se způsobem hodnocení důkazů předmětný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nenaplnil. Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že soudy nižších stupňů pečlivě a přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily výpovědím obviněných, a naopak akceptovaly jako spolehlivý důkazní zdroj výpovědi poškozených v kontextu svědectví M., J., V. a N. a řady dalších věrohodných důkazů, zejména analýzy obsahu mobilních telefonů obviněných (viz č. l. 611–614 tr. spisu a č. l. 615–638 tr. spisu). K tvrzení obviněných, že poškození měli vypovídat lživě, jelikož si byli vědomi pochybení poškozeného P.
T., který k nim přistoupil, ačkoliv nesl batoh, v němž se nacházela hotovost v řádu takřka dvou milionů, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje, že nemá oporu v žádném z důkazů a je zjevně vykonstruované ve snaze obviněných přenést vinu na své oběti. Soudy nižších stupňů neměly žádný racionální důvod poškozeným nevěřit, protože jak F. K., tak P. T. vypovídali o počátku konfliktu v zásadě shodně a oba objektivně utrpěli četná zranění svědčící o poměrně brutálním fyzickém útoku obviněných (viz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na č. l.
656–697 tr. spisu). Další průběh incidentu popsali nezaujatí očití svědkové, kteří zaznamenali použité násilí vůči poškozenému F. K. i úprk obviněných do opodál stojícího auta a odnesení batohu obsahujícího odcizenou hotovost. Titíž svědkové pak přivolali Policii ČR, přičemž při hovoru s operátorem bezprostředně popsali, jak útok probíhal a v jakém zdravotním stavu jsou poškození (viz protokoly o přepisu hovoru na tísňovou linku na č. l. 712–717 tr. spisu).
28. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění shodně spatřují v absenci subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchanému ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v nenaplnění kvalifikačního znaku podle odst. 2 písm. a) uvedeného ustanovení, tj. že jednali jako členové organizované skupiny. Všechny hmotněprávní výtky vůči zavinění a formě součinnosti ovšem staví na vlastním skutkovém základě, který je odlišný od skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině, aniž by současně v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. poukázali na reálné rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož pak na rozpory extrémní. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možné brojit jen proti tomu, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že žádná z uplatněných hmotněprávních námitek obviněných dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř.
věcně neodpovídá.
29. K otázce formy součinnosti obviněných a k jejich společnému úmyslu se navíc vyčerpávajícím způsobem vyjádřil už soud prvního stupně (srovnej odst. 18–19 či 30 odůvodnění odsuzujícího rozsudku) a soud odvolací na jeho argumentaci navázal v odst. 14 či 20 odůvodnění svého usnesení. Oba soudy přiléhavě poukázaly na to, že v projednávané trestní věci bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obvinění si loupežné přepadení plánovali předem, o čemž nejlépe svědčí jejich zachycená telefonická komunikace, v níž několikrát zmiňují název předmětné směnárny i její adresu a s další doposud neztotožněnou osobou hovoří dokonce o tom, že čin chtěli spáchat už den předem, ale byli prozrazeni (viz č. l.
615–638 tr. spisu). Společný plán nepřímo vyplývá i z okolností, za nichž obvinění koupili automobil, který k přepadení směnárny použili (srovnej kupní smlouvu na č. l. 163–164 a 169–170 tr. spisu znějící na osobu R. K. a úřední záznam a další sdělení na č. l. 171 a 173–174 tr. spisu, ze kterých vyplývá, že zde jmenovaná osoba je na adrese uvedené ve smlouvě neznámá), či z dohledaného a zadokumentovaného pohybu jimi užívaného mobilního telefonu, z něhož lze dovodit, že si předem plánovali únikovou trasu a obhlíželi si místo činu (viz č. l.
619–620 tr. spisu). Ze zjištěného skutkového děje je tak zcela zřejmé, že všichni tři obvinění jednali po předchozí dohodě a po naplánovaní akce vedeni společným úmyslem násilím nebo jeho bezprostřední pohrůžkou se zmocnit finanční hotovosti nacházející se ve vytipované směnárně. Rovněž počínání obviněných bezprostředně po činu podporuje správnost právního závěru soudů o jejich předem pojatém úmyslu společně spáchat násilný majetkově motivovaný trestný čin, protože poté, co se zmocnili batohu s finanční hotovostí, všichni tři nasedli do připraveného vozidla a vysokou rychlostí odjeli.
Směřovali na území Rakouska a nereagovali na výzvy Policie ČR k zastavení vozidla. Vysvětlení obviněného A. K., že o obsahu batohu nevěděl a vzal jej omylem v domnění, že patří jednomu ze spoluobviněných, je vzhledem k okolnostem případu zjevně nevěrohodné a soudy ho správně neakceptovaly stejně jako nepřistoupily na absurdní tvrzení obviněných, že policistům nezastavili, protože vezli postřeleného G. K. do nemocnice. Pokud by mu skutečně chtěli zajistit lékařskou péči, naopak by policejní výzvu akceptovali a požádali by policisty o pomoc, případně by ho odvezli do pár minut vzdálené městské nemocnice a neodjeli až do Rakouska.
30. Soudy nižších stupňů přiléhavě vysvětlily podstatu ustanovení § 23 tr. zákoníku o spolupachatelství, včetně podmínek, jejichž splnění daná norma vyžaduje, tedy společného jednání spolupachatelů (objektivní stránky) a společného úmyslu (subjektivní stránky). Správně konstatovaly, že o spolupachatelství jde i tehdy, pokud každý z pachatelů naplní alespoň některý ze znaků skutkové podstaty, ačkoliv je nenaplnil všechny, či v případě, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, které ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu.
Je však nutné nejen to, aby pachatelé jednali společně, ale aby ke společnému jednání směřoval i jejich úmysl a současně, aby sledovali společný cíl lhostejno, jakou měrou se na páchání trestné činnosti podílel každý jednotlivý z nich (odvolací soud k podpoře svých závěrů odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1189/2014, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014 nebo ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1385/2014 atd.). V projednávaném případě z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění si spáchání loupeže předem plánovali, o čemž svědčí celá řada již výše zmíněných důkazů.
Soudy nižších stupňů správně dovodily, že obvinění jednali v organizované skupině, jelikož došlo k naplnění všech jejích definičních znaků (viz odst. 32 odsuzujícího rozsudku a odst. 20 usnesení odvolacího soudu). Optikou výše uvedených východisek je nutné za spolupachatele a současně za člena organizované skupiny považovat i obviněného A. K. Sice se přímo neúčastnil potyčky s poškozenými, ale obstaral nákup předmětného vozidla, v jeho mobilním telefonu byla nalezena komunikace týkající se vytipování místa činu, společně s ostatními obviněnými si místo činu obhlížel, plánoval únikovou trasu a konečně byl na místě činu i osobně přítomen jako řidič auta, a právě on odcizil batoh s finanční hotovostí.
31. Nad rámec shora uvedených námitek obviněný A. K. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil i proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřený s ohledem na to, jaká byla jeho role v organizované skupině. Namítl, že soudy při ukládání trestu opomněly vzít v potaz jeho osobu a nedostatečně reflektovaly polehčující okolnosti. Námitku přísného trestu ale nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, neboť ten se vztahuje výhradně na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Dovolací soud nepřezkoumává otázku přiměřenosti trestu, pokud byl uložen v zákonných mezích a ve formě odpovídající trestnímu zákoníku. Skutkový stav hodnotí pouze z hlediska jeho správného právního posouzení – tedy zda jednání obviněného naplnilo znaky daného trestného činu a zda bylo správně aplikováno hmotné právo. Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné uvést, že uplatněné námitky neobstojí ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože v projednávané věci obviněnému nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští, ani trest mimo zákonnou sazbu.
32. Ustálená judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu sice výjimečně akceptuje průlom dovolacího přezkumu přísnosti trestu skrze § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., případně mimo dovolací důvody, ovšem pouze u trestů natolik zjevně nespravedlivých z pohledu závažnosti činu a poměrům obviněného, že to má ústavněprávní přesah (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). O takovou situaci v projednávané věci nejde, protože nebyly zjištěny okolnosti takové povahy a intenzity, které by tento mimořádný přezkum trestu odnětí svobody uloženého při splnění všech zákonných podmínek v rámci zákonné trestní sazby dané v § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr.
zákoníku umožnily. Trest odnětí svobody ve výměře 8 let, který byl uložen všem obviněným stejně, protože všichni se podíleli na činu srovnatelnou měrou (konkrétně obviněný A. K. obstaral nákup vozidla určeného ke spáchání činu, společně s ostatními obviněnými si místo činu předem obhlížel a naplánoval únikovou trasu, osobně odcizil batoh s finanční hotovostí a řídil vozidlo z místa činu), se nachází ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která činí 5 až 12 let. Soudy nižších stupňů se výší trestu dostatečně pečlivě zabývaly ve svých rozhodnutích (viz odst. 35–36 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a odst. 21–22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přičemž postupovaly v souladu s § 38 odst. 1 a § 39 tr.
zákoníku a zvážily jak okolnosti polehčující, tedy, že obvinění nebyli na území České republiky doposud trestáni, tak i okolnosti přitěžující spočívající v masivním způsobu útoku vůči poškozeným, z nichž jeden byl vysokého věku, přestože stejného účinku mohli dosáhnout i s nižší mírou použitého násilí, v následcích na zdraví poškozených a v tom, že způsobená škoda přesáhla hranici škody značné téměř dvojnásobně.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
33. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než předpokládá § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
34. S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněného G. K. o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu