4 Tdo 204/2022

4 Tdo 204/2022-3244

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného J. E. K., nar. XY v XY v XY (státní příslušník Polské republiky), bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 To 81/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 49 T 7/2016, byl obviněný J. E. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil společně se spoluobviněnými A. Z. S., D. K., a D. W. K., tím, že:

nejméně od počátku dubna 2014 do 19. 5. 2014, v XY, se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit, jménem obchodní společnosti A. T., IČ: XY, se sídlem XY, pořizovali sušené částečně odřapíkované tabákové listy nejméně od polské firmy FTK sp. z o. o., NIP 564-15-42-341, sídlem Polská republika Krasnystaw, ul. Leśna 2, tyto tabákové listy dováželi na daňové území České republiky, kde je skladovali mimo jiné v objektu bez čísla popisného označeném číslem XY, stojícím na parcelním čísle XY, v katastrálním území XY, pronajímatele společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, kde tyto tabákové listy posléze zpracovávali bez povolení k provozování daňového skladu, tedy v prostorách mimo daňový sklad, na lince, na které následně další úpravou strojním řezáním a sušením vyráběli tabák ke kouření, který dále uváděli do volného daňového oběhu ve smyslu ustanovení § 3 písmeno l) alinea bod 2, 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ačkoliv věděli, že takto vyrábí tabákové výrobky - tabák, který je možno kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, a který je předmětem spotřební daně dle ustanovení § 101 odstavec 3 písmeno c), bod 1 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních v platném znění a vznikla jim povinnost tuto daň u správce daně přiznat a zaplatit, kdy v úmyslu získat finanční prospěch zkrácením spotřební daně, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, dle kterých J. E. K., přesvědčil A. Z. S., aby zajistil za účelem skladování a zpracování tabákových výrobků pronájmem objektu označeného číslem XY stojícího na parcelním čísle XY v katastrálním území XY u pronajímatele společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, opatřil a zprovoznil strojní a další zařízení k zpracování tabákových listů v tomto objektu, zajišťoval dovoz tabákových listů do uvedeného objektu, které jako osoba zastupující společnost A. T., IČ XY, se sídlem XY u polských dodavatelů odebíral a odvážel mimo jiné do skladu v XY za účelem jeho zpracování na tabák ke kouření, zadával pokyny A. Z. S. ke zpracování tabáku a za tuto činnost mu vyplácel finanční odměnu a dále sám odvážel řezaný tabák, který uváděl do volného daňového oběhu,

A. Z. S., jako nájemce na žádost spoluobžalovaného K. st. dne 12. 12. 2013 pronajal objekt označený číslem XY, stojící na parcelním čísle XY, v katastrálním území XY, za účelem jeho následného použití k výrobě řezaného tabáku a následně nejméně od dubna 2014 v tomto objektu osobně vyráběl tabákové výrobky, podléhající spotřební dani tak, že zde dovážené a skladované tabákové listy řezal na řezacím stroji, nařezaný tabák pak sušil, provětrával, aromatizoval a tímto jej zpracoval na tabák, který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování a v této podobě jej balil do připravených pytlů o váze nejméně 20 kg/kus a za účelem budoucího balení do malospotřebitelských balení jej dále ve skladu skladoval a používal a udržoval veškeré strojní vybavení určené ke zpracování tabáku,

D. W. K. a D. K., nejméně od počátku dubna 2014 do 19. 5. 2014, jako jednatelé společnosti A. T., IČ: XY, sídlem XY, jednak sami a jednak prostřednictvím svého otce J. E. K., kterého zmocnili k jednání za společnost A. T., nakupovali sušené tabákové listy nejméně od firmy FTK sp. z o. o., takto nakoupený tabák dováželi na daňové území České republiky a skladovali jej mimo jiné v objektu bez čísla popisného označeném číslem XY stojícím na parcelním čísle XY v katastrálním území XY, přičemž tabákové listy takto skladované byly v objektu v XY řezány a dále přepracovány na vybrané výrobky, které pak uváděli do volného daňového oběhu a v účetnictví společnosti A. T. zastírali tuto protiprávní výrobu vybraných výrobků vystavováním fiktivních účetních dokladů o drobném prodeji tabákových listů,

a takto společně úmyslně skladovali tabákové listy nejméně v objemu 3.050 kilogramů, které průběžně přepracovávali na tabák určený ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování za účelem jeho další distribuce bez řádného odvedení spotřební daně, kdy takto tabák v množství 1.700 kilogramů zpracovali na tabák ke kouření a tento uvedli do volného daňového oběhu, tabák v množství 176,65 kilogramů zpracovali na tabák ke kouření a tento s úmyslem uvést jej do volného daňového oběhu skladovali v objektu bez čísla popisného označeném číslem XY stojícím na parcelním čísle XY v katastrálním území XY a tabákový list v množství 1.350 kilogramů skladovali v úmyslu tento zpracovat na tabák ke kouření a tento následně uvést do volného oběhu bez řádného odvedení spotřební daně, v čemž jim bylo zabráněno zásahem celní správy,

čímž společným úmyslným jednáním porušili svou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabákových výrobků a zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků ve výši nejméně 3 060 000 Kč (při sazbě spotřební daně ve výši 1 800 Kč za jeden kilogram řezaného tabáku), ke škodě České republiky, zastoupené příslušnými orgány celní správy jako správcem daně a o zkrácení daně ve výši 2 747 970 Kč se pokusili, když v dokonání jim bylo zabráněno zásahem orgánů celní správy.

2. Za uvedený zločin uložil Krajský soud v Ostravě obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest vyhoštění na dobu 7 (sedmi) let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu digitální váhy VERTIE s rozsahem 0-300 kg, 1 kusu kuchyňské digitální váhy ELDOM s rozsahem 0-5 kg, 1 kusu elektrické řezačky Feed Cutting machine MCP-1PN14/2013, vše uloženo ve skladu SHR Hnojník Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj. Současně bylo rozhodnuto o uložených trestech ohledně spoluobviněných.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 49 T 7/2016, podal státní zástupce odvolání směřující do výroků o vině a trestu v neprospěch všech obviněných. Odvolání podali rovněž všichni obvinění, včetně obviněného J. E. K., který opravný prostředek směřoval do výroku o vině. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 To 81/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. E. K. společně se spoluobviněným A. Z. S., uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil se spoluobviněným tím, že:

nejméně od počátku dubna 2014 do 19. 5. 2014, v XY, se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit, jménem obchodní společnosti A. T., IČ: XY, se sídlem XY, pořizovali sušené částečně odřapíkované tabákové listy nejméně od polské firmy FTK sp. z o. o., NIP 564-15-42-341, sídlem Polská republika Krasnystaw, ul. Leśna 2, tyto tabákové listy dováželi na daňové území České republiky, kde je skladovali mimo jiné v objektu bez čísla popisného označeném číslem XY, stojícím na parcelním čísle XY, v katastrálním území XY, pronajímatele společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, kde tyto tabákové listy posléze zpracovávali bez povolení k provozování daňového skladu, tedy v prostorách mimo daňový sklad, na lince, na které následně další úpravou strojním řezáním a sušením vyráběli tabák ke kouření, který dále uváděli do volného daňového oběhu ve smyslu ustanovení § 3 písmeno l) alinea bod 2, 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ačkoliv věděli, že takto vyrábí tabákové výrobky - tabák, který je možno kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, a který je předmětem spotřební daně dle ustanovení § 101 odstavec 3 písmeno c), bod 1 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních v platném znění a vznikla jim povinnost tuto daň u správce daně přiznat a zaplatit, kdy v úmyslu získat finanční prospěch zkrácením spotřební daně, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, dle kterých

J. E. K., přesvědčil A. Z. S., aby zajistil za účelem skladování a zpracování tabákových výrobků pronájmem objektu označeného číslem XY stojícího na parcelním čísle XY v katastrálním území XY u pronajímatele společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, opatřil a zprovoznil strojní a další zařízení k zpracování tabákových listů v tomto objektu, zajišťoval dovoz tabákových listů do uvedeného objektu, které jako osoba zastupující společnost A. T., IČ XY, se sídlem XY u polských dodavatelů odebíral a odvážel mimo jiné do skladu v XY za účelem jeho zpracování na tabák ke kouření, zadával pokyny A. Z. S. ke zpracování tabáku a za tuto činnost mu vyplácel finanční odměnu a dále sám odvážel řezaný tabák, který uváděl do volného daňového oběhu,

A. Z. S., jako nájemce na žádost spoluobžalovaného K. st. dne 12. 12. 2013 pronajal objekt označený číslem XY, stojící na parcelním čísle XY, v katastrálním území XY, za účelem jeho následného použití k výrobě řezaného tabáku a následně nejméně od dubna 2014 v tomto objektu osobně vyráběl tabákové výrobky, podléhající spotřební dani tak, že zde dovážené a skladované tabákové listy řezal na řezacím stroji, nařezaný tabák pak sušil, provětrával, aromatizoval a tímto jej zpracoval na tabák, který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování a v této podobě jej balil do připravených pytlů o váze nejméně 20 kg/kus a za účelem budoucího balení do malospotřebitelských balení jej dále ve skladu skladoval a používal a udržoval veškeré strojní vybavení určené ke zpracování tabáku,

a takto společně úmyslně skladovali tabákové listy nejméně v objemu 1.750 kilogramů, které průběžně přepracovávali na tabák určený ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování za účelem jeho další distribuce bez řádného odvedení spotřební daně, kdy takto tabák v množství 223,35 kilogramů zpracovali na tabák ke kouření a tento uvedli do volného daňového oběhu, tabák v množství 176,65 kilogramů zpracovali na tabák ke kouření a tento s úmyslem uvést jej do volného daňového oběhu skladovali v objektu bez čísla popisného označeném číslem XY stojícím na parcelním čísle XY v katastrálním území XY a tabákový list v množství 1.350 kilogramů skladovali v úmyslu tento zpracovat na tabák ke kouření a tento následně uvést do volného oběhu bez řádného odvedení spotřební daně, v čemž jim bylo zabráněno zásahem celní správy,

čímž společným úmyslným jednáním porušili svou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabákových výrobků a zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků ve výši nejméně 402.030 Kč (při sazbě spotřební daně ve výši 1 800 Kč za jeden kilogram řezaného tabáku), ke škodě České republiky, zastoupené příslušnými orgány celní správy jako správcem daně a o zkrácení daně ve výši 2.747.970 Kč se pokusili, když v dokonání jim bylo zabráněno zásahem orgánů celní správy.

4. Za uvedený zločin uložil Vrchní soud v Olomouci obviněnému podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu 7 (sedmi) let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu digitální váhy VERTIE s rozsahem 0-300 kg, 1 kusu kuchyňské digitální váhy ELDOM s rozsahem 0-5 kg, 1 kusu elektrické řezačky Feed Cutting machine MCP-1PN14/2013, vše uloženo ve skladu SHR Hnojník Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj. Současně bylo rozhodnuto o uložených trestech u spoluobviněného A. Z. S.

5. Pod výrokem II rozsudku soudu druhého stupně byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zbývající zrušující části, týkající se spoluobviněných D. K. a D. W. K., věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 To 81/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině a trestu z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.]. Dovolatel namítá, že rozsudek soudu prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

7. Obviněný především akcentuje, že od počátku zahájení trestního stíhání popírá svou účast na tvrzené trestné činnosti a necítil se být vinen, což je zásadní rozpor se stanoviskem vyjádřeným soudem druhého stupně v bodě 46 jeho rozsudku. Namítá, že pokud neopakoval své popření viny v odvolacím řízení, nelze to vykládat jako jeho doznání. Závěr soudu druhého stupně o jeho účasti na spáchané trestné činnosti považuje v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů totiž přistupují k jeho osobě tak, že pokud byl v minulosti opakovaně odsouzen pro různé daňové delikty, tak se musel dopustit trestné činnosti i nyní, a to zejména za situace, že ho má usvědčovat výpověď spoluobviněného S.

Následně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi tohoto spoluobviněného, neboť soudy pominuly, že tomuto spoluobviněnému pomohlo rozmělnění viny na spáchaných skutcích i na jiné osob. Zdůrazňuje skutečnost, že veškeré formality, včetně sjednaného nájmu, zařizoval pouze spoluobviněný S., nikoliv on. Vyjadřuje i nesouhlas s množstvím tabáku, které tvořilo základ pro výpočet zkrácené spotřební daně, přičemž tuto jeho námitku nelze považovat za nepřímé doznání k vlastní trestné činnosti, neboť to byla argumentace jeho obhájce, který si byl vědom, že oba obvinění budou odsouzeni, a proto považoval za důležité věnovat pozornost základu spotřební daně.

8. Dovolatel poukazuje i na to, že stěžejní důkazy byly zajištěny celními orgány, které nepatří mezi orgány činné v trestním řízení a postupují podle jiných předpisů než trestního řádu. Připouští, že se soud druhého stupně na základě námitek obhajoby zabýval otázkou použitelnosti těchto důkazů, když odkázal na ustanovení daňového řádu, a následně dospěl k závěru, že na jednání celních orgánu nelze vztáhnout režim ustanovení § 158d tr. ř. Podle obviněného je hodnocení postupu celních orgánů soudy založeno na zájmu obhajitelnosti použití takto získaných důkazů v trestním řízení, neboť považuje za vysoce pravděpodobné, že kdyby byly úřední záznamy celníků posuzovány podle pravidel trestního řádu, tak by měly jinou vypovídající hodnotu. Pochybnosti v postupu celního úřadu při sledování objektu v XY a osob se zde pohybujících bylo potřebné více ozřejmit, nicméně soud druhého stupně opětovně sdělil, že neexistuje relevantní důvod takové informace procesně nepoužít jako důkaz. Poukazuje na podivný postup soudu druhého stupně, který na jedné straně sděluje, že nalézací soud neoperuje s úředním záznamem svědka P. jako relevantním důkazem, když ovšem současně uvádí, že není důvod procesně nepoužít výpověď tohoto svědka popisující průběh sledování předmětného areálu včetně zásahu celníků. I pokud by bylo možno připustit, že lze úřední záznamy celního orgánu použít jako důkaz, což dovolatel zpochybňuje, tak není důvod naprostou zmatečnost v postupu orgánů celní správy napravit výpovědí svědka P., a tím zhojit pochybení, ke kterým v průběhu realizace úkonu ze strany státní správy došlo. Vyjadřuje i pochybnosti stran výpovědi tohoto svědka, který si specificky zapamatoval detaily ohledně aut, etiket, beden a atd., ovšem na druhé straně si tento svědek nedokázal vybavit, zda byl dovolatel zachycen na kamerových záznamech. Obviněný i nadále trvá na tom, že přítomnost etiket ve skladě nic neprokazuje a nebyla vyloučena ani jeho obhajoba, že etikety mohly být i z dřívější činnosti někoho jiného. Nesouhlasí s postupem soudu druhého stupně, který se odmítl zabývat námitkou ohledně přítomnosti etiket v místnosti. Nesouhlasí se způsobem stanovení množství zpracovaného tabáku na základě nálezu etiket. Podle jeho názoru odůvodnění rozsudku je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž současně odkazuje na ustanovení § 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

9. Stran uloženého trestu dovolatel vznáší výhrady ohledně jeho nepřiměřenosti, neboť v rozsudku soudu prvního stupně byl ohrožen trestní sazbou 5–10 let a byl mu uložen trest ve výměře 6 let, tedy o rok výše nad spodní hranicí. Soudem druhého stupně mu byl uložen trest ve výměře 4 let, ačkoliv byl ohrožen trestní sazbou 2-8 let, což činí 2 roky nad spodní hranicí dané trestní sazby.

10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to s pokynem odstranit rozpory a uvést vlastní argumentaci k uznání obviněného vinným do souladu s provedenými důkazy.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 728/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci. Státní zástupce akcentuje, že námitky obviněného neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť výhrady směřují k procesu dokazování a mají primárně procesní základ. Samotná námitka existence tzv. extrémního rozporu, navíc formulovaná spíše v obecné poloze, nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě, že provedené řízení netrpí žádnou vadou, která by naznačovala možnost porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

12. Výhrady obviněného, jimiž brojil proti postupu celního úřadu při sledování objektu v XY a osob, které se zde pohybovaly, podle názoru státního zástupce neobstojí obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vykazují procesní původ. Státní zástupce stran využití oprávnění celního úřadu jako důkazu vyvozuje přiměřeně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, publikovaného pod č. 34/2014 Sb. rozh. tr., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 Tz 29/2016, publikovaného pod č. 50/2016 Sb. rozh. tr. Ve vztahu k hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka D. P. opět státní zástupce hodnotí takovou argumentaci za námitku hodnocení důkazů, což nenaplňuje dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stran určení množství tabáku, odkazuje na předcházející fáze procesu, přičemž zdůrazňuje, že problematikou se zabýval rovněž Vrchní soud v Olomouci, jehož závěry státní zástupce akceptuje pro účely dovolacího řízení. Při aplikaci principu in dubio pro reo bylo možno obviněným bezpečně prokázat zkrácení spotřební daně ve výši 402 030 Kč a současně v rámci pokusu ve výši 2 747 970 Kč.

13. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného vztahujícím se k přiměřenosti uloženého trestu, neboť tyto nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Připouští, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně namítat, a to v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo mírného nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. tr. ř.

Státní zástupce dodává, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 342/2019), což však není nyní posuzovaný případ. Obiter dictum státní zástupce poznamenává, že uložený trest obviněnému nelze považovat za trest zjevně přísný a nespravedlivý. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., odkazuje státní zástupce na vyjádření k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.“ Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě.

21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž ten na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

22. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Z konkrétního obsahu podaného dovolání je pak zřejmé, že dovolatel namítá existenci extrémního rozporu, který ovšem fakticky zakládá na zpochybňování způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, ale i tvrzené nezákonnosti některých důkazů, a rovněž vyjadřuje výhrady k uloženému trestu. Rozhodující část námitek obviněného se tedy věcně týká hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku.

Protože ovšem obviněný, jak již bylo naznačeno, zpochybňuje zákonnost některých důkazů (důkazy předložené celním úřadem a možnost výslechu svědka P.), na základě kterých byla formulovaná rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, dospěl dovolací soud k závěru, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Naznačený závěr Nejvyššího soudu je založen na tom, že od 1. 1. 2022 skutečnost, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, naplňuje samostatný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. V dané souvislosti je také třeba podotknout, že již podle platné právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 bylo možno se v rámci dovolacího řízení v jistých případech zabývat i námitkou procesní nepoužitelnosti důkazů, na kterých jsou založena rozhodná skutková zjištění. Bylo tomu tak proto, že podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, takže takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.

2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno částečně relevantním způsobem.

23. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Jak již Ústavní soud opakovaně v řadě svých rozhodnutí uvedl, tak s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces bylo nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05, obdobě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, a to jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak i pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

24. Zde je nezbytné konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, z nichž vycházel i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení, tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., který toliko upravil v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného množství tabáku, ohledně kterého měla být zkrácena spotřební daň (viz bod 51 rozsudku soudu druhého stupně). Následně provedené důkazy soud druhého stupně hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně. Zde je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně i řádně zdůvodnil, proč nepovažoval za důvodnou námitku obviněného stran zajištěných etiket (viz bod 46 rozsudku soudu druhého stupně). Odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá zcela § 125 odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

25. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy, zejména vyslechl podrobně obviněného, spoluobviněné, svědky a řádně provedl listinné důkazy, které s případem souvisely (viz např. fotodokumentace, přípisy celního úřadu, dokumentace k trestné činnosti dovolatele v Polské republice, nájemní smlouvy, dohoda o ukončení nájmu, doklady o uhrazeném nájmu, spis celního úřadu č. T-5707/TS-22/2014, protokol o ohledání místa činu, etikety, protokol o místním šetření, protokoly o zkouškách tabáku, smlouvy o zapůjčení vozidel, faktury, daňová přiznání atd.), přičemž i logicky zdůvodnil svůj hodnotící postup (viz body 21-23 rozsudku soudu prvního stupně).

Soud druhého stupně se pak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně s jistou úpravou, když v souladu se zásadou in dubio pro reo ponížil množství tabáku zpracovaného v předmětném skladu. Současně dostatečným způsobem i blíže reagoval na námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, a které jsou totožné v podstatě s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz body 46-52 rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

26. Bez ohledu na shora uvedené, Nejvyšší soud považuje za vhodné se k některým námitkám přesto vyjádřit. Námitka dovolatele vztahující se k tvrzenému doznání viny jeho osobou (podle soudu druhého stupně) představuje skutkovou námitku, která nenaplňuje zvolený ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nadto Nejvyšší soud dodává, že soud druhého stupně v bodě 46 svého rozhodnutí toliko konstatoval, že obviněný fakticky ve svém řádném opravném prostředku nezpochybňuje, že by se účastnil jednání popsaného ve výroku rozsudku.

Jinak řečeno, soud druhého stupně netvrdí, že by se obviněný snad k trestné činnosti doznal, toliko poukazuje na obsah podaného odvolání. Tomuto závěru nakonec nasvědčuje postup tohoto soudu, který následně rozvedl, kterými důkazy je obviněný ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčován (viz dále body 44-46 rozsudku soudu druhého stupně). Rovněž argumentace obviněného týkající se hodnocení výpovědi spoluobviněného S. stojí mimo zvolený dovolací důvod, když obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení této výpovědi soudy, takže jeho námitka je procesní povahy, nikoliv hmotněprávní.

Navíc tvrzení obviněného o možné snaze spoluobviněného rozmělnit svoji vinu je zcela liché, neboť soudy nezaložily závěr o vině obviněného toliko na výpovědi tohoto spoluobviněného, nýbrž na pečlivém hodnocením všech dalších důkazů, které právě výpověď spoluobviněného potvrzují a doplňují (např. viz pořízená fotodokumentace o provedeném monitoringu, výpověď svědka P., personální propojení mezi obviněnými a jejich předchozí trestná činnost stejné povahy). Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů správně uzavřely, že není důvod výpovědi spoluobviněného nevěřit, když tato koresponduje s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně (viz např. monitoring skladu č. 13).

Zcela mimo zvolený dovolací důvod stojí rovněž argumentace dovolatele, že si jeho obhájce byl vědom odsouzení, a proto použil obhajobu, jakou použil. Soud není oprávněn posuzovat vnitřní přesvědčení obhájce a zaujaté postoje. Obhajoba obviněného je vztahem pouze mezi klientem a jeho obhájcem. Jak již bylo naznačeno, obviněný v rámci podaného odvolání, stejně jako v podaném dovolání, zpochybňoval zejména množství skladovaného a následně zpracovaného tabáku. I tato námitka je procesní povahy, obviněný totiž vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, přičemž i s touto námitkou se soud druhého stupně řádně a dostatečně vypořádal, když ohledně množství tabáku, z něhož nebyla odvedena spotřební daň, rozhodl ve prospěch obviněného a spoluobviněného, změnil skutkovou větu a ponížil celkovou výši zkrácené daně (viz bod 51 rozsudku soudu druhého stupně).

27. Stran argumentace ohledně etiket odkazuje Nejvyšší soud na podrobnou argumentaci soudu prvního stupně (body 18 a 21), na níž odkázal i soud druhého stupně (bod 46). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nejprve byla uzavřena nájemní smlouva se společností M. (12. 12. 2013, na č. l. 234) a až následně bylo společností A. T. na základě plné moci u společnosti FTK objednáno dané množství listového tabáku. Argumentace dovolatele je tak nejen nelogická, nýbrž rovněž byla vyvrácena listinnými důkazy. Nejednalo se tedy o etikety pocházející z činnosti předchozích nájemců skladu č. 13. Z uvedených listinných důkazů totiž vyplývá, že etikety pocházely až z doby, kdy byl tabák odebírán od společnosti FTK a kdy předmětný sklad užíval dovolatel se spoluobviněným S. ke zpracování tabákových listů na tabák na kouření. Navíc i tato argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

28. Stran námitky ohledně hodnocení výpovědi svědka P. z pohledu tvrzení obviněného, že tento svědek si některé skutečnosti pamatoval zcela přesně a některé nikoliv, musí Nejvyšší soud konstatovat, že se opětovně jedná o námitku do hodnocení důkazů, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod ani žádný jiný, neboť je ji nutno považovat za výhradu procesního charakteru [a jako taková stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021]. Jinak vyjádřeno, hodnocení výpovědi svědka P. spadá čistě do volného hodnocení důkazů nalézacího soudu, potažmo soudu odvolacího v intencích trestního řádu, nikoliv však Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že soudům nižších stupňů nebránila žádná zákonná překážka, aby tohoto svědka-pracovníka celní správy nemohly vyslechnut jako svědka v trestním řízení (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010). Je tomu tak proto, že nemožnost výslechu svědka by bylo možné dovodit pouze ze zákonných důvodů, například podle § 99 odst. 1, odst. 2 tr. ř. O takový případ se však nejedná. Nad to Nejvyšší soud předestírá, že i osoba, která je služebně činná v policejním orgánu může být vyslechnuta za jistých okolností jako svědek (např. § 102a odst. 1 tr. ř., rovněž tato skutečnost vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018).

29. Nejvyšší soud na základě předloženého spisového materiálu a odůvodnění soudů nižších stupňů nemůže ani přisvědčit námitce obviněného stran úředního záznamu svědka P. o zásahu celních orgánů v objektu č. XY, neboť ani jeden z příslušných soudů skutečně v hodnotících částech rozsudků neoperuje s úředním záznamem celního úřadu sepsaným svědkem P. ohledně zásahu celního orgánu ve skladu č. XY, jako důkazním prostředkem ve vztahu k tomu, jaké skutečnosti tehdy osoby zadržené při podávání vysvětlení podle správního řádu na místě sdělily.

Je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů vycházely až z procesně použitelných výpovědí obviněných a všech svědků, včetně svědka P. a dalších listinných důkazů, které jeho výpověď prokazují (např. fotodokumentace nalezené řezačky na tabák v areálu č. XY). Z pohledu možnosti výslechu svědka P., jako pracovníka celní správy, k okolnostem, které předcházely a k průběhu zásahu v předmětném skladu, je třeba odkázat na předchozí závěr Nejvyššího soudu obsažený v bodě 28 tohoto rozhodnutí - na možnost jeho výslechu jako svědka.

Pokud obviněný dále namítá, že výslechem svědka P. nelze zhojit určitá pochybení, ke kterým došlo v průběhu realizace úkonu státní správy, aniž by ovšem výslovně uvedl, jaké pochybení má na mysli, tak je třeba uvést, že s takovou argumentací se může Nejvyšší soud vypořádat pouze obecně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Je tomu tak proto, že není povinností dovolacího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dokonce tvořit. Právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení dovolatele obhájcem (§ 265d odst. 2 tr.

ř.). Obecně je třeba uvést, že fakticky nic nebrání orgánům činným v trestním řízení, aby v případě pochybnosti či neúplnosti sepsaného úkonů sepsaného v rámci trestního řízení vyslechly osoby, které se tohoto úkonu účastnily. Pokud je takový postup možný v rámci protokolu sepsaného v trestním řízení, je takový postup možný i v případě protokolu sepsaných podle jiných předpisů, typicky správního práva. Nad rámec uvedeného je vhodné připomenout, že výpověď svědka P. nestojí osamoceně, nýbrž je podpořena fotodokumentací interiéru skladu č. XY, z níž vyplývá, jaké technické zařízení se ve skladu nacházelo, včetně krabic nezpracovaného a zpracovaného tabáku či značného množství etiket.

Fotodokumentace tak koresponduje s popisem průběhu zásahu celního orgánu podle svědka P. Nad rámec tohoto závěru je třeba podotknout, že pokud soud druhého stupně připouští jistou nedůslednost v postupu celního orgánu, tak má na mysli důslednost v jejich postupu při místním šetření dne 19. 5. 2014, která se týkala způsobu pořízené fotodokumentace a vedla právě k uplatnění zásady in dubio pro reo ve vztahu k množství tabáků, ohledně kterého mělo dojít ke zkrácení daně (viz body 36 a 51 rozsudku soudu druhého stupně).

30. Jak již bylo naznačeno, právně relevantně uplatnil obviněný námitku stran listin, které byly zajištěny celními orgány a které byly provedeny v rámci hlavního líčení jako důkazy. Z velmi stručné argumentace obviněného lze dovodit, že má na mysli sledování předmětného areálu celními orgány. Dovolatel v podstatě vyjadřuje přesvědčení, že protože sledování areálu neproběhlo podle trestního řádu, konkrétně podle § 158d odst. 3 tr. ř., tak se jedná o důkaz nezákonný. Jinak vyjádřeno, obviněný tvrdí, že listiny zajištěné a pořízené celním orgánem nelze použit jako důkaz, čímž dovozuje fakticky jejich nezákonnost. Jedná se v podstatě o stejnou námitku, kterou uplatnil obviněný v odvolacím řízení, přičemž lze konstatovat, že soud druhého stupně se s ní řádně a náležitě vypořádal (viz 35 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

31. Bez ohledu na tento závěr lze uvést, že z provedených důkazů, a to jak výpovědi svědka P., tak i listinných důkazů, vyplývá, že celní orgány měly při prohlídce předmětného objektu postupovat podle daňového řádu [zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“)]. Podle § 9 odst. 2 daňového řádu správce daně soustavně zjišťuje předpoklady pro vznik nebo trvání povinností osob zúčastněných na správě daní a činí nezbytné úkony, aby tyto povinnosti byly splněny. Práva a povinnosti správce daně pak upravuje § 11 odst. 1 písm. a) až e) daňového řádu (ustanovení upravuje pravomoc správce daně), kde z pohledu nyní řešené problematiky, je důležité písm. b) tohoto ustanovení, podle kterého správce daně provádí vyhledávací činnost.

Na citované ustanovení navazuje § 78 daňového řádu, podle kterého správce daně vyhledává důkazní prostředky a daňové subjekty a zjišťuje plnění jejich povinností při správě daní před zahájením řízení i v jeho průběhu (odst. 1) a současně mimo jiné v rámci vyhledávací činnosti správce daně provádí místní šetření [odst. 3 písm. e)], ověřuje úplnost evidence či registrace daňových subjektů [odst. 3 písm. a)], zjišťuje údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně [odst. 3 písm. b)].

Svým způsobem duplicitně upravuje daňový řád oprávnění provádět místní šetření, když zakotvuje toto oprávnění rovněž v § 80 odst. 1 daňového řádu. V rámci tohoto postupu správce daně zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, jakož i na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení o průběhu místního šetření sepíše správce daně podle povahy šetření protokol nebo úřední záznam, když podle odstavce 4 tohoto ustanovení správce daně může pořizovat obrazový nebo zvukový záznam o skutečnostech dokumentujících průběh úkonu, o čemž musí předem uvědomit osoby, které se tohoto úkonu účastní.

Dále je potřebné zdůraznit, že podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební daních, je daň z tabáku upravena v § 100c až 122, přičemž podle § 101 odst. 3 písm. c) tabákem ke kouření je i podle bodu 1. tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, tudíž podléhá spotřební dani [přičemž danění uváděním do volného daňového oběhu vyplývá z § 3 písmeno l) alinea bod 2, 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních].

32. Z uvedených ustanovení není pochyb o tom, že celní úřad jako správce daně má pravomoc provádět vyhledávací činnost a provádět místní šetření v rámci této vyhledávací činnosti. V dané věci jde tedy o řešení otázky, zda výsledky realizace vyhledávací činnosti a důkazy zajištěné při místním šetření podle daňového řadu jsou procesně použitelné jako důkazní prostředky v trestním řízení, které je následně poté na základě těchto úkonů správcem daně vedeno. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že výsledky činnosti celních orgánů, které konaly na základě daňového řadu, jsou v trestním řízení použitelné jako důkazy, když zpravidla mají povahu listinných důkazů, přičemž relevantnost těchto listinných důkazů včetně jejich zákonnosti z pohledu daňového řadu je možno následně právě ověřit výslechem pracovníků celních orgánů, kteří se na realizaci těchto úkonů podíleli. Předpokladem takového postupu je ovšem skutečnost, že oprávnění celního úřadu provést místní šetření podle § 80 odst. 1 daňového řádu bylo provedeno v souladu s daňovým řádem a že jím nebyla obcházena ustanovení trestního řádu, tykající se zejména možnosti prohlídky jiných prostor a pozemků či sledování osob a věcí (§ 158b tr. ř. a § 83a tr. ř.).

33. Shora prezentovanému závěru odpovídá i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, publikované pod č. 34/2014 Sb. rozh. tr., potažmo i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 Tz 29/2016, publikovaný pod č. 50/2016 Sb. rozh. tr. Předpokladem takového postupu je, jak již bylo zdůrazněno, že správce daně postupoval v souladu s právní úpravou upravující možnosti jeho postupu a s tím souvisejících oprávnění. Takto tomu v dané věci bylo (obviněný ani v podaném dovolání nezpochybňuje, že by postup správce daně byl nezákonný a ani v tomto směru neuvádí žádnou bližší argumentaci). Lze tedy uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti a skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování (důvody postupu správce daně spočívající v realizaci místního šetření) je zřejmé, že v daném případě úkony, které předcházely zahájení trestního stíhání, byly provedeny správcem daně v rámci jeho pravomoci, a jsou tudíž využitelné i pro toto trestní řízení. Podklady, které byly v rámci tohoto postupu celními orgány zpracovány, tedy mohou být použity jako důkazy ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož za důkaz slouží vše, co může přispět k objasnění věci. Je tomu tak proto, že v daném případě nebyly zjištěny skutečnosti, které by podle § 89 odst. 3 tr. ř. vylučovaly použití takového důkazu, neboť nebylo prokázáno, že by uvedenými postupy došlo k získání důkazu nezákonným způsobem nebo donucením, což ani obviněný v rámci podaného dovolání netvrdí. Soudům nižších stupňů proto nic nebránilo, aby opřely své rozhodnutí i o důkazy, které vyplynuly z předmětného místního šetření. Za dané situace nelze považovat námitku obviněného stran nezákonnosti části důkazů považovat za opodstatněnou.

34. Stran další argumentace dovolatele týkající se uloženého trestu je třeba zdůraznit, že námitky vztahující se k nepřiměřenosti uloženého trestu soudem druhého stupně nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Námitka obviněného, že dolní hranice trestní sazby je nižší více než dvojnásobně a rozhodnutí o trestu je v rozporu s hmotným právem, pak nemůže naplňovat nejen zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obecně je třeba uvést, že k možnostem uplatnění dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu se vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, když na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu se sluší připomenout, že proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

35. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani zjevně není dán, když předmětná námitka je zcela lichá a neodpovídá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.

36. Nejvyšší soud přesto musí zdůraznit, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu dodržely všechny zákonná hlediska. Především je nezbytné konstatovat, že v dané věci není pochyb o tom, že dovolateli byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené § 240 odst. 2 tr. zákoníku, když za uvedený trestný čin byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 2 let do 8 let a soud obviněnému uložil trest ve výměře 4 let. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je rovněž zřejmé, že při úvaze o druhu a výši trestu zohlednil všechna kritéria pro přiměřenost trestních sankcí a stanovení druhu a výše trestu, jak požadují § 38 a § 39 tr. zákoníku. Soud druhého stupně akcentoval, že na straně dovolatele neshledal žádné polehčující okolnosti, avšak na straně přitěžujících okolností okolnosti zohlednil spáchání trestné činnosti s rozmyslem ve smyslu § 42 písm. a) tr. zákoníku a rovněž při hodnocení osobnostní charakteristiky obviněného přihlédl k poměrně bohaté trestné činnosti dovolatele na území Polska, když tam byl 19x trestán, když současně neopomněl vůdčí roli obviněného v projednávané trestní věci. Nejvyšší soud vyřčené úvahy soudu druhého stupně považuje za podložené, přičemž je nutno uvést, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody byl uložen v jedné třetině zákonné trestní sazby a je možno jej považovat i vedle dalších uložených trestů (trest vyhoštění a trest propadnutí věci) za přiměřený. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že bohatá trestní minulost obviněného svědčí o lhostejnosti dodržování právních norem nejen v Polské republice, nýbrž i na území České republiky, což napovídá o nedostatečné nápravě sklonů k opakované trestné činnosti. Ve vztahu k námitce obviněného, že mu byl soudem prvního stupně uložen trest při dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené § 240 odst. 3 tr. zákoníku a že mu soudem druhého stupně byl uložen v rámci mírnější trestní sazby stanovené § 240 odst. 2 tr. zákoníku, trest ve 2/3 dříve uloženého trestu, je třeba uvést, že tato je nepřípadná. Především je nutno konstatovat, že obviněný byl nyní ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 2-8 let, přičemž uložený trest je trestem odnětí svobody v 1/3 zákonné trestní sazby. Z pohledu argumentace obviněného je nezbytné uvést, že tento zcela pomíjí, že státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch, a to i do výroků o uložených trestech. Navíc v případě právní úpravy platné do 30. 9. 2021, hrozilo zkrácení daně při dolní hranici velkého rozsahu (5 000 000 Kč), když v případě posouzení jednání obviněného podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, hrozilo trojnásobné zkrácení daně nad dolní hranici krácení daně ve značném rozsahu (od 1 000 000 Kč do 10 000 000 Kč), což nepochybně má vliv na konkrétní společenskou škodlivost jeho jednání.

37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2021, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

38. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2022

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu