4 Tdo 263/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 dovolání obviněného M. K., nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 173/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 70 T 173/2017, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem [správně zvlášť závažným zločinem] loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [výrok I.], kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 11. 8. 2017 kolem 23:50 hodin, v XY, XY, u stánku s občerstvením v blízkosti tramvajové zastávky MHD XY, obžalovaný nejprve požadoval po poškozeném L. V., narozeném XY, peněžní obnos ve výši 30 Kč a když to jmenovaný odmítl, obžalovaný se mu snažil z ruky vytrhnout bankovky, které poškozený v ruce držel, což se mu nedařilo, načež poškozeného L. V. udeřil pěstí do tváře a srazil k zemi, a dalšího jednání vůči poškozenému zanechal po upozornění prodavačky, že přivolá policii, avšak následně, když si poškozený zakoupil u okénka jídlo a obdržel peněžní výdavek, tohoto následoval při odchodu od stánku, slovně na něj útočil, a opětovně žádal poskytnutí částky 30 Kč, kdy poškozený v obavě z případného násilí obžalovanému vydal hamburger a hotovost ve výši nejméně 50 Kč, přičemž i poté se obžalovaný snažil L. V. během chůze prohledávat kapsy, což se mu nepodařilo, a posléze, když se na místě objevily další osoby, svého jednání zanechal
2. Za shora uvedený zvlášť závažný zločin uložil Okresní soud v Ostravě obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně byl shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě spoluobviněný S. V., zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., pro skutek popsaný v shora citovaném rozsudku, kterým měl spáchat zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že spoluobviněný spáchal skutek, pro který byl stíhán [výrok II.].
4. Proti rozsudku Okresní soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 70 T 173/2017, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný svůj řádný opravný prostředek směřoval do výroku o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch spoluobviněného S. V. do výroku o vině a trestu. O podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, tak, že odvolání obviněného a státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v písm. g) citovaného ustanovení.
6. Obviněný následně namítá, že došlo k extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními mající za následek porušení základních práv a svobod, zejména práva na řádný a spravedlivý proces, neboť soud druhého stupně neaplikoval princip presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a zásadu subsidiarity trestní represe.
7. Dovolatel uvádí, že si je vědom, že dovolací soud, stricto sensu, není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, s výjimkou nesprávné realizace důkazního řízení, kdy dochází ke kolizi s postuláty spravedlivého procesu. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1234/2016, a ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1253/2015, když zdůrazňuje, že zvolený dovolací důvod nelze vykládat formalisticky a restriktivně. Současně odkazuje na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14, podle něhož každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v dovolání. Rovněž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, podle kterého jsou námitky porušení práva na spravedlivý proces vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Stran skutkových námitek obviněný tvrdí, že skutková zjištění soudu druhého stupně nemají oporu v provedených důkazech a že důkazy byly vyhodnoceny v jeho neprospěch. Dále uvádí, že nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému skutečně použil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se věci poškozeného, neboť popsané jednání je tvrzené jen poškozeným. Pouhé chtění vytrhnout peníze z ruky poškozeného nelze automaticky považovat za prokázané a také nelze považovat za prokázané upadnutí poškozeného na zem po domnělém úderu do obličeje z jeho strany. Dovolatel následně poukazuje na výpověď svědkyně H. V., z níž prokazatelně vyplývá, že neviděla okolnosti, za kterých poškozený spadl na zem a že nebyla ani přítomna žádnému násilnému jednání. Popsanou snahu o vytrhnutí bankovky z rukou poškozeného nelze dle názoru obviněného považovat za prokázání pravdivosti tvrzení poškozeného. Obviněný má za to, že nebyla vyvrácena pochybnost spočívající v připuštění možnosti, že poškozený upadl na zem pod vlivem alkoholu bez vnějšího zavinění. Podle jeho názoru tedy skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech.
9. Ve vztahu k presumpci neviny a zásadě in dubio pro reo dovolatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty loupeže, je podle dovolatele nutné nahlížet na jeho jednání ve světle základních zásad trestního řízení, tedy i zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný následně vymezuje podstatu zásady subsidiarity trestní represe obecně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17, v němž bylo konstatováno, že neaplikováním zásady trestní represe obecnými soudy, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušením principu nullum crimen nulla poena sine lege zakotveného v čl. 39 Listiny (dále jen Listiny). K takto uplatněné námitce dále uvádí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 2 To 60/2010, podle něhož lze subsidiarity trestní represe použít rovněž u zločinu, například za situace, že se obviněný zmocnil věci nepatrné hodnoty.
10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým zruší usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, a zprostí ho obžaloby.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1264/2019, nejprve shrnula uplatněné dovolací důvody a poté vyjadřuje přesvědčení, že dovolatel uplatnil argumentaci, která je známa z jeho předchozí obhajoby, přičemž s touto se vypořádaly již soudy nižších stupňů. Poukazuje na jednotlivé výpovědi svědků a následně vymezuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek, přičemž zdůrazňuje, že s námitkami vznesenými obviněným se vypořádal již soud druhého stupně. Podle názoru státní zástupkyně argumentace obviněného spočívá pouze na skutkových otázkách, resp. na námitce nesprávného hodnocení důkazů. Dovolatel se tak domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a tyto námitky jako takové nemohou vyhovět žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
12. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se subsidiarity trestní represe.
20. Primárně ovšem obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas, konktrétně zejména se způsobem hodnocení svědeckých výpovědí, především výpovědi svědkyně H. V. a poškozeného. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
21. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I.
ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
22. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde je na místě zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř., když uvedený soud své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5-6, bod 13 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně postupoval soud druhého stupně, který se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když ovšem zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-5, bod 8. – 15. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Je možno proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Zde se ještě sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
24. Pokud obviněný namítá, že soudy hodnotily svědecké výpovědi pouze v jeho neprospěch, je třeba uvést, že se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je možno stručně uvést, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně, je v souladu se svědeckou výpovědí svědkyně H. V., která byť přímo žádné násilí neviděla, vylíčila rozhodné skutečnosti před i po pádu poškozeného stejně jako poškozený. Její výpověď tedy nepotvrzuje obhajobu obviněného ohledně průběhu střetnutí mezi ním a poškozeným, nýbrž výpověď poškozeného. Zde je třeba zdůraznit, že tato svědkyně na rozdíl od obviněného a poškozeného nebyla podnapilá, nemá žádný vztah ani k poškozenému, ani obviněného, oba byli pro ni cizí lidé, což nepochybně zvyšuje věrohodnost její výpovědi.
25. Obdobné povahy je námitka obviněného, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému jednal za použití násilí nebo pod pohrůžkou násilí, a že by poškozený upadl z důvodu jeho jednání. Jedná se o námitku procesní povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Zde Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se zcela ztotožnil, zejména pak str. 4, bod 13 usnesení soudu druhého stupně.
26. Nejvyšší soud tedy, uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky ve věci vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř.
27. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným.
V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá zcela § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
28. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zde je na místě vhodné zdůraznit, že argumentace obviněného je v tomto směru velmi kusá a v podstatě velmi obecná. Za takové situace nemůže být argumentace obviněného předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obviněný při uplatnění této námitky v podstatě poukazuje jen na skutečnost, že se zmocnil mincí v nepatrné hodnotě.
29. Obecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy jí je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
31. V dané souvislosti Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., konkrétně na bod II., v němž bylo vysloveno „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.
32. Ve vztahu k povaze argumentace dovolatele, Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1970, sp. zn. 6Tz 24/1970, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 439/2017). Fakticky tedy nemusí dojít ke zmocnění se věci. Jinak vyjádřeno, v případě zvlášť závažného zločinu loupeže není rozhodné pro kvalifikaci podle odst. 1 shora citovaného ustanovení, zda vůbec a v jaké hodnotě se pachatel cizí věci zmocnil, nýbrž skutečnost, že užil násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zákonodárce tedy již samotné použití pohrůžky násilí či násilí pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci považuje za natolik společensky škodlivé, aby se jednalo o trestný čin, za který je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do desíti let.
33. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že skutečnost, že obviněný se zmocnil pouze 30 Kč nemůže vést k závěru, že v dané věci bylo na místě aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zde je nezbytné uvést, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl.
Nejvyšší soud tedy z pohledu shora naznačených východisek zdůrazňuje skutečnost, že obviněný proti poškozenému použil nejenom pohrůžku násilí, ale dokonce i násilí, když poškozeného udeřil pěstí do tváře. Společenskou škodlivost jednání obviněného nepochybně zvyšuje skutečnost, že obviněný je speciální recidivista, který byl v minulosti již opakovaně soudně trestán, přičemž již samotná tato skutečnost zpravidla vylučuje použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 275/2018). Navíc byl již za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný se současně jednání dopustil vůči osobě, která byla jistým způsobem znevýhodněna, když poškozený byl podnapilý. Lze proto mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku.
34. Na závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
35. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice částečně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2020
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu