4 Tdo 284/2023

4 Tdo 284/2023-2324

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného D. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 12 To 115/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 6/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 2 T 6/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný D. S. (dále jen „obviněný“) podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. VZV 24/2021, pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán. Podle obžaloby se měl obviněný dopustit skutku tím, že:

poté, co výpovědí z pracovního poměru ze dne 14. 5. 2018 ukončil ke dni 31. 7. 2018 pracovní poměr u státního podniku L. Č. r. se sídlem XY, XY, IČO XY (dále jen L.), zaslal vedoucí odboru personálního a ekonomiky práce, Š. M., na adresu sídla L., XY, XY, celkem 6 čestných prohlášení o splnění závazku z konkurenční doložky, která podepsal ve XY, přičemž v čestných prohlášeních za měsíce září 2018 ze dne 1. 10. 2018, říjen 2018 ze dne 1. 11. 2018, listopad 2018 ze dne 1. 12. 2018, prosinec 2018 ze dne 1.

1. 2019 a leden 2019 ze dne 1. 2. 2019, nepravdivě prohlásil, že splnil svůj závazek vůči L. vyplývající z konkurenční doložky a splnil tak podmínky pro výplatu peněžitého vyrovnání za uvedené měsíce, ačkoliv si byl plně vědom toho, že dne 14. 4. 2014, poté, co byl ministrem zemědělství České republiky jmenován do funkce generálního ředitele státního podniku L., téhož dne podepsal i Přílohu ke mzdovému výměru č. j. 29414/2014-MZe-12100 – Smlouvu o úpravě pracovních podmínek, v jejíž části 7 s L.

sjednal v souladu s § 310 zákoníku práce konkurenční doložku, v níž se zavázal, že se po dobu šesti měsíců od ukončení pracovního poměru se zaměstnavatelem zdrží výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, za což se mu L. zavázaly poskytnout peněžité vyrovnání ve výši průměrného výdělku, kterého dosáhl v předchozím kalendářním čtvrtletí před ukončením pracovního poměru se zaměstnavatelem, přičemž šestiměsíční lhůta konkurenční doložky byla sjednána od 1.

8. 2018 do 31. 1. 2019, a ačkoliv si byl vědom toho, že v období nejméně od září 2018 do 31. 1. 2019 (dále jen rozhodné období) vykonával pracovní činnost pro společnost L.S.T. se sídlem XY, IČO XY (dále jen L.S.T.), neboť se nejméně s předsedou představenstva společnosti L.S.T.

V. J. v září 2018 dohodl, že po uplynutí konkurenční doložky, tj. od 1. 2. 2019 nastoupí do pracovního poměru ke společnosti L.S.T. na pracovní pozici ředitele D. M., současně si byl vědom skutečnosti, že předmět činnosti této společnosti je shodný s předmětem činnosti L. a má vůči L. soutěžní povahu. V uvedeném období, tedy od září 2018 do 31. 1. 2019 pro společnost L.S.T. nejméně vyhledával obchodní spolupráci s odběrateli dřevní hmoty a s těmito i jednal, domlouval s nimi jménem společnosti L.S.T.

odbyt, množství, sortiment dřevní hmoty i jeho cenu, dával doporučení vedení společnosti L.S.T., na které územní jednotky v tendrech vyhlašovaných L. mají podat svou nabídku, připomínkoval a připravoval nabídky této společnosti do těchto tendrů nejméně na smluvních územních jednotkách (dále jen SÚJ) XY, XY, XY, XY, využíval zaměstnance L. k získání dalších kontaktů na výrobní kapacity v regionech na XY, kde se společnost L.S.T. ucházela o veřejné zakázky vyhlašované zadavatelem L., seznamoval se přímo ve společnosti a v jejich provozech s její činností, s jejími zaměstnanci, navrhoval vedení společnosti odměny pro některé zaměstnance, vyhledával pro D.

M. společnosti L.S.T.

možné zaměstnance, které oslovoval a navrhoval, které uchazeče pozvat k pohovorům za účelem obsazení pozic u L.S.T., navrhoval podání inzerátů na pracovní pozice u této společnosti, účastnil se výběrových řízení na obsazení pracovních pozic v L.S.T. jako člen výběrové komise, kontroloval plnění těžby na územních jednotkách, které vysoutěžila společnost L.S.T. na XY na SÚJ L., kontroloval dodávky dříví, řešil problémy související s provozem společnosti L.S.T. ve XY, řešil zajištění chybějícího sadebního materiálu pro tuto společnost, probíhající rekonstrukci areálu ve XY.

V návaznosti na jeho nepravdivá čestná prohlášení o splnění podmínek konkurenční doložky v období září 2018 až leden 2019 byli uvedeni v omyl příslušní zaměstnanci L., nejméně pak Š. M., vedoucí odboru personálního a ekonomiky práce L., rozhodující o výplatě peněžitých vyrovnání pro D. S., a za toto období mu mimo jiné i na základě jeho nepravdivých čestných prohlášení L. vyplatily částku v celkové výši 2 548 365 Kč jako peněžité vyrovnání, čímž na majetku České republiky, s nímž hospodařily L., tímto způsobil škodu L.

ve výši peněžitých vyrovnání vyplacených mu na základě jeho nepravdivých čestných prohlášení jako plnění z konkurenční doložky, a to v celkové výši 2 548 365 Kč.

2. Soud prvního stupně vedle zprošťujícího výroku rozhodl také podle § 229 odst. 3 tr. ř. tak, že poškozená společnost L. Č.R., se sídlem XY, IČO XY, se odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 2 T 6/2022, podal odvolání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství, a to v neprospěch obviněného. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 12 To 115/2022, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 12 To 115/2022, podal dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále jen „nejvyšší státní zástupce“, popř. „dovolatel“), a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byla rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poté co stručně zrekapituloval předcházející řízení a závěry soudů nižších stupňů, nejvyšší státní zástupce uvedl, že se s výrokem o zamítnutí odvolání státního zástupce v napadeném usnesení odvolacího soudu neztotožňuje. Domnívá se, že učiněné skutkové závěry se nacházejí ve zjevném nesouladu s obsahem podstatných důkazů, které se vztahují k existenci porušení závazku z konkurenční doložky. Je toho názoru, že ve věci existuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z těchto důkazů vyplývajícími. Právní závěry soudů nižších stupňů zároveň vycházejí z nesprávného výkladu pojmu „výdělečná činnost“.

5. Namítá, že platnost závazku z konkurenční doložky se vztahovala na časové rozmezí 1. 8. 2018 až 31. 1. 2019, přičemž během trvání tohoto závazku obviněný zaslal postupně šest čestných prohlášení, v nichž sdělil, že splnil předepsané podmínky a požádal L. Č.R. (dále jen „L.Č.R.“) o poskytnutí sjednaného peněžitého vyrovnání ve výši 2 548 365 Kč. Uvádí, že obhajoba vycházela z tvrzení, že během trvání závazku z konkurenční doložky působil obviněný u L.S.T. toliko v rámci přípravy na budoucí zaměstnání, aniž by porušoval podmínky dohodnuté konkurenční doložky. Poté obviněný nastoupil k L.S.T. do pozice ředitele D. M. Konstatuje, že obžaloba byla postavena na zjištění, že obviněný v předmětném období vykonával pro obchodní společnost L.S.T. činnost shodnou s předmětem činnosti státního podniku L.Č.R., přičemž tato činnost měla vůči tomuto státnímu podniku soutěžní povahu. Následně nejvyšší státní zástupce specifikuje ty druhy činností, které měly vykazovat porušení závazku z konkurenční doložky. Konkrétně uvádí: 1. vyhledávání obchodní spolupráce s odběrateli dřevní hmoty, 2. doporučení vedení L.S.T. ohledně podání nabídek v rámci tendrů veřejných zakázek na komplexní služby 2019 + L.Č.R., 3. personální činnosti (účast na pohovorech ve spojitosti s výběrovými řízeními v pozici člena výběrové komise, návrhy odměn stávajícím zaměstnancům L.S.T., návrhy na uchazeče k pohovorům), 4. kontrolní aktivitě (plnění těžby dříví na XY, dodávky dříví) a 5. provozní činnosti (zajišťování sadebního materiálu, řešení rekonstrukce areálu ve XY).

6. Nejvyšší státní zástupce akcentuje, že za nepřípustnou výdělečnou činnost ve smyslu § 310 zákoníku práce je považována taková činnost, při níž se zaměstnanec, resp. jeho nový zaměstnavatel, a jeho dřívější zaměstnavatel mohou ocitnout v navzájem konkurenčním postavení, a jestliže proto má tato výdělečná činnost zaměstnance vůči jeho dřívějšímu zaměstnavateli soutěžní povahu (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2995/2011). Doplňuje, že o výkon výdělečné činnosti se jedná v případě, jestliže zaměstnanec vykonává činnost, která je pojmově výdělečná, tedy která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena. Okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek skutečně dosáhl, není sama o sobě významná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2995/2011).

7. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce připouští, že odvolací soud opustil výklad o výdělečné činnosti prosazovaný soudem prvního stupně. Přesto ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, konstatoval, že pod výdělečnou činnost nespadá zajišťování nezbytných opatření k provozování činnosti, jež má být vykonávána v budoucnu, přičemž s odkazem na výpověď svědka Z. zaujal závěr, že o tato opatření jdoucí mimo výdělečnou činnost šlo právě v činnostech obviněného vykonávaných u obchodní společnosti L.S.T. Nejvyšší státní zástupce namítá, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu již není zřetelné, na jakou ze zmíněných činností vztáhl takto prezentovaný závěr, a pokud by se snad mělo navzdory jejich rozdílné povaze jednat o všechny tyto činnosti, schází v rozhodnutí jakákoliv přesvědčivá argumentace. Domnívá se, že dotčenou pasáž zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu interpretoval odvolací soud selektivním způsobem, v důsledku čehož vyvodil zkreslené a nesprávné hmotně právní závěry vůči činnosti obviněného v rozporu s konkurenční doložkou. Namítá, že odvolací soud se nevěnoval v odpovídající míře tomu, proč nepřichází v úvahu pokládat jednání obviněného za porušení konkurenční doložky, absentuje také hodnocení důkazů dokladujících činnost obviněného vykonávanou u obchodní společnosti L.S.T. zejména ze zajištěné telefonické a e-mailové komunikace obviněného. Oba soudy nižších stupňů podle nejvyššího státního zástupce přenechaly řešení otázky, zda se jednalo o vztah konkurence mezi L.S.T. a L.Č.R., téměř výhradně na svědcích, jejichž výpovědi nebyly naprosto konzistentní. Namítá také, že mimo pozornost zůstaly zbylé obsahy svědeckých výpovědí. V této souvislosti zdůrazňuje judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS61/1994, III. ÚS 95/1997), která se dotýká problematiky tzv. opomenutých důkazů v souvislosti se zásadou volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

8. Konkrétně namítá ve vztahu ke kritizované konkurenci v oblasti zpracování dřeva a jeho prodeje, že nejen z odposlechů a výroční zprávy L.Č.R. za rok 2018, ale také z výpovědí svědků K., T., H., H. a Č. a ze zajištěné komunikace obviněného vyplývá, že obviněný v rámci působení u obchodní společnosti L.S.T. předjednával prodej dříví mimo jiné s odběrateli, kteří odebírali dříví od státního podniku L.Č.R. Soutěžní povaha a konkurence mezi uvedenými subjekty je dána i bez toho, že by L.Č.R. musely nakupovat dříví nastojato. Podle výsledků dokazování odebíraly dříví od L.S.T. i L. Č.R. přinejmenším P. P., S. E. V dané době od L.Č.R. odebírala dříví též pila K., jejíhož zástupce obviněný rovněž kontaktoval.

9. Ohledně výpovědi svědka Z. konstatuje, že ten disponoval jen některými informacemi, které se časově vztahovaly zhruba k polovině průběhu skutkového děje. Další skutkové okolnosti nemohl znát vůbec. Z jakých znalostí při poskytnuté radě obviněnému mohl svědek Z. vycházet, pak soudy nižších stupňů ponechaly bez adresnějšího vysvětlení.

10. Nejvyšší státní zástupce rozporuje rovněž závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by se oba subjekty dostaly do konkurenčního prostředí a že by se jejich zakázky ve smyslu judikatury setkaly na trhu práce a že by zakázka L.S.T. výrazným způsobem ohrozila zakázku L.Č.R. Rozporuje závěr soudů o minimálním rozsahu těžební činnosti L.Č.R., když realizovaná těžba objemově odpovídá a často i převyšuje objemy jednotlivých subdodávek těžby, a to též ohledně konkrétního druhu dříví. To je také zřejmé i ze záznamů odposlechů, přičemž současně namítá, že těmito důkazy se odvolací soud řádně nezabýval.

Následně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, poukazuje na podmínky soutěžní povahy činnosti dvou subjektů posuzovaných u jinak odlišných výdělečných činností, když v případě L.S.T. a L.Č.R. byla navíc identifikována i částečná shoda ve výdělečných činnostech. Akcentuje, že jestliže odvolací soud poukazoval na nedostatek následku v podobě závažného ztížení uspokojení stejné nebo obdobné poptávky, s přihlédnutím k preventivnímu charakteru konkurenční doložky je určující toliko jeho potenciál a není možné cokoli významnějšího vyvozovat z toho, že k takovému ztížení fakticky nedošlo.

Následně nejvyšší státní zástupce také rozporuje význam skutečnosti, že obviněnému nebyly vypláceny žádné peníze či poskytována jiné plnění.

11. Nejvyšší státní zástupce rovněž poukazuje na přepisy odposlechů, které podle jeho názoru zůstaly mimo pozornost odvolacího soudu, a které mají vliv na tvorbu skutkových zjištění ohledně porušení závazku z konkurenční doložky. Rozporuje také závěr odvolacího soudu, že informace, které si obviněný vyžádal mimo jiné od zaměstnanců L.Č.R., lze považovat za veřejné informace, neboť podle státního zástupce není zřejmé, na jakém důkazním podkladě k takovému přesvědčení soud přistoupil. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, a rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2995/2011, kdy dodává, že první citované rozhodnutí dopadá na jiné případy a pokud by odvolací soud sledoval faktický výkon činnosti obviněného u obchodní společnosti L.S.T., nemohl by dospět k závěru o nemožnosti zneužití informací. Nejvyšší státní zástupce dodává, že odvolací soud usuzoval na meze podmínek porušení konkurenční doložky, které ze zmiňované rozhodovací praxe civilních soudů nevyplývají. V předkládané věci nebyla vyžadována nějaká vyšší intenzita jednání obviněného, nad to, pokud jde o posouzení konkurence, lze znovu připomenout, že je možné shledávat zakázanou činnost nejen v soutěžní povaze činnosti, ale též v částečné shodě v činnosti obou subjektů. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu o nezávadnosti personální činnosti obviněného v rámci obchodní společnosti L.S.T. Odmítá také podpůrné schéma o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v případě, že by obviněný hypoteticky porušil konkurenční doložku, jestliže odvolací soud potvrdil důvod ke zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Tedy, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, a nikoli podle § 226 písm. b) tr. zákoníku, kterýžto rozdílný důvod nastupuje teprve tehdy, není-li žalovaný skutek trestným činem.

12. Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 12 To 115/2022, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 2 T 6/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnut jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

13. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce, a to přípisem ze dne 3. 4. 2023. Je toho názoru, že dovolání nejvyššího státního zástupce nepřináší nic nového a pouze opakuje tvrzení a názory obsažené již v obžalobě, potažmo následně v odvolání státního zástupce. K těmto tvrzením se již obsáhle vyjádřil, a proto na tyto své vyjádření odkazuje. Obviněný nesouhlasí s namítanou existencí extrémního rozporu a dodává, že hodnocení důkazů je věcí soudu prvního stupně, kdy provedené důkazy byly vyhodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Nad to poukazuje na skutečnost, že státní zástupce v podaném odvolání extrémní rozpor v hodnocení důkazů nevytýkal, což považuje za zarážející.

14. Ohledně argumentace státního zástupce k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvádí obviněný následující. Předně souhlasí s výkladem pojmu „výdělečná činnost“ soudů nižších stupňů a dále kritéria tohoto pojmu detailněji rozebírá. V této souvislosti akcentuje, že nejvyšší státní zástupce soustavně ignoruje judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se právě k otázce výkladu tohoto pojmu. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, a rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2995/2011, kdy části těchto rozhodnutí cituje.

15. Dodává, že soudy nižších stupňů hodnotily jeho jednání v souladu s judikaturou vyšších soudů a poukazuje na skutečnost, že nalézací soud na základě provedených důkazů zhodnotil, že v rozhodném období nevykonával výdělečnou činnost, a jeho jednání nemělo konkurenční povahu k zájmům L.Č.R. a že jeho jednáním nebyla L.Č.R. jakýmkoliv způsobem zatížena, natožpak způsoben škoda. Odmítá tak naplnění zmíněného dovolacího důvodu.

16. Následně upozorňuje na to, že interpretace jeho jednání ze strany nejvyššího státního zástupce je mylná a zavádějící a následně se vyjadřuje k bodům 14 až 18 dovolání nejvyššího státního zástupce. Vyjadřuje se k spolupráci se společnostmi P. P. a K., dále také S. E. Uvádí, že z žádných zjištěných skutečnostní nevyplývá, že by svědek Z. disponoval pouze omezenými informacemi. Jedná se tudíž o nepodloženou domněnku nejvyššího státního zástupce. Ohledně jednání s pilami akcentuje, že nedisponoval v daném období žádným artiklem k prodeji, neměl ani žádné kompetence cokoliv nabízet a prodávat. Dále poukazuje pouze na formální shodu v předmětu činností s podnikem L.Č.R.

17. Následně se obviněný vyjádřil k obsahu provedených odposlechů, resp. k bodům 21 až 24 dovolání. Uvedl, že nebylo prokázáno, že požadoval od zaměstnanců L.Č.R. jakékoliv citlivé informace, jednalo se o informace veřejné dohledatelné nebo nepoškozující zmíněný podnik. Jeho náplň práce byla diametrálně odlišná od pozice generálního ředitele L.Č.R. Ohledně jeho součinnosti při přípravě nabídky tendru L.Č.R., tak odkazuje na své vyjádření před soudem prvního stupně, a akcentuje, že společnost L.S.T. se svou nabídkou uspěla pouze v jednom případě a L.Č.R. získali v dané věci prospěch. Dále vysvětluje svou aktivitu v rámci personální činnosti společnosti L.S.T.

18. Následně poukazuje na to, že ze strany nejvyššího státního zástupce dochází k ignoraci důkazů v jeho prospěch, nebo k jejich vlastní interpretaci či relativizaci (např. svědků Z., H., H. atd.). Akcentuje, že i pokud by hypoteticky svým jednáním konkurenční doložku porušil (což popírá), nejednalo by se o záležitost s trestněprávními důsledky, nýbrž pouze toliko s civilněprávními důsledky, když je na místě uplatňovat subsidiaritu trestní represe. Nebylo také prokázáno, že by jeho jednání naplnilo znak subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, jelikož nebylo prokázáno, že by měl úmyslně předkládat nepravdivá čestná prohlášení, ale dokonce nenaplnilo ani znaky objektivní stránky skutkové podstaty, neboť L.Č.R. nevznikla z jeho jednání žádná škoda. Na okraj poznamenává, že až do zahájení trestního stíhání vůči němu L.Č.R. neuplatnily žádné nároky z údajného porušení konkurenční doložky a necítily se být poškozenými.

19. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako nedůvodné.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

23. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

24. Z podaného dovolání je patrné, že nejvyšší státní zástupce uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že dovolatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn.

7

Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V dané věci uplatnil nejvyšší státní zástupce druhou variantu tohoto dovolacího důvodu.

28. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Námitky uplatněné v dovolání lze rozdělit na dva základní okruhy. Argumentace obsažená v prvním z nich [důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] cílí na znaky objektivní stránky trestného činu podvodu § 209 tr. zákoníku, kdy státní zástupce je přesvědčen o jejich naplnění, což ale odůvodňuje druhým okruhem argumentů, kde má zato, že ve věci existuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů. Dále namítá také opomenuté důkazy. Tuto argumentaci pak formálně správně subsumuje pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně Nejvyšší soud (jak níže blíže rozvede) neseznal ve věci žádného tzv. zjevného rozporu, tedy závěry soudů nižších stupňů považoval za správné a v souladu s postupem podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Neseznal ani, že by ve věci existovaly tzv. opomenuté důkazy, když tyto jsou zahrnuty do hodnotících úvah soudů nižších stupňů a skutečnost, že z nich soudy nevyvodily shodné závěry jako nejvyšší státní zástupce, je pouhou polemikou s jejich hodnocením, což nespadá do přezkumné činnosti dovolacího soudu.

29. I přes shora uvedené a naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné se k argumentaci nejvyššího státního zástupce krátce vyjádřit. Předně je třeba u trestného činu podvodu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nutno zopakovat, že z hlediska jeho kvalifikace je pro objektivní stránku esenciální tzv. podvodné jednání pachatele mající podobu uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností. V předmětné trestní věci tak bylo stěžejní otázkou, zda obviněný zasílal čestná prohlášení o naplnění konkurenční doložky vůči jeho bývalému zaměstnavateli L.Č.R. s vědomím, že jeho jednání v rozhodném období je současně v rozporu s touto konkurenční doložkou. Tedy, zda uvedl L.Č.R. v omyl zasíláním těchto nepravdivých čestných prohlášení a následně si na základě tohoto omylu nechal vyplatit finanční kompenzaci ve výši 2 548 365 Kč za dodržení konkurenční doložky (viz příloha ke mzdovému výměru č. j. 29414/2014-MZe-12100 – Smlouva o úpravě pracovních podmínek, v jejíž části 7 s L.Č.R. sjednal v souladu s § 310 zákoníku práce tuto doložku). Zde je třeba uvést, že rozhodná část konkurenční doložky z pohledu této trestní věci (bod 7.2.) byla ve znění „Zaměstnanec se tímto zavazuje, že po dobu šesti měsíců od skončení pracovního poměru se Zaměstnavatelem zdrží výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti Zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“ (viz č. l. 446).

30. Sjednání konkurenční doložky upravuje v § 310 zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Z dikce § 310 odst. 1 zákoníku práce je patrné, že výše zmíněná citace doložky z tohoto ustanovení přímo vychází a nezužuje či nekonkretizuje rozsah takové činnosti. Z ustanovení § 310 odst. 2 zákoníku práce pak vyplývá, že konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže je to spravedlivé požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.

31. Z předmětné právní úpravy zejména plyne, že prostřednictvím sjednání konkurenční doložky se zaměstnanec zavazuje, že po určitou dobu po skončení základního pracovněprávního vztahu nebude vykonávat výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo by vůči němu měla soutěžní povahu. Z alternativního vyjádření užitého v zákoně lze dovodit, že obsahem konkurenční doložky může být povinnost nevykonávat buď výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo výdělečnou činnost soutěžní povahy, případně může konkurenční doložka obě tyto povinnosti spojit.

Podle komentářové literatury musí [podle dalších komentářů je zde spíše doporučující charakter (Valentová, K. a kol. a Bělina, M. a kol. – viz níže)] konkurenční doložka konkrétně uvádět, jakého jednání se má zaměstnanec v době po skončení pracovněprávního vztahu zdržet. Pokud půjde o činnost soutěžní povahy, mělo by být minimálně určeno, v jakém segmentu hospodářské soutěže se zaměstnanec zavazuje nevykonávat výdělečnou činnost, případně i jakých konkrétních činnosti se má zdržet. Pokud se má zaměstnanec zavázat k tomu, že nebude vykonávat výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, měla by konkurenční doložka konkretizovat, ve vztahu, ke kterému předmětu činnosti zaměstnavatele je sjednávána.

V každém případě však platí, že uzavření konkurenční doložky může sledovat jen omezení výdělečné činnosti zaměstnance. Přitom využití informací, poznatků či pracovních postupů při jiné výdělečné činnosti zaměstnance by pro zaměstnavatele mohlo znamenat újmu (přitom pojem závažné ztížení činnosti užitý v textu zákona může být vykládán i jako hospodářská či soutěžní překážka při činnosti zaměstnavatele, bránící či ztěžující dosáhnout takových výsledků jakých by dosáhl, pokud by překážky nebylo) (viz STRÁNSKÝ, J.

Zákoník práce: s podrobným praktickým výkladem pro širokou veřejnost. Praha: Sondy, 2021, s. 935 a násl.).

32. Výhodou konkurenční doložky pro zaměstnavatele je, že nemusí prokazovat, že zaměstnanec skutečně nějaké informace a znalosti při konkurenční činnosti zneužil, neboť porušením konkurenční doložky je již samotná skutečnost, že zaměstnanec vůbec konkurenční činnost vykonává. Je ovšem nutno v každém individuálním případě posoudit, zda se předmět činnosti a podnikání bývalého a nového zaměstnavatele alespoň částečně překrývají (např. obchod s podobnými výrobky, obdobný okruh cílových zákazníků či dodavatelů) a zda může zaměstnanec v dané oblasti využít nabyté informace a znalosti tak, aby konkurenčnímu podnikateli, případně sám sobě, přinesl v hospodářské soutěži výraznou výhodu a závažným způsobem ztížil činnost bývalému zaměstnavateli. Dovolené omezení práva na svobodnou volbu povolání (čl. 26 Listiny) v podobě konkurenční doložky je nutno vykládat restriktivně a v zájmu předejití budoucím nejasnostem a sporům o rozsah zákazu konkurence je vhodné, aby v konkurenční doložce byl sjednán konkrétní okruh klíčových či hlavních činností, v jejichž výkonu bude zaměstnanec po skončení pracovního poměru omezen (viz VALENTOVÁ, K., a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 983 a násl). Hlavním účelem doložky je tedy to, aby byl zaměstnavatel chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnance, který se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznámil s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství, nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Proto zejména u zaměstnavatelů, jejichž předmět činnosti zahrnuje desítky jednotlivých činností, bude praktické, když konkurenční doložka bude omezena na závazek zaměstnance zdržet se ve výkonu výdělečné činnosti v klíčových či hlavních předmětech činnosti zaměstnavatele. (BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1217 a násl.).

33. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžejní pro posouzení dané trestní věci je, zda jednání obviněného naplňovalo pojem „výdělečné činnosti“, a pokud ano, tak jestli dané jednání lze podřadit pod shodný předmět činnosti zaměstnavatele nebo činnosti, která by měla vůči němu soutěžní povahu.

34. Podle odborné literatury je výdělečnou činností jakákoliv činnost s jejímž výkonem je spojena možnost dosažení výdělku (tedy, je pojmově výdělečná – s níž je obvykle spojeno poskytování odměny, viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3202/2009). Může jít tedy o výkon závislé práce v pracovněprávním vztahu, o samostatnou výdělečnou činnost nebo o činnost vykonávanou členem orgánu právnické osoby, pokud je s ní spojena možnost dosahování výdělku a pokud obsah této činnosti souvisí se zabezpečováním nebo samotným výkonem činnosti této právnické osoby.

Pro učinění závěru, že jde o výdělečnou činnost není významné to, zda zaměstnanec výdělku skutečně dosáhl. O výdělečnou činnost by se tedy nepochybně jednalo i v případě, pokud by se odměny v souvislosti s výkonem jinak výdělečné činnosti obviněný vzdal, nebo pokud by výdělku ještě nestihl dosáhnout, ačkoli již podnikl kroky k jeho (možnému) dosažení v budoucnu (STRÁNSKÝ, J. Zákoník práce. 2021, s. 908). Rozhodující je, že se jedná o činnost vykonávanou za účelem dosažení výdělku (zisku) a není přitom rozhodující, zda skutečně daná činnost výdělek přinesla nebo nikoli (BĚLINA, M.

a kol. Zákoník práce. 3. vydání, 2019, s. 1185, obdobně VALENTOVÁ, K. a kol. Zákoník práce. 2. vydání, 2022, s. 959, také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001).

35. Na tomto místě je vhodné doplnit, že z pohledu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, aby se jednalo o konkurenční činnost, nestačí, že se jedná o jakoukoli z činností, jež má shodný předmět s předmětem činnosti zaměstnavatele, případně o činnost s ní přímo související. I pro tyto související činnosti platí, že musí být splněna i druhá z podmínek, že jde o činnost výdělečnou. O výkon výdělečné činnosti jde v případě, že zaměstnanec vykonává na základě právního vztahu činnost, která je pojmově výdělečná – s níž je obvykle spojeno poskytování odměny. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2995/2011, zároveň vyplývá, že ze skutečnosti, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru koná práci u zaměstnavatele, jehož předmět činnosti je shodný s předmětem činnosti zaměstnavatele, s nímž uzavřel dohodu podle § 29a odst. 1 zákoníku práce (zákon 65/1965 Sb. účinný do 31. 12. 2006), nebo jehož činnost má vůči němu soutěžní povahu, nelze bez dalšího dovozovat, že zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. O výkon výdělečné činnosti zaměstnance ve smyslu uvedeného ustanovení § 29a nejde, jestliže se zaměstnanec u nového zaměstnavatele vzhledem k druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě na činnosti, která je shodná s předmětem činnosti předchozího zaměstnavatele nebo který má vůči němu soutěžní povahu, nepodílí a nemůže proto při ní informace, poznatky a znalosti pracovních a technologických postupů, které získal v pracovním poměru u předchozího zaměstnavatele, využít a jeho činnost tím závažným způsobem ztížit. Obdobně pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, uvádí, že na shodu předmětu (výdělečné) činnosti zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) a předmětu činnosti předchozího zaměstnavatele ovšem nelze usuzovat jen z totožnosti údajů o jejich předmětech činnosti zapsaných ve veřejném (obchodním) rejstříku. Z uvedeného tak plyne, že to, zda se jedná o výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele či má taková činnost vůči němu soutěžní povahu, je třeba vždy posuzovat materiálně.

36. Předně je třeba akcentovat, že nalézací soud provedl výklad výdělečné činnosti zejména v bodech 46 až 49 svého rozhodnutí, kdy výslovně konstatoval, že poté, co obviněnému uplynula výpovědní doba, do žádného pracovního poměru nenastoupil, neuzavřel žádnou dohodou o provedení činnosti a ke vzniku pracovně právního vztahu nedošlo ani na podkladě žádného ústního ujednání. V tomto směru poukázal mimo jiné na výpověď svědka K., ředitel L.S.T., ale i výpovědi dalších slyšených svědků (viz bod 48 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud tak dospěl k závěru, že obviněný nevykonával výdělečnou činnost ve prospěch L.S.T. (viz bod 50 rozhodnutí).

37. Odvolací soud pak v bodech 96–98 svého rozhodnutí zopakoval podstatné znaky konkurenční doložky a výklad pojmu výdělečná činnost, když ovšem opustil výklad pojmu výdělečná činnost nalézacího soudu založený na zákoně o státní sociální podpoře týkající se účasti na nemocenském pojištění. Při odkazu na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, odvolací soud akcentoval, že nelze pominout, že rozhodnutí uvádí, že za výdělečnou činnost nelze považovat „zajišťování nezbytných opatření“ k provozování takové činnosti, jež má být vykonávána teprve v budoucnu.

Tento závěr pak aplikoval na případ obviněného, jestliže jeho obhajoba stran jeho činnosti u L.S.T., a. s., byla podpořena mj. výpovědí svědka Z., že obviněný podle jeho tvrzení fakticky vykonával bezúplatně činnost, kterou se chtěl výhradně připravit na výkon svého budoucího zaměstnání. Zde (ohledně námitky nejvyššího státního zástupce) je nutno poukázat na to, že soudy výpověď svědka Z. nevnímaly jako jediný důkaz, na kterém „postavily“ nenaplnění pojmu „výdělečná činnost“, když toto vyplývá z výpovědi i dalších svědků – viz předchozí bod.

38. Se závěry soudů nižších stupňů, že nebylo bez důvodných pochybností jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného spadá pod pojem výdělečné činnosti, se nakonec ztotožnil i Nejvyšší soud, jestliže nebylo prokázáno, že obviněný za danou činnost v předmětné době, nebo po ní, získal od společnosti L.S.T., jakoukoliv odměnu, když ani nebylo prokázáno, že by takovou činnost činil s úmyslem tuto odměnu získat. Nebylo totiž vyvráceno, že obviněný konal tuto činnost bezúplatně. Lze mít za to, že pokud nebylo provedenými důkazy vyvráceno tvrzení obviněného, že danou činnost prováděl jako přípravu pro budoucí zaměstnání (tedy do budoucna), pak skutečně nelze jeho činnost subsumovat pod zmíněný pojem výdělečné činnosti.

Přestože státní zástupce zdůrazňuje, že za výdělečnou činnost je považována činnost, která je pojmově výdělečná, tedy která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena a že okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec skutečně výdělek dosáhl, není sama o sobě významná, tak v rámci činnosti realizované obviněným u společnosti L.S.T. nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jednalo o výdělečnou činnost. Je tomu tak proto, že na základě provedených důkazů nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že si tzv. mapoval trh s budoucí pozicí spojený, když (jak uvedl nalézací soud v bodě 49 svého rozhodnutí), bylo prokázáno, že obviněný ztratil s běžným obchodem kontakt, neznal aktuální situaci ohledně obchodování v regionu, kde měl působit.

Získával tak informace zejména proto, aby jeho případné zapojení do pracovního procesu proběhlo ke spokojenosti budoucího zaměstnavatele. Tedy nebyla vyvrácena jeho obhajoba o tom, že jeho jednání bylo primárně vedeno za účelem přípravy na budoucí pracovní pozici (blíže viz bod 97 rozhodnutí odvolacího soudu). Nad rámce tohoto závěru je nutno opětovně připomenout, že konkurenční doložka by měla být vykládána restriktivním způsobem s ohledem na právo na svobodnou volbu povolání (čl. 26 Listiny). Není tedy projevem libovůle, či svévole, pokud oba soudy nižších stupňů k vyhodnocení těchto aktivit obviněného přistupovaly s vyšší opatrností a s vědomím zásady in dubio pro reo.

Navíc nelze pominout, že nebylo vyvráceno ani tvrzení obviněného, že v daném období zvažoval i přijetí jiné pracovní nabídky (viz výpověď obviněného, výpověď svědka K.), takže skutečně nebylo možno vyloučit tvrzení obviněného, že primárním smyslem jeho činnosti u L.S.T. v daném období bylo to, že chtěl zjistit, zda se dokáže v dané problematice zorientovat a zda tedy k L.S.T. nastoupí v budoucnu do pracovního poměru či nikoliv či zda přijme jinou pracovní nabídku.

39. Pokud nejvyšší státní zástupce argumentuje v dovolání tím, že v předkládané věci nebyla vyžadována nějaká vyšší intenzita jednání obviněného jako osoby porušující konkurenční doložku na úkor L.Č.R., resp. že odvolací soud usuzoval na meze podmínek porušení konkurenční doložky, které ze zmiňované rozhodovací praxe nevyplývají, pak s tímto lze omezeně souhlasit. Na jednu stranu totiž není podstatné, zda bylo prokázáno, jestli obviněný svým jednáním skutečně závažným způsobem ztížil činnost bývalého zaměstnavatele (tedy jak jeho jednání bylo intenzivní), za podstatné je třeba považovat to, zda mohl v rámci své činnosti informace nabyté od předchozího zaměstnavatele (L.Č.R.) vůbec využít tak, aby došlo závažným způsobem ke ztížení činnosti tohoto zaměstnavatele.

Požadavek zakotvený v § 310 odst. 2 zákoníku práce totiž klade při uzavírání konkurenční doložky podmínku, že tuto lze uzavřít pouze v případě, že zaměstnanec nabyl u zaměstnavatele takové informace, jejichž použití při činnosti v odst. 1 by mohlo dojít k závažnému ztížení jeho činnosti. Jak ale bylo výše uvedeno, obviněný nebyl na žádné pracovní pozici a materiálně nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že činil takové úkony, které by bylo možno subsumovat pod pojem výdělečné činnosti. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, pak podstatnou překážkou k porušení předmětné konkurenční doložky zůstává, že soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný nevykonával činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo činnost, která by měla vůči němu soutěžní povahu.

40. Zde lze poukázat na bod 49 rozhodnutí nalézacího soudu, kde soud na základě provedených důkazů seznal rozdíl v pracovní náplni generálního ředitele státního podniku a regionálního obchodníka jako zcela odlišný. Tento závěr je nutno považovat za logický. Nadto skutečně nelze pominout, že z výpovědi svědků, a to nejen pracovníků či představitelů firmy L.S.T. je nepochybné, že se L.Č.R. a tato firma nedostaly v předmětném období do konfliktů a ani L.Č.R. nepřišly z důvodu aktivit firmy L.S.T. o nějakou zakázku (viz body 17, 18 a 20 rozsudku nalézacího soudu).

Současně nelze pominout, že se L.Č.R. až do zahájení trestního stíhání dne 15. 2. 2021 necítily jednáním obviněného jakkoliv poškozeny, ačkoliv již od 31. 10. 2018 měly existovat pochybnosti o plnění konkurenční doložky ve vztahu k obviněnému (viz bod 115 usnesení odvolacího soudu). Celou situaci dokresluje i jistým způsobem výpověď svědkyně M., která pracovala jako personalistka L.Č.R., a kterou sám obviněný upozornil na to, že jdou jisté zvěsti o tom, že má údajně porušovat konkurenční doložku, přičemž e-mail od obviněného byl zaslán i generálnímu řediteli V.

L.Č.R. (viz č. l. 1573 – e-mail byl v kopii adresován i jmenovanému řediteli). Je nutno akcentovat, že ani bývalý zaměstnavatel, se kterým se obviněný dohodl na předmětné konkurenční doložce, nevnímal takové „zvěsti“ o obviněném jako potenciální porušení konkurenční doložky, a to v situaci, kdy již v minulosti státní podnik L.Č.R. prověřoval porušení konkurenční doložky u jiné osoby (v roce 2012). Přitom v předmětném e-mailu zaslaném L.Č.R. obviněný výslovně uvádí „… je veřejným tajemstvím, že jsem obdržel pracovní nabídku od společnosti L.S.T., kterou s vysokou pravděpodobností přijmu, nicméně konečný výsledek ukáže čas.“ Je přitom nepochybné, že L.Č.R.

musela být známa oblast v jaké se pohybuje společnost L.S.T. (obdobně bod 100 usnesení odvolacího soudu) a tedy i potencionální konkurenční střet, pokud by existoval, když daný e-mail byl zaslán i tehdejšímu generálnímu řediteli. L.Č.R. však nezapočaly žádnou aktivitu k ověření, zda svým jednáním obviněný neporušuje konkurenční doložku. Obecně lze připustit, že absence nějakého aktivnějšího ověřování případného porušení konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele sama o sobě nevylučuje případné porušení konkurenční doložky, ovšem toto považuje Nejvyšší soud za významný dílek, který právě doplňuje celou mozaiku případu.

V této souvislosti je totiž třeba zdůraznit, že smlouva, kterou uzavřeli obviněný a jeho bývalý zaměstnavatel je dvoustranný akt, přičemž nepochybně výklad obsahu této smlouvy se může stranami, které smlouvu uzavřely, lišit a v praxi k takové situaci nepochybně velmi často dochází. Z logiky věci lze ovšem předpokládat, že právě zaměstnavatel bude mít výklad porušení konkurenční doložky striktnější než jeho bývalý zaměstnanec. Ovšem pokud jedna strana smlouvy, tj. obviněný informuje druhou o určité skutečnosti (viz obsah předmětného e-mailu), a druhá strana (L.Č.R.) na sdělenou skutečnost nijak nereaguje např.

upřesňujícím dotazem, tak nepochybně obviněnému dávala na najevo, že v jeho jednání nespatřuje porušení obsahu předmětné smlouvy, čímž ho nepochybně utvrzovala v tom, že jeho jednání je v pořádku. Lze totiž mít za to, že poskytnutím této informace si obviněný chtěl nepochybně i určitým způsobem ověřit, zda jeho výklad neporušení konkurenční doložky, což nakonec konzultoval i s osobou práva znalou, je správný či nikoliv. Tato skutečnost by byla nepochybně významná i z pohledu naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, jejichž naplnění se kromě objektivní stránky rovněž požaduje (úmysl).

41. Důležitou otázkou z pohledu námitek uplatněných v podaném dovolání také bylo, zda se obviněný pohyboval svou činností v „zakázaném prostoru“ vytyčeném § 310 zákoníku práce. Předně je třeba akcentovat, že jedinou oblastí, která se fakticky na tento prostor mohla podle názoru Nejvyššího soudu vázat, byla oblast prodeje dříví s odběrateli, kteří jej odebírali od státního podniku L.Č.R. a popř. také personální oblast.

42. V souvislosti s první zmíněnou oblastí je potenciálně relevantní námitkou nejvyššího státního zástupce k případnému shodnému předmětu či soutěžní povaze, tvrzení, ohledně střetu L.Č.R. a společnosti L.S.T. v těžební činnosti (bod 16 dovolání nejvyššího státního zástupce). Nicméně zde je třeba poukázat na materiální vyhodnocení takové potencionální konkurence. Zde je nutno odkázat na bod 52–53 rozhodnutí nalézacího soudu, kde soud poukazuje na to, že bylo svědecky prokázáno, že L.Č.R. koncem roku 2018 a začátkem roku 2019 s dřevem obchodovaly samy pouze minimálně, jen v souvislosti s kůrovcovou kalamitou a bylo také prokázáno, že na dřevařském trhu uvedené subjekty obchodovaly s jiným druhem dřeva a že k žádnému ohrožení zájmů L.Č.R.

v souvislosti s touto lokalitou nedošlo. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, když je třeba zdůraznit, že byť L.Č.R. v roce 2018 měly vlastní přidruženou výrobu (dělali tzv. oplocenky), společnost L.S.T. pracovala s jiným dřevem, když podstatou byl obchod s bukovou spárovkou. I pěstební činnost L.S.T. byla zaměřená na speciální školky odlišné od školek L.Č.R. Lze tedy uzavřít, že nalézací soud dospěl k závěru, že v rozhodném období L.Č.R. a společnosti L.S.T. nebyly v konkurenčním prostředí, a to i ve smyslu platné judikatury.

Naopak podle tohoto soudu bylo prokázáno, že v rozhodném období L.Č.R. a L.S.T. navzájem spolupracovaly, přičemž ovšem obchodovaly každá s jiným druhem dřeva, pěstovaly jiné druhy stromků a jejich produkty nebo služby si podle provedeného dokazování na trhu nikdy nekonkurovaly. Zde je třeba uvést, že pokud státní zastupitelství nebylo spokojeno s odůvodněním soudu prvního stupně, který Nejvyšší soud považuje obecně bez nějakých větších vad, nic mu nebránilo v tom, aby v odvolacím řízení navrhlo provést znalecký posudek či odborné vyjádření (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.

12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017), který by objasnil skutečnost, zda spadala činnost L.S.T. pod shodný předmět činnosti nebo se jedná o činnost, která vůči němu měla soutěžní povahu. Nad to nelze pominout, že nejvyšší státní zástupce v dovolání rozporuje zejména množství vytěžené hmoty, ale právě ke stěžejní skutečnosti, že společnosti obchodovaly s jiným druhem dřeva, se vícero nevyjadřuje (viz zejména body 14 a 16 dovolání), přičemž pouze obecně uvádí, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný předjednával prodej dříví mimo jiné s odběrateli, kteří odebírali dříví od státního podniku L.Č.R.

Dodává, že soutěžní povaha a konkurence mezi uvedenými subjekty je dána i bez toho, že by L.Č.R. musely nakupovat dříví nastojato. To však státní zástupce nijak nerozvádí, pouze uvádí, že jak společnost L.S.T. tak i L.Č.R. a přinejmenším P. P., S. E., v dané době od L.Č.R. odebíraly dříví, a taktéž p. K., jejíhož zástupce obviněný kontaktoval. Zde je třeba ovšem akcentovat, že z výpovědi T. H., (společnost S. E.), J. H. (společnost K.), J. T. (lesní správce na lesní správě v XY), svědka J. Č. (jako vedoucí odboru lesnických zakázek na podnikovém ředitelství L.

Č.R.), rozhodně nijak nevyplývá nějaké konkurenční postavení společnosti L.S.T. vůči L.Č.R., jak tvrdí nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. resp. že by se na trhu nějakým způsobem střetávaly v konkurenčním prostředí, když společnost L.S.T. a státní podnik L.Č.R. mají jiné postavení na daném dřevařském trhu a tam kde se případně střetávají (prodej dřeva) nebylo prokázáno, že se jedná o totožný sortiment, tedy, že by došlo ke konkurenci, případně, že by z tohoto sortimentu bylo možno konkurenci dovodit.

43. Ohledně personální činnosti nebylo také prokázáno, že by obviněný měl z jeho působení na pozici generálního ředitele L.Č.R., nějaké speciální „know-how“, které by mohl případně uplatnit při výběrovém řízení či navrhování odměn, či jiných personálních aktivit. Z dokazování je navíc spíše patrné, že měl v tomto pasivní roli v předmětném období.

44. Navíc jak již bylo výše naznačeno soudy nižších stupňů neseznaly naplnění podmínky, že činnost „by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“. Tomu se detailně věnoval nalézací soud v bodech 49 až 53 svého rozhodnutí a odvolací soud se s tímto průběžně vypořádává de facto v rámci celé části jeho hodnotících úvah, zejména od bodu 100 a dále. Nejvyšší soud se s názory zejména odvolacího soudu (který jistým způsobem korigoval výklad pojmu „výdělečné činnosti“, oproti soudu nalézacímu) ztotožňuje a pro jistou stručnost odkazuje na jejich detailní odůvodnění, zejména na body, které výše již zmínil.

45. Jak již bylo výše uvedeno, ve věci nebylo seznáno, že by soudy nižší instance postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Přitom z rozsudku nalézacího soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu vyplývá, že ve vztahu ke konkurenční doložce (§ 310 zákoníku práce) nebylo soudy zjištěno, že by obviněný prováděl výdělečnou činnost, a že by jeho jednání naplňovalo pojem shodné činnosti s předmětem L.Č.R. nebo které by mělo vůči ní soutěžní povahu. Z tohoto důvodu námitky nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné.

46. Dále nejvyšší státní zástupce namítá, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů absentuje hodnocení důkazů dokládajících činnost obviněného vykonávanou u obchodní společnosti L.S.T. zejména hodnocení zajištěné telefonické a e-mailové komunikace obviněného. Namítá také, že mimo pozornost zůstaly zbylé obsahy svědeckých výpovědí. V této souvislosti zdůrazňuje judikaturu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/1994, III. ÚS 95/1997, která se dotýká problematiky tzv. opomenutých důkazů v souvislosti se zásadou volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

47. Předně musí Nejvyšší soud poukázat na skutečnost, že obdobné namítal státní zástupce již v odvolání a odvolací soud na toto reagoval v bodě 111 svého usnesení a Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění zcela odkazuje. Lze skutečně souhlasit se soudy nižších stupňů, že v řízení nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že chtěl být „v obraze“ pokud jde o obchodování se dřevem a že se mj. konzultacemi s dalšími osobami a řešením konkrétních obchodních problémů připravoval na své budoucí působení u L.S.T. po skončení konkurenční doložky.

48. Nejvyšší soud musí pouze lehce korigovat vyjádření odvolacího soudu, neboť ve věci porušení konkurenční doložky není významné, zda by se obviněný pohyboval v konkurenčním prostředí s úmyslem poškodit L.Č.R., ale to, zda se v něm vůbec pohyboval, případně vykonával shodný předmět činnosti. To ovšem prokázáno nebylo, a Nejvyššímu soudu není z dovolání zjevné, z jakých částí svědeckých výpovědí toto nejvyšší státní zástupce u jmenovaných dovozuje, když Nejvyšší soud neseznal nějakého rozporu v jejich výpovědích se závěry soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud ani z jednotlivých odkazů nejvyššího státního zástupce na části obsahů relevantních (podle názoru nejvyššího státního zástupce) odposlechů neseznal, že by tomu bylo jinak. Nad to nalézací soud v bodě 49 uvedl, že v rámci dokazování u hlavního líčení byly provedeny důkazy přepisem telefonátů, SMS zpráv, e-mailových zpráv, kdy jejich četnost vyhodnotil jako odraz toho, že obviněný se v průběhu času rozhodl, že práci ve společnosti L.S.T. přijme. Tedy zmíněné bral při hodnocení v úvahu. Byť je možno přisvědčit nejvyššímu státním zástupci, že nalézací soud mohl více v odůvodnění tyto hodnotit, nicméně podstatné je, že ani Nejvyšší soud z uvedených obsahů odposlechů neseznal ničeho, co by zakládalo extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud tak neseznal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, když tyto jak nalézací soud, tak i soud odvolací, hodnotily, byť stručně. Rozhodně však z jejich odůvodnění nevyplývá, že by se těmito nezabývaly. Nejvyšší soud tak i tyto námitky nejvyššího státního zástupce odmítl jako neopodstatněné.

49. Provedeným dokazováním tak nebylo prokázáno, že by obviněný v rozhodném období vykonával výdělečnou činnost, která by byla v rozporu s konkurenční doložkou. Současně tak nebylo prokázáno, že by obviněný L.Č.R. uvedl svým jednáním (zasíláním čestných prohlášení) v omyl, a tím by mu způsobil na majetku značnou škodu. Proto závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku po objektivní ani po subjektivní stránce, považuje Nejvyšší soud za správné a mající oporu v provedeném dokazování.

50. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž argumentaci spadající pod dovolací důvod pod písm. g), h) uplatnil nejvyšší státní zástupce formálně správně, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nemohl být logicky ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání nejvyššího státního zástupce, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2023

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu