4 Tdo 322/2025-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 5 To 236/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 33/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 46 T 33/2024, byl obviněný V. T. uznán vinným pod bodem I rozsudku zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II rozsudku přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
2. Skutková zjištění soud prvního stupně popsal následovně: Ad I. Obviněný V. T. v přesně nezjištěné době, nejméně však od léta roku 2023 do 18. 2. 2024, kdy se poškozená L. H., obrátila skrze linku 158 na policii s prosbou o pomoc, v místě společného bydliště v Praze XY, XY v bytě č. 2 v suterénu obytného domu, opakovaně a s postupným nárůstem intenzity, nejprve 1x za týden, poté každý den fyzicky, psychicky, ekonomicky a sociálně týral poškozenou, která byla jeho partnerkou a se kterou vedl společnou domácnost, na jejíž chod ale finančně nepřispíval.
Obviněný poškozené velmi vulgárně nadával, bezdůvodně ji obviňoval z nevěry, opakovaně jí bral peníze, za které si pořizoval alkohol. Pod jeho vlivem pak poškozenou opakovaně fyzicky napadal. Zpravidla ji bil otevřenou dlaní na tvář. Jednou ji také chytil za levou paži, páčil ji a vylamoval, čímž poškozené způsobil dlouhodobou bolest ruky a hematom pod ramenem. Jindy ji hodil na postel na záda, sedl si jí na nohy, přitom ji chytil oběma rukama za krk a se slovy „Dneska tě zadusím!“ poškozenou rdousil oběma rukama tak silně a dlouho, až nemohla dýchat, čímž jí způsobil modřinu na krku.
Při hádkách rozbíjel nádobí v domácnosti. Na podzim roku 2023 bez svolení poškozené vzal její mobilní telefon, prohlížel jeho obsah a následně jím 2x udeřil poškozenou do hlavy a pak ho rozbil úderem o stůl. Celá situace vygradovala dne 17. 2. 2024 v době kolem 20:00 hod., kdy poté, co si obviněný bez souhlasu poškozené vzal z její kabelky 300 Kč, za které si koupil vodku a cigarety, poškozenou, která se na něj za to zlobila, udeřil na tvář otevřenou dlaní a když se poškozená snažila telefonem přivolat policii, vytrhl jí telefon z ruky a hodil ho na zem, jednou rukou poškozenou chytil pod bradou, hodil ji na postel a silně jí udeřil hlavou o dřevěné čelo postele.
Poté, co poškozená začala plakat, jí na hlavu přiložil mražené pelmeně, které po něm poškozená hodila zpět s tím, ať opustí byt, což jej opět rozzuřilo. Znovu poškozenou několikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, začal jí vyhrožovat, aby dělala, co on chce, jinak ji zabije. Když se poškozená snažila mobilním telefonem přivolat policii, opět jí ho vytrhl z ruky s tím, že teď poškozené ukáže. A když poškozená následně chtěla sama byt opustit, obviněný zamkl dveře pokoje, klíč si uschoval, povalil poškozenou na postel a řekl jí, že s ní chce mít sex.
Poškozená to odmítla, načež ji obviněný chytil pod krkem, řekl jí, že teď bude dělat, co chce on, jinak ji zabije nebo udusí. Poté ji zaklekl a svýma nohama roztahoval její nohy, čemuž se bránila a bouchala jej rukou do oblasti ramene, načež jí obviněný chytil za ruce, zasunul jí je pod záda, poté jí jednou rukou držel ruce v oblasti zápěstí a druhou rukou jí stáhl kalhotky, přitom je roztrhl, nalehl na poškozenou, penisem pronikl do její pochvy a vykonal na ní soulož až do vyvrcholení, přičemž ejakuloval do pochvy poškozené.
Svým jednáním poškozené způsobil bouli v zadní části hlavy, drobný hematom vpravo na krku, bolestivost hlavy, zvracení a krvácení z nosu.
Řekl jí „Poděkuj Bohu, že jsem tě nezabil, protože jsem byl připraven to udělat!“ a šel spát, poškozená usnula schoulená na druhé posteli, ráno následujícího dne již seděl obviněný opět opilý v kuchyni a když spatřil poškozenou, šel za ní do pokoje, dveře opět zamknul a klíč od pokoje položil na parapet za oknem, poškozené řekl, že nikdo z nich neopustí pokoj a že v pokoji zůstanou oba do konce života, čímž v poškozené vyvolal strach z toho, co má v úmyslu jí ještě udělat, proto jej začala uklidňovat, vyčkala až obviněný usne, poté vzala z parapetu klíč, svůj mobilní telefon a z bytu utekla, a později téhož dne své napadení oznámila policejnímu orgánu.
Ad II. Dne 18. 2. 2024 v době kolem 17:30 hod. na ulici XY před č. p. XY, Praha XY, poté, co po předchozím napadení poškozené a intervenci policejního orgánu opustil společně obývaný byt, vytáhl na poškozenou, která s ním nechtěla mluvit, z kapsy otevírací nůž, rozevřel ho, držel u těla a čepelí nože na ni mířil a začal jí nadávat „Ty čubko, co si to dovoluješ, nemyslíš na následky!“, čehož se poškozená i v důsledku svého předchozího napadení obviněným lekla a utekla k pro ni neznámým lidem, M. K. a V. J., kteří jí pomohli tím, že poškozenou schovali za svá těla, odvedli ji do budovy na adrese XY, Praha XY, kterou uzamkli, a přivolali policii, zatímco obviněný obcházel kolem uvedeného objektu a na výzvy svědkyně K., aby prostor opustil, nereagoval a usmíval se.
3. Za skutky pod body I a II byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to kovového zavíracího nože černé barvy, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu dvou let. Poškozenou L. H. soud s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který brojil proti výrokům o vině a trestu, státní zástupkyně, která napadla výrok o trestu, a poškozená, která se odvoláním domáhala změny adhezního výroku. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 5 To 236/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, k jehož výkonu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému znovu uložil trest propadnutí věci a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku znovu i trest vyhoštění z České republiky, který zpřísnil na dobu tří let. V adhezním řízení odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal zaplatit poškozené L. H. na náhradě nemajetkové újmy 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 %, jdoucím ode dne 30. 6. 2024 do dne uhrazení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl.
II. Dovolání obviněného
5. Rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně Mgr. Barbory Černé (i. s. ustanoveného obhájce Mgr. Tomáše Černého) dovoláním, které směřoval proti všem jeho výrokům s výjimkou toho, kterým byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s obecným konstatováním, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz.
7. Konkrétně pak obviněný namítl, že soud prvního stupně převzal popis skutku v bodě I výroku o vině z obžaloby beze změn, ačkoli poškozená v hlavním líčení připustila, že to byla ona, kdo začínal hádky. Učinila tak v reakci na část výpovědi svědkyně K. S., která ji označila za agresora, což soud prvního stupně opomenul vzít v potaz. Podle obviněného pochybil i odvolací soud, který si této skutečnosti nevšiml a postup soudu prvního stupně označil za souladný s pravidly logického myšlení a nevybočující ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný k věrohodnosti poškozené dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1642/09, podle kterého musí soud mimořádně důkladně posuzovat důkaz, který je ve věci jediným usvědčujícím důkazem, aby předešel riziku možných chyb a omylů. Podle obviněného je výpověď poškozené právě takovým důkazem, a jelikož je evidentní, že poškozená vypovídala v přípravném řízení nepravdivě, nemůže její samostatně stojící výpověď být podkladem pro odsuzující rozsudek, neboť je nejisté, že průběh události vylíčila tak, jak skutečně proběhl. Nejistota podle obviněného doprovázela celé dokazování a učinila nejistými i skutkové závěry soudů. Výrok o vině obviněného byl učiněn v rozporu s principem presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo. Ke skutku pod bodem II obviněný argumentoval tím, že jej žádný ze svědků neviděl manipulovat s nožem v čase, kdy měl na ulici nebezpečně vyhrožovat poškozené.
8. Další dovolací námitka směřovala proti nedůvodnému zamítnutí důkazního návrhu na znalecké zkoumání duševního stavu obviněného odborníkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný poukázal na to, že do roku 2023 bojoval ve válce na Ukrajině v první linii. V jeho rotě bylo 64 vojáků a přežilo jich jen 17. Léčil se pak na psychiatrii, protože nemohl spát a vše se mu v hlavě vracelo. S poškozenou byl v partnerském vztahu po dobu cca pěti let, ale alkoholické nápoje začal konzumovat ve větší míře právě a po návratu z války a po úmrtí své matky. Obviněný má za to, že soudy nižších stupňů měly s ohledem na tyto skutečnosti obstarat psychiatrický znalecký posudek, který by zjistil, co je příčinou nadměrné konzumace alkoholu obviněným a nakolik bylo jeho jednání vůči poškozené ovlivněno prožitými válčenými útrapami a nakolik šlo o úmysl jí ublížit, protože je notorietou, že vojáci trpí psychickými následky válečných útrap a jejich návrat do běžného života je obtížný.
9. S odkazem na svou dovolací argumentaci obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek a přikázal Městskému soudu v Praze, aby odvolání v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
10. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zrekapitulovala a analyzovala dovolací argumentaci obviněného, načež konstatovala, že dovolací námitky uplatněné pod první a třetí alternativou § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné.
11. K údajnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy statní zástupkyně poukázala na široký rozsah dokazování, které provedl soud prvního stupně, z něhož je zřejmé, že se skutky staly tak, jak jsou popsány ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, a nikoli podle verze obviněného. Argumentace dovolatele je založena pouze na polemice s hodnocením důkazů, zejména na zpochybňování věrohodnosti poškozené. Ta přitom vypovídala v nejdůležitějších bodech konzistentně od podání prvotního vysvětlení v přípravném řízení až po hlavní líčení. Pokud jde o to, kdo vyvolával hádky, státní zástupkyně upozornila, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání podle § 199 tr. zákoníku je irelevantní, kdo ústní spor začínal, podstatné je, že se obviněný na poškozené opakovaně a dlouhodobě dopouštěl fyzického a psychického násilí. Navíc intenzitu vzájemných útoků mezi poškozenou a obviněným nelze vůbec srovnávat.
12. K námitkám vůči způsobu hodnocení důkazů státní zástupkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017, uvedla, že samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Připomněla teoretická východiska týkající se zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a zdůraznila, že soudy hodnotí provedené důkazy podle svého vlastního vnitřního přesvědčení, které se přirozeně může lišit od dovolatelova, a že rozdílné hodnocení automaticky neznamená porušení principu in dubio pro reo nebo jiných pravidel spjatých s právem na spravedlivý proces.
13. K důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie státní zástupkyně uvedla, že byl správně odmítnut pro jeho nadbytečnost, a postup soudů nižších stupňů označila za souladný s ustálenou judikaturou týkající se výkladu podmínek, ze kterých je neakceptování důkazního návrhu namístě (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
14. Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projevila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jí navrhované rozhodnutí.
15. Na vyjádření státní zástupkyně obviněný ve lhůtě, kterou mu Nejvyšší soud stanovil, reagoval replikou. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, a ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, shodně vykládající, že o týrání jde v případě trvajícího jednání, které musí v souhrnu všech dílčích útoků naplňovat požadavek jednostranného dlouhodobého vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, přičemž se nelze spojit jen s obecným popisem jednání obviněného neumožňujícím posoudit intenzitu, závažnost, četnost a dobu trvání jednotlivých dílčích aktů, konstatoval, že v jeho případě byly trvalého charakteru jen vzájemné hádky, nikoli jeho fyzické či psychické útoky na poškozenou. Fyzická napadení byla pouze čtyři, z toho jen dvě začal obviněný. Zbývající iniciovala poškozená tím, že obviněného fackovala. Závěry státní zástupkyně o větší četnosti či intenzitě dlouhodobého týraní ze strany obviněného tak nemají oporu v dokazování a jsou nesprávné. Sama poškozená v hlavním líčení vypověděla, že hádky začínala ona, a i svědkyně K. S. uvedla, že poškozená byla v hádkách dominantnější a začínala je křikem.
16. Dále obviněný s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval podmínkami pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k případům, ve kterých jsou sice naplněny formální znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, ale absentuje dostatečná míra závažnosti a opakovanosti jednání útočníka, upozornil na rozdíly mezi psychickým týráním a partnerskými hádkami. Konstatoval, že pokud on nebyl tím, kdo hádky začínal, nemohlo z jeho strany jít o cílenou snahu emociálně ničit poškozenou, což je podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu definičním znakem psychického týrání.
17. K vyjádření státní zástupkyně vztahujícímu se k dovolací námitce nedůvodného zamítnutí znaleckého posudku na zkoumání duševního stavu obviněného vzhledem k traumatu z účasti ve válce na Ukrajině, obviněný uvedl, že posouzení duševního stavu navrhoval nejen z důvodů zodpovězení otázky příčetnosti, ale i k otázce zavinění. Protože je potřeba objasnit, zda obviněný poškozenou ekonomicky utlačoval, protože jí chtěl týrat, nebo protože nebyl schopen si obstarat vlastní finanční prostředky z důvodu neschopnosti se zapojit do pracovního procesu s ohledem na prožité útrapy v bojích.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dovolání je totiž svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je zapotřebí, aby konkrétní námitky obviněného takovému důvodu obsahově také odpovídaly.
19. Obviněný uplatnil své dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Své námitky tedy formálně podřadil pod uvedený dovolací důvod v jeho první a třetí variantě.
20. S odkazem na stejný dovolací důvod obviněný rozporoval i správnost hmotněprávního posouzení obou skutků, ovšem pouze z toho důvodu, že správně měly soudy s ohledem na procesní zásadu prezumce neviny a z ní vycházející princip in dubio pro reo akceptovat jeho skutkové verze, podle kterých z jeho strany nedocházelo k páchání těžkého příkoří na poškozené.
21. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentace obviněného v písemně zpracovaném dovolání je jen opakováním jeho předchozí obhajoby. Obviněný stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů v dovolání rozporoval věrohodnost poškozené, povahu jejich soužití a svůj duševní stav. Nesprávnou právní kvalifikaci obou skutků soudům nižších stupňů obviněný vytýkal vycházeje přitom z vlastní skutkové verze, nikoli poukazem na konkrétní právní pochybení při posouzení skutků v podobě, kterou zjistily soudy.
22. Nejvyšší soud se v souladu se svou ustálenou praxí vycházející z toho, že pokud obviněný ve svém dovolání vznáší jen námitky jím již uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, zpravidla jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408), následně zabýval tím, zda a jak se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnaly s opakujícími se námitkami obviněného. Zjistil, že všechny byly dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádány.
23. K námitkám obviněného subsumovaným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř v jeho první alternativě, která je určena k nápravě zjevných rozporů mezi rozhodujícími skutkovými zjištěními soudu a důkazní situací, ze které soud vycházel, je třeba připomenout, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak řečeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, pokud je založeno jen na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. V této věci obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů s akcentem na princip in dubio pro reo prosazoval jinou skutkovou verzi, přesněji zpochybňoval nedobrovolnost pohlavního styku, intenzitu psychického týrání poškozené s tím, že se jednalo o běžné hádky, znevažoval fyzické ataky vůči ní tvrzením, že ho poškozená vyprovokovala a že jednal pod vlivem alkoholu, a popíral, že by jí vyhrožoval s nožem v ruce.
Obviněný v rámci svých skutkových výhrad nepoukázal ani na jediný konkrétní, natož extrémní, rozpor mezi soudem prvního stupně provedenými důkazy a jeho skutkovými závěry, které potvrdil jako správné a úplné i soud odvolací. Jen stejně jako před soudy nižších stupňů bagatelizoval své jednání a intenzitu příkoří, které jím poškozené způsobil, a přenášel vinu za vzniklé konflikty na poškozenou. Takovým způsobem, jak již bylo v teoretické rovině vysvětleno výše, nelze naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a ani jiný zákonem v § 265b tr. ř. taxativně vymezený dovolací důvod.
24. Nejvyšší soud proto ke skutkovým námitkám obviněného, které stojí de facto jen na zpochybňování věrohodnosti poškozené, pouze stručně uvádí, že je výsostným právem soudu, který svědka vyslýchá, aby na základě obsahu jeho výpovědi, ale i způsobu, jakým ji podává, posoudil, zda jde o svědka důvěryhodného, zda lze z jím poskytnutých informací vycházet při objasnění skutku, a pokud ano, tak v jakém rozsahu. Obviněný ve svém dovolání primárně namítal, že soudy nesprávně shledaly poškozenou věrohodnou, přestože mezi jejími výpověďmi v přípravném řízení a v hlavním líčení byly evidentní rozpory.
Ty viděl v podstatě jen v tom, že v přípravném řízení poškozená vypověděla, že iniciátorem hádek byl obviněný, ale v hlavním líčení, zřejmě v reakci na tvrzení svědkyně K. S., že poškozená hádky iniciovala svým křikem, připustila, že hádky vyvolala ona sama. Z obsahu trestního spisu ale vyplývá, že poškozená už v přípravném řízení na otázku policejního orgánu „Kdo hádky začínal?“, odpověděla „Někdy já, většinu hádek ale začínal on“. Tedy už tehdy připustila, že obviněný nebyl výlučným iniciátorem konfliktů mezi nimi (viz protokol o svědecké výpovědi poškozené na č. l.
58 tr. spisu). Ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 27. 6. 2024 pak na otázku „Kdo hádky začínal?” poškozená jen zašla do větších podrobností a blíže vysvětlila “Já jsem ty hádky začínala, chtěla jsem, aby nechlastal. Přišla jsem domů z práce a pořád jsem mu říkala, ať přestane pít nebo ať se sbalí a odejde.”… na toto ihned navázala „Většinou jsem to začínala já, aby nepil, ale bylo také, že i on začínal hádky, protože ode mě chtěl peníze, když jsem večer přišla, protože chtěl pít a já jsem mu to odmítla, pořád mě tahal za ruce, že se půjdeme projít na procházku, abychom cestou koupili vodku.
Ty hádky byly spojené prakticky s alkoholem”… Z uvedeného je zřejmé, že v postupně učiněných výpovědích poškozené nejsou zásadní rozdíly, pro které by bylo namístě pochybovat o její věrohodnosti. Jisté nepřesnosti v opakujících se výpovědích svědka jsou přirozeným jevem, který je důsledkem časového odstupu ode dne, kdy se skutek stal, emociálního rozpoložení osoby, prostředí, ve kterém je svědek vyslýchán, způsobu, jakým jsou mu kladeny otázky apod. Naopak, pokud jsou postupně učiněné svědecké výpovědi jedné osoby obsahově zcela shodné i v nejmenších detailech, je spíše namístě pochybnost o jejich autentičnosti.
Závěr obviněného, že shora uvedené odlišnosti ve výpovědích poškozené ji činí nevěrohodnou, na kterém zakládá argument zjevného rozporu, je proto zcela nepřiléhavý. Vyjma toho je z obsahu výpovědí poškozené zřejmé, že k obviněnému má stále citové pouto a nechce mu přitížit, jen už není schopná s ním žít, má obavu z jeho chování a potřebu chránit před ním své děti (viz protokol o výpovědi poškozené z hlavního líčení č. l. 309 tr. spisu).
Navíc výpověď poškozené, jak na to důvodně poukázaly oba soudy nižších stupňů, je podpořena řadou dalších důkazů, pro které není namístě zvažovat obviněným zdůrazněný princip in dubio pro reo, jelikož žádné pochybnosti o tom, že poškozená reálně popsala soužití s obviněným, nevznikají (srovnej např. výpověď svědkyně K. S. o tom, jak se jí poškozená svěřila s tím, že obviněný jí opakovaně bral peníze z kabelky a kupoval si za ně alkohol, pod jehož vlivem ji fyzicky napadal a hrubě jí nadával, nebo výpověď nezletilé AAAAA, která chování obviněného v základních bodech popsala v podstatě shodně jako poškozená, či výpověď svědkyně H. K., která viděla poranění na těle poškozené, která jí k tomu řekla, že jí je měl způsobit obviněný; podrobněji viz odst. 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
25. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním pod bodem II výroku o vině obviněný namítal, že ho žádný ze svědků dne 18. 2. 2024 v čase 17:30, kdy měl poškozené podle jejího tvrzení nebezpečně vyhrožovat, neviděl manipulovat s nožem. Nejvyšší soud k tomu stručně poznamenává, že svědci V. J. a M. K., protokoly o jejichž výpovědi či podání vysvětlení byly u hlavního líčení se souhlasem stran přečteny (viz protokol na č. l. 318 tr. spisu) shodně uvedli, že poškozené poskytli ochranu svými těly před obviněným právě z toho důvodu, že slyšeli, jak volá o pomoc, protože útočník má v ruce nůž. Svědkyně M. K., vrátná budovy XY, navíc vypověděla, že na kamerách, kde obviněného následně sledovala, zaznamenala pohyb odpovídající tomu, že obviněný si dává nůž do kapsy (srovnej č. l. 77 až 79 a 116 až 117 tr. spisu). Tyto podpůrné důkazy soudy nižších stupňů správně vzaly v potaz, když zvažovaly věrohodnost tvrzení poškozené o tom, jak na ni obviněný čekal na ulici s nožem v ruce a vyhrožoval ji.
26. Nejvyšší soud se následně zaobíral námitkou neakceptování důkazního návrhu obhajoby na obstarání znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. K tomu je vhodné v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, nález ze dne 08. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 a další), týkající se výkladu tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, takže ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V této trestní věci se soudy obou stupňů neopomněly návrhem obhajoby na obstarání znaleckého posudku zkoumajícího duševní stav obviněného zabývat a srozumitelným způsobem vysvětlily, že mu nevyhověly pro jeho zjevnou nadbytečnost.
27. K argumentaci obviněného, že předmětný důkaz byl nutný ke správnému zodpovězení otázky jeho příčetnosti v době činu, je nezbytné zdůraznit, že otázka příčetnosti i otázka zavinění jsou otázkami právními a jejich posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, nikoli znalcům psychiatrům a psychologům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014). Povaha otázky příčetnosti sice vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. rozhodnutí publikované pod č. 17/1979 Sb. rozh.
tr.), nelze ale zapomínat na to, že příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje a že její objasňování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie přichází v úvahu jen v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). Pokud soudy nižších stupňů k obstarání znaleckého posudku zkoumajícího duševní stav obviněného nepřistoupily, protože neměly na základě skutkových zjištění a chování obviněného v průběhu trestního stíháni pochybnosti o tom, že byl v době činu schopen rozeznat nebezpečnost svého chování a ovládat je, nelze jejich postupu nic vytknout.
28. Je obecně známo, že některé osoby v důsledku traumatických událostí sahají k alkoholu nebo jiným návykovým látkám jako k únikovému mechanismu. Takové chování však samo o sobě nezavdává důvod ke znaleckému zkoumání jejich duševního stavu. Alkoholismus nebo zneužívání alkoholu jako forma reakce na zátěžovou situaci totiž automaticky neznamená, že u dotyčné osoby došlo k rozvoji duševní poruchy, která by mohla mít vliv na její trestní odpovědnost. Zpravidla jde o vědomě zvolený, byť nevhodný, způsob, jak se vyrovnat s obtížnými zážitky.
Navíc v této věci, jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu, obviněný nevysvětloval zneužívání alkoholu traumatem z války na Ukrajině, kde se zúčastnil bojů v první linii, ani subjektivní potřebou „utlumit“ tyto zážitky (tato argumentace se objevuje jen v písemném návrhu obhajoby na doplnění dokazování a v odůvodnění jí podaných opravných prostředků). Obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení i u hlavního líčení polopaticky uvedl, že alkohol začal požívat ve větším množství z toho důvodu, že jej stresovala rodinná situace.
Upřesnil, že má na mysli okamžik, kdy za poškozenou přijela do České republiky koncem roku 2023 její matka s dětmi, takže jich bylo šest dospělých na jednu místnost, a syn poškozené zde navíc zůstal natrvalo a žil s nimi ve společné domácnosti. V té době obviněný přišel o práci, neboť pracoval na stavbách a počasí venkovní práce neumožňovalo (viz výpověď obviněného na č. l. 46 tr. spisu a protokol zachycující průběh hlavního líčení na č. l. 305 tr. spisu). K traumatu z válečných událostí obviněný vypověděl jen to, že byl šest měsíců na frontě, pak se dva měsíce léčil v nemocnici s těžkým zápalem plic a zánětem ledvin a byl týden v psychiatrické léčbě, kde mu byly předepsány léky na spaní (viz výpověď obviněného na č. l.
42 tr. spisu).
29. Vzhledem k výše uvedenému je namístě přisvědčit soudu prvního stupně, že nic nenasvědčovalo potřebě znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného z pohledu zachování jeho příčetnosti, neboť nevyšly najevo indicie, z nichž by bylo namístě usuzovat, že v době činu obviněný trpěl těžkou posttraumatickou stresovou poruchou způsobenou válečným traumatem. Vyjma toho si odvolací soud ve snaze vyloučit možnost, že úsudek soudu prvního stupně není správný, vyžádal odborné vyjádření Zdravotnického zařízení Ministerstva spravedlnosti – Nemocnice s poliklinikou Pankrác, aby si ověřil, zda přeci jen neexistují objektivní medicínské důvody k doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Z písemné zprávy vyšetřující psychiatričky obviněného MUDr. Anny Rusnákové jednoznačně vyplynulo, že obviněný při psychiatrickém vyšetření nevykazoval žádné zjevné známky duševního onemocnění – byl klidný, orientovaný, neagresivní, bez sebevražedných tendencí a zcela bez symptomů, které by nasvědčovaly přítomnosti duševní poruchy. Zpráva obsahovala i vyjádření, že nebylo třeba přistoupit k dalšímu psychiatrickému vyšetření. Za tohoto stavu věci s ohledem na skutečnost, že podle třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být důvodem dovolání námitka jakéhokoli nedůvodného neprovedení důkazu, nýbrž jen takového, který je podstatný pro rozhodná skutková zjištění, Nejvyšší soud posoudil námitku nedůvodného neprovedení obhajobou navrhovaného znaleckého posudku jako neopodstatněnou.
30. Obiter dictum Nejvyšší soud vzhledem k zjištěnému nadměrnému pití alkoholu obviněným ryze v teoretické rovině dodává, že ke zmenšené příčetnosti pachatele jako k okolnosti, která mu prospívá, se přihlíží pouze tehdy, pokud si takový stav nepřivodil, byť z nedbalosti, vlivem návykových látek (viz § 40 odst. 1 tr. zákoníku). Jestliže z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněný alkohol požíval cíleně a pravidelně, s plným vědomím toho, jak negativně působí na jeho psychiku a že ho potencuje k agresivnímu chování, je jasné, že jemu by stav zmenšené příčetnosti vyvolaný požitým alkoholem při úvaze o trestu nijak nepolehčil. Objasnění toho, zda a v jaké míře je obviněný na alkoholu závislý, by mohlo mít vliv jen na úsudek soudu o uložení ochranného opatření v podobě protialkoholního léčení. Vzhledem k zákazu reformationis in peius zakotvenému v § 265s odst. 2 tr. ř., který brání tomu, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem v jakémkoli směru zhoršovalo situaci obviněného, ovšem uložení ochranného ,protialkoholního léčení už ani teoreticky nepřichází do úvahy.
31. Na námitku chybějícího znaleckého posudku obviněný navázal námitkou nesprávného právního posouzení subjektivní stránky z pohledu formy zavinění, jak vysvětlil ve své replice k vyjádření státní zástupkyně, aniž by specifikoval, co tím má přesně na mysli. Námitky vůči subjektivní stránce jsou standardně posuzovány jako námitky hmotněprávního charakteru spadající pod dovolací důvod pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ovšem, jak už bylo úvodem konstatováno, obviněný absenci subjektivní stránky dovozoval jen z nepodložené spekulace, že v době činu mohl být nepříčetným z důvodu duševní poruchy jako následku válečného traumatu a že taková porucha mohla mít vliv i na formu jeho zavinění.
Žádné právní argumenty, s nimiž by se měl Nejvyšší soud vypořádat, neuvedl. Nejvyšší soud proto k závěrům soudů nižších stupňů o úmyslné formě zavinění u všech trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kterými je vázán, jen stručně uvádí, že vzhledem k četnosti psychického útlaku spočívajícího v hrubém nakládání a osočování doprovázeného fyzickými ataky, ničením věcí ve společné domácnosti i ekonomickou újmou, kterého se obviněný na poškozené soustavně dopouštěl více něž půl roku a které gradovalo násilným sexuálním útokem vůči ní [který byl ve vztahu k porušení zájmu chráněnému § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zjevně krytý přímým úmyslem obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], lze u trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spolehlivě usuzovat na úmyslnou formu zavinění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněný si musel být vědomý toho, že v poškozené svým jednáním vyvolal v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, které pociťuje jako těžké příkoří, a se vznikem takového následku byl smířen (smíření je méně intenzivní, ale stále ještě aktivní volní vztah pachatele k relevantnímu trestněprávnímu následku).
U skutku pod bodem II pak obviněný vzhledem k tomu, že použil proti poškozené nůž, zcela jasně jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] vzbudit v ní důvodnou obavu o život.
32. Výše uvedenou argumentaci k otázce zavinění u trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku lze vztáhnout i k námitkám obviněného, kterými s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, a ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, argumentoval až ve své replice k vyjádření státní zástupkyně a nelze na ně pohlížet jako na včas uplatněné dovolací námitky, kterými je povinen se Nejvyšší soud relevantně zabývat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024). Nadto se jedná i o námitky zjevně neopodstatněné.
33. Obviněný ve své replice rozporoval tvrzení státní zástupkyně o naplnění znaku týrání poukazem na vlastní skutkovou verzi, podle které soužití s poškozenou bylo jen tzv. italskou domácností, ve které dochází z obou stran k pravidelným hádkám, při kterých partneři používají i hrubá slova a občas se i fyzicky napadají. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kterými je ve svých úvahách Nejvyšší soud vázán, ale jednání obviněného nespočívalo jen v zapojení se do soustavných a hlasitých hádek s partnerkou, které se nelíbilo, že obviněný téměř denně požívá alkoholické nápoje, které si kupuje za její peníze. Podle popisu skutku v bodě I výroku o vině se obviněný po dobu delší než půl roku pravidelně, nejprve ve frekvenci jednou za týden a později téměř denně, dopouštět vůči poškozené, se kterou sdílel společnou domácnost, útoků cílených na její důstojnost tím, že jí hrubě nadával, obviňoval ji z nevěry, kontroloval bez jejího vědomí její mobilní telefon, ničil její majetek, bral si bez svolení její peníze, za které si proti její vůli kupoval alkohol, a opakovaně přešel od verbálních útoků a rozbíjení věcí k útokům fyzickým spočívajícím zpravidla v bití otevřenou dlaní na tvář. V popise skutku jsou uvedeny i závažnější fyzické útoky jako vylamování ruky či rdoušení. Nakonec vše vygradovalo útokem sexuálním, při kterém si obviněný násilím i pohrůžkou zabitím na poškozené vynutil soulož a poté ji zamkl v místnosti a schoval klíč. Přestože poškozená některé hádky začala sama výtkami vůči obviněnému, že nadměrně pije alkohol, je zjevné, že obviněný nad ní měl po celou dobu zjevnou převahu, kterou opakovaně využíval k tomu, aby strpěla jeho jednání, které vnímala jako velké příkoří a které v ní, jak vypověděla, vyvolávalo pocity obav o sebe a o děti, i pocity velkého studu.
34. Pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů v této trestní věci hovoří o dlouhodobém psychickém, fyzickém i ekonomickém ubližování poškozené, které mělo systematickou povahu a v čase gradovalo co do své intenzity a četnosti, není dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími, na která obviněný ve své replice poukázal a ve kterých Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné, aby týrání bylo trvalého rázu a soustavné povahy, tzn. že nesmí jít o jednání ojedinělé, občasné a v jednotlivých aktech oddělené větším časovým odstupem.
35. K argumentům obviněného, kterými rozebírá jednotlivé fyzické útoky vůči poškozené, Nejvyšší soud závěrem připomíná, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajících nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1685/2016).
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného V. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, vyjma obnovy řízení, žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jiří Pácal v. r. předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová v. r. soudkyně