8 Tdo 412/2024

8 Tdo 412/2024-1347

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Engelmanna dovolání obviněné J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 6 To 177/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 75/2021, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, č. j. 6 To 177/2023-1231, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 5. 2023, č. j. 7 T 75/2021-897.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. za použití § 222 odst. 2 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že trestní věc obviněné J. P. pro skutek spočívající v tom, že

od listopadu 2018 do 4. března 2021 v XY, XY, v bytě, který obývala se svým synem D. P., narozeným XY, a jeho družkou poškozenou N. L., narozenou XY, v období od listopadu 2018 do konce roku 2019 s četností nejméně jednou za dva měsíce, od začátku roku 2020 do konce období se zvyšující se četností nejméně dvakrát týdně, poškozenou opakovaně slovně urážela, a to i za použití vulgárních výrazů „krávo“ nebo „píčo“, kontrolovala, jak má poškozená uklizeno v pokoji, který užívala poškozená s D. P. a jejich synem AAAAA, narozeným XY, jak má uklizeno ve skříni, jak vytřela nebo utřela prach, jak umyla nádobí, jak ustlala postel, nenechávala poškozené soukromí, vyčítala jí nedostatečnou péči o syna AAAAA, opakovaně jí vyčítala, že neumí uklízet, že je lempl, že je k ničemu, že je na hovno matka, že nedokázala svého syna normálně porodit ani kojit, opakovaně jí vyhrožovala, že jestli odejde, tak jedině bez syna, že si poškozená svého syna nezaslouží a že už jej neuvidí, přitom tolerovala násilné chování jejího syna D. P. vůči poškozené spočívající v častém v posledním roce několikrát týdně se opakujícím slovním ponižování, urážení, vyhrožování a fyzickém napadání, čímž prohlubovala v poškozené pocity bezmoci, přičemž poškozenou v uvedené době také nejméně dvakrát fyzicky napadla, a to na přelomu let 2020 a 2021, kdy poškozenou udeřila fackou a poškrábala ji na rukou, a dále dne 4. 3. 2021, kdy poškozené vzala z ruky její mobilní telefon, přečetla si, co poškozená píše odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Cheb, poté vzbudila syna D. P., společně jí nadávali a vulgárně uráželi, D. P. poškozenou fyzicky napadl údery do celého těla a obviněná se k němu přidala a udeřila poškozenou fackou do obličeje a držela ji za krk, čímž společně způsobili poškozené kontuzi nosu, kontuzi a exkoriaci dolního rtu a krku, stehna vlevo a lokte vlevo, tímto jednáním vyvolávala a posilovala v poškozené pocity úzkosti, ponížení, strachu, bezmocnosti a bezvýchodnosti jejího postavení a situace, což poškozená vnímala jako těžké příkoří a vyvolávalo to v ní psychické útrapy,

v němž Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně spatřoval přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku,

se postupuje k projednání Městskému úřadu Cheb.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 7 T 75/2021, byla obviněná J. P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné J. P. uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, částku 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky od právní moci rozsudku do zaplacení.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které zaměřila proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 6 To 177/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při shodných skutkových zjištěních, jaké učinil soud prvního stupně, uznal vinnou přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněné J. P. na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná J. P. dopustila přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku tím, že od listopadu 2018 do 4. března 2021 v XY, XY, v bytě, který obývala se svým synem D. P. a jeho družkou poškozenou N. L. v období od listopadu 2018 do konce roku 2019 s četností nejméně jednou za dva měsíce, od začátku roku 2020 do konce období se zvyšující se četností nejméně dvakrát týdně, poškozenou opakovaně slovně urážela, a to i za použití vulgárních výrazů „krávo“ nebo „píčo“, kontrolovala, jak má poškozená uklizeno v pokoji, který užívala poškozená s D.

P. a jejich synem AAAAA, jak má uklizeno ve skříni, jak vytřela nebo utřela prach, jak umyla nádobí, jak ustlala postel, nenechávala poškozené soukromí, vyčítala jí nedostatečnou péči o syna AAAAA, opakovaně jí vyčítala, že neumí uklízet, že je lempl, že je k ničemu, že je na hovno matka, že nedokázala svého syna normálně porodit ani kojit, opakovaně jí vyhrožovala, že jestli odejde, tak jedině bez syna, že si poškozená svého syna nezaslouží a že už jej neuvidí, přitom tolerovala násilné chování jejího syna D.

P. vůči poškozené spočívající v častém v posledním roce několikrát týdně se opakujícím slovním ponižování, urážení, vyhrožování a fyzickém napadání, čímž prohlubovala v poškozené pocity bezmoci, přičemž poškozenou v uvedené době také nejméně dvakrát fyzicky napadla, a to na přelomu let 2020 a 2021, kdy poškozenou udeřila fackou a poškrábala ji na rukou, a dále dne 4. 3. 2021, kdy poškozené vzala z ruky její mobilní telefon, přečetla si, co poškozená píše odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Cheb, poté vzbudila syna D.

P., společně jí nadávali a vulgárně uráželi, D. P. poškozenou fyzicky napadl údery do celého těla a obžalovaná se k němu přidala a udeřila poškozenou fackou do obličeje a držela ji za krk, čímž společně způsobili poškozené kontuzi nosu, kontuzi a exkoriaci dolního rtu a krku, stehna vlevo a lokte vlevo, tímto jednání vyvolávala a posilovala v poškozené pocity úzkosti, ponížení, strachu, bezmocnosti a bezvýchodnosti jejího postavení a situace, což poškozená vnímala jako těžké příkoří a vyvolávalo to v ní psychické útrapy.

4. Pro úplnost je nutno doplnit, že soudy nerozhodují ve věci obviněné poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T 75/2021, byla obviněná J. P. shledána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné J. P. společně a nerozdílně s obviněným D. P. uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, částku 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z uvedené částky od právní moci rozsudku do zaplacení a poškozené N. L., nar. XY, bytem XY, XY, částku 45 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. P. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění. Obviněná J. P. je zaměřila proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, obviněný D. P. brojil proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To 108/2022, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněného D. P. ve výroku o trestu a ochranném léčení a ohledně obou obviněných ve výroku o náhradě škody ve prospěch poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu a ochranném léčení obviněného D. P. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky od právní moci rozsudku do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. Obviněná J. P. proti označenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání usnesením ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To 108/2022, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T 75/2021, a to v části týkající se obviněné J. P., jakož i další rozhodnutí na zrušenou část obou těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc obviněné J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení soudy rozhodovaly tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto rozsudku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 6 To 177/2023, podala obviněná J. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, že nebyl proveden jediný důkaz svědčící o soustavném a hrubém týrání z její strany, a došlo tak k porušení zásadních požadavků spravedlivého procesu.

6. Obviněná v dovolání zpochybnila věrohodnost poškozené, o níž učinily soudy závěr zejména na základě posudku PhDr. Miroslava Hofírka, který je podle ní formálně vadný a nepřezkoumatelný. Znalec neměl při zpracování posudku informace o dřívějších křivých obviněních učiněných poškozenou, a když byl s těmito konfrontován, na svých závěrech přesto setrval. Odvolací soud zcela bagatelizoval posudek Mgr. et Mgr. Jany Telcové, která se zaobírala obsahovou a formální stránkou posudku PhDr. Miroslava Hofírka. Jeho postup označila za neodborný a posudek za nedostatečný, neboť nevycházel z objektivních dat, což se týká i psychologického vyšetření, opomněl genezi a charakter fabulací v průběhu vývoje osobnosti poškozené. Dále v podrobnostech vyčetla obsahové i formální vady posudku. Odvolací soud uvedl, že tyto nedostatky byly zhojeny výslechem znalce před soudy, což však není podle dovolatelky možné. Dále zdůraznila, že mezi oběma znalci panuje rozpor ohledně inteligenční úrovně poškozené, přitom znalec PhDr. Miroslav Hofírek ani nevěděl, jak dlouho a kde poškozená pracovala a proč skončila. Uvedl, že má průměrné IQ, protože základní školu skončila s průměrným prospěchem, aniž by viděl její vysvědčení. Podle dovolatelky to, že poškozená skončila po roce studium na obchodní akademii, implikuje její neschopnost pokračovat ve studiu, nikoliv že její intelektová úroveň nemůže být snížena. PhDr. Miroslav Hofírek pak nebyl schopen odpovědět na to, za jak dlouho se vyléčí syndrom týrané ženy, a to s odkazem na pouhé jednorázové znalecké vyšetření poškozené. Za takových okolností není zřejmé, jak dlouho syndrom trval, zda nebyl diagnostikován jen při sezení u znalce a jaká je vůbec újma. Mínila, že závěr soudů, že došlo k týrání, nemůže obstát.

7. Obviněná zdůraznila, že výpověď poškozené byla jediným přímým důkazem, byla přitom nepřesná a vnitřně rozporná. Značně nekonkrétně se poškozená vyjádřila k době, kdy ji začala napadat i obviněná, pak konstatovala, že obviněná od narození syna poškozené jen chtěla, aby bylo uklizeno, a k četnosti napadání se vyjadřovala pouze ve vztahu k synu obviněné, nikoliv k ní samotné. Pokud poškozená tvrdila, že k napadání mělo docházet každý den, pak dovolatelka poukázala na výpověď svědka V. S., který uvedl, že u poškozené v době, kdy měli bližší vztah, tj. do roku 2020, i přespával, přesto o věci nic nevěděl.

Jde-li o zmínku poškozené, že jí obviněná řekla, že je kráva, pak dovolatelka, aniž by tuto skutečnost potvrzovala, zdůraznila, že takové oslovení není v dnešní době nic výjimečného a trestněprávního. K výtkám ze strany obviněné, které poškozená zmiňovala, dovolatelka uvedla, že poškozená sama přiznala, že její chování neodpovídalo očekávání obviněné, tj. představám o úklidu, a její výtky byly na místě. V této návaznosti také poukázala na zásadu subsidiarity trestní represe. Dále popřela, že by poškozenou oslovovala dalšími vulgarismy; i kdyby se tak stalo, šlo by maximálně o přestupek.

Měla za to, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Připomněla zásady dokazování, pravidlo in dubio pro reo, jakož i skutečnost, že úmysl pachatele je nutno prokázat, přičemž sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí. Soudy se vůbec nezabývaly motivem obviněné k odsuzovanému jednání. Obviněná poškozené přenechala svou ložnici, bydlela na gauči v obýváku, pracovala každý den, zatímco poškozená měla exekuce. Poukázala na to, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že poškozená měla v rámci trestního řízení od bývalého přítele dostat částku 150 000 Kč, kterou však širší rodině zatajila.

Opakovaně tak uváděla jen informace, které byly pro ni výhodné, a manipulovala se skutečností. Zdůraznila, že matka, sestra ale i bývalý přítel poškozené shodně uvedli, že poškozená si vymýšlela vždy proto, aby na sebe upoutala pozornost.

8. Další výhrady dovolatelky směřovaly proti posouzení způsobu a intenzity jejího jednání. Uznala, že v průběhu společného soužití padla jedna facka, poukázala však na to, že poškozená užívala drogy, přičemž jednání pod vlivem drog je někdy velmi afektované a agresivní. Pokud poškozená uvedla, že drogy užívala jen do roku 2018, pak to neznamená, že je později neužívala, jen to nepřiznala. Neexistuje jediný důkaz o tom, že měla poškozenou podle jejího tvrzení v roce 2021 po facce držet za krk, naopak to je nepředstavitelné, když útok měl započít syn obviněné. Ke způsobu jejího jednání uvedla, že řešení toho, jak má poškozená uklizeno ve skříni, jak vytřela, utřela prach, umyla nádobí, ustlala postel, je zcela běžnou věcí, pokud jde o vztah matka – dcera, v němž de facto byly. K tomu, že nenechávala poškozené soukromí a vyčítala jí nedostatečnou péči o syna, dovolatelka uvedla, že sama poškozená uvedla, že od narození syna neužila drogu, jenom pila alkohol. Pokud jde o intenzitu, pak se z výpovědi poškozené nabízí otázka, kdy a v jaké intenzitě mělo k jednání docházet, pokud se obě téměř míjely, resp. po narození syna byla obviněná od 6 do 16 hodin v práci, od 21 do 6 hodin do rána spala a přitom vedla svůj soukromý život.

9. Ke konkrétnímu způsobu útoku dovolatelka konstatovala, že její jednání popisované poškozenou je mnohem mírnější než výrok soudu, přičemž nelze zjistit, jak soud k takovému hodnocení dospěl. Dále připomněla výpověď svědka S. V., bratra poškozené, který vysvětloval důvod první facky, kterou měla poškozená dostat oprávněně za urážení obviněné. K druhé facce uvedla, že soudy ignorovaly pravidlo in dubio pro reo, když poškozená, svědek i obviněná tvrdili, že poškozené dala jednu facku, soud však dospěl k závěru, že facky byly dvě. Za nepochopitelné považovala také to, že soud ignoroval, že i poškozená obviněné nadávala „ty krávo“, a zlé jednání v tom neviděl.

10. Obviněná vytkla, že ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že stěžejní pro uznání vinny obviněné je výpověď poškozené, z té nevyplývá četnost a dlouhodobost jednání obviněné. Podle dovolatelky neobstojí ani závěr odvolacího soudu v bodě 51., je-li tvrzeno, že obviněná si osobovala právo na kritiku a kontrolu jednání poškozené ve společné domácnosti, když ve skutečnosti šlo primárně o domácnost obviněné, poškozená se mohla kdykoliv odstěhovat. Nemohlo jít ani o neustálý dohled, když obviněná přes den pracovala.

Ani závěry o kontrole mobilního telefonu nemohou obstát jako argument intenzity nepřátelského vztahu, když bylo zdokumentováno, že došlo k přečtení jedné zprávy. Dále zdůraznila, že k naplnění skutkové podstaty musí dojít chováním hrubým a bezcitným, nejméně bezcitné jednání však nikdy nebylo poškozenou tvrzeno, naopak dovolatelka poté, co přišla z práce, pomáhala s domácností a staráním se o vnuka. Pokud poškozená nechtěla být doma, mohla od roku či dvou svého syna nastoupit do práce na částečný úvazek.

Odvolací soud pak dlouhodobost méně intenzivního jednání nevztahoval k prokázanému a tvrzenému jednání, ani nereagoval na námitky obviněné. Svědci vždy usvědčovali z jednání dovolatelčina syna, nikoliv ji samotnou, případně jen z ojedinělého, nikoliv protiprávního a dlouhodobého jednání. Naopak z výpovědi poškozené vyplývá, že tato uvedla, že obviněná se snažila konflikty mezi synem a poškozenou řešit a synovi domlouvat. Odvolací soud porušil právo na obhajobu, když aproboval postup soudu prvního stupně.

11. V části svého dovolání nadepsané „dovolací důvody“ obviněná konkretizovala, že dovolání směřuje do oblasti skutkové, tedy způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění z nich dovodily. V daném případě lze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, neboť nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o soustavném a hrubém týrání ze strany obviněné. Občasné nadávání, někdy i hrubší, je v mnoha rodinách běžné a není znakem týrání a ponižování.

Po připomenutí, co se rozumí pod pojmem týrání a jak je nutno posuzovat trvalost pachatelova jednání (a to v závislosti na intenzitě zlého nakládání) ve světle judikatury i trestněprávní literatury, zdůraznila, že poškozená uvedla, že dostala celkem dvě facky, což je za dobu pěti let společného soužití naprostý exces. Nadávání se pak pojilo s úklidem a ze strany poškozené bylo prezentováno jako společné jednání matky a syna. Konstatovala, že její jednání může být neomluvitelné a nepřijatelné z hlediska morálních zásad, může mít povahu evidentní neúcty a bezohlednosti ke snaše, nelze však opomenout, že poškozená s druhem užívala tvrdé drogy, což vedlo k problematickému chování.

Znovu připomněla, že se vzdala vlastní ložnice ve prospěch poškozené, těžko lze hovořit o týrání, když sama snášela nepohodlí. Zdůraznila, že soudy ani po zrušení jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem nerozlišovaly jednání matky a syna, neboť ani poškozená mezi nimi nerozlišovala. Dále zdůraznila, že čím méně intenzivní je týrání, tím delší dobu musí takové zlé nakládání trvat. V rámci trestného řízení měl být identifikován i typ domácího násilí, včetně následků viktimizace, a to zvlášť u matky a zvlášť u syna, což se nestalo, a i znalec se soustředil výhradně na syna a navazování partnerských vztahů poškozené.

Závěrem podotkla, že s poškozenou již mají normální komunikaci a je ráda, že se vztahy uzdravují.

12. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 7 T 75/2021, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 6 To 177/2023, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl, pokud má za to, že věc je skutkově dostatečně zjištěna.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí dovolací argumentace obviněné a obsahu předcházejícího kasačního usnesení Nejvyššího soudu předně konstatovala, že právní kvalifikace stíhaného skutku byla dosud v řízení činnými soudy zvolena přiléhavě a skutkový stav byl zrekonstruován na základě řádného hodnocení ve věci provedených důkazů, které odpovídalo zásadám označeným v § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž došlo ke splnění pokynů ohledně doplnění dokazování ze strany Nejvyššího soudu, když celé hlavní líčení bylo provedeno znovu a k doplnění dokazování došlo i v řízení odvolacím.

14. K výtkám zaměřeným proti závěrům znalce z oboru školství a kultura, zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie PhDr. Miroslava Hofírka, který se vyjadřoval především k obecné věrohodnosti poškozené, státní zástupkyně poznamenala, že tento před soudy obhájil použitou diagnostiku a závěry svého znaleckého posudku i poté, co byl seznámen s použitelnými svědeckými výpověďmi poškozené z přípravného řízení i hlavního líčení, se skutečností, že v minulosti podala trestní oznámení na základě smyšlené legendy, a byl konfrontován se znaleckým posudkem Mgr.

et Mgr. Jany Telcové. Zdůraznila, že pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit případně k vypracování třetího revizního posudku. Soud totiž může oba posudky porovnat, a dospěje-li k závěru, že nedostatky trpí pouze jeden z nich, může vyjít při svém rozhodnutí ze závěru druhého (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1978 Sb. rozh. tr.). Soudy se podle státní zástupkyně s obhajobou tvrzenou nedostatečností znaleckého posudku pořízeného orgány činnými v trestním řízení vypořádaly řádně, přičemž odvolací soud zejména zdůraznil, že znalkyně Mgr.

et Mgr. Jana Telcová především poškozenou nikdy sama nevyšetřila a její závěry byly ryze teoretické. Obhajobou přitom nebyly předloženy znalkyni úplné podklady. Současně zdůraznila, že závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené nebyl vybudován výhradně na závěrech znaleckého posudku PhDr. Miroslava Hofírka, ale šlo pouze o jeden z více důkazů, na základě něhož k tomuto závěru soud prvního stupně dospěl. Uzavřela, že žádné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku znalce PhDr. Miroslava Hofírka v posuzované trestní věci nevznikly, neboť šlo o znalecký posudek úplný, jehož závěry byly vystavěny na podkladě věrohodných materiálů, přičemž závěry znalce nebyly vnitřně rozporné.

15. K hodnocení provedených důkazů státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy řádně v souladu s metodou uvedenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Závěr o tom, že i obviněná se ve společné domácnosti podílela na týrání poškozené, která byla družkou jejího syna, je plně podložený. Jednoznačně byl identifikován rozměr, v němž se obviněná podílela na týrání poškozené. Soud hodnotil důkazní situaci velmi odpovědně s přihlédnutím k tomu, že k domácímu násilí v intenzitě týrání došlo v soukromém prostoru, takže je složité se prostřednictvím dokazování dostat k rekonstrukci skutkového děje.

Soudy se vyrovnaly rovněž se zjištěními týkajícími se charakteristiky poškozené, která v minulosti zneužívala návykové látky a uchylovala se ke lživým tvrzením. Na to, jaký vliv měly uvedené okolnosti na její výpověď v souvislosti s touto trestní věcí, dal odpověď znalecký posudek pořízený ohledně její osoby, stejně tak jako autentické projevy poškozené při podání svědecké výpovědi. Pokud obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy, není to možné považovat za zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

16. Jde-li o zpochybnění naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku „týrání“, a to zejména pokud jde o četnost a intenzitu jednání obviněné vůči poškozené, pak podle státní zástupkyně nedošlo k žádnému pochybení. Připomněla, že týrání poškozené bylo zasazeno do přesně určených časových souvislostí, z nichž je zřejmé, že k úkornému jednání ze strany obviněné vůči poškozené docházelo po dobu dvou a půl roku, a to v době od listopadu 2018 do 4. 3. 2021, v období od listopadu 2018 do konce roku 2019 s četností nejméně jednou za dva měsíce, od začátku roku 2020 do konce období se zvyšující se četností nejméně dvakrát týdně. K četnosti projevů předmětného chování obviněné v období od listopadu do konce roku 2019 uvedla, že poškozená v uvedeném směru tvrdila četnost dvakrát do měsíce, nikoliv nejméně jednou za dva měsíce, jak bylo specifikováno ve výroku o vině. Uvedený nedostatek však nemohl být v souladu se zásadou zákazu reformace in peius v odvolacím řízení korigován. Jednání obviněné vůči poškozené mělo poměrně pestrou škálu, neboť se jednalo o slovní urážky, nadlimitní kontrolu, výčitky, výhrůžky, a především pak o toleranci násilí ze strany již odsouzeného syna, přičemž došlo i k opakovanému fyzickému napadení, které spočívalo v úderech fackami a škrábání, a to naposledy dne 4. 3. 2021, kdy poškozené vzala z ruky její mobilní telefon, aby si přečetla, co poškozená píše, načež ji vulgárně slovně i fyzicky napadla, a to společně se svým synem, takže poškozená byla nucena vyhledat lékařské ošetření. To, že obviněná se k poškozené nechovala úkorně v takovém rozsahu, míře a způsobem jako obviněný, že se jednalo o nižší intenzitu a frekvenci útoků, bylo zohledněno v rámci právní kvalifikace, když skutek nebyl právně posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty zohledňující délku doby, kdy k závadovému jednání docházelo. Chování obviněné lze na základě provedeného dokazování charakterizovat jako psychické násilí, tedy zastrašování, psychický nátlak, nadávání, vytváření pocitu viny, nevhodné zacházení, ponižování, snižování důstojnosti i fyzické násilí, bití a sociální násilí a snahu o izolaci prostřednictvím kontroly komunikace. Státní zástupkyně zdůraznila, že na takto definované jednání nelze vztáhnout zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. To, že obviněná považuje takové chování za přijatelné, nemůže v žádném ohledu změnit náhled na závažnost jejího jednání.

17. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatelky, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 3–8, body 4.–17. rozsudku soudu prvního stupně, str.

21–26, body 35.–50. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

21. Dovolatelka své výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním založila na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené, které postavila zejména na výtkách proti znaleckému posudku z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, znalce PhDr. Miroslava Hofírka. K tomu lze uvést, že soudy nižších stupňů neměly o věrohodnosti výpovědi poškozené pochyb. Dovolatelka pominula, že hodnocení věrohodnosti je zcela na soudu, který provádí a hodnotí všechny důkazy, a to nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr.

ř.). Hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené se soudy obzvláště pečlivě věnovaly a vysvětlily, proč poškozené – na rozdíl od obviněné – uvěřily. Obviněná s hodnocením výpovědi poškozené nesouhlasila. Poukazovala zejména na prokázané sklony poškozené ke lhaní a domnělé vady znaleckého posudku PhDr. Miroslava Hofírka, který závěr o věrohodnosti poškozené podporoval. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ale zřetelně vyplývá (body 4. až 14, str. 3 až 8), že se tento soud přesvědčivě vypořádal s otázkou věrohodnosti poškozené a že způsobu, jakým tak učinil, nelze ničeho vytknout.

Odvolací soud po doplnění dokazování, jež se týkalo znaleckého zkoumání poškozené z psychologické stránky, závěr o věrohodnosti poškozené učiněný nalézacím soudem aproboval (bod 46, str. 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na skutečnost, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, se věnovaly hodnocení výpovědi poškozené a její věrohodnosti až výjimečně pečlivě, bylo by zcela nadbytečné opakovat jejich obsáhlou argumentaci, proto lze na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech poukázat.

Soudy hodnotily veškeré obviněnou vznesené a v nynějším dovolání pouze zopakované výtky, řádně a podrobně se s nimi vypořádaly. Soudy správně poukázaly na v podstatě neměnné výpovědi poškozené, v nichž události popisovala. Výpověď poškozené pak konfrontovaly také s výpověďmi svědků, se znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaným PhDr. Miroslavem Hofírkem i s jeho výpovědí před soudem, ale i s dalšími listinnými důkazy (např. e-mailová komunikace mezi poškozenou a OSPOD), přičemž všechny tyto důkazy výpověď poškozené podporují.

Pokud jde o sklony poškozené ke lhaní, nutno zdůraznit, že skutečnost, že bylo prokázáno, že poškozená má sklony ke lhaní, sama o sobě nevylučuje věrohodnost poškozené. Důležité je, že soudy tuto okolnost neopomněly, naopak je vedla k velké obezřetnosti při hodnocení její výpovědi.

22. Nejvyšší soud neshledal relevantními ani námitky proti znaleckému posudku PhDr. Miroslava Hofírka. I na tyto výtky totiž již dostatečně reagovaly soudy obou stupňů. Znalec byl konfrontován se všemi důležitými skutečnostmi, které obviněná zdůrazňovala i ve svém dovolání (sklony poškozené ke lhaní), a na všechny tyto skutečnosti reagoval a bral je při potvrzování svých odborných závěrů v úvahu. Jeho závěry soudy nižších stupňů, tedy včetně soudu odvolacího, který dokazování pro jeho úplnost doplnil o další výslech znalce, shledaly logickými a neshledaly v něm žádné nesrovnalosti, které by je vedly k pochybnostem o jejich správnosti.

Jde-li o závěr o věrohodnosti poškozené, ten je činěn toliko soudem samotným, přičemž znalecký posudek je mu pouze vodítkem mezi dalšími důkazy a skutečnostmi, které soud v této souvislosti bere v úvahu. Právě při zohlednění všech skutečností, zejména ucelenosti a neměnnosti výpovědi poškozené, její podporu dalšími svědeckými výpověďmi a jinými důkazy, za nichž soud hodnotil věrohodnost poškozené, nelze dojít k pochybnostem o závěrech znalce PhDr. Miroslava Hofírka. Jak již uvedl odvolací soud, jeho závěry nelze zpochybnit ani znaleckým posudkem vypracovaným Mgr.

Et Mgr. Janou Telcovou, znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, předloženým obviněnou, když znalkyně se vyjadřovala toliko obecně ke znaleckému posudku, zejména užitým metodám a formálním náležitostem posudku, samotnou poškozenou nevyšetřovala, a nemohla tedy činit žádné závěry ve vztahu k ní samotné (případně její inteligenci či věrohodnosti). Pokud jde o užité metody, znalec PhDr. Miroslav Hofírek zcela dostatečně osvětlil, jaké metody použil, z jakých důvodů a proč tyto považuje za adekvátní.

Vyjádřil se také k závěru znalkyně Mgr. et Mgr. Jany Telcové o mentální retardaci poškozené. Uvedl, že takový závěr neodpovídá ani jeho vyšetření poškozené a výsledkům provedených testů, nadto (nikoliv tedy výlučně) neodpovídá ani předcházejícímu životu poškozené, která vystudovala základní školu s průměrným prospěchem, pracovala jako recepční hotelu, kde pracovala s hosty a penězi, kdy tuto pozici by s IQ okolo 70 nebyla schopna vykonávat. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by znalec opomíjel nějaká důležitá fakta a podal neobjektivní či nesprávný posudek.

23. Co do námitky vadnosti a nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku z důvodu nenaplnění předepsaných náležitostí, nutno dojít k závěru, že všechny právní úpravou [zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů] předepsané údaje jsou ve znaleckém posudku obsaženy. Další vady, na které dovolatelka poukázala, spočívající v absenci jiných náležitostí, které nejsou vymezeny samotným zákonem, nýbrž vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, jsou obsahovými vadami čistě formálního charakteru.

Jejich absence nemá sama o sobě vliv na pravdivost, úplnost či přezkoumatelnost znaleckého posudku (např. popis postupu při výběru zdrojů dat). K jiným výtkám, např. nenaplnění požadavků uvedených v § 40 vyhlášky č. 503/2020 Sb., lze toliko poznamenat, že tyto údaje má podle citovaného ustanovení obsahovat zadání znaleckého posudku, nikoliv znalecký posudek samotný, proto jejich absenci ve znaleckém posudku nelze tomuto posudku vytýkat. Lze uzavřít, že z hlediska použitelnosti předmětného znaleckého posudku je nad rámec splnění základních údajů předepsaných zákonem zejména podstatné, že znalecké závěry jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu.

S ohledem na opakovaný výslech znalce, v němž stvrdil své závěry a reagoval na vznesené dotazy soudu, státních zástupců i obhajoby, vysvětlil, jakými postupy ke svým závěrům dospěl a proč použil ty které z nich, nelze vadám ryze formálního charakteru přikládat relevantní váhu.

24. Skutková zjištění soudů jsou i podle Nejvyššího soudu správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů respektovaly pokyny Nejvyššího soudu uložené jim jeho usnesením ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022, a doplnily dokazování ve vztahu k četnosti a specifikaci, kterého jednání se dopouštěla dovolatelka a kterého výlučně druh poškozené, přičemž Nejvyšší soud neshledal v provedeném dokazování žádných vad. Nyní provedené dokazování již považuje za dostatečné a skutkový stav za zjištěný bez jakýchkoliv důvodných pochybností o jeho správnosti. Z výpovědi poškozené mimo jiné vyplynulo také to, že ji obviněná za společné soužití udeřila celkově dvakrát fackou, dovolatelce proto nelze přisvědčit, že by soud tuto skutečnost dovodil v rozporu s výpovědí samotné poškozené (viz protokol o hlavním líčení ze dne 31. 3. 2023, č. l. 844 a násl., v němž poškozená vypovídala). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

25. Na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod citovaný dovolací důvod lze podřadit ty námitky, které svou podstatou směřovaly proti naplnění znaku „týrání“ a subjektivní stránky u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

26. Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu; pachatel musí být přinejmenším srozuměn, že týráním osoby žijící s pachatelem ve společném obydlí jí působí těžké příkoří.

27. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se větším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap.

Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013). Týrání pak představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. I když se pachatel vůči poškozené osobě dopouští neadekvátních ataků, hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr.

zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012). Pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že k němu dochází v soukromí, mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se v průběhu doby zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě schopností včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah; zkušenosti vypovídají, že rozdělení rolí „oběť“ – „agresor“ se prakticky nemění. Právě nerovný vztah mezi pachatelem a obětí je jedním z typických znaků domácího násilí.

O domácí násilí se naopak nejedná, jde-li mezi těmito osobami o (třeba i dramatický) spor, jednorázový incident nebo vzájemné potyčky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012).

28. Nejvyšší soud rozhodně nechce zlehčovat či zpochybňovat zjištěné netolerovatelné útoky obviněné (zejména psychického rázu) popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jež by na tomto místě bylo nefunkční znovu opakovat. Platí však, že nikoli každé (psychické) násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco fyzicky sáhnout na jiného bez jeho svolení zpravidla nemůžeme, u psychických ataků je nutno vzít v úvahu složitost a jemnost emocionálních vztahů.

Hádky, emoční výlevy, nadávky a jiné projevy jsou sice vždy značně nepříjemné a zasahují do psychické sféry jedince, nelze je však bez dalšího považovat za psychické týrání, pokud se začnou ve vztahu objevovat. Psychické týrání zahrnuje systematické a opakované chování, které má za cíl jedince zničit emocionálně a psychicky. Tento typ týrání často zahrnuje manipulaci, ponižování, vyhrožování, izolaci od přátel a rodiny a další formy kontrolujícího chování. Takové chování není náhodné nebo sporadické, ale je součástí širšího vzorce jednání, který má za cíl dlouhodobě ovládat a podkopávat sebedůvěru oběti.

Na druhé straně, běžné hádky a konflikty, byť intenzivní, jsou často součástí mezilidských vztahů a mohou být výsledkem momentálních emocí, stresu nebo nedorozumění. Tyto situace, i když mohou být velmi bolestivé, se liší od psychického týrání svou neúmyslností a nesystematičností. Klíčovým rozdílem je, že zatímco konflikty mohou vést k dočasnému zhoršení vztahu, psychické týrání je cílené a dlouhodobě destruktivní. Je proto důležité rozlišovat mezi jednorázovými nebo občasnými emocionálními výlevy, které jsou běžnou součástí lidských interakcí, a systematickým psychickým týráním, které má za cíl dlouhodobě ublížit a ovládat druhou osobu.

Tento rozdíl je klíčový pro správné pochopení a adekvátní reakci na oba typy chování.

29. Lze konstatovat, že v posuzovaném případě obviněná s poškozenou žily ve společném obydlí, přičemž pro obviněnou byla poškozená, družka jejího syna, osobou blízkou. Ze skutkové věty je zjevné, že soudy po zrušení a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení na jeho pokyn doplnily dokazování ve vztahu k rozsahu, četnosti, způsobu i okolnostem jednání obviněné, v němž mělo být spatřováno zlé zacházení s poškozenou. Jak již bylo uvedeno, aby byl naplněn znak „týrání“, musí se jednat o takové zlé nakládání s poškozenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.

Takové jednání pak musí být zahrnuto úmyslem způsobit těžké příkoří či s ním být alespoň srozuměn. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, jakož i odůvodněním rozsudku soudu prvého stupně, na které soud odvolací ve svém rozhodnutí blíže odkazuje, nevyplývá dostatečná intenzita, tj. vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a trvalost zlého nakládání obviněné s poškozenou. Je evidentní, že soužití obviněné s poškozenou nebylo v rozhodném období klidné, docházelo tam ke kontrolám péče o domácnost, vulgárním nadávkám, ponižování a dvěma případům fyzického napadení (první spočíval v ojedinělé facce a druhý ve fyzickém napadení společně s D.

P.), které však byly ze strany obviněné výjimečnými excesy z běžného jednání obviněné s poškozenou. Pokud jde o jednání, kterého se obviněná dopouštěla v období od listopadu 2018 do konce roku 2019, a to kontrolami úklidu a vulgárním urážením poškozené, s četností nejméně jednou za dva měsíce, pak v této části nelze shledat jakoukoliv trvalost, rozhodně pak ani nějakou vyšší hrubost, která by již v daném období mohla naplňovat znak týrání. Jednalo se o občasné emoční výlevy, které sice nejsou správné ani příjemné, v emočně vypjatých situacích se však mohou přirozeně vyskytovat.

V tomto ohledu je nutno odkázat na výpověď poškozené, která ve vztahu k jednání obviněné uvedla: „Její zlé chování vůči mně začalo asi ke konci roku 2019. I předtím tam byly urážky, ale nebylo to v takovým extrémním intervalu a dalo se to přejít a vydržet,…“. Jednání obviněné vůči poškozené se mělo zhoršit od začátku roku 2020, kdy mělo být intenzivnější a častější, se zvyšující se četností nejméně dvakrát týdně. Mělo docházet k pravidelnějším kontrolám péče o domácnost spojeným s nadávkami, urážením a ponižováním.

Pokud jde tedy o toto druhé období, kdy mělo ke zlému zacházení s poškozenou ze strany obviněné docházet častěji, pravidelněji a zejména s vyšší intenzitou, než jakou byla poškozená schopna bez dalšího přejít, je pro posouzení, zda byl jejím chováním naplněn znak týrání, nutno zohlednit všechny okolnosti.

30. Startérem vzniklých incidentů bylo od počátku jednání dnes již odsouzeného D. P., syna obviněné a druha poškozené, který se na poškozené dopouštěl jak psychického, tak i fyzického násilí, kterému byla ve společném obydlí svědkem i obviněná, která v podstatě takové jednání musela také trpět. Součástí jednání označovaného jako „týrání“ poškozené lze proto stěží označit i „tolerování násilného chování jejího syna D. P. vůči poškozené“. Z výpovědi poškozené, z níž soudy nižších stupňů vycházely při činění svých skutkových závěrů, vyplynulo, že zpočátku byl vztah mezi poškozenou a obviněnou dobrý.

Obviněná poškozenou učila, co má vařit jejímu synovi, jak se starat o domácnost. Jejich vztah se však postupem času zhoršoval, a to ve chvíli, kdy druh poškozené začal s poškozenou jednat zle, s vyšší hrubostí a fyzicky a vulgárně ji napadat, zakazovat jí chodit ven a stýkat se s jinými lidmi. Obviněná zpočátku konflikty uklidňovala, snažila se synovi domlouvat, klidně promlouvala i s poškozenou. Jelikož jeho jednání bylo spouštěno jeho nespokojeností s tím, jak se poškozená stará o domácnost, učila obviněná poškozenou, jak se o ni starat podle jeho představ.

Když k incidentům dále docházelo, začala péči o domácnost ze strany poškozené kontrolovat a poučovat ji, jak co udělat lépe, aby předešla dalšímu zlému jednání ze strany svého syna zejména vůči poškozené. K přehnaným kontrolám úklidu a vulgárním urážkám a ponižování poškozené tedy docházelo až postupně, stávaly se častějším až s narůstající četností konfliktů ze strany D. P., které byly často navázány právě na to, že nebylo o domácnost postaráno tak, jak si představoval. I z výpovědi poškozené vyplynulo, že obviněná poškozenou začala kontrolovat z důvodu, že se snažila předejít fyzickému napadení poškozené ze strany svého syna, když uvedla např.: „Ona to potom nedělala kvůli sobě, ale kvůli panu P., protože přesně věděla, že když se D.

probudí s tím, že něco bude jinak udělaný, tak bude křičet a bude zase konflikt a bude dusno. Dělala to ze strachu, aby nekřičel na nás obě. Já si myslím, že většinu tady těch věcí dělala kvůli tomu, že sama měla strach skrz P., že bude křičet a bude zase agresivní“. Obviněná se nejprve snažila poškozené pomoci, s ohledem na stoupající konflikty ze strany druha poškozené ji ale začala více kontrolovat, postupem času bylo evidentní, že docházelo ke kontrolám a urážkám spojeným s nedostatečnou péčí o domácnost, kterou obviněná pociťovala s očekáváním následných konfliktů ze strany svého syna vůči poškozené.

Lze připustit, že obviněná pod tíhou celé situace doma časem přejala jisté „manýry“ svého syna a také začala poškozenou vulgárně urážet a ponižovat. Zcela opomenout však nelze ani to, že se jednalo o domácnost právě obviněné, která měla i své představy o pořádku ve svém vlastním obydlí, a že se zpočátku snažila nejprve jednat s poškozenou klidně a učit ji. I jiní svědci (sourozenci poškozené) poškozenou nepopisují lichotivě a vztah s ní neoznačují za zrovna jednoduchý.

Je

evidentní, že i v obviněné narůstala frustrace ze situace doma, z vlastní nespokojenosti, z nespokojenosti syna, kdy byla svědkem útoků svého syna na poškozenou a zároveň sama musela čelit jeho výlevům, snažila se se snachou domluvit a naučit ji, jak by se měla o domácnost starat, aby ke konfliktům se synem nedocházelo. Když však její pokusy byly neúspěšné a ke konfliktům stále docházelo, dokonce se stávaly častějšími a stupňovaly se i co do intenzity, zvyšovala se také vlastní frustrace obviněné, což mělo za následek její nevhodné (zlé) zacházení s poškozenou.

Jednání obviněné zajisté nelze aprobovat, všechny uvedené okolnosti je však nutno vzít v úvahu, zejména pak i pro posouzení toho, zda bylo záměrem obviněné působit poškozené příkoří, či zda jí šlo o zajištění řádného chodu domácnosti a předejití problémům a útokům ze strany D. P. Odhlédnout nelze ani od toho, jak obviněnou celá tato situace, v níž se ocitla v důsledku prvotní snahy pomoci synovi a poškozené a poskytnout jim obydlí a zázemí i pro vnuka, ovlivňovala.

31. Vezmeme-li všechna tato zjištění v úvahu, nelze uzavřít, že by cílem obviněné bylo poškozenou týrat, ponižovat ji, snižovat její status či autonomii. Naopak se z nich podává, že, ačkoliv obviněná zacházela s poškozenou nevhodně, kontrolovala ji a vulgárně napadala, tato se snažila tak svým (nesprávným) způsobem předejít konfliktům se svým synem, tj. druhem poškozené, a jeho zlému zacházení vůči poškozené i s ní samotnou. Také zejména proto kontrolovala, jak poškozená uklízela a starala se o domácnost. S tímto se pak pojily i vulgární nadávky ze strany obviněné, které rozhodně nelze tolerovat a je nutno je považovat za zlé nakládání, které se však nevyznačovalo vyšší mírou bezcitnosti a hrubosti. Znovu lze připomenout, že jednání obviněné bylo výsledkem určité její frustrace (snažila se konfliktům ve společném obydlí předejít, a to bezvýsledně), jakož i přímou reakcí na neutěšenou atmosféru v jejich společném obydlí, kterou nevyvolávala původně obviněná, nýbrž její syn. D. P. byl totiž stále nespokojený a v obviněné samotné rostl pocit, že poškozená není schopná jeho požadavkům i přes její vedení vyhovět. Byť takové požadavky ani způsob komunikace nejsou správné, prvotní úmysl obviněné nelze v žádném případě opomenout.

32. V těchto souvislostech nutno také připomenout, že ač zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, je tento závěr v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (k tomu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

33. Nelze pustit ze zřetele, že v situacích, jako je posuzovaný případ, stát prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zmíněné vztahy jsou mnohdy zatíženy jevem, který je souhrnně označován jako domácí násilí. Trestní právo jako nejrobustnější prostředek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou intenzivním a velmi citelným způsobem dotčeny zájmy chráněné trestními zákony. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023).

34. Je nesporné, že chování a jednání obviněné se vymykalo běžným a standardním vzorcům soužití mezi blízkými osobami. Obecně lze konstatovat, že vztah mezi obviněnou a poškozenou, když spolu žily ve společné domácnosti, byl rozhodně vztahem konfliktním, vyznačujícím se určitou vztahovou asymetrií a uplatňováním dominance ze strany obviněné. Výsledky provedeného dokazování však vypovídají o tom, že její celkové jednání vůči poškozené nenabylo takové intenzity a komplexní povahy, aby je bylo možno právně kvalifikovat jako „týrání“ coby zákonný znak přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

35. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaný skutek nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž neshledal, že by soudy nižších stupňů zjištěné jednání obviněné naplňovalo jakoukoliv jinou skutkovou podstatu zakotvenou ve zvláštní části trestního zákoníku. Skutek vymezený ve výroku odsuzujícího rozsudku není trestným činem. Stále se však jedná o chování odporující zásadám morálky, slušného zacházení, zcela nevhodné (zjevně i protiprávní), které by nemělo být v naší společnosti tolerováno či přijímáno jako norma a které by mohlo být správním orgánem posouzeno jako přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

36. Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněné podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, č. j. 6 To 177/2023-1231, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 5. 2023, č. j. 7 T 75/2021-897. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265m odst. 1 tr. ř. za použití § 222 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl tak, že trestní věc obviněné pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozhodnutí, v němž soud druhého stupně spatřoval přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil k projednání Městskému úřadu Cheb, neboť nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí se souhlasem obviněné i nejvyššího státního zástupce (uděleného prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství) podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, v důsledku čehož byl podle § 265r odst. 9 tr. ř. rozsudek vyhlášen vyvěšením jeho písemného vyhotovení na úřední desce v budově Nejvyššího soudu a na jeho elektronické úřední desce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu