4 Tdo 337/2025

4 Tdo 337/2025-1087

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. P. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram a 2. K. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 5 To 36/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 42 T 9/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění

V. S. (dále jen „obviněná S.“), P. D. (dále jen „obviněný D.“, popř. „dovolatel D.“) a K. T. (dále jen „obviněný T.“, popř. „dovolatel T.“) uznáni vinnými, a to obviněná S. účastenstvím na zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve formě návodu, v souběhu s přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a s trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku a obvinění D. a T. trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (správně zločinu – poznámka Nejvyššího soudu) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku (správně přečinu – poznámka Nejvyššího soudu) a s přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„po předchozí vzájemné domluvě dne 28. 6. 2023 v době od 22:00 hodin do 23:00 hodin v Praze XY – XY, ul. XY, na pozemku katastrálního čísla XY, před chatou (bez evidenčního čísla), kterou V. M. celoročně obývá, nejprve obviněná V. S., která trestnou činnost iniciovala opakovanými telefonáty obž. D. jednání poškozeného k její osobě, kdy minimálně v jednom případě byl telefonátu přítomen i obž. T., přišla za V. M., následně na místo přijeli osobním motorovým vozidlem tov. zn. Suzuki, reg. zn. XY, obž.

P. D. a obž. K. T., kteří ihned po vystoupení z vozidla zaútočili na jmenovaného poškozeného tím způsobem, že ho obž. P. D. opakovaně udeřil francouzskou holí do hlavy, a obž. K. T. ho dřevěnou násadou udeřil do ruky, přičemž fyzickým napadením poškozeného V. M. obž. P. D. a K. T. tomuto způsobili pohmoždění pravé oční koule těžkého stupně s povrchními defekty rohovky, krevními výronky pod spojivkou pravého oka, s roztržením spojivky, vykloubení čočky (následkem přetrhání závěsných vláken) do dolní části sklivce, tržně zhmožděnou ránu dolního očního víčka, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice s vpáčením úlomků do čichových sklípků a zlomeninu spodiny pravé očnice se vznikem masivního podkožního emfyzému (proniknutí vzduchu) pravé tváře a prostoru za pravou očnicí, přičemž zranění poškozeného hodnotí znalec jako vážné poranění mající ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví, a to pro poškozené důležitého orgánu (oka) s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů, následně obž.

P. D. přikázal poškozenému, aby šel do své chaty, což poškozený učinil, poté všichni tři obžalovaní se nacházeli v chatě, tuto prohledávali a přičemž z peněženky poškozeného odcizili finanční částku 2.200 Kč, přičemž obž.

V. S. spoluobž. oznámila, že poškozený má určitě více peněz, avšak další finanční prostředky obžalovaní v chatě nenašli a následně odcizili vzduchovku značky Slavia, kal. 4,5 mm v hodnotě 1.500 Kč, airsoftovou pistoli značky OPSM. R.P. CAL45 v hodnotě 500 Kč a airsoftovou pistoli značky Smith and Wesson, SW40F v hodnotě 500 Kč a poté s odcizenými věcmi i peněžní hotovostí všichni tři obžalovaní z místa činu odjeli uvedeným osobním motorovým vozidlem, přičemž všichni obžalovaní způsobili V. M. škodu v celkové výši 4.700 Kč“.

2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněné S. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnou pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku dále obviněné uložil psychiatrické ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ambulantní formu. Obviněnému D. za uvedený zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 38 T 11/2024, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2024, uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Pro výkon tohoto trestu nalézací soud obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 (osmnáct) měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 38 T 11/2024, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému T. nalézací soud pak podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

3. Dále soud prvního stupně rozhodl, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou všichni obvinění povinni společně a nerozdílně uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, na náhradě škody částku ve výši 101 508 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení od 18. 1. 2024 do zaplacení, přičemž výše úroku z prodlení odpovídá dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši repo sazby ČNB platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů, a to ročně až do zaplacení; a poškozenému V. M., částku ve výši 4 700 Kč. Současně byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 42 T 9/2023 podali obvinění D. a T. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Obviněný D. směřoval podané odvolání do výroků o vině a trestu, které se ho týkaly. Obviněný T. rozsudek napadl rovněž ve výroku o vině, pokud byl uznán vinným spácháním zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výrocích o trestu s tím souvisejících. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala odvolání v neprospěch všech obviněných, tedy i obviněné S., do výroků o vině i trestu.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud, popř. „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 5 To 36/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c). d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl nově ve věci sám a to tak, že obviněnou S. uznal vinnou zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a obviněné D. a T. uznal vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku, kdy všechny tři obviněné uznal vinnými i přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Předmětných trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu obvinění dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 28. 6. 2023 ve večerních hodinách v Praze XY – XY, ul. XY, pozemku katastrální číslo XY, katastrální území XY, před na něm postavenou chatou (bez evidenčního čísla), po předchozí vzájemné domluvě zmocnit se peněz a případně dalších věcí za použití násilí nejprve obžalovaná V. S., která trestnou činnost iniciovala, se z pozemku katastrální číslo XY, katastrální území XY, opakovanými telefonáty domlouvala s obžalovaným P. D., poté v době cca od 22:00 hodin do 23:00 hodin na místo přijeli osobním motorovým vozidlem tov.

zn. Suzuki, reg. zn. XY, se zhasnutými světly, obžalovaní P. D. a K. T. ihned po vystoupení z vozidla zaútočili na poškozeného V. M. sedícího před chatou, kterou celoročně obývá, tak, že ho obžalovaný P. D. opakovaně udeřil francouzskou holí do hlavy a obžalovaný K. T. ho opakovaně udeřil teleskopickým obuškem do horní poloviny těla, následně obžalovaný P. D. poškozenému přikázal, aby šel do své chaty, kam ho následovali všichni obžalovaní, obžalovaná V. S. vzala z brašny ležící na stole peněženku poškozeného, obžalovaný P.

D. z ní odcizil finanční částku 2 200 Kč, a protože obžalovaná V. S. věděla, že poškozený má více peněz, chatu prohledali, avšak další finanční prostředky nenašli; z chaty dále odcizili vzduchovku značky Slavia, kal. 4,5 mm v hodnotě 1 500 Kč, airsoftovou pistoli značky OPSM. R.P. CAL45 v hodnotě 500 Kč a airsoftovou pistoli značky Smith and Wesson, SW40F v hodnotě 500 Kč a poté s odcizenými věcmi včetně peněžní hotovosti všichni tři obžalovaní z místa činu odjeli, přičemž shora popsaným jednáním způsobili poškozenému V.

M. obžalovaní P. D. a K. T. pohmoždění pravé oční koule těžkého stupně s povrchními defekty rohovky, krevními výronky pod spojivkou pravého oka, s roztržením spojivky, vykloubení čočky (následkem přetrhání závěsných vláken) do dolní části sklivce, tržně zhmožděnou ránu dolního očního víčka, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice s vpáčením úlomků do čichových sklípků a zlomeninu spodiny pravé očnice se vznikem masivního podkožního emfyzému (proniknutí vzduchu) pravé tváře a prostoru za pravou očnicí, tedy poškození důležitého orgánu (oka), s následnou hospitalizací a omezením poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů, a všichni obžalovaní majetkovou škodu v celkové výši 4 700 Kč“.

5. Odvolací soud pak nově rozhodl o uložených trestech tak, že obviněné S. uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ji zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Současně obviněné uložil podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku psychiatrické ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ambulantní formou.

6. Obviněnému D. za uvedené trestné činy a za sbíhající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12. 2. 2024, č. j. 38 T 11/2024-45, který byl obviněnému doručen 27. 2. 2024, uložil odvolací soud podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi (7) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti (18) měsíců. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku pak ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12. 2. 2024, č. j. 38 T 11/2024-45, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

7. Obviněnému T. pak odvolací soud uložil podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

8. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále odvolací soud rozhodl, že obvinění D. a T. jsou povinni společně a nerozdílně uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj, IČ: 41197518, Na Perštýně 359/6, Praha 1, na náhradě škody částku ve výši 101 508 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby ČNB platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů od 23. 1. 2024 až do zaplacení; a V. M. na náhradě nemajetkové újmy částku 177 002,365 Kč. Dále zavázal obviněné S., D. a T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti společně a nerozdílně uhradit V. M. na náhradě škody částku 2 500 Kč. Podle § 229 odstavec 2 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj a poškozeného V. M. se zbytky nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k nim

9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024, č. j. 5 To 36/2024, podali obvinění D. a T. dovolání prostřednictvím obhájců, v nichž shodně explicitně uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Dovolání obviněného D.

10. Obviněný D. ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

11. Rozpor spatřuje zejména u skutkových závěrů soudu druhého stupně ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (lze se domnívat, že dovolatel měl na mysli § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – poznámka Nejvyššího soudu). Konstatuje, že se k celé záležitosti podrobně vyjádřil před nalézacím soudem, kdy objasnil, co jej vedlo k tomu, že se ocitl na místě u chatky poškozeného, když se tam dostavil na základě žádosti obviněné Suché, která chtěla pomoci s vystěhováním svých věcí. Tvrdí, že neměl v úmyslu, a to v žádném okamžiku, od prvotního telefonátu či osobního kontaktu s obviněnou S. se dopustit jakéhokoli násilí a získat tak majetek či finanční prostředky od poškozeného. Připouští, že sice použil proti poškozenému násilí, avšak toto nebylo činěno s úmyslem zmocnit se finančních prostředků či jiného majetku poškozeného. Akcentuje, že žádnými důkazy nebylo prokázáno, že by došlo k jejich předchozí domluvě, za jakým účelem pojedou k chatce poškozeného. Jejich domluva se týkala pouze pomoci obviněné S. s vystěhováním jejích věcí. Zdůrazňuje, že mu nelze klást za vinu spáchání skutku loupeže, ale pouze trestného činu ublížení na zdraví, jak to učinil soud prvního stupně. Namítá rovněž, že s ohledem na rozpory v jejich výpovědích (obviněných), lze pochybovat o jejich věrohodnosti.

12. Dovolatel tedy konstatuje, že skutkové závěry odvolacího soudu byly učiněny v extrémním rozporu s provedenými důkazy soudu prvoinstančního, ze kterých nevyplývají takové skutečnosti, které by naplňovaly zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ( správně § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku –poznámka Nejvyššího soudu) a naplnily by tak subjektivní stránku uvedeného zločinu. Dovolatel připouští, že v jeho neprospěch hovoří trestní minulost, kdy však nelze přihlížet k jeho staršímu odsouzení a brát to k jeho tíži či jako přitěžující okolnost. Uvádí, že po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před asi 7 lety již začal vést řádný život, získal nájemní sociální bydlení a měl stálé zaměstnání.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném zjištění skutkového stavu, který nelze striktně oddělovat od nesprávného právního posouzení skutku, jelikož jsou tyto dvě kategorie v podstatě neoddělitelné. Odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.), dle něhož námitky, uplatněné proti porušení Listiny základních ,práv a svobod (dále jen jako „Listina“) lze podřadit pod tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., protože rozhodnutí vydané v ústavně nekonformním trestním řízení ve svém důsledku spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů svým postupem porušily nejen § 38 a 39 tr. zákoníku, tedy stanovení nepřiměřené trestní sankce vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, ale i čl. 6 Úmluvy a právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny, spočívající v porušení čl. 36, 37, 38, 39 a 40 Listiny, neboť závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Porušeno bylo právo na spravedlivý proces ve smyslu zásady in dubio pro reo a právo na obhajobu s přístupem ke všem dostupným důkazům.

14. Nesprávné hmotněprávní posouzení dovozuje dovolatel i v postupu soudů při ukládání trestu. V tomto směru odkazuje na § 38 tr. zákoníku a § 39 tr. zákoníku. Poté uvádí, že postup odvolacího soudu, který sám dokazování neprováděl, a který toliko na základě jiného hodnocení okolností případu, v rozporu se závěry soudu nalézacího, zrušil rozhodnutí o vině a trestu a sám rozhodl, kdy došlo ke změně právní kvalifikace, považuje za zásah do nezávislosti soudu nalézacího, neboť jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím nezákonným. Postupem odvolacího soudu došlo nejen k porušení shora citovaných zákonných ustanovení hmotněprávního charakteru, ale i k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Výrok o vině rozsudku soudu druhého stupně spočívá v absenci subjektivní stránky ve vztahu k následku a ve výroku o trestu, neboť soud svým rozhodnutím porušil ustanovení § 38 tr. zákoníku, § 39 tr. zákoníku a § 58 tr. zákoníku.

15. Závěrem podaného dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 5 To 36/2024, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 42 T 9/2023, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu soudu prvního stupně o odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. ř.

Dovolání obviněného T.

16. Obviněný T. své dovolání podává rovněž z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

17. Dovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě namítá, že žádná předchozí vzájemná dohoda o jejich úmyslu na zmocnění se věcí poškozeného za použití násilí prokázána nebyla. Jediná dohoda mezi nimi se týkala vystěhování věcí obviněné S., když obviněný D. ho požádal o pomoc vzhledem ke svému postižení. Tvrdí, že odvolací soud ignoroval podstatný důkaz, a to dopis obviněné S. z vazby, který mu zaslala, kde jednoznačně toto zmiňuje a vyvrací tak odvolacím soudem tvrzený dohodnutý úmysl o zmocnění se věcí poškozeného za použití násilí. Domnívá se tedy, že proto jsou právní závěry odvolacího soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, takže toto rozhodnutí je nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy, ale i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, kdy dovolatel cituje z uvedeného nálezu. Rozpor dále spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a postrádá úvahu o kritériích příčinné souvislosti. Dovolatel v návaznosti na své přesvědčení cituje pasáž z rozsudku nalézacího soudu ohledně nenaplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že tvrzení odvolacího soudu ohledně jejich úmyslu zmocnit se po zpacifikování poškozeného cizí věci nemá žádnou oporu v provedeném dokazování a je tak projevem svévole odvolacího soudu, který pečlivě nezhodnotil důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, jak mu ukládá zákon. Z toho dovozuje závěr, že se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudem dovozené podobě a provedenými důkazy.

18. Obviněný dále zpochybňuje odůvodnění odvolacího soudu stran použití zbraně vůči poškozenému, když tento dovodil, že ho (obviněný) opakovaně udeřil teleskopickým obuškem do horní poloviny těla, když zároveň cituje závěry soudu druhého stupně stran této skutečnosti. S tímto závěrem vyslovuje nesouhlas a akcentuje, že ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka, soudního znalce z oboru zdravotnictví, vyplývá, že nelze vysvětlit příčinu zranění, tedy zda bylo použito francouzské hole, násady lopaty či jiného nástroje. Tím obviněný rozporuje i věrohodnost výpovědi poškozeného ohledně způsobu útoku na jeho osobu. Obviněný v této souvislosti odkazuje a krátce cituje pasáž z nálezu ÚS ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 585/04. Současně uvádí, že je povinností soudů odůvodnit řádně svá rozhodnutí, zejména stran příčinné souvislosti. Namítá, že rozhodnutí soudu druhého stupně není řádně zdůvodněné. Za nesporné pak považuje své jednání a zároveň přiznává svou vinu u obvinění z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Souhlasí rovněž s náhradou škody poškozenému, ale nesouhlasí s odsouzením za spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

19. Dovolatel závěrem s ohledem na výše uplatněnou argumentaci a skutečnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek nalézacího soudu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

20. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 6. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 299/2025. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, dovolací důvody obviněných, a především obsah dovolací argumentace obou dovolatelů, ke které se následně vyjádřila.

21. Státní zástupkyně k dovolací argumentaci obviněných předně uvedla, že tito pouze opakují skutečnosti, které již uplatnili v předešlých fázích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné (k opakovanosti dovolacích námitek a neopodstatněnost podaného dovolání odkazuje např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019). Má konkrétně za to, že obvinění namítají, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jejich obhajobě a že vyvodily nesprávný skutkový závěr ze svědecké výpovědi poškozeného. K tomu státní zástupkyně odkazuje především na body 39 až 42 rozsudku nalézacího soudu či na body 16 až 31 rozsudku odvolacího soudu, kde se soudy řádně vypořádaly s těmito otázkami v souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněných a dostatečným způsobem zároveň vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných.

22. Státní zástupkyně se ztotožňuje s tvrzením odvolacího soudu, že již nalézací soud své skutkové závěry správně postavil na výpovědích poškozeného V. M. a svědků V. M. a M. H. a na základě odborných vyjádření Policie České republiky z oboru kriminalistiky a bazar – zastavárna Nuselská a znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracované znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem. Odkazuje na správnost závěrů soudů nižších stupňů ohledně neměnnosti výpovědi poškozeného V. M. a také shodnosti listinných důkazů s jeho tvrzením. Oproti tomu výpovědi obviněných T. a D. byly ve vzájemném rozporu nejen ve věci samotného útoku, ale i dalších důležitých otázkách jako například v důvodu příjezdu na místo činu, iniciativy spolujízdy obviněného T. či pohybu po chatě obývané poškozeným a dalších. Považuje za nutné i upozornit na odlišnou výpověď obviněné S., která nejdříve v hlavním líčením uvedla, že důvodem odstěhování byla hádka s poškozeným M. a v další části uvedla, že důvodem byla absence koupelny a dostupnost pouhé studny. Státní zástupkyně konstatovala, že byl potvrzen příjezd obviněných k chatě poškozeného po předchozí vzájemné domluvě s obviněnou S., přičemž bezprostředně po vystoupení z auta došlo k útoku na poškozeného a k způsobení mu zranění a poté ihned k příkazu, aby poškozený šel do chaty, kterou všichni tři obvinění prohledali a odcizili věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Proto státní zástupkyně považuje zvolenou právní kvalifikaci soudem druhého stupně za zcela přiléhavou.

23. Závěrem vyjádření státní zástupkyně shrnuje, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. S ohledem na shora uvedené proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl, jakožto zjevně neopodstatněná. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby byla z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. obě dovolání projednána v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjadřuje podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i s rozhodnutím jiným než navrhovaným způsobem.

24. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájcům obviněných k případné replice. Této možnosti ovšem dovolatelé nevyužili.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

27. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

28. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Z podaných dovolání obviněných je patrné, že v nich uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebyla postižitelná podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. Dále obvinění v podaných dovoláních výslovně označují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

32. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

33. Na základě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. neodpovídají a jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

34. Před vlastním vypořádáním dovolacích námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že oba obvinění v podaných dovoláních v rozhodující míře opakují stejnou obhajobu a námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů. V situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu jedná i v dané věci. Bez ohledu na shora uvedené, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud přistoupí k věcnému přezkumu podaných dovolání.

Námitky dovolatelů směřující pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Jak již bylo uvedeno, oba obvinění v podaných dovoláních explicitně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jejich dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním oba dovolatelé formálně míří na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu. Nejvyšší soud se tedy proto nejprve bude zabývat námitkami vztahujícími se k tomuto dovolacímu důvodu.

36. K vadě tzv. zjevného rozporu Nejvyšší soud považuje za vhodné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ovšem nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

37. V souvislosti s námitkami, které směřují obvinění do první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy do vady tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je také vhodné uvést, že na tyto námitky pak navazují dovolací námitky, které podřazují či se lze alespoň domnívat, že je podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. vadu nesprávného právního posouzení – zejména pak co se týče nenaplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (u obou obviněných).

38. Pokud se týká dovolací argumentace obviněného D., kterou vztahuje k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak fakticky tvrdí, že skutková zjištění soudu druhého stupně neodpovídají provedeným důkazům. V tomto směru poukazuje na to, že žádné důkazy neprokázaly, že by došlo k předchozí domluvě mezi ním a ostatními obviněnými, tedy že k chatce jeli s úmyslem zmocnit se věcí poškozeného, což následně blíže rozvádí. Fakticky tedy obviněný zejména brojí proti postupu odvolacího soudu, který na základě podaného odvolání státní zástupkyně změnil právní kvalifikaci skutku, když dospěl k závěru, že jejich jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu této konkrétně zvolené dovolací argumentace je nutno mít za to, že tato je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod jen formálně a s velkou dávkou tolerance. Materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného totiž nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a to především soudu druhého stupně, a následně pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení důkazů soud druhého stupně učinil. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinil soud druhého stupně, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, neboť neuvádí, která konkrétní skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily, mají být v rozporu se kterými provedenými důkazy.

39. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud si je vědom jistých specifik předmětné věci, když v dané věci soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, přičemž následně dospěl k závěru, že na rozdíl od podané obžaloby je nutno jednání všech tří obviněných kvalifikovat jinak (viz body 39–42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na základě odvolání státní zástupkyně, které podala v neprospěch všech tří obviněných do výroku o vině a trestu, neboť nepovažovala zvolenou právní kvalifikaci soudem prvního stupně za správnou a odpovídající provedeným důkazům, pak došlo ke změně skutkových zjištění.

Soud druhého stupně na podkladě důkazů, které provedl jednak soud prvního stupně, ale zároveň na podkladě důkazů, které provedl sám v rámci veřejného zasedání konaného o podaných odvoláních, když jednak zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, jednak provedl důkazy nové (§ 263 odst. 7 tr. ř.), změnil skutková zjištění v tom směru, že dospěl k závěru, že na podkladě všech ve věci provedených důkazů lze uzavřít, že obvinění se na místo činu dostavili „po předchozí vzájemné domluvě zmocnit se peněz a případně dalších věcí za použití násilí“.

Předmětná změna skutkových zjištění pak vedla ke změně právní kvalifikace jednání obviněných, když soud druhého stupně jejich jednání právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v případě obviněných D. a T. a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v případě obviněné S., kterého se všichni tři obvinění dopustili v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z obsahu podaného dovolání obviněného D., ale i obviněného T.

pak není pochyb o tom, že právě změnu skutkových zjištění v tom směru, že na místo činu se dostavili „po předchozí vzájemné domluvě zmocnit se peněz a případně dalších věci za použití násilí“, považují v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

40. Jak již bylo naznačeno, dovolací soud argumentaci obviněného D. nepovažuje za uplatněnou právně relevantním způsobem a má za to, že obviněný jen vyjadřuje prostý nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně. Je tomu tak proto, že obviněný fakticky požaduje, aby dovolací soud zcela akcentoval jeho obhajobu. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že obviněný ani blíže nerozvádí, který konkrétní důkaz má být v rozporu se kterým skutkovým zjištěním. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je také třeba opětovně zdůraznit, že ke změně skutkových zjištění nedošlo tak, že by odvolací soud jinak hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, když jednak zopakoval některé důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně (viz např. odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika) a současně provedl důkazy nové, a teprve poté ve věci sám rozhodl. Následně soud druhého stupně své hodnotící úvahy řádně a dostatečným způsobem rozvedl, přičemž jeho úvahy jsou logické a mají oporu v provedených důkazech (viz body 16 až 27 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

41. Přesto se Nejvyšší soud, byť velmi stručně k námitkám obviněného D. vyjádří. Obviněný především poukazuje na skutečnost, že se na místo dostavil z důvodu pomoci spoluobviněné S., přičemž, pokud následně uhodil poškozeného berlí, nebylo to činěno v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z pohledu této námitky je třeba zdůraznit, že na tuto obhajobu obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, dostatečně reagoval právě soud druhého stupně, který přesvědčivě objasnil, na základě jakých důkazů má za to, že obvinění se na místo dostavili z důvodu, aby se pomocí násilí zmocnili věci poškozeného (viz body 24 až 26, 31 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Podle Nejvyššího soudu má tento skutkový závěr soudu druhého stupně prokazatelně oporu v provedených důkazech, na které tento soud poukazuje (viz zejména výpověď poškozeného M. a svědků M. a H., odborné vyjádření Policie ČR z oboru kriminalistika, odvětví genetika, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokol o vydání věci, a další listinné důkazy). Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je také třeba akcentovat skutečnost, že oba soudy, tedy jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, dospěly ke shodnému závěru, že výpověď poškozeného je věrohodná (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), přičemž ovšem soud prvního stupně z této výpovědi nevycházel jako celku při formulování skutkového stavu (viz bod 18 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), což nakonec vedlo ke změně skutkových zjištění soudem druhého stupně poté, co tento soud sám zopakoval některé důkazy provedené před soudem prvního stupně.

42. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že mezi výpověďmi obviněných jsou podstatné rozpory (např. důvod příjezdu na místo, zda obviněná S. byla přítomná napadení poškozeného, kdo vzal peněženku poškozeného) na rozdíl od výpovědi poškozeného, která je v podstatě neměnná a ze které je zřejmé, že důvodem jeho fyzického napadení bylo zmocnit se jeho peněz, o kterých obviněná S. věděla, že je má k dispozici (viz č. l. 677). Nelze také pominout skutečnost, že obvinění na místo přijeli se zhasnutými světly, tedy jistým způsobem utajeně, byli i ozbrojeni (teleskopický obušek obviněného T.) a ihned po příjezdu poškozeného napadli a poté, co ho tzv. zpacifikovali, mu poručili, aby šel do chaty, kde ihned tzv. šli po penězích.

Lze mít za to, že soud druhého stupně při hodnocení všech provedených důkazů, na rozdíl od obviněného, postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil provedené důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Jinak vyjádřeno, pokud soud druhého stupně na základě výpovědi poškozeného, která je podporována dalšími provedenými důkazy, dospěl ke skutkovému závěru, že mezi obviněnými existovala předchozí domluva ohledně zmocnění se peněz poškozeného za použití násilí, tedy, že na místo se dostavili z důvodu zmocnění se peněz poškozeného za použití násilí, nikoliv z důvodu odvozu věcí spoluobviněného S., nelze v tomto způsobu hodnocení důkazů shledávat jakýkoliv rozpor, natož extrémní.

43. Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný D., současně zpochybňuje postup soudu druhého stupně, který podle jeho tvrzení, aniž by provedl dokazování, ve věci sám rozhodl a změnil skutková zjištění soudu prvního stupně a právní kvalifikaci jeho jednání. Takový postup považuje obviněný v rozporu s čl. 38 odst. 1, 2 Listiny a čl. 39 Listiny. Tuto námitku fakticky uplatňuje pod porušením práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která se týká dovolacího řízení a porušení práva na spravedlivý proces.

Zde je možno odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI., odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou a Úmluvou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl.

1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].“. Dále je nutno odkázat na čl. VI, odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého „neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu.

Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).

44. Podle Nejvyššího soudu z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, a to ať již v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je vždy povinností Nejvyššího soudu na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je tomu tak proto, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení základních práv, zejm. pak práva na spravedlivý proces, je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.

45. Z pohledu shora uvedené judikatury Ústavního soudu pak Nejvyšší soud přistoupil k této námitce obviněného, přičemž dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Obecně lze uvést, že uplatněná námitka souvisí s § 263 odst. 7 tr. ř., který upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznost na důkazy provedené a zhodnocené v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, kdy

odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku soudu prvního stupně. Jde o provázání skutkových zjištění a objasňování skutkového stavu u soudů obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Projevem zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) je také zmíněná povinnost odvolacího soudu přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, pokud odvolací soud přistoupí ke změně či doplnění skutkových zjištění.

Tato povinnost vychází z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění. Odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž je dále povinen navazovat při jejich hodnocení na hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, pokud důkazy provedené před soudem prvního stupně nezopakuje odvolací soud. Skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy nemohou být od sebe odtržena. Jak již bylo naznačeno, vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně v napadeném rozsudku se však neuplatní ve dvou směrech, a to právě tam, kde odvolací soud originálně provede důkazy dosud neprovedené před soudem prvního stupně, a tam, kde odvolací soud znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně.

V obou případech se jedná o důkazy podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nenahrazujícím činnost soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121.).

46. Dovolací soud považuje rovněž za potřebné odkázat na ustálenou judikaturu, např. na usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, podle něhož: „vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně podle § 263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy přezkoumá- li odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá-li je vadným a ve věci sám rozhodne“.

47. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a vzhledem na konkrétní postup odvolacího soudu tudíž naznal, že u obviněného v projednávané věci k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Zároveň nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1, 2, odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. V dané věci totiž není pochyb o tom, že odvolací soud skutkovou větu upravil na podkladě dokazování před soudem nalézacím a soudem druhého stupně, když v rámci odvolacího řízení zopakoval některé důkazy, který byly provedeny před soudem prvního stupně (viz body 12 až 14 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, dále viz bod 39 tohoto rozhodnutí) a zároveň provedl důkazy nové. Tímto zvoleným postupem odvolací soud dodržel ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když ke změně skutkových zjištění přistoupil na základě toho, že sám doplnil dokazování, takže tvrzení obviněného, že tento soud změnil skutkové a právní závěry, aniž by sám provedl dokazování, je nepřípadné. Pro jistou přesnost je třeba zdůraznit, že obviněnému a spoluobviněným byla dána možnost se k těmto důkazům opětovně provedeným v rámci veřejného zasedání a k nově provedeným důkazům vyjádřit, tedy na tyto reagovat. Jestliže tedy byl soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován určitý skutkový stav a tento byl poté právně kvalifikován, přičemž soud druhého stupně následně sám doplnil dokazování, a to právě vzhledem k tomu, že považoval za důvodné podané odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných a poté v návaznosti na tyto nově provedené důkazy upravil skutkový stav a právní kvalifikaci jednání všech obviněných, nelze v takovém postupu spatřovat porušení zásady dvojinstančnosti řízení a práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.

48. Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba předně konstatovat, že obviněný tuto námitku primárně zakládá na tvrzení, že ve věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Takové dovolací námitky nemohou naplňovat tento dovolací důvod, neboť důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Proto tato argumentace nemůže naplňovat tento dovolací důvod. Navíc nelze pominout, že Nejvyšší soud na rozdíl od tvrzení obviněného dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu druhého stupně jsou správná a mají oporu v provedených důkazech.

49. Obviněný ještě ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu uplatnil námitku stran uloženého trestu, když fakticky namítá porušení ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 39 tr. zákoníku, aniž by ovšem kromě citace těchto ustanovení uplatnil nějakou argumentaci.

50. Nejvyšší soud bez ohledu na tuto skutečnost považuje za vhodné uvést, že námitky týkající se uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných obviněným. Toliko obecně je třeba uvést, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Pro jistou přesnost je ještě vhodné zdůraznit, že jistou výjimku z tohoto pravidla představuje případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Takovou vadu ovšem obviněný neuplatnil.

51. Nadto je třeba z pohledu zcela obecnému odkazu na ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 39 tr. zákoníku za nutné odkázat na to, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb., nál. a usn. Ústavního soudu. Proto nelze tuto argumentaci bez ohledu na její obecnost a stručnost ani z formálního pohledu podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

52. Na závěr je ještě možno připustit, že jistý průlom do shora naznačeného závěru stran možnosti napadnout výrok o uloženém trestu v rámci podaného dovolání může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo. Navíc tuto argumentaci ani obviněný v rámci dovolání neuplatňuje.

53. Jak již bylo konstatováno, i obviněný T. uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě a současně i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, který směřuje do výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, když současně zpochybňuje i výrok rozsudku soudu prvního stupně stran naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, stran jeho podílu na vzniklém zranění poškozeného.

54. Vzhledem k obsahu uplatněné argumentace lze i v případě tohoto obviněného mít za to, že obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudem druhého stupně dovozené podobě a provedenými důkazy. Stejně tak jako dovolatel D. popírá, že by měli v úmyslu poškozenému odcizit peníze či jiné věci a že by z tohoto důvodu proti poškozenému použili násilí, přičemž v tomto směru akcentuje svoji obhajobu. Současně ve vztahu k této dovolací argumentaci zpochybňuje odůvodnění odvolacího soudu stran použití zbraně vůči poškozenému. I tato argumentace je podle Nejvyššího soudu pod tento uplatněný dovolací důvod podřaditelná jen formálně, když i tento obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, zejména ovšem soudem druhého stupně, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl.

55. Bez ohledu na tento závěr je předně třeba mít za to, že s těmito námitkami obviněného, které zaměřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, se soudy nižších stupňů adekvátně vypořádaly, když řádně zdůvodnily, na základě jakých důkazů obhajobě tohoto obviněného neuvěřily a považovaly jí za vyvrácenou provedenými důkazy (viz 24 až 26, 31 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, dále bod 39 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Oba soudy stran toho, že poškozeného fyzicky napadli oba obvinění, vycházely zejména z výpovědi poškozeného, kterou považovaly za věrohodnou a který jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že jej napadl i obviněný T., který držel v ruce věc (tyč či pendrek), když ho udeřil opakovaně do ruky (viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tedy vypověděl, že se jednalo o společný útok ze strany obou obviněných. Jinak vyjádřeno, z neměnné výpovědi poškozeného není pochyb o tom, že ze strany obviněného došlo k tomu, že tento se aktivně podílel spolu s obviněným D. na opakovaných fyzických útocích na poškozeného, jimiž způsobili poškozenému vážná zranění. Z jejich strany se tedy jednalo o společný útok, který naplňoval všechny znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pokud pak obviněný zpochybňuje závěr soudu druhého stupně, který na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi ním a ostatními spoluobviněnými existovala předchozí domluva ohledně zmocnění se peněz, popř. jiných věcí poškozeného za použití násilí, považuje Nejvyšší soud pro stručnost za vhodné odkázat na body 40 až 42 tohoto rozhodnutí, když spoluobviněný D. uplatnil obdobnou argumentaci.

56. Pokud pak obviněný tvrzený extrémní rozpor spatřuje v tom, že měl podle skutkových závěrů soudu druhého stupně poškozeného udeřit teleskopickým obuškem, tak ani této námitce nelze přisvědčit. Je tomu tak proto, že soud druhého stupně řádně objasnil, na základě jakých důkazů shledal, že tento obviněný udeřil poškozeného právě teleskopickým obuškem (viz body 18 až 21 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když tento závěr logicky odůvodnil a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

Nad rámec úvah soudů druhého stupně je třeba zdůraznit, že samotný obviněný T. nezpochybňuje, že poškozeného udeřil, byť tvrdí, že se jednalo o dřevěnou násadu. Z pohledu tohoto jeho tvrzení je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, zda se jednalo o dřevěnou násadu či teleskopický obušek z hlediska naplnění zvolených skutkových podstat nebyla rozhodující, byť Nejvyšší soud považuje, jak již bylo naznačeno, skutkový závěr soudu druhého stupně o použití teleskopického obušku vůči poškozenému za správný.

Je tomu tak proto, že to, zda byl použit teleskopický obušek či dřevěná násada nebylo z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku podstatné, když rozhodující je, že obviněný T. poškozeného opakovaně udeřil, tedy použil proti němu násilí ve spolupachatelství s obviněným D. v úmyslu zmocnit se jeho peněz a dalších věcí.

57. Pokud pak obviněný akcentuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tak ani závěry tohoto znaleckého posudku nejsou v extrémním rozporu se závěrem o použití teleskopického obušku. Obviněný totiž přehlíží, že ze znaleckého posudku sice vyplývá, že k zranění oka nemohlo dojít teleskopickým obuškem, což nakonec odpovídá výpovědi poškozeného, který vypověděl, že do hlavy ho opakovaně udeřil obviněný D. a že do rukou ho opakovaně udeřil obviněný T., a to tyčí nebo pendrekem.

Zde je třeba uvést, že o tom, že při útoku na poškozeného byl použit teleskopický obušek, což je předmět, který se nepochybně podobá tyči, svědčí i zjištěná stopa DNA tohoto poškozeného na tomto obušku (viz odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika). Současně je třeba akcentovat, že DNA poškozeného byla zajištěna i na francouzské holi, kterou použil při útoku obviněný D. a kterou mohlo podle znaleckého posudku dojít i ke zranění oka poškozeného. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při útoku musel být použit i teleskopický obušek a že tento použil právě obviněný T.

Z pohledu závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je třeba uvést, že je nerozhodné, že zranění oka poškozeného bylo způsobeno francouzskou holí, když se jednalo o případ spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, podle kterého za způsobený následek odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by ho spáchal sám. Jinak řečeno, spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu.

K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ani ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda).

Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 399/2018). O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

58. Další naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje obviněný v tvrzeném nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který postrádá úvahu o kritériích příčinné souvislosti. Ve vztahu k této dovolací argumentaci, byť tato nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, považuje Nejvyšší soud pro stručnost za vhodné odkázat na body 16 až 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde podrobně vysvětluje příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného T. a způsobenými následky, které prokazatelně vycházejí z provedených důkazů (konkrétně body 19 a 20, a dále body odvolacího soudu).

59. Současně lze mít za to, že tento obviněný, byť jen v náznacích naznačuje existenci opomenutých důkazů, když poukazuje na obsah dopisu, který mu měla zaslat spoluobviněná S. z vazby a který podle něho soud druhého stupně nijak nehodnotil. Přestože lze skutečně připustit, že soud druhého stupně se obsahem tohoto dopisu blíže nezabýval, má Nejvyšší soud za to, že v dané věci se nejednalo o podstatný důkaz. V tomto směru je třeba zdůraznit, že tento dopis byl napsán až poté, co byla vzata obviněná S. do vazby a obviněný T. se rovněž nacházel ve vazbě, takže lze mít za to, že obsah tohoto dopisu byl tímto ovlivněn a že obviněná S. jen předestírala svoji verzi události, se kterou de facto seznámila právě spoluobviněného T., a která ovšem byla vyvrácena právě dalšími provedenými důkazy. Nadto byl tento dopis proveden jako důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. v rámci hlavního líčení, tedy soudy se s jeho obsahem seznámily.

60. Pokud se týká námitek obviněného T. směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je třeba uvést, že tyto lze, byť s velkou dávkou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit, když obviněný tvrdí, že jeho jednání nemohlo naplňovat znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Předně ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že uplatněná argumentace je velmi kusá a fakticky je především založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně. Za takové situace se s ní může Nejvyšší soud vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Vzhledem ke strohosti této dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat především na body 28 až 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud považuje uplatněnou dovolací argumentaci za zjevně neopodstatněnou, když ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že jednání dovolatelů, tak jak bylo formulováno na základě provedených důkazů soudem druhého stupně, naplňuje všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když oba dovolatelé jednali jako spolupachatelé spáchaného zločinu, kterého se dopustili v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného rovněž ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

61. Na závěr je třeba ještě uvést, že Nejvyšší soud si je vědom toho, že oba dovolatelé shodně argumentují zásadou in dubio pro reo. Zde je namístě vhodné zdůraznit, že se jedná o procesní zásadu, která nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.

I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.

62. Bez ohledu na shora uvedené, jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostaly, jak již bylo konstatováno, a to zejména soud druhého stupně. V dané věci pak Nejvyšší soud ani neidentifikoval tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Zde je třeba připomenout, že z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Není totiž pochyb o tom, že oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak znaleckými posudky či listinnými důkazy.

63. Proto ve vztahu k námitkám obviněných, které – byť některé pouze implicitně – podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné sumarizovat, že nejsou důvodné.

64. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaných dovolání obviněných závěrem dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovoláních a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

65. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněnými uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

66. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, byť s velkou dávkou tolerance, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

67. Nejvyšší soud si je vědom toho, že D. požádal o odklad výkonu rozhodnutí, když požádal předsedu senátu soudu prvního stupně o postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně ovšem návrh na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu nepodal. Za takové situace neměl Nejvyšší soud o čem rozhodovat, když o odkladu rozhodnutí napadeného dovolání je nutno rozhodnout toliko za situace, když předseda senátu soudu prvního stupně učiní návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu