USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 o dovolání obviněného R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2024 č. j. 7 To 413/2023-598, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 92/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 3. 1. 2024 č. j. 7 To 413/2023-598 o odvoláních obviněného a jeho družky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2023 č. j. 52 T 92/2023-515 tak, že jej podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
od září 2022 do 5. 3.2023, na blíže nezjištěných místech na území hl. m. Prahy, naposledy v XY, v pronajatém pokoji bytu ve 4. patře domu, kde žil se svou družkou poškozenou V. H., tuto zpravidla po předchozí slovní rozepři, začal slovně urážet, ponižoval ji, oháněl se po ní rukou, strkal do ní, fackoval jí, tahal ji za vlasy, a dále ji bil rukou sevřenou v pěst do ramene, v jednom případě ji udeřil otevřenou rukou do oblasti obličeje takovým způsobem, že se poškozené spustila z nosu krev, ihned po příjezdu ji udeřil fackou a vyčetl jí, že jí příjezd dlouho trval, bezdůvodně opakovaně ji podezíral z nevěry, vulgárně jí nadával slovy „kurvo“, „zmrde“, mluvil o ní jako o hnusném zvířeti, říkal, že je míň než pes, říkal jí, že za jeho chování si může sama, zakazoval jí vrátit se zpět na Ukrajinu, v některých případech jí odebíral její cestovní pas, opakovaně ji tahal za vlasy, vzal jí mobilní telefon a rozbil ho, aby se nemohla spojit s rodinou, poškozená se naučila, že obžalovanému nesmí nijak odporovat, aby nedošlo k fyzickému násilí, nicméně postupem času se začala stupňovat intenzita zejména jednotlivých fyzických útoků, neboť obžalovaný již nepracoval, v obydlí v ulici XY měl poškozenou neustále pod dohledem, nepouštěl ji mimo jimi obývaný pokoj, doprovázel ji i na toaletu, poškozenou bil soustavně rukama i nohama, zejména pěstmi do hlavy, poslední týden už ji fyzicky napadal téměř denně, přičemž se jí nestačily hojit ani vzniklé rány na těle, kromě úderů rukou sevřenou v pěst, ji dále kopal špičkou bosé nohy do břicha a do přední části těla, udeřil ji do hlavy mobilním telefonem, na poškozenou vzal také krátkou kovovou dutou čtyřhrannou tyč, kterou poškozenou opakovaně bil do ramene a klíční kosti, dále poškozenou bil rukojetí zavíracího černého nože s vyobrazením kostry dívky do oblasti obou stehen a kolene, a to vždy poté, co poškozené položil otázku a ona na ni neodpověděla podle jeho představ, poškozená se snažila dalšímu bití zabránit a chytla nůž svou rukou za ostří, kdy obžalovaný za nůž zatáhl a tím ji pořezal na ruce, dále ji škrtil kabelem od stolní lampy, a to tak dlouho, než začala poškozená ztrácet vědomí, do toho ji neustále nadával, přičemž poškozená v nestřežených okamžicích se snažila jím užívané zbraně v pokoji různě schovávat, aby je nemohl používat, poslední den ji bil několik hodin v kuse, dokud se neunavil, dokonce jej už bolela ruka, a proto si ji pro další údery obmotal legínami, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené zlomeninu spodiny levé očnice s posunem úlomků do levé čelistní dutiny, se zakrvácením dutiny; zlomeninu nosních kostí s posunem periferního úlomku směrem dolů; zlomeninu 1.
zubu v horní čelisti vpravo; mnohočetné zlomeniny žeber oboustranně různého stáří, tj. 3. až 10. žebra vpravo v přední čáře pažní a 4. až 9.
žebra vlevo v přední čáře pažní; drobné krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vpravo podél tentoria; drobnou tržnou ránu v pravé temenní krajině hlavy; drobnou tržnou ránu pravého ušního boltce; brýlový krevní výron oboustranně s krevním výronem pod spojivkou levého oka; odbarvující se krevní výron horního víčka pravého oka; mnohočetné krevní výrony a otok měkkých tkání obličeje, zejména na levé straně; příčné pruhovité oděrky jdoucí přerušovaně cirkulárně po obvodu krku; mnohočetné rozsáhlé krevní výrony různého stáří prakticky v celém rozsahu obou horních a dolních končetin a zad; oděrky na obličeji, zádech a hřbetech obou rukou; povrchní rány charakteru ran bodných na přední ploše obou stehen a bérců; a povrchní řezné rány na dlaňové ploše základního kloubu malíku a prsteníku levé ruky, vyžadující 10ti denní hospitalizaci na Neurologické klinice, včetně počátečního umístění na jednotku intenzivní péče, z důvodu observace při nitrolebním poranění, tedy vážná poranění téměř kompletní tělesné schránky poškozené, jež pro opakující se fyzické násilí do již poraněných částí těla a dosud nezhojených modřin, způsobovala poškozené výraznou bolestivost na hranici snesitelnosti, přičemž obžalovaný poškozenou dohnal do natolik špatného psychického stavu, kdy byla ochotna spáchat sebevraždu vyskočením z okna, aby tak ukončila další násilné jednání obžalovaného.
2. Za shora uvedená jednání byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému soud povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, náhradu způsobené škody ve výši 29.921 Kč.
3. Nutno ještě dodat, že Městský soud v Praze rozhodoval o podaných odvoláních proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2023 č. j. 52 T 92/2023-515, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro skutek popsaný ve výrokové části rozsudku s tím, že do skutkové věty bylo zahrnuto i jednání obviněného vůči poškozené páchané již dříve na Ukrajině. Za toto jednání byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, náhradu způsobené škody ve výši 29.921 Kč.
4. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním. Má za to, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně vyhlášených rozhodnutí předchozích soudů. Poté rozvedl uplatněné dovolací důvody, když má zejména za to, že nalézací soud ignoroval výpověď poškozené V. H. učiněnou v hlavním líčení dne 25. 8. 2023, v níž zásadně popřela násilné jednání obviněného a vysvětlila, proč nepravdivě vypovídala v přípravném řízení. Nalézací soud však pouze vysvětlil, že vycházel z této výpovědi (z přípravného řízení) a odvolací soud tyto závěry bez dalšího převzal, aniž by se kterýkoliv ze soudů vypořádal s touto výpovědí a jejími rozpory s ostatními důkazy.
Konkrétně poukázal na to, že v bytě v ulici XY, kde mělo k trestnému jednání docházet žili cca 3 týdny a svědkyně v hlavním líčení uvedla, že po dobu 2 týdnů od nastěhování bylo vše v pořádku a bez hádek, což je zásadní pro posouzení doby páchání. Připomněl, že týráním po delší dobu se podle judikatury rozumí takové jednání trvající řádově měsíce. Stejně tak zmínil i obecná východiska posouzení zvlášť surového a zvlášť trýznivého způsobu týrání. Dále poukázal na konkrétní rozpory mezi výpověďmi poškozené a skutkovými zjištěními uvedenými ve výrokové části rozsudku – poškozená uvedla, že po příjezdu byl skandál, hádal se, ale nebil ji a v rozsudku je uvedeno, že jí ihned po příjezdu udeřil a vyčetl, kde byla tak dlouho; k cestovnímu pasu uvedla, že jí ho sebral, ale když ho potřebovala, tak jí ho dal, nesebral ho a schoval, a v rozsudku je uvedeno, že jí zakazoval vrátit se zpět na Ukrajinu, přičemž jí v některých případech odebíral cestovní pas; poškozená uvedla, že z bytu mohla odejít třeba nakoupit, ale dál chodila s ním, neboť uměl česky, kdykoliv si mohla vzít jídlo i vodu a žádné činnosti ji dovolatel nezakazoval a v rozsudku je uvedeno, že ji měl obviněný pod dohledem a doprovázel ji i na toaletu; dále uvedla i to, že si mohla promluvit s majitelkou bytu sama, a že jí nic o fyzickém napadení nesdělovala, což je ovšem v rozporu s výpovědí svědkyně D., z níž soud vycházel.
Dovolatel zdůraznil i jazykovou bariéru poškozené patrnou v době ošetření záchrannou službou. Veškeré výpovědi svědkyně pak popisují jednání obviněného v průběhu jednoho dne, respektive noci ze 4. na 5. 3. 2023, avšak popis v nyní napadeném rozsudku budí dojem dlouhodobého násilí na poškozené. Takový závěr je v rozporu s provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené před soudem, která byla odmítnuta bez náležitého odůvodnění. Nesprávné skutkové závěry jsou pak učiněny i ve vztahu k poranění poškozené – zlomenina žeber je pouze špatnou interpretací nepřesné protokolace výpovědi znalkyně, kdy tato uvedla, že se jedná o starší zlomeniny, jejichž stáří bez pitvy určit nelze.
K tomu byl jako důkaz navrhován RTG snímek, který byl však pro nadbytečnost zamítnut. Ke starším zraněním lze uvést, že jsou na hranici mezi poškozením na těle a ublížením na zdraví. Současně znalkyně připustila, že s výjimkou krvavých poranění, zlomenin a poranění hlavy, mohla být způsobena tvrdými sexuálními praktikami.
Ostatní pak poškozená připsala výlučně osobě S., a nikoliv dovolatele. Skutkové závěry soudu jsou tedy i v tomto ohledu v rozporu s provedenými důkazy. Dále se pak obviněný zabýval výpovědí svědkyně D., kterou označil za nevěrohodnou – zlomené ruce, zlomené nohy v oblasti bérce a holeně, uříznutý malíček, poškozená nevycházela z pokoje, rozmluva s poškozenou, rozhovor mezi kamarádem M. a poškozenou, popis pokoje obývaného obviněným a poškozenou. Všechna tato tvrzení byla vyvrácena buď samotnou poškozenou nebo ostatními důkazy (svědek M.
P., protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace). Svědkyně D. se v bytě ani nezdržovala, je dezorientovaná, uživatelka omamných a psychotropních látek. Svědkyně je tedy nevěrohodná, přičemž k její osobnosti mohla vypovědět M. D., kterou soud předvolal, ale od výslechu upustil. Navíc svědkyně D. i její manžel považovali soužití dovolatele a poškozené za normální, kromě situace, kdy viděli na poškozené monokl na oku. Souhrn důkazů svědčících ve prospěch dovolatele soudy ignorovaly a vypovídací hodnotu přecenily v jeho neprospěch.
I při respektování skutkových závěrů soudů však dovolatel spatřuje hmotněprávní pochybení i v postupu při ukládání trestu. Připomněl § 38 a § 39 tr. zákoníku a skutečnost, že poškozenou hledal v nemocnicích, zda něco nepotřebuje. Soud by též neměl ignorovat vůli poškozené, která nechce, aby byl její partner odsouzen, „a to nejen ve vztahu k zavinění pachatele ohledně zločinu těžké újmy na zdraví, ale i k následkům, které měl dovolatel podle závěrů soudů způsobit.“. Zdůraznil, že se účastnil aktivních bojů na Ukrajině, kde zažil traumata dopadající dosud na jeho psychiku, skutečnost, že je znalec popřel, je zapříčiněna krátkým vyšetřením, v jehož rámci se k této otázce vůbec nedostali.
Trest snížený o pouhý jeden rok, ačkoliv byl obviněný shledán vinný oproti rozsudku soudu prvého stupně tolika dvěma trestnými činy oproti „původním“ 5 se pohybuje mimo zákonná ustanovení upravující ukládání trestu v neprospěch dovolatele. Všemi shora uvedenými námitkami došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2024 č. j. 7 To 413/2023 (případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.
10. 2023 č. j. 52 T 92/2023) a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na možný negativní dopad výkonu trestu na jeho osobu navrhl odklad či přerušení výkonu trestu a požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil spis s takovým návrhem Nejvyššímu soudu.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného konstatovala, že tato je vystavěna na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením. Obvodní soud pro Prahu 4 realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen co do rozsahu, ale též následné formulace skutkových zjištění. Svým povinnostem pak dostál i odvolací soud, který se se všemi námitkami řádně vypořádal. Připomněla, že dokazování není bezbřehé a není ani určováno požadavky stran trestního řízení, naopak je na úvaze soudu, který z vyhledaných a předložených důkazů provede. Poukázala na body 8 a 9 napadeného rozsudku soudu druhého stupně a body 32 až 35 rozsudku soudu prvního stupně. Nalézací soud připomněl, že výpověď poškozené z přípravného řízení nestojí osamoceně, ale je naopak podporována v podstatě veškerými ve věci provedenými důkazy, které současně jednoznačně vyvrací výpověď této svědkyně učiněnou v hlavním líčení. Jednání obviněného tak bylo plně prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá. Pokud jde o trest, ten plně odpovídá všem požadavkům zákona, konkrétně § 38 a § 39 tr. zákoníku. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
10. Pod tento dovolací důvod lze subsumovat námitky směřující vůči hodnocení výpovědí poškozené, věrohodnosti svědkyně D. a opomenutých důkazů. Žádnému takto vymezenému okruhu námitek však nelze přiznat opodstatnění. Zároveň je nutno konstatovat, že nalézací soud provedl co do rozsahu dostatečné dokazování, přičemž prováděl důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z tohoto postupu vzešlé poznatky pak náležitě zhodnotil jak jednotlivě, tak i ve všech souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.), takže učiněným výsledným skutkovým zjištěním nelze nic podstatného vytknout a bylo je možno použít jako podklad pro výslednou právní kvalifikaci jednání obviněného. Byť dovolatel formálně tvrdí existenci extrémního rozporu mezi přijatými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, činí to toliko na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastní alternativní verze skutkového děje.
11. Soud prvního stupně ve vztahu k výpovědi poškozené zcela přesvědčivě a logicky zdůvodnil, proč vycházel z výslechu učiněného v přípravném řízení (bod 32 a 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a naopak proč považuje její výpověď z hlavního líčení za nevěrohodnou (bod 34 tamtéž). Ke stejnému závěru pak dospěl i odvolací soud (bod 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje, neboť je zřejmé, že právě výpověď poškozené z přípravného řízení byla konzistentní a korespondovala i s ostatními provedenými důkazy. V podrobnostech lze proto plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí nižších soudů, především pak na precizní odůvodnění soudu prvního stupně (s přihlédnutím k modifikaci skutku učiněnou odvolacím soudem, která ovšem nemá na posouzení samotné věrohodnosti jednotlivých výpovědí poškozené jako celku vliv). S tím pak úzce souvisí i námitky obviněného vůči vzniku, případně rozsahu poranění poškozené, které ovšem vychází z pozměněné verze její výpovědi učiněné v hlavním líčení, kterou ovšem soud označil za nevěrohodnou, což i řádně odůvodnil (viz shora). Tedy ani těmto námitkám ve svém výsledku nelze z obdobných důvodů přiznat jakékoli opodstatnění.
12. Co se pak týče rozporů v časovém zařazení stíhaného skutku, ani těmto výhradám nebylo možné přisvědčit, neboť z popisu poškozené vyplynulo, že intenzivní fyzické útoky obviněného vůči její osobě probíhaly i na území České republiky. Ačkoliv vyvrcholily až na poslední společné adrese v ulici XY, jednal s ní obviněný způsobem naplňujícím znaky týrání již od jejího příjezdu v září 2022. Skutečnost, že sama poškozená toto jednání následně bagatelizovala neznamená, že je nutné jej posuzovat stejnou optikou (nutno dodat, že vzhledem k blízkému vztahu s obviněným a zřejmě vlivem jejich předchozího soužití i do určité míry zkreslenou), neboť i sama poškozená tak činí pouze v kontextu agresivních fyzických ataků ze strany obviněného. Konkrétně uvedla, že její fyzické napadání začalo až po příjezdu do České republiky, přičemž však současně nelze zcela odhlédnout od kontextu tohoto popisu, kdy poškozená vypověděla, že „na Ukrajině ji nemlátil tak, aby byla plná modřin“. Aniž by Nejvyšší soud hodlal jakkoliv rozšiřovat stíhaný skutek (což je nakonec nepřípustné), nelze toto sdělení poškozené zcela ignorovat. Vypovídá totiž o jejím náhledu na útoky ze strany obviněného, pokud uvedla, že vážné fyzické útoky začaly až na území České republiky. Sama ovšem popsala, že ihned po příjezdu byl skandál, přičemž tento pojem vysvětlila při své výpovědi (bod 6 odůvodnění rozsudku obvodního soudu) tak, že ji mohl strčit, ale nebil ji jako teď a sprostě jí nadával. Následně uvedla, že ji z bistra, kde pracovala „odpohlavkoval“ domů před lidmi, nemohla se nikde zdržet, musela se hlásit (viz výrok rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy soud dospěl k závěru, že počátek skutku lze časově vymezit dobou příjezdu poškozené na území České republiky, tak se nejedná o nějakou prostou spekulaci, ale koresponduje to s obsahem provedených důkazů.
13. K rozporům mezi citacemi konkrétních částí výpovědi poškozené a skutkové věty nutno konstatovat, že i tyto jsou – s jedinou výjimkou – pouze zdánlivé, založené toliko na selektivním výběru konkrétních pasáží, respektive dílčích částí vět - možnost nákupu byla například uvozena dobou, kdy byl obviněný v práci; navrácení pasu bylo zmíněno v návaznosti na potřebu jeho předložení, ale zároveň bylo jasně řečeno, že obviněný nechtěl rozchod a aby poškozená odjela na Ukrajinu; stejně tak není obviněnému kladeno za vinu, že by poškozené nedával pít či jíst. Onou výjimkou je pak ta část, v níž je obviněnému kladeno za vinu, že udeřil poškozenou fackou ihned po příjezdu. Je pravdou, že o facce není ve výpovědi poškozené zmínka, neboť tato zmiňuje „skandál“ (viz shora), nikoliv ovšem explicitně facku. Tato nepřesnost je však v kontextu celého skutku zcela marginální a nedosahuje tak intenzity vyžadující zásah dovolacího soudu. Není totiž pochyb o tom, že ihned po příjezdu poškozené došlo ze strany obviněného vůči ní ke zcela nepřijatelnému a závadovému chování.
14. Stejně tak neshledal dovolací senát za relevantní ani námitku nevěrohodnosti svědkyně E. D. Tou se totiž pečlivě zabývaly jak soud prvního stupně (bod 35 odůvodnění rozsudku obvodního soudu), tak soud odvolací (bod 11 odůvodnění rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil a v podrobnostech na ně plně odkazuje. Obviněný opětovně cituje konkrétní pasáže výpovědi svědkyně se zaměřením na dikci výroku rozsudku, aniž by však reflektoval tu skutečnost, že tzv. skutková věta rozsudku je popisem skutku vzešlým z hodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech.
Jinak řečeno, svědecká výpověď paní E. D. nebyla jediným usvědčujícím důkazem, ale jedním z důkazů nepřímých, které podpořily výpověď poškozené, neboť se s ní v zásadě shodovaly. Svědkyně popsala, co vnímala svými smysly a je zcela přirozené, že každá reprodukce událostí je ovlivněna subjektivním prožitkem reprodukující osoby a zároveň nelze ani očekávat stoprocentní paměťový výkon. Je tedy zcela běžné, že svědci mohou některé věci popisovat jako intenzivnější, než jak jsou následně objektivně zjištěny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2015 sp. zn. 5 Tdo 3/2015). V tomto konkrétním případě například popis zranění poškozené, stav pokoje či barva nože. Všechny skutečnosti byly objektivizovány dalšími důkazy. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že ve věci lze shledat zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. K tvrzeným pochybnostem o věrohodnosti svědkyně E. D. pak Nejvyšší soud připomíná, že ani pochybnosti o řádném životě svědků či jejich rodičovských dovednostech a schopnostech, nezakládají apriori jejich nevěrohodnost.
(K tomu lze pro srovnání poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 4 Tdo 217/2017 – k věrohodnosti svědka s trestní minulostí; či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1240/2018 – k věrohodnosti svědka, který pravidelně užívá návykové látky). V obou těchto případech bylo konstatováno, že ani tyto okolnosti nevylučují specifickou věrohodnost svědka. A maiori ad minus tedy nelze dovozovat nevěrohodnost svědkyně ani v toto případě.
15. Z argumentace obviněného vyplynulo, že není spokojen ani s rozsahem dokazování, neboť má za to, že ve věci měly být provedeny jím navrhované důkazy – RTG snímek žeber poškozené a výslech svědkyně M. D. (tchýně svědkyně E. D.). Ačkoliv to obviněný výslovně neuvádí lze dospět k závěru, že má za to, že tyto důkazy měly být provedeny, neboť jsou pro věc podstatné. Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Co se týče výslechu svědkyně M. D. s tím se vypořádal soud prvního stupně v bodě 29 odůvodnění rozsudku, a to zcela pregnantně a dovolací senát na něj proto plně odkazuje a zdůrazňuje, že k obviněným akcentovaným skutečnostem [svěření dcery AAAAA (pseudonym) do péče babičky] bylo vedeno dokazování a nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pro pochybnosti o věrohodnosti této svědkyně, respektive její schopnosti reprodukovat prožité události. M. D. pak nebyla incidentu přítomna a mohla by se vyjádřit nejvýše obecně k rodinným poměrům. Není proto jakýmkoliv pochybením, pokud soud prvního stupně návrh na její výslech zamítl, neboť je to právě on, kdo určuje a rozhoduje o rozsahu dokazování. Stejně tak ani RTG snímky žeber poškozené nezakládají vadu opomenutého důkazu. Z formulace této výtky (spíše postesku) nelze dovodit, co konkrétně má být z těchto snímků zjištěno. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že znalkyně uvedla, že na těle poškozené shledala mnohočetné zlomeniny žeber různého stáří – čerstvé, staré více dní nebo několik málo týdnů, přičemž na základě CT nelze přesně stanovit, přesnější určení by mohla přinést pouze pitva (č. l. 442). RTG snímky by tedy zřejmě nemohly do věci vnést o mnoho více světla, neboť by se jednalo opět o důkaz učiněný zobrazovací metodou. Závěr o nadbytečnosti takového důkazu je proto zcela adekvátní.
16. Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v naplnění kvalifikačního znaku skutkové podstaty § 199 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku – tedy spáchá-li takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem – a podle písm. d) téhož ustanovení – páchání trestného činu po delší dobu. Dále pak v posouzení kritérií § 38 a § 39 tr. zákoníku při ukládání trestu. Nutno předeslat, že ani jeden z těchto okruhů námitek, neshledal Nejvyšší soud opodstatněným.
18. K prvně uvedenému znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nutno předeslat, že obviněný vznesl tuto námitku značně vágně a nikterak ji neodůvodnil. Proto i Nejvyšší soud poskytne toliko obecné vysvětlení. Za zvlášť surový způsob spáchání tohoto trestného činu lze podle komentářové literatury považovat zlé nakládání s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů – např. pálení rukou, pálení žehličkou, polití genitálu kyselinou, nebo opakované tlučení do nezhojených modřin (Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1936). To ostatně připomněl výslovně i sám dovolatel, avšak s jedinou výjimkou, a to právě posledního ze shora uvedeného demonstrativního výčtu. Právě opakované tlučení do modřin bylo ovšem v nyní posuzované věci přímo shledáno. V tomto směru je právní kvalifikace tedy přiléhavá. Zároveň je nutno doplnit, že soud prvního stupně zároveň dospěl v kontextu kvalifikace těžké újmy k závěru, že jednání obviněného způsobovalo poškozené tlučením do nezhojených modřin a zlomených žeber bolesti na hranici snesitelnosti, tedy mučivé útrapy. V této souvislosti by tedy bylo možno uvažovat dokonce o naplnění obou kvalifikačních znaků (surový a trýznivý způsob). Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno pouze obviněným, nelze se s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius touto možností jakkoli blíže zabývat.
19. Co se pak týče námitky nenaplnění znaku delší doby páchání podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, judikatura dovodila, že ten je dán (podle intenzity) při trvání v řádu měsíců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1560/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1598/2015). V nyní posuzovaném případě se obviněný takového jednání dopouštěl od září 2022 do 5. 3. 2023, tedy po dobu 6 měsíců, a to jak formou psychického násilí, hrubých verbálních útoků, vyvolávání strachu, omezování poškozené, tak i fyzických atak. K tomu je vhodné připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1294/2015, podle kterého je doba 6 měsíců dostatečná pro naplnění kvalifikačního znaku delší doby za situace, kdy je oběť vystavena hrubým verbálním útokům. V nyní posuzovaném případě bylo navíc toto jednání doplněno i násilnými útoky obviněného, které vyvrcholily brutálním několikahodinovým atakem dne 4. 3. 2023. I v tomto případě tedy bylo nutné argumentaci vznesenou dovolatelem odmítnout. Za prvé je založena toliko na vlastním dílčím skutkovém závěru, že je třeba posuzovat toliko jednání posledních tří týdnů od závěrečného útoku a za druhé pak postrádá opodstatnění, neboť vychází-li soud z celkové doby páchání a intenzity útoků, bylo nutno dospět právě k závěru, že se obviněný trestného činu týrání osoby ve společném obydlí dopouštěl po dobu delší 6 měsíců, tedy po delší dobu ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
20. Třetím okruhem námitek napadající právní posouzení pak byly výhrady vůči hodnocení skutečností rozhodných pro výměru a druh trestu podle § 38 a § 39 tr. zákoníku. Nutno důrazně připomenout, že námitky tohoto druhu, tedy vůči přiměřenosti uloženého trestu, leží zcela mimo hranici dovolacího přezkumu a nelze je tedy uplatnit pod žádným dovolacím důvodem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Veškeré námitky obviněného ale svojí podstatou pouze zdůrazňují (podle mínění dovolatele polehčující) okolnosti na jeho straně, které měly být zohledněny. V zásadě tak ventilují toliko nespokojenost s uloženým trestem a požadují jeho zmírnění. Takové požadavky jsou ovšem v rámci dovolacího řízení nepřípustné a nejsou způsobilé naplnit žádný dovolací důvod.
21. Co se týče podnětu dovolatele na odklad či přerušení výkonu trestu, tento nebyl předsedou senátu soudu prvního stupně učiněn, takže postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. nepřicházel v úvahu. Pokud pak jde o případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., tak předseda senátu Nejvyššího soudu pro něj žádný relevantní důvod neshledal.
22. Na základě všech výše uvedených úvah a závěrů pak Nejvyšší soud podané dovolání obviněného R. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky posoudil dílem jako míjející se s dovolacími důvody pode § 265b tr. ř. a ve zbytku pak jako zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu