4 Tdo 1240/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání
obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018,
sp. zn. 6 To 117/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 2 T 5/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 2 T 5/2018,
byl obviněný M. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze
spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,
kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 28. 9. 2017 v blíže neurčené odpolední době, v P., v objektu garáže obývané
osobami bez přístřeší, poblíž nádraží Českých drah V., poté co pozval
poškozenou L. Š., na krabicové víno, užil násilí k překonání odporu poškozené,
na kterou se vrhl, zaklekl ji, poškozená se jej snažila odstrčit a chytat za
ruce, říkala mu, ať na ni nesahá, přičemž jí jednu svou ruku, zřejmě hranou
předloktí, přiložil na krk v oblasti ohryzku a silně tlačil, dokud fyzický
odpor poškozené neustal, následně jí svlékl kraťasy a kalhotky a na poškozené
vykonal nechráněnou vaginální soulož.
Za uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 6 obviněnému podle § 185 odst.
2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 2 T
5/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném
odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 6
To 117/2018, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 6 To
117/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku, protože výsledky dokazování prokázaly, že se nestal
skutek, pro který byl odsouzen a proto měl být obžaloby podle § 226 písm. a)
tr. ř. zproštěn. Dále namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními a že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá žádný
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Předmětný extrémní nesoulad měl za následek
porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení práva na spravedlivý
proces.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje z
toho, že usnesením soudu druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný
prostředek, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně obviněný uvádí, že se skutku, který by měl odpovídat zločinu
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nedopustil. Vyjadřuje
přesvědčení, že skutkové závěry soudů jsou postaveny pouze na domněnkách a
spekulacích, které nemají reálný podklad v provedeném dokazování. Poukazuje na
skutečnost, že jediný přímý důkaz představuje výpověď poškozené L. Š., která
je těžká alkoholička, když pod vlivem alkoholu byla i v době údajného spáchání
skutku a její vnímání reality tím bylo evidentně ovlivněno. Současně zdůrazňuje
rozpory ve výpovědi poškozené s objektivně zjištěnými skutečnostmi, když
nalezené spodní kalhotky, o kterých tvrdila, že jsou její, nebyly její, což
prokázalo odborné vyjádření ohledně DNA a přestože tvrdila, že došlo k dokonané
souloži, tak jeho sperma nebylo ve vagině poškozené nalezeno. Stejně tak nebyly
nalezeny žádné stopy zranění v okolí vaginy poškozené. Namítá rovněž, že
podlitiny na těle poškozené podle závěrů znaleckého posudku mohly vzniknout
před 28. 9. 2017. Zdůrazňuje, že pokud by překonal odpor poškozené, musely by
být na jejím krku nalezeny podlitiny, což se nestalo.
Dovolatel dále namítá, že soudy provedly ve věci neúplné dokazování, když
vycházely toliko z výpovědi poškozené a neprovedly žádný důkaz k posouzení její
věrohodnosti. Současně odkazuje na zásadu in dubio pro reo a nález Ústavního
soudu I. ÚS 910/07, který zakazuje soudům hodnotit důkazy za použití libovůle.
Zdůrazňuje, že v rámci podaného odvolání navrhl, aby soudy provedly znalecké
zkoumání osoby poškozené a vypracovaly znalecký posudek z oboru sexuologie ve
vztahu k nálezu ze dne 29. 9. 2017 učiněného Ústavem pro péči o matku a dítě o
stavu vaginy poškozené.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a vadné řízení mu předcházející a
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově na ně
navazující, tj. zejména rozsudek.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 7.
2018, sp. zn. 1 NZO 694/2018, nejprve odkázal na průběh řízení před soudy
nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých
skutečnostech spatřuje jejich naplnění.
Poté rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., když zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze napadat
proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v
návaznosti na to rozporovat skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného uvedl, že veškeré výhrady směřuje
do rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů soudy
nižších stupňů. Na základě těchto námitek obviněný zpochybňuje zjištěný
skutkový stav a předestírá vlastní verzi skutkového děje, která je založená na
tvrzení, že poškozenou neznásilnil. Takto uplatněné námitky se se zvoleným
dovolacím důvodem míjí a nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod.
Státní zástupce připouští, že v rámci dovolacího řízení lze výjimečně připustit
zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud by nedostatky v
rozhodování soudů nižších stupňů znamenaly porušení práva na spravedlivý
proces. Jednalo by se např. o situaci tzv. opomenutých důkazů nebo situaci, kdy
by důkaz podstatný pro rozhodnutí o vině byl získán např. nezákonným způsobem,
popř. o vadu spočívající v tom, že by skutková zjištění soudů byla v extrémním
rozporu s provedenými důkazy. Třebaže dovolatel namítá existenci extrémního
rozporu, tak žádného pochybení, které by zakládalo porušení práva na
spravedlivý proces, se soudy v posuzované věci podle státního zástupce
nedopustily.
Konstatuje, že soudy nižších stupňů věnovaly věci náležitou pozornost, včetně
otázky posouzení věrohodnosti poškozené, když si byly vědomy toho, že u jednání
obviněného vůči poškozené žádný další přímý svědek nebyl, což ovšem v případě
dané trestné činnosti bývá obvyklé. Zdůrazňuje, že popis události nepřímo
podporuje výpověď svědka P. a zčásti i výpovědi dalších svědků, kterým se
poškozená s tím, že byla znásilněna, svěřila nedlouho poté. Nevinu obviněného
ani neprokazuje odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a
genetika, když odborné vyjádření z oboru biologie a genetika obviněného jako
pachatele nevyloučilo. Rovněž znalecký posudek MUDr. T. Vojáčka, který se
vyjadřoval k hematomům na těle poškozené, nevinu obviněného neprokazuje, když
znalec toliko uvedl, že se nemůže vyjádřit k okamžiku vzniku hematomů.
V dané věci státní zástupce ani neshledává předpoklady pro uplatnění zásady in
dubio pro reo, když soudy pochybnosti o vině obviněného neměly. Rozhodnutí
soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů, když
dokazování ve věci bylo provedeno řádně a ve zcela dostačujícím rozsahu. Pokud
soudy nějaký z navrhovaných důkazů neprovedly, tak svůj postup řádně
odůvodnily.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
státní zástupce uvedl, že tento nebyl naplněn, když jeho naplnění je závislé od
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání
obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když bylo
podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje
ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v
řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání
obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. dovozuje v nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v tvrzené
existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými
důkazy, v porušení zásady in dubio pro reo a neprovedení všech požadovaných
důkazů.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný
své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny
uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů
(nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozené) a vadná skutková zjištění a přitom
současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ? sekundárně ? vyvozuje
závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela
míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací
námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. ale ani žádný jiný.
Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Obviněný především namítá
existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými
důkazy, když následně na podkladě tohoto tvrzení dovozuje možnost zásahu
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího
řízení. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke
konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na
právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti
skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a
provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí
Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba
uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu
musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší
soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř.
ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých
druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1.
2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu
nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak
obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě.
Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3
Tdo 1615/2014).
Nejvyšší soud má za to, že v dané věci není dána existence extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když samotný obviněný ji
dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů. Především je třeba uvést, že soudy
nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to
zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je
třeba konstatovat, že tento si byl vědom určité složitosti věci, takže podrobně
vyslechnul všechny zúčastněné osoby, přičemž následně výpověď obviněného a
výpověď poškozené L. Š. hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů,
zejména výpovědí dalších slyšených svědků. Všechny provedené důkazy hodnotil v
jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Soud prvního stupně současně neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i
důkazy, jejichž provedení navrhovala obhajoba, takže dokazování neprováděl
selektivním způsobem. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně
rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům
a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně, bod
14.). Uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozené
L. Š., jak naznačuje obviněný v rámci podaného dovolání, ale i na výpovědích
dalších svědků, kteří sice vlastní skutek neviděli, ale kterým se poškozená
bezprostředně poté svěřila s tím, co se mělo stát a kteří se vyjádřili k
psychickému stavu poškozené (viz např. svědek J. D.).
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci
podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání,
když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného
(viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §
134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému
objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst.
6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. V dané
souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání
uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti.
Obviněný především zpochybňuje věrohodnost poškozené, když namítá, že tato je
těžká alkoholička. V souvislosti s touto argumentací je ovšem třeba zdůraznit,
že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozené zabývaly, když, jak
již bylo naznačeno, věrohodnost její výpovědi nepřímo podporují i výpovědi
dalších slyšených svědků. Navíc při posuzování věrohodnosti poškozené nelze
také pominout rozpory ve výpovědi samotného obviněného. Zároveň je třeba uvést,
že poškozená nerozporuje, že požívá alkohol, ani skutečnost, že v době činu
byla podnapilá, když i obviněný byl podnapilý. Zde je třeba zdůraznit, že
poškozená a obviněný včetně dalších svědků se pohybovali v komunitě lidí
žijících ne zcela standardním způsobem života, jednalo se v podstatě o lidi bez
domova, přičemž z provedeného dokazování je nepochybné, že všichni zúčastnění
mají určité sklony k požívání alkoholických nápojů ve větší míře (viz č. l.
199-200). Při posuzování věrohodnosti poškozené nelze také pominout, že
poškozená na rozdíl o obviněného po celou dobu probíhajícího trestního řízení o
rozhodujících skutečnostech vypovídá neměně. Za této situace závěr soudů
nižších stupňů o věrohodnosti poškozené nelze považovat za vadný a nelogický.
Obecně je třeba zdůraznit, že samotný fakt, že určitá osoba požívá každodenně
alkoholické nápoje, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti a nutnosti
jejího znaleckého zkoumání, pokud současně nevzniknou závažné pochybnosti o
schopnosti takového svědka řádně vnímat a reprodukovat prožité události. O
takový případ se nejedná, když jak již bylo naznačeno, věrohodnosti výpovědi
poškozené svědčí i další provedené důkazy.
Pokud se týká dalších námitek obviněného vztahujících se k věrohodnosti
poškozené z pohledu tvrzení obviněného, že poškozená tvrdila, že soulož byla
dokonaná a že na dámských kalhotkách nebyly nalezeny stopy jeho DNA a že nebyly
prokázány stopy násilí na jejím těle, tak je třeba zdůraznit, že obviněný
opětovně jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů. Zde
se sluší podotknout, že tvrzení obviněného představuje jeho verzi k výpovědi
poškozené a že stejné námitky obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. S
uvedenou argumentací se soud druhého stupně zcela vyčerpávajícím způsobem
vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na ni odkazuje, když se s odůvodněním
soudu druhého stupně zcela ztotožnil (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého
stupně).
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená
zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže
zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je
tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo
praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li
přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze
odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.
5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v
tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání
požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů
mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného
vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely
nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v
pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud
podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání
trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za
předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného
není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již
nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci
nejednalo.
Obviněný totiž porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a
dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy
opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších
stupňů. Zde je třeba zdůraznit, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Ohledně námitek obviněného týkajících se neprovedení všech požadovaných důkazů
je třeba uvést, že obviněný v podstatě namítá neúplný rozsah dokazování, byť se
výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně platí, že
neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený
důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však
povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit
takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými
důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro
zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro
zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 134/12).
K problematice tzv. opomenutých důkazů se v minulosti opakovaně vyjádřil
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6.
1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.
III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve
vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na
odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi
důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani
vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj.
argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci namítá obviněný, že soudy
neprovedly řadu důkazů, které navrhoval provést. V tomto směru je ovšem třeba
podotknout, že soud druhého stupně řádně zdůvodnil, z jakých důvodů považuje
provádění dalších důkazů navržených v rámci podaného odvolání za nadbytečné a
Nejvyšší soud na jeho zdůvodnění zcela odkazuje (viz str. 3 usnesení soudu
druhého stupně).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací
obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů
rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím
deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravující
dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je
nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle
něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová