4 Tdo 480/2024

4 Tdo 480/2024-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 o dovolání obviněného A. V., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 11 To 342/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 63/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 4 T 63/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný A. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku (skutek I.) a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (skutek II.). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

I.

dne 27. 7. 2022 v přesně nezjištěné době nejméně od 13:30 hod. do 14:30 hod. na přesně nezjištěném místě na polní cestě mezi poli u obce XY, okres XY, po předchozí domluvě přes sociální síť Instagram, kde ml. AAAAA (pseudonym), kontaktoval prostřednictvím instagramového účtu pojmenovaném "XY", že spolu půjdou ven, vyzvedl poškozenou na parkovišti u obchodního domu XY na sídlišti v XY a osobním automobilem značky BMW černé barvy ji odvezl z XY na polní cestu u obce XY, kde po ml. AAAAA požadoval pohlavní styk za peníze, a když poškozená řekla, že nechce s ním mít fyzický kontakt, po jeho naléhání však svolila, že za finanční částku ve výši 2 500 Kč mu umožní se jí dívat na zadek a zdůraznila, že se bude jen dívat, přičemž poté, co oba vystoupili z vozu a ml. AAAAA se postavila čelem k vozu, si stoupl za ni, začal ji osahávat na zadku, sahal jí na genitál a zasouval prsty do vagíny, načež se ho poškozená ml. AAAAA zeptala, co to dělá, na což neodpověděl, poté jí zasunul penis do vagíny a vykonal na ní soulož, kdy potom poškozenou odvezl vozem zpět do XY,

II. dne 24. 8. 2022 v přesně nezjištěné době nejméně od 13:45 hod. do 14:15 hod. v obci XY, okres XY, ul. XY, na lesní cestě poblíž domu č. p. XY, po předchozím seznámení přes sociální síť Instagram přijel po domluvě za ml. BBBBB (pseudonym), do místa jejího bydliště – ul. XY č. p. XY, XY, pod záminkou, že jí dá cigarety výměnou za zaslání fotografií intimního charakteru, kdy poté, co přijel, jí řekl, že jí dá přesně nespecifikovanou finanční částku za sexuální služby, začal ml. BBBBB sahat pod tričko na břicho, na záda a na zadek, přičemž ho poškozená žádala, aby svého jednání zanechal, načež poškozenou uchopil za předloktí a odvedl do blízkého lesa, kde poškozenou opřel o strom, stahoval jí tepláky a kalhotky, čemuž se poškozená bránila tak, že mu dávala ruce pryč a zpátky se oblékala, načež ji chytil za boky a zezadu svým penisem vnikl do vagíny a vykonal na poškozené soulož, přičemž před i při pohlavním styku mu poškozená ml. BBBBB opakovala, že to nechce, ať přestane.

2. Za skutek pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně a za sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 4 T 87/2022, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 4 T 87/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Za skutek pod bodem II a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 2 T 4/2023, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 2 T 4/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně poškozené BBBBB a AAAAA odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 11 To 342/2023, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 11 To 342/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 4 T 63/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když jeho jednání pod bodem II bylo nesprávně posouzeno jako zločin znásilnění.

7. Dovolatel akcentuje, že soud prvního stupně ho uznal vinným mimo jiné i zločinem znásilnění. Poukazuje na to, že v rámci podaného odvolání především namítal, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu znásilnění, a to konkrétně znak „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku“. Jeho odvolání ovšem bylo zamítnuto, aniž by se odvolací soud s touto námitkou vypořádal. Následně obviněný poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. TpjF 158/80, jenž definuje násilí při spáchání trestného činu znásilnění. Současně poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kdy podle jeho názoru z tohoto odůvodnění není zřejmé, v jaké chvíli měl použít svojí fyzickou sílu, aby překonal vážně míněný odpor poškozené. Podle něho sama poškozená vypověděla, že do pohlavního styku byla nucena pouze přemlouváním a finančními nabídkami, nikoliv násilím. Navíc při pohlavním styku spolupracovala a jak sama uvedla, kdyby chtěla mohla z místa odejít.

8. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že poškozená stran toho, v čemž soud prvního stupně spatřoval násilí, tj. držení za předloktí a že ji měl poškozený svlékat a ona se znovu oblékat, měnila výpovědi, čímž podle obviněného došlo ze strany soudu prvního stupně k nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Soud druhého stupně toliko uvedl, že otázka sundávání tepláků a kalhotek představovala jediný rozpor, který ovšem nepovažoval za významný. K otázce držení za ruku se pak odvolací soud nijak nevyjádřil. Obviněný poukazuje na skutečnost, že v těchto dvou situacích je spatřování použití násilí, které je důležité pro naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění a za této situace se soudy nižších stupňů měly s těmito rozpory řádně vypořádal. Navíc akcentuje, že sundávání kalhotek nemá povahu násilí. Stejný závěr vztahuje k držení ruky/předloktí.

9. Pokud pak odvolací soud definuje pojem donucení, tak zcela pomíjí, že donucení muselo být provedeno za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy. Donucení, které poškozená popisovala spočívalo v přemlouvání a finančních nabídkách z jeho strany. Soudy tedy učinily zcela chybný názor, že postačí pouhé donucení ze strany obviněného k překonání vážně míněného odporu poškozené, když ovšem donucení je nutno provést násilím, pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy.

10. Protože skutkový stav byl nesprávně zjištěn, byl následně nesprávně právně kvalifikován. Soudy tedy nesprávně jeho jednání posoudily jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejedná, neboť nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka zločinu znásilnění. Existence extrémního rozporu pak zakládá neústavnost napadeného pravomocného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04) a je tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby byl výrok o vině a trestu pod bodem II z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 4 T 63/2023 zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí, obsahově na tento výrok navazující a aby věc byla vrácena k dalšímu projednání.

12. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 122/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání. Podle státní zástupkyně námitky obviněného odpovídají primárně dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Obviněný totiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav s tím, že pokud by nebylo v rámci hodnocení důkazů přihlédnuto k výpovědi poškozené BBBBB učiněné v rámci hlavního líčení, tak by nebyl prokázán znak násilí. Podstatu námitek tvoří zpochybnění skutkových zjištění.

13. Následně státní zástupkyně poukazuje na skutek pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Konstatuje, že znak násilí byl v rozsudku soudu prvního stupně popsán tak, že obviněný uchopil poškozenou za předloktí a odvedl jí do blízkého lesa, kde jí opřel o strom, stahoval jí tepláky a kalhotky, čemuž se poškozená bránila tak, že mu dávala ruce pryč a zpátky se oblékala. S použitou právní kvalifikací se pak soud prvního stupně vypořádal v bodě 32 svého rozsudku.

14. Státní zástupkyně konstatuje, že obviněný pak v podaném odvolání uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání stran změny výpovědi poškozené

ohledně skutkových okolností, které byly určující pro samotné právní posouzení skutku. Podle státní zástupkyně se ovšem odvolací soud s touto dovolací argumentací vypořádal v bodě 6 svého rozhodnutí. Podle odvolacího soudu znak donucení představuje nátlak, který vyvíjel obviněný na vůli poškozené, a proto odvolací soud souhlasil s tím, že jednání obviněného bylo právně posouzeno i jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

15. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že za násilí se považuje ve smyslu § 185 odst. 1 alinea první podle soudní praxe použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Vážně míněný odpor znásilňované osoby tedy musí být překonán za použití fyzické síly. Ta byla soudem prvního stupně definována uchopením za předloktí a tím, že poškozená dávala obviněnému ruce pryč a zpátky se oblékala. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že poškozená si intimní styk s obviněným nepřála a minimálně mu odstrkávala od sebe ruce. Tedy dávala mu srozumitelně najevo, že si intimní styk s ním nepřeje. Jestliže tedy poškozená odstrkávala ruce obviněného, šlo z jeho strany nepochybně o projev fyzického násilí vůči poškozené, neboť pokračování v sexuálních aktivitách až k souloži se odehrálo právě za použití fyzické síly, kterou obviněný eliminoval obranné reakce poškozené.

16. Podle státní zástupkyně ovšem lze přisvědčit dovolateli v tom, že výrok rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen obsahuje širší škálu násilného jednání vůči poškozené, než kterou sám soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zohlednil. Protože ovšem všechny znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku byly naplněny, nejedná se o takové pochybení, které by muselo vyvolat kasační zásah Nejvyššího soudu.

17. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí dále s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.

Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Obviněný předmětný dovolací důvod uplatnil v první variantě tohoto zvoleného dovolacího důvodu.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř., by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

27. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

28. Nevyšší soud považuje za vhodné nejprve zdůraznit, že obviněný výslovně své dovolání a uplatněné dovolací námitky směřuje toliko do výroku o vině pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně a zvolené právní kvalifikace tohoto skutku, když jen zpochybňuje právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Proto se Nejvyšší soud zabýval jen skutkem pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv skutkem pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento není v rámci podaného dovolání napadán.

29. Dovolací soud má za to, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný při formulování tohoto dovolacího důvodu vychází z jiného skutkového stavu, než jaký mají za prokázaný soudy nižších stupňů, když teprve na podkladě jiného skutkového stavu (neprokázání násilí vůči poškozené) dospívá k závěru o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání. Taková argumentace není obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když při posuzování jeho naplnění je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů.

30. Současně je třeba uvést, že v dovolání deklarované námitky týkající se skutku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v podaném odvolání. Ze strany dovolatele jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 23 a 26, 28, 29 a 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

31. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné se k dovolací argumentaci obviněného blíže vyjádřit. Jak již bylo naznačeno, obviněný zpochybňuje, že by v případě skutku pod bodem II použil vůči poškozené násilí k donucení k pohlavnímu styku. Předmětnou námitku staví na tvrzení, že výpověď poškozené je rozporuplná a že odvolací soud na jeho odvolací argumentaci stran tvrzeného rozporu řádně nereagoval, takže dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Předně je třeba uvést, že fakticky obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně hodnotily provedené důkazy, takže tuto argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou dávkou tolerance.

32. Nejprve je třeba uvést, že soud prvního stupně se otázkou použití násilí vůči poškozené k donucení k pohlavnímu styku zabýval (viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Stejně tak se tím, zda obviněný vůči poškozené použil násilí a v čem toto spočívalo zabýval i odvolací soud, a to z pohledu odvolací argumentace obviněného (viz 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Současně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se zabývaly i otázkou věrohodnosti verzí poškozené a obviněného, když následně řádně zdůvodnily, na základě, jakých důkazů a skutečností vycházely z výpovědi poškozené (viz body 23–26, 28, 32 rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že obviněný toliko poukazuje na skutečnost, týkající se určitého rozporu mezi výpovědi poškozené z přípravného řízení a u hlavního líčení (bránění sundávání tepláků a kalhotek), ovšem na tuto námitku odvolací soud dostatečným způsobem reagoval, tedy nepominul jí (viz bod 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Navíc nelze pominout, že již v rámci přípravného řízení si poškozená nebyla zcela jistá, zda se bránila sundávání tepláků a kalhotek či nikoliv (viz č. l. 90 spisu soudu prvního stupně (dále jen „spisu“), tedy to v přípravném řízení zásadně nevyloučila. Odvolací soud v rámci reakce na odvolací námitky obviněného zároveň poukázal i na skutečnost, že obviněný zcela pomíjí, že již v rámci přípravného řízení poškozená vypověděla, že obviněnému opakovaně dávala najevo, že s ním nechce mít pohlavní styk, když mu odstrkávala ruce a slovně mu sdělila, že nemá o pohlavní styk zájem. Jinak vyjádřeno, poškozená podle své výpovědi z přípravného řízení již před vlastním pohlavním stykem dávala dovolateli nejprve slovně a poté i jeho odstrkáváním najevo, že nemá o pohlavní styk zájem (viz č. l. 89 spisu) a přesto obviněný svého jednání nezanechal. Pokud poškozená svoji výpověď v rámci hlavního líčení jistým způsobem doplnila a upřesnila, tak z tohoto nelze dovodit její nevěrohodnost a tvrzenou existenci extrémního rozporu, když nelze pominout, že její výslech v rámci hlavního líčení byl podrobnější a byl to právě soud, ale i strany trestního řízení, které se dotazovaly na určité okolnosti, které nebyly v rámci přípravného řízení dostatečně objasněny.

33. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů spatřovaly použití násilí vůči poškozené ze strany obviněného podle skutkových zjištění v tom, že obviněný poškozenou držel za zápěstí a odvedl jí do lesa, kde na ní vykonal soulož, a takto jednal za situace, kdy poškozená dávala nejprve slovně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a poté svůj nesouhlas tím, že mu jednak odstrkávala ruce a když jí obviněný svlékal, tak se tato snažila znovu obléci, čímž mu nepochybně naznačovala, že s jeho jednáním nesouhlasí. Přesto obviněný svého jednání nezanechal a vykonal na ní soulož (viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 rozhodnutí odvolacího soudu).

34. Z pohledu shora prezentovaných skutkových závěrů soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné objasnit znak „násilím donutit jiného k pohlavnímu styku“. Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání jakkoliv vážně míněného a projeveného nesouhlasu s pohlavním stykem nebo dokonce překonání či zamezení odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.

Není ovšem nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014). Rozhodné je, že došlo k použití určité fyzické síly, která nemusí být intenzivní ani hrubá, musí však vést k překonání nesouhlasu i případného odporu oběti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012) (viz Šamal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář.

3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2334 s.). Tedy za použití násilí se považuje i méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby pachatel znemožnil obranu oběti a mohl na ní vykonat soulož (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 903/2020). Jinak vyjádřeno, násilí použité vůči oběti, může spočívat i použití fyzické síly nízké intenzity, zejména je-li z chování oběti zřejmé, že s pohlavním stykem nesouhlasí, kdy takový postoj dává najevo, např. slovně, ale i svých chování, např. postojem těla, odstrkáváním pachatele nebo např. tím, že se snaží obléci, poté co se jí pachatel pokouší vysvléct apod., takže je zřejmé, že pohlavní styk odmítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Podstatné je, aby byl překonán nesouhlas oběti, tedy nesmí se jednat o odpor předstírány (např. obvyklou milostnou předehru mezi oběma partnery, kteří se znají a preferují takový způsob sexuálních aktivit). Pohlavní styk bez souhlasu oběti je znásilněním, přičemž souhlas musí být dán dobrovolně jako následek svobodné vůle dotčené osoby posuzované z hlediska kontextu všech skutečností, zejména celkového chování oběti, situace, za které k pohlavnímu styku došlo.

Jak již bylo zmíněno, vážně míněný nesouhlas s pohlavním stykem může oběť projevit i způsobem chování.

35. Z pohledu shora prezentovaných skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů a se kterými se ztotožnil i dovolací soud, neshledal Nejvyšší soud v předmětné věci tvrzenou existenci extrémního rozporu. Naopak lze uzavřít, že jednání obviněného naplňovalo všechny objektivní znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, především zpochybňovaný znak, že „násilím jiného donutil k pohlavnímu styku“. I Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný, přestože mu dala poškozená slovně, ale i svým aktivním jednáním najevo, že nemá o pohlavní styk s ním zájem, svého jednání nezanechal a vykonal na poškozené soulož. Vlastní násilí spočívalo v tom, že poškozenou přes její slovní nesouhlas se souloží uchopil za ruce a odvedl do lesa. Je tedy nepochybné, že obviněný poškozenou násilím donutil k pohlavnímu styku realizovaného souloží. Je tomu tak proto, že donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání projeveného nesouhlasu poškozené či za použití násilí. Výsledkem násilí tedy bylo, že poškozená po vyjádření vážně míněného nesouhlasu upustila od dalšího vzdoru ze strachu (viz výpověď poškozené). Obecně lze připustit, že ze strany obviněného se jednalo o násilí menší intenzity, ovšem právě z chování poškozené obviněnému muselo být zřejmé, že s pohlavním stykem nesouhlasí. Nelze rovněž pominout, že i obrana poškozené byla jistým způsobem ztížena, neboť tato byla na místě s obviněným sama, tohoto viděla uvedený den poprvé a z celé situace měla obavy, když se bála toho, jak by to dopadlo, pokud by se bránila intenzivněji. Již z toho pohledu, že se uvedený den viděli poprvé, v podstatě se neznali, muselo být obviněnému zřejmé, že nesouhlas poškozené s pohlavním stykem je vážně míněný a nikoliv předstíraný. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl sice uplatněn právně relevantně, ale zjevně neopodstatněně.

36. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento byl uplatněn jen formálně, když obviněný při jeho formulaci vycházel z toho, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy vycházel z jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, nemohl se Nejvyšší soud následně právně relevantně zabývat naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když při posuzování důvodnosti tohoto dovolacího důvodu je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Nadto Nejvyšší soud otázku použití násilí vůči poškozeného objasnil v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí.

37. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že skutková zjištění vyjádřena v bodě II rozsudku soudu prvního stupně skutečně obsahují širší škálu jednání, než jaké měl za prokázané soud prvního stupně (tvrzení, že poškozená i během pohlavního styku sdělovala, že to nechce, ať přestane) a o jakém vypovídala poškozená. Jedná se o jistý nedostatek, který ovšem nevyžaduje změnu napadených rozhodnutí. V tomto směru nelze totiž pominout, že jednání, které bylo před soudem prvního stupně prokázané, samo o sobě naplňovalo znak „násilím jiného donutil k souloží“. Jinak vyjádřeno, skutková zjištění, která byla prokázána na základě provedených důkazů naplňují všechny znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Uvedené skutečnosti, které nebyly na základě provedeného dokazování prokázány, tedy neměly na zvolenou právní kvalifikaci žádný vliv a nejsou tak zásadního významu, aby toto pochybení soudu prvního stupně muselo vést ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Naznačené pochybení soudu prvního stupně má povahu spíše formální vady a zrušení předmětných rozhodnutí by znamenalo toliko to, že by nové projednání věci před soudy nižšího stupně ve svých důsledcích znova vedlo k tomu, že výrok o vině i jeho právní kvalifikace by zůstal beze změny. Vzhledem k tomu závěru Nejvyšší soud shledal, že je zcela zřejmé, že zrušení napadeného rozhodnutí by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

38. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 6. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu