4 Tdo 524/2025-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 3 To 321/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Prachaticích pod sp. zn. 3 T 68/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 3 T 68/2024, byl obviněný V. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byl za něj odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na pět let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný V. K. zavázán zaplatit poškozené společnosti WOOD FOX forest, s. r. o., na náhradě škody 3 000 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody 12 143 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená pojišťovna podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve výroku o vině a
podrobněji rozvedená v odůvodnění rozsudku lze shrnout následovně. Obviněný se společně s dvěma dosud neustanovenými muži v úmyslu přimět poškozeného Š. Z., k okamžitému zaplacení 250 000 Kč až 280 000 Kč dostavil dne 12. 7. 2023 v době od 19. 10 do 19. 30 hodin k domu poškozeného v obci XY, okres XY, a u branky domu ho vyzvali k bezprostřední úhradě výše uvedené částky určené k uspokojení pohledávky, kterou vůči němu údajně měla firma SaS (pozn. přesněji nebyla v rozsudku tato společnost specifikována; z obsahu spisu, lze dovodit, že se jedná o SaS ENERGO, s.
r. o). Poté, co poškozený odmítl zaplatit a snažil se jim dokumentací ve svém mobilním telefonu prokázat neexistenci tvrzené pohledávky, byl jedním z neztotožněných spolupachatelů fyzicky napaden úderem pěstí do obličeje, po kterém upadl na zem. Následně na něj zaútočili všichni spolupachatelé společně, opakovaně ho bili do hlavy pěstmi, kopali do něj, a přitom po něm požadovali zaplacení předmětné pohledávky a vyhrožovali mu, že vědí, kde má rodinu. V průběhu útoku poškozenému vypadl z ruky mobilní telefon značky Samsung S10 s vloženou SIM kartou, kterého se útočníci zmocnili a z místa činu utekli.
Poškozený utrpěl poranění spočívající ve zhmoždění obličeje a zlomenině spodiny levé očnice bez posunu, se zakrvácením čelistní dutiny a přítomností vzduchu v očnici a podkoží, s obvyklou dobou léčení přibližně čtyři týdny. Odcizením mobilního telefonu byla společnosti WOOD FOX forest, s. r. o., způsobena škoda ve výši nejméně 3 000 Kč.
3. Rozsudek Okresního soudu v Prachaticích obviněný napadl v celém rozsahu odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 3 To 321/2024, tak, že z podnětu obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a obviněného při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. odsoudil k mírnějšímu trestu. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mu vyměřil trest odnětí svobody na třicet měsíců se zařazením k jeho výkonu podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Trest vyhoštění obviněnému znovu neukládal. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Filípka podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s uvozujícím obecným tvrzením, že rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logiky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že výsledky dokazování jsou opakem toho, co bylo skutečným obsahem důkazů, a že byly bez dostačujícího odůvodnění zamítnuty zásadní důkazy navržené obhajobou. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
5. V navazující části dovolání obviněný opět bez bližší specifikace namítl, že důkazy byly provedeny selektivně a jednostranně v jeho neprospěch. Soud prvního stupně se nezabýval tím, kdo byli zbylí dva spolupachatelé, svévolně vybíral z výpovědí svědků pouze pasáže, které šlo vyložit k tíži obviněného, slepě převzal závěry poškozeného o tom, že jedním z útočníků byl obviněný, ačkoli ten se od počátku hájí tím, že na místě činu nebyl (k tomu obviněný odkázal na argumenty uvedené v doplnění odvolání ze dne 17. 11. 2024). Podle dovolatele došlo k důkazní situaci, kterou lze označil jako tzv. „cherry picking“ (pozn. vybírání třešní). Soud prvního stupně převzal negativní postoj poškozeného vůči obviněnému, což se projevilo nejen jednostranným hodnocením důkazů, ale i projevy antipatie vůči Ukrajincům, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud vadné skutkové závěry soudu prvního stupně bez dalšího převzal.
6. Obviněný dále konstatoval, že závěr o vině stojí pouze na nepřímých důkazech netvořících ucelený řetězec. Pokud je soudy zdůrazňováno, že automobil tov. zn. Audi A5 reg. zn. XY užívaný obviněným byl dne 12. 7. 2023 v čase 19:39:53 lokalizován nedaleko domu poškozeného na silnici z XY do města XY, obviněný jednak namítl, že k pozemku poškozeného vede polní cesta, kterou lze zdolat jen vozidlem typu SUV, zatímco Audi A5 je sportovním typem, a jednak rozebral časovou osu spáchaní skutku, která podle něj vylučuje možnost, aby ve vozidle zachyceném kamerovým systémem při přejezdu ve shora uvedeném čase na úsekovém měření ve směru od XY mohli být pachatelé skutku, protože v 19:32 hodin podle manželky poškozeného svědkyně A. Z., která právě telefonovala na linku 158, teprve utíkali z místa činu. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že v 19:19 hodin poškozený přijal na 23 vteřin hovor na svůj mobilní telefon, což vylučuje možnost, že byl v té době fyzicky napadán. Svědkyně A. Z. obviněného při první výpovědi jednoznačně neidentifikovala a poznala ho až po konzultaci se svým manželem, poškozeným Š. Z. Pochybení soudů nižších stupňů vnímá i v tom, že citovanou svědkyni soudy označily za věrohodnou i přes rozpory mezi jejími jednotlivými výpověďmi a její zjevně ve prospěch manžela zainteresovaný postoj.
7. Obviněný zopakoval svoji obhajobu, že se skutku nemohl dopustit, neboť nevěděl, kde se poškozený nachází a neměl motiv k jeho napadení.
8. Na závěr dovolání obviněný vznesl výhradu i vůči právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže s jediným argumentem, a to, že nebylo prokázáno odcizení mobilního telefonu Samsung S10 pachateli činu a osud tohoto telefonu zůstal neobjasněný.
9. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby vyslovil, že dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 3 To 321/2024, se zrušuje.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
11. Státní zástupce konstatoval, že podané dovolání je v podstatě doslovným opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s těmito námitkami řádně a správně vypořádaly. V této souvislosti státní zástupce připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž takto formulované dovolání bývá zpravidla považováno za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
12. Poté státní zástupce zdůraznil, že nestačí dovolací důvody pouze formálně označit, ale k provedení přezkumu Nejvyšším soudem je nutné, aby s nimi obsahově korespondovaly i konkrétní námitky dovolatele a aby tyto námitky nebyly zjevně nedůvodné. V daném případě obviněný označil jako dovolací důvod pouze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho námitky týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů je možné s určitou mírou tolerance tomuto důvodu podřadit, nicméně jsou evidentně neopodstatněné. Podle státního zástupce bylo provedené dokazování úplné a bezvadné, skutková zjištění byla učiněna na základě procesně použitelných důkazů a jejich hodnocení odpovídá zásadám logiky. Soudy se podle něj přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Rovněž skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě svědectví manželů Z. ve vazbě na dalším důkazy, byla vyvozena logicky a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
13. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný sice tvrdí, že soudy bez řádného odůvodnění neprovedly jím navržené důkazy, ale touto námitkou se není možné zabývat, protože obviněný žádné opomenuté důkazy v dovolání neoznačil. Státní zástupce současně připomněl, že soudy obou stupňů se návrhy na doplnění dokazování zabývaly a jejich případné neprovedení řádně odůvodnily (viz body 25 až 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 21 až 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
14. Závěrem státní zástupce shrnul, že rozhodnutí soudů nejsou zatížena žádnou vadou, kterou by bylo možné podřadit pod obviněným vytýkaný dovolací důvod. Skutkovým zjištěním soudu prvního stupně aprobovaným soudem odvolacím odpovídá podle státního zástupce i užitá právní kvalifikace.
15. K námitce nerespektování zásady in dubio pro reo státní zástupce připomněl, že právo na spravedlivý proces nezaručuje výsledek řízení podle představ obviněného, ale je jím zajištován nárok na spravedlivé soudní řízení, čemuž v posuzované věci soudy obou stupňů dostály a k porušení uvedené zásady, potažmo principu presumpce neviny, nedošlo jednoduše z toho důvodu, že soudy po vyhodnocení důkazů neměly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
16. Na základě uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby o něm rozhodl v neveřejném zasedání.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud shledal, že s jistou dávkou tolerance ke způsobu označení napadených výroků jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. K námitkám, které obviněný prostřednictvím svého obhájce podřadil pod explicitně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními [první alternativa dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které se obviněný fakticky domáhá] může být dán pouze tehdy, jestliže obsah důkazních prostředků vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nebo je s těmito zjištěními v přímém protikladu, případně tehdy, nelze-li na základě provedených důkazních prostředků k daným skutkovým závěrům dospět žádným logickým způsobem jejich hodnocení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze brojit proti jakýmkoliv skutkovým zjištěním, nýbrž výlučně proti těm, která mají určující význam pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům [třetí alternativa uplatněného důvodu dovolání, kterou obviněný také zmínil] se jedná tehdy, jestliže soud neprovedl či bez řádného odůvodnění odmítl provést důkazní prostředek navržený některou ze stran řízení, přičemž se jednalo o důkaz podstatný pro učinění rozhodného skutkového závěru. I v tomto případě se tedy musí namítaná vada vztahovat ke skutkovým okolnostem, které mají bezprostřední význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Nelze automaticky dovozovat, že každé neprovedení navrženého důkazu představuje opomenutý důkaz ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
20. S odkazem na výše uvedená teoretická východiska dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného vůči skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, které lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, jsou zjevně nedůvodné, protože důkazní situace poskytuje velmi spolehlivý podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a námitky, kterými se je obviněný snaží zpochybnit, jsou jen prostou polemikou se způsobem hodnocení provedených důkazů a obviněný se jimi snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, tj. že on na místě činu v rozhodný čas vůbec nebyl. Rozpory mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, na které v dovolání obviněný poukazuje, reálně neexistují. Navíc obviněný důkazní situaci účelově devalvuje tím, že označuje všechny usvědčující důkazy za nepřímé, přestože svědecká výpověď poškozeného a jeho manželky jsou důkazy přímými, neboť oba popisují incident, jemuž byli přítomni.
21. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace obviněného vztahující se ke skutkovým zjištěním je jen opakováním jeho dosavadní, již jednou uplatněné obhajoby, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů musel posoudit, ve kterých se soudy pečlivě zabývaly obhajobou obviněného a přesvědčivě i logicky vysvětlily, proč jí považují za spolehlivě vyvrácenou.
22. Námitkou obviněného, že v době spáchání skutku nemohl být přítomen na místě činu se odvolací soud vyrovnal v bodech 32 a 33 odůvodnění svého rozsudku. Poukázal na to, že obviněný v červenci 2023 užíval automobil Audi A5, RZ XY, kterým disponovala společnost SaS Energo, s. r. o. (k tomu v podrobnostech viz bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a používal mobilní telefon Samsung se dvěma SIM kartami, z nichž jedna patřila k telefonnímu číslu XY, přičemž na základě dat získaných zákonným postupem z telekomunikačního provozu a ze záznamů silničního kamerového systému bylo zjištěno, že v inkriminovaném čase bylo uvedené vozidlo i mobilní telefon s uvedenou SIM kartou lokalizovány právě poblíž místa činu.
Fyzickou přítomnost obviněného přímo na místě činu pak potvrzují výpovědi poškozeného a jeho manželky. Ti sice vozidlo, kterým pachatelé přijeli, neviděli, ale shodně uvedli, že muselo být zaparkované opodál, přičemž konkretizovali do úvahy přicházející nejbližší místo vhodné pro zaparkování, kam na něj z jejich domu nebylo možné dohlédnout a které se přitom nachází ve vzdálenosti jen pár metrů od něj. Poškozený navíc uvedl, že bezprostředně po útěku pachatelů slyšel bouchnutí dveří auta a nastartování vozidla (srovnej výpovědi na č. l.
63 až 66 a 302 až 305 tr. spisu). Soudy nižších stupňů se současně vypořádaly s námitkami údajné technické a časové nemožnosti použití vozidla užívaného obviněným k realizaci skutku. Poukázaly na to, že přítomnost vozidla Audi A5 v inkriminovaný čas nebyla zadokumentována přímo na místě činu, ovšem bezpečně bylo komplexním vyhodnocením průjezdů vozidel (viz č. l. 193–202, 202–206, 210– 219 tr. spisu) zjištěno, že se toto vozidlo nacházelo v rozhodný čas jeho blízkosti, a pokud obviněný namítá, že vozidlo Audi A5 je vozidlo sportovní a příjezdová cesta vedoucí k pozemku poškozeného je takového charakteru, že jí lze zdolat jen vozidlem typu SUV, jedná se o zjevně zkreslenou interpretaci reality, protože z protokolu o ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace na č. l.
5 až 10 je zcela zřejmé, že dům poškozeného přiléhá bezprostředně k silnici první třídy č. 39, která vede z XY do obce XY, na které bylo vozidlo Audi A5 zachyceno radarovou kamerou ve 19:39:53 hodin, poté co cca v 19:32 hodin pachatelé z místa činu utekli (viz tvrzení poškozené a čas jejího hovoru na linku 158). Soudy nižších stupňů tedy logicky uzavřely, že pachatelé po skončení útoku prchli směrem k obci XY a že k přepravě na místo činu použili vozidlo Audi A5, které předtím odstavili v dostatečné blízkosti od domu poškozeného tak, aby jej poškozený, či případní přítomní svědci nespatřili.
Informace o pohybu vozidla Audi A5 byla podpůrným, avšak relevantním důkazem, který vedl k usvědčení obviněného ze spáchání trestného činu ve spojitosti s důkazy dalšími, zejména věrohodnými výpověďmi poškozeného a jeho manželky.
23. Obviněný také namítal, že poškozený nemohl být fyzicky atakován v čase 19:19:33 hodin, neboť v té době přijal podle výpisu telekomunikačního styku telefonní hovor z čísla XY. Odvolací soud k tomu logicky poukázal na skutečnost, že osobní kontakt poškozeného s pachateli trval delší dobu a k fyzickému napadení poškozeného došlo až poté, co odmítl zaplatit vymáhanou částku a snažil se obviněného a zbylé dva útočníky přesvědčit, že tvrzená pohledávka neexistuje. Předmětný hovor trval pouze 23 sekund a byl zjevně realizován právě v prvotní části skutku, ve které ještě pachatelé nepoužili násilí. Tento závěr má oporu ve zjištění, že manželka poškozeného volala na tísňovou linku 158 a oznamovala fyzické napadení poškozeného až v čase 19:32 hodin. Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že skutečnost, že poškozený nebyl v hlavním líčení dotázán na důvod a obsah hovoru, nijak nezpochybňuje správnost sledu událostí, jak jej zjistil soud prvního stupně.
24. Obviněný zpochybnil také věrohodnost svědkyně A. Z. tvrzením, že vypovídala ve prospěch poškozeného, který je jejím manželem a ovlivnil změnu v jejích výpovědích ohledně schopnosti identifikovat obviněného tím, že jí dodatečně sdělil, že obviněný byl jedním z útočníků. S touto námitkou se odvolací soud také dostatečným způsobem vypořádal. Vysvětlil, že počáteční pochybnosti ve výpovědích svědkyně byly pochopitelné a že z jejích výpovědí nelze bez dalšího vyvodit, že by ji manžel přímo navedl k tomu, že jedním z útočníků byl obviněný V. K., pouze, jak sama u hlavního líčení přesvědčivě vysvětlila, potvrdil její podezření, že jde právě o osobu obviněného. Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné připomenout, poškozený byl oběma soudy označen za věrohodného svědka nejen z toho důvodu, že způsob, kterým u hlavního líčení a v předchozích výpovědích popisoval proběhlou událost, byl zcela konzistentní, a to i co do podrobné charakteristiky útočníků, ale i vzhledem k dalším důkazům, které jeho tvrzení objektivně podporují (např. fotodokumentace poranění, která mu byla způsobena).
25. Obviněným namítaná skutečnost, že dva ze spolupachatelů dosud nebyli identifikováni, sama o sobě nemá potenciál zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů a zákonnost samostatně vedeného stíhání obviněného V. K., protože každý ze spolupachatelů skutku je za jeho spáchání samostatně trestně odpovědný (viz § 23 tr. zákoníku).
26. Ačkoli zpočátku obviněný pravděpodobně zamýšlel opřít své dovolání i o třetí alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v jeho úvodu konstatoval, že řízení trpí vadou spočívající v nedůvodném zamítnutí obhajobou navržených důkazů, své obecné tvrzení následně nekonkretizoval přímým poukazem na alespoň jediný takový důkaz, který soudy podle něj opomněly provést nebo vzít do úvahy, natož aby se vyrovnal se spojitostí údajně opomenutých důkazů se skutkovými okolnostmi, které mají bezprostřední význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z obsahu písemně zpracovaného dovolání nelze dovodit reálné uplatnění i této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesvědčivé vysvětlení, proč soud prvního stupně neprovedl důkazy, kterých se obhajoba domáhala v hlavním líčení, je ostatně obsaženo v odstavci 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
27. K obviněným namítanému nerespektování zásady in dubio pro reo je potřeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Nad rámec uvedeného je také vhodné zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. V projednávané věci ale soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy jako ucelený systém srozumitelně poukazující na to, že k činu došlo, a to za okolností tvrzených poškozeným, což náležitě zdůvodnily. Naproti tomu obhajoba obviněného, že na místě činu nebyl, byla podle soudů spolehlivě vyvrácena.
28. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů. Dovolací argumentace obviněného tak zůstává ve své podstatě pouhou polemikou s hodnocením důkazů a s výsledky skutkových zjištění, což nelze relevantně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již ostatně judikatura Nejvyššího soudu v obdobných případech opakovaně konstatovala (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 4 Tdo 1066/2020).
29. Pokud jde výhradu obviněného k užité právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže, v dovolání k ní nelze nalézt žádný hmotněprávní argumentační podklad. Obviněný ji založil výlučně na zpochybnění správnosti skutkového zjištění soudů, že obviněný společně se svými spolupachateli poškozenému v průběhu činu odcizili mobilní telefon značky Samsung S10 (což ale bylo spolehlivě prokázáno výpovědí poškozeného – viz č. l. 63 až 66 a 302 až 305 tr. spisu). Takto koncipovanou námitku ovšem nelze pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, protože tento důvod dovolání přichází do úvahy jen v případě, pokud obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Protože obviněný neuplatnil konkrétní právní výtku vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a Nejvyšší soud není oprávněn si chybějící hmotněprávní námitky, které by mohly přicházet do úvahy, za obviněného domýšlet a místo něj je formulovat, neměl Nejvyšší soud zákonný prostor se otázkou správnosti právní kvalifikace skutku se zaobírat.
30. Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se i k námitce údajné zaujatosti soudů obou stupňů vůči obviněnému z titulu jeho ukrajinské národnosti. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího absentují jakékoli úvahy, které by tomuto spekulativnímu a soudy dehonestujícímu tvrzení obviněného odpovídaly. Soudy nižších stupňů se národností, resp. státní příslušností obviněného, zaobíraly, a to naprosto relevantně, pouze v souvislosti s trestem vyhoštění, kterým soud prvního stupně obviněného sankcionoval a který odvolací soud znovu neuložil, protože ho shledal v rozporu s § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz odst. 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 38 až 40 rozsudku odvolacího soudu).
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
31. S ohledem na zjištění, že námitky obviněného jsou buď neopodstatněné nebo nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně