4 Tdo 622/2025-1605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovoláních, která podali 1. nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného a obviněný 2. M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 7 To 109/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 10/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 45 T 10/2022, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené N. Š., nemajetkovou újmu 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená N. Š. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutková zjištění soudu prvního stupně lze shrnul takto: Dne 6. 2. 2020, v době okolo 19.00 hodin, v Praze XY, v XY, v bytě č. 3, kam obžalovaný přišel na návštěvu za poškozenou N. Š., partnerkou jeho syna, ke které měl silný citový milostný vztah, který ona neopětovala, čehož si byl vědom, s cílem se sexuálně vzrušit a uspokojit, využil toho, že poškozená, která byla v tu dobu zdravotně indisponována, usnula po požití léků v posteli, a to v poloze na břiše, přistoupil k ní, vysvlékl ji spodní díl pyžama, vnikl penisem do pochvy poškozené a na poškozené začal vykonávat soulož. Svého jednání zanechal v okamžiku, kdy se poškozená probudila a ohradila se vůči tomu, že s ní souloží. Poškozená se pak zvedla z postele a odešla se schovat do koupelny, kde setrvala několik minut. Po návratu z koupelny se křikem dožadovala, aby obžalovaný ihned její byt opustil, což on po nějaké době učinil. V důsledku útoku obžalovaného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, s níž byla poškozená hospitalizována nejprve ve dnech 25. 2.–29. 2. 2020 v Krizovém centru RIAPS, posléze v Psychiatrické nemocnici Bohnice po dobu od 11. 7.–18. 9. 2020. Od dubna 2020 nejméně do počátku září 2023 se poškozená podrobovala intenzivní psychoterapii s nutností dlouhodobého masivního užívání psychofarmak. trpěla traumatickými vzpomínkami, obavami z lidí, obavou vycházet z domu, nespavostí a nechutenstvím.
3. Rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 7 To 109/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného znovu odsoudil. Podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku mu vyměřil trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřené omezení zdržet se jakéhokoli kontaktu s poškozenou N. Š. a přiměřenou povinnost nahradit jí nemajetkovou újmu, kterou jí trestným činem způsobil.
II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně a vyjádření obviněného k němu
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně
4. Nejvyšší státní zástupkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v neprospěch obviněného dovolání, které směřovala výlučně proti výroku o trestu a formálně ho opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že obviněnému byl nezákonně uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené za zločin znásilnění podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, jelikož odvolací soud přistoupil k mimořádnému snížení tohoto druhu trestu, přestože nebyly splněny kumulativní podmínky uvedené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Nejvyšší státní zástupkyně úvodem své argumentace shrnula dosavadní průběh řízení a konstatovala, že odvolací soud znovu upravil výši trestu aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by odstranil nedostatky, které mu v souvislosti s mimořádným sníženým trestem odnětí svobody vytkl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024. Zároveň připomněla teoretická východiska pojmů „okolnosti případu“ a „poměry pachatele“, na nichž je aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku založena.
6. Odvolacímu soudu nejvyšší státní zástupkyně konkrétně vytkla, že k použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku přistoupil pro jeho plnou invaliditu v důsledku trvalého neurologického onemocnění, ovšem tento fyzický stav obviněného se od doby spáchání skutku nijak zásadně nezměnil. K aktuální dekompenzaci psychického stavu obviněného, která vyplynula ze zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 27. 2. 2025, kterou odvolací soud k důkazu provedl a ze které mimo jiné vyplynulo, že obviněný trpí megalomanickou bludnou produkcí a kognitivně-amnestickým deficitem, což je spojeno s omezenou soběstačností, nejvyšší státní zástupkyně namítla, že aktuální dekompenzace je jen výkyvem z již diagnostikovaného stavu. Znalci z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie už ve svém posudku ze dne 5. 1. 2023 popsali u obviněného depresivní poruchu, posttraumatickou stresovou poruchu, poruchu osobnosti a škodlivé užívání psychostimulantů, avšak bez zeslabení rozpoznávacích a ovládacích schopností v době činu. Dlouhodobé dopady aktuální dekompenzace na zdravotní stav obviněného nebyly v odvolacím řízení zjištěny. V intencích dřívějšího kasačního usnesení tedy nedošlo k identifikaci nové, kvalifikovaně výjimečné zdravotní okolnosti, která by sama o sobě či v souhrnu s dalšími faktory činila trest odnětí svobody uložený v rámci trestní sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku nepřiměřeně přísným.
7. Ve vztahu k povaze činu nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nedošlo „neobvykle nízkou intenzitou“. Obviněný zneužil stavu bezbrannosti poškozené vyvolaného užitím analgetik a antibiotik, a to v bytě, který vnímala jako svůj bezpečný prostor, v důsledku čehož poškozená utrpěla těžkou duševní újmu, což odpovídá typové škodlivosti uvedeného trestného činu. Argument odvolacího soudu, který srovnává daný případ s „brutálnějšími“ formami znásilnění, nepřípustně relativizuje zákonné alternativy § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Každá z alternativ je postižena stejnou sazbou a porovnávání s jinými případy bez konkrétních východisek nemůže sloužit jako důvod moderace. Závažný následek v podobě posttraumatického stresového syndromu, který se u poškozené rozvinul, odůvodňující kvalifikaci skutku podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nelze bagatelizovat poukazem na osobnost poškozené. Podle nejvyšší státní zástupkyně osobnostní nastavení oběti nemůže snižovat odpovědnost obviněného ani závažnost následku, neboť obviněný věděl o složité životní situaci poškozené a o tom, že jeho city nehodlá opětovat a nechce s ním navázat milostný poměr. Přesto zneužil jejího stavu bezbrannosti a vykonal na ní soulož.
8. Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že na straně obviněného nelze i přes nedostatek okolností přitěžujících shledat souhrn významných polehčujících okolností uvedených v § 41 tr. zákoníku v takové kvalitě a kvantitě, které by aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku unesly. Za relevantní obecně polehčující okolnost lze podle ní považovat jen vedení řádného života před činem podle § 41 písm. p) tr. zákoníku, které však samo o sobě postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku neodůvodňuje (srov. usnesení NS ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1772/2016).
9. Odvolací soud podpůrně vyzdvihl, že obviněný od okamžiku právní moci prvního odsuzujícího rozsudku dodržuje uložené povinnosti a pravidelně zasílá poškozené 500 Kč měsíčně a nijak ji nekontaktuje. Podle nejvyšší státní zástupkyně ale ani tyto okolnosti, byť relevantní při individualizaci trestu, nejsou natolik neobvyklé a výjimečné, aby odůvodnily prolomení dolní hranice trestní sazby aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pravidelné splátky nemajetkové újmy v částce 500 Kč měsíčně při současné výši dávek, které obviněný pobírá, představují spíše formální plnění uložené povinnosti než projev hlubší sebereflexe. K závěru, že nápravy lze dosáhnout trestem kratšího trvání, přitom nelze dospět bez přesvědčivých projevů postoje pachatele k činu a jeho následkům, jakými je lítost a iniciativa k odčinění újmy (srov. usnesení NS ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 866/2023), přičemž právě v projednávané věci jde o situaci, kdy obviněný defacto žádnou lítost nevyjádřil.
10. Na tomto základě nejvyšší státní zástupkyně rozvinula námitku, že odvolací soud nerespektoval materiální a judikaturní limity § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněla, že mimořádné snížení je instrumentem soudcovské individualizace a depenalizace určeným pro případy skutečně výjimečné, v nichž by i trest při dolní hranici zákonné sazby byl nepřiměřený povaze a závažnosti činu či poměrům pachatele. Proto je nutné je aplikovat restriktivně a pečlivě odůvodnit, včetně přesného vyložení, zda se jedná o „okolnosti případu“ či „poměry pachatele“, a jak se tyto mimořádné rysy specificky projevují (§ 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku – srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., č. 6/2014 Sb. rozh. tr., či usnesení NS ve věcech sp. zn. 6 Tdo 995/2016 a 6 Tdo 1244/2017). Svoji argumentaci doplnila o teoretická východiska vztahující se ke specifickým důvodům pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, kterými mohou být např. vážná nemoc pachatele, péče pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, nebo za jistých okolností dokonce i stav snížené příčetnosti pachatele, a o odkazy na judikaturu, která se uvedené problematice věnuje (rozhodnutí publikovaná pod č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr., č. 21/1970 Sb. rozh. tr č. 35/1963 Sb. rozh. tr., 50/1970 Sb. rozh. tr.).
11. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně uzavřela konstatováním, že tři kumulativní podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. existence relevantních okolností, nepřiměřenost trestu v rámci sazby s ohledem na dolní hranici, a možnost dosáhnout nápravy trestem kratšího trvání, splněny nebyly.
12. Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, včetně navazujících rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř., a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc odvolacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřila současně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí.
Vyjádření obviněného
13. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřil obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Simony Hinkelmannové. Podle jeho názoru jsou v projednávané věci splněny veškeré podmínky pro uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku a námitky dovolatelky jsou zjevně nedůvodné.
14. Nejvyšší státní zástupkyni obviněný vytkl, že směšuje jednání a následek. Podle jeho názoru odvolací soud správně vyšel z toho, že rozsah a intenzitu následku ovlivnily především osobní dispozice poškozené, nikoli samotné jednání obviněného. Reakce poškozené byla podle znalců mimořádná a vymykající se obvyklému průběhu případů posttraumatické stresové poruchy a taková úvaha není podle obviněného dehonestací poškozené, ale individualizovaným hodnocením následku ve smyslu § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku.
15. Obviněný dále uvedl, že dokazování v odvolacím řízení se netýkalo jen jeho aktuální psychiatrické hospitalizace, ale k důkazu byly přečteny i listiny prokazující jeho dlouhodobě nepříznivý fyzický stav. Poukázal zejména na posudek o invaliditě ze dne 26. 7. 2022, z něhož plyne, že od roku 2020 se jeho zdravotní stav neustále zhoršuje. Došlo k výraznému omezení jeho mobility, musí na delší vzdálenosti používat invalidní vozík a je závislý na každodenní pomoci jiné osoby při zvládání základních životních potřeb, včetně oblékání a tělesné hygieny. Ze zdravotní zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 27. 2. 2025 vyplývá abúzus analgetik a plán delší hospitalizace. V porovnání s podklady z let 2021–2023 byly nově prokázány psychotické projevy, dezorientovanost v čase, bludná produkce a kognitivně-amnestický deficit, které dřívější lékařské zprávy (zpráva MUDr. Denisy Kuchválkové ze dne 8. 11. 2022 a psychiatrická zpráva ze dne 26. 8. 2021 citovaná v posudku o invaliditě) nezachycovaly. Požadavek vyčkávat dalšího vývoje a odročovat řízení označil za rozporný se zásadou rychlosti řízení a nepřímo i se zájmy poškozené.
16. Ve vztahu k předchozímu kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu obviněný uvedl, že tehdejší závěr o absenci mimořádných okolností v jeho poměrech vycházel z tenkrát dostupných podkladů. Listiny dokládající jeho aktuální fyzický i psychický stav byly provedeny až při veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze dne 4. 3. 2025. V nynější důkazní situaci považuje obviněný souhrn svých zdravotních poměrů za „vážnou chorobu“ ve smyslu judikatury (rozhodnutí pub. pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), tedy za okolnost splňující první kumulativní podmínku § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
17. K úvahám o druhu a výměře trestu obviněný konstatoval, že ačkoli byla v jeho prospěch shledána jen jedna polehčující okolnost [§ 41 písm. p) tr. zákoníku] a žádná přitěžující, je potřeba mít na paměti i délku řízení a dobu, která od spáchání skutku uběhla a po kterou vede obviněný řádný život. Skutek je datován ke dni 6. 2. 2020 a trestní řízení trvá přibližně pět a půl roku bez jakýchkoli procesních obstrukcí na straně obviněného. Veškeré průtahy v řízení podle obviněného padají na vrub orgánů činných v trestním řízení (původní podhodnocení právní kvalifikace s dopadem na nutnou obhajobu, následné opakování úkonů přípravného řízení, projednání věci dvěma nalézacími soudy, chyby Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, jemuž byla věc přikázána jako věcně příslušnému, vedoucí k prvotní kasaci odsuzujícího rozsudku, prodlení s předložením věci dovolacímu soudu atd.). Obviněný zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, podle kterého mají trestní soudy povinnost kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení prostředky trestního práva, zejména snížením výměry trestu či volbou mírnější formy potrestání, jinak dochází k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
18. K vlastnímu postoji k výkonu uloženého trestu obviněný konstatoval, že se posledního veřejného zasedání před odvolacím soudem nezúčastnil z důvodu akutní hospitalizace, avšak souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti, aby nedocházelo k dalším průtahům. Uložený trest akceptuje, vede řádný život a plní stanovené povinnosti. Respektuje zákaz kontaktu s poškozenou a podle svých možností jí hradí nemajetkovou újmu. Je přesvědčen o tom, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem nespojeným s přímým výkonem odnětí svobody. Podotkl, že zkušební doba již běží a fakticky tak „vykonal“ významnou část uloženého trestu v režimu podmíněného odsouzení (§ 82 tr. zákoníku).
19. Na adresu kritiky výše měsíčních splátek náhrady nemajetkové újmy obviněný uvedl, že při jeho příjmových a majetkových poměrech (je nemajetný a žije z invalidního důchodu, který činí 14 000 až 15 000 Kč měsíčně a i s příspěvkem na péči ve svém souhrnu je jeho měsíční příjem pod úrovní minimální mzdy) a při souběžné povinnosti hradit náklady trestního řízení a náklady zmocněnce poškozené není z jeho strany reálné vyšší plnění, přičemž není v jeho schopnostech, aby svou finanční situaci zlepšil. Zdůraznil rovněž, že citelná mimotrestní sankce v podobě povinnosti k náhradě nemajetkové újmy může při splnění dalších podmínek odůvodnit uložení trestu pod dolní hranicí zákonné sazby ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak vyplývá z doktrinální literatury (Púry v: Šámal a kol., Trestní zákoník, 3. vyd., C. H. Beck 2023; srov. též TpR 2016, č. 4, s. 95).
20. Z těchto důvodů obviněný setrval na závěru, že odvolací soud postupoval v mezích zákona i judikatury při soudcovské individualizaci trestu, pro kterou byly splněny podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku jak z hlediska poměrů obviněného, tak s přihlédnutím k okolnostem případu a nutnosti kompenzace nepřiměřené délky řízení. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Dovolání obviněného
21. Obviněný dovoláním, které za něj rovněž zpracovala obhájkyně Mgr. Simona Hinkelmannová, brojil proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž všechny jeho námitky shodně jako v předešlém dovolání, které v této věci podal, směřovaly proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil přitom dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Až na několik formulačních úprav a vypuštění námitky týkající se procesní použitelnosti důkazů písemnými vyjádřeními obviněného ke skutku datovanými dne 20. 7. 2020 a 26. 2. 2021 je jeho dovolání v podstatě jen opakováním námitek, které uplatnil ve svém předchozím mimořádném opravném prostředku v této věci, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024, tak, že s jedinou výjimkou týkající se procesně nepoužitelných důkazů, všechny ostatní námitky shledal zjevně nedůvodnými nebo neodpovídajícími dovolacím důvodům taxativně vymezeným v § 265b tr. ř.
22. Rozsáhle popsané opakující se námitky obviněného lze shrnout následovně. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá nesprávné posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s tím, že přetrvávají pochybnosti o tom, že mezi jednáním, kterým byl uznán vinným, a soudy zjištěným duševním následkem u poškozené existuje příčinná souvislost takového charakteru, aby mu těžká újma na zdraví poškozené mohla být přičítána k tíži.
23. K tomu obviněný poukázal na „hluché období“ mezi 13. 3. 2020 a 21. 4. 2020, ke kterému absentují objektivní medicínské záznamy o stavu poškozené, a připomněl obsah zprávy o přijetí poškozené do péče ze dne 22. 4. 2020, ve kterém ošetřující lékařka konstatovala, že poškozená je ve výrazně akutním stavu s rysy peritraumatické disociace. S odkazem na odborný článek téže lékařky obviněný zdůraznil, že peritraumatická disociace má nastupovat během či bezprostředně po traumatu, ovšem ze záznamů KC RIAPS z 25.–29. 2. 2020 vyplývá, že stav poškozené byl hodnocen „pouze“ jako akutní reakce na stres bez psychotických příznaků. Ani zpráva Bílého kruhu bezpečí z 12. 3. 2020 nezachycuje projevy odpovídající peritraumatické disociaci. Z toho obviněný dovodil, že v uvedeném mezidobí mohla do kauzálního řetězce vstoupit jiná, samostatná příčina zhoršení psychického stavu poškozené, kterou poškozená nesdělila.
24. Obviněný dále namítl, že soudy vystavěly závěr o těžké újmě a o kauzalitě převážně na výpovědi poškozené, na závěrech znalců doc. PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Kotka a na výpovědích dalších intervenujících odborníků,, aniž by se dostatečně vypořádaly s rozpory v jednotlivých výpovědích a s odlišnostmi ve znaleckých závěrech.
25. Podstatnou část dovolání obviněný opětovně věnoval polemice se znaleckými posudky. Z posudku MUDr. Kotka a doc. PhDr. Kocourkové vyzdvihl, že tito znalci diagnostikovali poškozené posttraumatickou stresovou poruchu nasedající na emočně nestabilní osobnost a poukázali na multiplicitní zátěžové faktory (osobnostní výbava, rodinné a sociální zatížení), přičemž připustili, že k nejzávažnější dekompenzaci došlo až v červenci 2020. Znalci MUDr. Kašpárková a PhDr. Humhal akcentovali netypičnost vývoje až k psychotické poruše, poukázali na indicie pro možné intoxikační stavy, na variabilitu diagnostických závěrů Psychiatrické nemocnice Bohnice i na potřebu získat objektivní údaje. Zároveň obviněný připomněl, že tito znalci označili obecnou věrohodnost poškozené za sníženou, mj. pro zatajování informací o předchozí péči a rodinné zátěži. Obviněný z toho vyvodil, že mezi znalci nepanuje shoda na jednoznačné příčině nynějšího duševního stavu poškozené, a soudy dovodily kvalifikační znak těžké újmy předčasně a bez respektu k zásadě in dubio pro reo.
26. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný stejně jako v předchozím případě podřadil námitky vůči skutkovým závěrům o provedené nedobrovolné souloži. Zopakoval svou obhajobu, že došlo nanejvýš k vzájemnému oboustrannému vzrušování na dobrovolné bázi. Upozornil, že odborné vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví biologie a genetika potvrdilo přítomnost DNA dvou osob a lidských slin, avšak neprokázalo přítomnost spermatu ani prostatické fosfatázy (preejakulační sekret), což podle něj nekoresponduje s tvrzenou souloží. Dále připomněl, že v inkriminované době měl výrazně omezenou mobilitu (dlouhodobě o berlích, invalidita), což podle něj činí variantu náhlého překonání vůle poškozené málo přesvědčivou.
27. Významnou část námitek pak obviněný směřoval k zajištěné elektronické komunikaci a k procesnímu postupu policejních orgánů činných v přípravném řízení. Namítl, že poškozená bezprostředně po oznámení odmítla vydat svůj mobilní telefon a žádala, aby policie obviněného zatím nekontaktovala, což policie nedůvodně akceptovala. V důsledku toho došlo k prvnímu výslechu obviněného až 20. 2. 2020, čímž mu byla znemožněna včasná obhajoba a zajištění stop. Dále obviněný tvrdil, že textové zprávy byly do spisu poškozenou předkládány selektivně a opožděně (část až 20. 1. 2022), a že jeho návrh na zajištění originálních elektronických dat (k vyloučení manipulace, k ověření úplnosti a datace) byl soudem zamítnut. Totéž se týká fotografie zprávy s intimním obsahem, kterou nepředložila poškozená, ale její kamarádka, a u níž podle obviněného existují indicie zpochybňující její autenticitu. Poukázal i na obsah zpráv psaných poškozenou dne 6. 2. 2020 a rozebíral obsah vlastních zpráv, které poškozené poslal po projednávaném skutku.
28. K okolnostem večera 6. 2. 2020 obviněný přiznal, že do bytu přinesl látku GHB, která má sedativní a euforizující účinky, avšak popřel, že by ji poškozené tajně podal. Vysvětlil její účinky (euforie, zvracení, spánek, výpadky paměti a zmatenost) a poukázal na lékařskou zprávu z téhož dne z Gynekologicko-porodnické ambulance NNB, kde je zaznamenáno, že poškozená si nevzpomíná, co se stalo. Tvrdí, že soudy tuto alternativu v kontextu ostatních objektivních dat nevypořádaly, ačkoliv Psychiatrická nemocnice Bohnice při příjmu zvažovala i delirantní/intoxikační etiologii.
29. Procesně obviněný opětovně namítl, že soud prvního stupně porušil § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., protože důkazy hodnotil selektivně a v jeho neprospěch, některé opomenul, jiné reprodukoval nepřesně, a jako kritérium věrohodnosti posuzoval změny v jeho obhajobě, aniž stejně přísně nahlížel na rozpory na straně poškozené a jí blízkých svědků. Dovolával se judikatury Ústavního soudu k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18), k zákazu nahrazovat usvědčující důkaz pouhou nevěrohodností obhajoby (nález Ústavního soudu Pl. ÚS 110/20 – věc Tempel), k požadavku prokázání viny mimo rozumnou pochybnost (nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07) a k závazku Nejvyššího soudu chránit základní práva i v řízení o dovolání (nález Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14). V této souvislosti vytkl Nejvyššímu soudu, že ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024, zaměnil závěr „nebyla zjištěna jiná příčina“ s absencí důkazu o neexistenci jevu, a opomněl, že to bylo právě „hluché období“ a selektivní přístup poškozené k předkládání informací, které oslabily možnost vyloučit jinou kauzální událost.
30. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného
31. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného a konstatoval, že dovoláním v podstatě totožného obsahu se Nejvyšší soud zabýval už ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024, přičemž veškeré tehdy uplatněné námitky s výjimkou jedné, kterou ale nyní obviněný neopakuje, shledal zjevně nedůvodnými. Státní zástupce k tomu zdůraznil, že závazný právní názor dovolacího soudu v téže věci váže nejen soud, jemuž byla věc přikázána, ale při nezměněném skutkovém základu i Nejvyšší soud samotný; současně proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). Za tohoto stavu nelze v nynějším řízení znovu otevírat již závazně posouzené otázky.
32. Nad rámec uvedeného státní zástupce k námitkám obviněného podle dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stručně konstatoval, že obviněný sice formálně namítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, avšak fakticky těmito námitkami pouze prezentuje vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje a polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, aniž by přitom konkretizoval rozpor takové intenzity, že by provedené důkazy vůbec neposkytovaly podklad pro přijaté skutkové závěry či byly jejich pravým opakem. Za nepřípadné označil státní zástupce tvrzení o procesní nepoužitelnosti důkazů, neboť obviněný tentokrát ani nereplikuje dřívější výhradu k dopisům ze dne 20. 7. 2020 a 26. 2. 2021, která byla jedinou námitkou, kterou Nejvyšší soud v minulém dovolacím řízení akceptoval. Ostatní námitky obviněného k údajným tzv. opomenutým důkazům (zejm. k úplnosti a autenticitě elektronické komunikace) už Nejvyšší soud zvažoval a neshledal je důvodnými.
33. Ve vztahu k námitkám, kterými obviněný brojil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti právnímu posouzení skutku, státní zástupce konstatoval, že obviněný svou argumentaci nestaví na právních výhradách, ale jen na zpochybnění skutkového stavu, z něhož soudy vycházely (zpochybňuje skutkový závěr o vzniku vážné posttraumatické stresové poruchy poškozené jako důsledku jednání obviněného). Uplatněný dovolací důvod přitom slouží výlučně k nápravě vad hmotněprávního posouzení skutku tak, jak byl soudy zjištěn, a nikoli k revizi skutkových zjištění.
34. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné. Vyjádřil souhlas k rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž také souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání
35. Nejvyšší soud shledal, že oba dovolatelé podali mimořádný opravný prostředek za splnění všech formálních podmínek stanovených trestním řádem pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti jimi uplatněných námitek ve vztahu k dovolacím důvodům, na které odkázali. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího a konkrétní námitky musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat. Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
36. Vzhledem k obsahu podaných dovolání je vhodné úvodem ještě zdůraznit, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti pravomocných rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu a nekoncipoval by dovolání jako mimořádný opravný prostředek určeným k nápravě jen v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud může bez věcného přezkumu odmítnout přípustná dovolání, ve kterých dovolatel formálně cituje některý z důvodů podle § 265b tr. ř., ovšem dovolání je založeno na námitkách, které svým obsahem nejsou žádným dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], nebo sice některému z dovolacích důvodů věcně odpovídají, ale z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že dovolání nemůže být úspěšné [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
37. Pro přehlednost Nejvyšší soud dále připomíná, že v této trestní věci o dovoláních nejvyššího státního zástupce a obviněného již jednou rozhodoval. Usnesením ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024, z podnětu obou dovolání podle §?265k odst.?1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §?265l odst.?1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to ze dvou důvodů. První vzešel z podnětu obviněného, který ve svém tehdejším dovolání mimo jiné namítal procesní nepřípustnost důkazů v podobě jeho písemných vyjádření ze dne 20.?7.?2020 a 26.?2.?2021, které soud prvního stupně použil při hodnocení jeho věrohodnosti. Nejvyšší soud v tehdejším dovolacím řízení dospěl k závěru, že odvolací soud se s touto konkrétní výhradou nevypořádal a omezil se na odkaz na závěry soudu prvního stupně, že se jedná o procesně použitelné důkazy, ačkoli ze strany soudu prvního stupně k jeho závěrům absentovala jakákoli věcná argumentace. Všechny zbývající námitky obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně nedůvodnými nebo stojícími mimo dovolací důvody.
38. Druhý důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud identifikoval z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, který namítal, že odvolací soud nesprávně a nedostatečně odůvodnil použití §?58 odst.?1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem nevyložil, proč považuje trest uložený soudem prvního stupně v rámci zákonné trestní sazby za nepřiměřeně přísný a proč má za to, že účelu trestu a nápravy obviněného M. K. lze dosáhnout trestem kratšího trvání.
Konkrétně k dovolání nejvyšší státní zástupkyně
39. Nejvyšší státní zástupkyně opřela dovolání stejně jako v předchozím případě o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a namítala nezákonnou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, která způsobila, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v § 185 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž trest odnětí svobody je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Z uvedeného je zřejmé, že námitky nejvyšší státní zástupkyně směřující proti chybné aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl obviněnému uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou za trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
40. Vlastní dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně jsou svým obsahem v podstatě totožné s těmi, které uplatnil nejvyšší státní zástupce v předchozím dovolání v této trestní věci. Nově dovolatelka pouze vysvětlila, proč podle jejího mínění nedošlo v obnoveném odvolacím řízení k nápravě dříve identifikovaných vad uloženého trestu a jeho odůvodnění.
41. Nejvyšší soud po konfrontaci dovolacích námitek nejvyšší státní zástupkyně s napadeným rozhodnutím a s obsahem trestního spisu zjistil, že dovolání nemůže být úspěšné, protože nejvyšší státní zástupkyně svou argumentaci postavila na postupném rozporování váhy jednotlivých skutečností týkajících se poměrů obviněného a jednotlivých okolností případu a pominula zásadní fakt, že odvolací soud svůj závěr o tom, že použití trestní sazby odnětí svobody podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31.
12. 2024 by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, postavil na souhrnu všech předmětných zjištění týkajících se poměrů obviněného a okolností případu, které by samy o sobě pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku vskutku nepostačovaly. Navíc nelze souhlasit se státní zástupkyní v tom, že odvolací soud rezignoval na odstranění vad, které mu byly Nejvyšším soudem dříve vytknuty. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud napravil své dřívější pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
Přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, že se rozhodl přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody s ohledem na trvale vážný fyzický stav obviněného, který negativně graduje a má dopad i na jeho psychiku, v kontextu toho, že ze strany obviněného šlo o excesivní jednání v jinak řádně vedeném způsobu života, že pobyt obviněného na svobodě není společensky nebezpečný, že znak těžké újmy na zdraví, pro který se obviněný ocitá v přísnější trestní sazbě, je kryt jeho nedbalostním zaviněním, přičemž znalci se shodli na tom, že reakce poškozené na čin obviněného se vymyká co do svého rozsahu obdobným případům a poukázali na multiplicitní zátěžové faktory (osobnostní výbava, rodinné a sociální zatížení), které v rozhodné době měly dopad na emočně nestabilní osobnost poškozené.
Správně při stanovení druhu a výměry trestu odvolací soud také nepřehlédl dobu, která uplynula od spáchání činu, a samotnou délku trestního řízení (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku). Nejvyšší soud k tomu připomíná, že tato trestní věc byla projednávána více než pět let, což neodpovídá její složitosti a faktu, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení poškozené krátce po činu. Projednával se jeden skutek dějově nikterak složitý, s přesvědčivým penzem usvědčujících důkazů, který nebyl nadstandardně náročný ani na právní posouzení.
Ze skutkových zjištění bylo v podstatě už od prvního odsuzujícího rozsudku v této věci zřejmé, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a zůstával sporný jen kvalifikační znak podle § 185 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, který byl spolehlivě objasněn poté, co Městský soud v Praze jako soud prvního stupně provedl už v roce 2023 vyčerpávající dokazování týkající se psychického stavu poškozené a jeho příčin, na jehož základě učinil logický a zcela přesvědčivý závěr o tom, že obviněný svým jednáním zavinil vznik těžké újmy na duševním zdraví poškozené, jejíž osobnost sice byla už dlouhodobě před skutkem emočně nestabilní, ovšem právě čin obviněného u ní vyvolal těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, která ji dlouhodobě ovlivňuje v běžném životě, přičemž obviněný si extrémní psychické zranitelnosti své oběti musel být vědomý s ohledem na svůj blízký vztah k ní (viz body 22 až 42 rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 4.
10. 2023, sp. zn. 45 T 10/2022). Z pohledu posouzení přiměřenosti délky řízení je podstatné i to, že obviněný svým chováním nezavdal důvod k průtahům, naopak i přes svůj zdravotní handicap vždy respektoval předvolání orgánů činných v trestním řízení a pokud se k úkonům trestného řízení nemohl zúčastnit, souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Kompenzaci obviněným nezapříčiněné nepřiměřené délky řízení mírnějším trestem vyžaduje § 39 odst. 3 tr. zákoníku, ale i respektovaná judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22.
5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24).
42. Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že Vrchní soud v Praze po předchozím kasačním zásahu dovolacího soudu doplnil ve veřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2025 dokazování k osobě obviněného a jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu jak fyzickému, tak psychickému. Poté znovu podle kritérií daných v §?37 tr. zákoníku a v navazujících ustanoveních komplexně posoudil poměry pachatele i okolnosti případu a rozhodl stejně jako ve svém prvním odsuzujícím rozsudku, protože doplněné dokazování jeho předchozí závěry podpořilo.
Uceleně a pečlivěji, než v průvodním rozhodnutí odvolací soud vysvětlil úvahy, které ho vedly k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž výslovně korigoval své dřívější zavádějící argumenty týkající se způsobu provedení činu a jeho následku. Vysvětlil, že svůj závěr nestaví na srovnání násilí a bezbrannosti ve smyslu základní skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ani na aktuální psychiatrické hospitalizaci, ale na dlouhodobě nepříznivém a progresivním zdravotním stavu obviněného, pro který mu byla přiznána plná invalidita, a celkové typové netradičnosti okolností případu.
Tato typová odlišnost v poměrech obviněného ve spojení s některými okolnostmi, které mu polehčují (předchozí bezúhonnost obviněného, časový odstup od spáchání skutku, na kterém neměl obviněný vinu procesními obstrukcemi a v jehož průběhu znovu vedl řádný život a respektoval přiměřené povinnosti a omezení, těžká újma na zdraví poškozené, kterou obviněný svým činem způsobil, byla výrazně ovlivněna jejím osobnostním nastavením, její reakce na čin obviněného byla podle soudních znalců psychiatrů a psychologů mimořádná a byla ovlivněna jejími osobnostními charakteristikami a tehdejší nesnadnou životní situací) vedla odvolací soud k závěru, že trest odnětí svobody ukládaný při dolní hranici trestní sazby stanovené v § 185 odst. 3 tr.
zákoníku by byl pro obviněného nepřiměřeně přísný, a že účelu trestu lze dosáhnout trestem kratšího trvání. Odvolací soud současně zdůraznil, že jeho předchozí úvahy nemířily k relativizaci rovnocennosti zákonných alternativ §?185 odst. 1 tr. zákoníku, ale k hodnocení projednávané věci z hlediska způsobu provedení činu a okolností jeho provedení ve smyslu §?39 odst.?2 tr. zákoníku. Vysvětlil také, že pro prevenci sekundární viktimizace poškozené rezignoval na dokazování k jejímu aktuálnímu psychickému stavu a skrze jejího zmocněnce jen ověřil, že obviněný poškozenou nekontaktuje a že ji pravidelně splácí finanční náhradu nemajetkové újmy.
Přitěžující okolnosti na straně obviněného odvolací soud nezjistil a pokud jde o „zneužití bezbrannosti“ a „vznik závažného následku“, kterými je dovolatelkou argumentováno z pohledu závažnosti činu, správně konstatoval, že se jedná přímo o znaky skutkové podstaty podle §?185 odst.?1, alinea druhá, odst.?3 písm.?c) tr. zákoníku, které nebyly naplněny mírou neobvyklou, takže je nelze znovu zvažovat při ukládání trestu k tíži obviněného jako okolnost, která zvyšuje škodlivost jeho jednání.
S ohledem na výtku Nejvyššího soudu v bodě 31 odůvodnění jeho usnesení odvolací soud explicitně uvedl, že výrok o trestu ukládal podle trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2024, neboť aktuální znění trestného činu znásilnění po novelizaci trestního zákoníku provedené zákonem č. 166/2024 Sb., účinným od 1. ledna 2025, je pro obviněného přísnější.
43. Na tomto základě odvolací soud znovu zrušil výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a obviněného sám odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití §?58 odst.?1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle §?81 odst.?1 a §?82 odst.?1 tr. zákoníku podmíněně odložil na nejdelší zákonnou zkušební dobu pěti let. Současně obviněnému podle §?82 odst.?3 tr. zákoníku uložil přiměřené omezení spočívající v zákazu jakéhokoli kontaktu s poškozenou a povinnost podle svých sil hradit náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud zdůraznil, že takto nastavené povinnosti a omezení naplňují požadavek přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu §?38 odst.?3 tr. zákoníku, neboť zohledňují právem chráněné zájmy poškozené a zároveň individualizují postih s ohledem na poměry obviněného.
44. K námitkám dovolatelky Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákoník na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, (dále také "tr. zákon") neobsahuje explicitní vyjádření účelu trestních sankcí (viz § 23 trestního zákona). Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se vymezení účelů trestání ponechává trestněprávní nauce a ta rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí. Vedle účelu směřujícímu k uložení zaslouženého trestu i účely konsekvencionalistické, zaměřující se na důsledky trestu.
Mezi ně patří například individuální a generální prevence, rehabilitace pachatele (tedy jeho výchova, náprava), inkapacitace pachatele (tedy znemožnění, zabránění mu páchat další trestnou činnost), restorace (tedy obnova, náprava narušených, poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností; srov. koncepci restorativní justice) či odškodnění oběti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 23). Jedním z prostředků soudcovské individualizace trestu tak, aby plnil zmíněné účely, které se v moderních systémech trestní justice obvykle vzájemně kombinují, je institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, který umožňuje odstranění nepřiměřené tvrdosti trestu odnětí svobody ukládaného v rámci trestní sazby, pokud vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu nebo poměrům pachatele se věc nějakým způsobem vymyká obdobným případům a k nápravě pachatele postačí i kratší trest. Platí, že § 58 odst. 1 tr. zákoníku není možné aplikovat pravidelně a na jakoukoliv věc. Soud může podle svého uvážení zmírnit trestní sankci odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby jen v případech něčím zvláštních a odlišujících se od běžně se vyskytujících případů takovou měrou, že trest uložený v rámci nemodifikované trestní sazby by byl pro pachatele nepřiměřeně přísný Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr.
zákoníku ale není nutné, aby okolnosti případu nebo poměry pachatele byly mimořádné (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 11 Tdo 227/2025). Pro tento závěr svědčí vedle samotného textu předmětného ustanovení i fakt, že při formálním pojetí trestného činu, kdy se společenská škodlivost samostatně neposuzuje a je kladen důraz na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, není v případech trestných činů, u kterých jsou znaky kvalifikované skutkové podstaty naplněny menší intenzitou, v podstatě jiná možnost účinné náhrady za § 88 odst. 1 dřívějšího trestního zákona, který vyjadřoval požadavek, aby se k okolnostem podmiňujícím vyšší trestní sazbu přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost (shodně např. usnesení Nejvyšší soud ze dne 28.
11. 2018 sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 pub. ve Sb. rozh. tr. pod č. 28/2020).
45. Možnosti uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku je ve všech případech nutné posuzovat vždy přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli, přičemž jednotlivé situace je obtížné vzájemně porovnávat a paušalizovat (srov. opět rozhodnutí pub. pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.). Je samozřejmě nutné, aby soud přesvědčivě a pečlivě aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodnil a rozlišoval přitom mezi „poměry pachatele“ a „okolnostmi případu“. Lze připomenout, že poměry pachatele jsou trvalejší osobní charakteristiky, které pachatele popisují jako objekt trestu (např. věk, rodinné poměry, předchozí trestní minulost) a obvykle se neprojevují ve způsobu spáchání činu ani nemění jeho základní škodlivost pro společnost, zatímco okolnosti případu se vztahují ke konkrétnímu spáchání trestného činu a přímo ovlivňují stupeň jeho nebezpečnosti (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). S povahou činu se bezprostředně pojí jeho závažnost a ta vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. (§ 39 [Stanovení druhu a výměry trestu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800–801, marg. č. 3).
46. Z pohledu popsaných obecných východisek lze konstatovat, že Vrchní soud v Praze věc posuzoval přísně individuálně a uvážil všechny podstatné skutečnosti ovlivňující přiměřenost trestu, aniž by přitom relativizoval vysokou závažnost spáchaného skutku a rezignoval na obecnou ochranu zájmů společnosti a individuálních zájmů poškozené. Splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud, jak už bylo konstatováno, shledal v souhrnu více faktorů. Primárně v netypických poměrech pachatele daných jeho trvale neuspokojivým zdravotním stavem nemajícím šanci na regresi a podpůrně v okolnostech případu a v nepřiměřené délce řízení.
47. Pokud jde o poměry obviněného z komplexu zdravotních zpráv obsažených ve spise, jejichž stálou platnost si Nejvyšší soud ověřil, vyplývá, že obviněný utrpěl v září roku 2016 těžké polytrauma při motocyklové nehodě, a to se zlomeninami žeber, zlomeninou humeru vlevo, oboustrannými defekty bérců a poraněním brachiálního plexu vlevo. Následkem úrazu došlo k trvalému a těžkému funkčnímu omezení horních i dolních končetin. Zpráva MUDr. Karla Kalouse, CSc., ze dne 6. 9. 2017 (neurologicko-elektrofyziologická laboratoř, Praha 2) uvádí významné poškození nervového vedení na levé horní končetině a následně MUDr.
Jana Walterová (neurologická ambulance, Vajgarská 1141, Praha 9) i výraznou slabost a atrofii svalů ruky, progresivní polyneuropatii dolních končetin s tonickými křečemi a častými pády. Z její aktuální zprávy z 18. 2. 2025, kterou si odvolací soud vyžádal a provedl k důkazu ve veřejném zasedání dne 4. 3. 2025, vyplývá, že obviněný trpí těžkou depresivní poruchou, spánkovou deprivací a dlouhodobou závislostí na pomoci manželky, a že je v invalidním důchodu. Nejzávažnější psychiatrická epizoda nastala v únoru 2025, kdy byl obviněný akutně hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice (přijat byl dne 18.
2. 2025 a propuštěn dne 11. 3. 2025, jak zjistil Nejvyšší soud při ověřování současného stavu). Při přijetí byl popsán těžký psychotický stav s paranoidním bludy, dezorientací a agresí. Diagnosticky byl veden jako „těžká depresivní porucha s psychotickými příznaky“ a „organický psychosyndrom“. Závěr všech lékařů (MUDr. Denisy Kuchválkové, MUDr. Jany Walterové a lékařů z Psychiatrické nemocnice Bohnice) je konstantní v tom, že obviněný trpí těžkou depresivní poruchou s psychotickými projevy a současně organickým psychosyndromem podmíněným úrazem z roku 2016.
Komplexní obraz obviněného tedy představuje: (i) těžké somatické postižení s trvalým omezením hybnosti a nutností využívání invalidního vozíku, (ii) chronické bolesti léčené gabapentinoidy [Pregabalin, Gabapentin, Neurontin – snižují neuropatickou bolest a působí jako antiepileptika a anxiolytika (léky, které jsou využívány k tlumení úzkosti, strachu a psychického napětí)] a (iii) závažnou psychiatrickou poruchu s opakovanými dekompenzacemi vyžadujícími hospitalizaci. Nejvyšší soud pro ověření informací uvedených v lékařských zprávách, které jsou součástí spisu, vyžádal informace o zdravotním stavu od ošetřujících lékařů obviněného.
MUDr. Denisa Kuchválková ve zprávě ze dne 18. 8. 2025 uvedla, že obviněný je v důsledku polytraumatu v dlouhodobé péči neuroložky MUDr. Jany Walterové, u které se léčí pro chronické bolesti při polyneuropatii. MUDr. Jana Walterová ve zprávě ze dne 8. 7. 2025 (tedy nejaktuálnější informace o obviněném) popsala jednotlivé zdravotní problémy, se kterými se obviněný v současnosti potýká, a konstatovala, že u obviněného došlo k progresi neuralgiformních bolestí.
Obviněný trpí výrazným omezením hybnosti, tonickými křečemi, reaktivně anxiosně- depresivním syndromem, poruchou spánku, může se pohybovat jen na vozíku, případně s francouzskými holemi a vyžaduje péči druhé osoby 24 hodin denně, nezvládá minimálně pět základních životních potřeb. Tyto skutečnosti svědčí pro správnost závěru odvolacího soudu o tom, že aktuální zdravotní stav obviněného přesahuje stav popsaný dřívějšími podklady a dokládá, že nejde o pouhý výkyv z již diagnostikované poruchy, ale o kvalitativní a gradující zhoršení zdravotního stavu obviněného, který je trvale invalidní a má nepříznivou prognózou dalšího vývoje nemoci.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud důvodně usoudil, že trvalý zdravotní handicap omezuje soběstačnost obviněného takovou měrou, že u něj lze hovořit o zásadně odlišných poměrech ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K námitce nejvyšší státní zástupkyně v bodě 21 jejího dovolání Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nejvyšší státní zástupkyně se zde výhradně zabývá „duševním zdravím“ poškozeného, ovšem zásadní pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je právě jeho postupně se zhoršující fyzický zdravotní stav.
48. Pokud jde o zmíněné polehčující okolnosti, odvolací soud důvodně přihlédl k formě a míře zavinění těžké újmy na zdraví, která je zpřísňujícím kvalifikačním momentem, dále k řádnému životu obviněného před i po činu, k době, která uplynula od spáchání činu a na níž neměl podíl obstrukčním jednáním, neplněním procesních povinností či jiným bojkotováním trestního stíhání, a ke skutečnosti, že obviněný plně respektuje přiměřené omezení nekontaktovat poškozenou a plní přiměřenou povinnost podle svých sil nahradit nemajetkovou újmu, kterou ji způsobil.
49. K argumentu nejvyšší státní zástupkyně, že u obviněného byla shledána pouze jedna polehčující okolnost – dosavadní bezúhonnost [§ 41 písm. p) tr. zákoníku], která sama o sobě nemůže odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že není přiléhavý, protože odvolací soud k okolnostem případu přihlédl, jak bylo už výše zdůrazněno, výlučně ve spojitosti s výše popsanými poměry obviněného. Navíc výčet polehčujících okolností v § 41 tr. zákoníku je demonstrativní a ačkoli soud prvního stupně výslovně poukázal pouze na tuto okolnost (vedle absence přitěžujících okolností), fakticky zohlednil i další skutečnosti významné pro posouzení přiměřenosti trestu. Konkrétně skutečnost, že obviněný, ačkoli se k trestnému jednání nedoznal, snahu po nápravě fakticky projevuje tím, že respektuje uloženou povinnost poškozenou nekontaktovat a podle svých sil jí nahradit nemajetkovou újmu (viz bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
50. K námitce nejvyšší státní zástupkyně, že odvolací soud relativizoval závažnost činu srovnáním s „brutálnějšími“ případy, také nelze přisvědčit. Odvolací soud nehodnotil jednotlivé zákonné alternativy skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku v hierarchickém pořadí, nýbrž vycházel z konkrétních okolností případu a osobních poměrů obviněného ve smyslu § 39 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho úvahy směřovaly k individualizaci dopadů trestní sankce, nikoli k popření závažnosti činu. Skutečnost, že reakci poškozené označil za mimořádnou a neobvyklou s odkazem na znalecké posudky, nelze vykládat jako bagatelizaci odpovědnosti obviněného, ale jako součást hodnocení individuálních následků trestní represe.
51. Ke kumulativní podmínce § 58 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v možnosti dosáhnout nápravy obviněného trestem kratšího trvání Nejvyšší soud připomíná, že nápravou pachatele se rozumí jeho schopnost opětovného začlenění se do společnosti, uvědomění si, co udělal špatně, a způsobilost se podobného chování v budoucnu vyvarovat. Odvolací soud v posuzovaném případě argumentoval osobou a poměry obviněného, jeho dosavadním a současným životem, prostředím, ve kterém žije. Přihlédl ke skutečnosti, že šlo o excesivní jednání obviněného navázané na jeho citový vztah k poškozené, které se jinak snažil všemožně pomáhat v její nelehké rodinné situaci, a recidivní jednání u něj není namístě předpokládat. K námitce nejvyšší státní zástupkyně, že obviněný svého činu nelitoval, Nejvyšší soud poukazuje na to, že potřebný náhled obviněného na spáchaný čin a přijetí odpovědnosti za něj odvolací soud důvodně spatřuje v tom, že po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku obviněný respektuje povinnost a omezení uložené mu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a podle svých možností pravidelně hradí nemajetkovou újmu 500 Kč měsíčně a poškozenou nekontaktuje. Pokud jde o výši této částky, ze zdravotní dokumentace vyplývá, že obviněný není schopen výkonu žádné pracovní činnosti a žije z invalidního důchodu. Z trestního spisu je dále patrné, že obviněný byl zavázán k náhradě soudního řízení a odměny zaplacené státem zmocněnci poškozené. Závěr odvolacího soudu, že obviněný nemajetkovou újmu hradí podle jeho aktuálních možností, je za těchto okolností přiléhavý. Současně nelze opomenout, že už uběhlo několik měsíců zkušební doby, ve kterých je chování obviněného verifikovatelné a podporuje úsudek odvolacího soudu, že jeho nápravy lze dosáhnout trestem kratšího trvání.
52. S ohledem na výše popsaná zjištění je namístě uzavřít, že odvolací soud použil § 58 odst. 1 tr. zákoníku za splnění tam uvedených kumulativních podmínek.
K důvodnosti dovolání obviněného
53. Porovnáním dovolání obviněného s obsahem trestního spisu a s obsahem jeho předchozího mimořádného opravného prostředku podaného v této věci Nejvyšší soud zjistil, že současná dovolací argumentace je doslovným opakováním námitek, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly. Současně se jedná o totožné námitky jako v předešlém dovolání obviněného, které Nejvyšší soud úplně vypořádal ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024 (viz body 11 až 26). Jediná odlišnost spočívá v tom, že obviněný znovu nenapadá otázku procesní použitelnosti dvou jím vlastnoručně sepsaných dopisů, které jsou založeny na č. l. 200 a 315 tr. spisu a které soud prvního stupně přečetl k důkazu.
54. Nejvyšší soud požaduje za účelné připomenout, že pokud obviněný v dovolání opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Dále je namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se mimo jiné Ústavní soud ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
55. Nejvyšší soud proto v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného jen stručně uvádí, že obviněný odkázal na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obsahově ale své dovolání stejně jako v předchozím případě zaměřil na prostou polemiku s hodnocením důkazů a dovolával se aplikace zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo na základě prosazování vlastní verze skutkového děje nezahrnující soulož proti vůli poškozené a spekulující o alternativních příčinách vzniku posttraumatické stresové poruchy, kterou poškozená trpí. Takto koncipovaná dovolací argumentace ovšem nemůže vést k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, protože neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů ani jinému z důvodů taxativně vymezených v § 256b tr. ř.
56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou zjevně v rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé.
Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. Obviněný ovšem neoznačuje zásadní rozpory a neuvádí opomenuté nebo procesně nepoužitelné důkazy ve smyslu uvedených alternativ. Na místo toho jen znovu zpochybňuje věrohodnost poškozené a závěry znaleckých posudků zkoumajících její duševní stav a vyjadřujících se k příčinám diagnostikované posttraumatické stresové poruchy ve snaze dosáhnout u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění.
K tomu je namístě odkázat na přesvědčivé, úplné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 45 T 10/2022 v bodech 8 až 14 a 22 až 42 a na body 11 až 20 s výjimkou bodu 15 z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024. Nejvyšší soud nemá potřebu k tam uvedené argumentaci cokoli dalšího dodávat.
57. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný formálně namítl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku účinného v době spáchání činu. Fakticky ale nevznesl relevantní výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který Vrchní soud v Praze i přes odvolací námitky obviněného shledal správným a úplným, nýbrž se opětovně snažil skrze znevěrohodnění poškozené a spekulacemi o zatajených příčinách jejího špatného duševního stavu dosáhnout revize skutkového zjištění o způsobeném následku. Taková argumentační konstrukce se ale zásadně míjí s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží k nápravě nesprávného hmotněprávního posouzení. Navíc s totožnými námitkami obviněného proti závěru o příčinné souvislosti mezi skutkem, pro který byl odsouzen, a vznikem posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění [§ 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] se Nejvyšší soud zabýval už ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024 (viz body 21 až 25 odůvodnění).
58. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že podstatná část dovolacích výhrad obviněného míří přímo proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, který vyslovil ve svém kasačním usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1038/2024, a vzhledem k tomu, že se nezměnil skutkový základ, na němž byl založen, v těchto mezích není dovolací přezkum v zásadě možný (viz § 265s odst. 1 tr. ř.). Proti rozhodnutí o dovolání totiž není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.), o čemž byl obviněný Nejvyšším soudem v předchozím řízení řádně poučen (viz závěr odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyššího soudu).
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
59. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného, které se svým obsahem míjí s dovolacími důvody uvedenými v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně