4 Tdo 66/2026-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o
dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10.
2025, sp. zn. 3 To 56/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 16 T 19/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2025,
sp. zn. 16 T 19/2025, byl obviněný R. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil
tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době nejméně od 11:00 hodin do 12:30 hodin dne 22. 8. 2024 v ložnici bytu v
1. patře domu č. XY na adrese v ulici XY v XY, za použití násilí přinutil přes
výslovný nesouhlas k souloži nezletilou AAAAA (pseudonym), tak, že ji dne 22.
8. 2024 v dopoledních hodinách pozval k sobě do bytu, kdy si spolu nejprve v
kuchyni bytu povídali a pili kávu, následně poškozené nabídl, že půjdou do
ložnice, zde si lehl na postel a poškozená k němu přisedla, poté se obžalovaný
náhle zvedl, nezletilou chytil za ruku, zatáhl ji na postel, kde ji položil na
záda, kdy jednou rukou držel ruce nezletilé nad hlavou, sedl si jí na břicho a
druhou rukou jí částečně svlékl halenku, poté legíny a kalhotky ke kolenům,
sesedl z ní, převalil ji na bok, přičemž jednou rukou stále držel její ruce za
hlavou a druhou držel její nohy tak, že byla schoulená v klubíčku a následně jí
zezadu zasunul penis do vagíny a vykonal na ní z její strany nedobrovolnou
soulož, a to i přesto, že se nezletilá snažila jeho jednání zabránit, pokoušela
se z jeho sevření vysmeknout, opakovala mu, že to nechce, upozorňovala ho na
svůj věk a žádala ho, aby přestal, přičemž v průběhu soulože zazvonil poškozené
mobilní telefon, který měla v kuchyni, obžalovaný soulož ukončil a nechal
nezletilou poškozenou jít k mobilnímu telefonu, čehož poškozená využila a z
bytu pak odešla; uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že se jedná o
dítě mladší patnácti let“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku (účinného do 31. 12. 2024) k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6
měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 5 let.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
nezletilé poškozené AAAAA, na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 200 000
Kč.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2025,
sp. zn. 16 T 19/2025, podal obviněný R. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 3 To 56/2025, tak, že
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 3 To
56/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný v dovolání namítá, že soudy odmítly provést jeho
důkazní návrhy s odkazem na nadbytečnost důkazů a že tak učinily bez řádného
odůvodnění. Dále dovolatel tvrdí, že v řízení se soudy opřely o nezákonný
důkaz, za který označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vypracovala znalkyně Mgr.
Denisa Dokulilová. Zde upozorňuje na skutečnost, že předmětem zkoumání byla
nezletilá poškozená AAAAA, která byla v době zkoumání nezletilá. Nebyl však
přibrán znalec z oboru dětské klinické psychologie. Dovolatel namítá rovněž
selektivní nelogické hodnocení důkazů. Ohrazuje se vůči tomu, že soudy v rámci
rekonstrukce skutkového děje vyšly z výpovědi poškozené. Zde tvrdí, že výpověď
poškozené vykazovala četné nesrovnalosti, neboť například pokaždé odlišně
popisovala oblečení své i obviněného či uváděla rozdílné výroky, které jí měl
údajně říkat během útoku.
7. Má za to, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které
by podporovaly verzi poškozené. Pokud by k násilí skutečně došlo, měly by
zůstat modřiny například na zápěstích. Jestliže žádné takové stopy nebyly
zjištěny, nasvědčuje to pravdivosti jeho verze o konsenzuálním styku.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky uplatněné obviněným v
dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení, tedy i v
odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě
vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále uvedla, že dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel svými námitkami nenaplnil. Pouhá
polemika obviněného s hodnocením důkazů soudy není s to naplnit první
alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel
nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními
určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů,
přičemž po dovolacím soudu požaduje pouze přehodnocení skutkových závěrů
učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním. Pro
úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování provedeného v
dostatečném rozsahu soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve
skutkové větě výroku o vině. Jestliže těžiště dovolacích námitek obviněného
spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů, je třeba
zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých
Budějovicích, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i Vrchní soud v
Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož
zjevný nebo extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených
důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím
důkazem byla svědecká výpověď nezletilé poškozené AAAAA. S ohledem na charakter
trestné činnosti soudy výpověď poškozené hodnotily velmi obezřetně. Došly k
závěru, že usvědčující výpověď poškozené je věrohodná, což je v souladu také s
tím, že pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala
se jejich pravdivost. Soud na základě výpovědi poškozené, její matky M. L.,
sestry S. L. a bývalého partnera V. L. získal poměrně detailní náhled na osobu
poškozené a takový podklad komparoval se závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který
vypracovala na poškozenou znalkyně Mgr. Denisa Dokulilová.
10. Dále konstatovala, že obviněnému nelze přisvědčit ani pokud
označil za nezákonný důkaz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie, který byl vypracován znalkyní
Mgr. Denisou Dokulilovou ohledně duševního stavu poškozené. Obviněný namítá, že
k vypracování tohoto znaleckého posudku měl být s ohledem na věk poškozené
přibrán znalec z oboru dětské klinické psychologie. S uvedenou námitkou se
vypořádal Vrchní soud v Praze v bodě 15 svého rozhodnutí.
11. Pokud jde o situaci neprovedení navržených důkazů, oba
soudy logicky vyložily, proč považovaly za nadbytečné navrhované doplnění
dokazování. Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen
provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, neboť je to právě
soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Je pouze
věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo
zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na
doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. Stalo se tak i v posuzované
trestní věci. Soud prvního stupně v bodě 47 a 48 svého rozsudku náležitě
vysvětlil, proč není třeba ve vztahu k poškozené nechat vypracovat revizní
znalecký posudek, případně nechat vyhotovit posudek od znaleckého ústavu. Další
námitky na doplnění dokazování vznesl obviněný ve svém odvolání. S těmito
důkazními návrhy se odvolací soud náležitě vypořádal v bodech 18 a 19 svého
rozhodnutí.
12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
16. Námitky obviněného však nejsou námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž
dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již
byla soudy nižších stupňů podrobně a správně řešena v předchozích fázích
trestního řízení. Jsou jimi uvedeny a rozebrány v odůvodněních jejich
rozhodnutí, jak bude blíže zmíněno níže. Za dané situace Nejvyšší soud
připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle
něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právě tato
situace nastala v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se
již s v odvolání uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž
dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, není nezbytné, aby opakoval, co již
bylo popsáno soudy nižších stupňů. Postačuje tak poukázat na jejich rozhodnutí
a připomenout následující skutečnosti.
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy.
18. Dovolatel ovšem musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor
osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný
rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že
poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní
námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho
zájmům prospěšnější) interpretaci.
19. V posuzované věci obviněný v zásadě uplatnil argumentaci, již lze formálně
podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., byť do značné míry postupoval cestou vlastního hodnocení některých
důkazů či jejich částí a vyvozování vlastních, od zjištění soudů nižších stupňů
odlišných, skutkových závěrů. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by daná
alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna.
20. Obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by zjevný
rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (a to konkrétně označených)
patřičně doložil. De facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených
důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V
těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného
rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže
být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje
z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
21. Na tomto místě je třeba připomenout, že dokazování je doménou především
soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako
soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno
zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a
ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může
jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti
provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a
získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se
zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen
samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o
dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z
provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní
právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že
nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na
podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před
dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr.
ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného
prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení,
případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů,
pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se
ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o
skutkovém ději, jenž je kladen obviněnému za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který
sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů,
které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též
náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice
o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z
provedených důkazních prostředků.
22. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soudy nižších stupňů v dané
věci provedly poměrně rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořily
základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v
rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že dotyčné soudy si byly dobře
vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým
závěrům přitom dospěly. Nutno zdůraznit, že postupovaly důsledně v mezích
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak
zejména v jejich vzájemných souvislostech a je zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a
právními závěry. Hodnocení provedených důkazů jimi provedené tedy neshledává
dovolací soud vadným či dokonce svévolným.
23. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala
obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z
důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by
skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na
jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z
mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž
jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších
stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin
důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí
k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani
podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo),
neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a
že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a
souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora
vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy,
nezakládá zjevný rozpor.
24. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na
principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces –
jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je zjevný
nesoulad. Zjevný rozpor je však možné konstatovat pouze ve vztahu ke zjištěním
vyplývajícím z komplexního zohlednění všech ve věci provedených důkazů. Nelze
tak činit pouze vytrháváním dílčích poznatků z relevantního důkazního kontextu,
jejich izolovaným srovnáváním a následným trváním na tom, že ve věci existuje
mnoho jednotlivých extrémních rozporů. To však činí obviněný, když proti sobě
staví jednotlivá tvrzení poškozené, svědkyně S. L. a svá tvrzení, aniž by
zohlednil jejich vzájemné souvislosti i návaznost na zbylou důkazní materii.
Soudy nižších stupňů vzaly za základ skutkových zjištění výpověď poškozené,
kterou shledaly věrohodnou na rozdíl od výpovědi dovolatele. Je třeba
konstatovat, že svůj závěr náležitě odůvodnily a Nejvyšší soud neshledal důvod
tento závěr a úvahy k němu vedoucí zpochybňovat. Je tomu tak mimo jiné proto,
že výpověď poškozené je významně podpořena znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znalkyně
Mgr. Denisy Dokulilové, z něhož vyplynulo, že u poškozené nebyly zjištěny žádné
znaky, které by svědčily o tom, že by výpověď byla tendenčně upravena s úmyslem
zastřít pravdivý průběh událostí. Události líčí poškozená dostatečně
konzistentně, bez znaků záměrně naučené výpovědi. Výpověď poškozené je doplněna
dalšími provedenými důkazy, především výpověďmi svědků M. L., S. L. a V. L., na
jejichž základě soud prvního stupně získal detailní náhled na osobu poškozené.
Soudy přitom nezjistily žádné motivy na straně poškozené obviněnému neprávem
uškodit s úmyslem přivodit mu trestní stíhání za jednání, kterého se nedopustil.
25. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul výše, napadené rozhodnutí
(resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť
všechna skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně aprobovaná odvolacím soudem z provedených důkazů vyplývají.
26. Pokud jde o namítané dílčí rozpory nezletilé poškozené, Nejvyšší soud může
toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci
zjevného flagrantního nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových
zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci
však takový nesoulad shledán nebyl. Ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. Denisy
Dokulilové vyplývá, že drobné rozpory jsou u nezletilých dětí poměrně běžné, a
naopak svědčí o autenticitě sdělovaného, čímž se odlišuje od naučené výpovědi,
která by naopak byla ve všech ohledech stejná. Pro závěr o věrohodnosti
poškozené svědčí i zjištění, že poškozená není s ohledem na její inteligenční
podprůměr schopna promyslet vysoce kvalifikovanou konstrukci, kterou by držela
v průběhu celého trestního řízení. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal
s dílčími nesrovnalostmi ve výpovědi poškozené, přičemž věnoval argumentaci
týkající se posouzení věrohodnosti poškozené obsáhlou část svého rozhodnutí
(viz body 14, 23 29 až 33 rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho vyhodnotil
a řádně zdůvodnil, proč je výpověď poškozené podkladem pro skutková zjištění a
závěry soudu. Odvolací soud pak jeho závěry v reakci na odvolací námitky
obviněného přezkoumal a potvrdil (bod 12 a násl. usnesení odvolacího soudu).
27. Obviněný soudům dále vytýká, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy.
Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly
provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při
postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v
rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž
bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na
toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci (srovnej např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z
judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o
opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu,
jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí
v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv.
opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem,
přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť
skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a
navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž
svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
28. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu
ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu
obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění
toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj.
argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03,
IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
29. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně
řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za
potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz body 47 a
48 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se vypořádal se všemi
důkazními návrhy v rámci odvolacího řízení (body 18 a 19 odůvodnění usnesení).
Jinak vyjádřeno, oba soudy dospěly k závěru, že se v případě obhajobou
požadovaného dokazování jedná o kategorii nadbytečných důkazů, jež nemají
potenciál poskytnout poznatky relevantní pro rozhodnutí ve věci. Lze uzavřít,
že z pohledu shora naznačených závěrů se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když
soudy přesvědčivě vyargumentovaly, proč by další dokazování nemohlo do věci
přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřely, z jakých důvodů je
možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší
soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění tohoto soudu odkazuje.
30. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za
nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo
nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí
jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2
odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud, mají
povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná.
Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály z hlediska zjištění
skutkových okolností bez důvodných pochybností.
31. Pokud obviněný namítal nezákonnost znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie,
vypracovaného znalkyní Mgr. Denisou Dokulilovou a uvádí, že k vypracování
tohoto znaleckého posudku měl být s ohledem na věk poškozené přibrán znalec z
oboru dětské klinické psychologie, je nutné uvést následující. V této
souvislosti je nutné uvést, že poškozená v době znaleckého vyšetření dosáhla
věku bezmála 15 let, jednalo se tedy o osobu dospívající, nikoliv o osobu
nízkého dětského věku. S uvedenou námitkou se již vypořádal Vrchní soud v Praze
v bodu 15 svého rozhodnutí a Nejvyšší soud se s důvody uvedenými v usnesení
odvolacího soudu ztotožňuje. Z vyjádření znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové při
hlavním líčení dne 3. 7. 2025 vyplynulo, že pracuje i s dětmi a dospívajícími,
což uvedla při ozřejmění užitých testových metod. Nejvyšší soud tedy u
předmětného znaleckého posudku nezjistil žádné vady, které by měly za následek
jeho nepoužitelnost v trestním řízení.
32. Z uvedeného plyne, že vadami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. napadená rozhodnutí netrpí.
33. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 pak lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
34. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj.
trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího
rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v
nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zmíněným dovolacím důvodem
nejsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování apod. Vady vytýkané takovými námitkami představují porušení
procesního práva, typicky ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů
činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení
důkazů. To se ovšem nesrovnává s tím, že dovolacím důvodem je porušení hmotného
práva. Jde tedy o to, že dovolacím důvodem tu jsou jen právní námitky, a nikoli
skutkové námitky.
35. V posuzované věci obviněný sice deklaroval nesprávné právní posouzení
skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, avšak neuvedl, který nebo
které ze zákonných znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nebyly podle jeho mínění naplněny tím kterým
skutkem zjištěným ve výroku o vině. Pouze takto koncipované námitky by obsahově
odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu. Z celkového kontextu dovolání je
patrno, že obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
zahrnul skutkové námitky, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jimiž se Nejvyšší soud zabýval v předcházející
části tohoto usnesení. Vzhledem k nedostatku jakékoli relevantní námitky, která
by obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
se Nejvyšší soud nezabýval správností právního posouzení skutků, které byly
zjištěny ve výroku o vině. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
bylo dovolání obviněného podáno z jiného než tohoto zákonného dovolacího důvodu.
36. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení,
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
o tom rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu