4 Tdo 674/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 6 To 286/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži, pod sp. zn. 2 T 179/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 2 T 179/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že

„po odchodu své manželky, poškozené M. H. ze společné domácnosti, z důvodu její avizované vůle podat žádost o rozvod jejich manželství a snahu o majetkové vypořádání manželů po rozvodu, záměrně opakovaně vulgárně urážel poškozenou, přičemž dne 4. 10. 2022 jí telefonicky vyhrožoval usmrcením, kdy použil mimo jiné věty „Ty si myslíš, že se ti nic nemůže stát? To si jenom možná ty myslíš. I s těma tvojema doktorama právníkama, víš? Aj jim se može něco stát. Se može něco přihodit, víš? Tak si dávej velikýho bacha jako... Ti lidi potom dokážou být hódně zlí, viš? Aji ti kolem nich dokážou být hódně zlí. Tak si to uvědom... Si na tebe počkám, a tak ti lisknu do toho tupýho rypáka... Já se s tebou nechcu vidět, takže to je další věc, já bych tě musel, hned bych tě podřezal, hned, okamžitě, úplně před tím borcem, je mi to úplně jedno... protože až budeš krvácet na té zemi nad tým kanálem, aby sis to pořád přehrávala, že jsem ti dával nějakou šanci... celej život, dokud na této planetě budu, budu vás chtět podřezat. Pamatuj si to...“, čímž v poškozené z důvodu obavy, že by obžalovaný mohl své výhružky naplnit, vzbudil důvodnou obavu o její život a zdraví“.

2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 (šedesát) denních sazeb po 3 000 Kč (třech tisících korun českých), tj. v celkové výměře 180 000 Kč (sto osmdesáti tisíc korun českých).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 6 To 286/2024, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 6 To 286/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněného rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Současně namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), a bylo zasaženo do jeho základních práv [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], takže podle obviněného bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva na soukromí a práva na nedotknutelnost osoby.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel předně uvádí, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech – použití nahrávek. Dovolatel se domnívá, že soudy nižších stupňů postavily své závěry a jeho odsouzení v podstatě na dvou osamocených důkazech, a to konkrétně na nahrávkách telefonního hovoru a výpovědích poškozené, když ostatní provedené důkazy považují soudy za zřejmě irelevantní (viz bod 7 rozhodnutí soudu druhého stupně), čímž došlo k jejich selektivnímu hodnocení. Dovolatel následně namítá, že předmětné nahrávky byly pořízeny bez jeho vědomí a souhlasu, čímž došlo k zásahu do jeho základního práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“) a do práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny.

6. Dovolatel poté akcentuje, že pokud mají být soukromé nahrávky telefonního hovoru použity pro účely zjištění spáchání trestného činu, tak by měly soudy v prvé řadě provést test proporcionality podle judikatury Ústavního soudu. Test proporcionality se vyhodnocuje na základě těchto kritérií: 1) vhodnost, 2) potřebnost, 3) proporcionalita v užším slova smyslu a všechna kritéria by měla být hodnocena a posouzena. Tento test ohledně použitelnosti soukromých nahrávek nicméně podle přesvědčení dovolatele nebyl vůbec soudy nižších stupňů proveden, když odkazuje na bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy s odůvodněním těchto soudů vyjadřuje nesouhlas. Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně má za to, že bylo naopak prokázáno, že poškozená byla iniciativní a předmětný hovor vyprovokovala, přičemž odkazuje na výpověď svědkyně V. M. a samotné poškozené. Tímto postupem došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř., když soudy jsou povinny objasňovat i skutečnosti svědčící v jeho prospěch. O účelovosti postupu poškozené svědčí i to, že pořídila 140 nahrávek, na kterých jí měl vyhrožovat, přičemž žádné další nahrávky nedoložila. Je tedy zřejmé, že poškozená čekala na tzv. vhodnou nahrávku, aby mohla podat trestní oznámení, když si je vědoma řízení o vypořádání zaniklého SJM a že jeho odsouzení by mohlo mít na předmětné řízení vliv. Navíc je přesvědčen, že pořízené nahrávky představují osamocený důkaz a vyjma různých výpovědí poškozené a jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Toto bylo opakovaně z jeho strany namítáno, ale soudy se jakkoli k tomu podle obviněného nevyjádřily.

7. Následně dovolatel systematicky a podrobně rozvádí námitku stran neprovedení testu proporcionality a vyjadřuje se k jednotlivým kritériím. V rámci prvního kritéria testu proporcionality, a to konkrétně vhodnosti použití nahrávek namítá, že pořízení audiozáznamů poškozenou nebylo vedeno legitimním cílem objasnění trestné činnosti, nýbrž účelovým jednáním směřujícím k jeho poškození v trestním řízení. V tomto směru akcentuje skutečnost, že ho poškozená nahrávala dlouhodobě od roku 2018. Současně odkazuje na výpověď svědka R. H., kterému měla poškozená sdělit, že celé řízení jí slouží k tomu, aby ho ponížila a zničila. Dovolatel dále poukazuje na vyjádření zmocněnce poškozené, z něhož vyplývá její záměr dosáhnout odsuzujícího rozsudku bez možnosti odklonu, což podle něj potvrzuje účelovost jednání poškozené. Odvolací soud se podle dovolatele těmito skutečnostmi v rámci provedení testu proporcionality nezabýval, neprovedl řádné hodnocení vhodnosti nahrávek jako důkazu a tím porušil zásadu objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř.

8. Ve vztahu k potřebnosti použití nahrávek namítá, že použití audiozáznamů jako důkazu nebylo nezbytné, neboť tyto záznamy tvoří osamocený důkazní prostředek, který je v rozporu s ostatními provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi. Opětovně zdůrazňuje, že záznamy byly pořízeny bez jeho souhlasu, účelově, jednalo se o soukromou konverzaci. Namítá, že poškozená v hovoru záměrně mlčela, takže ho chtěla „vytočit“, takže záznam byl pořízen účelově. Záznam byl také pořízen na telefonu, který poškozená neoprávněně vynesla z jejich firmy. Záznamy byly navíc předloženy v upravené podobě, což dokládá tím, že počátek záznamu je nesrozumitelný, a konec končí pauzou, ovšem chybí zde „zavěšení“. Postup soudů, které ho odsuzují na základě neúplných nahrávek považuje za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, a to zejména za situace, kdy si soudy nevyžádaly veškeré pořízené záznamy a odmítly provedení důkazu odborným vyjádřením či znaleckým posudkem k audionahrávkám pořízeným dne 4. 10. 2022. Soudy tak podle dovolatele porušily zásady trestního řízení podle § 2 odst. 4 až 6 tr. ř. Opětovně akcentuje porušení jeho soukromí. Navíc si poškozená musela být vědoma toho, že mezi nimi vznikají vzájemné hádky, vulgarismy, a proto telefonické hovory záměrně nahrávala, a vytvářela podmínky pro vznik takové situace.

9. V rámci třetího kritéria testu proporcionality – v užším smyslu obviněný namítá, že použití soukromě pořízených nahrávek jako jediného důkazu představuje nepřiměřený zásah do jeho základních práv, zejména práva na soukromí, obhajobu a spravedlivý proces. Opětovně tvrdí, že poškozená dlouhodobě a cíleně eskalovala konflikty, pořizovala nahrávky bez jeho souhlasu a jednala účelově s cílem ovlivnit nejen trestní řízení, ale i souběžná řízení občanskoprávní. V tomto směru odkazuje na komentářovou literaturu, ohledně toho, co je objektem předmětného přečinu, když akcentuje, že pořízení 140 nahrávek není odpovídající zásadě proporcionality. Dovolatel tedy tuto část dovolací argumentace uzavírá tak, že soudy podle něj neprovedly řádný test proporcionality, řádně se nevypořádaly s jeho námitkami ani neobjasnily okolnosti svědčící v jeho prospěch, čímž zatížily řízení libovůlí. Podle obviněného soudy nejsou oprávněny konstatovat, že nahrávky jsou přípustné, aniž by byl proveden test proporcionality, což ovšem soudy nižších stupňů neučinily.

10. Ohledně tvrzeného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný uvádí následující. Podle dovolatele soudy považují za stěžejní výpověď poškozené, přestože její výpovědi jsou rozdílné a trpící vnitřními rozpory, přičemž soudy, neobjasnily důvody těchto nesrovnalostí a neuvedly, kterou verzi výpovědi považují za věrohodnou. Tím porušily povinnost vyplývající z judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14-1), která vyžaduje pečlivé hodnocení protichůdných výpovědí, zejména pokud představují jediný přímý důkaz. Soudy navíc opomenuly posoudit možnou zaujatost poškozené na výsledku řízení, čímž podle dovolatele porušily zásadu presumpce neviny a právo na spravedlivý proces. Následně obviněný poukazuje na zásadní rozpory a vývoj výpovědí poškozené v trestním oznámení, úředních záznamech i protokolech z hlavního líčení. Výpovědi poškozené podle něj vykazují významné změny v popisu skutkových okolností, časových souvislostí i intenzity tvrzeného jednání, přičemž soudy se s těmito rozpory nijak nevypořádaly a bez dalšího konstatovaly věrohodnost poškozené.

Konkrétně upozorňuje na nesoulad mezi tvrzením o důvodu odchodu ze společné domácnosti a pozdějším popisem strachu poškozené, který byl nicméně uveden až po jejím odchodu, což z časového hlediska nenavazuje a jeví se jako irelevantní. Další nesoulad shledává mezi nepravdivými informacemi o řízení společného podniku, nekonzistentní výpovědi o údajné fyzické a verbální agresi, jakož i subjektivní hodnocení jeho osobnosti ze strany poškozené, které mohlo ovlivnit výpovědi dalších svědků. Uvádí, že poškozená popisovala incidenty, které se neshodují s výpověďmi svědků ani s jejími dřívějšími tvrzeními, nedoložila slibované důkazy (např. fotografie zranění, nahrávky hovorů, svědecké výpovědi osob, kterým se měla svěřit), a její popis událostí vykazuje znaky účelovosti.

Soudy se těmito rozpory nezabývaly, nevypořádaly se s důkazy, které výpovědi poškozené zpochybňují, a bez dalšího přisoudily poškozené věrohodnost. Dovolatel rovněž upozorňuje na neprovedení důkazů v jeho prospěch, např. ověření držení střelných zbraní poškozenou, což považuje za porušení zásady nestrannosti. Tyto skutečnosti podle dovolatele zakládají zásadní pochybnosti o objektivitě hodnocení důkazů a o skutkových závěrech soudů. Obviněný proto dovozuje, že skutková zjištění ohledně výpovědí poškozené ve vztahu k ostatním důkazům či některým opomenutým svědeckým výpovědím, jsou v zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů a nelze je považovat za prokázané bez důvodných pochybností.

11. Dovolatel taktéž namítá i třetí variantu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož zastává názor, že rozhodnutí soudů nižších soudů spočívá na neprovedení podstatných a navrhovaných důkazů, a to celé nahrávky jeho telefonního hovoru s poškozenou, odborné vyjádření či znalecký posudek k otázce, kdy byly nahrávky pořízeny a zda příp. jak s těmito po jejich pořízení manipulovala samotná poškozená a v neposlední řadě ověření u příslušného orgánu, zda má poškozená zbrojní průkaz a zda je držitelkou střelných zbraní, případně kolika. Dovolatel tedy akcentuje skutečnost, že soudy ke svým skutkovým zjištěním, založených výhradně na nahrávkách a na výpovědích poškozené, neprovedly podstatné důkazy, neboť tyto mohly sloužit v jeho prospěch.

12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel konstatuje, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty nebezpečného vyhrožovaní podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu odkazuje na komentářovou literaturu a cituje pasáž, ze které dovozuje závěr, že „aby bylo možno jednání kvalifikovat jako nebezpečné vyhrožování, tak musí být výhružka natolik závažná, že je způsobilá vyvolat u poškozeného reálnou důvodnou obavu z jejího uskutečnění“. Je nutné dodat, že se musí odlišit skutečně nebezpečné výhrůžky od pouhých silných slov bez reálné hrozby. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, v němž se uvádí, že nebezpečné vyhrožování musí být natolik závažné, že je způsobilé vyvolat důvodnou obavu z uskutečnění hrozby, i když tato obava fakticky nevznikne. Posouzení se komplexně provádí podle konkrétních okolností případu, včetně povahy výhrůžky, osobních rysů pachatele a poškozeného, jejich vztahu a celkového kontextu. Taktéž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 809/2018, kde bylo vysloveno že „Důvodná obava ve smyslu § 353 tr. zákoníku (trestný čin nebezpečného vyhrožování) nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný. Je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, přičemž se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším jeho konáním.“.

13. Dovolatel současně akcentuje, že z rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že tento zcela změnil svůj názor a postoj, který prezentoval ve zrušeném usnesení ze dne 27. 4. 2023, č. j. 2 T 179/2022-173. V rámci vlastního odůvodnění odsuzujícího rozsudku navíc soud prvního stupně zcela vynechal hodnocení některých výpovědí (J. V., J. O., J. P., V. M., A. ml. a A. st.), když toliko podrobněji zmínil výpovědi dětí a svědků F., K., D., M., R. a R. Soud prvního stupně tedy absolutně neobjasnil, co konkrétně vyvodil z provedených důkazů, zejména výpovědi svědků, které zcela vynechal z hodnocení důkazů. Soudy rovněž nijak nehodnotily incident, při kterém měl údajně poškozenou mlátit do hlavy, a to v souvislosti s její věrohodností, byť právě z neprokázání tohoto incidentu byla původně soudem prvního stupně dovozena její nevěrohodnost. Proto obviněný tvrdí, že soudy rezignovaly na posouzení relevantních okolností podle § 2 odst. 6 tr. ř., čímž nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a rozhodnutí tak trpí vadami podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

14. Obviněný dále ve svém dovolání odkazuje na vyjádření některých svědků k povahovým vlastnostem poškozené a cituje výpovědi těchto svědků (svědek J. O., R. F., J. M., svědkyně H. H. či svědci H. a R. H.). Tito svědci poškozenou prezentují jako osobu hádavou, konfliktní, agresivní a výbušnou. Rovněž upozorňuje na skutečnost, že poškozená je držitelkou zbrojního průkazu, což podle něj zpochybňuje její tvrzení o důvodné obavě o život a zdraví v souvislosti s ojedinělou výhrůžkou ze dne 4. 10. 2022. Kritizuje, že soud prvního stupně nehodnotil výpověď svědka O., přestože tato byla relevantní pro posouzení povahy poškozené. Proto se dovolatel domnívá, že nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že byla naplněna objektivní stránka trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Dovolatel tedy namítá, že nalézací soud neposuzoval celou situaci komplexně, nevzal v úvahu zejména dlouhodobý charakter vztahu mezi ním a poškozenou, jejich konfliktní manželství, následné spory po rozvodu či chování poškozené v rámci firemních i rodinných akcí. Dále konstatuje, že poškozená i po odstěhování ze společné domácnosti nadále navštěvovala místo jeho bydliště, přespávala tam, pracovala ve společné firmě a byla v pravidelném kontaktu s dětmi i s ním, což podle něj zpochybňuje tvrzení poškozené o důvodné obavě z jeho osoby. Dovolatel poukazuje na účelovost tvrzení poškozené, která se projevovala nejen v jejím chování vůči dětem, ale i v selektivním pořizování nahrávek, z nichž většina nebyla soudu předložena, a které podle něj byly pořízeny s cílem vyvolat jeho trestní stíhání. Kritizuje taktéž časový nesoulad mezi údajnou obavou poškozené a jejím návrhem na předběžné opatření, který byl podán až po podání trestního oznámení. Akcentuje, že údajné výhrůžky ze dne 4. 10. 2022 byly ojedinělé, neprokázané jinými důkazy než výpovědí poškozené a nebyly doprovázeny fyzickou přítomností, gestikulací či použitím zbraně. Účelovost jednání poškozené dovozuje i z toho, že působila na děti a tyto se od něho odstěhovaly, aniž by mu to řekly a také to, že poškozená před synem H. záměrně pustila nahlas telefonický hovor a že zřejmě popisovala dětem, že ji měl fyzicky napadnout.

16. Dovolatel shrnuje své dovolací námitky tím, že shledává fatální porušení jeho práva na spravedlivý proces a jak už rozvedl v rámci jednotlivých dovolacích důvodů výše, porušení nachází zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy nebyl proveden test proporcionality, čl. 37 odst. 3 Listiny, kdy soudy odmítly jím navržené důkazy, čl. 39 Listiny – kde soudy obou stupňů nehodnotily všechny znaky skutkové podstaty a čl. 40 odst. 2 Listiny – jelikož soudy neoprávněně vydaly odsuzující rozsudek a následně usnesení, ačkoliv nebyl řádně proveden test proporcionality ve vztahu k nahrávkám, které byly použity jako důkaz v tomto řízení.

17. Závěrem dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 6 To 286/2024, jakož i rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 2 T 179/2022. Dále aby Nejvyšší soud postupoval tak, že ho zprostí obžaloby v souladu s § 265m tr. ř., neboť má za to, že mu nebylo bez důvodných pochybností prokázáno spáchání skutku, v němž je spatřován trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 4. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 488/2025. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání. Poté akcentoval, že s opakovanými námitkami proti procesně nepoužitelným důkazům (nahrávky telefonního hovoru), opomenutým důkazům a obsáhlému popisu charakterových vlastností poškozené se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 6–12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a ve svém vyjádření na ni v podrobnostech pro stručnost odkazuje. Vzhledem k velkému množství námitek a postřehů v dovolaní obviněného, státní zástupce přistoupil k hodnocení námitek na základě systematického rozřazení do čtyř skupin, a to: námitky proti procesní přípustnosti soukromé nahrávky v trestním řízení, námitky proti věrohodnosti výpovědi poškozené, tvrzení o existenci opomenutých důkazů a

nesprávné právní posouzení skutku. K těmto se pak vyjádřil následujícím způsobem.

19. Ve vztahu k námitce procesní nepoužitelnosti soukromé nahrávky v části II. A dovolání státní zástupce konstatuje, že dovolatel v textu dovolání neuvádí žádný konkrétní důkaz, který by zpochybňoval jeho vlastní výroky ze dne 4. 10. 2022 o podřezání poškozené. Rovněž není blíže specifikováno, jakým způsobem měla být nahrávka poškozenou upravena – není tvrzeno, že by došlo k vypuštění části výroku, k jeho doplnění, nebo že by byl obsah generován umělou inteligencí. Akcentuje, že všechny ostatní důkazy dokládají konfliktní charakter manželství obou zúčastněných, včetně vzájemných urážek a nadávek, nicméně tyto důkazy nemají přímou relevanci k výrokům ze dne 4. 10. 2022 a slouží spíše k objasnění motivace dovolatele, nikoliv k posouzení skutkové podstaty trestného činu.

20. Podle státního zástupce podstatnou námitkou v této části dovolání je tvrzení, že nalézací soud neprovedl řádně test proporcionality ohledně

„nahrávek“. Následně uvádí, že dovolatel obecně napadá proporcionalitu „nahrávek“, aniž by hovořil přímo o nahrávce ze dne 4. 10. 2022, když toliko na straně 3 dovolání hovoří o nahrávkách pořízených poškozenou za přítomnosti svědkyně M., aniž by bylo zřejmé, že některá z nich mohla být nahrávkou z předmětného dne. Z pohledu testu proporcionality státní zástupce akcentuje skutečnost, že tento je vždy nutno aplikovat ve vztahu ke konkrétní nahrávce, nikoliv obecně, což dovolatel chybně napadl, neboť nikde nehovořil o konkrétní nahrávce z uvedeného dne. Výsledek tohoto testu se může významně lišit v závislosti na účelu pořízení nahrávky – jinak bude posuzována nahrávka dokumentující trestné jednání, jinak nahrávka pořízená pro zábavu z intimního života sousedů ve vedlejším bytě.

21. K procesní použitelnost nahrávky ze dne 4. 10. 2022 pak státní zástupce poukazuje nejprve na relevantní judikaturu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, když zdůrazňuje, že dovolatel toliko odkázal na „ustálenou judikaturu Ústavního soudu, takže mohl mít na mysli například toto rozhodnutí. V citovaném nálezu pak Ústavní soud za základní kritérium pro rozhodnutí o použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou považuje kritérium poměřování chráněných práv a zájmů, které se v soukromé sféře střetávají. Následně uzavírá, že je v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, že lze za určitých podmínek použít jako důkaz i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu nahrávaného, pokud je respektováno právo na soukromí.

22. Poté akcentuje, že Ústavní soud stanovil tříkrokový test proporcionality – posouzení vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti zásahu. Podle státního zástupce byl v dané věci tento test aplikován a jeho výsledek jednoznačně svědčí ve prospěch procesní použitelnosti předmětné nahrávky. Záznam byl vhodným a nezbytným prostředkem k doložení výhrůžek ze strany dovolatele, přičemž ani obviněný žádný jiný, šetrnější způsob získání důkazu neuvádí. Zásah do soukromí dovolatele byl přiměřený ve vztahu k právu poškozené na ochranu před verbálními delikty. Proto má za to, že předmětný záznam představuje použitelný důkaz. Nadto uvádí, že dovolatel sice formálně uvádí kritéria testu proporcionality, avšak jeho vlastní aplikaci na konkrétní nahrávku neprovedl. Jeho námitky směřují spíše proti rozsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně než proti jeho věcnému závěru. Byť státní zástupce připouští, že odůvodnění výsledku testu proporcionality obsaženého v bodě 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je stručné, tak je nepochybné, že tento soud test proporcionality provedl. Navíc podrobněji se k testu proporcionality vyjádřil odvolací soud v bodě 6 odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud pak dovolatel namítá, že nahrávky jsou ojedinělým důkazem, a vyjma výpovědi poškozené, jsou „v rozporu s ostatními provedenými důkazy, tak následně žádný takový rozpor neuvádí. Jestliže obviněný uvádí, že výpovědi poškozené „nepodporují obsah nahrávek“, tak lze mít za to, že dovolatel zjevně má na mysli jiné nahrávky než ze dne 4. 10. 2022, když k obsahu výhrůžky podřezáním nic konkrétního dále neuvádí.

23. Pokud obviněný z hlediska vhodnosti namítá, že pořizováním telefonních záznamů nesledovala poškozená legitimní cíl, když ho nahrávala dlouhodobě a vyčkávala na „správnou nahrávku“, tak k tomu státní zástupce uvádí, že samotné dlouhodobé pořizování záznamů nemůže vyloučit procesní použitelnost takového záznamu. K tomu odkazuje např. na použitelnost kamerových záznamů pořízených soukromými videokamerami snímajícími okolí domu. Nakonec i podle judikatury evropských soudů nebrání použitelnosti konkrétního záznamu ani skutečnost, že takový záznam byl získán předchozím hromadným sběrem dat, tedy byl získán v rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 (viz bod 41 odůvodnění rozsudku Velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2021 ve věci C-746/18). Státní zástupce tedy uzavírá, že pro použitelnost konkrétního důkazu v trestním řízení je mnohem více podstatná kontradiktornost tohoto řízení než samotná zákonnost opatření tohoto důkazu. Současně odkazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 970/2024, kde byla řešena otázka použitelnosti kamerového záznamu, přičemž zde byla právě řešena otázka porušení čl. 7 a 10 Listiny.

24. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, považuje státní zástupce za nepřípadný, když toto rozhodnutí bylo publikováno pod č. 7/2008 Sb. roz. tr., přičemž z tohoto rozhodnutí vyplývá, že samotná absence souhlasu nahrávané osoby nemůže zabránit použitelnosti takového záznamu v trestním řízení.

25. Následně se státní zástupce vyjadřuje k tvrzení obviněného, že poškozená předložila záznamy upravené či neúplné. Předně zdůrazňuje, že dovolatel dále nerozvádí a není tak patrno, jestli tím mínil záznamy z onoho dne 4. 10. 2022 či jiné záznamy. K tomu státní zástupce poznamenává, že dovolatel nepopřel jeho klíčový výrok, že poškozenou podřízne „úplně před tím borcem“ a že bude „krvácet na zemi nad tým kanálem“. Takže i tuto námitku považuje za nepřípadnou.

26. K argumentaci na str. 7 dovolání státní zástupce uvádí, že obviněný hovoří o jiných nahrávkách. Pokud pak dovolatel na str. 12 dovolání bez bližšího rozvedení namítá, že užití trestního práva vůči jeho osobě překračuje meze proporcionality, bez bližší argumentace je obtížné tuto námitku vyložit. Tuto lze toliko interpretovat jako odkaz na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto tezi však dále nijak nerozvádí ani nepodkládá konkrétními argumenty. Stejně tak jeho výhrada, že nebyl proveden znalecký posudek k ověření manipulace s nahrávkami, postrádá relevanci, neboť dovolatel výroky ze dne 4. 10. 2022 nepopírá a jiné nahrávky nejsou předmětem řízení. Námitka procesní nepoužitelnosti nahrávky ze dne 4. 10. 2022 je v rozporu s ustálenou českou i evropskou judikaturou, která takový důkaz připouští. Dovolání v této části formálně odpovídá druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, neboť nahrávka byla procesně použitelná.

27. V další části se státní zástupce zabývá skupinou námitek týkající se nesprávných skutkových zjištění. Tyto námitky se objevují v části II. B v dovolání obviněného a představují podle státního zástupce jen dovolatelův nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními. Konkrétně dovolatel napadá pouze věrohodnost poškozené, poukazuje na změny v jejích výpovědích a tvrdí, že výhrůžka usmrcením se objevuje výlučně v nahrávce ze dne 4. 10. 2022. Státní zástupce k tomu dodává, že takto formulované námitky neodpovídají požadavkům dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neidentifikuje konkrétní rozhodná skutková zjištění, která by byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 241/2024), ani neuvádí, jaké důkazy nebyly provedeny či proč by měly být považovány za procesně nepoužitelné. Obviněný se fakticky spíše jen dovolává zásady in dubio pro reo, avšak bez právně relevantního podkladu – soudy žádné pochybnosti o skutkovém ději neměly a své závěry řádně odůvodnily, přičemž klíčovým důkazem byla nahrávka ze dne 4. 10. 2022, jejíž obsah dovolatel nezpochybnil. Akcentuje, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu opakovaně potvrzuje, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, pokud soud po vyčerpání všech důkazních možností skutečně pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Navíc porušení této zásady nezakládá dovolací důvod, ledaže by šlo o extrémní nesoulad skutkových zjištění s důkazy, což v dané věci nastalo. Dovolatel tak ve své argumentaci neprokázal žádné pochybení, které by mohlo založit přezkum skutkových závěrů soudů v rámci dovolacího řízení.

28. K námitce dovolatele uvedené v části II. C jeho dovolání týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě stran neprovedení navrhovaných důkazů státní zástupce konstatuje, že dovolatel sice některé důkazy vyjmenovává, avšak nijak nevysvětluje jejich konkrétní význam pro skutkové zjištění ohledně výhrůžky podřezáním ze dne 4. 10. 2022. Není zřejmé, jak by celé nahrávky jeho hovorů s poškozenou, údajná manipulace s nahrávkou či držení zbrojního průkazu poškozenou mohly ovlivnit posouzení obsahu klíčového důkazu. Argumentace dovolatele je příliš obecná a neumožňuje posoudit, zda se jedná o důkazy podstatné pro rozhodná skutková zjištění. V důsledku toho tato část dovolání nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

29. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě týkající se námitky právního posouzení skutku, konkrétně uvedené v části III dovolání obviněného, se státní zástupce vyjadřuje tak, že dovolatel nepředkládá žádnou relevantní hmotněprávní argumentaci k závěrům soudů, že předmětná výhrůžka mohla vyvolat důvodnou obavu ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Namísto toho dovolatel uvádí obecné výhrady vůči věrohodnosti poškozené, popisuje incidenty z manželství a negativní charakterové rysy poškozené, přičemž opětovně odkazuje na zásadu in dubio pro reo. Státní zástupce poukazuje na správnost právní kvalifikace skutku, jak ji vyložily soudy v odůvodněních svých rozhodnutí, a uzavírá, že námitky dovolatele buď neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, nebo jsou zjevně neopodstatněné.

30. Státní zástupce proto shrnuje, že jsou dovolací námitky obviněného z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů dílem neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu a dílem zjevně neopodstatněné.

31. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

32. Dovolatel využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce, když repliku podal prostřednictvím obhájce. Stran toho, k jakým nahrávkám je vztaženo jeho dovolání upřesňuje, že se jedná o nahrávky ze dne 4. 10. 2022. Opětovně pak odkazuje na množství nahrávek, které si pořídila poškozená a dovozuje z toho, že se z její strany jednalo „o přípravu pro jeho odsouzení“, což ovšem soudy nižších stupňů nijak nehodnotily. Stran své námitky o upravenosti pořízeného záznamu se dne 4. 10. 2022 především poukazuje na svoji výpověď stran tohoto záznamu a následně uvádí, že s touto jeho argumentací stran možnosti úpravy těchto nahrávek se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly, ačkoliv se jedná o otázku odbornou. Tímto postupem došlo podle jeho přesvědčení k porušení zásady presumpce neviny a toho, že soudy objasňují i skutečnosti svědčící v jeho prospěch (viz § 2 odst. 5, věta třetí tr. ř.).

33. Ohledně testu proporcionality zdůrazňuje, že tento vztahoval k záznamu ze dne 4. 10. 2022. Dále nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že test proporcionality je jednoznačný. Podle obviněného je povinností soudů provést test proporcionality řádně a ve vztahu ke každému konkrétnímu případu. Opětovně zdůrazňuje, že nebylo znalecky zkoumáno, zda nedošlo k úpravě záznamu či manipulaci s ním. Pokud tak soudy nepostupovaly, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Akcentuje rovněž, že není jeho povinností provést test proporcionality, tento má primárně provést soud. Uzavírá, že tedy dovolací důvody byly naplněny a požaduje, aby bylo rozhodnuto v souladu s jeho návrhem učiněným v rámci podaného dovolání.

34. Současně obviněný poukazuje na to, že soud prvního stupně nijak neodůvodnil svoji změnu postoje oproti svému původnímu rozhodnutí ze dne 27. 4. 2023, č. j. 2 T 179/2022-173, stran věrohodnosti poškozené a výslovně cituje pasáže z tohoto rozhodnutí týkající se věrohodnosti poškozené. Dále odkazuje i na postup soudu prvního stupně stran vynechání a nehodnocení výpovědi některých svědků, stejně jako v rámci podaného odvolání, když akcentuje, že nevysvětlení postoje stran změny věrohodnosti poškozené znamená porušení § 125 odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů, že ostatní důkazy jsou irelevantní. V tomto směru zdůrazňuje, že situaci je nutno posuzovat komplexně a že postupem soudu byla vyloučena jeho jakákoliv procesní obrana.

35. Dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti posuzování situace tvrzení proti tvrzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16-1, či nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Zároveň poukazuje na to, že jeho odsouzení by znamenalo, že k tomu přihlédnou i další soudy rozhodující o výživném a o vypořádání SJM. Podle jeho názoru tedy došlo k zneužití trestní represe k tomu, aby byly uspokojeny subjektivní práva poškozené soukromoprávní povahy. Proto uvádí, že na svém dovolání trvá.

III. Přípustnost dovolání

36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

37. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

38. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

39. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

40. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat

pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný

důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

41. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

42. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

43. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

44. Nejvyšší soud následně přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i obsahem usnesení odvolacího soudu a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu tzv. procesně nepoužitelných důkazů, vadu tzv. opomenutých důkazů a dále namítá s tím související nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

45. Předně je třeba zdůraznit, že podstatnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2024 (viz č. l. 521, 523 až 530 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její podstatné a rozhodující části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména bod 15 rozsudku nalézacího soudu a body 6 až 12 usnesení odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

46. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud považuje nejprve vzhledem k obsahu podaného dovolání za potřebné uvést, že dovolání je po obsahové stránce poněkud nepřehledné, když obviněný směšuje dovolací argumentaci vztahující se k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům a jeho variantám. Fakticky je koncipováno, a to zejména ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako plnohodnotná obhajoba obviněného, jíž uplatnil před soudy nižších stupňů, neboť dovolatel v rámci podaného dovolání velmi podrobně rozebírá jednotlivé provedené důkazy a předestírá vlastní hodnocení těchto důkazů a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů vyvozuje jiné skutkové závěry než soudy nižších stupňů, které jsou pro něho příznivější. Lze tedy mít za to, že obviněný v případě podaného dovolání požaduje, aby dovolací soud přistoupil k plnohodnotné revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, aniž by ovšem tyto důkazy byly před tímto soudem provedeny, tedy byla dodržena zásada bezprostřednosti a ústnosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.) a změnil způsob jakým jsou formulovány skutková zjištění před soudy nižších stupňů (blíže viz § 220 odst. 2 tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř.). Takový požadovaný postup ovšem pomíjí zcela povahu dovolacího řízení, které není založeno na tzv. plném přezkumu, neboť dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (co do důvodů, okruhu napadnutelných rozhodnutí, oprávněných osob atd.), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání je tedy přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř. Jinak vyjádřeno, v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud není oprávněn a z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku ani nemůže provádět přezkum v tak širokém rozsahu, jak to činí odvolací soud v rámci podaného odvolání. Nejvyšší soud tedy k podanému dovolání přistoupil tak, že se zabýval jen těmi důvody, které lze skutečně podřadit pod uplatněné dovolací důvody a zabýval se jen těmi námitkami, které výslovně uplatnil v dovolacím řízení a které lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, popř. vztáhnout pod uplatněné dovolací důvody s jistou dávkou tolerance.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

47. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to ve všech jeho třech variantách. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tvrzenou vadou nezákonného důkazu, tedy druhou variantu tohoto dovolacího důvodu. Konkrétně obviněný tuto vadu vztahuje k nahrávce telefonního hovoru, který pořídila poškozená a který považuje za nezákonný. Dovolatel je toho názoru, že pokud mají být soukromé nahrávky telefonního hovoru použity pro účely trestního řízení, tak by měly soudy v prvé řadě provést test proporcionality, který podle obviněného soudy nižších stupňů neprovedly.

48. Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné nejprve se zabývat touto tvrzenou vadou, neboť není pochyb o tom, že tuto vadu považuje dovolatel za nejzávažnější. Navíc pokud by tato námitka byla důvodná, tak by se vztahovala k podstatnému důkazu ve věci a nepochybně by měla podstatný vliv na způsob rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto považuje za vhodné se nejprve obecně zabývat tím, co může sloužit jako důkaz v trestním řízení. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Vzhledem k tomu, že proces vyhledávání, opatřování a provádění důkazů v trestním řízení v mnoha směrech souvisí se zásahy do některých základních práv a svobod, vyplývají určité limity pro orgány činné v trestním řízení též z vnitrostátních a mezinárodních norem o lidských právech a svobodách, zejména z těch, které stanoví určité požadavky na spravedlivý trestní proces. V tomto směru se týkají dokazování zejména čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Úst., čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 LPS, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), čl. 6 EÚLP (č. 209/1992 Sb.) a čl. 15 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Jinak je soud při zjišťování skutkového stavu věci zásadně vázán toliko zákonem (srov. ÚS 32/1993-1994-n.) a musí být i v této činnosti nezávislý a nestranný (viz ÚS 7/2001-u. a ÚS 67/2001-n.). K tomu, v kterých případech má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, viz souhrnně zejména ÚS 91/2004-n. a další judikaturu Ústavního soudu citovanou v tomto nálezu, rovněž ÚS 67/2009-n., ÚS 144/2010-n. a ÚS 116/2011-n. K významu hodnocení důkazů v trestním řízení viz též ÚS 116/2006-n., ÚS 156/2008-n., ÚS 65/2009-n. a ÚS 103/2009-n. (PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1312).

49. Současně platí, že žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Jinak vyjádřeno, kromě jiných případů (například nezákonného donucení svědka k výpovědi) jako důkazy nemohou být použity v trestním řízení poznatky získané sice procesním dokazováním, pokud ale při vyhledávání, opatřování nebo provádění důkazu došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení.

Důkazy vykazující podstatné vady jsou absolutně neúčinné (viz k tomu též komentář k § 89 odst. 3 níže). Trestní řád ovšem výslovně nestanoví, kromě případu podle § 89 odst. 3, kdy je porušení předpisů o dokazování nutno považovat za podstatnou vadu řízení způsobující absolutní neúčinnost důkazu. To bude nutné posoudit podle konkrétních okolností, zejména vzhledem k charakteru vady řízení, jejímu vlivu na konkrétní důkaz a významu tohoto důkazu pro řízení (PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení].

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1340).

50. V předmětné věci jde fakticky o použitelnost důkazu, který byl pořízen soukromou osobou, tedy nikoliv orgány činnými v trestním řízení. Obecně lze připustit, že současná právní úprava výslovně neupravuje použitelnost obrazových či zvukových záznamů, které byly pořízeny a předloženy osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení. Současně není ani výslovně upraveno vyhledávání, opatřování a předkládání takových záznamů. Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že použitelnost takových zvukových záznamů, tedy pořízení zvukového záznamu soukromou osobou, který je následně použit jako důkazní prostředek, vyplývá z obecné formulace § 89 odst. 2 tr.

ř., který upravuje, co může v trestním řízení sloužit jako důkaz. Jinak vyjádřeno, pořízení obrazového záznamu soukromou osobou tedy není a priori nepřípustným důkazem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. 143/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 970/2024). Současně je ovšem třeba připustit, že nikoliv každý zvukový záznam pořízený soukromou osobou lze vždy v rámci trestního řízení použít jako důkaz. Posouzení otázky, zda je takový zvukový záznam pořízený soukromou osobou v dané věci použitelný jako důkaz v trestním řízení či nikoliv, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita, včetně toho, jakým byl primární důvod pořízení tohoto zvukového záznamu. Zároveň je třeba zdůraznit, že na pořízení telefonního záznamu soukromou osobou se nepoužije ustanovení § 88 tr.

ř. upravující příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007).

51. Zde je namístě odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, který se již v minulosti k použitelnosti pořízeného zvukového záznamu vyjádřil. Jedná se zejména o nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14-1, podle kterého „[z]ákladním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím.

Hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt ‘materiální‘ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, bude rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby.“.

Platí tedy, že na přípustnost důkazu (v této věci zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou) je vždy třeba aplikovat test proporcionality, který byl již v minulosti formulován Ústavním soudem právě ve vztahu ke zvukovým záznamům pořízeným soukromými osobami (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017). Test proporcionality se skládá ze tří kroků: a) vhodnost, b) potřebnost, c) přiměřenost.

Je tomu tak proto, že v případě pořízení kamerových nebo zvukových záznamů soukromým subjektem, jak již bylo naznačeno, nelze aplikovat ustanovení trestního řádu upravující pořízení zvukových či obrazových záznamů orgány činnými v trestním řízení (viz např. § 88 a § 88a tr. ř. nebo § 158d tr. ř.), a to ani analogicky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1133/2022).

52. Lze mít za to, že první krok testu proporcionality, tj. vhodnost neboli schopnost dosáhnout sledovaného legitimního cíle, bude při provedení důkazu soukromou nahrávkou téměř vždy naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazu je a priori sledován legitimní cíl, kterým je objasnění trestné činnosti. Prostor k pochybnostem však ponechává druhý a třetí krok testu proporcionality. Při druhém kroku musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda je provedení důkazu pomocí zvukového nebo obrazového záznamu předloženého stranami potřebným důkazním návrhem ve vztahu k základnímu právu. Důkaznímu návrhu stran bude možné vyhovět jen tehdy, bude-li použit důkaz, který je k základnímu právu dotčené osoby nejšetrnější v porovnání s ostatními prostředky, umožňujícími získat informace potřebné pro objasnění trestné činnosti. Při třetím kroku testu proporcionality je zapotřebí zvažovat, zda je újma na základním právu přiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl v podobě objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů (tzv. proporcionalita v užším smyslu). V rámci tohoto kroku bude základním kritériem poměřování chráněných práv a zájmů, které se ve veřejné a soukromé sféře střetávají (TIBITANZLOVÁ, Alena, ZAORALOVÁ, Petra. K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2023, č. 9, s. 14–23).

53. Tedy při aplikaci testu proporcionality je z pohledu druhého a třetího kroku nutno vzít v úvahu, zda se jedná o samostatný důkaz usvědčující pachatele ze spáchané trestné činnosti, či zda má soud k dispozici i jiné důkazy, zda předmětem zvukového záznamu byla zaznamenána soukromá, či veřejná událost; zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98); povahu konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání, a význam zájmu, který je chráněn skutkovou podstatou trestného činu; zda byl záznam pořízen bez souhlasu, nebo se souhlasem nahrávané osoby; zda byl provedením záznamu sledován legitimní cíl, nebo jím byl sledován cíl jiný; zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel, nebo byl zneužit; zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zda zachycuje i jiné soukromé události (TIBITANZLOVÁ, Alena, ZAORALOVÁ, Petra. K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2023, č. 9, s. 14–23).

54. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obdobné závěry nakonec vyplývají (nejen pro trestní řízení) také z ustanovení § 88 občanského zákoníku o bezúplatné zákonné licenci úřední. Toto zákonné ustanovení způsobu poměřování konkurujících si subjektivních práv v zásadě umožňuje, aby podobizny a záznamy pořízené soukromě byly bez svolení dotyčného použity jako důkazní prostředky pro účely soudních nebo správních řízení, děje-li se tak za účelem ochrany či jiného uplatnění soukromých práv a zájmů jiných osob v těchto řízeních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018). Nelze tedy vyloučit např. použití důkazu záznamem schůzky, rozhovoru, telefonního hovoru bez svolení druhé strany apod. Nemusí se navíc nutně jednat přímo o vlastní práva či zájmy osoby, která podobiznu či záznam pořídila, děje-li se tak za účelem výkonu a ochrany soukromých práv jiného. Použití tohoto ustanovení je však nutno podle konkrétních okolností posoudit podle aplikačního pravidla obsaženého v § 90 občanského zákoníku, který stanoví, že zákonný důvod k použití – mimo jiné – zvukového záznamu nesmí být v nepřiměřeném rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

To platí zvláště za situace, kdy by použitím záznamu mohlo dojít k zásahu do takových přirozených práv člověka, která nejsou omezitelná obyčejnými zákony, nýbrž pouze na základě imanentních ústavních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného, jako kupř. u cti a vážnosti člověka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). V takovém případě je pak nutno i zde podle konkrétních okolností uvážit, zda při střetu ústavního práva na spravedlivý proces (čl.

36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) a přirozených osobnostních práv není dána bezdůvodně přednost jednomu právu před právem druhým. A to kupříkladu i s ohledem na to, zda se v řízení jedná vzhledem k okolnostem o jediný reálně možný důkaz [viz Tůma, P. § 88 (Bezúplatná zákonná licence úřední). In: Občanský zákoník I. Obecná část. § 1-654. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 533].

55. Předně je třeba z pohledu konkrétní dovolací argumentace uvést, že soudy nižších stupňů se testem proporcionality zabývaly, takže tento test provedly. Soud prvního stupně své úvahy stran zákonnosti tohoto záznamu rozvedl v bodě 15 odůvodnění svého rozsudku, byť lze skutečně připustit, že jeho úvahy jsou stručné. Samotná strohost zdůvodnění soudu prvního stupně nemůže vést k závěru, že by se snad tento soud předmětnou námitkou nezabýval. Takže nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by snad soud prvního stupně vůbec tento test neprovedl. Navíc na stejnou námitku obviněného rovněž reagoval soud druhého stupně, a to konkrétně v bodě 6 svého rozhodnutí, přičemž tento soud i reagoval na námitku stran vlastnictví předmětného telefonu a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Obecně lze uvést, že jistá strohost odůvodnění soudu prvního stupně týkající se tvrzené nezákonnosti pořízené zvukové nahrávky byla podle Nejvyššího soudu napravena právě postupem soudu druhého stupně, který se vypořádal s touto námitkou právě v rámci svého rozhodnutí. Zde je třeba uvést, že na řízení před soudem prvního stupně a druhého stupně je nutno pohlížet jako na jedno řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí o vině či nevině obviněného a na to navazující rozhodnutí o uložení trestu, ochranného opatření a případné povinnosti k náhradě škody. Jinak vyjádřeno, na řízení před soudem prvního stupně a druhého stupně nelze pohlížet jako na dvě samostatná řízení, nýbrž jako na jedno řízení.

56. Přesto z pohledu shora naznačených východisek týkajících se testu proporcionality je třeba uvést, že požadavek na vhodnost neboli schopnost dosáhnout sledovaného legitimního cíle použitím zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou jako důkazu byl v dané věci naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazu byl a priori sledován legitimní cíl, kterým bylo objasnění spáchané trestné činnosti. V tomto směru nelze pominout, že obviněný byl stíhán za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, když právě způsob páchání této trestné činnosti prostřednictvím telefonické komunikace nepochybně výrazně ztěžoval objasnění spáchání trestné činnosti jiným méně invazivním způsobem.

57. Pokud se týká dalších dvou shora naznačených požadavků je nezbytné akcentovat, že předmětný zvukový záznam nepředstavoval jediný samostatně stojící důkaz svědčící o vině obviněného. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný jistým způsobem pomíjí důkazní situaci v této věci. Závěr o jeho vině nebyl totiž založen jen a výlučně na tomto předmětném zvukovém záznamu. Není totiž pochyb o tom, že soud prvního stupně při vyslovení závěru o vině obviněného, vycházel z komplexního hodnocení všech provedených důkazů, a to nejen tohoto záznamu, ale i výpovědi poškozené, ale i nakonec z výpovědi svědka H.

H., který byť skutečně nepotvrdil, že by pronesené výhrůžky slyšel, potvrdil, že matka byla po tomto rozhovoru rozrušena (viz blíže bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto nelze ani pominout, že poškozená ihned po tomto telefonickém vyhrožování podala trestní oznámení. Jinak vyjádřeno, soudy nepovažovaly daný zvukový záznam za jediný usvědčující důkaz, za tento považovaly výpověď poškozené, a právě zvukový záznam, který její výpověď s dalšími provedenými důkazy verifikuje. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že v dané věci byl naplněn i požadavek, že újma na základním právu obviněného, tj. právu na ochranu soukromí podle čl.

10 odst. 2 Listiny nebyla zřejmě nepřiměřená zamýšlenému cíli v podobě objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. V tomto směru je nezbytné zdůraznit způsob páchání trestné činnosti, který spočíval v pronášení výhrůžek prostřednictvím mobilního telefonu, což nepochybně ztěžovalo objasnění této páchané trestné činnosti jiným méně invazivním způsobem, když v případě nepořízení tohoto záznamu by nastala situace tzv. tvrzení proti tvrzení, která je z hlediska případného objasňování spáchané trestné činnosti vždy velmi složitá a to zejména za situace, pokud vztahy mezi zúčastněnými jsou složité a rozporuplné, jak tomu bylo nepochybně i v dané věci.

58. Stran tvrzení obviněného, že poškozená nesledovala svým jednáním legitimní cíl a že fakticky vyčkávala jen na tzv. správnou nahrávku, je třeba uvést, že tato námitka nemůže zakládat nepoužitelnost tohoto pořízeného záznamu. Předně je třeba uvést, že to byla samotná poškozená, která připustila, že tyto nahrávky pořizovala, tedy, že nepořídila jen tuto jednu, když uvedla, že důvodem bylo to, že se ve vztahu cítila psychicky týraná a že nevěděla, jak situaci řešit, přičemž radu pořizovat si zvukové záznamy našla na internetu.

Bez ohledu na skutečnost, že se jedná o tvrzení samotné poškozené, má Nejvyšší soud za to, že není důvod zpochybňovat motiv poškozené stran pořizování předmětných nahrávek. V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že skutečnost, že manželství obviněného a poškozené procházelo dlouhodobou těžkou krizí, nerozporuje ani obviněný, o tomto hovoří nakonec i jejich děti a řada svědků z řad jejich spolupracovníků, takže se jednalo o dlouhodobě známou skutečnost. Za takového stavu je možno věřit tomu, že poškozená měla obavy z dalšího vývoje a celá situace byla pro ni psychicky náročná, jakož nepochybně i pro obviněného a jejich blízké.

Aniž by Nejvyšší soud takový postup obecně schvaloval a podporoval, je třeba uvést, že obstarávání zvukových záznamů ve formě hovorů v případě tzv. rozhádaných partnerů je v současné době velmi časté, stejně jako v případě lidí, co spolu podnikají a v rámci podnikatelské činnosti či v případě jednání s určitými institucemi. V tomto směru je třeba uvést, že v současné době je zcela obvyklé, že se řada podstatných záležitostí řeší telefonicky, popř. prostřednictvím SMS zprávy či e-mailu bez osobního kontaktu.

Je tedy zřejmé, že takový postup, tedy pořizování zvukových záznamů, slouží jako určitá pojistka pro případné spory mezi manžely, ale i jinými subjekty (např. podnikání) a dokonce je takový postup velmi často doporučován na internetu a různých sociálních sítích. Nadto je třeba zdůraznit, že poškozená a obviněný byli nejen v manželském vztahu, ale že se nakonec poškozená podílela i na jeho podnikatelské činnosti, takže reálně hrozilo, že by mohlo dojít i k určitým problémům mezi obviněným a poškozenou i v této oblasti, neboť v rámci podnikání je zcela obvyklé, že určité kroky jsou dohodnuty pouze telefonicky a neexistuje o schválení tohoto postupu písemný záznam.

O tom, že tyto pořízené telefonické záznamy měly primárně sloužit k ochraně poškozené nakonec nepochybně svědčí i to, že poškozená je nijak nezneužila, např. tím, aby je umístila na internetu či zpřístupnila jiným osobám, např. dětem, aby obviněného dehonestovala či ponížila. Navíc, jak již bylo naznačeno, takový postup, tedy že jsou telefonické hovory nahrávány, je zcela obvyklý právě v rámci uzavírání různých smluv po internetu či komunikaci s úřady. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že při těchto jednáních dochází k upozornění na to, že hovor je nahráván, takže druhému účastníkovi telefonického hovoru je tato skutečnost známa.

Zde je

ovšem třeba uvést, že samotná skutečnost, že by absentovalo toto poučení, tedy jeden z účastníků telefonického hovoru by si této skutečnosti nebyl vědom, neznamená nepoužitelnost takového záznamu jako důkazu v trestním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 501/2021, publikované pod č. 54/2022 Sb. roz. tr.). Na rozdíl od obviněného má tedy Nejvyšší soud za to, že poškozená svým jednáním primárně sledovala legitimní cíl.

59. Nadto je třeba uvést, že tvrzení obviněného, že ho poškozená vyprovokovala je irelevantní. Předně je třeba uvést, že toto tvrzení obviněného je jistým způsobem v rozporu s obhajobou obviněného, který tvrdí, že nikdy poškozené nevyhrožoval. Nejvyššímu soudu tak není zcela jasné, jak by poškozená mohla vědět, že jí bude někdy v budoucnu obviněný vyhrožovat, pokud by již dříve vůči poškozené nepronesl určité výhrůžky směřující k újmě na zdraví. Rovněž tvrzení obviněného, že mlčení poškozené ho mělo vyprovokovat, je značně rozporuplné, když vzhledem k obhajobě obviněného není zřejmé, jak by poškozená mohla vědět, že toto jednání vyprovokuje obviněného k pronesení výhrůžek usmrcením. V tomto směru lze uvést, že pokud bude vycházeno z tvrzení obviněného, tak by při akceptaci obhajoby obviněného mohla poškozená jen předpokládat, že ho její mlčení může tzv. vyprovokovat jen k pronesení hrubých výrazů, když tyto obviněný při jednání s poškozenou připouští. Zároveň je třeba uvést, že samotné mlčení lze jen stěží považovat za agresi ze strany poškozené a určitě neodůvodňuje pronesení předmětných výhrůžek ze strany obviněného.

60. Ohledně námitky dovolatele spočívající v tom, že nahrávka představuje ojedinělý důkaz, vyjma výpovědi poškozené, je třeba zdůraznit, že tato námitka není podřaditelná pod druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný fakticky zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, obviněný provádí vlastní hodnocení provedených důkazů, a to nejen výpovědí poškozené, ale i ostatních provedených důkazů a následně z tohoto vlastního hodnocení dovozuje vlastní skutkové závěry. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že soudy závěr o vině obviněného, jak již bylo naznačeno, založily na komplexním hodnocení všech provedených důkazů, včetně toho, že objasnily, proč výpovědi některých svědků považují za nevěrohodné (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a z jakých důvodů považují některé důkazy pro náležité zjištění skutkového stavu za nepodstatné (viz bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, je nepřípadný, když ani toto rozhodnutí, které bylo publikováno pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr., nevylučuje použití zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení. Podle tohoto rozhodnutí „S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky.“.

61. Rovněž tvrzení obviněného ohledně upravenosti předmětného telefonického záznamu nemůže naplňovat zvolenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v druhé variantě. Protože ovšem obviněný současně tuto vadu vztahuje i k vadě tzv. opomenutých důkazů, vypořádá se Nejvyšší soud s touto námitkou v rámci posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě.

62. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že byť lze připustit, že pořízený zvukový záznam představoval zásah do práva obviněného na ochranu soukromí zakotveného v čl. 10 Listiny, tak má Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů za to, že z hlediska provedeného testu proporcionality byl tento zásah přípustný. Proto Nejvyšší soud uzavírá, že předmětný zvukový záznam nepředstavuje procesně nepoužitelný důkaz, takže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě nebyl naplněn.

63. Obviněný zároveň uplatňuje i první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá tzv. zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů. K namítané vadě tzv. zjevného rozporu Nejvyšší soud předně připomíná, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ovšem nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

64. Platí, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).

65. Předně je třeba uvést, že obviněný námitku tzv. extrémního rozporu zakládá fakticky na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů, které na rozdíl od soudů nižších stupňů hodnotí jiným způsobem, pro něho příznivějším. Proto tyto námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit skutečně toliko formálně. Přesto se k nim pro úplnost Nejvyšší soud alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného, jak již bylo naznačeno, fakticky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení soudy učinily. Jak již bylo naznačeno, lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.

66. Dovolatel především tvrdí, že soudy nižších stupňů pochybily ve svých rozhodnutích stran výpovědi poškozené, když se nevypořádaly s vnitřními rozpory ve výpovědi poškozené, neobjasnily důvody těchto nesrovnalostí a neuvedly, kterou verzi výpovědi poškozené považují za věrohodnou, čímž porušily i zásadu presumpce neviny a právo na spravedlivý proces podle obviněného. Bez ohledu na skutečnost, že tato argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se Nejvyšší soud k této námitce stručně vyjádří. V tomto směru lze předně odkázat na body 3 až 15 rozsudku nalézacího soudu, ve kterých své hodnotící úvahy rozvedl a objasnil, proč považuje výpověď poškozené za věrohodnou. Nakonec otázkou věrohodnosti poškozené se zabýval i odvolací soud, když fakticky stejné námitky stran věrohodnosti poškozené uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

67. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým tvrzením obviněného, ze kterých dovozuje nevěrohodnost výpovědi poškozené, za potřebné vyjádřit. Předně je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na trestní oznámení poškozené ze dne 4. 10. 2022, tak trestní oznámení nepředstavuje důkaz (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, publ. pod č.1/2019 Sb. tr.). Navíc obviněný jen provádí vlastní intepretaci obsahu tohoto trestního oznámení.

Stejně tak nelze jako důkaz použít obsah úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozené a z těchto čerpat při formulaci skutkového stavu. Zde je namístě uvést, že podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. si může policejní orgán k objasnění a prověření skutečnosti důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřovat potřebné podklady a nezbytné vysvětlení a zajišťovat stopy trestného činu, když v rámci toho je oprávněn, zejména vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a stáních orgánů.

Podle § 158 odst. 6 tr. ř., o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam pak slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek a soudu slouží k úvaze, zda takový důkaz provede. K obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení nelze v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci, pokud trestní řád nestanoví jinak.

Trestní řád pak připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby (a o provedení dalších úkonů) se souhlasem stran podle § 314d odst. 2 tr. ř. poslední věty ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení (srov. § 179a a násl.), jakož i za podmínek uvedených v § 211 odst. 6 (ve znění novely provedené zákonem č. 459/2011 Sb.) i v jakémkoli jiném hlavním líčení nežli pouze ve zjednodušeném řízení se souhlasem státního zástupce a obžalovaného; tato úprava se týká i úředních záznamů o provedení dalších úkonů uvedených v § 158 odst. 3 a 5.

(ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když poškozená byla v řízení před soudem prvního stupně opakovaně vyslechnuta v procesním postavení svědka. Za takové situace nemohl soud prvního stupně přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené jako důkaz a pokud by tak soud prvního stupně učinil, porušil by zákon (viz přim.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 666/2002, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1017, sp. zn. 6 Tdo 1452/1017). Pokud pak obviněný poukazuje na výpovědi poškozené, které konfrontuje s výpověďmi dalších svědků (především dětí, nadnáší otázku vzniku zranění na těle poškozené, či otázky, zda mu poškozená vyhrožovala), tak obviněný jen provádí vlastní intepretaci těchto důkazů.

Taková argumentace nemůže naplňovat tvrzený extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Navíc předmětem řízení nebylo nějaké fyzické napadaní poškozené v minulosti, které nakonec neměla ani potřebu poškozená řešit dříve např. v rámci přestupkového řízení, nýbrž konkrétní jednání ze dne 4. 10. 2022. Navíc z výpovědi poškozené je zřejmé, že jejich společné děti vlastní fyzické napadení její osoby neviděly.

68. Pokud ještě obviněný při posuzování otázky věrohodnosti poškozené namítá, že soudy ignorovaly zainteresovanost poškozené na celé věci, tak je třeba zdůraznit, že ani tato námitka nemůže naplňovat tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Toliko obecně lze uvést, že ohledně každého poškozeného je možno v rámci trestního řízení připustit, že tento je na jeho výsledku zainteresován, stejně ovšem nepochybně jako každý obviněný, bez ohledu na skutečnost, zda spáchání trestné činnosti doznává či popírá.

Samotná skutečnost, že svědek vystupuje v určitém řízení jako poškozený, nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti. Z pohledu dané věci je třeba uvést, že oba soudy si byly nepochybně vědomy toho, že vztahy mezi obviněným a poškozenou jsou špatné, což nakonec ani poškozená nezpochybňovala, když naopak připustila, že se navzájem hádali a že i ona sama používala vulgární výrazy a že obviněnému „chodila do telefonu“, když nakonec nezpochybňuje i určitý incident v kulturním domě, když si ovšem na průběh incidentu nepamatuje.

Tedy poškozená se nesnažila stavět do tzv. lepšího světla. Obviněný zakládá své tvrzení o nevěrohodnosti poškozené na tom, že tato se snaží získat lepší postavení v civilním řízení, když konkrétně odkazuje na řízení o vypořádání SJM a výživné dětí. V tomto směru ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pro stanovení výše výživného jsou podle § 913 občanského zákoníku, rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, tedy nikoliv vzájemné vztahy mezi rodiči nezletilého či dospělého dítěte.

Pokud pak obviněný naznačuje, že jeho případné odsouzení by mohlo mít vliv na vypořádání SJM, tak tato námitka není nijak právně rozvedena a představuje jen tvrzení obviněného. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud s touto námitkou blíže vypořádat, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), když dovolací soud není oprávněn a povinen si dovolací argumentaci sám vytvářet či dotvářet.

69. Obviněný dále uplatnil i třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadu tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné rozvést obecné předpoklady naplnění této varianty zvoleného dovolacího důvodu. Ve vztahu k tvrzené vadě tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Zároveň platí, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Zde je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

70. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30.6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

71. Jak již bylo naznačeno, v případě námitek směřujících do tzv. opomenutých důkazů je ještě třeba vždy mít na paměti, že tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

72. K problematice tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že dokazování není bezbřehé a soudy nejsou povinny provést každý důkaz, který některá ze stran navrhne. Závisí totiž na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, když při úvaze o rozsahu dokazování je soud vázán povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů této zákonné povinnosti dostály.

73. Dovolatel vadu tzv. opomenutých důkazů spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly celou nahrávku hovoru dovolatele s poškozenou, nevyžádaly si odborné vyjádření či znalecký posudek k otázce, kdy byly nahrávky pořízeny a zda, případně jak s těmito po jejich pořízení manipulovala samotná poškozená a zda má poškozená zbrojní průkaz, případně kolik zbraní drží. Z neprovedení těchto důkazů dovozuje obviněný to, že soudy neprovedly důkazy v jeho prospěch, aniž by ovšem blíže rozvedl, jak by ten, který z požadovaných důkazů mohl mít vliv na podstatná skutková zjištění ve věci.

Přesto se k těmto námitkám Nejvyšší soud vyjádří. Předně je třeba uvést, že před skončením dokazování ve věci před soudem prvního stupně obviněný neměl žádné důkazní návrhy. Tyto důkazní návrhy pak učinil v rámci podaného odvolání, přičemž odvolací soud se těmito důkazními návrhy zabýval, když jednak v rámci veřejného zasedání vyhlásil usnesení, že návrhy na doplnění dokazování se zamítají (viz č. l. 536), jednak pak v rámci písemného vyhotovení svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz bod 8 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud na tyto závěry zcela odkazuje a pouze doplňuje, že k objasnění skutkových okolností rozhodujících pro naplnění zvolených skutkových podstat by bylo další dokazování nadbytečné, neboť by do věci nepřinesly žádné rozhodné a relevantní poznatky.

74. Toliko stručně lze uvést, že pokud se týká námitky nepřehrání všech telefonních záznamů, které pořídila poškozená, tak je třeba zdůraznit, že část pořízených záznamů, tedy nejen záznam ze dne 4. 10. 2022 byl přehrán, když soud prvního stupně i hodnotil, co z těchto záznamů zjistil (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze připustit, že skutečně nebyly přehrány všechny pořízené telefonní záznamy, ovšem v tomto směru je třeba uvést, že obviněný pomíjí, že se stalo především z objektivních důvodů.

Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že soud prvního stupně poškozenou vyzval k předložení všech pořízených záznamů, tedy nejen záznamu ze dne 4. 10. 2022, jak to původně i požadovala obhajoba, když ovšem poškozená následně předložila jen část těchto záznamů (viz čl. 272), a to ty, které měla v mobilním telefonu, a ohledně zbývajících následně soudu sdělila, že přišla o paměťové medium, kde měla zbytek hovorů uložených (viz čl. 275). Tedy přehrání všech pořízených hovorů nebylo objektivně možné.

Navíc obviněný u hlavního líčení následně ani přehrání těch hovorů, které byly skutečně předloženy nepožadoval. Nadto i Nejvyšší soud považuje přehrání těchto záznamu nadbytečné, když předmětem řízení je skutek ze dne 4. 10. 2022 a ani sám obviněný neobjasňuje, jak by tyto zbývající nahrávky mohly změnit zjištěný skutkový stav. Stran požadavků na odborné přezkoumání předloženého záznamu ze dne 4. 10. 2022 lze odkázat na úvahy soudu druhého stupně, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Ohledně požadavků na zjištění toho, zda poškozená vlastní zbrojní průkaz a kolik zbraní drží je třeba uvést, že tento požadavek nepředstavuje podstatný důkaz ve věci.

Navíc obhajobě nic nebránilo se na tuto skutečnost dotázat poškozené, která byla opakovaně slyšena v hlavním líčení. Nadto ani samotný obviněný netvrdil, že by ho snad zbraní poškozená někdy ohrožovala, takže i z tohoto pohledu se nemohlo jednat o podstatný důkaz.

75. Ohledně obviněným tvrzené vady tzv. opomenutých důkazů proto Nejvyšší soud sumarizuje, že shora uvedenému postupu soudů nižších stupňů stran zamítnutí návrhů na doplnění dokazování nelze ničeho vytknout, a že tudíž ani napadené rozsudky, ani celé trestní řízení v posuzované věci, nebylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě a ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Oba tyto soudy totiž ve svých rozhodnutích adekvátním způsobem uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi svědků, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy. Současně i odůvodnily, proč nepovažovaly pro náležité objasnění skutkového stavu za potřebné provést další navrhované důkazy, když tyto soudy dospěly k závěru, že na základě jimi provedeného dokazování zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

76. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

77. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty nebezpečného vyhrožovaní podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znak, že jeho jednání bylo schopné vyvolat u poškozené důvodnou obavu z toho, že své výhrůžky uskuteční. Nejvyšší soud ovšem vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace má za to, že nenaplnění tohoto znaku fakticky dovozuje z nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když poukazuje na změnu postoje soudu prvního stupně k věrohodnosti poškozené, na chování poškozené, z čehož následně opětovně dovozuje její nevěrohodnost, na skutečnost, že soudy nijak blíže nehodnotily výpovědi části svědků a na skutečnost, že hádky byly vzájemné. Takové námitky ovšem směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, se kterými obviněný primárně vyslovuje nesouhlas a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, když při posuzování jeho důvodnosti je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a z těchto musí vycházet.

78. Přesto toliko velmi stručně stran naplnění znaku, že jednání obviněného vyvolalo u poškozené důvodnou obavu, lze uvést následující, bez ohledu na skutečnost, že tato námitka je založena na jiném skutkovém základě. Důvodnou obavou se rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného vyhrožováním působeno, přičemž musí být pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Důvodná obava u poškozeného tedy nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (např. když uváděl, že ho měl raději zabít než zmlátit, že práh jeho bytu nikdo nepřekročí, a přitom natahoval spoušťový mechanismus pistole). Srovnej R 21/2011. Naopak pouhé použití silných slov nebo vulgarismů samo o sobě nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1384/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014). Pro jistou přesnost, byť to obviněný výslovně nenamítá, je třeba uvést, že výhrůžka nemusí směřovat přímo vůči němu, ale může být učiněna i prostřednictvím třetí osoby, telefonicky, dopisem apod.

79. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se naplněním tohoto znaku zabýval (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) stejně jako soud druhého stupně (viz bod 11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. I Nejvyšší soud má za to, že při posuzování důvodnosti obavy poškozené skutečně nelze pominout, že před vyslovením předmětných výhrůžek probíhala řada slovních konfliktů mezi poškozenou a obviněným, takže situace mezi oběma zúčastněnými byla velmi napjatá a zhoršovala se. V tomto směru je třeba uvést, že v rámci telefonického hovoru, nešlo o pronesení prosté výhrůžky zabitím, obviněný vyhrožoval poškozené zcela konkrétním způsobem usmrcení, nejednalo se tedy o nějaké obecné výhrůžky pronesené v nějaké vypjaté chvíli. Takové jednání nepochybně bylo schopné vyvolat u poškozené obavu z toho, že by obviněný mohl tyto výhrůžky uskutečnit. V tomto směru nelze také pominout, že poškozená podala ihned trestní oznámení, když navíc podle svého syna byla rozrušena. Proto má i Nejvyšší soud za to, že předmětné jednání bylo schopné vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví. V posuzované věci byla bez dalšího naplněna objektivní stránka přisouzeného přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

80. Přestože, jak již bylo naznačeno, většina dalších námitek směřuje mimo zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné reagovat na další argumentaci obviněného, byť stručně. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně nevysvětlil změnu svého postoje k věrohodnosti poškozené s odkazem na usnesení tohoto soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2 T 179/2022-173, tak je třeba uvést, že soud prvního stupně skutečně v tomto rozhodnutí vyslovil jisté pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené, když ovšem ani tento soud nezpochybňoval, že předmětné výhrůžky byly vysloveny, ovšem měl za to, že tyto nedosahují intenzity trestného činu a že by se mohlo jednat o přestupkové jednání. Předmětné usnesení bylo zrušeno následně odvolacím soudem na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, když odvolací soud zaujal právní názor stran toho, zda jednání obviněného, které ovšem i soud prvního stupně považoval za prokázané, mohlo u poškozené vzbudit důvodnou obavu, když v tomto směru akcentoval skutečnosti, které soud prvního stupně nevzal dostatečně v úvahu (blíže viz bod 5 usnesení soudu druhého stupně ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 To 157/2023-185).

81. V tomto směru je třeba akcentovat, že soud prvního stupně neprovedl prosté přehodnocení provedených důkazů v souladu s právním názorem vysloveným soudem druhého stupně, nýbrž poté rozsáhlým způsobem doplnil dokazování, včetně toho, že opakovaně vyslechnul nejen poškozenou a další rodinné příslušníky, ale i další svědky. Pokud následně dospěl soud prvního stupně k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, nelze v tomto směru spatřovat nějaké pochybení či nelogičnost. Není totiž pochyb o tom, že soud prvního stupně vycházel z doplnění dokazování, které provedl po vrácení věci odvolacím soudem, přičemž své hodnotící úvahy řádně rozvedl, včetně toho, proč dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, kterou nakonec ani původně nepovažoval za nevěrohodnou, nýbrž měl za to, že její věrohodnost je jistým způsobem snížená. Soud prvního stupně i objasnil, proč některé výpovědi nepovažoval za nevěrohodné (viz výpovědi svědka F., R. H. ml.), když zdůvodnil, proč považuje výhrůžky obviněného natolik za intenzivní, že mohly u poškozené vzbudit důvodnou obavu. Takový postup nelze považovat za porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

82. Stran tvrzení obviněného, že poškozená je osoba hádává, výbušná a konfliktní, je třeba zdůraznit, že i pokud by toto hodnocení osobnosti poškozené bylo zcela správné, tak by to nevylučovalo závěr, že se mohla stát obětí trestné činnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že toto hodnocení je nepochybně zjednodušené. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že manželství poškozené a obviněného bylo vždy jistým způsobem bouřlivé (někteří svědci hovoří o tzv. italském manželství), kdy není pochyb o tom, že v poslední době se vztahy mezi poškozenou a obviněným výrazně zhoršily, což oba připouštějí, a nakonec to i odpovídá obvyklým vztahům manželů, kteří ukončují svůj vztah. Poškozená dokonce opustila společnou domácnost. Nadto ačkoliv se obviněný snaží vystupovat jako osoba klidnější, tak není pochyb o tom, že i on má sklony k výbušnosti a hádavosti a určitému zkratkovitému jednání, o čemž svědčí i výpovědi jejich dětí (svědek H. H. a H. H.) a pořízené telefonní záznamy, a nakonec i z výpovědi dalších svědků (např. svědkyně V. M.). Tedy oba zúčastnění měli a mají určité problémy se svými emocemi.

83. Pokud obviněný namítá, že soud prvního stupně výslovně nehodnotil výpovědi některých svědků, které následně zmiňuje, je třeba připustit, že tento soud skutečně obsahově nerozvedl všechny provedené důkazy, jak již nakonec připustil i odvolací soud (viz bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), který reagoval na obsahově totožnou argumentaci. Nejvyšší soud stejně jako soud druhého stupně má za to, že tyto svědecké výpovědi nemohly změnit skutková zjištění soudu prvního stupně. V tomto směru je třeba akcentovat, že se jednalo vesměs o svědky, kteří popisovali vzájemné vztahy poškozené a obviněného, když ovšem žádný ze slyšených svědků nebyl přítomen pronesení výhrůžek ze dne 4. 10. 2022. Tento závěr lze vtáhnout i k výpovědi svědka O. Nadto samotná poškozená připustila, že mohlo dojít i k určitému incidentu na veřejnosti mezi ní a obviněným, s tím, že si to ovšem nepamatuje, takže ani poškozená existenci takového konfliktu nezpochybňuje. Nepochybně se jedná o jistý nedostatek rozsudku soudu prvního stupně, který ovšem není takového rázu, že by napadený rozsudek nemohl obstát a že by zakládal nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku.

84. Z pohledu argumentace obviněného stran obsahu výpovědi svědkyně V. M. je třeba zdůraznit, že poškozená netvrdila, že by snad uvedená svědkyně byla přítomna vyslovení výhrůžek dne 4. 10. 2022, tato měla být přítomna při telefonickém hovoru, kdy měl rovněž obviněný vůči poškozené vyslovit určité výhrůžky (bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný namítá, že svědkyně pronesení těchto výhrůžek jeho osobou nepotvrdila, z čehož dovozuje nevěrohodnost výpovědi poškozené, tak je třeba uvést, že svědkyně toto skutečně nepotvrdila. Zde je třeba zdůraznit, že tato svědkyně potvrdila konflikty mezi poškozenou a obviněným, vzájemné hádky, vulgarismy a skutečnost, že poškozená hovory nahrávala, když ovšem tato svědkyně ani nebyla schopna uvést, jaké vulgarismy byly proneseny. Z pohledu hodnocení výpovědi této svědkyně je třeba uvést, že nelze pominout, že celá věc nepochybně musela být pro svědkyni nepříjemná, když byla přítomna hádek svého zaměstnavatele a jeho manželky, tedy osob, na kterých byla určitým způsobem závislá, a to zejména na obviněném, takže je nutno považovat za logické, že se snažila celou situaci určitým způsobem ignorovat, ale i vytěsnit a do konfliktu se nijak nezapojovat. Proto na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že ani tato výpověď nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozené. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

85. Nejvyšší soud současně musí konstatovat, že jelikož neshledal podané dovolání jako důvodné stran naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

86. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu