4 Tdo 682/2025

4 Tdo 682/2025-763

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. E. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a 2. F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 6 To 249/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 43/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. J. a F. S. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 6 T 43/2023, byli uznáni vinnými obviněný E. J. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a obviněný F. S. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. E. J. byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. F. S. byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. A to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2024, č. j. 8 T 71/2022-381, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 16. 4. 2024, č. j. 9 To 49/2024-443, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Poškozenou L. D. soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s celým jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 6 To 249/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že po úpravě data spáchání činu v popisu skutku z původního „18. 5. 2022“ na „17. 5. 2022“ a drobných pro posouzení věci nevýznamných úpravách popisu skutku oba obviněné odsoudil stejně jako soud prvního stupně.

4. Skutková zjištění soudů popsaná ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a podrobněji rozvedená v odůvodněních obou rozsudků lze ve zestručněné verzi popsat následovně: Dne 17. 5. 2022 v době kolem 11:00 hodin v Plzni v pizzerii XY, poté, co L. D., v polovině května 2022 kontaktoval obviněný E. J. s tím, že má zájemce na koupi vozidla tovární značky Toyota Avensis, jež bylo předmětem dědického řízení po jejím otci, a nabídl jí pomoc s vyřízením dědictví, kterou by mohl zajistit právník „doktor B.“, kterého jí na sjednané schůzce představil. Za „doktora B.“ se vydával obviněný F. S., který L. D. sdělil, že jí s dědickým řízením pomůže po zaplacení částky 200 000 Kč, kterou musí předat obviněnému E. J., se kterým pak bude dále jednat. Na to se L. D. spojila se svou matkou, poškozenou A. D., která ze svého bankovního účtu vybrala následujícího dne 18. 5. 2022 finanční hotovost ve výši 200 000 Kč, kterou předala L. D. a ta ji předala téhož dne ve 14:45 hodin, na parkovišti OC Globus, XY, obviněnému E. J. K přislíbené pomoci s dědickým řízením nikdy nedošlo a poškozené A. D. vznikla škoda ve výši 200 000 Kč. Popsaného jednání se obviněný E. J. dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 5 T 15/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 4 To 9/2019, odsouzen mimo jiné pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 84 měsíců, z něhož byl usnesením Okresního soudu Most ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 6 PP 292/2019, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v délce 6 let, tj. do 17. 4. 2026.

II. Dovolání obviněných

Dovolání E. J.

5. Obviněný E. J. proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Letáčka. Rozhodnutí napadl v celém jeho rozsahu s poznámkou, že vadami, které v dovolání vytýká, trpí také rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s konstatováním, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. Konkrétně obviněný E. J. vznesl procesní námitku týkající se nedostatečného poučení o možnostech konsenzuálního skončení věci ze strany soudu prvního stupně, který tím nedostál zásadám restorativní justice, které byly do trestních předpisů včleněny novelou č. 333/2020 Sb. K tomu dovolatel odkázal na Doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech. Připomněl, že vzhledem k negativnímu vyjádření obviněného ke skutečnostem tvrzeným obžalobou soud prvního stupně namísto řádného poučení podle § 206a tr. ř. konstatoval, že „nějaká dohoda o vině a trestu nebo něco podobného nepřichází v úvahu“, čímž za obviněného učinil předčasný závěr o tom, zda má zájem o konsenzuální vyřízení věci, a nerespektoval tak novelou zamýšlené včlenění nového pohledu na trestněprávní politiku do trestního řádu. Tato vada se následně promítla do výroků o vině a trestu, neboť převládl koncept trestní politiky zaměřené čistě na potrestání pachatele, i do skutečnosti, že se poškozené se nedostalo v rámci trestního řízení relutární satisfakce.

8. Rezignace na poučení podle věty druhé § 206a odst. 1 tr. ř. je podle obviněného v souvislosti s nově začleněným konceptem restorativní justice nikoli nevýznamným porušením procesních pravidel vedoucích ve svém důsledku k porušení práva na spravedlivý proces.

9. Dále obviněný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a sp. zn. 4 Tdo 85/2017, ve kterých Nejvyšší soud specifikoval náležitosti potřebné obezřetnosti při uzavírání smluv v rámci soukromoprávních vztahů, namítl, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily neopatrnost poškozené, která na parkovišti předala obviněnému J. poměrně vysokou finanční hotovost 200 000 Kč bez toho, že by o předání byl vystaven jakýkoli doklad, a učinila tak pouze na základě předchozí jen několikaminutové schůzky s „doktorem B.“ v pizzerii. Podle obviněného poškozená nevynaložila prakticky žádnou aktivitu, kterou by bylo možné popsat jako obvyklou obezřetnost.

10. Obviněný také namítl, že z popisu skutku není patrné, jaký význam měl mít „doktor B.“ pro rozhodnutí poškozené a její dcery předat obviněnému J. 200 000 Kč, neboť na úvodních jednáních o něm žádná zmínka nebyla a z pohledu naplnění formálních znaků trestného činu podvodu je relevantní jen jednání, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice někoho jiného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se naznačený transfer uskutečnil, již takovou povahu nemá a nemůže proto být považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků uvedeného trestného činu.

11. Svou dovolací argumentaci ukončil tím, že poškozená vzhledem ke své neopatrnosti nemohla být ve smyslu citované judikatury uvedena v omyl. K naplnění všech znaků trestného činu podvodu tedy nedošlo a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

12. Závěrem obviněný E. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 To 249/2024-674, a přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

13. Pro úplnost je namístě uvést, že součástí dovolání byl podnět obviněného směrem k předsedovi senátu Okresního soudu Plzeň-město, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. podal návrh na odložení výkonu trestu odnětí svobody, kterému nebylo soudem prvního stupně vyhověno.

Dovolání obviněného F. S.

14. Obviněný F. S. podal dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Hrbotické. Směřoval ho proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z pohledu slovní citace důvodů dovolání namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

15. Soudům úvodem odůvodnění svého mimořádného prostředku obviněný F. S. vytknul, že nedostatečně reagovaly na jeho obhajovací námitky, což s odkazem na tři nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 269/05, I. ÚS 273/06 a II. ÚS 1738/16) považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces. Současně opět s poukazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. 403/03, III. ÚS 176/96, III. ÚS 470/97 a I. ÚS 3324/15) konstatoval, že argumentační nevypořádání se s námitkami obviněného proti skutkovým tvrzením v obžalobě a jejich právní kvalifikaci je projevem justiční svévole. V návaznosti na to do dovolání začlenil své obsáhlé vyjádření k obžalobě a zopakoval námitky vůči skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, které uplatnil v řádném opravném prostředku.

16. Pokud jde o konkrétní dovolací výhrady, obviněný F. S., aniž by specifikoval, pod který z uplatněných dovolacích důvodů je zařazuje, namítl rozpor mezi skutkovým závěrem soudů, že byl přítomen jednání s poškozenou a vydával se za doktora B., a faktem, že v rozhodné době byl v zaměstnání v obchodním domě XY, a nemohl tedy být v pizzerii XY v Plzni, XY. Soudy jeho obhajobu neakceptují, protože z úředních záznamů policie vyplývá, že zaměstnanci prodejny Albert P. H., E. P., L. F. a I. S. potvrdili pravidelnou polední přestávku od 11:00 do 11:30 hodin a že reálně lze dojít z obchodního centra XY do pizzerie XY za 3 minuty a 16,33 sekund. Obviněný ale nedal souhlas s přečtením předmětných úředních záznamů, jak to vyžaduje zákon v § 211 odst. 6 tr. ř. Vyjma toho i v době polední přestávky není otevírací doba prodejny omezena, takže její ostraha je stále potřebná. Navíc do tvrzeného časového úseku přesunu nebyla zahrnuta doba nutná k převlečení ze služebního oděvu do civilního šatu a ani nebyla zvažována konkrétní rychlost chůze obviněného nebo fakt, že cestou mohl dvakrát být zastaven na semaforech, což by také logicky oboustranně příchozí a odchozí čas prodloužilo.

17. Obviněný dále vznesl námitku vůči procesní použitelnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl zpracován v jiné trestní věci před deseti lety a v projednávané věci byl v rozporu s kontradiktorností řízení soudem prvního stupně přečten jako listinný důkaz. K tomu obviněný citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22. Vyjádřil také nesouhlas s tvrzením soudů, že došlo ke ztotožnění jeho osoby poškozenou L. D. V souvislosti s tím připomněl judikaturní východiska pro uznání agnoskace jako důkazního prostředku.

18. Obviněný F. S. připomněl, že tím, kdo měl poskytnout L. D. pomoc v dědickém řízení, je spoluobviněný E. J., přičemž zůstalo neobjasněno, zda dovolatel věděl o tom, že spoluobviněný takovou pomoc neposkytne, resp. že ani nebude mít prostor ji poskytnout, protože notářka Mgr. Zdeňka Pláničková žádné úkony dědického řízení nenaplánovala.

19. Zpochybnil rovněž správnost právního závěru o tom, že posuzovaným činem byla způsobena škoda 200 000 Kč na majetku L. D. a její matky A. D. Soudy podle jeho mínění měly zohlednit skutečnost, že k trestněprávnímu jednání došlo v době, kdy bylo vedeno dědické řízení po M. D., otci L. D., který v době smrti žil ve společné domácnosti s její matkou, svou manželkou A. D., a který po sobě nezanechal závět, přičemž zde byli další neopomenutelní dědicové, a zjistit právní osud finanční částky vybrané ze společného účtu A. D. a jejího zemřelého manžela v rámci dědického řízení vedeného pod sp. zn. 29 D 24/2022 notářkou Mgr. Zdeňkou Pláničkovou. K tomu obviněný poukázal na četná civilně právní rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se problematikou dědického řízení. Současně zdůraznil, že on sám žádný majetek podvodným jednáním, jehož se měl zúčastnit, nenabyl.

20. Shodně jako obviněný E. J. i F. S. uplatnil námitku, že se mu nedostalo řádného poučení podle § 206a odst. 1 tr. ř. soudem prvního stupně, v čemž spatřuje porušení svého práva na legitimní očekávání.

21. Dále se obviněný zabýval vymezením pojmu účastenství ve formě pomoci. Bez bližšího vysvětlení citoval znění § 21 odst. 1 tr. zákoníku s mylným tvrzením, že jde o definici účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, a konstatoval, že byl „odsouzen za pokus trestného činu“, zatímco hlavní pachatel za dokonaný trestný čin.

22. Závěrem dovolání vznesl námitku absence subjektivní stánky v popise skutku, za který byl dovoláním napadeným rozsudkem odsouzen.

23. Nejvyššímu soudu obviněný F. S. navrhnul, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2024, č.j. 6 To 249/2024-674, a přikázal mu podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

24. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Úvodem shrnul dosavadní výsledek řízení před soudy nižších stupňů a sumarizoval dovolání obviněných.

25. K dovolání E. J. uvedl, že je zjevně neopodstatněné. Námitka nedostatečného poučení o možnostech konsenzuálních způsobů vyřízení trestní věci zřetelně vybočuje ze zákonného rámce dovolacích důvodů. Samotný princip restorativní justice v sobě v současnosti neobsahuje veřejné subjektivní právo na konkrétní postup či způsob rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Aplikaci některého z konsenzuálních způsobů skončení věci nelze v trestním řízení vynucovat, natož se ji domáhat v řízení dovolacím. Navíc v posuzované věci bylo obviněným úplné poučení o uvedených procesních způsobech poskytnuto v písemné podobě při doručování obžaloby a je namístě souhlasit s odvolacím soudem, že setrvale popěrná obhajoba obou obviněných je zřejmou kontraindikací k použití některého z teoreticky do úvahy přicházejících konsenzuálních způsobů vyřízení věci.

26. Státní zástupce odmítl i argumentaci obviněného E. J., že trestní odpovědnost obviněných je vyloučena vzhledem k nedostatečné obezřetnosti poškozené. Vysvětlil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která se obviněný odvolává, nejsou tomuto případu přiléhavá, neboť tam obvinění jen využili zjevně lehkomyslného jednání bankovního domu, který zcela rezignoval na ověření si dostupných dat o bonitě klienta, a lehkomyslného postupu osob kupujících nemovitost, kteří se vůbec nepodívali na veřejně přístupné informace ve výpisu z katastru nemovitostí, ačkoli takový úkon u nich bylo namístě předpokládat vzhledem k jejich věku, vzdělání a životním zkušenostem. V posuzované věci ale obviněný poškozené promyšleně ošálil nepravdivým tvrzením o tom, že bude účinně chránit jejich zájmy v dědickém řízení, pokud mu za to zaplatí 200 000 Kč. Aby mu L. D., se kterou osobně jednal, uvěřila, angažoval spoluobviněného F. S. do role „právníka“, který bude vše zaštiťovat.

27. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou, že nebyl zcela objasněn obsah soukromoprávního ujednání obviněného E. J. s poškozenou L. D. Za podstatné označil, že podle skutkových zjištění obviněný přislíbil za podrobněji nespecifikované participace údajného doktora B. poškozeným ženám jako pozůstalým pomoci s ochranou jejich nároků v řízení o projednávání dědictví, pokud mu zaplatí 200 000 Kč, aniž měl vůli takovou pomoc reálně zajistit. Jeho cílem bylo vylákání 200 000 Kč na úkor majetku poškozené. Pokud by obviněný nezamýšlel poškozenou podvést a skutečně jí, respektive i její matce chtěl osobně pomoci s dědickým řízením, nebylo zapotřebí inscenovat setkání s domnělým právníkem doktorem B., jako údajným garantem.

28. K žádosti obviněného E. J. o odklad výkonu trestu odnětí svobody státní zástupce uvedl, že je s ohledem na zjevně neopodstatněné dovolání irelevantní.

29. K dovolání obviněného F. S. státní zástupce uvedl, že jeho nepřehlednost, duplicitnost a místy nesrozumitelnost ztěžuje jeho posouzení. Navíc až do strany 15 se jedná o kopii jeho odvolání. Připomněl, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě tytéž námitky jako v řízení předcházejícím, se kterými se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

30. Nesouhlasně se státní zástupce vyjádřil k námitce, že soudy se nedostatečně zabývaly obhajobou obviněného týkající se jeho časových možností dostavit se z místa zaměstnání do pizzerie XY, kde měl vystupovat jako „doktor B.“. Uvedl, že vzdálenost mezi těmito místy je pouze několik set metrů, a nepochybně ji lze překonat v řádu několika minut.

31. Vyloučil i relevanci námitky obviněného ohledně znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Připomněl, že tento posudek byl proveden jako listina a soudy z něj nečerpaly žádná rozhodná skutková zjištění, nýbrž pro ně byl zdrojem informací o tom, zda je namístě znalecky zkoumat duševní stav obviněného či nikoli. K tvrzení obviněného o porušení kontradiktornosti řízení při provedení tohoto důkazu státní zástupce uvedl, že obviněný nebyl přítomen hlavnímu líčení z vlastního rozhodnutí a jeho obhájkyni byl prostor k vyjádření se k tomuto důkazu dán, čehož využila.

32. Státní zástupce odmítl i námitku obviněného o údajně nezákonném ztotožnění obviněného poškozenou. Uvedl, že pro ztotožnění obviněného nebyla rozhodující agnoskace v hlavním líčení, ale již dříve provedená rekognice podle fotografií.

33. Zpochybňuje-li obviněný, že poškozenými ve věci nejsou výhradně L. D. a A. D., jde podle státního zástupce o námitku irelevantní z hlediska právního posouzení věci. Okolnost, které konkrétní osobě byla škoda na majetku jejich podvodným jednáním způsobena, je nerozhodná v situaci, kdy byla bezpečně zjištěna samotná výše škody způsobené na majetku osoby odlišné od obviněných, tj. na cizím majetku.

34. Ze stejného důvodu nepokládá státní zástupce za potřebné zabývat se poměrně rozsáhlými pasážemi odůvodnění dovolání, které se týkají právní povahy pozůstalosti a nabytí dědictví. Takové úvahy by měly význam nanejvýš ve vztahu k vyslovenému pozitivnímu adheznímu výroku, který ale v této věci učiněn nebyl.

35. K výhradám obviněného týkajícím se kvality a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu státní zástupce uvedl, že byť mohla být hodnotící argumentace v bodech 28–33 odůvodnění napadeného rozsudku podrobnější, lze ji označit za přiměřenou povaze věci.

36. Za obsahově odpovídající uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, označil státní zástupce jen námitky týkající právního posouzení formy součinnosti z pohledu subjektivní stránky a jejího nedostatečného vyjádření v popisu skutku. Podle jeho mínění jde ale o námitky zjevně neopodstatněné. Poukázal na to, že obviněný věděl, že není „právníkem – doktorem B.“, a přesto se za něj úmyslně vydával, aby obviněnému E. J. umožnil překonat případnou nedůvěru poškozené a přimět ji k zaplacení 200 000 Kč. Bezpochyby tedy cíleným odstraněním překážek záměrně usnadňoval hlavnímu pachateli spáchání trestného činu podvodu a je proto za tento trestný čin trestně odpovědný nejméně jako účastník ve formě pomoci. Státní zástupce k právnímu posouzení skutku z pohledu formy součinnosti obviněných současně poznamenal, že pakliže se obviněný F. S. záměrně podílel na vyvolání omylu, naplňoval již aktivně jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a takové jednání odpovídá spíše žalované formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku než pouhému účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku. Je si ale vědomý zákazu reformacion in peius a skutečnosti, že tato forma součinnosti je závažnější.

37. Za naplněnou pokládá státní zástupce i subjektivní stránku přisouzeného účastenství, včetně jejího náležitého vyjádření v popise skutku. Obviněný F. S. jistě ví, že není právníkem doktorem B., a přesto tak vědomě před poškozenou L. D. vystupoval a výslovně ji požádal o zaplacení 200 000 Kč k rukám spoluobviněného E. J. za přislíbené služby. Charakter popsaného jednání tak jasně vypovídá o úmyslné formě zavinění, protože předstírání smyšlené legendy před poškozenou lze stěží spáchat z nedbalosti.

38. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

39. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno oběma obviněným prostřednictvím jejich obhájců k případné replice. V Nejvyšším soudem stanovené lhůtě ani jeden z obviněných na vyjádření nereagoval.

IV. Důvodnost dovolání

40. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, neboť dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba dbát na to, aby konkrétní námitky obviněných takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly.

41. Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem obou mimořádných opravných prostředků a s rozsudky soudů obou stupňů nemohl odhlédnout od skutečnosti, že námitky obou obviněných jsou s výjimkou výhrady obviněného E. J. proti tomu, že soudy nezohlednily absenci alespoň základní obezřetnosti poškozené L. D., která podle jeho mínění vylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin podvodu, zásadně totožné s jejich obhajobou z předchozích fází řízení, respektive jsou identické s jejich odvoláním. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a ty se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. Není v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém nebo dokonce odmítavém rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se jedná o obdobnou situaci, neboť jak Krajský soud v Plzni, tak především Okresní soud Plzeň-město se podstatou naprosté většiny nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede i k opakujícím se námitkám stručný komentář.

42. Obviněný E. J. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podřadil mu s akcentem na princip restorativní justice procesní námitku nedostatečného poučení o možnostech konsenzuálního způsobu vyřízení věci, ke kterému byl předseda senátu povinen podle § 206a odst. 1 tr. ř., a dvě námitky hmotněprávního charakteru. První, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena tím, že poškozená neprojevila ani minimální obezřetnost, pokud společně se svou matkou v rámci soukromoprávního vztahu přistoupily k nejasné dohodě s obviněným o právním zastoupení v dědickém řízení a předaly mu bez jakéhokoli dokladu 200 000 Kč. Druhá námitka se týkala toho, že u trestného činu podvodu pachatel uvede jinou osobu v omyl a teprve poté dochází k majetkové transakci na úkor cizího majetku, ovšem v tomto případě tomu bylo naopak. Plná moc k zastupování v dědickém řízení znějící na jméno obviněného E. J. je datována dnem 17. 5. 2022, kdy došlo i k předání peněz obviněnému, zatímco schůzka poškozené s obviněnými, na které měla být uvedena v omyl tím, že jí byl spoluobviněný F. S. představen jako právník doktor B. garantující řádné provedení sjednaných úkonů, údajně proběhla až 18. 5. 2022.

43. Výše uvedená procesní námitka stojí zjevně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, který je určen k nápravě právních vad posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a nelze ji podřadit ani pod jiný z taxativně vypočtených dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. Navíc se s ní přesvědčivě vypořádal už odvolací soud v bodě 45 svého rozsudku. Konstatoval, že obviněným se sice skutečně dostalo v hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2023 verbálního poučení podle § 206a odst. 1 tr. ř. v omezeném rozsahu, ovšem společně s opisem obžaloby jim bylo už dříve v souladu s § 196 odst. 2, 3 tr. ř. doručeno po podání obžaloby písemné poučení o možnostech konsenzuálního skončení věci (obviněnému J. konkrétně dne 29. 8. 2023 a obviněnému S. dne 24. 8. 2023) a oba obvinění následně v hlavním líčení po přednesení obžaloby a poté, co jim bylo dáno poučení podle § 206a odst. 1 věty prvé, dali jasně najevo své nesouhlasné stanovisko se skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobním návrhu. Tím reálně vyloučili možnost prohlášení viny, jehož podstatou je právě souhlas obviněného s tím, že je vinen skutkem popsaným v obžalobě, a že akceptuje jeho právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě. Za tohoto stavu věci nelze na postup soudu prvního stupně, který rezignoval na přednes poučení podle § 206a odst. 1 věty druhé tr. ř., z materiálního hlediska hledět jako na vadu řízení, která by mohla ovlivnit správnost napadeného rozsudku a vést ke zrušení napadeného rozsudku.

44. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že trestní řízení je ovládáno zásadou oficiality. Zásada oficiality je pro soud konkretizována v § 181 odst. 2 tr. ř., podle kterého po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, včetně výkonu rozhodnutí [srov. ŠÁMAL, Pavel. § 2 (Základní zásady trestního řízení).

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 27]. Podle míry konsenzu mezi stanoviskem nebo vyjádřením obviněného k obžalobě lze namísto standardního řízení zvažovat možné procesní instituty, které mají za cíl zefektivnit, zjednodušit a zlevnit trestní řízení. V ustanovení § 206a odst. 1 tr. ř., jehož nedostatečnou aplikaci soudem prvního stupně dovolatel namítá, jde konkrétně o institut prohlášení viny. Prohlášení viny bylo do českého právního řádu vtěleno zákonem č. 333/2020 Sb., kterým došlo k rozsáhlé novelizaci trestního řádu.

Systematika zákona řadí institut prohlášení viny zásadně do části týkající se samotného počátku hlavního líčení. Smyslu prohlášení viny tedy odpovídá praxe, podle které obviněný učiní prohlášení viny na počátku hlavního líčení po přednesení obžaloby v době do začátku dokazování. To plyne nejen z dikce samotného § 206c tr. ř., ale i z dalších ustanovení upravujících průběh řízení. Například podle § 196 odst. 2 písm. b) tr. ř. platí, že předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného na jeho právo "v hlavním líčení prohlásit svou vinu".

Jak institut prohlášení viny, tak celá novela posiluje podle důvodové zprávy roli stran v řízení před soudem tak, že se na počátku hlavního líčení vymezí otázky, které zůstávají mezi stranami sporné a na jejichž řešení se tak soud má zaměřit. Cílem přijetí úpravy umožňující obviněnému prohlášení viny je významné usnadnění a urychlení průběhu hlavního líčení.

45. Institut prohlášení viny však může být aplikován jen tehdy, shodnou-li se strany na vině obviněného. Zde je potřeba mít na paměti, jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, že pojem "vina" musí být vždy interpretován ve shodě s čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy a nelze přijmout prohlášení viny, se kterým se bezprostředně pojí vzdání se práva na řádné trestní řízení, pouze na základě "smluvního" přístupu k pojmu viny. Zdroj legitimity trestního postihu není možné hledat v autonomii procesního jednání obviněného, nýbrž ve faktické pravdivosti a hodnotové spravedlnosti odsuzujících rozhodnutí.

V posuzované věci oba obvinění dali po přednesení obžaloby v hlavním líčení jasně najevo, že nesouhlasí se skutkovými tvrzeními v obžalobě, natož s tam uvedenou právní kvalifikací (srovnej vyjádření obviněných k obžalobě zachycené v protokolu o hlavním líčení na č. l. 476, z něhož je zřejmé, že obviněný E. J. obžalobě rozumí a nesouhlasí s ní, neboť se nezakládá na pravdě, a obviněný F. S. s obžalobou nesouhlasí, protože „to neudělal a nikde nebyl“). Za tohoto stavu věci nelze než ve shodě s odvolacím soudem konstatovat, že ze strany soudu prvního stupně nedošlo k procesnímu pochybení, které by mělo potencionál ovlivnit správnost a zákonnost napadených výroků.

Navíc klasické dokazování viny v soudním řízení, jehož se oběma obviněným dostalo a jehož se nezřekli (byť reálně mohli i bez výzvy předsedy senátu, resp. bez ohledu na jeho konstatování, které v dovolání obviněný E. J. cituje, neboť se jim dostalo písemného poučení o možnostech konsenzuálního skončení věci a v řízení před soudem byli od počátku přítomni jejich obhájci, kteří jsou osobami procesního trestního práva znalými), je zásadním principem spravedlivého procesu. Objasňování věci veřejně provedeným dokazováním v hlavním líčení a za aktivní účasti obhajoby nepochybně znamená pro oba obviněné vyšší standard než řízení, ve kterém se na dokazování se souhlasem stran rezignuje.

46. Námitku, že mezi obviněným a poškozenou L. D. šlo o občanskoprávní vztah, v jehož rámci poškozená projevila zjevnou neopatrnost, které se mohla snadno vyvarovat, takže se se škodlivými důsledky musí vypořádat sama za použití prostředků soukromého práva a na jednání obviněných nelze nahlížet jako na trestný čin podvodu, jehož zásadním znakem je majetková dispozice činěná v důsledku pachatelem úmyslně vyvolaného omylu, lze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, je ale zjevně nedůvodná.

Podstatou trestné činnosti obviněného E. J. je, že i přes své dřívější odsouzení za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku záměrně poškozené L. D., která nebyla zběhlá v právních záležitostech, předstíral, že jí poskytne za úplatu 200 000 Kč na základě plné moci ochranu jejích majetkových práv v dědickém řízení v takovém rozsahu, že se sama nebude muset o nic starat, ačkoli reálně od samého počátku chtěl jen získat předmětné finanční prostředky do své dispozice a žádnou relevantní pomoc poškozené poskytnout neplánoval (ostatně ani nemohl s ohledem na neznalost předmětné problematiky).

Aby v ní vzbudil zdání, že jde o vážně myšlenou nabídku úplatné pomoci, zinscenoval představení právníka „doktora B.“, který bude vše odborně zaštiťovat. Za něj se vydával spoluobviněný F. S. Po převzetí předmětné částky, k čemuž došlo den po schůzce poškozené L. D. s oběma obviněnými, poškozená obviněnému E. J. udělila plnou moc k zastupování, načež obviněný téhož dne šel nahlížet do dědického spisu, aby poškozenou utvrdil v přesvědčení, že bude slíbenou pomoc realizovat. Žádné služby ale poškozené ani její matce, která jí předmětných 200 000 Kč dala, následně neposkytl a na urgence poškozené L.

D., která se snažila dohledat „právníka doktora B.“ v advokátní kanceláři, jejíž adresu jí obviněný F. S. sdělil, ji ujišťoval o existenci „advokáta doktora Bárty“ nepravdivým tvrzením o jiném sídle jeho advokátní kanceláře a později jí sliboval peníze vrátit s tím, že jde o jeho dluh (viz rozbor textové komunikace v odst. 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Za tohoto skutkového stavu věci je zřejmé, že obviněný naplnil objektivní i subjektivní stránku přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr.

zákoníku, protože v přímém úmyslu jiného uvedl v omyl a tím ho přiměl k majetkové dispozici, v jejímž důsledku sebe ke škodě cizího majetku obohatil, a to ve větším rozsahu, přičemž byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Nejde tedy, i přes zjevnou naivitu poškozené, která vypověděla, že prostě nevěřila tomu, že by ji obviněný podvedl, přestože ho blíže neznala a do kontaktu s ním vešla z důvodu prodeje auta po zesnulém otci, o situaci podobnou té, která byla řešena Nejvyšším soudem v trestních věcech, na které obviněný E.

J. v dovolání poukázal. Tam se shodně jednalo o případy, kdy byla trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho vlastních práv a majetkových zájmů. Ve věci pod sp. zn.

7 Tdo

486/2010 poškození zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitostí a vůbec se, ačkoli takový úkon u nich bylo namístě předpokládat vzhledem k jejich věku, vzdělání a životním zkušenostem, nezajímali o právní vztahy týkající se těchto nemovitostí, které byly snadno dostupné ve veřejném katastru nemovitostí. Ve věci pod sp zn. 11 Tdo 1121/2012 pak poškozená Česká spořitelna, a. s., evidentně nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, když si neopatřila opět snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytování úvěrů. Ve věci pod sp. zn. 4 Tdo 85/2017 se jednalo o smlouvy o půjčkách a dovolání obviněných bylo odmítnuto s tím, že věřitelé jistou, byť minimální, míru opatrnosti projevili.

47. Z výše popsaných důvodů je zjevně irelevantní i námitka obviněného E. J. týkající se role „doktora B.“ a časového údaje o majetkové dispozici, kterou evidentně bez dalšího převzal ze svého písemně zpracovaného odvolání, aniž by uvážil, že odvolací soud i z podnětu jeho odvolání časovou nesrovnalost v popise skutku ve výroku o vině upřesnil adekvátně skutkovým zjištěním plynoucích z důkazů provedených před soudem prvního stupně (např. zachycená komunikace skrze krátké textové zprávy), přičemž předtím ten nejzásadnější z nich ve veřejném zasedání zopakoval (výslech svědkyně L. D.).

48. Obviněný F. S. své dovolací námitky bez konkrétního rozlišení podřadil dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K jeho námitkám skutkového charakteru Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného připomíná, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani k přezkumu jejich hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Nejvyšší soud může do hodnocení soudů nižších stupňů zasáhnout jen tehdy, pokud z podnětu dovolatele zjistí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, a to jen v případě, že jde o skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění znaků trestného činu. Z dikce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé, pokud vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné

hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

49. V této trestní věci Nejvyšší soud žádné z výše uvedených pochybení nezjistil, neboť soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily zcela v intencích § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich úvahy nevykazují znaky svévole, protože žádný z důkazů nedeformovaly ani mu nepřiznaly neodpovídající význam. Naopak je všechny uvážily adekvátně jejich obsahu a logicky je hodnotily nejen samostatně ale i v jejich vzájemné souvislosti. Nejvyšší soud nezaznamenal žádnou selekci důkazů v neprospěch obviněného. Pouhá skutečnost, že obviněný není s tím, co z důkazů vyplývá, spokojen, respektive, že důkazy nevypovídají ve prospěch jeho verze, není chybou dokazování. Zároveň nelze odhlédnout ani od toho, že obviněný se v rámci svojí argumentace omezil spíše na abstraktní vyjádření nebo na předestření vlastní verze hodnocení daného důkazu či jeho části, což je ovšem optikou dovolacích důvodů způsob neúčinný, neboť se jedná o prostou polemiku se závěry dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 993/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 888/2017). Námitky obviněného, kterými zpochybňuje skutkový závěr o tom, že byl osobně přítomen na schůzce s poškozenou L. D. a předstíral, že je právník doktor B., jsou navíc v podstatě doslovným opakováním odvolacích námitek, se kterými se soud druhého stupně přesvědčivě vypořádal (viz odst. 31 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nepokládá za nutné opakovat argumentaci, proč nejsou pochybnosti o tom, že obviněný F. S., kterého poškozená L. D. v přípravném řízení odpovídajícím způsobem popsala a posléze ho označila na fotografii při řádně provedené fotorekognici, se mohl, ač byl v rozhodné dny 17. a 18. 5. 2022 v zaměstnání v obchodním domě XY, v rámci zákonné pracovní přestávky vzdálit do nedaleké pizzerie XY a zde vejít na krátký čas do kontaktu s poškozenou L. D. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce pouze stručně konstatuje, že podle běžné mapové aplikace na www.mapy.com, popřípadě www.maps.google.com a tam dostupné funkcionality měření vzdálenosti a doby chůze jsou obě místa od sebe vzdálena několik set metrů a tuto vzdálenost lze, pokud nejde o osobu fyzicky postiženou či věkem významně omezenou, zdolat v řádu několika minut.

50. Nejvyšší soud odmítl jako zcela nedůvodnou i opakující se námitku obviněného F. S. o nepoužitelnosti důkazu znaleckým posudkem zkoumajícím duševní stav dovolatele v dřívější trestní věci (posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie zpracovaný soudní znalkyní MUDr. Mgr. Evou Navrátilovou), se kterou se jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyrovnaly (viz odst. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Je potřeba znovu důrazně připomenout, že předmětný posudek, který byl proveden jako listinný důkaz, nebyl zdrojem informací pro skutkové závěry v dané věci, ale sloužil výhradě k tomu, aby si soud prvního stupně ujasnil, zda je namístě znalecky zkoumat duševní stav obviněného F. S. Jinak řečeno, aby uvážil, zda existují indicie, pro které by u tohoto obviněného neplatil obecný předpoklad zachovalé příčetnosti. Reagoval tím na lékařskou zprávu psychoterapeutky MUDr. Bornové datovanou dnem 23. 5. 2023, kterou obviněný předložil u hlavního líčení dne 4. 4. 2024. Sám z chování obviněného v řízení před soudem, z údajů k jeho osobě a z jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, pochybnosti o tom, že v době činu měl rozpoznávací i ovládací schopnosti zachovalé, nedovozoval. Pokud jde o údajnou nekontradiktornost při provedení předmětného posudku, postačí odkázat na protokol zachycující průběh hlavního líčení ze dne 4. 4. 2024, z něhož je patrné, že obviněného u hlavního líčení zastupovala jeho obhájkyně, která se k obsahu tohoto listinného důkazu konkrétně vyjádřila.

51. Odvolací soud se zabýval i námitkami obviněného F. S. vůči úředním záznamů policie, v nichž jsou zachycena vyjádření zaměstnanců prodejny Albert (viz odst. 31 odůvodnění jeho rozsudku) a správně poukázal na to, že tyto úřední záznamy nebyly soudem prvního stupně provedeny k důkazu a nebylo jimi v odůvodnění jeho rozsudku nijak argumentováno. Ze stejného důvodu je namístě odmítnout i námitku obviněného o údajně nezákonné agnoskaci obviněného F. S. poškozenou L. D. v hlavním líčení, protože z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že rozhodující bylo ztotožnění obviněného poškozenou v řádně provedené rekognici podle fotografií v přípravném řízení.

52. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, lze s jistou mírou tolerance s ohledem na to, že částečně vychází z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů, pokládat námitky obviněného F. S. o nenaplnění znaků účastenství na trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky. Z pohledu skutkových zjištění soudů nižších stupňů jde ale o námitku zjevně nedůvodnou. Pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nemusí mít úplně přesnou vědomost o trestném činu hlavního pachatele a plně postačí, pokud je schopen si představit skutek zamýšlený hlavním pachatelem v rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu (srovnej rozhodnutí pub. Pod č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom jasně vyplývá, že obviněný F. S. se vědomě vydával za právníka doktora B. a nabádal poškozenou L. D., aby udělila plnou moc spoluobviněnému E. J. a předala mu 200 000 Kč jako odměnu za budoucí pomoc s vyřízením dědického řízení, kterou on sám bude odborně zaštiťovat. Nevzniká tedy žádná pochybnost o správnosti úsudku soudů o úmyslné formě zavinění obviněného F. S. ve vztahu ke všem relevantním trestněprávním skutečnostem naplňujícím znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchanému ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, protože zcela nepochybně jednal s vědomím, že v poškozené pomáhá vyvolávat omyl ohledně zásadních skutečností bezprostředně souvisejících s tím, že je od ní vyžadována majetková dispozice s finanční hotovostí ve výši 200 000 Kč, kterou má získat obviněný E. J. Nepochybně byl přitom srozuměn i s tím, že na cizím majetku tím může vzniknout větší škoda. Neučinil totiž nic, aby reálně hrozícímu škodlivého následku zabránil.

53. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud v ryze teoretické rovině vzhledem k zákazu reformacion in peius a skutečnosti, že spolupachatelství je závažnější forma součinnosti než účastenství, ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje k formě součinnosti v této trestní věci, že s ohledem na skutková zjištění o tom, že obviněný F. S. společně s obviněným E. J. úmyslně uváděl poškozenou L. D. v omyl, bylo spíše namístě na jeho jednání nahlížet jako na spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť pomoc k trestného činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku netvoří součást úmyslného společného jednání bezprostředně směřujícího k uskutečnění činu. Jde jen o jednání podporující činnost hlavního pachatele, napomáhající mu ke spáchání činu, nevykazující však znaky takového činu.

54. K uplatněným pochybnostem obviněného F. S., že poškozenými ve věci nejsou výhradně L. D. a A. D., ale i další dědicové, Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitku z hlediska správnosti hmotněprávního posouzení skutku bezvýznamnou, protože bylo bezpečně prokázáno, že škoda na cizím majetku v důsledku jednání obviněných vznikla a nejsou pochybnosti ani o její výši.

55. Ze stejného důvodu Nejvyšší soud nepokládá za nutné se zabývat rozsáhlými pasážemi odůvodnění dovolání F. S., které se týkají právní povahy pozůstalosti a nabytí dědictví. Jak správně konstatoval už státní zástupce ve svém vyjádření, takové úvahy by měly význam nanejvýš ve vztahu k vyslovenému pozitivnímu adheznímu výroku, který ale v této věci učiněn nebyl.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

56. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal dovolání obou obviněných, která navíc jen kopírují jejich dosavadní obhajobu, se kterou se soudy obou stupňů sice stručně ale dostatečně vypořádaly, zjevně neopodstatněnými. O jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 8. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně