4 Tdo 73/2026

Judikát 4 Tdo 73/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:4 Tdo 73/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.73.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Mimořádné snížení trestu odnětí svobody Propadnutí majetku

Peněžitý trest

Spravedlivý proces

Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. § 240 odst. 1 tr. zákoníku § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 58 odst. 1 tr. zákoníku

§ 53 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 73/2026-1013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch i ve prospěch obviněného K. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2024, č. j. 6 To 56/2024-785, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2021, t a k t o:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2024, č. j. 6 To 56/2024-785, a to ve výroku o trestu vztahující se k obviněnému K. R. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část výše uvedeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby ve zrušené části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 54 T 1/2021, byl obviněný Karel Rohal (dále také jako „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (body 1–8) a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku (body 1–5, 7–8). Nalézací soud současně rozhodl i o vině již odsouzených J. M. a J. B. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili jednáním blíže popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

2. Za předmětnou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro účely výkonu tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest propadnutí majetku specifikovaný ve výroku o trestu a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, taktéž specifikovaný ve výroku o trestu. Nalézací soud současně rozhodl i o trestech, které uložil již odsouzeným J. M. a J. B.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené Imperial Brands CR, s. r. o., PHILIP MORRIS BRANDS SARL, Philip Morris Products, S. A., odkázal soud s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 54 T 1/2021, podal státní zástupce odvolání, které směřoval do výroku o vině v neprospěch obviněného K. R.

a již odsouzeného J. M. a dále do výroku o vině ve prospěch již odsouzené J. B. Obviněný K. R. si podal odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Již odsouzený J. M. podal odvolání směřující do výroku o vině. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 6 To 56/2024-785, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného K. R. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému.

Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud uložil obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody na 3 (tři) léta. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb při výši denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem ve výměře 3 000 000 Kč. Podle § 66 odst. 1, 3 tr.

zákoníku uložil dále obviněnému trest propadnutí majetku specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku taktéž obviněnému uložil trest propadnutí věci, které ve výroku o trestu podrobněji specifikoval. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle § 256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání státního zástupce a již odsouzeného J. M. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 6 To 56/2024, podala ve prospěch i v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a současně mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

6. Dovolatelka nejprve rozvedla, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, včetně toho, jaké mu byly uloženy tímto rozsudkem tresty. Následně uvedla, jak ve věci rozhodl odvolací soud na podkladě podaných odvolání. Zdůrazňuje, že odvolací soud ve vztahu k výroku o trestu týkajících se obviněného toliko stručně uvedl (body 51–52 jeho rozsudku), že trest uložený obviněnému soudem prvního stupně považuje za nepřiměřený zejména vzhledem k délce trestního řízení, jež neodpovídala charakteru a rozsahu projednávané trestné činnosti, nevymykající se jiným případům. Tento soud akcentoval, že trestní řízení bylo proti obviněnému vedeno po dobu 8 let, z toho 7 let v řízení před soudem, což podle tohoto soudu nelze označit za přiměřenou dobu, zvlášť pokud obviněný na této délce trestního řízení neměl žádný podíl. Odvolací soud za této situace dospěl k závěru, že je na místě aplikovat § 58 odst. 1 tr.

zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a jako přiměřený považoval vrchní soud trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let za současného uložení peněžitého trestu, přičemž do dalších uložených trestů obviněnému soudem prvního stupně odvolací soud nezasáhl a ve výroku svého rozsudku je zopakoval.

7. Podle nejvyšší státní zástupkyně se však s aplikací mimořádného snížení trestu odnětí svobody nelze ztotožnit. Ve prospěch obviněného ovšem současně uvádí, že není ani možné akceptovat souběžné uložení trestu propadnutí (části) majetku a peněžitého trestu.

8. K aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku dovolatelka předně uvádí, že odvolací soud k ní přistoupil, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné kumulativní podmínky, které státní zástupkyně v dovolání předestírá (jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele způsobující, že použití nesnížené sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání). Akcentuje, že závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné nesnížené sazby se tedy musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele.

Přitom musí jít o souhrn takových výjimečných okolností, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují, a výrazně tímto proto snižují jeho závažnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Jde tak o mimořádný postup. Za takové okolnosti lze považovat např. existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností. Přitom soud musí tento postup pečlivě odůvodnit.

9. Podle nejvyšší státní zástupkyně vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec neuvedl, jaké výjimečné okolnosti případu (vyjma konstatování o ne zcela přiměřené délce trestního řízení) nebo poměry obviněného měly být naplněny pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zvolený postup soudu tak byl založen na tom, že uložení trestu v trestní sazbě stanovené § 240 odst. 3 tr. zákoníku by bylo pro obviněného nepřiměřené s ohledem na délku řízení, což je však nedostatečné vyhodnocení zákonem předvídaných podmínek.

Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze v případu obviněného shledat žádné významnější okolnosti případu svědčící pro mimořádné snížení trestu. Naopak akcentuje, že obviněný svým jednáním výrazněji překročil hranici velkého rozsahu zkrácené daně, navíc v rámci skupiny spolupachatelů zaujímal vůdčí postavení. Nejednalo se o případ nijak hraniční. Obviněný přitom páchal trestnou činnost po delší dobu (dva a půl roku), zároveň svým jednáním naplnil skutkové podstaty dvou trestných činů. Jsou tak u něj dány nejméně přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. m) a n) tr.

zákoníku, přitom nelze ani pominout možná zdravotní rizika spojená „s nelegálním konspirativním prodejem“ cigaret neznámého původu. I přes fikci neodsouzení není možno u obviněného dovodit ani předchozí vedení řádného života.

Samotnou délku řízení, o niž se výhradně odvolací soud opírá, nelze přitom vzhledem k charakteru trestné činnosti považovat za zcela mimořádnou. Není totiž možno přehlédnout celkovou složitost věci, v níž byla obžaloba původně podána pro širší okruh celkem sedmi obviněných.

10. Nejvyšší státní zástupkyně dále namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval vyhodnocením předpokladu nápravy obviněného, třebaže jde o jednu z kumulativně daných zákonných podmínek pro aplikaci předmětného ustanovení. Nezohlednil ani jeho celkový postoj k trestné činnosti, když ten se sice rámcově ke spáchání vytýkaného jednání doznal, nikoli však již k rozsahu, v jakém se této činnosti měl dopouštět. Takový postoj podle dovolatelky svědčí o absenci jeho hlubší sebereflexe jakožto samozřejmého předpokladu pro jeho nápravu.

Byť z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1008/2019 vyplývá, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, tak současně v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že splnění podmínky, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, nepochybně souvisí s tím, jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu. Podle nejvyšší státní zástupkyně tak u obviněného absentuje i tato podmínka pro aplikaci § 58 odst. 1 tr.

zákoníku.

11. Nejvyšší státní zástupkyně tak uzavírá v neprospěch obviněného, že v jeho případě nejsou vůbec dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

12. Oproti tomu ve prospěch obviněného dovolatelka uvádí, že odvolací soud mu uložil druh trestu, který zákon nepřipouští. Při uložení peněžitého trestu totiž postupoval v rozporu s § 53 odst. 1 větou třetí trestního zákoníku, podle níž nelze uložit (mimo jiné) peněžitý trest vedle propadnutí majetku. Toto dále judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016, publikované pod č. 12/2018 Sb. rozh. tr), rozvedla tak, že peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku bez ohledu na skutečnost, zda propadnutí majetku postihuje celý majetek pachatele, nebo jen jeho část, kterou soud určil. Podle nejvyšší státní zástupkyně se vrchní soud těmito hledisky neřídil, proto peněžitý trest lze považovat za trest nepřípustný vzhledem k souběžně ukládanému trestu propadnutí části majetku.

13. Závěrem podaného dovolání proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., dílem za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2024, č. j. 6 To 56/2024-785, ve výroku o trestu týkajícím se obviněného K. R., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje dovolatelka i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelkou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

17. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

18. Z podaného dovolání je patrné, že v něm nejvyšší státní zástupkyně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa).

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, trestu zákazu držení a chovu zvířat a zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti na veřejné soutěži, trestu zákazu přijímání dotací a subvencí.

Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.).

19. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

20. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně jsou důvodné. Nejvyšší soud totiž musí konstatovat, že odvolací soud uložil obviněnému trest, který byl v rozporu s tehdejší ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a postupoval v rozporu s požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodování, jež náleží mezi základní zásady spravedlivého procesu. Současně se ani z rozsudku odvolacího soudu nepodává, že byly skutečně naplněny všechny kumulativní podmínky aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně považuje za důvodné.

21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou uložení nezákonného trestu. K předmětné námitce lze uvést následující. Ustanovení § 53 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) výslovně uvádělo, že nelze uložit peněžitý trest vedle trestu propadnutí majetku. Zde je ještě na místě uvést, že § 66 odst. 3 tr.

zákoníku stanoví, že trest propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí. Nejvyšší státní zástupkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016 (publikované pod č. 12/2018 Sb. rozh. tr.) pak zmíněné ustanovení § 53 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) judikaturně dotváří tak, že peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku bez ohledu na skutečnost, zda propadnutí majetku postihuje celý majetek pachatele, nebo jen tu jeho část, kterou soud určil.

Podle tohoto citovaného rozhodnutí je tomu tak zejména z důvodu nežádoucí kumulace těchto dvou druhů trestů plynoucí z jejich majetkové povahy, neboť oba představují vždy, ať je ukládán trest propadnutí majetku na veškerý majetek, anebo jen na jeho část, výrazný zásah do majetkové sféry pachatele. Tento judikaturní závěr bylo možno považovat za ustálenou judikaturu (před nabytím novely č. 270/2025 Sb., s účinností od 1. 1. 2026 – podrobněji níže), k tomu viz pak usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1208/2019, ze dne 14.

12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1137/2021, ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 15 Tdo 1111/2024. Tento závěr následovala i komentářová literatura viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 11, nebo také viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1021, marg. č. 1.

22. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že z rozsudku odvolacího soudu se přitom podává, že ten uložil obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody na 3 (tři) léta. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku pak výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 (pěti) let. Vedle trestu propadnutí části majetku podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, taktéž uložil obviněnému peněžitý trest podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve výměře 300 denních sazeb při výši denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem ve výměře 3 000 000 Kč. Současně uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Bližší odůvodnění jeho úvah stran uložení peněžitého trestu vedle trestu propadnutí části majetku však v rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje (blíže viz bod 51 rozsudku odvolacího soudu).

23. Obecně lze připustit, že odvolací soud postupoval podle textu zákona, konkrétně § 53 odst. 1 tr. zákoníku, jenž obecně uváděl, že peněžitý trest nelze uložit vedle „propadnutí majetku“, když zákonodárce již neupřesnil, zda se tento zákaz kumulace vztahuje na propadnutí jak celého majetku, tak i na propadnutí pouze jeho části. Odvolací soud ovšem při ukládání trestu propadnutí části majetku a peněžitého trestu vedle sebe prokazatelně nezohlednil judikaturní výklad, který tento zákaz kumulace vztahoval ve prospěch pachatelů trestné činnosti i na trest propadnutí „jen“ části majetku.

Jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, hraje judikatura Nejvyššího soudu v rámci sjednocování rozhodovací praxe klíčovou roli, čímž přispívá k předvídatelnosti soudního rozhodování, jež náleží mezi základní zásady spravedlivého procesu (např. nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10; ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13, a další). Nižší soudy nejsou povinny bezvýhradně respektovat judikaturu vyšších soudů a mají možnost se od judikatury vyšších soudů odchýlit a tím i případně iniciovat změnu judikatury, pokud svůj odchylující se právní názor náležitě odůvodní.

Jinak vyjádřeno, judikatura českých nejvyšších soudů má jistou normativní sílu, která se projevuje tak, že soudce musí zvážit aplikovatelnost relevantní judikatury na jím řešený případ. Bere přitom na zřetel i jiné faktory, jako jsou např. právní principy, vývoj společenských podmínek apod. Pokud soudce dovodí aplikovatelnost judikatury, musí právní názor v judikatuře vyslovený ve svém rozhodnutí použít, ledaže přesvědčivě vysvětlí, proč je aplikovatelná judikatura nesprávná (viz přim. část: Normativní síla judikatury In: BOBEK, M., KÜHN, Z.

a kol. Judikatura a právní argumentace. 3. vyd. Praha: Auditorium 2024. Str. 133 a násl.). Tak ale odvolací soud nekonal a svůj odchylující se postup nijak v rozhodnutí nezdůvodnil.

24. K výše zmíněnému pochybení je ale nutno pro jistou přesnost dodat, že od 1. 1. 2026 vešla v účinnost novela č. 270/2025 Sb., která upravila i § 53 tr. zákoníku. Podle nové úpravy nelze uložit „peněžitý trest vedle propadnutí celého majetku“ (podtrženo NS). Z důvodové zprávy se pak podává, že pravidlo o neslučitelnosti uložení peněžitého trestu vedle trestu propadnutí majetku se omezuje pouze na případ propadnutí celého majetku – pokud propadá pouze část majetku pachatele, není stanovení takového pravidla nezbytné, neboť povaha takto uložených trestů se vzájemně nevylučuje (návrh tak směřuje ke změně výkladu nastoleného výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23.

11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016). Pokud je spolu s trestem propadnutí majetku vztahujícím se jen na část majetku ukládán i peněžitý trest, je třeba samozřejmě v souladu se zásadou přiměřenosti trestu dbát na to, aby uložené tresty ve svém souhrnu nebyly pro pachatele trestného činu likvidační – tedy zejména by oba uložené tresty neměly v souhrnu přesahovat výši majetku odsouzeného (viz bod 7 důvodové zprávy k předmětné novele).

25. V tomto ohledu je třeba stručně zopakovat intertemporální pravidla zakotvená zejména v § 2 tr. zákoníku. Zde je uvedeno, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Na ústavní úrovni je pak toto pravidlo zakotveno v čl. 40 odst. 6 Listiny [vycházející z čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III.

PS 1103/07)], který uvádí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jak již v minulosti konstatoval Ústavní soud, rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu.

Jinak řečeno, použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější (nikoli shodný) než právo dřívější. Současně konstatoval, že § 16 odst. 2 trestního zákona (v současnosti § 3 odst. 1 tr. zákoníku) je pravidlem pro ukládání trestu, které nelze zaměňovat s kritérii časové působnosti zákona uvedenými v § 16 odst. 1 tr. zákona (v současnosti § 2 odst. 1 tr. zákoníku) (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III.

ÚS 1103/07, či nález ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, podrobněji pak viz ŘÍHA, J. Časová působnost trestních zákonů a intertemporální účinky novelizací trestních předpisů. Trestněprávní revue, 2021. Č.

4. Str. 189 a násl.).

26. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud tak v době rozhodování nesprávně uložil obviněnému vedle propadnutí části majetku i peněžitý trest. Vzhledem k novele účinné od 1. 1. 2026, by takový trest již mohl odvolací soud podle současné právní úpravy obviněnému uložit, ovšem za předpokladu, že by byla nová úprava jako celek pro obviněného příznivější.

27. Jak již bylo výše předestřeno, nejvyšší státní zástupkyně rozporovala rovněž aplikovatelnost § 58 odst. 1 tr. zákoníku na nyní projednávanou věc. Takto uplatněné námitky nejvyšší státní zástupkyně směřující proti chybné aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl obviněnému uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, lze pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřadit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1583/2018).

28. Z § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň (srov. přiměřeně SR, 2001, č. 14). Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst.

1 lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedno z nich. Možnosti uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku je ve všech případech nutné posuzovat vždy přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli, přičemž jednotlivé situace je obtížné vzájemně porovnávat a paušalizovat (srov. rozhodnutí pub. pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.). Je samozřejmě nutné, aby soud přesvědčivě a pečlivě aplikaci § 58 odst. 1 tr.

zákoníku odůvodnil a rozlišoval přitom mezi „poměry pachatele“ a „okolnostmi případu“. Lze připomenout, že poměry pachatele jsou trvalejší osobní charakteristiky, které pachatele popisují jako objekt trestu (např. věk, rodinné poměry, předchozí trestní minulost) a obvykle se neprojevují ve způsobu spáchání činu ani nemění jeho základní škodlivost pro společnost, zatímco okolnosti případu se vztahují ke konkrétnímu spáchání trestného činu a přímo ovlivňují stupeň jeho nebezpečnosti (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností).

S povahou činu se bezprostředně pojí jeho závažnost a ta vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 lze považovat např. existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností.

Postup podle § 58 odst. 1 nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek. Při posuzování tohoto hlediska je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti) musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby.

Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§ 39), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§ 41 a 42). Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele mu byl uložen též jiný přípustný druh trestu (§ 53 odst. 1) nebo i ochranné opatření (§ 98) vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 (viz R 28/2020). Podobně i uložení dostatečně citelné mimotrestní sankce za spáchaný trestný čin (která nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem) např.

v podobě povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem může v určitých případech a za splnění dalších podmínek odůvodnit uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 (viz TpR, 2016, č. 4, s. 95). I když zde zákon zdůrazňuje nápravu pachatele jako neopomenutelné hledisko, při úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nelze zcela ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti, která zde má význam zejména z důvodu, že trest odnětí svobody, především je-li nepodmíněný, se ukládá v závažnějších případech (viz též omezení podle § 55 odst. 2), kde jde o trestní postih škodlivějších trestných činů a nebezpečnějších pachatelů. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800–801, marg. č. 3).

29. Z rozsudku odvolacího soudu je přitom patrné, že ten považoval za základní důvod pro aplikaci institutu mimořádného snížení trestu délku trestního řízení, což lze obecně považovat za skutečnost, která odpovídá zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženému v § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky trestního řízení nelze mechanicky posoudit jen samotnou délkou trestního řízení, je nutno si určit počátek a konec trestního řízení a zároveň vyhodnotit konkrétní okolnosti projednávané věci, a to jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti jako např. složitost věci, chování obviněného, postup orgánů činných v trestním řízení, ale např. i okolnosti objektivní povahy (např. období covidu a s tím související problémy s možností konání hlavních líčení) a význam věci pro obviněného, a také počet stupňů soudní soustavy, ve kterých se věc řešila (viz přim.

nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/2024). Takto ovšem podle Nejvyššího soudu v dané věci odvolací soud důsledně nepostupoval, jak bude následně blíže rozvedeno.

30. Současně je třeba opětovně zdůraznit, že, jak již bylo výše uvedeno, závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele. V tomto ohledu se musí Nejvyšší soud ztotožnit s argumentací nejvyšší státní zástupkyně, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku vůbec neuvedl, jaké výjimečné okolnosti případu – vyjma konstatování o přiměřené délce trestního řízení, nebo poměry obviněného byly naplněny pro aplikaci § 58 odst. 1 tr.

zákoníku. Zároveň ani neuvedl, proč délku trestního řízení 8 let považuje za natolik excesivní, že sama o sobě postačuje k aplikaci předmětného mimořádného institutu, oproti úvahám nalézacího soudu vyjádřených v bodě 94 jeho rozsudku. V tomto směru je také třeba uvést, že odvolací soud nijak nehodnotil okolnost, že obviněný svým jednáním výrazněji překročil hranici velkého rozsahu zkrácení daně a zaujímal v předmětné věci vůdčí postavení, ale ani okolnost, že trestnou činnost páchal po delší dobu a naplnil skutkové podstaty dvou trestný činů.

Jinak vyjádřeno, odvolací soud ani neuvedl, jak z pohledu aplikace § 58 odst. 1 tr.

zákoníku hodnotil jednu zjištěnou polehčující okolnost podle § 41 písm. p) tr. zákoníku vůči přitěžujícím okolnostem podle § 42 písm. a), b) k) m) a n) tr. zákoníku (viz bod 44 rozsudku odvolacího soudu) ve vztahu k mimořádnému snížení trestu. Případně není ani zřejmé, zda ve věci hodnotil při ukládání trestu taktéž obviněným namítanou skutečnost, že v současnosti žije s družkou a s ní vychovává dceru, které bylo v dané době pět let, a tedy v jaké intenzitě lze případně přihlédnout i k tzv. hledisku nejlepšího zájmu dítěte. Odvolací soud ani konkrétně neuvedl, zda se nějak zabýval další kumulativní podmínkou, že lze dosáhnout nápravy obviněného i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Z rozhodnutí nelze rovněž vysledovat, jak hodnotil postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti, míru možnosti jeho nápravy kratším trestem apod.

31. Jinak vyjádřeno, byť musí být aplikace institutu mimořádného snížení trestu vždy pečlivě odůvodněna, tak v rozhodnutí odvolacího soudu absentují přezkoumatelné úvahy o tom, že se skutečně zabýval kumulativním naplněním všech podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy proč zaujal odlišný názor než nalézací soud v bodě 97, ale taktéž např. v bodě 92 jeho rozsudku. Tento závěr odvolacího soudu je tak podle Nejvyššího soudu nepřezkoumatelný, ale především z něj nelze dovodit, že skutečně byly naplněny v této věci podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že by skutečně odvolací soud splnění všech těchto podmínek zkoumal a následně řádně dovodil.

32. Lze proto mít za to, že odvolací soud postupoval při ukládání trestů (trestu propadnutí majetku a peněžitého trestu) obviněnému v rozporu s ustálenou judikaturou, svůj odchylující se názor řádně nezdůvodnil, a proto jeho postup neodpovídá předvídatelnosti soudního rozhodování, jež náleží mezi základní zásady spravedlivého procesu. Zde je možno odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI., odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (přim.

Pak také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 4 Tdo 64/2025). Současně se z jeho rozhodnutí nepodává, že by řádně posuzoval naplnění všech kumulativních zákonných podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž podle Nejvyššího soudu naplnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

33. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2024, č. j. 6 To 56/2024-785, a to v části vztahující se k obviněnému K. R. týkající se uložených trestů. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část výše uvedeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ve zrušené části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 34.

V novém řízení je odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud se musí zabývat v rámci nového rozhodování rovněž tím, jaká právní úprava je pro pachatele příznivější jako celek. Současně musí posoudit, zda v trestní věci obviněného byly skutečně naplněny kumulativní podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv.

Pokud dojde k takovému závěru, pak musí naplnění těchto podmínek pečlivě odůvodnit. V případě naplnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku se taktéž předběžně nabízí jako výhodnější pro obviněného starší úprava, kdy vedle aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku by bylo sice možno uložit obviněnému trest propadnutí části majetku, avšak současně již nikoliv peněžitý trest. V případě, že podle odvolacího soudu nebudou splněny podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku, není obecně ani vyloučena úvaha, zda nelze v případě obviněného aplikovat § 58 odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku v rámci nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2026.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu