15 Tdo 1111/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátu trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 v řízení o dovolání, které podal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, bytem Jarní č. 1323, Hostivice, okr. Praha-západ, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015 (dále též jen rozhodnutí či rozsudek soudu prvního stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak), byli pod bodem I. uznáni vinnými obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný skutkem právně posouzeným jako jednak zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr.

zákoník“), a jednak zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, obvinění Petr Kutil a P. K. byli uznáni vinnými jednak pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr.

zákoníku [v případě obviněného P. K. též podle odst. 3 písm. e)], obviněný Mgr. Josef Veselý byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Tímto skutkem byl uznán vinným též obviněný Tomáš Kadlec, který dovolání nepodal. Pod bodem II. byli uznáni vinnými obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný a Ing. Jozef Kalavský jednak trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31.

12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), a to obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako pachatel a zbylí dva obvinění jako pomocníci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jednak obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zák. a obviněný Ing. Jozef Kalavský trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za to byl obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, podle § 160 odst. 4 tr.

zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 6 T 268/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl i o trestech dalších obviněných (o jejichž dovoláních bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 5 Tdo 284/2022, v němž je shrnutí rozhodnutí soudů nižších stupňů a na které lze ohledně těchto obviněných odkázat).

2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění a státní zástupce, který je podal proti výroku o trestu v neprospěch obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila a P. K. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020 (dále též jen rozhodnutí či rozsudek odvolacího soudu, případně soudu druhého stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak). Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně obviněných MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA, a Ing. Jozefa Kalavského, ohledně obviněného MUDr. Michala Toběrného ve výroku o trestu a ohledně obviněných P. K. a Petra Kutila ve výroku o uložení peněžitého trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud současně znovu rozhodl ve věci následovně. V případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil celý výrok o vině pod body I. až III. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že pod bodem I. uznal vinným obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, [ad a) za jednání spáchané společně s již odsouzenou Ing. Emilií Bialešovou a obviněným R. Ž.; ad b) za jednání spáchané společně s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, P. K., Tomášem Kadlecem, Mgr. Josefem Veselým; ad c) za jednání spáchané společně s již odsouzeným Mgr.

Bc. Davidem Michalem] jednak pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, jednak zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr.

zákoníku a pod bodem II. [ad a) za jednání spáchané společně s obviněnými Ing. Jozefem Kalavským a MUDr. Michalem Toběrným; ad b) společně za jednání s již odsouzeným Z. Č.; ad c) za jednání spáchané společně s již odsouzeným J. K.] uznal obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, vinným jednak pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku. Obviněný Ing. Jozef Kalavský byl pod bodem II. a) výroku rozsudku odvolacího soudu uznán vinným jednak pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému MUDr.

Vladimíru Dbalému, MBA, podle § 331 odst. 4, § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen trest propadnutí majetku. Dále tímtéž rozsudkem odvolací soud uložil tresty obviněným Ing. Jozefu Kalavskému a MUDr. Michalu Toběrnému, změnil peněžitý trest uložený obviněným P. K. a P. K., rozhodl o vznesených nárocích poškozené Nemocnice Na Homolce a zamítl odvolání obviněných P. K., Tomáše Kadlece a Mgr. Josefa Veselého (ve zbytku ponechal napadený rozsudek nezměněn).

3. Trestné činnosti se obvinění podle rozsudků soudů nižších stupňů měli dopustit zjednodušeně uvedeno níže popsaným způsobem, přičemž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obsáhlý výrok o vině na str. 2 až 15 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, byl uznán vinným z rozsáhlé trestné činnosti, jíž se podle závěrů soudů nižších stupňů dopouštěl v postavení ředitele státní příspěvkové organizace Nemocnice Na Homolce (dále též ve zkratce „NNH“ nebo „Nemocnice Na Homolce“).

Nejvyšší soud bude pro určité zjednodušení (v označení skutků) a též pro celkový přehled vycházet především ze shora označeného rozsudku soudu druhého stupně (rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020) a jím vytvořeného nového číslování skutků a dílčích útoků (v němž jsou vlastně spojeny původně dvě samostatně vedené věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015 a sp. zn. 57 T 1/2017, jak bylo vysvětleno shora).

4. Jednání popsané pod bodem I. a) výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, spolu s již odsouzenou Ing. Emilií Bialešovou a obviněným R. Ž., jehož trestní stíhání bylo pro úmrtí zastaveno. Tento skutek spočíval v tom, že se uvedení obvinění v první polovině roku 2007 dohodli, že R. Ž., který byl od poloviny roku 2003 zaměstnancem NNH, již nebude poskytovat právní služby (zejména v oblasti medicínského práva) na základě pracovněprávního vztahu, ale jako advokát za více než trojnásobnou odměnu; smlouvu uzavřeli dne 12.

6. 2007 s měsíční odměnou ve výši 195 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále ve zkratce „DPH“) s platností do 30. 4. 2008. Obviněná Ing. Emilie Bialešová, resp. jí ovládaná obchodní společnost Bialešová, s. r. o., poskytovala NNH služby odborného poradenství v oblasti účetnictví již od 20. 12. 1998 (s plánovanou účinností do 31. 12. 2008). Uvedení tři obvinění se pak společně dohodli na tom, že učiní vše pro to, aby obchodní společnost Bialešová, s. r. o., i R. Ž., mohli poskytovat své služby NNH i nadále, bylo však potřeba vypsat zadávací řízení na obě zakázky.

Proto se dohodli, že poskytování účetních a medicínsko-právních služeb bude spojeno do jedné zakázky, aby zúžili okruh možných konkurentů, a že zadávací dokumentace bude nastavena tak, aby zvýhodňovala Sdružení obchodní společnosti Bialešová, s. r. o., a R. Ž., (dále jen „Sdružení“), které pro tento účel založili. Do zadávací dokumentace veřejné zakázky na uvedené služby proto obvinění nechali vložit požadavky a hodnotící kritéria, které byly později Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále také jen ve zkratce „ÚOHS“) označeny za diskriminační.

V takto zmanipulovaném zadávacím řízení také skutečně zvítězilo Sdružení, s nímž dne 4. 8. 2008 uzavřel obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako zástupce NNH, smlouvu o poskytování účetních a medicínsko-právních služeb (s účinností od 1. 10. 2008) na dobu 55 měsíců, tedy až do 30. 4. 2013. Za to si obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nechal slíbit úplatek ve výši 250 000 Kč měsíčně po dobu platnosti zmíněné smlouvy, tj. v celkové očekávané výši 13 750 000 Kč, a v dalším období skutečně od Ing. Emilie Bialešové přijal úplatek za období do konce roku 2010 v celkové výši nejméně 6 750 000 Kč (tj. za 27 měsíců po 250 000 Kč měsíčně).

Všichni obvinění byli při uvedeném společném jednání vedeni úmyslem směřujícím k vlastnímu osobnímu obohacení na úkor Nemocnice Na Homolce, které byla způsobena jednáním obviněných škoda ve výši nejméně 49 500 000 Kč odpovídající rozdílu mezi nabídkovými cenami zvýhodněného Sdružení a uchazečem o veřejnou zakázku, který se umístil na druhém místě (za dobu trvání smlouvy bylo Sdružení vyplaceno celkem 159 500 000 Kč bez DPH, z čehož celkem 34 395 456,32 Kč získal R. Ž.). Pro úplnost lze dodat, že o tomto skutku rozhodl původně Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10.

10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, dovolání obviněné Ing.

Emilie Bialešové odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 991/2021, ústavní stížnost obviněné Ing. Emilie Bialešové byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2417/22; obviněný R. Ž., byl uznán vinným stejným rozsudkem

Městského soudu v Praze, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu dne 8. 11. 2020 zemřel, takže jeho trestní stíhání bylo jako nepřípustné zastaveno. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, původně podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, také dovolání, nicméně po zrušení tohoto rozsudku podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, je vzal zpět [to platí i ve vztahu k dalším bodům I. c), II. b) a c), jak budou uvedeny níže].

5. Jednání pod bodem I. b) výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (resp. pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) se podle soudů nižších stupňů dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, spolu s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, P. K., Mgr. Josefem Veselým a Tomášem Kadlecem, který však nepodal dovolání. Nejpozději v září roku 2008 se začali obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako ředitel NNH, MUDr. Michal Toběrný jako náměstek ředitele NNH a předseda dozorčí rady obchodní společnosti HOLTE MEDICAL, a.

s., se sídlem Praha 5, Roentgenova č. 37/2 (dále jen „HOLTE MEDICAL“), dceřiné společnosti Nemocnice Na Homolce, Petr Kutil jako předseda představenstva obchodní společnosti HOLTE MEDICAL a P. K. jako ředitel odboru hospodaření přímo řízených organizací Ministerstva zdravotnictví (dále ve zkratce též jen „ministerstvo“) a člen dozorčí rady obchodní společnosti HOLTE MEDICAL dohadovat o záměru zadat jménem Nemocnice Na Homolce veřejnou zakázku na digitalizaci chorobopisů s cílem získat z této zakázky osobní prospěch.

Vymysleli plán spočívající v tom, že zakázka bude zadána jimi preferované obchodní společnosti, kterou následně fakticky ovládnou, zakázku ve skutečnosti provede subdodavatel za podstatně nižší cenu a rozdíl mezi touto částkou a částkou skutečně vyplacenou NNH vyvedou na další spřízněné obchodní společnosti jako platby za fiktivní plnění, aby zastřeli původ těchto peněz, které následně z účtů těchto spřízněných obchodních společností nechají vybrat a rozdělí si je. Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr.

Michal Toběrný k tomuto jednání plánovali využít možností vyplývajících z jejich postavení v Nemocnici Na Homolce a P. K. možností vyplývajících z jeho funkce na ministerstvu, které jim umožní ovlivnit průběh zadávacího řízení, resp. ztížit možnost kontroly jeho průběhu a následné samotné realizace veřejné zakázky a finančních toků při její realizaci. Za tím účelem inicioval obviněný Petr Kutil přes svého známého, obviněného Tomáše Kadlece, kterého zasvětil do plánu, dne 9. 10. 2008 vznik obchodní společnosti DISOL, s.

r. o., se sídlem Praha 3, Křišťanova č. 643 (dále jen „DISOL“), která měla získat tuto zakázku a jejímž jediným jednatelem a společníkem byl právě obviněný Tomáš Kadlec. Poté obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nechal připravit dokumentaci k této veřejné zakázce, kterou nechal schválit obviněným P. K., ředitelem odboru hospodaření přímo řízených organizací Ministerstva zdravotnictví. Dne 23. 2. 2009 dal zveřejnit v Informačním systému o veřejných zakázkách záměr Nemocnice Na Homolce zadat v užším řízení nadlimitní veřejnou zakázku „Digitalizace archivu chorobopisů“ s předpokládanou celkovou hodnotou 95 000 000 Kč bez DPH, jejímž předmětem měla být digitalizace archivu chorobopisů NNH v počtu 75 000 000 stránek.

Jelikož obchodní společnost DISOL vzhledem ke své krátké existenci nesplňovala kvalifikační podmínky, z podnětu obviněného Petra Kutila uzavřel obviněný Tomáš Kadlec jednající za obchodní společnost DISOL dne 5. 3.

2009 smlouvu o sdružení s obchodní korporací VDI Meta Trans – výrobní družstvo invalidů, se sídlem Praha 4, Antala Staška č. 1292/32 (dále jen „VDI Meta Trans“), poté se společně účastnili výběrového řízení pod názvem DISOL Group. Předsedou hodnotící výběrové komise byl obviněný MUDr. Michal Toběrný. Dne 15. 6. 2009 při otevírání obálek bylo zjištěno, že nabídka preferovaného sdružení DISOL Group nebyla ekonomicky nejvýhodnější, neboť ji překonala obchodní společnost ICZ, a. s., tehdy se sídlem Praha 4, Hvězdova č. 1689/2a (dále jen „ICZ“).

Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, P. K. a Petr Kutil se rozhodli, že zabrání zadání zakázky obchodní společnosti ICZ, která podala ekonomicky nejvýhodnější nabídku, tím, že ji vyřadí pro údajné nesplnění zadávacích podmínek, konkrétně neprokázání, že bude mít do dne případného zadání zakázky zajištěny požadované zabezpečené prostory. Vyloučen byl také další uchazeč, a to obchodní společnost Scanservice, a. s., se sídlem Praha 9, Náchodská č. 2397/23 (dále jen „Scanservice“).

Neoprávněně vyloučená obchodní společnost ICZ se podle plánu obviněných MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, P. K. a Tomáše Kadlece výslovně vzdala práva podat proti svému vyloučení námitky. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, pak dne 16. 7. 2009 uzavřel s obviněným Tomášem Kadlecem, jednajícím za DISOL Group, Smlouvu o dílo č. 120609 (dále jen „Smlouva o dílo“) s cenou plnění ve výši 146 250 000 Kč bez DPH. Tímto jednáním obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr.

Michal Toběrný, Petr Kutil, P. K. a Tomáš Kadlec jednak neoprávněně zvýhodnili sdružení DISOL Group na úkor obchodní společnosti ICZ, jejíž nabídka byla ekonomicky výhodnější a splňovala podmínky stanovené zadávací dokumentací, tedy neměla být vyřazena, jednak způsobili škodu Nemocnici Na Homolce ve výši nejméně 56 887 994 Kč, neboť na základě takto uzavřené smlouvy bylo obchodní společnosti DISOL vyplaceno do konce roku 2011 celkem 150 600 494 Kč, ačkoli tytéž služby mohla NNH získat za výhodnější částku 93 712 500 Kč, kterou nabízela neoprávněně vyřazená obchodní společnost ICZ.

Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil a P. K. podle svého původního plánu, s nímž seznámili Tomáše Kadlece a Mgr. Josefa Veselého, po uzavření

Smlouvy o dílo zcela ovládli obchodní společnost DISOL. Obvinění dne 14. 9. 2009 nechali (za účasti dalších osob) založit obchodní společnost Virmil, a. s., tehdy se sídlem Praha 3, Křišťanova č. 643 (dále jen „Virmil“), jejíž akcie na majitele fakticky drželi přímo obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a Petr Kutil, a která získala obchodní podíl od Tomáše Kadlece v obchodní společnosti DISOL. Finanční prostředky zaslané obchodní společnosti DISOL od NNH pak byly postupně převáděny na účet obchodní společnosti DRUPPI, s. r. o., se sídlem Praha 9, Rubeška č. 4/383 (dále jen „DRUPPI“), v níž byl jednatelem a společníkem obviněný Mgr. Josef Veselý, blízký přítel obviněných Petra Kutila a Tomáše Kadlece, a to takovým způsobem, aby vše budilo dojem běžných obchodních transakcí.

Veškeré zastírací převody sloužící k legalizaci výnosů z této trestné činnosti jsou podrobně popsány ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu na str. 7 a 8, na který je možno plně odkázat. Všichni obvinění tak činili při vědomí, že finanční prostředky připsané na účet obchodní společnosti DRUPPI od obchodní společnosti DISOL pocházejí z plateb, které uhradila Nemocnice Na Homolce obchodní společnosti DISOL jako plnění za nelegálně zadanou veřejnou zakázku na digitalizaci archivu chorobopisů.

Tyto finanční prostředky obviněný Mgr. Josef Veselý vybíral v hotovosti z bankomatů a předával obviněnému Petru Kutilovi k dalšímu rozdělení. Obvinění tak zastřeli původ částky v celkové výši nejméně 53 390 618,50 Kč, z čehož nejméně 25 miliónů Kč připadlo obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, který navíc opakovaně prodlužoval DISOL Group termín odevzdání díla a nepožadoval od nich zaplacení smluvní pokuty ve výši 130 miliónů Kč, na niž měla Nemocnice Na Homolce podle smlouvy nárok.

6. Jednání pod bodem I. c) výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo kladeno za vinu obviněným MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, a již odsouzenému Mgr. Bc. Davidu Michalovi, kteří sjednali poskytování právních služeb Nemocnici Na Homolce advokátní kanceláří ŠACHTA & PARTNERS (dále jen „AK Šachta“). Původně měla tato advokátní kancelář poskytovat právní služby po dobu 2 roků od jara 2007. Uvedení obvinění se posléze společně dohodli na prodloužení spolupráce, ačkoliv v té době už měl právní služby poskytovat také R.

Ž., a to za úplatek pro obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, který pak zmanipuloval zadávací řízení z počátku roku 2009 na veřejnou zakázku na poskytování právních služeb tak, aby zvítězil preferovaný dodavatel AK Šachta (nejdřív podhodnotil předpokládanou hodnotu zakázky účelově na částku 1 750 000 Kč za rok a dále rozhodl o vítězi vnitřního výběrového řízení, v němž za nejvhodnější označil nabídku AK Šachta). Posléze se oba obvinění dohodli na zavedení měsíčního paušálu, uzavírali též dodatky o prodloužení smlouvy, to vše za předem slíbenou odměnu pro obviněného MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA, jak je podrobně popsáno (včetně přebírání úplatků) na str. 9 a 10 výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, obdržel od Mgr. Bc. Davida Michala za zadání zmíněné zakázky bez výběrového řízení dohodnutý úplatek v celkové výši nejméně 2 220 000 Kč (15x 100 000 Kč a 6x 120 000 Kč). Pro úplnost lze dodat, že o tomto skutku původně rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, dovolání obviněného Mgr. Bc. Davida Michala odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 991/2021, ústavní stížnost obviněného Mgr. Bc. Davida Michala byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2473/22.

7. Jednání pod bodem II. a) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu (respektive pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) se podle soudů nižších stupňů dopustili obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako ředitel NNH, MUDr. Michal Toběrný jako jeho náměstek a Ing. Jozef Kalavský jako zástupce dodavatele – obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, s. r. o., se sídlem Praha 5, Na Zatlance č. 2174/5 (dále jen „TRANSKONTAKT-MEDICAL“). Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr.

Michal Toběrný nejprve iniciovali rozhodnutí o nákupu Leksellova gama nože (dále ve zkratce též jen „LGN“ či „LG nůž“), přičemž počítali s tím, že od dodavatele této veřejné zakázky budou pro sebe požadovat úplatek ve výši několika procent z celkové sjednané ceny veřejné zakázky. S tímto plánem vedli jednání se zástupci Ministerstva zdravotnictví jako zřizovatele Nemocnice Na Homolce, aby získali dotaci na tuto investiční akci s předpokládanou hodnotou 130 000 000 Kč. Jediným dodavatelem LGN na území České republiky byla obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL, s níž vyjednali cenu předmětu veřejné zakázky ve výši 139 800 000 Kč bez DPH.

Dne 18. 8. 2009 obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, domluvil s obviněným Ing. Jozefem Kalavským, zástupcem obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, úplatek ve výši 4 % z vyjednané ceny, který nebude slevou z kupní ceny, ale osobním prospěchem MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a MUDr. Michala Toběrného. Zakázka tak byla zadána dodavateli TRANSKONTAKT-MEDICAL za cenu 139 800 000 Kč bez DPH, tedy 152 382 000 Kč s DPH (ač uvedená obchodní společnost jej objednala u výrobce toliko za 91 028 000 Kč). V rozsudcích soudů nižších stupňů je dále podrobně popsáno předání sjednaného úplatku Ing.

Jozefem Kalavským, jakož i ustanovení právních i vnitřních předpisů, jež svým jednáním porušili obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný, kteří tím způsobili Nemocnici Na Homolce škodu ve výši odpovídající částce 5 664 175 Kč (215 000 EUR), kterou obdrželi jako úplatek a o niž mohla být kupní cena nižší.

8. Jednání pod bodem II. b) výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, společně s již odsouzeným Z. Č., s nímž se v roce 2008 dohodl, že bude vykonávat práci jeho osobního konzultanta na základě dohody o pracovní činnosti, za což bude obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, odvádět měsíčně pravidelný úplatek ve výši 20 000 Kč. V květnu 2008 proto nechal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, zadat veřejnou zakázku mimo režim tehdy platného zákona o veřejných zakázkách na poskytování metodické podpory pro NNH, ačkoliv věděl, že takové služby odsouzený Z.

Č.., nebude poskytovat, přesto je fakturoval NNH. Oba obvinění tak v letech 2008 až 2011 způsobili Nemocnici Na Homolce škodu v celkové výši 3 255 780 Kč a obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, obdržel od Z. Č. úplatek v celkové výši nejméně 760 000 Kč. Pro úplnost je možno dodat, že jde původně o jednání popsané pod bodem I. A) ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který ohledně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020 (obviněný Z. Č., ani státní zástupce ohledně něj nepodali odvolání).

9. Jednání pod bodem II. c) výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu se dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, společně s již odsouzeným J. K., s nímž se na jaře 2009 dohodl, že pro něj zajistí veřejnou zakázku na poskytování organizační, metodické, kontrolní, připomínkové a konzultační činnosti pro NNH, a to na dobu neurčitou a mimo režim tehdy platného zákona o veřejných zakázkách, za což si od něj nechal slíbit úplatek ve výši 20 000 Kč měsíčně, s čímž již odsouzený J. K. souhlasil. Dne 22. 5. 2009 proto obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, zadal veřejnou zakázku na poskytování organizační, metodické, kontrolní, připomínkové a konzultační činnosti pro Nemocnici Na Homolce J. K., v následně uzavřené smlouvě o spolupráci obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, zavázal NNH, že bude po časově neomezenou dobu odebírat od J. K. blíže nespecifikované organizační, metodické, kontrolní, připomínkové a konzultační činnosti za odměnu ve výši 70 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba od počátku věděli, že takové služby nebudou poskytovány. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, je ani posléze nepožadoval, přesto byly fakturovány a z výnosů byl hrazen jednou za 3 měsíce slíbený úplatek. Podrobnosti k fakturaci i předávání úplatků jsou obsahem popisu skutku. Tímto jednáním oba obvinění způsobili Nemocnici Na Homolce škodu v celkové výši 1 280 323 Kč a obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, získal úplatek v celkové výši nejméně 360 000 Kč. Pro úplnost je možno dodat, že jde původně o jednání popsané pod bodem I. B) ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který ohledně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020 (obviněný J. K. odvolání nepodal, státní zástupce původně podané odvolání ohledně tohoto obviněného vzal zpět).

10. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, tak jednáním popsaným pod body I. a) až I. c) výroku rozsudku odvolacího soudu způsobil Nemocnici Na Homolce škodu v celkové výši 106 387 994 Kč a sám získal majetkový prospěch v celkové výši 33 970 000 Kč, jednáním pod body II. a) až II. c) výroku rozsudku odvolacího soudu způsobil škodu v celkové výši 10 200 278 Kč a sám získal majetkový prospěch v celkové výši 6 784 175 Kč.

II. Dovolání obviněného

11. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, podali dovolání obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil, P. K., Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský, každý prostřednictvím svého obhájce. Protože věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, aby mohla být předložena k posouzení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, a toto rozhodnutí se týká jen uvedeného obviněného, bude níže reprodukován jen obsah jeho dovolání. Pro úplnost lze uvést, že dovolání ostatních obviněných byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 5 Tdo 284/2022, odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná (obsah jejich dovolání a důvody jejich odmítnutí jsou uvedeny v tomto rozhodnutí).

12. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, podal dovolání (datované dnem 6. 12. 2021) proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání (a o dalších odvoláních) podaném proti rozsudku soudu prvního stupně (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015) a kterým byl zároveň podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině (a ve spojitosti s tím i další výroky) v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, a z něhož byl převzat výrok o vině a výrok učiněný v adhezním řízení. Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu podal obviněný též původně dovolání (věc byla vedena pod sp. zn. 5 Tdo 991/2021 ve společném řízení o dovoláních i dalších spoluobviněných), které však nemohlo být projednáno, protože v mezidobí byly napadené výroky tohoto rozsudku zrušeny postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, proto k dotazu Nejvyššího soudu obviněný vzal své dovolání zpět, což předsedkyně senátu po vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí vzala na vědomí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1271/2021.

13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozsudky podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), jelikož napadeným rozsudkem podle něj došlo k uložení nepřiměřených trestů, a tím i k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

14. Dovolatel si byl vědom úzkého vymezení možnosti přezkumu skutkového stavu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Upozornil však, že to neplatí v případě porušení práva na spravedlivý proces, jak judikoval Ústavní soud. V jeho případě soudy nižších stupňů rezignovaly na svou funkci, když se řádně nevypořádaly s jeho námitkami, jimiž demonstroval extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Podle obviněného se odvolací soud věnoval selektivně pouze některým důkazům, ostatní přehlížel a nijak na ně nereagoval. Soudy nižších stupňů nahrazovaly důkazy vlastními domněnkami a hypotetickými konstrukcemi a důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků nejsou podle obviněného dostatečné k prokázání jeho viny.

15. Klíčovým důkazem o vině obviněného měl být elektronický soubor s názvem „Director´s Diary“, který měl zachycovat osobní, pracovní a společenský život dovolatele v období od 7. 9. 2006 do 13. 6. 2011. Obviněný označil tento důkaz za důkaz nepřímý, z nějž ale soudy vycházely a nahrazovaly jím spolehlivá skutková zjištění. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěry soudů, jež odůvodnily pravdivost záznamů v elektronickém deníku s tím, že jsou v souladu s ostatními záznamy zjištěných pracovních schůzek.

Upozornil na to, že shoda je ovšem pouze co do existence těchto schůzek a časového určení, avšak co do pravdivosti obsahu schůzek a co do jejich průběhu nelze učinit takový spolehlivý závěr. Většina záznamů, jež se mají vztahovat k posuzovaným skutkům (např. skutek kvalifikovaný jako trestný čin přijetí úplatku), však zůstává důkazně osamocených. Není pravdou tvrzení odvolacího soudu, že soud prvního stupně pečlivě konfrontoval záznamy z elektronického deníku s jinými důkazy, naopak pravdivost některých záznamů je vyvrácena provedenými důkazy (např. výpověďmi svědků).

Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nepopírá, že je autorem elektronického deníku, popírá však, že by deník věrně zachycoval skutečnost, protože šlo spíše o autorské dílo s prvky fikce. Soudy nižších stupňů se dopustily chyby v argumentaci či v důkazu kruhem, což mělo dopad do práva obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného nebylo dostatečně zkoumáno a správně vyhodnoceno, nakolik byly záznamy v elektronickém deníku ovlivněny jeho subjektivním vnímáním, duševním stavem a abúzem návykových látek (nadužívání diazepamu často v kombinaci s alkoholem a dalšími léky).

Poukázal na závěry znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na gerontopsychiatrii, který uvedl, že obviněný má narcistické rysy, řada informací v deníku je silně zkreslena aktuálními pocity a představami obviněného a obecná věrohodnost deníku je sporná, s opatrností je nutno přistupovat k číselným hodnotám a k tomu, co obviněný považuje za silně pozitivní a silně negativní. Současně dovolatel vyjádřil svůj názor, že elektronický deník odporuje „zásadě zákazu sebeobviňování“ (míněna zřejmě zásada zákazu nucení k sebeobvinění).

Soudy tento důkaz dostatečně nevyhodnotily ve vztahu k uvedeným závěrům znaleckého posudku, dostatečně se nevypořádaly s tímto znaleckým posudkem, který tak zůstal podle obviněného opomenut (k tomu odkázal na bohatou judikaturu Ústavního soudu k opomenutým důkazům). Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že měl být proveden důkaz k posouzení věrohodnosti záznamů v elektronickém deníku ve vztahu k hodnocení duševního stavu obviněného. Nelze se spokojit se závěrem odvolacího soudu, že takový důkaz by byl nadbytečný.

16. Dále obviněný vznesl výhrady k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se podle něj nezabýval všemi vznesenými námitkami obhajoby. Upozornil na povinnost soudu vycházející z Listiny základních práv a svobod (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., dále ve zkratce též jen „Listina“) řádně odůvodnit své rozhodnutí. S tím souvisí i tomu odpovídající jeho právo, jak vyplývá i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se vyžaduje po soudu přímá odpověď na takovou námitku účastníka řízení, je-li pro rozhodnutí věci podstatná (rozhodná). Tento požadavek je součástí práva na spravedlivý proces.

17. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud chybně posoudil jeho jednání jako pokračování v trestné činnosti podle § 116 tr. zákoníku. K tomu se odvolací soud vyjádřil pouze stručně, když uvedl, že z hlediska časové osy je zřejmé, že skutky v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, vykazují všechny znaky pokračujících trestných činů a jsou splněny podmínky pro uložení společného trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku za všechny dílčí útoky pokračujících trestných činů. Podle obviněného se odvolací soud nijak nezabýval dalšími zákonnými znaky pokračujícího trestného činu, zejména existencí jednotného záměru obviněného. K tomu citoval z odborné literatury pasáže poukazující na potřebu jednotného záměru alespoň v hrubých rysech od počátku páchání, tedy od prvního dílčího útoku, přičemž další útoky vedou k uskutečnění tohoto záměru, který vyplývá z vůle pachatele páchat trestnou činnost. Společný záměr nemůže být presumován, ale musí být v řízení dokázán a odůvodněn. Obviněný namítl, že odvolací soud se dostatečně neseznámil s obsahem trestního spisu, se všemi konkrétními okolnostmi a souvislostmi jednání obviněného z hlediska posouzení dílčích útoků pokračujících trestných činů. Pouze stroze konstatoval, že je vázán skutkovými zjištěními soudů v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2017. Toto chybné posouzení odvolacího soudu mělo následek ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen nepřiměřeně přísný, ačkoliv by institut pokračování měl vést k příznivějšímu posuzování při trestání.

18. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, rovněž uvedl konkrétní argumenty, jimiž dokládal extrémní nesoulad skutkových zjištění u jednotlivých skutků popsaných v napadeném rozsudku odvolacího soudu s důkazy. Skutek pod bodem I. a) se týkal přijetí úplatků a manipulací s veřejnou zakázkou Nemocnice Na Homolce na účetní a právní služby spáchaný spolu s Ing. Emilií Bialešovou a R. Ž. Soudy nižších stupňů učinily závěry o účelovém spojení medicínsko- právních služeb do jedné zakázky a zvýhodnění Sdružení navzdory výpovědi svědka Z.

K., podle níž Ministerstvo zdravotnictví v roce 2006 dospělo k závěru reformovat zdravotnictví, do čehož spadal projekt „outsourcingu“ účetních a medicínsko-právních služeb v NNH, proto k předloženému návrhu zadávací dokumentace veřejné zakázky na jednání s MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, neměl připomínky, když de facto vyhověl požadavkům ministerstva. Žádný z důkazů neprokazuje, že by se obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, aktivně účastnil na přípravě zadávací dokumentace či by inicioval účelové spojení účetních a medicínsko-právních služeb.

Proti tomuto spojení nijak nebrojil ředitel odboru veřejných zakázek ÚOHS J. L., tj. že by za diskriminační byl považován požadavek zadavatele na osobu splňující vysokoškolské vzdělání v oboru právo a zároveň všeobecné lékařství. Jako laik nemohl obviněný vědět, že spojením služeb porušuje zákon o veřejných zakázkách. Z důkazů nevyplynulo, že by R. Ž., jednal s vědomím či po dohodě s obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, a neprokázala se žádná participace dovolatele na změně zadávací dokumentace veřejné zakázky.

Neprokázalo se, že by dovolatel aktivně vybíral členy hodnotící komise, celkově nebylo podle něj prokázáno jeho zapojení do průběhu zadávacího řízení. Dále dovolatel brojil proti „nezákonně použité právní kvalifikaci skutků“ popsaných ve výroku o vině pod bodem I. a) napadeného rozsudku. Podle dovolatele soudy nižších stupňů dostatečně neposoudily, zda je možné toto jednání obviněného kvalifikovat jednak jako zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr.

zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, tedy v jednočinném souběhu. Poukázal na komentář k trestnímu zákoníku, který vylučuje jednočinný souběh trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku a trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku z důvodu speciality trestného činu podle § 256 odst. 1, 3 tr.

zákoníku k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Majetkový nebo jiný prospěch, jak je uveden v § 256 odst. 3 tr. zákoníku, v souvislosti s korupčním jednáním při zadání veřejné zakázky, je podle rozhodovací praxe soudů úplatkem, tj. majetkovým nebo jiným prospěchem v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu (§ 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku) zúžený ustanovením § 256 tr. zákoníku na oblast veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb.

Proto jednání obviněného mělo být posouzeno pouze jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku. Jelikož celkový prospěch by nepřesáhl 10 000 000 Kč, nešlo by o prospěch velkého rozsahu. Dovolatel vznesl výhrady i vůči určené výši způsobené škody, která byla mechanicky stanovena rozdílem nabídkové ceny vítězného Sdružení a druhého neúspěšného uchazeče. Soudy nižších stupňů měly podle obviněného postupovat podle § 137 tr.

zákoníku, měla být zjišťována obvyklá cena stejné nebo srovnatelné služby a konfrontována s odměnou vyplacenou vítěznému Sdružení. V úvahu by se mělo brát rovněž hledisko efektivnosti použití veřejných prostředků, tedy že nejvýhodnější nabídka není vždy ta nejlevnější. Nebylo zjišťováno, zda druhá nabídka nebyla extrémně podhodnocená a zda by byla uskutečnitelná, jak ostatně dovodil znalecký posudek znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o., který však soudy ignorovaly. Soudy nižších stupňů tak vyšly z hypotetického předpokladu, že neúspěšný uchazeč, pokud by realizoval zakázku, by ji provedl ve stejné kvalitě jako vítězné Sdružení, ovšem za nižší cenu.

Soudy bez podložených důkazů dovodily závěr, že cenu za poskytnuté služby muselo vítězné Sdružení nastavit tak, aby se do něj zahrnuly vysoké odměny pro R. Ž., a úplatek pro obviněného.

19. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. b) výroku o vině napadeného rozsudku, který se týkal manipulace s veřejnou zakázkou NNH na digitalizaci chorobopisů a legalizace výnosů z trestné činnosti, dovolatel vznesl následující konkrétní námitky rozporu provedeného dokazování a následně dovozeného skutkového stavu, který soudy nižších stupňů nekriticky převzaly z obžaloby. Záměr obviněných zadat zakázku na digitalizaci chorobopisů s úmyslem získat z ní osobní prospěch soudy údajně dovodily ze záznamů z elektronického diáře.

Avšak z těchto záznamů nelze podle dovolatele dovodit záměr ohledně rozdělení zisku, získání osobního prospěchu apod. Jde opět o pouhé hypotézy nemající podklad v důkazech, navíc činěné v neprospěch obviněných. Naproti tomu stojí řada svědeckých výpovědí, jež poukazovaly na nezbytnost digitalizace chorobopisů v NNH. Závěr, že by obchodní společnost DISOL založil obviněný Tomáš Kadlec na žádost obviněného Petra Kutila, odporuje výpovědi Tomáše Kadlece, jenž uvedl, že obchodní společnost DISOL založil z vlastní vůle, aby rozvíjel standardní obchodní činnost se zaměřením na oblast digitalizace (viz jeho výpověď na str.

75, 77 a 78 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015). Rovněž záznam v elektronickém deníku, že obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, měl klíče od kanceláří společnosti DISOL, či že tato obchodní společnost měla sídlo jinde, než fakticky sídlila, neprokazuje, že by obviněný manipuloval s touto veřejnou zakázkou. Rovněž zjištění, že se v zadávacím řízení nacházely dokumenty od obchodní společnosti DISOL s datem předcházejícím zveřejnění oznámení o zadání veřejné zakázky, nelze podle dovolatele vykládat v jeho neprospěch.

Závěr, že zadávací dokumentace a kvalifikační předpoklady byly směřovány na konkrétního uchazeče, odporuje provedeným důkazům, konkrétně výpovědi svědka V. T., zpracovatele zadávací dokumentace, kterou soud prvního stupně nehodnotil komplexně. Zcela pominul tvrzení svědka, že obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nijak nezasahoval do zadání veřejné zakázky, požadoval naopak transparentní řešení. Obchodní společnost ICZ nebyla vyloučena ze zadávacího řízení neoprávněně a účelově, jak tvrdily soudy, ale jen proto, že nebylo zřejmé, jakým způsobem zajistí jednu z hlavních podmínek plnění zakázky – zajištění zabezpečených prostor (viz výpovědi svědků J.

V. a I. M. ze společnosti ICZ). Jak dále vyplynulo ze svědecké výpovědi J. V. (a rovněž B. C.), vzdali se tehdy podání námitek proti svému vyřazení také z důvodu, že danou zakázku považovali za ztracenou, nevýhodnou a uznali, že nesplnili zadané podmínky. Dovolatel zdůraznil, že svědecké výpovědi členů hodnotící komise vyloučily jakýkoliv jeho zásah do průběhu zadávacího řízení. Podle obviněného neexistuje žádný důkaz, že měl zastírat původ finančních prostředků pocházejících ze zmíněné zakázky.

Obchodní společnost Virmil byla jediným společníkem obchodní společnosti DISOL, proto bankovní transakce mezi těmito společnostmi měly pravděpodobně povahu vyplaceného podílu na zisku, a pak nemohly logicky mít ani žádné protiplnění.

Stejně tak vyplacené prostředky z obchodní společnosti Virmil jejímu jedinému akcionáři svědku Z. B. byly dividendou. Chybí také důkaz, že obviněný Mgr. Josef Veselý předal hotovost vyzvednutou z obchodní společnosti DRUPPI ve výši 22 684 007 Kč obviněnému Petru Kutilovi, který ji dále předával ostatním obviněným. Takový závěr učinily soudy nižších stupňů pouze na základě vlastních domněnek, neodpovídají tomu ani záznamy z elektronického deníku, neboť je nelogické, aby NNH za digitalizaci chorobopisů v roce 2009 vyplatila obchodní společnosti DISOL částku přes 29 milionů Kč (další byla vyplacena až v únoru 2010) a aby z ní dostal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, částku 25 milionů Kč. I v tomto případě obviněný postrádá jednotný záměr ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

20. Významná skutková zjištění k jednání popsanému pod bodem I. c) výroku o vině napadeného rozsudku byla založena pouze na záznamech z elektronického deníku, jehož věrohodnost dovolatel opakovaně zpochybňoval. Obviněný upozornil, že spoluobviněného Mgr. Bc. Davida Michala odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, v případě tohoto skutku uznal vinným pouze trestným činem podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv trestným činem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr.

zákoníku nebo trestným činem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud se měl touto otázkou zabývat rovněž i ve vztahu k jeho osobě, tedy zda důkazní situace postačuje k odsouzení obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, rovněž i za další dva zmíněné trestné činy. Dovolatel dále vznesl námitku proti nesprávnému užití ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, když soudy nesprávně vyhodnotily, co se rozumí pojmovým znakem této skutkové podstaty spočívajícím v „porušení závazných pravidel zadávacího řízení závažným způsobem“.

Požadavek závažného způsobu porušení závazných pravidel je nutno chápat jako zásadní odchýlení se od norem zákona o veřejných zakázkách. Při hodnocení závažnosti je nutno zkoumat, zda porušení může mít vliv na průběh nebo výsledky řízení, zda bylo porušeno jedno pravidlo či více pravidel apod. Upozornil na sankce uložené rozhodnutím ÚOHS ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. ÚOHS- S235/2011/VZ-15851/2011/540/PV, který nehodnotil zjištěná pochybení jako závažná. V odůvodnění soudních rozhodnutí pak podle obviněného zcela chybí hodnocení tohoto znaku, skutková zjištění jsou i v tomto případě založena na nepodložených hypotézách soudů a jednotný záměr obviněného k pokračující trestné činnosti nebyl rovněž prokázán.

21. Skutek pod bodem II. a) výroku napadeného rozhodnutí je podle dovolatele rovněž zatížen extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Závěr, že obvinění byli od počátku dohodnuti, že nákup LG nože bude uskutečněn od obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, je v rozporu s výpovědí svědka J. N., zaměstnance NNH, který dlouhodobě usiloval o nákup LG nože. Tento svědek nadefinoval podmínky nákupu LG nože bez součinnosti s obviněným, popsal kroky směřující k nákupu, který se připravoval minimálně půl roku, a logicky vysvětlil, že si NNH pro nákup LG nože nevyřídila příslušné povolení od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (dále jen „SÚJB“), protože by s tím vzrostly další náklady, jako je údržba LG nože, dohled nad těmito činnostmi atd. Přijetí úplatku od obviněného Ing. Jozefa Kalavského mají dokazovat záznamy z elektronického deníku ze dne 16. 12. 2009 a dne 17. 12. 2009, pravdivost těchto záznamů není nijak dále ověřitelná dalšími důkazy, a naopak proti nim stojí výpověď svědkyně I. K., která potvrdila obhajobu obviněného, že s ním byla dne 16. 12. 2019 jinde. Nepřiměřený význam se klade na hodnocení diáře L. M. Dovolatel MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, podotkl, že to byla NNH, která usilovala o to, aby jí TRANSKONTAKT-MEDICAL dodala LG nůž. Soudy nižších stupňů pak neučinily jednoznačný závěr, zda kupní cena za LG nůž byla předražená, či mohla být nižší. Zároveň však dovodily, že do ceny byl započten tvrzený úplatek pro obviněného ve výši 215 000 EUR, jde však opět jen o nepodložené úvahy soudů. Obviněný nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a trestného činu přijetí úplatku, jelikož nebyl iniciátorem nákupu LG nože a vzhledem k druhu zadávacího řízení s jediným uchazečem pro specifičnost předmětu zakázky ani nebyl důvod uplatit ředitele NNH.

22. Dovolatel dále vznesl výhrady k posouzení jednání pod body II. b) a II. c) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť i tyto závěry o vině jsou založeny na chybném hodnocení výpovědí svědků. Svědci vyslechnutí k dané věci nemohli objektivně vypovídat k činnosti spoluobviněného Z. Č. Upozornil na výslech svědka J. K., který se o vztahu obviněného Z. Č. k Nemocnici Na Homolce dozvěděl až ze sdělovacích prostředků, zároveň však provedl důkaz e-mailovou komunikací mezi Z. Č. a J. K. Bagatelizovány byly výpovědi svědků, podle nichž Z. Č., pro NNH skutečně pracoval. Chybný a důkazně nepodložený je závěr, že na schůzkách obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, s Z. Č., docházelo k předávání úplatků obviněnému. Účelem schůzek bylo poskytování poradenské činnosti. Údajné výběry hotovosti nemají časovou ani věcnou souvislost, když výběr peněz z účtu je zcela běžnou činností. Stejně tak nebylo ničím prokázáno, že by spoluobviněný J. K. předával obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, na schůzkách úplatky. Se shora uvedenými námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal.

23. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 10 let je sice trestem zákonným, avšak s ohledem na účel trestu, zásady jeho ukládání a celkovou délku řízení jde o trest nepřiměřený a exemplární. Odkázal v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, stejně tak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, v nichž soudy zdůraznily, že je třeba zkoumat a zohlednit dopad uloženého trestu s ohledem na jeho přiměřenost ve vztahu k délce řízení, po jehož celou dobu docházelo k zásahu do osobní svobody obviněného. Odvolací soud podle obviněného dostatečně nevysvětlil a neodůvodnil zostření uloženého trestu obviněnému a uložení přísnější sankce, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Dále dovolatel obecně rozvedl své úvahy o zásadách pro ukládání trestů a jejich účel. K trestu propadnutí majetku vznesl dovolatel výhrady, že soudy nižších stupňů nedostatečně prokázaly spojitost mezi nalezeným majetkem (zajištěným v trestním řízení) a posuzovanými skutky. Upozornil rovněž, že mu byla odsuzujícím rozsudkem uložena povinnost nahradit škodu poškozené NNH ve výši přes 56 miliónů Kč. Soudy nižších stupňů při ukládání tohoto trestu vůbec neposuzovaly jeho majetkové a rodinné poměry a dopad trestu do jeho majetkové sféry. Odvolací soud se s jeho námitkami ani v tomto ohledu dostatečně nevypořádal. Orgány činné v trestním řízení se při zajištění majetku dostatečně nezabývaly otázkou, zda obviněnému svědčí vlastnické právo k zajištěným věcem, zda jde skutečně o majetek získaný výnosem z trestné činnosti. V tomto ohledu je i uložený trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zákoníku nepřiměřený.

24. Vzhledem k tomu, že v řízení došlo podle obviněného k zásadnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces (k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, k opomenutí důkazů a jejich deformaci), jakož i k nesprávnému právnímu posouzení skutku, dále k uložení nepřiměřených trestů, byly naplněny deklarované dovolací důvody. Obviněný proto navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí a poté ohledně obviněného zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 14/2015, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, a Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020.

III. Vyjádření k dovolání

25. K podaným dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020) všech shora uvedených dovolatelů (vedle MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, též MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, P. K., Mgr. Josefa Veselého a Ing. Jozefa Kalavského) se souhrnně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Protože ani státní zástupce v mnoha ohledech nevypořádával věcně shodné námitky jednotlivých obviněných zvlášť, zreprodukuje Nejvyšší soud i ty pasáže jeho vyjádření, jež se týkaly všech obviněných, a vynechá jen ty části, které se dotýkaly výlučně ostatních obviněných, a nikoli obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA.

26. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek obviněných státní zástupce připomněl zásady pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jednoznačně odmítl dovolací námitky obviněných založené na tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Při objektivním uvážení těch skutečností, jež byly soudem prvního stupně zjištěny z provedeného dokazování a našly svůj odraz ve velmi podrobném odůvodnění jeho rozsudku, nelze vůbec hovořit o tom, že by skutková zjištění přijatá v konečném výsledku soudy nižších stupňů neměla obsahovou spojitost s precizně označenými a zhodnocenými důkazy, že by způsob hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě učiněné skutkové závěry neodpovídaly požadavkům elementární logiky. Skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou ani protipólem skutečného obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

27. Obhajoba se logicky snažila zpochybnit věrohodnost stěžejního důkazu, a to elektronického deníku obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Námitky dovolatelů vůči tomuto elektronickému deníku a způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé záznamy v něm obsažené, jsou ryze procesního charakteru, vycházejí z jiného hodnocení tohoto důkazu, který soudy nižších stupňů hodnotily ve spojitosti s důkazy dalšími, a proto nejsou podřaditelné pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod. Elektronický deník byl prvoinstančním soudem zcela správně proveden k důkazu v jeho nejúplnější verzi. Velice věrně popisuje průběh událostí, kterých byl obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, účasten, mnohdy včetně niterních pocitů, jak tyto události v příslušné době obviněný vnímal a zachytil je ve svých osobních komentářích. V tomto ohledu mají podle státního zástupce záznamy v elektronickém deníku dokonce vyšší vypovídací sílu, než by měla vlastní výpověď obviněného, byť by se rozhodl vypovídat po pravdě. I v takovém případě by si již s odstupem času nemohl vzpomenout na všechny podrobnosti, jaké lze vyčíst z podrobně vedeného deníku. Nadto je nutno zdůraznit, že elektronický deník, resp. jednotlivé záznamy v něm obsažené, rozhodně nestojí v důkazní situaci osamoceně, naopak jako článek uzavřeného řetězce důkazů plně obstojí. Státní zástupce vyzdvihl, že soud prvního stupně si dal v odůvodnění svého rozhodnutí značnou práci s tím, aby nejen elektronický deník jako celek, ale i jednotlivé záznamy v něm obsažené, podrobně vyhodnotil v návaznosti na skutečnosti vyplývající z dalších důkazů, ať již listinných důkazů či výpovědí, záznamy komparoval s dalšími důkazy, z nichž lze jen namátkou zmínit SMS komunikaci a záznamy z kalendáře z mobilních telefonů obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, záznamy ze zachycené e-mailové komunikace, výpisy z bankovních účtů, záznamy o nákupech hodnotných movitých věcí či samotné tyto věci nalezené u obviněného při domovní prohlídce. Blíže proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména na str. 430 a násl.), a co se týče obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, rovněž na body 67. až 83. odůvodnění souvisejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017 (a návazně v pasážích odůvodnění těchto rozhodnutí věnujících se zvlášť každému ze skutků, pro něž byli obvinění uznáni vinnými trestnou činností).

28. Učinil-li dovolatel MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, závěr, že v případě elektronického deníku šlo o literární dílo s částečně autobiografickými a částečně smyšlenými prvky, jde naopak v případě takového tvrzení o skutkovou verzi, která nemá žádnou oporu v provedených důkazech, zejména ve vlastním obsahu elektronického deníku. Tato verze se zjevně objevila až se snahou o pozměnění vlastního obsahu záznamů v elektronickém deníku, jeho promazáním na konci roku 2013 a dodatečnou úpravou, zcela zřejmě v souvislosti se zvoleným způsobem připravované obrany. Je to naopak tvrzení o údajné literární fikci, které bylo beze zbytku vyvráceno.

29. Státní zástupce odmítl porušení zákazu nucení k sebeobviňování, ke kterému mělo dojít v důsledku důkazního použití záznamů z elektronického deníku vedeného v době páchání trestné činnosti obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, který v trestním řízení odmítl sám vypovídat. K tomu, aby bylo vůbec možno hovořit o porušení zákazu nucení k sebeobvinění, musí vždy jít o nedobrovolné poskytování důkazu obviněným proti sobě samému v důsledku donucování, tzn. v důsledku aktivního konání ze strany orgánů veřejné moci.

To není možné zaměňovat s případem, v němž orgány činné v trestním řízení čerpají z důkazu, na jehož vzniku se obviněný o vlastní vůli bez jakékoli ingerence státní moci podílel nebo jej dokonce sám zcela vytvořil, zvláště pak šlo-li o důkaz, který vznikl v době, kdy obviněný páchal trestnou činnost a státní orgány ještě svou činnost směrem k odhalení této trestné činnosti ani nezahájily. Takový důkaz zásadně nemůže být vyloučen z dokazovaní, pokud pochopitelně není opatřen za použití nepřípustného donucení vůči obviněnému.

To se ovšem v posuzovaném případě nestalo a dovolatel v tomto smyslu ani neargumentuje, pouze v podstatě nepřípustně rozšiřuje zásadu „nemo tenetur se ipsum accusare“ na použití jakéhokoli důkazu, na jehož vytvoření by se pachatel nějak účastnil, bez ohledu na to, jakým způsobem bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení, případně jiných orgánů veřejné moci, působeno na vůli obviněného ve smyslu poskytnutí takového důkazu a v souvislosti s jeho opatřením pro potřeby trestního řízení. Takovému přístupu není možno přisvědčit, neboť by jeho uplatnění vedlo až k absurdním důsledkům, že by z dokazování byly vyloučeny všechny důkazy, na jejichž vzniku se pachatel podílel jakýmkoliv způsobem (např. podpisem na listině).

30. Státní zástupce nesouhlasí ani s tvrzením dovolatelů, že by nedostatečným odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů (především odvolacího soudu) mělo být zasaženo do ústavního práva obviněných na spravedlivý proces.

Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.

Odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obsahuje nejen výčet, ale i podstatný obsah konkrétních důkazů, na jejichž podkladě byl učiněn závěr o vině obviněných. Soud prvního stupně vycházel z podrobně rozvedených důkazů vypovídajících komplexně o nastaveném mechanismu závadného jednání, jejichž podstata byla v rozsudku v případě skutků pod body I. (str. 441 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) i II. (str. 482 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) výroku o vině taktéž rozvedena, a to předně (ale zdaleka nejenom) z výstupů z elektronického deníku obviněného MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA. Soud provedl rovněž nespočet důkazů, na jejichž podkladě si mohl učinit obrázek o tom, že závěry v elektronickém deníku odpovídají realitě (blíže se tím zabýval na str. 430 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze také dostál požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů, a to přiměřeným způsobem, který odpovídal rozsahu věci, počtu dílčích jednání a počtu pachatelů, kteří se podíleli na jednání ke škodě Nemocnice Na Homolce. Podle státního zástupce byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v písemném vyhotovení rozsudku tohoto soudu přiléhavě odůvodněny.

Z odůvodnění vyplývá také vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Podle státního zástupce se odvolací soud při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvoláních obviněných v zásadě ztotožnil s těmito závěry. Z odůvodnění jeho rozsudku lze přitom kromě jiného dovodit, že se zabýval i důkazními návrhy obviněných, nicméně nepřistoupil k doplnění dokazování. Odvolací soud nemusí podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání, zvlášť pokud se odvolatel pustí do přehodnocování důkazů.

Je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se soud druhého stupně ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla pouze odkáže na odůvodnění jeho rozhodnutí.

31. Státní zástupce neshledal, že by došlo k opomenutí některého z důkazů navržených obviněnými. Je na úvaze soudu, kterými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, jež má význam pro zjištění skutkového stavu, byť v rámci zaručeného práva na spravedlivý proces je povinností soudu rozhodnout o navržených důkazech. Soud ovšem není povinen provést všechny navržené důkazy, současně je však povinen se jimi zabývat a případně odůvodnit, proč je zamítl. Podle státního zástupce v posuzované věci soudy nižších stupňů dostály těmto požadavkům.

Odvolací soud se vyjádřil k námitkám tzv. opomenutých důkazů v bodech 39. a 41. odůvodnění napadeného rozsudku, v případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, lze odkázat taktéž na bod 33. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 8 To 67/2020. Soud druhého stupně měl za to, že skutečnosti, jež mohly ověřit navrhované důkazy, již byly provedeným dokazováním dostatečně vyjasněny a soudy na podkladě důkazů vyplývajících z již provedených důkazních prostředků mohly učinit relevantní skutkové závěry.

32. Ve stručnosti pak státní zástupce k jednotlivým důkazním návrhům uvedl následující. V případě znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka šlo o důkaz, který obhajoba obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, předložila až po doručení rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s podáním odvolání a v odvolání navrhla jeho provedení. Tento důkaz však měl řešit otázky, které již byly soudem prvního stupně na podkladě jiných důkazů posouzeny, a bylo tak zcela v kompetenci odvolacího soudu zvážit potřebnost či nadbytečnost tohoto důkazu.

Nadto státní zástupce k tomuto posudku poznamenal, že se znalec nad rámec své odborné kvalifikace pustil do hodnocení (obecné věrohodnosti) důkazu – elektronického deníku a jeho jednotlivých zápisů. Tím si nepřípustně osoboval výsostné oprávnění soudu hodnotit důkaz. Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů ani z hlediska jejich věrohodnosti, a to ani v tom směru, zda okolnost, o níž podávají zprávu, je prokázána. Jen pro úplnost státní zástupce doplnil, že o užívání (nikoli však o nadužívání) drog obviněným MUDr.

Vladimírem Dbalým, MBA, jsou první náznaky již z doby, kdy jeho trestná činnost vymezená ve skutcích popsaných ve výroku o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů spěla ke svému konci. Státní zástupce se vyjádřil i k dalším navrženým důkazům ze strany ostatních obviněných. K návrhu obviněného Petra Kutila na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, vypracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting, s. r. o., státní zástupce uvedl, že byl obhajobou předložen den před zahájením veřejného zasedání o odvolání (tj. dne 9.

6. 2021). Jeho nadbytečnost odůvodnil již intervenující státní zástupce u odvolacího soudu v písemném vyjádření. Odvolací soud si rozhodnutí o důkazních návrzích vyhradil do závěrečné porady a ve veřejném zasedání dne 17. 6. 2021 bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají a že se dokazování prohlašuje za skončené. Jak již bylo zmíněno, důvody tohoto postupu uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Z něj lze usuzovat, že se Vrchní soud v Praze neprovedením znaleckých posudků MUDr.

Tomáše Turka a EQUITA Consulting, s. r. o., nedopustil namítaného pochybení opomenutím těchto důkazů, neboť nešlo o nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů, které by byly podstatné pro rozhodná skutková zjištění. K dalším námitkám ohledně neprovedení navrhovaných výslechů svědků se adekvátně vyjádřil již soud prvního stupně na str. 505 a násl. svého rozsudku. Státní zástupce uzavřel, že podle jeho mínění nedošlo k opomenutí žádného podstatného důkazu, který by měl z hlediska právního posouzení stíhaných skutků zásadní význam, a tím ani k nepřípustnému a neakceptovatelnému zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces.

33. Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolacím námitkám, které byly podle něj uplatněny v mezích dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. To se týkalo výhrady obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, že v jeho případě nenastaly zákonné podmínky pro posouzení skutků vymezených v napadeném rozsudku jako pokračujícího trestného činu. Obviněný zpochybnil splnění jednoho ze čtyř zákonných znaků vymezujících pokračování, a to podmínky subjektivní souvislosti.

Svou výhradu podle státního zástupce obviněný založil výlučně na vlastní interpretaci odůvodnění napadeného rozsudku a na svém subjektivním pocitu, že se odvolací soud zabýval pouze jedním ze znaků pokračování, a to otázkou časové souvislosti. Státní zástupce však nesdílí tento ryze subjektivní pocit dovolatele, když z odůvodnění napadeného rozsudku lze naopak jednoznačně vysledovat, že odvolací soud posuzoval problematiku jednotného záměru (např. v bodě 49. odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolatel MUDr.

Vladimír Dbalý, MBA, podle státního zástupce taktéž pominul, že na existenci jednotného záměru lze usuzovat zejména z ostatních objektivních podmínek pokračování v trestném činu, čili i ze způsobu provádění jednotlivých útoků, z jejich časové a místní souvislosti apod. Státní zástupce připomněl, že odvolací soud ukládal společný trest a v odůvodnění svého rozsudku uvedl zásadu související s ukládáním společného trestu, podle níž soud při novém rozhodnutí nesmí jakkoli přezkoumávat skutkové závěry uvedené ve zrušovaném výroku o vině (v dříve pravomocně skončené věci), nesmí je přehodnocovat, doplňovat či naopak oklešťovat a musí je převzít do svého nového rozsudku.

Je jimi ze zákona vázán, a to včetně záměru, s jakým byly skutky vymezené ve zrušeném výroku o vině odsouzeným spáchány. To pochopitelně vůbec nevylučuje, aby tento záměr měl sjednocující povahu a v mysli pachatele byl zahrnut již v době, kdy přistoupil ke spáchání prvního z více dílčích útoků. Státní zástupce doplnil, že soud rozhodující později je také vázán právní kvalifikací použitou v dřívějším pravomocném rozsudku ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Není tedy oprávněn přehodnocovat

ani právní posouzení těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, jichž se týká dřívější pravomocný rozsudek, a to ani kdyby měl pochybnosti o jejich správnosti. Platí však, že na rozdíl od skutkových zjištění není původní právní kvalifikací vázán beze zbytku, protože například součet celkové škody způsobené všemi dílčími útoky může odůvodnit použití vyšší trestní sazby vázané na určitou kategorii škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, či pokud v důsledku posouzení věci jako pokračujícího trestného činu dojde ke změně okolností podstatných z hlediska časové působnosti trestního zákona.

Státní zástupce konstatoval, že lze poměrně snadno vysledovat sjednocující záměr již od prvního útoku závadného počínání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Motivem pro páchání posuzované trestné činnosti byla na straně dovolatele nepochybně zištnost, přičemž obviněný byl, ať již za přispění zjednání výhodnějších podmínek v souvislosti se zadáním veřejné zakázky některému dodavateli či prostřednictvím porušování svých povinností opatrovat a spravovat cizí majetek, veden záměrem domoci se osobního majetkového prospěchu, jehož hodlal dosáhnout i za cenu přijímání úplatků.

Státní zástupce dále zpochybnil, zda je tato námitka vůbec ve prospěch obviněného, když v případě, že by nebyl ukládán společný trest, byl by obviněnému ukládán souhrnný trest za více trestných činů, a to patrně ještě přísnější, než je trest nyní obviněnému pravomocně uložený jako trest společný a úhrnný.

34. Státní zástupce se obsáhle věnoval rovněž otázce možného jednočinného souběhu trestných činů, jimiž byl obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Názor tohoto dovolatele o vztahu speciality trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku vůči trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, který by vylučoval možnost jejich jednočinného souběhu, se státnímu zástupci jeví jako názor do určité míry zjednodušující a v této konkrétní věci nesprávný.

Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že by měla být zachována právní kvalifikace, kterou užil Městský soud v Praze, jak ji ohledně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, toliko v případě skutku pod bodem II. a jen v souvislosti se změnou kategorizace výše škod způsobených trestným činem, kterou přinesla novelizace trestního zákoníku v podobě zákona č. 333/2020 Sb., revidoval Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020 (byť nesprávně pojmenoval trestný čin podle § 256 tr.

zákoníku, když užil slovo „sjednání“ namísto slova „zjednání“, a v označení trestného činu podle § 331 tr. zákoníku u odstavce 1 výslovně neuvedl alinea 1).

35. Státní zástupce upozornil, že pro posouzení vzájemného vztahu uvedených trestných činů nelze přehlížet několik podstatných skutečností. Vzájemný vztah obecného a speciálního ustanovení má totiž u těchto trestných činů několik rovin. Skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku chrání obecně zájem na řádném výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při obstarávání věcí obecného zájmu. Právní úprava podle § 256 tr. zákoníku pak primárně vyjadřuje zájem na ochraně přirozeného soutěžního prostředí, zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro všechny účastníky (zájemce, soutěžitele), včetně procesu veřejného zadávání.

Z pohledu ochrany společenských zájmů by se tedy ustanovení § 256 tr. zákoníku mohlo skutečně zdát užším či speciálním. Pro posouzení vzájemného vztahu obou trestných činů si však naprosto nelze vystačit pouze s tímto úvodním srovnáním předmětu ochrany dotčených společenských vztahů. Co se týče objektivní stránky těchto trestných činů, je nutno vnímat, že trestný čin podle § 256 tr. zákoníku obecně spojuje trestní odpovědnost s jednáním pachatelů, která směřují k získání prospěchu, ať již vlastního, anebo prospěchu třetích osob.

Za neoprávněné výhody je například nutno považovat i neoprávněně získané tržby (jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007). Naproti tomu skutková podstata trestného činu podle § 331 tr. zákoníku spojuje trestní odpovědnost výlučně s existencí úplatku. Pojem úplatku je přitom zjevně užší než obecný pojem prospěchu, který je širší kategorií získané výhody. Zatímco úplatkem je ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku pouze ta neoprávněná výhoda, na kterou není nárok, získáním prospěchu ve smyslu § 256 tr.

zákoníku může být jakékoliv plnění, ať oprávněné či neoprávněné, resp. protiprávní. Pojem prospěchu tedy zahrnuje i možnosti legitimního plnění a oprávněných výhod nárokovaných z řádných právních aktů, například v podobě získání obchodních bonusů, referencí či plnění z obchodních smluv. Z hlediska znaku jednání (coby znaku objektivní stránky skutkové podstaty) se tedy naopak jako užší a speciální jeví skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, neboť dopadá pouze na ta jednání, společensky nepochybně škodlivější, jejichž cílem je získání úplatku jako neoprávněné výhody bez právního nároku.

Oproti tomu ustanovení § 256 tr. zákoníku spojuje podmínky trestní odpovědnosti v základní skutkové podstatě i v kvalifikovaných skutkových podstatách obecně se vznikem jakéhokoliv prospěchu, včetně výhody mající legální oporu v právních vztazích a nárocích příjemce takové výhody.

36. Dále podle státního zástupce nelze přehlížet ani existenci kvalifikovaných skutkových podstat podle § 331 odst. 1, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, které vyjadřují vyšší míru závažnosti jednání oproti jednání podle § 256 tr. zákoníku přísnějšími trestními sazbami v případech, kdy pachatel jedná v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, tedy alespoň 1 milion Kč [§ 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], resp. prospěch velkého rozsahu, tedy nejméně 10 milionů Kč [§ 331 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], nebo se pachatel dopustí činu jako úřední osoba [§ 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], anebo v tomto postavení směřuje své jednání k získání značného prospěchu, tedy nejméně 1 milionu Kč [§ 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Tyto specifické znaky kvalifikované skutkové podstaty, resp. jejich vzájemné kombinace, které bezpochyby vyjadřují vyšší závažnost činu, přitom skutková podstata trestného činu podle § 256 tr. zákoníku ani ve svých vyšších odstavcích v tomto pojetí neobsahuje. Z hlediska znaku kvalifikované skutkové podstaty vyjádřené v § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se tedy jako užší (speciální) rovněž jeví trestný čin přijetí úplatku, k jehož spáchání postačuje již jednání v tzv. druhém úmyslu, aniž by vůbec muselo dojít k dosažení značného prospěchu.

37. Ze shora nastíněného znění skutkových podstat trestných činů uvedených v § 256 a § 331 tr. zákoníku státní zástupce dovodil, že nejde o typický vztah ustanovení ryze užšího a širšího, tedy o případ tzv. vnořených kruhů, kdy jeden skutek při naplnění jedné skutkové podstaty (užší) vždy současně nutně naplňuje i znaky jiné skutkové podstaty (širší). Naopak z teoretického hlediska je třeba tento vztah vnímat jako případ tzv. prolínajících se kruhů, neboť mohou nastat situace, kdy jsou naplněny obě skutkové podstaty, stejně tak mohou nastat i situace, kdy jsou naplněny znaky jen jednoho z trestných činů. Nemůže tak jít o klasický případ speciality, kde je užití obecné normy vyloučeno v případě užití zvláštní normy. K posouzení takového vztahu trestných činů státní zástupce analogicky odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017 (uveřejněného pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr.). V právních úvahách o možnostech posouzení jednočinného souběhu v daném případě je třeba vzít v úvahu i závěr vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013 (uveřejněném pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr.), podle nějž korupční jednání, ať již ve formě aktivního poskytnutí, nabídnutí nebo slibu úplatku, nebo ve formě pasivního přijetí úplatku či jeho slibu nebo nabídky, je třeba ve veřejné i v soukromé sféře postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle § 331 a § 332 tr. zákoníku.

38. Zásadním argumentem pro akceptování jednočinného souběhu (a neakceptování poměru speciality) obou posuzovaných trestných činů však pro státního zástupce zůstává ochrana různých společenských zájmů oběma ustanoveními. V případě skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zákoníku jde především o ochranu trhu financovaného z veřejných prostředků, soutěžního prostředí a oblasti veřejného zadávání, v případě trestného činu podle § 331 tr. zákoníku je to především ochrana řádného výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při správě veřejných věcí. Rozdílný objekt těchto skutkových podstat je jednoznačně patrný i ze systematického zařazení obou ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku. S odkazem na již zmíněné stanovisko sp. zn. Tpjn 300/2017 státní zástupce připomněl, že jsou-li v konkrétním posuzovaném případě zasaženy i jiné zájmy, než které chrání ustanovení, u něhož by bylo možno uvažovat o tom, že je speciálním či primárním, měla by se uplatnit obecná zásada, že skutek je třeba posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, jejichž znaky byly naplněny. Stejně tak lze analogicky odkázat např. na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014 (uveřejněné pod č. 48/2014 Sb. rozh. tr.), v němž se akcentuje nutnost porovnávat právě individuální objekty skutkových podstat posuzovaných trestných činů při úvahách o možnosti jednočinného souběhu různých trestných činů. Dále státní zástupce odkázal i na starší rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 7. 1986, sp. zn. 11 Tz 19/86, uveřejněné pod č. 43/1987-III. Sb. rozh. tr.

39. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že spíše než vztah speciality by se jako příhodnější jevila varianta užití poměru subsidiarity mezi uvedenými trestnými činy podle § 256 tr. zákoníku a § 331 tr. zákoníku, a to při primárním užití ustanovení § 331 tr. zákoníku a pouze subsidiárním užití ustanovení § 256 tr. zákoníku. K tomu odkázal na obdobný přístup v případě korupční trestné činnosti v insolvenčním řízení, tedy na názor ke vztahu ustanovení § 331 a § 332 tr. zákoníku vůči ustanovení § 226 tr. zákoníku (o trestném činu pletich v insolvenčním řízení), jak jej zaujal velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v již zmíněném usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013 (uveřejněném pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí k řešení sporné situace uvedl, že korupční jednání (ať již pasivní ve formě přijetí úplatku či jeho slibu, nebo aktivní v podobě nabídky či slibu poskytnutí úplatku) ve veřejné i soukromé sféře je třeba postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle § 331 a § 332 tr. zákoníku. Ustanovení § 226 tr. zákoníku se zde může uplatnit jen subsidiárně v těch případech, na které nedopadají citovaná ustanovení o úplatkářství. Podle mínění státního zástupce nic nebrání tomu, aby se tento názor vyslovený Nejvyšším soudem identicky uplatnil na ustanovení § 256 tr. zákoníku, které je svým charakterem srovnatelné.

40. Při zohlednění obou výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu by primární použití ustanovení § 331, popřípadě § 332 tr. zákoníku připadalo v úvahu prakticky ve všech případech, v nichž by se korupční jednání týkalo problematiky zadávání veřejných zakázek, které ze své podstaty představuje obstarávání věcí obecného zájmu. Použití právní kvalifikace podle § 256 tr. zákoníku by subsidiárně připadalo v úvahu pouze v případech takového korupčního jednání, které by se netýkalo obstarávání věcí obecného zájmu, a nenaplňovalo by tedy znaky korupční trestné činnosti ve smyslu § 331 a násl. tr. zákoníku, nicméně by naplňovalo korupční znaky vyjádřené v § 256 tr. zákoníku. Šlo by tak o některé případy korupce související s určitými typy veřejných soutěží a veřejných dražeb, kde by jejich smysl a cíl měl oproti veřejným zakázkám výlučně soukromoprávní charakter, který se nevyznačuje přesahem do veřejné sféry a nevážícím se na uspokojování společenských potřeb větších skupin osob.

41. Státní zástupce připustil, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně v usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020) se objevil i přístup, který předložil dovolatel a který ovšem státní zástupce nesdílí, že ustanovení § 256 tr. zákoníku je svým obsahem užší, speciální oproti ustanovení § 331 tr. zákoníku, neboť postihuje pouze specifickou oblast korupce, a to korupce při obstarávání veřejných záležitostí spočívajících ve veřejných zakázkách, veřejných soutěžích a veřejných dražbách, zatímco podle § 331 tr. zákoníku se postihuje obecně korupce v jejím komplexním rozsahu. Podle státního zástupce je uvedený závěr v rozporu s výše označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (ve věcech vedených pod sp. zn. 15 Tdo 885/2013 a sp. zn. 4 Tz 81/2019). Zatímco prvně zmíněné rozhodnutí při řešení vztahu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku dovozuje nutnost primárního užití ustanovení § 256 tr. zákoníku s tím, že právní kvalifikace podle § 331 tr. zákoníku se vůbec neuplatní, dřívější dvě rozhodnutí v dané situaci naopak dovozují nutnost primárního užití § 331 tr. zákoníku s tím, že právní kvalifikace podle § 256 tr. zákoníku by se uplatnila pouze subsidiárně tam, kde použití ustanovení § 331 tr. zákoníku nepřipadá v úvahu.

42. V posuzovaném případě není podle státního zástupce opodstatněné trvat na privilegování pachatele upřednostněním ustanovení § 256 tr. zákoníku, protože nelze a priori upřednostnit jedno ustanovení před druhým, ale vždy závisí na konkrétních okolnostech posuzovaného jednání, které z nich nakonec bude přísnější (tzn. i na tom, zda pachatel bude úřední osobou, v jakém obmyslu jednal, ke způsobení jaké škody či získání prospěchu směřoval, jaká bude výše jeho prospěchu apod.). Státní zástupce zdůraznil, že zde není jediný důvod, proč by měl být zvýhodňován pachatel trestné činnosti jen proto, že svým jednáním zasáhl také zájmy spojené s uskutečňováním veřejných zakázek či veřejných soutěží, a nikoli jen zájem na ochraně rozhodovacích procesů při plnění úkolů obecného zájmu. Není možné zvýhodňovat pachatele trestné činnosti, který se dopustil přijetí úplatku v souvislosti s veřejnou zakázkou, veřejnou soutěží či veřejnou dražbou, oproti pachateli, který taktéž přijme úplatek za okolností nesouvisejících s uvedenými právními instituty. K výkladu práva státní zástupce upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 666/09, podle nějž se v aplikační praxi nelze držet toliko úzkého gramatického výkladu určitého normativního znaku, jestliže by to v důsledku znamenalo zjevné popření účelu, který zákonodárce sledoval vytvořením určité skutkové podstaty. Při výkladu je tudíž třeba vždy vycházet z objektu trestného činu, tzn. z označení a správného pochopení společenských hodnot a zájmů, k jejichž trestněprávní ochraně má dané ustanovení trestního zákoníku sloužit.

43. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že přijetí hmotné či nehmotné výhody v souvislosti s průběhem veřejné zakázky při uskutečňování úkonů obecného zájmu může naplňovat zákonné znaky několika sbíhajících se trestných činů (tedy současně podle § 256 i § 331 tr. zákoníku), aniž by šlo o rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti platí jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Neuplatňuje se při úvahách o možnosti jednočinného souběhu trestných činů v tom směru, že okolnost, která je znakem jednoho ze sbíhajících se trestných činů, by nemohla současně podmiňovat použití vyšší trestní sazby u jiného sbíhajícího se trestného činu.

44. Státní zástupce odmítl námitky dovolatelů vztahující se ke skutku uvedenému pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. bodu I. b) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ohledně MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, které se týkají stanovení výše způsobené škody, jež je znakem skutkové podstaty zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů podle něj postupovaly zcela správně, pokud stanovily výši škodlivého následku rozdílem nabídkových cen subjektů, které se ucházely o realizaci veřejné zakázky.

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal také s námitkou, že z ekonomického pohledu nebyl dodavatel s konkurenční nabídkou reálně schopen dodat poptávané služby za nabízenou cenu (a to konkrétně na str. 508 a 509 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015). Pokud odvolací soud reagoval na shodné výhrady obviněných v napadeném rozsudku (sp. zn. 2 To 81/2020) v bodě 44. odůvodnění tak, že nemá pochybnosti o výši způsobené škody, nepochybil, shledal-li tyto výhrady nedůvodnými.

V souladu s tím, co vyslovily soudy nižších stupňů, platí i to, že zvolený způsob určení výše škody odpovídá rozhodovací praxi (soudy nižších stupňů k tomu opakovaně a důvodně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014). Za nesprávný nepovažuje státní zástupce ani způsob určení výše škody v případě skutku vymezeného pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (sp. zn. 2 T 4/2015), s čímž vyjádřil souhlas i odvolací soud v bodě 45. odůvodnění napadeného rozsudku (sp. zn. 2 To 81/2020).

45. Státní zástupce rovněž nesouhlasí ani s námitkou obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze vyčíst porušení pravidel zadávacího řízení závažným způsobem, jak to vyžaduje ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na str. 261 a 262 odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, učinil exkurz do právní úpravy zákona o veřejných zakázkách a citoval podstatná ustanovení tohoto zákona, která dovolatel nerespektoval a svým postupem zjevně porušil.

Obviněný úmyslně postupoval v rozporu se zákonem již v prvotní fázi zadávání veřejné zakázky, která předchází samotnému zadávacímu řízení a kterou je každý zadavatel povinen vždy splnit, a to při stanovení předpokládané hodnoty příslušné veřejné zakázky. Hrubé a cílené podhodnocení ceny předpokládané hodnoty veřejné zakázky bez jakýchkoli pochybností vykazuje znaky závažného porušení závazných pravidel zadávacího řízení. Již v důsledku tohoto podhodnocení obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nastal stav, který se podstatně odchyloval od stavu vyžadovaného příslušným obecně závazným právním předpisem upravujícím pravidla zadávání veřejných zakázek.

Obviněný totiž cíleně postupoval tak, aby veřejnou zakázku na poskytování právních služeb dostal do režimu úpravy pro podlimitní veřejné zakázky, ačkoli si byl moc dobře vědom, že tento způsob zadávání veřejné zakázky by neměl být vůbec uplatněn. V důsledku tohoto jednání došlo k zadání veřejné zakázky předem vybranému uchazeči, tedy zcela mimo zákonný postup zadání veřejné zakázky, jenž měl být použit. Šlo o zcela flagrantní porušení pravidel při zadávání veřejných zakázek, které kromě porušení ustanovení označených v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v přímém rozporu se všemi základními zásadami postupu zadavatele při zadávání veřejných zakázek, tedy zásadami transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, které byly tehdy vymezeny v § 6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZVZ“).

46. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce dovolatele MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, směřující proti výroku o trestu a opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Státní zástupce připomněl limity uplatnění námitek proti uloženému trestu v dovolacím řízení a v případě tohoto dovolatele nedovodil, že by uložený trest odnětí svobody jakkoli vybočoval z ústavních zásad pro ukládání trestů, nebo že by jej bylo možno označit za extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený, a byla by tím opodstatněna revize výroku o trestu v dovolacím řízení mimo vlastní dovolací důvody.

Státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu dostatečně přihlédly k osobním poměrům obviněného a jeho rodiny a zvážily plně dopad uložených trestů jak do majetkové a osobní sféry obviněného, tak do majetkové sféry jeho rodiny. Přihlédly přitom k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti, zohlednily též všechna rozhodná kritéria zakotvená v § 39 a následujících tr. zákoníku. Z toho státní zástupce dovodil, že nejde o trest extrémně disproporční či exemplární. Ostatně z hlediska zajištění požadavku minimalizace trestní represe při současném respektování požadavku zajištění její dostatečnosti lze zmínit, že odvolací soud využil moderačního oprávnění v § 56 odst. 3 tr.

zákoníku a zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice. Státní zástupce nepovažuje délku řízení za nepřiměřeně dlouhou, neodpovídající složitosti kauzy či rozsahu dokazování. Nebylo proto nutno v rámci ukládaného trestu kompenzovat nepřiměřeně dlouhou dobu řízení například při ukládání trestu a nedošlo k porušení práv obviněného ani v ústavněprávní rovině. Rovněž se soudy nižších stupňů při ukládání trestů věnovaly zvlášť trestu propadnutí majetku, majetkovým poměrům obviněného či tomu, jak se uložení tohoto trestu projeví na poměrech jeho rodinných příslušníků.

Podle názoru státního zástupce byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku a v odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů byly také řádně odůvodněny. Lze odkázat na poměrně podrobný rozbor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (sp. zn. 2 T 4/2015) na str. 517 a 518. Státní zástupce dále vyjádřil názor, že přesně taková trestná činnost, jíž se obviněný dopustil, a přesně takové osoby pachatelů, jakým je dovolatel, mají být postihovány trestem propadnutí majetku.

47. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Ponechal dále na zvážení Nejvyššího soudu, zda z důvodu nejednotné aplikační praxe, jde-li o možný souběh trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku, nepostupovat podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“ nebo „zákon o soudech a soudcích“), a postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k možné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

48. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který je v době rozhodování Nejvyššího soudu obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který je v době rozhodování dovolacího soudu obsažen v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Z důvodů vyložených dále pod bodem 79. tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného ve velkém senátě trestního kolegia (dále též jen „velký senát“ nebo „velký senát trestního kolegia“, anebo obecně „Nejvyšší soud“).

49. Velký senát trestního kolegia zde obecně připomíná, že dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možno podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně.

Uvedený dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

50. K tomu je třeba rovněž upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů (jak již bylo naznačeno shora). Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl s účinností od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obviněný tak ještě nemohl uplatnit tento dovolací důvod, protože lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§ 265f odst. 2 tr. ř.), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Značná část z námitek jím uplatněných byla ovšem koncipována tak, že by snad mohla odpovídat spíše tomuto dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud sice rozhodoval již za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněného podané před nabytím její účinnosti (dovolací důvody je přitom možné rozšiřovat jen v průběhu dovolací lhůty).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jde především o případy týkající se skutkových okolností významných pro rozhodnutí, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, nebo jsou skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých). Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ovšem jinak (obecně) nejsou v řízení o dovolání předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento zjevný nesoulad však není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení vytýkající nedostatky skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb. a uveřejněném pod č. 38/2014 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Touto optikou proto velký senát trestního kolegia nahlížel i na dovolání obviněného MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA.

51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, [nyní jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

52. Velký senát trestního kolegia dále v obecné rovině zdůrazňuje, že v případě námitek, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí pak může dovolací soud odkázat (k tomu viz též dále).

b) K námitkám nepřípustným a k námitkám proti výroku o vině neodpovídajícím dovolacím důvodům

1. Obecně k námitkám nepřípustným a neodpovídajícím dovolacím důvodům

53. K samotnému obsahu podaného dovolání je nejprve nutno uvést, že značná (a to dokonce převážná) část dovolacích námitek obviněného (podobně, jako tomu bylo u těch spoluobviněných, jejichž dovolání předtím Nejvyšší soud odmítl) neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. byly uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybňoval skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování, domáhal se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě nabízel jinou verzi skutkového děje, na kterou pak žádal uplatnit normy hmotného práva. Především neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům v dovolání převážně uplatňované námitky týkající se tvrzených pochybení soudů nižších stupňů v procesu dokazování. Takové námitky zásadně nelze podřadit pod žádný z taxativně vypočtených a úzce vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ani pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jak byl obecně charakterizován výše.

54. Dále je možno připomenout, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, že Nejvyšší soud není běžnou třetí instancí pověřenou přezkumem skutkového stavu věci a že podání dovolání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který uplatnil obviněný. Na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal.

Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tento přístup obstojí i vzhledem ke změně právní úpravy, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2022, jak bylo vysvětleno výše. Nejvyšší soud navíc ani neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k takovému porušení procesních práv obviněného, jak v dovolání vytýkal, které by zakládalo porušení základních lidských práv a svobod (zejména jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces).

55. Obviněný přitom v dovolání prakticky výlučně opětovně uváděl tytéž argumenty, které uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby jak v hlavním líčení, tak i základem jeho odvolací argumentace v obou odvoláních podaných proti rozsudkům soudu prvního stupně, a to v obou řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015 a sp. zn. 57 T 1/2017. S těmito námitkami se zevrubně v obou případech vypořádal již soud prvního stupně ve svých rozsudcích, stejně tak je posoudil i odvolací soud. Lze tak odkázat na jejich podrobná odůvodnění, především pak na odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně, a to vedle velmi obsáhlé části až doslovně rekapitulující důkazy i dosavadní průběh trestního řízení, v níž soud průběžně hodnotil jednotlivé důkazy, a v pasážích obsahujících hodnocení důkazů (v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015, zejména na jeho str. 437 až 502; v rozsudku ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, zejména na jeho str. 154 až 254 k jednotlivým skutkům, resp. předtím str. 110 až 153 k elektronickému deníku) a následné právní posouzení a odůvodnění dalších výroků (v prvně uvedeném rozsudku na str. 502 až 520, v druhém na str. 254 až 268). Dále je možno odkázat i na odůvodnění rozsudků odvolacího soudu (v případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, zejména na str. 21 až 27; v případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, zejména na jeho str. 37 až 55), který ovšem mohl též vycházet z podrobného vypořádání námitek obviněného soudem prvního stupně. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tak tomu bylo i v dané věci (až na dílčí otázky dále zmíněné), proto je možno v zásadě odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů (s výhradou níže uvedeného).

2. Ke konkrétním námitkám obviněného

56. Obviněný (stejně jako předtím jeho spoluobvinění) ve svém dovolání zpochybňoval správnost skutkových zjištění, přičemž předkládal vlastní verzi skutkového děje, vyjadřoval nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a namítal, že došlo k opomenutí navrhovaných důkazů. To vše jsou ovšem námitky, které zásadně nemohou naplnit jím uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný dovolací důvod, jak bylo naznačeno shora, neboť jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů o tom, jaký skutkový stav byl v řízení provedeném před nimi prokázán, jaké závěry lze z provedených důkazů vyvodit, či jaký měl být rozsah dokazování.

Není-li tím současně důvodně namítáno porušení základních lidských práv, jak bude vyloženo níže, nejsou takové námitky zásadně způsobilé naplnit dovolací důvody, a to v zásadě ani za právní úpravy účinné v době rozhodování Nejvyššího soudu s ohledem na úzké vymezení nového dovolacího důvodu představeného výše.