USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání
obviněné M. K., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 57/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 19 T 57/2018,
byla obviněná M. K. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou
zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem I.), a přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem II.). Uvedených
trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
I.
dne 31. 8. 2016 v 9:42 hodin, jako pečovatelka a ošetřovatelka A. M., nar. XY,
využila jeho seniorského věku a špatného zdravotního stavu a také možnosti
volně se pohybovat po jeho domě, a ve snaze obohatit se, bez jeho vědomí a
souhlasu se přihlásila, prostřednictvím aplikace elektronického bankovnictví,
ke správě jeho účtů a svévolně vypověděla vedení jeho spořicího účtu č. XY,
jehož veškerý disponibilní zůstatek ve výši 1.015.191,02 Kč převedla ve
prospěch běžného účtu M. č. XY, z něhož obratem v 11:05 hodin opět
prostřednictvím aplikace elektronického bankovnictví zadala trvalý příkaz
pravidelných měsíčních plateb ve výši 200.000,- Kč ve prospěch účtu č. XY
majitele M. B., svého intimního přítele, s tím, že první platba byla
realizována ihned téhož dne a k realizaci ostatních plateb zadaného trvalého
příkazu nedošlo vlivem zásahu České republiky, Ministerstva financí,
II.
jako pečovatelka a ošetřovatelka A. M., nar. XY, bez jeho souhlasu,
prostřednictvím jeho platební karty č. XY vydané Raiffeisenbank a.s. k účtu č.
XY, kterou jí M. svěřil za účelem úhrad běžných každodenních nákupů provedla
neoprávněné hotovostní výběry z různých bankomatů na území hl.m. Prahy a to
konkrétně:
- dne 31. 8. 2016 z bankomatu Raiffeisenbank, a.s. v nákupním centru XY
na Praze 10 ve výši 32.000,- Kč,
- dne 31. 8. 2016 z bankomatu ČSOB, a.s. na Praze 10 ve výši 10. 000,-
Kč,
- dne 1. 9. 2016 z bankomatu Komerční banky, a.s. na Praze 10, XY, ve
výši 38.000,- Kč,
- dne 5. 9. 2016 z bankomatu ČSOB, a.s. na Praze 10, ve výši 80.000,-
Kč, a
- dne 12. 9. 2016 z bankomatu České spořitelny, a.s. v Praze 15, XY, ve
výši 80.000,- Kč,
čímž A. M., nar. XY způsobila škodu v celkové výši 240.000,- Kč.
Za tyto trestné činy uložil Obvodní soud pro Prahu 5 obviněné podle § 205 odst.
4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody
v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon
uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě
škody poškozené K. P., nar. XY, bytem XY, částku 240 000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. P. se zbytkem svého nároku na
náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 19 T
57/2018, podala obviněná a poškozená K. P. odvolání. Odvolání obviněné
směřovalo do výroků o vině, trestu a náhradě škody. Poškozená podala odvolání
do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, tak, že podle § 258 odst. 1
písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě
škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku
o vině a trestu byla obviněné uložena povinnost uhradit škodu poškozené K. P.,
nar. XY, bytem XY, ve výši 440 000 Kč. Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr.
ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To
422/2018, podala obviněná prostřednictvím obhájců JUDr. Jaroslava Ortmana,
CSc., a Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D., dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. l), g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. namítá, že k
věci uvedla, že se s poškozeným sblížila, což potvrdila svědkyně D. a K. Soud
prvního stupně uvedl, že její obhajoba nebyla zcela vyvrácena, když ovšem
označil její výpověď za účelovou, rozpornou a nekonzistentní ve vztahu k jejímu
popisu vztahu dcery a poškozeného v nejhorším možném světle. Obviněná
zdůrazňuje, že se ovšem neprokazuje nevina, ale vina. Poukazuje na dokazování a
zkoumání důkazů před soudem prvního stupně, zejména s ohledem na hodnocení
plnohodnotného vztahu mezi ní a poškozeným po duševní i fyzické stránce, ve
vztahu k reálnosti intimního vztahu mezi ní a poškozeným. Namítá, že nesouhlasí
se závěry soudu prvního stupně, s právní kvalifikací, rozhodnutím o vině, s
označením své osoby jako osoby s nelidskými charakterovými vlastnostmi a osoby
se sklony k hyenismu. Navrhuje i zvážit použitou první kvalifikaci, když úmysl
musí být prokázán. Tvrdí, že právo na spravedlivý proces je právo absolutní a
hodnocení důkazů nemůže být ve zjevném nepoměru k těmto důkazům. Oba soudy
nižší instance rozhodly nesprávně. Podle názoru obviněné bylo porušeno právo na
obhajobu a právo na spravedlivý proces a narušen princip „egalite des
armes“ (princip rovnosti zbraní).
V závěru podaného dovolání dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze a aby mu byla věc vrácena se závaznými pokyny
k dalšímu řízení.
Obviněná dále prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D. tvrdí, že bylo
porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, když rozhodnutí nebylo
založeno na spolehlivě zjištěných skutečnostech a vyvrácené obhajobě, což je v
rozporu s principem presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Namítá, že
soud druhého stupně převzal a přenesl vady z rozhodnutí soudu prvního stupně ad
block na vyšší úroveň a napravit je lze jen cestou dovolání. Zdůrazňuje, že
rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje žádné vlastní a konkrétní úvahy, ale
velmi obecné konstatování o ztotožnění se se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně. Obviněná následně rozporuje závěry soudu prvního stupně ohledně
způsobu hodnocení její obhajoby spočívající v tom, že peněžní prostředky
vybrané v hotovosti i převedené na účet M. B. byly vybrány s vědomím a
souhlasem poškozeného, neboť se mezi nimi vyvinul intimní vztah. Zdůrazňuje, že
soud prvního stupně připustil, že nelze paušálně odmítnout celý obsah její
výpovědi, neboť nebyla zcela vyvrácena, ale zhodnotil ji jako účelovou, nicméně
uvedl pouze pravděpodobnostní úvahy. Obviněná upozorňuje, že z odůvodnění
rozsudku soudu prvního soudu se podávají její nelidské charakterové vlastnosti
označené spíše za hyenismus, avšak samo zneužití závislosti a důvěry či
předstírání důvěrného vztahu není trestné (alespoň ne u krádeže). Ve vztahu k
opatřeným důkazům současně namítá, že soud prvního stupně nebyl schopen
vyvrátit důkazy její obhajoby (souhlas M. a jeho vztah k obviněné) a neposkytl
žádný pevný důkaz o její vině. Konečný závěr o vině by měl být dán bez
důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněné nebylo postaveno
najisto, kdo zadával pravidelné platby z účtu poškozeného, resp. že to byla
ona, což představuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy. Ohledně tvrzeného vztahu s poškozeným uvádí, že není nutné, aby se
jednalo o vztah vzájemně naplňující potřeby obou stran. Soud však používá pouze
logiku v relativním smyslu a nikoliv ve smyslu absolutním. Nelze ani
přehlédnout, že soud podceňuje důkazní význam svědeckých výpovědí svědkyň P. a
K. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že svědkyně P. nevěděla nic o tom, že
dne 28. 8. 2016 prováděl poškozený bankovní operace.
V závěru podaného doplnění dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a
v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
Obviněná zaslala Nejvyššímu soudu dne 26. 6. 2019 návrh na odložení výkonu
napadeného rozsudku podaný prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 5.
2019, sp. zn. 1 NZO 528/2019, Nejvyššímu soudu sdělila, že se nebude k dovolání
věcně vyjadřovat a vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou
prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu
s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e
tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání
obviněné. Ta naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že soudům nižší instance se nepodařilo vyvrátit
její obhajobu a soud prvního stupně postupoval pouze na základě spekulativních
úvah, z čehož dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
zjištěným skutkovým stavem. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. obviněná uplatňuje předmětný dovolací důvod ve variantě, že
soud druhého stupně zamítl její odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím
byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat,
že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky
právně relevantním způsobem, když uvádí, že musí být prokázán úmysl, tak
fakticky namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny
uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění.
Obviněná vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů,
konkrétně jak hodnotily její výpověď (účelová, rozporná, nekonzistentní),
přičemž následně na podkladě takového vadného hodnocení její výpovědi měla být
prokázána její vina. Lze tedy uzavřít, že obviněná primárně namítá vadná
skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění
soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ?
sekundárně ? vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto
argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto
formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které
směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v
případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu
Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního
stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to
vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud provedl ve věci rozsáhlé
dokazování, když prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou,
takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně všechny provedené důkazy
hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým
způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů
(viz str. 12-16, bod 11. – 21. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je
třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela jasně odůvodnil, na základě
jakých důkazů považuje obhajobu obviněné za vyvrácenou, resp. na základě jakých
skutečností považuje výpověď obviněné za účelovou.
Soud druhého stupně se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně
ztotožnil s výjimkou otázky, zda se jedná o dva skutky či jeden skutek, když v
rámci podaného odvolání obviněná uplatnila stejné námitky jako v podaném
dovolání (viz str. 3, bod 7 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud musí
připustit, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je poněkud stručné a
strohé a Nejvyšší soud by si dovedl představit obsáhlejší argumentaci soudu
druhého stupně, nicméně i v takové formě odpovídá požadavkům trestního řádu. Zde je na místě uvést, že soud druhého stupně odkázal na zcela vyčerpávající
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. V tomto
směru nelze pominout, že obviněná stejnou obhajobu jako v odvolacím řízení
uplatnila před soudem prvního stupně a tento na ni adekvátním způsobem
reagoval. Za takové situace, pokud se soud druhého stupně ztotožnil se
skutkovými a právními závěry soudu nižšího stupně, nelze v takovém postupu
spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Jak již bylo naznačeno shora,
soud prvního stupně na obhajobu obviněné řádně reagoval, tedy neignoroval ji,
když logickým způsobem zdůvodnil, jak ji hodnotí, konkrétně na základě kterých
důkazů ji má za vyvrácenou, kterým svědkům uvěřil a kterým nikoliv a z jakých
důvodů, přičemž jeho hodnocení nenese známky libovůle. V takovém případě je
nadbytečné, aby soud druhého stupně podrobně opakoval argumentaci soudu prvního
stupně, když na řízení před soudy prvního a druhého stupně je třeba pohlížet
jako na jedno řízení, týkající se stejného skutku a stejné obviněné, jehož
výsledek je vyjádřen pravomocně v rozhodnutí soudu druhého stupně, které ovšem
nelze oddělit od řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané souvislosti
je třeba zdůraznit, že ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nemůže být porušeno jen
tím, že odvolací soud ohledně skutkových zjištění v odůvodnění svého rozsudku
jen stručně odkáže na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, 6 Tdo 690/2010-I), zejména za
situace, když se soud druhého stupně nijak neodchýlí od skutkových zjištění a
právních závěrů soudu prvního stupně. Lze proto uzavřít, že soudy nižších
stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve
věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky
libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba
zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a
v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci
se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit
určité následující skutečnosti. Stran námitek obviněné ohledně hodnocení její
výpovědi soudy nižších stupňů jako účelové, rozporné a nekonzistentní, musí
Nejvyšší soud podotknout, že soud prvního stupně hodnotil výpověď obviněné v
širších souvislostech z pohledu reálnosti jejího tvrzení. Soud prvního stupně
výslovně uvedl, že nemůže v obecné rovině zcela odmítnout obhajobu obviněné
(viz str. 13, bod 12. rozsudku soudu prvního stupně), když následně ji hodnotí
v kontextu dalších provedených důkazů. Takový postup je zcela logický, neboť
soud neodmítl obecně obhajobu obviněné s paušálním odůvodněním, že jí nevěří,
ale hodnotí ji v kontextu ostatních důkazů. Naznačený postup zcela odpovídá
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze ho považovat za nelogický či rozporuplný.
Nelze skutečně pominout, že poškozený byl v době údajného intimního vztahu s
obviněnou v pokročilém věku, konkrétně jeho věk dosahoval 85 let, nadto se
velmi špatně pohyboval, což potvrdili i svědci (sousedka H. K., dcera
poškozeného P., bankovní úřednice) a byl po prodělané operaci krčku s vysokou
dávkou medikamentace proti bolesti. Poškozený tedy nebyl z objektivního
hlediska s největší mírou pravděpodobnosti schopný s obviněnou udržovat
jakýkoliv plnohodnotný intimní vztah, což je v rozporu s výpovědí obviněné.
Navíc nikdo ze slyšených svědků existenci tohoto intimního vztahu nepotvrdil.
Současně je třeba zdůraznit, že nevěrohodnost výpovědi obviněné nevyplývá jen
ze zdravotního stavu poškozeného, ale z jiných provedených důkazů, zejména z
výpovědi sousedky poškozeného H. K., ale i kamarádky obviněné svědkyně D. a
dcery poškozeného P. Tyto shodně uvedly, že poškozený měl se svou dcerou pěkný
vztah, nikoliv takový, jak uvádí obviněná, přičemž ani dcera poškozeného (P.) o
obviněné nehovořila negativně, ba naopak, považovala poskytovanou péči ze
strany obviněné vůči poškozenému za vyhovující. Z výpovědi této svědkyně nebylo
možné vypozorovat žádnou zášť ani námitky vůči bezproblémové péči o otce
poskytovanou obviněnou. Nelze také pominout, že obviněná se snažila vzbudit v
rámci celého trestního řízení dojem, že jako jediná obviněnému rozuměla a jako
jediná měla o poškozeného obavy, jako jediná znala jeho potřeby a jako jediná
se o něho starala. Nicméně taková tvrzení byla svědeckými výpověďmi vyvrácena,
když i z listinných důkazů vyplývá, že tvrzení obviněné ohledně rozsahu
prováděných prací pro poškozeného není pravdivé. Současně je třeba odkázat na
zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se
Nejvyšší soud plně ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně
postupoval v souladu se svými právy a povinnostmi za součinnosti stran tak, aby
byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro
vydání rozhodnutí ve věci, když zhodnotil všechny okolnosti a důkazy svědčící
ve prospěch i v neprospěch obviněné stejnou měrou podle svého vnitřního
přesvědčení každý zvlášť, tak rovněž v jejich souhrnu po pečlivém zvážení všech
okolností podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Stran námitky obviněné, že úmysl musí být prokázán, a návrhu na zvážení použití
jiné právní kvalifikace, je třeba uvést, že obviněná především žádnou právně
relevantní argumentaci neuvádí. Za takové situace se může Nejvyšší soud s
námitkami obviněné vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není úkolem Nejvyššího soudu si
dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné
zastoupení obviněné v rámci dovolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitce obviněné, že úmysl musí být prokázán, je třeba uvést, že
obviněná další argumentaci neuvádí. Za takové situace nelze mít za to, že by
bylo možno uplatněnou námitku podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť obecně
námitka ohledně formy zavinění se týká základů trestní odpovědnosti a jako
taková je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Přesto lze obecně uvést, že z hlediska subjektivní stránky se v případě
trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě
vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně
přisvojení. Nevyžaduje se ovšem úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], ale postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu ve formě úmyslného zavinění
považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o
zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky
vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav
pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní
zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v
době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké
formě, je nepochybně závěrem právním. V dané věci lze konstatovat, že soudy
otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. Přestože
soud prvního stupně výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí, zda
obviněná jednala v úmyslu přímém či nepřímém, když toliko uvedl, že obviněná
svým jednáním naplnila všechny znaky zvolených trestných činů, jak po stránce
objektivní, tak i po stránce subjektivní, je ze skutkových zjištění zřejmé, že
obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V dané věci totiž není pochyb o tom, že obviněná věděla, že svým jednáním
porušuje zákon a působí proti zájmům chráněným trestním zákoníkem, tj. že jedná
společensky škodlivě, když odcizila finanční hotovost v celkové výši 240 000 Kč
z platební karty poškozeného (skutek II) a současně zadala trvalý příkaz k
zasílání měsíčních splátek ve výši 200 000 Kč měsíčně na účet třetí osoby, aniž
by měla souhlas poškozeného a aniž by o jednání obviněné poškozený věděl
(skutek I), když fakticky byla odeslána pouze částka ve výši 200 000 Kč a
zbývající platby nebyly uhrazeny z důvodu zásahu Ministerstva financí. Obviněná
totiž jako pečovatelka a ošetřovatelka poškozeného zcela nemorálním způsobem
zneužila důvěřivosti poškozeného, který byl osobou výrazně staršího věku a
který jí svěřil platební kartu k nákupu běžných každodenních potřeb, protože si
nebyl schopný z důvodu špatného zdravotního stavu takové záležitosti obstarat
sám, a vybírala z karty hotovost (jednání pod bodem II) a rovněž zrušila
výpovědí zcela svévolně spořící účet poškozeného vedený u Raiffeisenbank a. s.,
zůstatek převedla na běžný účet u též banky a zadala pravidelnou platbu ve
formě trvalého příkazu s měsíční splátkou ve výši 200 000 Kč na účet svého
přítele M. B. (jednání pod bodem I). Obviněná nepochybně jednala v rozporu s
vůlí poškozeného, jak správně dovodily soudy nižších stupňů na základě
provedených důkazů. Nad rámec tohoto závěru, toliko ve vztahu k námitce
obviněné, že soudy neprokázaly zadání trvalého příkazu na účet jejího přítele
M. B. přímo obviněnou, musí Nejvyšší soud podotknout, že nikdo jiný neměl zájem
získat finanční prostředky poškozeného než právě obviněná, která jako jediná
měla přístup v domě poškozeného k počítači s internetovým bankovnictvím, když
také nelze pominout, že finanční prostředky měly být převedeny na účet jejího
přítele. Ad absurdum se jeví skutečnost, že by kdokoliv jiný nechal zadat
trvalý příkaz měsíčních plateb ve výši 200 000 Kč na účet přítele obviněné.
Ve
vztahu k výběru hotovosti prostřednictvím platební karty poškozeného se ani
Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s argumentací obviněné, že hotovost vybrala na
pohřeb poškozeného a že peníze vybírala se souhlasem poškozeného. V prvé řadě
je nutné podotknout, že náklady na pohřeb by hradila nejbližší rodina nebo by
byly uhrazeny v rámci dědického řízení. V případě, že by soud takové
argumentaci obviněné uvěřil, obviněná ani neuvedla, proč vybranou hotovost na
pohřeb nevrátila dceři poškozeného, když pohřeb obviněná nehradila. Nad rámec
uvedeného Nejvyšší soud musí také zdůraznit, že obviněná vybírala hotovost i v
době hospitalizace poškozeného v nemocničním zařízení, tedy v době, kdy si
musela být vědoma, že jeho zdravotní stav je velmi špatný a že není schopen
komunikace. Zde se sluší podotknout, že i svědkyně D., která má k obviněné
přátelský vztah, vypověděla, že platební kartu poškozený obviněné předal na
hrazení nákupů, tedy nepotvrdila, že by si mohla prostřednictvím platební karty
obviněná vybírat za souhlasu poškozeného hotovost.
Pokud se týká námitky stran právní kvalifikace, považuje Nejvyšší soud za
vhodné zdůraznit, že obviněná, jak již bylo naznačeno, tuto námitku uplatnila
pouze obecně, neuvedla, jaká jiná právní kvalifikace jejího jednání by mohla
připadat v úvahu. Takto uplatněná námitka nemůže zakládat přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu, neboť není úkolem Nejvyššího soudu si domýšlet dovolací
argumentaci.
K námitce porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněná rovněž
dovolává, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch
v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v
souladu s ústavními principy. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněná
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností
dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České
republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není
dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly
zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním
zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) t. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní
judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci
nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými
důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor. Nejvyšší soud
naopak dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně,
věci věnoval náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených
důkazů odůvodnil, čímž dostál povinnostem podle § 125 odst. 1 tr. ř. Jestliže
soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato
skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in
dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a §
134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009,
sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se argumentací obsaženou
v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešla a
vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jí deklarované
(a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravující dovolací důvody).
Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy,
pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal,
že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná navrhla,
aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli
návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad
nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního
stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že
předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout
samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová