4 Tdo 798/2024

4 Tdo 798/2024-309

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovoláních obviněných 1. D. Ž., a 2. J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 9 To 143/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 4/2024, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 9 To 143/2024-246, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2024, č. j. 44 T 4/2024-213, v celém rozsahu. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 44 T 4/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění J. S. a D. Ž. (dále také jen jako „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že

dne 25. 5. 2023 v době od 06.29.34 hodin do 06.37.40 hodin v Praze, naproti domu na ulici XY, poblíž sloupu veřejného osvětlení č. XY, v parku XY mezi ulicemi XY a XY, jako strážníci Městské policie hlavního města Prahy, v rámci výkonu své služby, byli na místo vyslání svým operačním důstojníkem, protože na tomto místě byl v čase 06.24 hodin nahlášen nález oběšeného muže, později ztotožněného jako V. L., přičemž po příjezdu na místo v čase 06.29.34 hodin, poškozenému, který visel na laně pověšeném na stromě a stál na špičkách, neposkytli první pomoc, nezjišťovali životní funkce a neodřízli lano, na kterém visel, a až v čase 06.37.40 hodin, tj. po 8 minutách, po rozhovoru s operátorkou záchranné služby a po příjezdu další hlídky městské policie ve složení strážník J. S. a J. U. na místo, J. S. za pomoci obviněného J. S. odřízli lano, na kterém poškozený visel, a začali s jeho resuscitací pomocí přístroje AED, a to až do příjezdu záchranné služby, kteří pak v resuscitaci pokračovali a podařilo se jim poškozeného oživit, převezli ho do nemocnice, kde však dne 30. 5. 2023 zemřel a bezprostřední příčinou jeho smrti byl otok mozku po strangulaci ze dne 25. 5. 2023, přičemž neadekvátně dlouhý časový úsek 8 minut, po který obvinění poškozenému neposkytli pomoc, mohl ovlivnit následný zdravotní stav poškozeného, přičemž strážnici D. Ž. a J. S. se nesnažili o záchranu života poškozeného, neposkytli mu první pomoc, neučinili pro jeho záchranu vůbec nic, a to přesto, že museli vědět, že je poškozený V. L. v ohrožení života, a oba obžalovaní, jako strážníci Městské police hl. m. Prahy, v době výkonu svého zaměstnání byli povinni učinit veškerá dostupná opatření pro záchranu života a poskytnout poškozenému první pomoc.

2. Za uvedený přečin byl oběma obviněným uložen shodný trest, když jim byl podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 (slovy: padesáti) denních sazeb ve výši 1 500 Kč (slovy: jeden tisíc patnáct set korun českých), tj. v celkové výměře 75 000 Kč (slovy: sedmdesát pět tisíc korun českých).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění,

která zaměřili do všech jeho výroků. Současně proti němu podala odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to v neprospěch obviněných do výroku o trestu. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 9 To 143/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí, konkrétně v bodě 37, potom jen pro úplnost upozornil na formální pochybení soudu prvního stupně, které spočívalo v tom, že peněžitý trest obviněným uložil za použití § 67 odst. 3, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když správně měl ve výrokové části rozsudku uvést, že peněžitý trest ukládá za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jelikož však odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud správně seznal všechny podmínky pro uložení peněžitého trestu v dané věci splněnými, rozhodl se na uvedené formální pochybení poukázat toliko v rámci odůvodnění svého usnesení.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 9 To 143/2024, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, podali obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněných jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále podle nich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiné nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

5. V podaném dovolání, konkrétně pak v části „II.“ obvinění předně připomínají teoretická východiska k jimi uplatněným dovolacím důvodům. Následně v části „III.“ dovolání představují konkrétní dovolací argumentaci. Zdůrazňují, že soudy nižších stupňů konstatovaly, že poškozený byl „osobou v nebezpečí smrti“, přičemž jeho stav oba soudy podřadily pod skutkovou podstatu § 150 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obvinění však namítají, že poškozený byl v době jejich příjezdu již osobou zemřelou a že tedy vůbec nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty uvedené v § 150 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku z hlediska objektu ani objektivní stránky předmětného přečinu.

6. V podrobnostech pak uvádějí, že pokud budou brát na zřetel, že se poškozený oběsil v čase 6:12, pak bude čas smrti 6:17, tj. čas oběšení plus 5 minut. Akcentují, že svědek V. uvedl, že venčení jeho psa trvalo od 6:00 do 6:15 a že ihned po začátku venčení viděl něco u stromu, ale nevěnoval tomu pozornost. Protože poškozený byl na městském kamerovém systému (dále jen „MKS“) zachycen v době 6:10:49, tak na místo oběšení se mohl dostat v čase 6:12 a poté provést oběšení. Obvinění poukazují na neexistenci znaleckého posudku, když znalec by byl schopen na základě pitevního protokolu udělat posudek, který by prokázal najisto, že poškozený utrpěl mozkovou smrt nejpozději v 6:17, tj. maximálně do pěti minut po oběšení. Proto za žádných okolností nemohl být jeho mozek oživen o více než 12 minut později po jeho mozkové smrti, tedy v čase příjezdu hlídky městské policie (dále jen „MP“) v 6:29:18, kdy byl poškozený oběšen již 18 minut.

7. Dovolatelé zdůrazňují, že oběšenému člověku se v čase T+1 sekunda uzavře škrtící smyčkou krevní oběh do mozku, v čase T+10 sekund začne otok mozku a v čase T+60 sekund začnou odumírat mozkové buňky. Pokud je tento oběšený sňat ze škrtící smyčky v čase T+1 sekunda až do času cca T+180 sekund, lze ještě jeho mozkovou činnost, byť s částečným poškozením mozku, opět obnovit. Pokud ale oběšený zůstal ve škrtící smyčce přes čas T+180 sekund, poškození mozku dosáhlo neokysličováním jeho buněk takové intenzity, že v čase T+180 sekund až do času T+300 sekund všechny mozkové buňky trvale a nevratně odumírají, neboť mozkové buňky, na rozdíl od srdečních buněk, umírají bez kyslíku dodávaného cévami do pěti minut. Podle nich poškozený zemřel už během oběšení, když smrtí se rozumí mozková smrt. Současně připouštějí, že u mrtvého těla lze opět technicky obnovit kardiovaskulární systém, který je svým způsobem na mozku nezávislý. Jinými slovy, srdce bije a plíce se nadechují, protože tělo neví, že jeho mozek je mrtvý. Proto nebylo možné žádným známým lékařským postupem oživit mrtvého člověka po 13 minutách od konce jeho mozkové smrti a oni tedy v čase T+180 sekund nemohli nijak zachránit definitivně a nevratně mrtvého člověka. Oproti tomu lze konstatovat, že svědek V. se o záchranu jistě pokusit mohl a měl, což ale neudělal, i když mu tím nehrozilo žádné nebezpečí, a z neznámých důvodů nebylo toto jeho počínání vůbec hodnoceno orgány činnými v trestním řízení.

8. Obvinění tedy tvrdí, že z dostupných informací a důkazů lze učinit zcela jednoznačný závěr o tom, že poškozený zemřel už před jejích příjezdem, když došlo k jeho mozkové smrti. Tzv. rozdýchání, včetně obnovení srdeční a dechové aktivity, podle nich nelze za žádných okolností považovat za důkaz života, nadto zákon to ani za takový důkaz nepovažuje. Naopak, všechny důkazy podle nich potvrzují jimi prezentovaný fakt, že poškozený byl již v době jejich příjezdu nevratně mrtvý celých 13 minut.

9. Současně namítají, že soudy nižších stupňů ve skutkové větě hovoří o poškozeném jako o osobě v nebezpečí smrti, nicméně ze skutkových okolností, jakož i dostupných poznatků lékařské vědy, je podle nich naprosto jisté, že v době jejich příjezdu byl poškozený ve smyslu transplantačního zákona č. 285/2002 Sb., konkrétně pak § 2 písm. e), již mrtev, neboť podle tohoto ustanovení se smrtí rozumí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene, nebo nevratná zástava krevního oběhu. Pokud tedy tělo poškozeného po sejmutí ze stromu dýchalo a tepalo, nejedná se o obživnutí ve smyslu zákona. Dovolatelé proto akcentují, že poškozený byl již nevratně mozkově mrtvý ještě dříve než v okamžiku sejmutí jeho těla ze stromu, ale jeho tělo o tom ještě, jednoduše řečeno, nevědělo.

10. V dalších podrobnostech obvinění konstatují, že lékařské týmy na celém světě se shodují v základní tezi, totiž, že smrt mozku nastává do pěti minut po přerušení kardiovaskulární činnosti, resp. po zabránění, aby krev tekla do mozku a z mozku (to je právě důsledek škrtidla). Bez kyslíku mozkové buňky po pěti minutách odumřou, přičemž v tomto případě se mluví o tzv. smrti prosté. V další části dovolání pak dovolatelé rozvádějí průběh tzv. mozkové smrti. Akcentují, že mozková smrt, na rozdíl od srdeční smrti, je smrtí nevratnou a nezvratnou. Resuscitací lze sice oživit mrtvé srdce, ale nelze resuscitací oživit mrtvý mozek. K tomu dále obvinění odkazují na edukativní video IKEM, jakož i na názor MUDr. Schmidta a doc. Dušky coby dvou předních lékařských kapacit, uveřejněný v časopise Vesmír v květnu roku 2022 v článku s názvem Kdy nastává smrt.

11. V návaznosti na shora uvedené lékařské poznatky a terminologii potom obvinění v podaném dovolání sumarizují, že nemohl být v jejich věci naplněn objekt ani objektivní stránka přisouzeného přečinu. Nadto pokud by o tomto navíc existovaly jakékoliv pochybnosti, které oba soudy neodstranily zadáním znaleckého posudku, je nutné postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. K tomu odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.

12. Následně dovolatelé namítají, že jim není známo, zdali tělo poškozeného bylo použito k dárcovství orgánů, a že taktéž není známo, který lékař jmenovitě konstatoval smrt a kteří lékaři odebírali orgány nebo byli ošetřujícími lékaři příjemců. Dovolatelé zdůrazňují, že nelze vyloučit, že podpora dýchání a srdeční činnosti u mrtvého poškozeného byla dokonce udržována uměle několik dnů, aby se mohly připravit podmínky pro vícenásobnou transplantaci z dárcovského mrtvého těla. Akcentují, že dárcovské pracoviště nemůže za žádných okolností napsat do lékařské zprávy, že poškozený zemřel již dne 25. 5. 2023, pakliže k odběru orgánů došlo až dne 30. 5. 2023. Obvinění uvádějí, že nelze dávat lékařům za vinu, že případně takto „upravili“ datum úmrtí, pokud je takové podezření správné, avšak, že z toho lze odvodit, že pokud bylo mrtvé tělo použito k dárcovství, pak musela být jeho smrt zapsána lékaři tak, aby odpovídala následnému odběru orgánů. Tím však mohl být porušen zákon z hlediska označení přesného okamžiku smrti pro účely trestního řízení, neboť podle listu o prohlídce těla zemřelého, kterou provedl dne 30. 5. 2023 v čase 9:22 MUDr. Malý, dokonce poškozený zemřel přirozenou smrtí. Nadto u násilné smrti nebyla nařízená soudní pitva podle § 115 odst. 1 tr. ř.

13. Dovolatelé tedy sumarizují, že pokud bylo tělo použito k dárcovství orgánů, nelze vyloučit „přizpůsobení“ zdravotní dokumentace ze strany lékařů, v dobrém slova smyslu, pro potřeby nemocných lidí čekajících na transplantované orgány k účelům dárcovství, a tedy zcela bez ohledu na právní situaci z hlediska trestního zákona, která nastala souběžně. Z toho plyne možný groteskní právní závěr, že totiž byli oba odsouzeni a došlo ke zničení jejich profesního života jen proto, že nemocnice potřebovala uvést údaje o smrti poškozeného do souladu se zákonem o darování orgánů. Tím by však byl jednoznačně porušen trestní zákon. Dovolatelé proto vyjadřují přesvědčení, že pokud následoval odběr orgánů, je nutno do vyšetřovacího spisu dodat protokol o zjištění smrti dle vyhlášky č. 114/2013 Sb., aby byla soudem překontrolována jeho správnost. V současné chvíli totiž není ani zjištěno, zda tělo zemřelého dýchalo samo a jeho srdce bilo samo, nebo musely být obě funkce uměle udržovány.

14. Dále obvinění namítají, že v trestním spise není vůbec určeno, jak stál poškozený oběšený, konkrétně pak že absentuje znalecký posudek na provedený způsob sebevraždy poškozeného, a to mj. s ohledem na to, že obviněný S. vypovídal, že poškozený se země dotýkal pouze špičkami nohou, kdy tyto absolutně nemohou zmírnit škrcení poškozeného, z čehož jasně plyne, že bezvědomí poškozeného započalo již několik vteřin po zatáhnutí smyčky a že tělo poškozeného šlo proti tahu provazu naprosto plnou vahou plus hmotností oblečení a bot. Odborná kriminalistická literatura přitom uvádí, že k oběšení stačí 1/10 až 1/7 hmotnosti lidského těla. Absencí takto důležitého důkazu došlo podle obviněných k porušení zákona.

15. Obvinění rovněž spatřují rozpor mezi zákonem č. 285/2002 Sb. a podzákonnou vyhláškou č. 114/2013 Sb., a to ohledně protokolu o zjištění smrti. Podle zákonných kritérií totiž rozeznáváme smrt mozkovou, zatímco podle podzákonných ustanovení jsou u člověka smrti dvě, přičemž každá může nastat v jiném okamžiku, a to dokonce s rozdílem několika dnů. Zákon tedy pracuje s pojmem mozková smrt, oproti tomu podzákonná vyhláška popisuje smrt člověka jako důkaz okamžikem nevratné zástavy krevního oběhu, ačkoliv krevní oběh může fungovat bez ohledu na smrt mozkovou, přesto však nelze označit člověka s mozkovou smrtí za živého. Uvedené obvinění uvádějí proto, že podle nich nebylo absolutně prokázáno, o které ze dvou zcela rozdílných smrtí mluvil ve svém rozsudku soud. Jsou přesvědčení, že poškozený utrpěl smrti dvě, tedy zemřel nejprve jednou, a potom podruhé, ale mezi oběma smrtmi byl již jeho mozek prokazatelně mrtev. Není tedy podle nich pravdou tvrzení obžaloby ani tvrzení soudů, že poškozený byl mrtev a po resuscitaci obživl. Takový termín totiž není v zákoně obsažen, nadto nebylo nijak prokázáno, že by poškozený po resuscitaci žil z hlediska funkčnosti mozku. Pokud jeho tělo po sejmutí ze stromu dýchalo a tepalo, nejedná se podle dovolatelů o obživnutí ve smyslu zákona. Jestliže tedy soud v rozsudku uvedl, že „bezprostřední příčinou jeho smrti byl otok mozku“, přičemž se z něj nedozvíme, o které smrti soud mluví, je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť není známo, kterou smrtí poškozený zemřel dne 25. 5. 2023 a zda a kterou (opět) zemřel dne 30. 5. 2023.

16. Dovolatelé tudíž považují uvedenou větu v rozsudku nalézacího soudu, že poškozený potřeboval pomoc z objektivních důvodů, za nepravdivou, když poškozený byl v danou chvíli již minimálně 18 minut oběšený, tedy minimálně 13 minut po smrti. Z objektivních důvodů tak naopak naprosto žádnou pomoc nepotřeboval.

17. Chybné posouzení dovozují rovněž stran časové osy případu. Konkrétně uvádějí, že v čase 6:29:34 přijíždí vozidlo MP na místo, z čehož lze usoudit, že jejich samotné vystoupení a příchod k oběšenému nastal v 6:29:57, což tedy považují za začátek jejich přítomnosti na místě oběšení. V 6:37:30 začíná resuscitace zemřelého člověka. Zdůrazňují, že v čase 6:33 bylo telefonováno na linku 155, hovor trval více jak 4 minuty (4 minuty 9 sekund), z čehož je zjevné, že tvrzená nepřiměřeně dlouhá doba 8 minut je z více jak poloviny prokazatelně zapříčiněna hovorem na linku ZZS.

Následně bylo postupováno dle pokynu operátora. Nesouhlasí také s tím, že není svědek V., bývalý policista s 30letou praxí, stíhán a trestán za neposkytnutí pomoci s odůvodněním, že pomoc poskytl tím, že volal na MP, neboť z této logiky neměli být stíhání ani oni, protože se zachovali zcela shodně jako svědek s tím rozdílem, že zavolali na tísňovou linku ZZS. Dále akcentují poslední prokazatelný pohyb poškozeného v 6:10 cca 1 minutu chůze od stromu – místa činu, ale že z popisu oznamovatele na místě oba obvinění dostali zcela jinou informaci, a to, že svědek V.

již delší dobu venčil psa, kdy si nejprve nevšímal něčeho podivného u stromu, ale po nějaké době se dostal blíž, pak teprve sháněl někoho s telefonem, k čemuž je potřeba přičíst dobu příjezdu obviněných. Podle dovolatelů bylo tedy prokázáno, že oběšení s bezvědomím, tedy se zaškrcením přívodu krve do mozku, trvalo nejpozději od 6:15, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou bylo už okolo 6:12. Obvinění přijeli na místo, kde byli schopni resuscitaci poskytnout, v čase 6:29:57. Oběšený člověk tedy visel na pevně nataženém laně, v pevně utažené smyčce, s váhou celého těla minimálně celých 18 minut.

Do mozku mu tedy krev minimálně 18 minut vůbec neproudila. Na místě jim bylo navíc sděleno, že poškozený tam je už od doby 6:00. Až u vyšetřovatele si pak svědek V. vzpomenul, že vlastně neví, kdy tam přišel, a uvedl podivně rozsáhlý pojem 6:00 až 6:15. Toto však vůbec nevzal soud v úvahu, když hodnotil jakési vágní podezření z možného neposkytnutí pomoci. Od svědka V. se oba osobně dozvěděli v 6:30, že oběšený muž je na provaze již minimálně od 6:00–6:15, kdy ho svědek visícího u stromu spatřil poprvé.

Oba obvinění i přes zcela jasnou informaci, která by uspokojila 99,9 % lidí, přesto vyšetřili zdravotní stav poškozeného, již mrtvého. Kontrolou nepohyblivé oční bulvy, kontrolou již zakalené duhovky a kontrolou dýchání si ověřili správnost informace, že oběšený muž zemřel definitivně již před minimálně 25 minutami.

18. Za naprosto nedostatečné považují vyjádření v rozsudku, že: „podařilo se jim poškozeného oživit, převezli ho do nemocnice, kde však dne 30. 5. 2023 zemřel a bezprostřední příčinou jeho smrti byl otok mozku po strangulaci ze dne 25. 5. 2023“. Je v něm totiž podle nich mnoho zásadních rozporů a popis situace nadto ani nerespektuje fyzikální a lékařské zákony. Není vůbec vysvětleno, co se rozumí pod pojmem „oživit“. Dovolatelé tvrdí, že toto oživení se týkalo výhradně srdeční činnosti a dýchání, které je bez přímé souvislosti s funkcemi mozku. Nesouhlasí také s tím, že se v rozsudku jednak uvádí, že bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku po strangulaci, avšak ten nastává ve shora uvedených časových intervalech po zaškrcení.

19. Obžaloba tak podle dovolatelů nese mnoho velmi závažných právních pochybení, omylů a především poškození jejich zákonných práv. Spisový materiál sice obsahuje pitevní zprávu, ale ta uvádí pouze důvod smrti, ačkoliv i ten je nepřesný, neboť nerozlišuje, o kterou smrt se jedná, když v tomto případě jedna z nich nastala 25. 5. 2023 nejpozději v 6:18, tj. smrt mozková, souběžně s ní nastala smrt srdeční (při oběšení nepřestane srdce tlouct najednou, ale jeho činnost spíše pozvolna ustává), přičemž tato srdeční smrt byla zrušena resuscitací cca v 6:40, ale mozková smrt jako nevratná samozřejmě dále souběžně koexistovala vedle žijícího těla bez funkčního mozku, kdy srdeční smrt opět nastala 30. 5. 2023. Čas mezi 6:18 dne 25. 5. 2023 do dne 30. 5. 2023 není podle dovolatelů životem ve smyslu zákona. Soud tedy porušil zákon záměnou srdeční a mozkové smrti. Ostatně ani nebylo dostatečně důsledně zjištěno, zda ona údajná druhá smrt dne 30. 5. 2023 byla způsobena samovolným ukončením dýchání, nebo odpojením od přístrojů, a není ani jasné, zda tělo zemřelého dýchalo samo, nebo bylo na umělé plicní ventilaci. To vše jsou podle obviněných velmi důležité otázky, které nelze přejít pouhým bagatelním a neurčitým názorem soudu, že se to asi „mohlo stát“.

20. Obvinění poukazují rovněž na to, že operačním důstojníkem coby jejich nadřízeným jim nebylo nařízeno ani doporučeno resuscitování poškozeného. Proto se nedopustili dokonce ani žádného pracovněprávního přestupku či porušení vnitřních směrnic. Soud však nepovažoval za nutné operačního důstojníka vyslechnout.

21. Dovolatelé jsou tedy přesvědčeni, že s ohledem na naprostou diferenci mezi právem lékařským (zdravotnickým) a trestním, tj. nedostatečné rozlišování různých významů pojmu smrti a druhů smrti, došlo k chybnému postupu soudů nižších stupňů a že nebyla naplněna dikce trestního zákoníku v § 150 odst. 2, neboť se nejednalo o osobu v nebezpečí smrti, ale naopak o osobu již zemřelou (mrtvou), pročež soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení. Podle lékařského práva totiž sice poškozený zemřel až dne 30. 5. 2023, avšak podle trestního práva zemřel již 25. 5. 2023 v čase 6:17.

22. Nad rámec uvedeného doplňují, že pokud pak obžaloba nedoručila soudu lékařskou zprávu, která by jednoznačně prokázala, zda mozek oběšeného poškozeného po resuscitaci jeho těla byl, nebo nebyl funkční, došlo k jednoznačnému porušení jejich práva na spravedlivý proces. Nadto jedině znalecký posudek vypracovaný podle § 105 odst. 1 tr. ř., popř. závěr soudní pitvy provedené podle § 115 odst. 1 tr. ř., by mohl s jistotou určit, zda doba mezi jejich příjezdem a odřezáním lana s tělem měla či neměla vliv na případný zdravotní stav poškozeného či na jeho úmrtí, případně v jakém stavu se nacházel poškozený v době příjezdu obviněných na místo. Použité slovní spojení „mohl ovlivnit“ ve skutkové větě rozsudku, tzn. podmiňovací způsob, tedy znamená

porušení zákona a nesprávné právní posouzení věci v jejich neprospěch, protože ničím nebylo prokázáno, že by následný zdravotní stav poškozeného ovlivnili. Porušení svého práva na spravedlivý proces nadto spatřují v tom, že i odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku okamžiku smrti z hlediska civilního (lékařského) práva a trestního práva. Akcentují, že touto otázkou se žádný soud v ČR prozatím nezabýval. Soudy tak podle nich rozhodly na základě neúplných podkladů, přestože lékařská zpráva jistě musela obsahovat i vyšetření mozku poškozeného po jeho přijetí do nemocnice. Věc byla tedy posouzena nesprávně, jak již bylo naznačeno, a proto byl porušen zákon.

23. Obvinění jsou rovněž přesvědčení, že nemuseli dávat resuscitaci jako povinnou činnost vyplývající z povahy jejich zaměstnání, neboť takovou povinnost ani jeden z nich ze zákona ani z pracovní smlouvy danou neměl. Jsou proto toho názoru, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jejich jednání jako přečin podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku. V podrobnostech uvádějí, že pracovník MP není příslušníkem ozbrojených sil ani příslušníkem zdravotní či lékařské nebo hasičské služby, je to pouze běžný zaměstnanec v pracovně právním poměru. Nevztahuje se tedy na něj povinnost podle druhého odstavce citovaného ustanovení, neboť povaha jeho zaměstnání není a nespočívá v jakékoliv zákonné povinnosti poskytovat odbornou lékařskou nebo první pomoc.

24. K této námitce pak odkazují na vybraná ustanovení, kdy se jedná zejména o § 4 odst. 1 zákona č. 230/2000 Sb., dále o zákon č. 360/2003 Sb., přičemž zevrubně popisují, které orgány lze řadit mezi bezpečnostní sbory, vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil, ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory, ostatní záchranné sbory, orgány ochrany veřejného zdraví a havarijní, pohotovostní, odborné a jiné služby. Z uvedených citací právních předpisů podle nich vyplývá, že nelze tvrdit, že je obecní policie součástí integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“), když zákon nic takového neuvádí. Nadto citují příslušná ustanovení zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, a to právě k charakteru obecní policie a k povinnostem strážníků. Sumarizují, že § 1a tohoto zákona přímo zařazuje městské policisty pod zaměstnance, pročež na ně musí být pohlíženo podle zákoníku práce a občanského zákoníku, nikoliv podle zákona o ozbrojených sborech. Dále uvádějí, že ve vyjmenovaných povinnostech městské či obecní policie podle § 2 tohoto zákona nenalezneme žádnou zákonnou povinnost poskytnutí potřebné pomoci osobám v nebezpečí smrti. Rovněž podle § 6 až 8 tohoto zákona nelze nalézt jakoukoliv zmínku nebo zákonný odkaz na povinnost obviněných poskytovat potřebnou pomoc osobám v nebezpečí smrti, když strážník má své povinnosti jasně určené přímo zákonem. Povaha zaměstnání na pozici strážníka MP tedy neukládá strážníkovi takovou pomoc poskytnout. Návazně potom odkazují na obecně závaznou vyhlášku č. 418/2008 Sb., podle jejíž přílohy č. 1 není prokázáno, že by strážník měl ve svých odborných předpokladech odbornou lékařskou pomoc. V povaze zaměstnání tedy není žádné poskytování pomoci lidem v nebezpečí smrti nebo v ohrožení života. Odkazují rovněž na přílohu č. 2 k této vyhlášce, z níž vyplývá, že výcvik strážníka nezahrnuje žádnou odbornost pro pomoc osobám v nebezpečí smrti, kdy výjimkou je bod 5 litera D, kde je skutečně městský policista (strážník) školen na poskytnutí první pomoci, ale výlučně osobě zraněné při užití donucovacího prostředku. Uvedené je potvrzováno podle dovolatelů jak jejich vlastními výpověďmi, tak jejich nadřízenými, a to jednak ředitelem MP Praha, Ing. Šustrem (č. l. 101 spisu) a ředitelem OŘ Praha 1, Bc. Stejskalem (č. l. 104 spisu), kdy tyto důkazy byly státní zástupkyní označeny za alibismus zaměstnavatele.

25. Ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obvinění uzavírají, že v jejich případě nelze aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku, takže došlo k nesprávném právnímu posouzení ze strany soudů nižších stupňů.

26. Následně dovolatelé namítají, že nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu, neboť nebylo ničím a nikým prokázáno, že by chtěli úmyslně porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo že by věděli, že jejich jednání může takové porušení způsobit a ani nebyli srozuměni ani smířeni s tím, že svým jednáním takové porušení zájmu způsobit mohou. Je podle nich zřejmé, že i pokud by se mělo v případě poškozeného v době příjezdu obviněných jednat o osobu živou, musí věc být posuzována podle ustanovení § 18 tr. zákoníku o skutkovém omylu. Zdůrazňují totiž, že byli jak operačním důstojníkem během jízdy a ihned po příjezdu, tak i svědkem V. na místě informováni, že je poškozený oběšen již delší dobu, když současně ho oba prohlíželi a kontrolovali i jeho vitální funkce, včetně kontroly rohovky. Z jejich strany by se mohlo jednat maximálně o nedbalost, kterou však § 150 tr. zákoníku nepřipouští. Ve vztahu k subjektivní stránce přisouzeného přečinu potom vyvracejí různá tvrzení soudů nižších stupňů stran stavu duhovky, prokrvenosti rukou a mrtvolných skvrn u poškozeného či tzv. zpětné racionalizace, která ve svém dovolání podrobněji rozvádějí. Dovolatelé ve vztahu k této námitce shrnují, že zcela absentoval jakýkoliv jejich úmysl spáchat předmětný trestný čin, který by se snad projevil lhostejností k osobě poškozeného. Nakonec namítají i to, že pachatel musí u tohoto přečinu vědět o tom, že jde o osobu, která vyžaduje potřebnou pomoc, přičemž úmysl se musí vztahovat na všechny znaky objektivní stránky, tj. pachatel si musí být vědom toho, že je poškozená osoba ohrožena na životě a neposkytnutím pomoci může zemřít, a přesto jí pomoc neposkytnout. Oni však byli přesvědčeni o tom, že byl poškozený v době jejich příjezdu na místo činu již mrtev. Uzavírají proto, že se nalézací soud nedostatečně zabýval subjektivní stránkou přečinu, přičemž měla být věc posouzena v souladu s principem in dubio pro reo, k němuž připomínají četné judikaturní závěry.

27. Další námitka obviněných spočívá v tom, že v jejich věci mělo být postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio. Namítají, že jsou okolnosti posuzované věci natolik výjimečné – dobrovolná sebevražda, neškolení strážníci MP, kteří se s takovou situací setkali poprvé v životě, již zemřelý poškozený – v tom smyslu, že nejde o případ společensky škodlivý, který by dosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty.

28. Posléze dovolatelé namítají, že nebyla věc posouzena podle ustanovení § 30 tr. zákoníku, tj. za použití institutu svolení poškozeného. Podrobněji pak rozvádějí problematiku tzv. pasivní eutanazie, kdy jako příklad uvádějí pokyn „DNR“, tj. do not resuscitate, kterým potenciální poškozený vyjadřuje své přání nebýt resuscitován v případě, že je v život ohrožující situaci. Nyní projednávanou situaci pak považují za charakterem obdobnou a jsou přesvědčení, že § 150 tr. zákoníku se nemá a nesmí vztahovat právě na pasivní, vědomou a dobrovolnou eutanazii, tj. sebevraždu, protože nikdo nemá právo rozhodovat o životě jiného člověka a každý člověk má právo na dobrovolný odchod ze života.

29. S podivem podle nich zůstává i to, že soudy neaplikovaly § 33 tr. zákoníku, tj. institut účinné lítosti, když poškozený byl v údajném bezvědomí a byl za pomoci další hlídky údajně oživen, nezemřel tedy na následky neposkytnutí pomoci, ale na následky otoku mozku po strangulaci, která proběhla pochopitelně bez vědomí či asistence obviněných. Za této situace je podle nich plně splněna podmínka § 33 tr. zákoníku, neboť oba obvinění škodlivý následek trestného činu napravili, protože poškozený opět začal žít (ve smyslu obnovení srdeční a plicní činnosti), čímž jejich trestní odpovědnost ve smyslu § 33 tr. zákoníku zanikla. V neaplikaci tohoto ustanovení spatřují obvinění rovněž nesprávné právní posouzení věci.

30. Nad rámec uvedeného zmiňují dovolatelé také to, že nebyly vůbec vyšetřovány důvody sebevraždy, k čemuž podrobněji rozvádějí návazné úvahy ohledně sebevraždy, pasivní eutanazie a „práva na smrt“.

31. Nakonec obvinění vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle nějž by iv případě aplikace § 46 odst. 1 tr. zákoníku, tj. upuštění od potrestání, mohli nadále pracovat u MP. Připomínají závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, č. j. 8 Ads 222/2020-46, a znění příslušné právní úpravy v zákoně o státní službě, zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a zákoně o obecní policii stran požadovaného kritéria bezúhonnosti příslušníků PČR a zejména strážníků MP vyžadovaného pro případné zaměstnání na této pozici, kdy tohoto kritéria nedosáhne strážník tehdy, pokud je odsouzen za trestný čin, a to i za použití § 46 odst. 1 tr. zákoníku.

32. Závěrem podaného dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu i napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nakonec oba dovolatelé vyslovili svůj souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

33. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 19. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 529/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněných.

34. K jednotlivým námitkám státní zástupce předně uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze podle něj dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z těchto naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky uvedené v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Státní zástupce má za to, že obvinění fakticky nenamítají žádné vady odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž že toliko vyslovují svůj nesouhlas s hodnocením důkazů a proběhlé dokazování považují za neúplné. Je však přesvědčen, že fakt, že obvinění jednali tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě, z provedených důkazů zřetelně vyplývá, a to bez jakékoliv pochybnosti.

35. Dále státní zástupce pro úplnost ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že výtky, které se týkají úplnosti dokazování ve vztahu k příčinám, resp. k bližším okolnostem smrti poškozeného, by podle jeho názoru v konečném důsledku směřovaly k přísnější právní kvalifikaci jednání poškozených, a sice přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Možný nedostatek dokazování tak v tomto směru podle něj není k tíži obviněných, ale naopak.

36. Pokud jde o výhrady obviněných směřující vůči právní kvalifikaci jejich jednání, je s ohledem na absenci vad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce nutno vycházet z obsahu tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku, která podle něj ve spojení s podstatnými částmi odůvodnění dotčených rozhodnutí vykazuje veškeré znaky přečinu, který je obviněným kladen za vinu.

37. Ve vztahu k námitce obviněných, kteří v rámci dovolání vylučují naplnění znaku „nebezpečí smrti“ s tím, že poškozený již v době jejich příjezdu byl mrtvý, státní zástupce uvádí, že toto tvrzení odporuje skutkovým závěrům soudů, z nichž je nutno vycházet, a dle kterých poškozený zemřel až dne 30. 5. 2023, tedy pět dnů po inkriminovaném jednání obviněných. Podle státního zástupce obvinění vycházejí z vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a to i tehdy, když vylučují své zavinění. Pakliže totiž tvrdí, že učinili vše, aby se spolehlivě přesvědčili o smrti poškozeného, neodpovídá toto tvrzení podle státního zástupce výsledkům dokazování, k čemuž pak odkazuje na bod 23 rozsudku nalézacího soudu, kde je tento argument vyvrácen. Nadto se státní zástupce ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu stran toho, že pokud by snad byli obvinění v omylu ohledně smrti poškozeného, nebyl to omyl omluvitelný. Státní zástupce je však přesvědčen, že spíše, než o omyl se jedná o snahu dovolatelů prosadit vlastní, příznivější verzi skutkových zjištění. Poukazuje pak na to, že z výpovědi obviněných vyplývá, že poškozený stál na špičkách, takže jejich úvaha, že byl s jistotou mrtvý, nemá oporu ve zjištěných okolnostech.

38. Co se týče dovolateli namítaného porušení zásady subsidiarity trestní represe, k tomu uvádí, že tento případ podle něj nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že jednání obviněných nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci obviněných stran případného použití institutu svolení poškozeného a vyloučení protiprávnosti jejich jednání, neboť podle něj není zřejmé, jak by se mohl tento institut v řešeném případě uplatnit, když podle něj dopadá na jiné situace.

39. Stran tvrzení dovolatelů o absenci povinnosti poskytnout pomoc podle povahy zaměstnání, když nejsou nijak školeni ohledně lékařské pomoci, uvádí státní zástupce, že obviněným není vytýkáno, že by neposkytli poškozenému nějakou speciální lékařskou pomoc, nýbrž to, že neučinili ani základní opatření směřující k záchraně jeho života, tj. poškozeného neodřízli a sevření lana neuvolnili. Současně pak upozorňuje na § 6 odst. 1, 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, z nějž explicitně vyplývá povinnost postupovat tak, aby jiným nevznikla bezdůvodná újma, jakož i povinnost poskytnout pomoc každému, kdo o to požádá. Stejně tak poukazuje na návazné ustanovení § 7 předmětného zákona, z nějž podle něj vyplývá povinnost zakročit mj. v případě bezprostředního ohrožení života. Tyto výhrady dovolatelů proto podle státní zástupce nejsou důvodné.

40. Nakonec státní zástupce konstatuje, že ani argumentace obviněných týkající se konsekvencí aplikace upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku a práce u městské policie není podřaditelná pod použité dovolací důvody.

41. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby bylo dovolání obviněných odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a vyjadřuje svůj souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

42. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice, kterou však do dne tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněných přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím společného obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

46. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

47. Obvinění v podaném dovolání explicitně uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř.i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při

domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

48. Dále ve svém dovolání obvinění výslovně uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

49. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

50. Obvinění ve svém dovolání explicitně uplatňují také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných a státní zástupkyně zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

51. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14).

52. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají vadu tzv. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné právní nebo jiné hmotněprávní posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají, avšak částečně jim odpovídají a jsou i důvodné.

53. Jak již bylo uvedeno, obvinění v podaném dovolání explicitně uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Z jejich dovolací argumentace je patrné, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míří na první alternativu tohoto zvoleného dovolacího důvodu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu. Nejvyšší soud se tedy nejprve obecně vyjádří k námitkám vztahujícím se k tomuto dovolacímu důvodu.

54. K vadě tzv. zjevného rozporu Nejvyšší soud předně připomíná, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ovšem nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

55. Z pohledu obsahu podaného dovolání je zároveň nutno uvést, že obvinění na své námitky směřující do vady tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, následně navazují i své dovolací námitky, které podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. vadu nesprávného právního posouzení – zejména pak co se týče nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku – konkrétně objektu, objektivní stránky a subjektivní stránky.

56. Námitky směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, tedy velmi úzce souvisí s námitkami směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné nejprve předestřít obecná teoretická východiska k objektu, objektivní stránce a subjektivní stránce u přečinu podle § 150 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Až následně se pak vypořádá s konkrétní dovolací argumentací obviněných z hlediska aplikace teoretických závěrů na posuzovanou věc.

K objektivní stránce přečinu podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku

57. Objektem přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku je zájem na ochraně lidského života a zdraví. Neposkytnutí pomoci člověku, který je bezprostředně ohrožen na životě, je totiž v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Ustanovení § 150 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty: v odst. 1 jde o povinnost poskytnout pomoc, kterou má každý, a v odst. 2 jde o povinnost vyplývající z povahy zaměstnání. Uvedené skutkové podstaty se primárně liší okruhem pachatelů, pachatelem skutkové podstaty vymezené v odst. 1 může být kdokoli (jakákoli fyzická i právnická osoba), přičemž odpovědnost konkrétního pachatele nenastane, bylo-li by poskytnutí pomoci spojeno s nebezpečím pro něho nebo pro jiného, zatímco neposkytnutí pomoci podle skutkové podstaty uvedené v odst. 2 může spáchat pouze speciální subjekt, jímž je osoba, která má podle povahy svého zaměstnání povinnost takovou pomoc poskytnout (např. lékař, zdravotnický pracovník, záchranář, člen horské služby, policista, plavčík apod.), který právě vzhledem k tomu musí potřebnou pomoc poskytnout, i když by její poskytnutí bylo spojeno s nebezpečím pro ni samotnou či někoho jiného (např. při ošetřování osoby trpící nakažlivou nemocí apod.). U obou skutkových podstat jde o čistě omisivní trestný čin, neboť se ho lze dopustit pouze opomenutím. Pachatel zde má obecnou povinnost konat – poskytnout pomoc, která je stanovena v obou uvedených skutkových podstatách, a proto podle tohoto ustanovení odpovídá pouze za neposkytnutí pomoci, a nikoli za vzniklou poruchu (újmu na zdraví nebo smrt), která nastala v důsledku neposkytnutí pomoci (§ 112 tr. zákoníku se zde nepoužije) (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2032–2033, marg. č. 1–2.).

58. Objektivní stránka u skutkové podstaty podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku tedy spočívá v neposkytnutí (opomenutí) potřebné pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, ač tak pachatel může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Kritérium bezprostředního nebezpečí smrti nebo známek vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění musí být zřejmé pro pachatele, přičemž poskytnutí pomoci se s ohledem na konkrétní okolnosti případu jeví jako akutní a nezbytné k odvrácení takového nebezpečí. Za známky hrozby smrti nebo vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, tedy v zásadě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, lze považovat bezvědomí, projevy záchvatu (např. epileptického) či jiné podobné stavy, dále známky střelných, bodných nebo řezných poranění, intenzivní krvácení, těžší popáleniny nebo omrzliny atd. (k tomu srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2033, marg. č. 3.).

59. Nezáleží pak na tom, jaký je původ nebezpečí smrti nebo vážné poruchy na zdraví nebo jiného vážného onemocnění, které ohrožené osobě hrozí, a proto je povinnost poskytnout pomoc dána i v případě, jestliže si poškozený nebezpečí smrti, vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění přivodil sám (např. v důsledku své neopatrnosti nebo právě pokusu o sebevraždu). Z hlediska zásad občanského soužití a humanity a s přihlédnutím k zásadám lidskosti je třeba trvat na tom, že poskytnout potřebnou pomoc je nutné v zásadě i proti vůli poškozeného, který může být často v šoku a neví, co činí. Co se týče § 150 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost nevzniká, jestliže osoba, jež by měla pomoc poskytnout, tak nemůže učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Takovým nebezpečím je třeba především rozumět ohrožení života nebo zdraví takové osoby nebo jiných osob (blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2034, marg. č. 3.).

60. Potřebnou pomocí je třeba především rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého. Není to pouze pomoc, která by spolehlivě vedla k jeho záchraně, neboť i když pomoc nemusí vést k záchraně, je třeba ji poskytnout, a tím se o záchranu pokusit, dále stabilizovat stav ohroženého a zmírnit bolest či jiné útrapy. Pachatel se tedy nemůže zbavit své odpovědnosti poukazem na to, že by pomoc, kterou mohl poskytnout, ale neposkytl, stejně nevedla k záchraně poškozeného či by nezlepšila jeho stav. Zákon vychází z toho, že nelze zůstat nevšímavým k utrpení jiného, a proto i když nelze již poškozeného zachránit, je třeba alespoň vyčerpat všechny možnosti k zmírnění útrap poškozeného. Povaha potřebné pomoci závisí na povaze konkrétního případu a na schopnostech i možnostech pachatele, tedy zda má potřebné dovednosti a znalosti. Je to zejména první pomoc (např. stabilizování polohy zraněného, zastavení krvácení, masáž srdce apod.), kterou účinně mohou a jsou schopni poskytnout ti, kdož jsou na dosah ohroženého (viz také § 150 [Neposkytnutí pomoci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2038).

K objektivní stránce přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku

61. Objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku, jak ostatně bylo jednání kvalifikováno i v posuzované věci, potom spočívá ve stejném jednání jako v § 150 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v neposkytnutí potřebné pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, rozdíl je však v tom, že tato skutková podstata neobsahuje výjimku z jejího poskytnutí –„ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“, což je dáno tím, že pomoc zde musí poskytnout osoba, která je podle povahy svého zaměstnání povinna takovou pomoc poskytnout.

Povinnost poskytnout pomoc tu na rozdíl od odst. 1 tedy vyplývá z povahy zaměstnání pachatele; přitom jde o specifickou základní skutkovou podstatu, která v tomto znaku vyjadřuje v rámci základní skutkové podstaty v zásadě i kvalifikační znak, resp. kvalifikující zvlášť přitěžující okolnost. Pachatelem přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku může být podle komentářové literatury jen osoba, která má povinnost poskytnout potřebnou pomoc podle povahy svého zaměstnání, např. lékař, zdravotní sestra, porodní asistentka či jiný zdravotnický pracovník, policista, strážník obecní policie, hasič, člen horské služby, záchranář a plavčík.

Rozsah povinnosti poskytnout potřebnou pomoc osobám, které jsou v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, se liší v závislosti na povaze a charakteru zaměstnání a na to navazujících jejich povinností, které jsou u většiny těchto osob stanoveny ve zvláštních právních předpisech vztahujících se na takové zaměstnání. Komentářová literatura k trestnímu zákoníku potom odkazuje v případě strážníka na § 7 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (v podrobnostech viz ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2038–2039, marg. č. 8–10, nebo také ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 27).

62. Co se pak týče zmíněné komentářové literatury k § 7 zákona o obecní policii, na nějž právě odkazuje i komentářová literatura k § 150 odst. 2 tr. zákoníku, je nutno akcentovat, že podle něj zákon stanoví strážníkovi povinnost, aby v pracovní době provedl zákrok nebo úkon, nebo učinil jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání (tzv. zásada iniciativy – srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5661/2015). Úkonem se rozumí takový dílčí druh činnosti strážníka, který umožňuje zabezpečovat plnění úkolů obecní policie a při kterém dochází k zásahu do práv a svobod občanů, ale tento zásah není tak intenzivní, jako bývá zpravidla při zákroku. Zákrokem se rozumí taková činnost strážníka, kterou se zasahuje do práv a svobod osob, fyzických i právnických, při které je aktivně využíváno oprávnění nebo prostředků uvedených v zákoně o obecní policii k odvrácení nebezpečí nebo překonání protiprávního jednání, kterým je ohrožován veřejný pořádek, bezpečnost osob či majetku. Jiným opatřením může být v souvislosti s pácháním trestného činu nebo přestupku v podstatě cokoliv (zejména se bude jednat o oznámení takového jednání). Tato povinnost strážníka je samozřejmě limitována místní působností obecní policie a mezemi zákona o obecní policii nebo zvláštního zákona. I v tomto případě je třeba tuto povinnost posuzovat současně s povinností dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o obecní policii. To se však netýká povinnosti učinit jiné opatření. Protože tuto povinnost vykonává strážník z úřední povinnosti, musí strážník reagovat nejenom na případy, u kterých je přítomen, ale např. i na oznámení na operační středisko (k tomu blíže viz VETEŠNÍK, Pavel, JEMELKA, Luboš. § 7 [Provedení zákroku nebo úkonu]. In: VETEŠNÍK, Pavel, JEMELKA, Luboš. Zákon o obecní policii. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 180–181.).

63. Nadto je zapotřebí k § 150 odst. 2 tr. zákoníku dodat, že povinnosti plynoucí z povahy zaměstnání se zcela nekryjí se zvláštními povinnostmi konat ve smyslu § 112 tr. zákoníku, neboť taková zvláštní povinnost může vyplývat i z jiného důvodu než ze zaměstnání (např. z předchozího nebezpečného jednání), a naopak se může vyskytovat povinnost odůvodněná povahou zaměstnání, která není zvláštní povinností (např. povinnost zdravotnických pracovníků poskytovat kdykoli první pomoc). Ustanovení § 150 odst. 2 tr. zákoníku je tudíž speciální ve vztahu k ustanovení § 150 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2037–2038, marg. č. 7).

64. Zvláštní povinnost konat, jejíž opomenutí zakládá podle § 112 tr. zákoníku odpovědnost za následek (účinek), je tedy třeba odlišovat od obecné povinnosti konat, vyplývající z těch ustanovení trestního zákoníku, kterými se ukládá pod hrozbou trestem povinnost k určitému konání (pravé či čistě omisivní trestné činy). Takovým příkladem je právě i nyní projednávaný § 150 tr. zákoníku, jež stanoví obecnou povinnost poskytnout pomoc. Porušení této obecné povinnosti vede k trestní odpovědnosti jen za takový pravý omisivní trestný čin, ale nemůže založit trestní odpovědnost za účinek tím způsobený, a to ani v případě, pokud by jej povinný zamýšlel svým opomenutím způsobit. Pachatel tu odpovídá pouze za porušení příslušné obecné povinnosti, která je sice také povinností právní, ale jde o povinnost adresovanou obecně všem lidem, popř. v zákoně určitým způsobem charakterizovaným (např. v § 150 odst. 2 tr. zákoníku povahou jejich zaměstnání, ze kterého vyplývá povinnost poskytnout pomoc, v § 151 tr. zákoníku všem řidičům dopravního prostředku). Není zde totiž předem stanovena konkrétní zvláštní povinnost pachatele chránit a pečovat o určitou osobu nebo předmět, popř. chránit určité osoby nebo předměty před zdroji nebezpečí, anebo kontrolovat určitý zdroj nebezpečí v určitém čase a na určitém místě (blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1638).

65. Zde je namístě zároveň akcentovat, že v posuzované věci bylo jednání obviněných kvalifikováno jako přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku, což je ohrožovací delikt, a tudíž následek v podobě smrti poškozeného je v této konkrétní věci irelevantním, neboť trestněprávně relevantní následek z hlediska § 150 tr. zákoníku je, zjednodušeně řečeno, ohrožení poškozeného na životě či zdraví. Pro jistou přesnost je ovšem nutno uvést, že trestní odpovědnost pachatele je však v případě neposkytnutí pomoci nutno řešit v závislosti na tom, zda v příčinné souvislosti s neposkytnutím potřebné pomoci z jeho strany došlo ke vzniku poruchy na zdraví či životě poškozeného. V případě, že se tak stalo, bude pachatel odpovídat za příslušný poruchový delikt spáchaný porušením zvláštní povinnosti konat ve smyslu § 112 tr. zákoníku, tedy za tzv. nepravý omisivní delikt. V takovém případě bude nezbytné zkoumat, jaké zavinění lze na straně pachatele shledat ve vztahu ke způsobenému následku, a podle toho pak vznikne odpovědnost za některý z poruchových deliktů uvedených v § 140 až 148 tr. zákoníku (k tomu viz § 150 [Neposkytnutí pomoci]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 20–21.).

66. V dané věci však soudy nižších stupňů neshledaly obviněné vinnými z některého z poruchových deliktů, nýbrž je shledaly vinnými pouze z tzv. pravého omisivního deliktu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku v duchu shora citovaných závěrů (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1638). I proto, mj. s ohledem na shora citované obecné závěry, není přiléhavá argumentace státního zástupce, že byli obvinění v dané věci ohrožení rizikem přísnější právní kvalifikace jejich jednání coby (také) poruchového deliktu.

67. Zároveň je podle Nejvyššího soudu zapotřebí reagovat na námitku obviněných stran nesprávného právního posouzení jejich jednání coby přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku, když obvinění namítají, že neměli povinnost poskytnout pomoc poškozenému z povahy svého zaměstnání. Jak vyplývá z dikce tohoto zákonného ustanovení přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Trestní zákoník v § 150 odst. 2 tr. zákoníku hovoří o povinnosti vyplývající z povahy zaměstnání, které pachatel vykonává, čímž se v praxi rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá (obdobně viz závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022).

68. Ze shora uvedenými východisky ovšem úzce souvisí námitka obviněných týkající se toho, zda v dané věci byl vůbec naplněn objekt přisouzeného trestného činu, když dovolací argumentace obviněných se opírá opakovaně o tvrzení, že v době jejich příjezdu na místo činu coby hlídky městské policie se jednalo v případě poškozeného o osobu již zemřelou, je vhodné zmínit další teoretická východiska. Jak již bylo uvedeno, pro naplnění objektivní stránky je vyžadováno, aby se osoba, již má být poskytnuta potřebná pomoc, tj. v této věci poškozený, nacházela v nebezpečí smrti nebo aby jevila známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění. Protože dovolatelé namítají, že se v případě poškozeného jednalo o osobu již zemřelou, je zapotřebí připomenout obecné závěry k pojmu smrti v trestním právu.

69. Komentářová literatura k trestnímu zákoníku vykládá pojem smrti v souvislosti s trestným činem vraždy podle § 140 tr. zákoníku, přičemž u dalších trestných činů na tento výklad odkazuje. Pojem smrti je pak konkrétně vykládán na základě poznatků lékařské vědy jako biologická smrt mozku (cerebrální smrt či mozková smrt) – takový stav organismu, u kterého je obnovení všech životních funkcí již vyloučeno (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením č. R 16/1986). Naproti tomu tzv. klinickou smrt nelze považovat za smrt ve smyslu § 140 tr. zákoníku, poněvadž za současného stavu lékařské vědy i po zastavení životně důležitých funkcí, které indikují právě klinickou smrt (tedy zastavení činnosti srdce, dýchání), které dříve vedly nutně ke smrti, je možné obnovení těchto činností, a tím je možná i záchrana života. K tomu je možno dodat, že podle platné české úpravy vymezení okamžiku smrti a metoda jeho zjištění je výlučně věcí lékařské vědy. Kategorie tzv. klinické smrti, která je pouhým faktem zástavy vitálních funkcí, jejichž obnova je případně možná, se nyní nahrazuje v trestním právu kategorií biologické smrti mozku (cerebrální smrt), jíž se rozumí smrtelný stav, z kterého návrat do života je vyloučen (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením č. R 41/1976). Smrt mozku je rozhodující zejména v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle. Za smrt mozku se považuje nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene. Nadto lze dodat, že i čin spáchaný na mrtvole přímo v úmyslu usmrtit člověka je za podmínek uvedených v § 21 odst. 1 tr. zákoníku trestný jako nezpůsobilý pokus trestného činu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1862, marg. č. 2.).

70. Pro úplnost lze ještě k tzv. nezpůsobilému předmětu útoku odkázat na výklad uvedený u § 21 tr. zákoníku vztahující se právě k pokusu trestného činu, podle nějž pokus na nezpůsobilém předmětu útoku znamená omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu (např. pokus vraždy na osobě, která již dříve zemřela). V okamžiku útoku konkrétní společenský zájem, na který se útočilo, buď vůbec neexistoval, anebo nebyl takové kvality, jakou si představoval pachatel (v podrobnostech viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 488, marg. č. 3). K tomu, že lze v případě přečinu neposkytnutí pomoci uvažovat o tzv. nezpůsobilém předmětu útoku právě z toho důvodu, že je osoba domněle se nacházející v nebezpečí smrti ve skutečnosti mrtvá, lze přiměřeně odkázat rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1339/2015, kde se obdobnou problematikou (tj. kvalifikace jednání podle § 151 tr. zákoníku a § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku) tento soud zabýval.

K subjektivní stránce přečinu podle § 150 tr. zákoníku

71. K námitce týkající se subjektivní stránky Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, 2023, Praha: C. H. Beck, s. 366) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním.

Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.

10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Jak přímý, tak ale i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Závěry o zavinění totiž nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí (k tomu viz závěry Ústavního soudu z rozhodnutí ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1038/17).

72. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). K tzv. smíření je potom zapotřebí připomenout i to, že představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti.

73. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/2014). Při eventuálním úmyslu tedy pachatel, jinak vyjádřeno, svým jednáním zásadně míří na jiný účel či sleduje jiný cíl, ale je mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítá s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představuje jako možný, mohla zabránit.

Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Pro nepřímý úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele.

V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343). Lze tedy uzavřít, že nepravá lhostejnost představuje situaci, kdy je pachateli jedno, která z možných alternativ nastane, tedy zda nastane následek relevantní pro trestní právo, či nikoli.

Jedná se proto o určitý stav nerozhodnosti pachatele. K oběma možným alternativám, kterých si je pachatel vědom, má ale opět aktivní volní vztah projevený navenek chováním (konkrétním jednáním), tzn. zaujímá kladné stanovisko jak k tomu, že nastane relevantní následek, tak k tomu, že následek nenastane.

74. Pokud se ovšem týká tzv. pravé lhostejnosti, byť lze připustit, že v právní literatuře se názory na tuto otázku různí, tak převažující je názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku – tzv. pravá lhostejnost – nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu; kde je pravá lhostejnost, není ani nejslabší volní vztah pachatele k následku, tedy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nedojde, a proto tzv. pravá lhostejnost je zpravidla zařazována do vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze tedy mít za to, že podstatou tzv. pravé lhostejnosti je situace, kdy u pachatele zcela absentuje jakýkoli zájem na dalším vývoji skutkového děje. Je mu zcela jedno, zda se vůbec něco stane, co se stane, jak se to stane a jaké to bude mít následky. Podstatou pravé lhostejnosti je proto neexistující vůle pachatele způsobit trestněprávně relevantní následek. Absolutní nedostatek vůle ve vztahu k následku pak vylučuje právní hodnocení pravé lhostejnosti jako nepřímého úmyslu, avšak v návaznosti na další okolnosti konkrétní situace přichází v úvahu právě použití ustanovení o vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže k trestnosti činu postačuje tato forma zavinění.

75. Vyjadřuje-li tedy smíření zvláštní typ vůle (nejslabší volní vztah pachatele), který je však ještě volním vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na druhé straně ve smyslu tzv. úplné, pravé lhostejnosti posuzované jako vědomá nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální (dolus eventualis) za podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn

76. Lze tedy uzavřít, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle, tedy i u nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení konkrétních okolností, za kterých k jednání pachatele došlo, přičemž v případě přečinu podle § 150 tr. zákoníku je nutno vzít v úvahu i to, jaké měl pachatel relevantní vstupní informace, co zjistil a mohl na místě zjistit vlastními smysly, popř. od jiných osob, jak reagoval poškozený, ale např. i to, zda ze strany pachatele jednalo např. o první takovou řešenou situaci apod.

77. Pro správné posouzení otázek úmyslného zavinění se tudíž zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění, jakou pohnutkou (motivem) byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. Zde je namístě uvést, že v právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, je tím nepochybně ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu. srov. V. Solnař, Academia Praha 1972, str. 246. Naproti tomu nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na absenci jeho úmyslu, jestliže je tento jeho úmysl dostatečně zřejmý z ostatních okolností činu. Rovněž Ústavní soud přikládá zjištění pohnutky činu velký význam. Např. v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 681/2006 se uvádí, že „objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejich základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo možno dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele“. V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 433/02 Ústavní soud konstatuje, že „zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry však nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí“.

78. Nedbalostní zavinění trestní zákoník vymezuje při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin. Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Nemá-li čin znaky činu úmyslného, nutno jej při vztahu lhostejnosti posuzovat jako kulpózní, zanedbal-li pachatel ovšem náležitou opatrnost. K tomu srov. SOLNAŘ. V. Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha, 1972, str. 222, obdobně též SOLNAŘ. V., FENYK. J., CÍSAŘOVÁ. D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha, 2003, str. 286).

79. Vědomá nedbalost se tedy shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl.

80. Z výše uvedeného vyplývá, že úmysl nepřímý a nedbalost vědomá spolu hraničí, přičemž hranice mezi nimi je podstatně obtížněji rozeznatelná než hranice mezi úmyslem přímým a nepřímým a než hranice mezi nedbalostí vědomou a nevědomou. Smíření se (tedy jedna z forem srozumění) s možným nastoupením nějakého následku a spoléhání bez přiměřeného důvodu, že k takovémuto následku nedojde, totiž na první pohled mohou splývat. Přitom správné identifikování formy zavinění je mnohdy zcela zásadního významu, neboť nám pomáhá odlišit úmyslnou variantu od nedbalostní v rámci jednoho trestného činu, případně u těch trestných činů, jež jsou myslitelné toliko jako úmyslné, je toto dokonce rozhodující pro zodpovězení otázky, zda trestní odpovědnost vznikla, či nikoli. Rozlišení úmyslu nepřímého od nedbalosti vědomé je tak kardinálního významu. Nejlapidárněji vyjádřeno spočívá základní rozdíl mezi těmito dvěma v tom, že pachatel jednající v nedbalosti vědomé nespoléhá jen na náhodu, že k následku nedojde, ale spoléhá na určitý další důvod, který tomu podle jeho hodnocení (objektivně nesprávného) má zabránit. Pachatel, jednající v nepřímém úmyslu, pak nepočítá s ničím, co by mohlo následku zabránit (srov. sp. zn. III. ÚS 1076/08), a spoléhá se tak jen na šťastnou náhodu (srov. NS sp. zn. 3 Tdo 859/2018). V tomto ohledu je třeba vyjít z tzv. doktríny zachování potřebné míry opatrnosti, která má subjektivní a objektivní hledisko (srov. například sp. zn. III. ÚS 2065/15) (k tomu blíže viz PROVAZNÍK, Jan. § 15 [Úmysl]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022).

81. Pro doplnění shora uvedeného je potřeba dodat, že u trestných činů ohrožovacích, mezi něž se řadí i § 150 tr. zákoníku, postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovalo na samotnou poruchu (např. při obecném ohrožení podle § 272 tr. zákoníku postačí, aby pachatel zamýšlel vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví způsobením požáru, a není třeba, aby zamýšlel tyto lidi skutečně usmrtit nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví. Postačí tedy tzv. úmysl ohrožovací. Zavinění ve vztahu k poruše v sobě nutně zahrnuje zavinění ve vztahu k ohrožení. Opačně to však neplatí.

82. U přečinu podle § 150 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. Pachatel zde úmyslně opomene potřebnou pomoc, ač si je vědom, že určitá osoba je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, a proto pomoc potřebuje, a přitom ji mohl poskytnout bez nebezpečí pro sebe nebo pro jiného. Pokud by se však pachatel domníval, že určitá osoba se nachází v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, a že proto potřebuje pomoc, avšak ve skutečnosti tomu tak není např. proto, že je již mrtvá, jde o pozitivní skutkový omyl pachatele. Proto nemůže jít o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li již mrtev. Jestliže však obviněný v takovém případě úmyslně odešel z místa činu, aniž by se přesvědčil o stavu poškozeného, dopustil se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 21 odst. 1, § 150 (srov. přiměřeně R 38/1963 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 486/2014).

83. V případě § 150 odst. 2 tr. zákoníku jde stejně jako u § 150 odst. 1 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. Pachatel zde úmyslně opomene potřebnou pomoc, kterou je podle povahy svého zaměstnání povinen poskytnout, ač ví, že určitá osoba je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, a proto pomoc potřebuje. Ve vztahu k případnému pozitivnímu skutkovému omylu potom platí stejné závěry, jaké byly uvedeny již v souvislosti s § 150 odst. 1 tr. zákoníku.

K aplikaci obecných závěrů na posuzovanou věc

84. Pro účely aplikace výše naznačených obecných závěrů na projednávanou věc je zapotřebí nejprve ve stručnosti shrnout kauzální průběh událostí ze dne 25. 5. 2023, potažmo až do dne 30. 5. 2023.

85. Podle úředního záznamu s časovou osou oznámení ze dne 1. 6. 2023 (č. l. 85 až 88 spisového materiálu) byl poškozený dne 25. 5. 2023 v čase 6:09:45 prokazatelně zachycen na Městském kamerovém systému (dále jen „MKS“) u zaparkovaného vozidla na ulici XY (Praha XY), kdy poté pokračuje mimo záznam do ulice XY v čase 6:10:49. V čase 6:12 bylo učiněno oznámení na linku 156 o muži, který právě v ulici XY kope do zaparkovaného vozidla – později bylo ozřejměno, že kopání se dělo v čase 6:06 – kam byla vyslána nejprve hlídka MP Praha Astra 10 ve složení svědci U.

a S. a poté v čase 6:16:44 i hlídka Astra 90 ve složení obvinění Ž. a S. V čase 6:25 bylo oznámeno na lince 156 nalezení oběšeného muže, přičemž toto oznámení učinil svědek V. V čase 6:26:47 byla na místo nálezu oběšeného muže vyslána hlídka Astra 90 ve složení obvinění Ž. a S., kteří na místo dorazili nejpozději v čase 6:29:34. Na osobní kameře obviněného S. je zachyceno, že jako první přichází k oběšenému muži, na něj se podívá a poté se otáčí zpět k oznamovateli, svědku V., který stojí na cestě, když obviněný se poškozeného nedotkl.

Záznam trvá pouze 22 vteřin. V čase 6:36:25 obvinění pořizují fotografii oběšeného poškozeného. V čase 6:36:54 potom začíná záznam z osobní kamery svědka U., který nejprve přeparkuje vozidlo a následně poskytuje první pomoc oběšenému. V čase 6:36:54 podle záznamu poškozený stále visí na provaze a dva strážníci stojí kolem něj. Na úrovni vozovky je už v té době natažena páska MP Praha k vymezení místa činu. V čase 6:37:30 je na kamerovém záznamu obviněného S. patrné, jak přistupuje k oběšenému a tohoto přidržuje mezitím co další strážník odřízne lano v čase 6:37:40.

Poté se strážníci snaží poškozenému sejmout utaženou oprátku lana z krku. V čase 6:39:03 dochází k odříznutí tohoto lana a je ze strany strážníků prováděna první pomoc v podobě nepřímé masáže srdce a nalepením elektrod AED s následným provedením výboje. V čase 6:41:55 k poškozenému přichází první posádka ZZS a v čase 6:57:52 je naložen do sanitního vozu. Z uvedeného úředního záznamu je tedy patrné, že k oběšení poškozeného došlo v čase mezi 6:11 a 6:24, kdy v tomto časovém rozmezí musel dojít 150 m k předmětnému stromu a následně uvázat lano na větvi a kolem krku a poté se oběsit.

Od prvního kontaktu hlídky Astra 90 s oběšeným (6:29:41) do poskytování první pomoci (6:37:40) uběhlo 8 minut. Dále je zjevné, že obviněný Ž. volá v čase 6:33:51 na linku ZZS Praha, kdy tento hovor končí v čase 6:38 (viz úřední záznam o vyhodnocení volání na linku 155 ze dne 10. 8. 2023 na č. l. 89 až 91 spisového materiálu a dále také zvukový záznam z tohoto hovoru na CD přiloženém ve spisovém materiálu).

86. Z úředního záznamu o vyhodnocení volání na linku 156 vyplývá, že hovor oznamovatele, svědka V., na linku 156 (MP Praha XY) započal v čase 6:24 a trval celkem 1 minutu a 8 vteřin, kdy v rámci tohoto hovoru oznamovatel uvádí, že nalezl „oběšence“, resp. „oběšeného chlapa“ a že v místě nálezu venčil psa, načež ho operátorka ubezpečí, že na místo pošle hlídku, čímž hovor končí. Svědek V. později v rámci podaného vysvětlení uvedl, že v parčíku, kde byl nalezen poškozený, venčil psa přibližně v čase 6:00 až 6:15 (neměl u sebe telefon ani hodinky), přičemž si nejprve během venčení všiml toho, že je v parčíku něco u stromu, nevšímal si toho a venčil dál.

Po chvíli šel opět kolem a spatřil muže, který tam „jakoby stál“, ze zvědavosti přišel blíž a zjistil, že se jedná o oběšeného muže (viděl, že od něj vede provaz), proto oslovil kolemjdoucí slečny, od nichž si vypůjčil mobilní telefon a zavolal na linku 156, protože věděl, že je nedaleko služebna MP. Asi do tří minut přijela hlídka MP (Astra 90) a strážníkům řekl, co se děje, přičemž jeden z nich šel k oběšenému muži s rukavicemi, podíval se na něj a vzápětí zavolal operačnímu, že je na místě oběšenec.

Potom svědek zaslechl, že jim operační říká, ať zavolají záchrannou službu, načež svědek sdělil strážníkům své nacionále a odešel. Svědek V. současně vypověděl, že si myslí, že oběšený muž sice na místě nevisel extra dlouho, ale že se domnívá, že tam byl dostatečně dlouho na to, aby mu „to zafungovalo“. Dále uvedl, že mu nepřišlo, že by ze strany strážníků došlo k nějakým prostojům, že se poškozený nehýbal a zdálo se mu, že je dokonce našedlý (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 31. 5.

2023 na č. l. 51 až 54 spisového materiálu provedený postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř.).

87. Obviněný Ž. pak v rámci hlavního líčení 22. 2. 2024 uvedl, že jeho kolega, obviněný S., v čase 6:29:59 přistoupil k poškozenému, prohlédl si jej a do vysílačky řekl, že oběšeného muže našli a že podle jeho vzhledu vypadá, že už visí na místě delší dobu, přičemž následně jim odpověděl operační, který chtěl upřesnit místo, a obvinění mu řekli, že by bylo vhodné, aby zavolal na místo Policii ČR. Následně k poškozenému přichází i obviněný Ž., který si ho taktéž prohlédl. Jmenovaný obviněný v rámci svého výslechu rovněž uvedl, že poškozený vypadal mrtvý, neboť byl bledý ve tvářích, měl převrácené oči, úplně bílé zorničky a nejevil žádné známky života, respektive že ani nedýchal.

Proto během následujících minut nejprve ztotožnili oznamovatele, šli s kolegou obviněným S. zajistit místo činu, když v danou chvíli nemohli vyloučit cizí zavinění. Jejich operační se jim nazpět, tj. poté, co již oznámili, že nalezli oběšenou osobu, později ztotožněnou jako poškozený, ozval až v čase 6:33, tj. s prodlevou 2–3 minut, kdy jim sdělil, že mají zavolat na místo záchranku, avšak sám operační v mezičase ZZS nezavolal, načež obviněný ihned vytočil číslo 155 a byl přepojen na linku 112, kde popsal danou situaci.

Během toho, co situaci popisoval, kolega S. vymezoval místo činu, mj. proto, aby se na místo nedostaly děti z přilehlé základní školy. V čase 6:35 na místo přijela druhá hlídka, Astra 10. Obviněný výslovně uvedl, že se za celý život (ani profesní) nesetkal se situací nálezu oběšence, že neví, jak v daném případě postupovat, a že pokud by viděl nějaké záškuby u poškozeného nebo kdyby oznamovatel popsal situaci jinak, než že nalezl již oběšeného muže, tak by jednal jinak, ale že v dané situaci pracoval s informací, že se jedná o mrtvého muže, kdy se o tom i sám na místě přesvědčil, a to vizuální kontrolou hrudníku poškozeného – tedy zda dýchá, či nedýchá.

Co se týče kontroly životních funkcí poškozeného, k tomu uvedl, že v rámci proškolení byli informováni o tom, že se tep již nekontroluje, neboť by spíše v takové situaci cítili svůj vlastní tep. Nad rámec uvedeného obviněný rovněž zdůraznil, že i oznamovatel, svědek V., mohl poškozenému poskytnout první pomoc a že navíc uvedl, že na místě nejprve venčil psa, poškozeného viděl už během venčení, až posléze se k němu přiblížil, nabyl dojmu, že je poškozený mrtvý, a volal na linku 156 s oznámením ohledně nálezu oběšence.

Obviněný také zdůraznil, že jeho prvotní informace od operačního byla, že v parčíku visí oběšenec a že jim cca 3 minuty jim trvalo, než se po pokynu operačního dostali na místo činu a že jsou proškoleni jako strážníci v tom směru, že člověk může zemřít po zaškrcení již během dvou tří minut, kdy toto řešili v rámci přípravy ohledně provádění tzv. kravaty (viz protokol z hlavního líčení ze dne 22. 2. 2024 na č. l. 201 až 203 verte spisového materiálu).

88. Obviněný S. v rámci hlavního líčení dne 22. 2. 2024 uvedl, že dne 25. 5. 2023 v čase okolo 6:25 obdrželi od operačního informaci, že by se v parku poblíž služebny XY měl nacházet oběšený muž, pročež byli na místo s kolegou Ž. vysláni. V čase 6:29 přijeli do ulice XY, kde na ně mával oznamovatel, svědek V., který jim ukázal oběšeného muže. Obviněný Ž. zůstal u svědka V., aby jej tzv. vytěžil, a on sám šel provést vizuální kontrolu oběšeného muže, kdy byl podle něj bledý v obličeji, měl bílé oči s bílou duhovkou a slabě šedivou čočkou, promodralé ruce.

Proto si byl v daný moment jistý, že poškozený je mrtev. Následně volal operačnímu, že se oběšený muž na místě skutečně nachází a že podle něj už tam je delší dobu. Ke kontrole tepu poškozeného se tento obviněný vyjádřil obdobně jako obviněný Ž. Po rozhovoru s operačním šel pro pásku do vozidla, aby vymezil místo trestného činu. V průběhu tzv. páskování se jim ozval operační nazpět do vysílačky, že na místo přivolal Policii ČR a že mají zavolat na místo ZZS, kterou ihned poté obviněný Ž. také zavolal.

Na základě doplňujících dotazů uvedl, že oznamovatel, svědek V., si všiml poškozeného (oběšeného muže) nejprve zdáli, když venčil psa, a myslel si, že se tam muž jen „kochá“, a potom podruhé, když se vracel z venčení psa, kdy si všiml, že je muž oběšený, a tak zavolal na linku 156, přičemž protože u sebe neměl mobilní telefon, musel ho sehnat od kolemjdoucích slečen. Obviněný dále vypověděl, že i v jeho případě se jednalo o první podobnou situaci v životě, kdy se setkal s oběšenou osobou, a zároveň o první situaci pokusu záchrany života.

Obdobně jako obviněný Ž. se i obviněný S. vyjádřil ke své znalosti toho, za jak dlouho člověk může být uškrcen, neboť na základě školení k provedení tzv. kravaty disponoval informací, že na uškrcení stačí i půlminuta. Dále uvedl, že jim operační konkrétní pokyny, co mají v dané situaci dělat, nepředal. Prvotní informace od operačního potom podle obviněného S. byla ta, že je na místě oběšenec, tedy oběšený muž, tedy skutek byl už dokonán (viz protokol z hlavního líčení ze dne 22. 2. 2024 na č. l.

204 až 206 spisového materiálu).

89. Ze shora uvedených informací podle Nejvyššího soudu vyplývá, že oba obvinění pracovali v době příjezdu na místo činu s informací, že se jedná o osobu oběšeného muže, tedy již o dokonané oběšení. Po příjezdu se přinejmenším vizuální kontrolou, tj. jakou barvu mají oči a ruce poškozeného a pohledem na hrudník, přesvědčili o tom, že se jedná o mrtvého člověka. Oba obvinění tak podle jejich konzistentních výpovědí byli přesvědčeni o tom, že se jedná o již zemřelou osobu. Své přesvědčení nabyli rovněž na základě informací od operačního (resp. od operační), který jim sdělil (resp. která jim sdělila), že jedou tzv. na oběšence, a od oznamovatele, svědka V., který také pracoval s tím, že se jedná o oběšence, tj. dokonané oběšení.

Současně vycházeli z pro ně „obecně známé informace“, že v případě škrcení člověka může dojít k jeho úmrtí již v řádu jednotek minut (půl minuty až tři minuty), a to právě díky jejich proškolení ohledně použití tzv. kravaty coby donucovacího prostředku. Lze mít tedy za to, že v době jejich příjezdu na místo činu, tzn. několik minut poté, co svědek V. na lince 156 oznámil nález oběšence, se na základě jim známých informací mohli důvodně domnívat, že se v případě poškozeného jedná, již o zemřelého člověka.

Nadto žádné indicie – např. v podobě záškubů či „chroptění“, které by nasvědčovaly tomu, že poškozený nedokonal oběšení, ale naopak se o něj teprve pokusil, a tudíž je i nadále v ohrožení života, nebyly podle spisového materiálu v době příjezdu obviněných na místo přítomny nebo to alespoň ze spisového materiálu nevyplývá. Z tohoto podle Nejvyššího soudu vyplývá, že po subjektivní stránce s velkou pravděpodobností nemohli obvinění tzv. na první pohled nabýt dojmu, že se jedná o osobu v ohrožení života ve smyslu § 150 tr.

zákoníku a že by tedy bylo nutno poskytovat jí první pomoc. Tomuto závěru nakonec nasvědčuje i chování samotného oznamovatele, svědka V., který se taktéž domníval, že poškozený je mrtev, když informoval operačního městské policie, že našel oběšence a sám žádnou pomoc poškozenému ani neposkytoval, ale ani se o to nepokusil kromě přivolání hlídky městské policie. Obecně lze připustit, že samotné přesvědčení obviněných, že poškozený byl v době jejich příjezdu již mrtev, by nemohlo vést k závěru, že u nich nebyla dána subjektivní stránka ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, a to včetně nejmírnější formy tzv. smíření ve smyslu shora citovaných judikaturních závěrů a závěrů z komentářové literatury k trestnímu zákoníku. Jinak vyjádřeno, v dané věci jde o posouzení toho, zda u obviněných byl dán prvek vůle případně porušit zájem chráněný trestním zákonem, či vůle absentovala a jednalo by se tak o případ vědomé nedbalosti.

90. Jak již bylo naznačeno, při posuzování toho, zda se jednalo ze strany obviněných o jednání v nepřímém úmyslu či o jednání ve vědomé nedbalosti je nutno vždy velmi pečlivě hodnotit konkrétní okolnosti případu. Je nutno vzít v úvahu zejména vstupní informace, které měli obvinění v daném okamžiku k dispozici (od operační, svědka), když je také nezbytné hodnotit jejich životní zkušenosti, odborné vzdělání, ale i to, zda se s případem oběšení již v minulosti setkali a další relevantní skutečnosti jako například, zda situaci konzultovali se subjektem, který primárně má poskytovat lékařskou pomoc osobám v ohrožení života a s jakou časovou prodlevou a z jakých důvodů apod.

91. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování mimo jiné vyplývá, že se incident stal v době samotného závěru noční služby obviněných, na niž nastoupili předchozí den o půl osmé večer, tzn. 19:30 (viz jejich výslechy v rámci hlavního líčení dne 22. 2. 2024), z čehož lze usuzovat na přinejmenším snížené reakční schopnosti obviněných z hlediska jejich pohotovosti, přestože se jedná o strážníky městské policie. Není také pochyb o tom, nebo přinejmenším tvrzení obviněných nebylo vyvráceno, že oba obvinění se se situací nálezu oběšeného muže setkali poprvé, nebyli na tuto modelovou situaci ani nijak proškoleni (viz jejich výpovědi v rámci hlavního líčení dne 22. 2. 2024, jakož i vyjádření jejich nadřízeného, ředitele OŘ MP Praha 1, ze dne 11. 12. 2023 na č. l. 104 spisového materiálu, podpůrně také viz příručka Útvaru vzdělávání – Městská policie hl. m. Prahy s praktickými příklady ve spisovém materiálu). Nelze také pominout, že oba obvinění měli prvotní informaci od operačního, ale i svědka V. stran toho, že se jedná o oběšeného muže, z čehož bylo možno usuzovat z hlediska běžných znalostí na dokonané oběšení, když jistým způsobem se jeví logické, že pokud by poškozený jevil známky života, toto by svědek V. operačnímu MP nepochybně sdělil a sám se pokusil poškozenému poskytnout nezbytnou pomoc.

92. Zároveň je nutno z hlediska kauzálního průběhu událostí předmětného dne uvést především to, že obvinění dorazili přímo k oběšenému muži (poškozenému) v čase 6:29:41, načež o nálezu oběšence vyrozuměli operační, což byl prvotní úkon, který na místě provedli, společně s tím, že vizuálně zkontrolovali osobu poškozeného a jeho vitální funkce, šli tzv. vytěžit svědka V., který jim poskytl bližší informace, a jali se vymezit místo činu páskou, aby do prostoru nevstupovaly další osoby, především pak děti z přilehlé základní školy mířící na vyučování, které by případně mohly zničit stopy po potenciální trestné činnosti.

Tak činili do doby, než se jim s dalšími pokyny ozvala operační, k čemuž došlo v čase 6:33. Jedná se tedy o 3 minuty, kdy obvinění, v domnění, že je oběšený muž (poškozený) již mrtvý, zajišťovali místo činu, namísto toho, aby se mu jali poskytovat první pomoc. Je však zapotřebí dodat, že neprodleně poté, co obviněné vyrozuměla operační o tom, že mají zavolat zdravotnickou záchrannou službu (ZZS), kontaktovali linku 155 (poté přepojeno na linku 112) a dále vycházeli z instrukcí ZZS k pokusu o záchranu života poškozeného.

Navíc, jak vyplývá ze spisového materiálu, samotný hovor na linku 155 trval téměř 4 minuty. Z celkového času 8 minut, po kterou poškozenému neposkytovali obvinění první pomoc, byla tato skutečnost zapříčiněna po dobu cca 3 minut tím, že obvinění čekali na další pokyny operačního a další 4 minuty telefonicky hovořili se ZZS. S těmito skutečnostmi se pak podle Nejvyššího soudu nalézací soud ani odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí adekvátním způsobem nevypořádaly. Stejně tak nezohlednily ani to, že již v průběhu samotného hovoru na linku 155 obviněný Ž.

instruoval své kolegy k tomu, aby přinesli přístroj AED, sňali poškozeného ze stromu a zahájili nepřímou srdeční masáž, k čemuž také skutečně došlo. Proto bylo namístě se velmi pečlivě vypořádat s tím, zda z takto krátkého časového úseku, po nějž obvinění tedy neposkytovali fakticky první pomoc poškozenému, lze usuzovat na jejich, byť nepřímý, úmysl v podobě srozumění či alespoň smíření s tím, že neposkytnou první pomoc osobě v nebezpečí smrti ve smyslu § 150 tr. zákoníku.

93. Současně je nutno považovat za důležité i to, že nelze zatím zcela vyloučit, že v době příjezdu obviněných na místo nálezu poškozeného, a to s ohledem na informace obsažené ve spisovém materiálu, se mohlo jednat o osobu již zemřelou, přinejmenším tedy stran tzv. tvrzené mozkové (cerebrální) smrti. Jinak vyjádřeno, přestože se tedy později v důsledku zákroku samotných obviněných, společně se svědky U. a S. z hlídky Astra 10, a zdravotnické záchranné služby podařilo obnovit životní funkce poškozeného v podobě jeho dechu a srdeční činnosti, které měly být udržovány tzv. na přístrojích až do dne 30.

5. 2023 (k tomu zejména viz pitevní protokol na č. l. 24 až 28 spisového materiálu), nelze zatím vyloučit, že mozková činnost poškozeného však v době příjezdu obviněných na místo činu již podle poznatků současné lékařské vědy obnovena být nemohla. Nelze tedy vyloučit ani tvrzení obviněných uplatněné v rámci podaného dovolání, že se v době jejich příjezdu na místo činu již jednalo, s ohledem na časovou prodlevu od okamžiku oběšení (nejzazší časový údaj je 6:24, nejdřívější 6:11) v případě poškozeného o osobu, u níž již došlo k tzv. mozkové smrti.

V tomto směru je totiž nutno poukázat na zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, konkrétně na § 10 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého se smrt [§ 2 písm. e)] zjišťuje prokázáním a) nevratné zástavy krevního oběhu, nebo b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (dále jen "smrt mozku"). Toto tvrzení obviněných uplatněné v rámci podaného dovolání nelze tedy zatím odmítnout. Jinak vyjádřeno, nelze zatím vyloučit, že poškozený, přinejmenším ve smyslu obviněnými v dovolání citovaného transplantačního zákona, zemřel „formálně“ pojímáno dvakrát – nejprve tzv. mozkovou smrtí (relevantní pro trestní právo) dne 25.

5. 2023 v čase do 6:29 - tedy cca 5 minut po jeho možném oběšení, k němuž muselo dojít nejdříve v čase 6:11 (respektive až 6:12) a nejpozději v čase 6:24 (neboť vzápětí svědek V. volal na linku 156), tedy před příjezdem hlídky MP Praha Astra 90, a poté zemřel podruhé tzv. klinickou smrtí (ukončení srdeční činnosti a dýchání) odpojením z přístrojů dne 30. 5. 2023, tedy až po provedené transplantaci orgánů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že byť není pochyb o čase telefonického volání svědka V. na dispečink MP, tak je zřejmé, že přinejmenším mezi jeho rozhodnutím zavolat a vlastním uskutečněním telefonického hovoru musel nastat určitý časový úsek, když svědek neměl mobilní telefon.

94. Lze mít za to, že pokud by tomu tak bylo, tedy poškozený by v době příjezdu obviněných byl již ve stavu tzv. mozkové smrti, tak by se nemohlo jednat o osobu, která by byla v nebezpečí smrti, a tudíž nemohl být jednak naplněn objekt trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku. Zde je ovšem namístě uvést, že jelikož otázka určení, zda se skutečně poškozený nacházel v době příjezdu obviněných ve stavu tzv. mozkové smrti je otázkou odbornou, kterou si nemůže soud sám zodpovědět, nebo ji dovozovat z lékařské dokumentace dodané do spisového materiálu, je k zodpovězení této otázky přinejmenším vhodné přibrat znalce, který by vypracoval znalecký posudek.

95. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že podaným dovoláním je nutno přisvědčit, neboť v předmětné věci dosud soudy nižších stupňů nezjistily skutkový stav nade vší pochybnost ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., když nepostavily najisto, zda se skutečně obviněný v době příjezdu obviněných nenacházel v tzv. mozkové smrti poškozeného, což je údaj relevantnímu z hlediska objektu a objektivní stránky přisouzeného přečinu. Lze totiž mít za to, že pokud nebude vyvráceno tvrzení obviněných, že poškozený byl v době jejich příjezdu již osobou zemřelou, tedy nacházel se v tzv. mozkové smrti, nebude možno dovodit naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku jednáním obviněných. Pokud ovšem bude toto tvrzení obviněných vyvráceno, budou se soudy muset zabývat blíže a podrobněji otázkou naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, a to z pohledu shora naznačených východisek. Pro účely objasnění subjektivní stránky, tedy zda se u obviněných jednalo o úmysl nepřímý, či o vědomou nedbalost, se pak jeví přinejmenším vhodné a potřebné osobně vyslechnout svědka V., který by mohl podat bližší informace stran toho, jaké informace obviněným po jejich příjezdu na místo činu sdělil, jakož i to, jaký byl průběh událostí (nález oběšeného muže, volání na linku 156, obstarávání mobilního telefonu, z něhož na linku 156 volal) a jejich časové zasazení do událostí předmětného dne. V tomto směru lze připustit, že záznam o podaném vysvětlení svědka V. byl přečten u hlavního líčení dne 22. 2. 2024 podle § 211 odst. 6 tr. ř. za souhlasu státního zástupce i obviněných, takže se nejednalo o procesní pochybení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě ani o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Nejvyšší soud je přesto přesvědčen, a to i při zohlednění zásady volného hodnocení důkazů, že tohoto svědka bylo namístě před nalézacím soudem vyslechnout, neboť se mohlo jednat o tzv. podstatný důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, který byl především nezbytný z hlediska zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a ke konstrukci úplných skutkových zjištění.

96. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné se ještě vyjádřit k námitce obviněných stran nesprávné právní kvalifikace jejich jednání podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku, když obvinění namítají, že nebyli součástí záchranného integrovaného systému a zároveň neměli povinnost zákroku z pohledu svého zaměstnání. Nejvyšší soud musí připustit, že skutečně obecní policie nepatří podle § 4 odst. 1, 2 zákona č. 239/2000 Sb., o záchranném integrovaném systému, do záchranného integrovaného systému. Tento závěr ovšem nevylučuje, aby jednání obviněných, pokud bude prokázáno, bylo posouzeno jako přečin podle § 150 odst. 2 tr.

zákoníku. Předně je třeba odkázat na body 61 až 63 tohoto rozhodnutí, které se týkají naplnění znaku poskytnout potřebnou pomoc podle povahy svého zaměstnání. Současně je třeba odkázat na ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policií, podle kterého je strážník v pracovní době povinen v mezích tohoto nebo zvláštního zákona provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání. Nejvyšší soud připouští, že z ustanovení § 7 zákona o obecní policii, ale ani z žádného jiného ustanovení citovaného zákona o obecní policii skutečně nevyplývá, že by byl strážník povinen poskytovat pomoc ve smyslu § 150 odst. 2 tr.

zákoníku, pakliže se ovšem nejedná o situaci, která by byla v příčinné souvislosti se spácháním (domnělého) přestupku nebo trestného činu, nebo za situace, kdy je osoba v bezprostředním ohrožení života nebo zdraví. Zde je ovšem nutno uvést, jak ostatně vyplývá i ze spisového materiálu (viz výpovědi obviněných ze dne 22. 2. 2024 v rámci hlavního líčení na č. l. 200 až 206 verte spisového materiálu, nebo i v rámci přípravného řízení, k tomu viz protokoly na č. l. 30 až 33 a č. l. 41 až 44 spisového materiálu), že samotní obvinění se domnívali, že by se mohlo jednat o násilnou smrt poškozeného způsobenou trestným činem třetí osoby.

Proto bylo namístě aplikovat § 7 odst. 1 zákona o obecní policii, tedy obvinění měli tzv. zakročovací povinnost, potažmo povinnost poskytnout první pomoc. Navíc, i pokud by se v nyní posuzované věci potvrdila hypotéza, že se jednalo v případě poškozeného o osobu již zemřelou v době příjezdu hlídky Astra 90 ve složení obviněný Ž. a S., nebylo by možno a priori vyloučit potenciální kvalifikaci jejich jednání podle § 150 odst. 2 tr.zákoníku, tedy ve spojení s § 21 tr. zákoníku, pakliže by se v jejich případě jednalo o pokus trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku za splnění dalších podmínek (subjektivní stránka).

To však je zapotřebí postavit najisto, potažmo nade vší pochybnost ve smyslu § 2 odst. 5 tr. zákoníku, což ovšem učiněno nebylo, jak již ostatně bylo shora uvedeno. Proto, jak již bylo naznačeno, bude zapotřebí doplnit dokazování o znalecký posudek, který určí přesné datum úmrtí poškozeného z hlediska námitek obviněných, a o výslech svědka V., který byl svědkem celé události a mohl by přispět k objasnění toho, zda byla u obviněných dána subjektivní stránka přečinu podle § 150 odst. 2 tr. zákoníku.

97. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zatížena vadou, která spočívala v nedostatečném zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., v důsledku čehož soudy svá rozhodnutí zatížily i vadou ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě těchto pochybení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, což vedlo k vadě extrémního rozporu a poté i k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněných coby přečinu neposkytnutí pomoci ve smyslu § 150 odst. 2 tr. zákoníku, tj. vady podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z důvodů shora uvedených bylo nutno k dovolání obviněných zrušit napadené usnesení odvolacího soudu i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně.

98. Proto Nejvyšší soud konstatuje, že napadená rozhodnutí byla zatížena vadami, které jsou podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a jelikož těmito vadami zatížil svůj rozsudek nalézací soud, přičemž odvolací soud tyto vady ve svém rozhodnutí nezhojil, jedná se i o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

99. Za této situace nebylo nutné vypořádat se se zbylou argumentací obviněných stran nesprávného právního posouzení věci spočívající v neaplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (subsidiarita trestní represe), § 33 tr. zákoníku (institut účinné lítosti), § 18 tr. zákoníku (svolení poškozeného) a neaplikaci § 46 tr. zákoníku (institut upuštění od potrestání).

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

100. Nejvyšší soud tak uzavírá, že z výše uvedených důvodů k dovolání obviněných podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 9 To 143/2024-246, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2024, č. j. 44 T 4/2024-213. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).