4 Tdo 856/2025

4 Tdo 856/2025-1511

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného T. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 287/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 151/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Již odsouzený R. B., dne 17. 5. 2021 v provozovně Autocentrum TA a.s. na adrese XY, Plzeň, uzavřel za společnost Belissa Fashion s.r.o. zastoupenou Radovanem Majtényim, jednatelem, smlouvu o operativním leasingu, a v rámci které společnost Belissa Fashion s.r.o. dne 9. 6. 2021 převzala od společnosti ŠkoFIN s.r.o. do užívání vozidlo Škoda Octavia, registrační značky XY, v hodnotě 878.800 Kč, za které měla hradit pravidelné měsíční platby ve výši 13.718,07 Kč první a 17.091,93 Kč všechny následující, kdy po uhrazení první splátky ve výši 13.718,07 Kč již další neuhradila, a následně toto vozidlo, přestože věděli, že jednají v rozporu s ujednanými podmínkami operativního leasingu, který uzavřeli se společností ŠkoFIN s.r.o., pronajali další osobě, kdy již odsouzený R. B. dne 30. 6. 2021 v místě XY předal poškozenému M. Š., do užívání toto vozidlo Škoda Octavia, kde podepsali smlouvu o podnájmu dopravního prostředku, v rámci které společností Belisa Fashion s.r.o. pronajala poškozenému M. Š. uvedené vozidlo na dobu do 30. 6. 2026 za nájemné ve výši 16.000 Kč měsíčně a jednorázově zaplacenou kauci ve výši 40.000 Kč, jež byly prostřednictvím již odsouzeného R. B. vyplaceny obžalovanému T. B., kdy však vozidlo bylo dne 11. 3. 2022 zajištěno policií a vráceno majiteli společnosti ŠkoFIN s.r.o., ale kauce poškozenému vrácena nebyla, kdy tímto jednáním způsobili poškozenému M. Š. škodu ve výši 40.000 Kč,

2. Již odsouzený R. B., na základě plné moci udělené mu společností Belissa Fashion s.r.o., zastoupené Radovanem Majtényim, jednatelem, dne 26. 5. 2021 v provozovně Autocentrum Barth a.s. na adrese XY, Pardubice, uzavřel smlouvu o operativním leasingu, v rámci které společnost Belissa Fashion s.r.o. dne 9. 6. 2021 převzala od společnosti ŠkoFIN s.r.o. do užívání vozidlo Volkswagen Passat, registrační značky XY, v hodnotě 703.500 Kč, za které měla hradit pravidelné měsíční platby výši 8.841,92 Kč první a 11.988,51 Kč všechny následující, kdy po uhrazení první splátky ve výši 9.523,42 Kč již další neuhradila, a následně toto vozidlo, přestože věděli, že jednají v rozporu s ujednanými podmínkami operativního leasingu, který uzavřeli se společností ŠkoFIN s.r.o., pronajali další osobě, kdy již odsouzený R. B. dne 30. 7. 2021 v XY předal poškozenému S. P., do užívání toto vozidlo Volkswagen Passat, kde podepsali smlouvu o podnájmu vozidla, v rámci které společnost Belisa Fashion s.r.o. pronajala poškozenému S. P. uvedené vozidlo za nájemné ve výši 16.800 Kč měsíčně a jednorázově zaplacenou kauci ve výši 137.000 Kč, jež byly prostřednictvím již odsouzeného R. B. vyplaceny obžalovanému T. B., kdy však vozidlo bylo dne 11. 3. 2022 zajištěno policií a vráceno majiteli společnosti ŠkoFIN s.r.o., ale kauce poškozenému vrácena nebyla, kdy tímto jednáním způsobili poškozenému S. P. škodu ve výši 137.000 Kč,

3. Již odsouzený R. B., na základě plné moci udělené mu společností Belissa Fashion s.r.o., zastoupené Radovanem Majtényim, jednatelem, dne 8. 6. 2021 v provozovně Autocentrum Barth a.s. na adrese XY, Pardubice uzavřel smlouvu o operativním leasingu, v rámci které společnost Belissa Fashion s.r.o. dne 25. 6. 2021 převzala od společnosti ŠkoFIN s.r.o. do užívání vozidlo Škoda Karoq, registrační značky XY v hodnotě 646.900 Kč, za které měla hradit pravidelné měsíční platby ve výši 2.513,15 Kč první a 11.810,73 Kč všechny následující, kdy po uhrazení první splátky ve výši 2.513,15 Kč již další přestala platit, a následně toto vozidlo, přestože věděli, že jednají v rozporu s ujednanými podmínkami operativního leasingu, který uzavřeli se společnosti ŠkoFIN s.r.o., pronajali další osobě, kdy již odsouzený R. B. dne 27. 6. 2021 ve Zlíně předal poškozené A. P., do užívání toto vozidlo Škoda Karoq, kde podepsali předávací protokol, v němž je uvedeno, že spol. Belissa Fashion s.r.o. pronajala osobě A. P. uvedené vozidlo na dobu určitou a to 48 měsíců za nájemné ve výši 15.799 Kč a jednorázově zaplacenou kauci ve výši 20.000 Kč, jež byly prostřednictvím již odsouzeného R. B. vyplaceny obžalovanému T. B., kdy však vozidlo bylo dne 26. 10. 2022 zajištěno policií a vráceno majiteli společnosti ŠkoFIN s.r.o., ale kauce poškozené vrácena nebyla, kdy tímto jednáním způsobili poškozené A. P. škodu ve výši 20.000 Kč,

přičemž na doručená písemná odstoupení od smluv a výzvy k vrácení vozidel ze strany společnosti ŠkoFIN s.r.o. obžalovaní nereagovali, vozidla nevrátili a dlužnou částku nesplatili, čímž poškozené společnosti ŠkoFIN s.r.o. jednotlivými dílčímu útoky uvedenými pod body 1. až 3. způsobili škodu v celkové výši 2.203.445,36 Kč včetně DPH“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. Š., škodu ve výši 40 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. P., škodu ve výši 20 000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. P., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného Radovana Majtényiho.

6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 2 T 151/2023, podali obvinění T. B. a Radovan Majtényi a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 287/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu u obou obviněných a při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u obviněného T. B. a pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství – pomoci – podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku u obviněného Radovana Majtényiho a výroku o náhradě škody podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. B. byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Radovan Majtényi byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému Radovanu Majtényimu dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace ve výměře 5 let. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných T. B. a Radovana Majtényiho zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 287/2024, podal následně obviněný T. B. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.

8. Obviněný v dovolání namítá, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nemohl osobně účastnit veřejného zasedání, ačkoli jeho přítomnost byla nezbytná a odvolací soud nemohl v jeho nepřítomnosti jednat. Odvolací soud přesto rozhodl v jeho nepřítomnosti, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu (dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Dovolateli nebyla dána možnost uplatnit svou obhajobu osobně a reagovat osobně na argumenty soudu, což mělo zásadní dopad na konečné rozhodnutí soudu. Dovolatel měl zájem se veřejného zasedání před odvolacím soudem osobně účastnit a osobně využít svého práva na obhajobu, což mu však nebylo umožněno.

9. Dále dovolatel uvedl, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech). Rovněž namítl, že soudy nesprávně právně posoudily skutkový stav a jejich závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy. Z žádného důkazu nevyplývá, že by se dovolatel T. B. měl dopustit trestního jednání. Podle názoru dovolatele v řízení před odvolacím soudem (ani před soudem prvního stupně) nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl jednat podvodně vůči poškozeným. Podle skutkových zjištění měl dovolatel spáchat trestný čin mj. tím, že nakládal s finančními prostředky od poškozených, které hradily platby nájemného za užívání vozidel, a tyto si nechával pro svou potřebu tím, že nehradil splátky leasingovým společnostem. Z provedeného dokazování však nic takového nevyplývá, naopak vyplývá, že ve věci figuroval obviněný B., který s finančními prostředky poškozených sám bez jejich vědomí, a i bez vědomí dovolatele, fakticky nakládal a užíval je pro své osobní potřeby. Závěr o jeho vině je založen na nesprávném posouzení rozhodných skutkových zjištění a na nesprávném právním posouzení.

10. Obviněný své dovolání ještě v rámci lhůty k podání dovolání doplnil podáním ze dne 20. 8. 2025 označeným jako „Doplnění dovolání obviněného T. B. proti usnesení (správně by mělo být uvedeno rozsudek) Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna. 2025, č. j. 8 To 287/2024-1109“.

11. V rámci doplnění dovolání dovolatel k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že závěr, že obviněný jednal v úmyslu spáchat zločin podvodu je založen na domněnce a nevychází z provedeného dokazování. V této souvislosti uvedl, že jeho záměrem nebylo podvodné jednání, ale legitimní podnikatelský plán. Dále namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů, zejména ohledně role obviněného jako hlavního organizátora, který měl veškeré finance pod kontrolou, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť určité skutečnosti nasvědčují mnohem aktivnější a samostatnější roli obviněného B., který zneužil důvěry obviněného.

12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že byla způsobena škoda v celkové výši 2 203 445,36 Kč. Podle názoru obviněného je tento výpočet nesprávný a skutečná škoda je podstatně nižší, proto skutek nemohl být kvalifikován jako způsobení značné škody.

13. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 2 T 151/2023, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že z protokolu z veřejného zasedání u odvolacího soudu ze dne 16. 1. 2025 se podává, že obviněný zaslal ve 4:00 hodiny ráno e-mail své soudem ustanovené obhájkyni, jehož přílohou je vypovězení plné moci. Z účasti u veřejného zasedání se ovšem neomluvil. Podle názoru státního zástupce je potřeba reflektovat dosavadní průběh trestního řízení, kdy se obviněný dopouštěl obstrukcí, mařil konání hlavních líčení a některé své omluvy s odkazy na zdravotní důvody ani přes výzvy soudu řádně nedoložil. Z účasti u veřejného zasedání se taktéž nijak neomluvil, a navíc se pár hodin před jeho konáním pokusil zmařit jeho průběh.

15. Pokud obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce proto nepovažoval za nutné se těmito námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.

16. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze obsahově relevantní námitky spatřovat v namítané absenci subjektivní stránky projednávané skutkové podstaty, tj. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když obviněný namítá, že neměl v úmyslu nikoho uvádět v omyl. Přesto obviněný i v těchto bodech pouze rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně. Navíc se z větší části jedná o zcela totožné námitky, které obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, zejména pak v podaném odvolání, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Soud prvního stupně své závěry prezentoval zejména v bodech 42 a následujících odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž úvahy zde vyslovené mají oporu v provedeném dokazování a jsou plně přezkoumatelné. Lze na ně tudíž plně odkázat. Soud druhého stupně se poté s učiněnými závěry de facto zcela ztotožnil. Pakliže obviněný namítá, že nikoho nechtěl uvést v omyl, tak opomíjí skutečnost, že totožného jednání se dopouštěl již v souvislosti s činností společnosti ZTM Profi, s. r. o., a to za užití totožného modu operandi, přičemž jakmile nastaly komplikace, začal totožně „podnikat“ se společností Belissa Fashion, s. r. o., což je tedy předmětem aktuálního řízení.

17. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

22. Namítl-li obviněný, že mu soudem nebylo umožněno zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a aktivně se hájit, je třeba danou námitku považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

23. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.

24. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř. Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

25. Logický a systematický výklad ustanovení § 263 tr. ř. vede k závěru, že veřejné zasedání odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, jenž není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo byl o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.). Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by tomu v obecné rovině bránilo a tento postup lze užít za předpokladu, že není v kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces.

26. Výše citovaná ustanovení se tedy uplatní zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zřetelný zájem na tom, aby se jej mohl v budoucnu zúčastnit např. tím, že požádá o jeho odročení. V této souvislosti je nutno posoudit, zda projednáním odvolání obviněného T. B. ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti byl jmenovaný natolik zkrácen na svých obhajovacích právech, aby to zakládalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

27. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný byl k veřejnému zasedání nařízenému na den 16. 1. 2025 v 9.00 hod. předvolán. Podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky připojeného k referátu na č. l. 1073 spisu obviněný převzal předvolání k veřejnému zasedání dne 13. 12. 2025. Byl tedy předvolán včas (§ 233 odst. 2 tr. ř.). Obhájce obviněného byl o jednání odvolacího soudu vyrozuměn dne 16. 12. 2025, jak prokazuje potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 1073 spisu.

28. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1106–1108 spisu, městský soud konstatoval, že se obviněný nedostavil k veřejnému zasedání, ač bylo doručení vykázáno a podle § 263 odst. 4 tr. ř. a contrario vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání se bude konat v jeho nepřítomnosti. Obhájkyně obviněného, která byla veřejnému zasedání přítomna, předložila ve svém mobilním telefonu k nahlédnutí e-mail od obviněného T. B., jehož přílohou je výpověď plné moci, který byl odeslán ve 4.00 hod. ráno. Předseda senátu konstatoval, že v posuzované věci byla obhájkyně obviněného ustanovena soudem a obhajobu bude vykonávat i nadále. Nebyly uvedeny (alespoň z protokolu to není patrné) žádné jiné okolnosti, jimiž by byla nepřítomnost obviněného vysvětlena či omluvena, nebo na základě nichž by požadoval odročení veřejného zasedání.

29. Pokud jde o tvrzení dovolatele, podle něhož měl zájem se veřejného zasedání před odvolacím soudem osobně účastnit a využít svého práva na obhajobu, Nejvyšší soud uvádí, že taková skutečnost nemá v předmětném trestním spise žádný podklad, jenž by mu poskytoval oporu. V trestním spise není žádná informace o tom, že by obviněný řádně a včas soudu oznámil, že se nemůže veřejného zasedání zúčastnit, případně že by vyjádřil zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu.

30. V posuzovaném případě e-mail obviněného T. B. předložený jeho obhájkyní nemůže být považován za řádnou omluvu odůvodňující jeho neúčast z objektivních důvodů. Omluva neúčasti obviněného musí být provedena způsobem stanoveným pro podání (§ 59 odst. 1 tr. ř.), vždy ovšem tak, aby nebylo pochyb, že jde o podání učiněné osobně obviněným, popřípadě jeho obhájcem. K tomu, aby bylo možné sdělení obviněného považovat za řádnou omluvu, muselo by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že jeho zdravotní či jiné důvody mu skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu, což z již popsaných okolností nelze učinit.

31. Nejvyšší soud se také zabýval nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání i z hlediska, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud v bodě 13 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že k předvolání obviněného došlo primárně z důvodu, že odvolání podával i státní zástupce, nikoli z důvodu, že by např. mělo být doplňováno dokazování a potenciálně zasahováno do skutkového stavu věci, resp. že by bez účasti obviněného nebylo možné ve věci rozhodnout. Městskému soudu v Praze nelze vytknout, že by svým postupem odňal obviněnému možnost zúčastnit se veřejného zasedání. Zjištěné skutečnosti jasně ukazují na to, že nepřítomnost obviněného při veřejném zasedání vyplývala výlučně z rozhodnutí samotného obviněného. Lze jen dodat, že právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti neznamená, že obviněný musí být fyzicky přítomen všem úkonům prováděným v rámci řízení. Z tohoto hlediska je významné, že obviněný se zúčastnil hlavních líčení, v nichž mu bylo umožněno prezentovat vlastní stanovisko k projednávané věci, vyjádřit se ke skutečnostem, které se mu kladly za vinu, i k důkazům a uplatnit příslušné návrhy. Ve stadiu odvolacího řízení nešlo o to, že by obviněný byl zbaven přístupu k soudu a možnosti vystupovat před soudem. Jeho právu na projednání věci ve vlastní přítomnosti bylo učiněno zadost tím, že mu účast při veřejném zasedání byla umožněna řádným a včasným obesláním. Ve veřejném zasedání byl proveden důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 6 T 60/2023, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 To 240/2024, opisem z evidence Rejstříku trestů, CESO a CEV, jinak nebyly prováděny žádné nové důkazy nad rámec dokazování provedeného v hlavním líčení ani opakovány důkazy provedené předtím v hlavním líčení, a proto jeho účast ve veřejném zasedání nebyla nezbytná. Navíc byl ve veřejném zasedání zastoupen obhájkyní. Postup odvolacího soudu je plně akceptovatelný, neboť k němu došlo až poté, co se obviněný k předmětnému veřejnému zasedání nedostavil, ač byl včas a řádně předvolán a svou neúčast dostatečným způsobem neomluvil.

32. Lze uzavřít, že konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného dne 16. 1. 2025, k němuž došlo po vyhlášení příslušného usnesení, nebylo za popsaných okolností závažným zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž v tomto směru nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení upravujícího trestní řízení. Námitky dovolatele založené na opačném názoru byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.

33. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Většina námitek, které obviněný uplatnil ve vztahu ke skutkům, kterými byl uznán vinným, obsahuje pouze polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž obviněný vytýká způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a opakuje svoji obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích řízení, v níž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

35. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v nichž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

36. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.

Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně přitom vysvětlil, jak dospěl k závěru o vině obviněného trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, přičemž z provedených důkazů, zejména z výslechů odsouzeného R. B., obviněného Majtényiho, svědků A. P. a M. Š. je zřejmé, že to byl právě obviněný T. B., který společnost Belissa Fashion, včetně obchodů řídil a organizoval. Tato zjištění jsou podporována dalšími listinnými důkazy, konkrétně inzerátem ze sociální sítě Facebook, kde pod názvem „auto dostupné všem“ byly zveřejněny podmínky financování vozidla, výše měsíčních splátek atd.

Dále jsou to smlouvy o podnájmech vozidel, v nichž byly uvedeny informace, které uvedly poškozené v omyl, a to že pro společnost vykonávají pracovní činnost, a že je společnost Belissa Fashion majitelem předmětných vozidel. Pominout nelze ani skutečnost, že obviněný T. B. použil stejný modus operandi páchání trestné činnosti jako u jednání, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 6 T 60/2023, když rovněž v několika případech společnost ZTM Profi, s.

r. o., uzavřela smlouvu o operativním leasingu s poškozenou společností ŠkoFIN, s. r. o., na základě kterých získala do užívání motorová vozidla. Obviněný tedy úmyslně uvedl poškozenou obchodní společnost ŠkoFIN, s. r. o., v omyl, když poskytla vozidla na základě leasingových smluv, neboť se domnívala, že vozidla bude společnost Belissa Fashion, kterou fakticky ovládal obviněný T. B., řádně splácet, ačkoliv od počátku věděl, že tak neučiní a ani to není v jejich možnostech a dále uvedl poškozené fyzické osoby vymezené v bodech 1, 2 a 3 výroku rozsudku v omyl, tím, že jim pronajali vozidla v majetku poškozené leasingové společnosti ŠkoFIN.

37. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Pokud za dané situace založily rozhodnutí o vině obviněného především na výpovědích odsouzeného R. B., obviněného Radovana Majtényiho a poškozených v kombinaci s řadou listinných důkazů, pak jim nelze nic vytknout. Dovolateli zcela jistě nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

38. Skutkovou povahu těchto dovolacích námitek obviněného potvrzuje i jeho námitka o porušení zásady „in dubio pro reo“. Tato námitka rovněž obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Tato zásada se tedy vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak vyžaduje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.

39. K námitce absence úmyslu lze pak obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

40. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotněprávní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení § 209 tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

41. Námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu jsou sice obecně vzato pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné, avšak obviněný v tomto případě vystavěl svou dovolací argumentaci především na nesouhlasu se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, resp. opomíjel zásadní skutečnosti zjištěné na základě provedeného dokazování. Ignoroval přitom zcela zásadní skutečnosti zjištěné v procesu dokazování. Pokud obviněný argumentoval, že nejednal s úmyslem uvést někoho v omyl a tím si přisvojit cizí věc, avšak dojednal konkrétní pronájem vozidla, protože ho chtěl dále pronajímat, přičemž později nedošlo k plnění dílčích splátek ze strany jím ovládané společnosti, tak této argumentaci Nejvyšší soud ve shodě s názorem soudů nižších instancí neuvěřil. Soudy oprávněně dospěly k závěru o specifickém úmyslu, který dovodily ze způsobu jednání, kterým společnost ovládaná obviněným uzavírala smlouvy s poškozenými, a to vše s úmyslem, aby po zaplacení vesměs prvé splátky již další splátky hrazeny nebyly, a to, aniž by byla pronajatá vozidla vrácena. Jeho námitky stran zavinění tak jsou (kromě toho, že jsou skutkové povahy) zcela bezpředmětné.

42. Za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat i námitku týkající se nesprávného právního posouzení otázky výše škody. Podstatou této námitky bylo, že v daném případě škoda nedosahovala hranice právní kvalifikace § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy škody značné, neboť skutečnost, že nebyly řádně a včas hrazeny splátky za užívané automobily ještě neznamená, že by obviněnému měla být přičítána škoda spočívající v hodnotě užívaných automobilů, skutečná škoda spočívá pouze v neuhrazených leasingových splátkách a ve splátkách vylákaných od koncových uživatelů. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

43. Je nutné zdůraznit, že trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je dokonán již v okamžiku zmocnění se cizí věci klamavým jednáním na úkor poškozeného. Rozhodná výše škody je pak určena v okamžiku dokonání trestného činu, tedy je jí (mimo jiné) hodnota vozidel, které přešly (potažmo mohly přejít) do dispozice osoby, k jejímuž obohacení je trestný čin zaměřen. Tato výše škody byla určena správně soudem prvního stupně a potvrzena soudem odvolacím. Je tedy možné dospět k závěru, že u skutku ve výroku o vině, který byl právně kvalifikován jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku soud prvního stupně v odstavci 52 svého rozsudku správně dospěl k závěru, že obviněný způsobil svým jednáním škodu ve výši 2 203 445,36 Kč, kdy výše škody se skládá jednak z hodnoty podvodně vylákaných vozidel, nezaplacených splátek a kaucí složených poškozenými.

44. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zčásti sice uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu