Judikát 4 Tdo 93/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:24.02.2026
Spisová značka:4 Tdo 93/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.93.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
4 Tdo 93/2026-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 dovolání obviněného E. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 7 To 165/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 74/2022, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného E. T. odmítá. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 10T 74/2022, byl obviněný E. T. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odstavec 1, 3 tr. zákoníku a přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea druhá tr. zákoníku a soud prvního stupně mu uložil za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým již byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23.
října 2024, č. j. 15 T 110/2024-748, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Výkon trestu odnětí svobody obviněnému odložil na zkušební dobu v trvání 5 let a současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. října 2024, č. j. 15 T 110/2024-748, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Poškozené I. K. a DAVO CAR, s. r. o., soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr.
řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve stejném řízení byl ve stejném rozsahu jako obviněný E. T. uznán vinným i obviněný L. S. a tomu soud prvního stupně uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 léta.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění E. T. a L. S. dopustili trestné činnosti tak, že: „dne 19. 11. 2019 v Brně na ulici XY, v předchozím zištném plánu svého neoprávněného obohacení vylákáním převáženého vozidla a po společné domluvě, nejprve obžalovaný E. T. využil situace, při níž asistoval poškozenému I. K., jako tlumočník ve věci přihlášení jeho vozidla zn. MERCEDES-AMG CLS 63 AMG, RZ: XY, vin XY, do registru vozidel a v areálu Stanice technické kontroly Heršpice, s.r.o., od poškozeného vylákal jeho doklad totožnosti a dokumentaci k vozidlu, s nimiž odešel do vnitřních prostor uvedené STK, následně se vrátil již společně s obžalovaným L.
S., který se v souladu s jejich předchozím společným plánem vydával za příslušníka Policie ČR, přičemž pod smyšlenou legendou, že je na vozidlu daňový nedoplatek, kvůli kterému je toto vozidlo evidováno v celostátním pátrání Policie ČR, společně vylákali od poškozeného vydání tohoto vozidla oproti falešnému dokumentu "Předávací protokol vozidla" ze dne 19. 11.
2019, údajně přebírajícího orgánu Městského soudu v Praze, načež vozidlo z místa odvezli, aby jej využili ke svému profitu a poškozenému I. K., tak způsobili škodu ve výši 776 616 Kč“.
3. Soud prvního stupně stejným rozsudkem, po přijetí jeho prohlášení viny, uznal vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odstavec 1 alinea prvá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku i obviněného Jiřího Mandíka a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Jednání tohoto obviněného spočívalo v tom, že: „dne 3. 12. 2019 na pobočce poškozené společnosti DAVO CAR, s.r.o. v Olbramovicích 203, v pozici jednatele spol. AZ Corporation, s.r.o., IČ 04668707, s vědomím podvodného způsobu, jakým se obžalovaní L.
S. a E. T. zmocnili vozidla zn. MERCEDES-AMG CLS 63 AMG, RZ: XY, v hodnotě 776 616 Kč, ke škodě poškozeného I. K., které nechal předem dne 21. 11. 2019 přeregistrovat na jím zastoupenou společnost AZ Corporation, s.r.o., toto vozidlo prodal uvedené společnosti DAVO CAR, s.r.o., před jejímiž zástupci současně předstíral, že toto vozidlo patří společnosti AZ Corporation, s.r.o., za částku 470 000 Kč, kterou si nechal vyplatit na bankovní účet č: XY, jenž byl založen na jméno obžalovaného Jiřího Mandíka, čímž tak poškozené společnosti DAVO CAR, s.r.o., IČ 27934799, se sídlem U Tvrze 669/40B, 108 00 Praha, způsobil škodu ve výši 470 000 Kč, neboť toto vozidlo bylo společnosti DAVO CAR, s.r.o., v průběhu trestního řízení dne 17.
1. 2020 odňato podle § 79 odst. 1 tr. řádu a na podkladě usnesení policejního orgánu ze dne 31. 3. 2020 uloženo do úschovy Městského soudu v Brně“.
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný E. T. a poškozená DAVO CAR, s. r. o., která Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 7 To 165/2025, podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný E. T. (dále i jako „obviněný“ a „dovolatel“) podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Kokeše dovolání, které opřel o dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. řádu. Nejprve vytýká odvolacímu soudu, že se jeho odvoláním dostatečně nezabýval, že používá stejný slovosled, jako použil soud prvního stupně, odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2957/20, I. ÚS 2346/14. Podle dovolatele se odvolací soud nevypořádal s posouzením výpovědi poškozeného I. K., posouzením prohlášení viny obviněného Jiřího Mandíka, důkazy svědčícími pro verzi obviněného E. T. a právním posouzením skutku.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 931/2008 a tvrdí, že nebylo jemu, ani jeho obhájci, umožněno účastnit se výslechu svědka T. Š. u hlavního líčení, které se konalo dne 13. prosince 2023, i když se obhájce omluvil z důvodu nepříznivé dopravní situace, která byla soudu doložena. Obhájci tak nebylo umožněno klást svědkovi otázky a podrobit ho konfrontaci s jinými důkazy.
7. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, poukazuje na okolnosti přijetí prohlášení viny obviněného Jiřího Mandíka a rozpory v provedených důkazech, které označuje za extrémní. Ohledně prohlášení viny vyslovuje pochybnosti, že obviněný Jiří Mandík věděl, k jakému skutku prohlašuje vinu, rozebírá některé pasáže jeho výpovědi před soudem prvního stupně, připomíná pak, že soud nemůže při přijetí prohlášení viny rezignovat na zjištění skutkového stavu a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 212/2025, sp. zn. 4 Tdo 424/2025.
Dovozuje z výpovědi svědka T. Š., že poškozený I. K. za vozidlo nezaplatil, zdůrazňuje, že tento svědek mu podepsal plnou moc k přepisu vozidla a vyzdvihuje, že svědek nevěděl nic o tom, že by F. C. vozidlo poškozenému prodal. Nepřiléhavý postup byl podle dovolatele soudem uplatněn i v případě hodnocení dalších důkazů, jako například výpovědi svědka V. Š. Žádný z aktérů se nevydával za příslušníka policie, zpochybněn je i předávací protokol k vozidlu, když nebyly zkoumány podpisy pod touto listinou.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítá obviněný, že nebyla zkoumána existence okolností vylučujících protiprávnost a nebyla řešena otázka subsidiarity trestní represe. Tvrdí, že pokud poškozený svědkovi Š. nezaplatil kupní cenu za vozidlo, pak nelze v postupu obviněného směřujícímu ke vrácení vozidla spatřovat protiprávnost (vychází přitom z možnosti odstoupení od kupní smlouvy podle občanského zákoníku), nic na tom nemění ani použití nedovolené svémoci, naznačuje, že i poškozený mohl mít při získání vozidla a nezaplacení kupní ceny podvodný úmysl, zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1485/2017.
Do úvahy podle obviněného měly přijít instituty krajní nouze a nutné obrany. Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že neuvedl poškozeného v omyl a poškozený nezaplatil kupní cenu za vozidlo, proto se na něm nemohl obviněný dopustit podvodu. Není pak možné dovodit, že by obviněný postupoval jako orgán veřejné moci nebo byl na takovém postupu dohodnut s obviněným L. S., navíc se v popisovaném skutku jedná jen o jeden takový úkon.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu opakuje, že obviněnému a jeho obhájci nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení a výslechu svědka Š. a nesprávné je právní posouzení skutku, proto je i tento dovolací důvod naplněn.
10. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2025, č. j. 7 To 165/2025-758, a v souladu s § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu znovu k projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. IV. Důvodnost dovolání 13.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. řádu, případně pod jiný dovolací důvod. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).
14. Obviněný formálně přiléhavě zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť odvolání jím podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podle § 256 tr. řádu odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Úspěšnost uplatnění tohoto obecného dovolacího důvodu tedy závisí na důvodnosti ostatních uplatněných dovolacích důvodů. Možno předeslat, že v této věci nebyl důvodně uplatněn žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. řádu, nebyly uplatněny ani dovolací námitky, jež by bylo možno účinně podřadit pod jiný dovolací důvod, tedy ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
řádu v jeho druhé variantě nebyl užit dovolatelem důvodně.
15. V souvislosti s dalším uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení aplikace ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání § 263 tr.
řádu). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198 tr. řádu, § 233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě tento dovolací důvod. V nyní projednávané věci je zřejmé, že se nejedná o shora uvedené případy.
16. Nejedná se navíc ani o případ nutné obhajoby, který by vyžadoval obligatorní přítomnost obhájce u úkonů trestního řízení. Navíc nepřítomnost obhájce u hlavního líčení, byť by tím byl porušen zákon, není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, nýbrž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud pak v dovolacím řízení musí posoudit dovolací námitky podle jejich obsahu, nikoliv jen podle jejich formy, ani při takovém posouzení však obviněný námitkou nepřítomnosti obhájce u výslechu svědka Š. v hlavním líčení důvodně neuplatnil žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Obviněný netvrdí, že by ve věci zůstaly důkazy opomenuty ve smyslu doktríny o opomenutých důkazech, tedy, že by řádně navrhl provést konkrétní důkaz a odvolací nebo soud prvního stupně by na takovou situaci nereagovaly, pouze zmiňuje, že listina nazvaná předávací protokol nebyla podrobena znaleckému zkoumání, co se týká podpisů na ní. Nejvyšší soud nepovažuje tuto zmínku za řádně uplatněnou námitku ve vztahu k opomenutému důkazu, protože žádný požadavek na zpracování znaleckého posudku jako důkazní návrh obviněným před nižšími soudy vznesen nebyl a ani objektivně není důvod k takovému postupu, když v podstatě nezáleží na tom, kdo a jakým jménem zmíněnou listinu podepsal, důležité je, že se k jejímu použití obviněnými E. T. a L. S. vyjádřil poškozený a že obsah listiny zapadá do kontextu ostatních důkazů v rámci skutkových zjištění soudu prvního stupně.
19. Dovolatel se pak zvlášť domáhá závěru, že soud prvního stupně nezákonně přijal prohlášení viny již odsouzeného Jiřího Mandíka a že tato osoba měla být ke skutku, který se týká obviněného E. T., vyslechnuta jako svědek, nikoliv jako obviněný. V tomto rozsahu je dovolatelem namítána procesní nepoužitelnost provedených důkazů.
20. Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že pokud obviněný brojí proti přijetí prohlášení viny učiněné jiným obviněným, dnes již odsouzeným Jiřím Mandíkem, pak překračuje rozsah svých vlastních práv podávat opravné prostředky, protože účinně může napadnout pouze ty výroky meritorního rozhodnutí, které se týkají jeho samotného. Nejvyššímu soudu proto nepřísluší v dovolacím řízení k dovolání obviněného E. T. přezkoumávat věcnou a procesní správnost rozhodnutí o přijetí prohlášení viny ohledně jiného obviněného (srovnej s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 576/2023). Dovolací soud se tak věcně zabýval toliko druhou uplatněnou námitkou zpochybňující procesní postup soudu prvního stupně, že obviněný Jiří Mandík měl být ke skutku obviněného E. T. vyslýchán jako svědek a nikoliv jako obviněný a zda soud prvního stupně použil obsah prohlášení viny již odsouzeného Jiřího Mandíka jako klíčového podkladu pro odsuzující rozsudek ve vztahu k dovolateli.
21. Dovolatel pak i široce rozebírá části provedených důkazů a tvrdí, že mezi obsahem důkazů a rozhodnutím obou nižších soudů je extrémní rozpor (správně extrémní nesoulad nebo zjevný rozpor). Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami. V této části Nejvyšší soud nepovažuje námitky obviněného za způsobilé naplnit vytyčenou první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, když jednak jde o potřetí opakované námitky uplatněné již před oběma nižšími soudy a jednak se oba nižší soudy s těmito námitkami dostatečně vypořádaly. Účelem dovolacího řízení přitom není, aby obviněný, potřetí v pořadí, vnucoval soudům vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje, tím spíše za stavu, kdy jeho obhajoba a jeho verze skutkového děje, byly oběma nižšími soudy právem odmítnuty.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze odvolání podat, jak již bylo řečeno, pokud rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod tento dovolací důvod spadají výhradně námitky hmotněprávního charakteru, například, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
23. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při posouzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je třeba vycházet z oběma nižšími soudy správně zjištěného skutkového stavu, nikoliv z tvrzení obviněného, která tvoří jeho vlastní, de facto podvakrát, vyvrácenou verzi skutkového děje. Námitky obviněného, že jednání obviněného nebylo trestnými činy, jimiž byl uznán vinným, že ve věci figurovaly okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, že měla být zvažována subsidiarita trestní represe, tak stojí na jeho skutkové, nikoliv právní, argumentaci, proto již od základu nemůže být naplněn právní důvod dovolání, který obviněný toliko formálně deklaruje.
24. Nejvyšší soud pak při rozhodování o dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nejvyšší soud shora uvedené zmiňuje v souvislosti s námitkami obviněného, že nižší soudy nerespektovaly v řízení zásadu in dubio pro reo, tedy i z tohoto pohledu došlo v dovolacím řízení k přezkumu věci. V.K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a k námitce, že soud prvního stupně nevyslýchal svědka T. Š. za přítomnosti obhájce obviněného
25. Obviněný tvrdí, že soud prvního stupně neumožnil ani jemu, ani jeho obhájci, účast na hlavním líčení dne 13. 12. 2023 a znemožnil tak obhájci klást dotazy svědku T. Š., který byl téhož dne v rámci hlavního líčení vyslechnut prostřednictvím videokonference.
Předně je třeba říci, že obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán a obhájce byl o konání hlavního líčení řádně a včas vyrozuměn, věděli i o tom, že bude vyslýchán prostřednictvím videokonference svědek T. Š. Pokud obhájce staví na argumentu, že se nemohl k hlavnímu líčení dostavit z nepředvídatelného důvodu dopravní nehody na dálnici, není možné toto přijmout jako důvod k odročení hlavního líčení.
26. Shora již Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu se týká nepřítomnosti obviněného, ne nepřítomnosti obhájce. Dovolateli v účasti na hlavním líčení nic nebránilo, nebyl omezen na svobodě vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody v jiné věci (přitom jen taková nepřítomnost by mohla založit citovaný dovolací důvod – srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6Tdo 830/2006). Obviněný, ač byl o jednání řádně a včas uvědoměn, se sám rozhodl, že se hlavního líčení nezúčastní, jak se ostatně rozhodl i v případě několika jiných hlavních líčení. Jeho účast u hlavního líčení nebyla podle zákona nutná ani z pohledu horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, jíž byl ve stávajícím řízení ohrožen. Soud prvního stupně tudíž nepochybil a neporušil žádná procesní práva obviněného, když jednal v jeho nepřítomnosti.
27. Pokud se obhájce k hlavnímu líčení dne 13. 12. 2023 z důvodu dopravní nehody do jednací síně nedostavil, soud prvního stupně nastalou situaci řešil po telefonické dohodě s obhájcem tak, že jej zastoupila obhájkyně Mgr. Monika Kokešová. Námitka, že obviněný E. T. v této části hlavního líčení nebyl zastoupen obhájcem, je tak od počátku lichá a účelová. I pokud by však k takovému procesnímu zástupu jiným obhájcem nedošlo, neměl soud prvního stupně povinnost hlavní líčení odročit a ani taková nepřítomnost obhájce by nezaložila žádný dovolací důvod (zde se nabízí již jen důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ač jej dovolatel výslovně nezmiňuje). Nejvyšší soud připomíná, že trestní věc nevyžadovala nutnou obhajobu, obhájce o datu a místu hlavního líčení věděl.
28. Na dokreslení lze uvést, že soud prvního stupně věnoval zajištění videokonference k výslechu svědka Š. značné úsilí, tento úkon byl časově i technicky poměrně náročný. Kromě toho je zřejmé, že výslech tohoto svědka, i když informace z něj zjištěné zpochybnily obhajobu obviněného (byť si dovolatel zřejmě myslí opak, soudě podle toho, že se v odvolání domáhal a nyní v dovolání domáhá, několika kusých výroků svědka vytržených z celkového významového kontextu celé jeho výpovědi), nesloužil jako klíčový (korunní) důkaz k uznání obviněného vinným.
VI. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
29. Jestliže obviněný tvrdil, že soud prvního stupně provedl nezákonný důkaz spočívající ve výslechu obviněného Jiřího Mandíka jako obviněného, místo toho, co by jej po přijetí prohlášení viny vyslýchal ke skutku obviněného E. T. jako svědka, tak Nejvyšší soud rozhodně takové pochybení neshledal, stejně jako je právem neshledal již odvolací soud, když i tato část dovolání, jako ostatně celý jeho obsah, je jen recyklací již dříve a neúspěšně uplatněných dovolatelových námitek v dřívějších stadiích trestního řízení.
30. Z ustanovení § 206c odst. 6 tr. řádu z věty za středníkem je zřejmé, že přijetím prohlášení viny ve vztahu k obviněnému není dotčena možnost soudu vyslýchat jej jako obviněného k účasti jiných osob na spáchaném skutku ohledně něhož prohlásil vinu. Obviněný si je zřejmě vědom znění tohoto ustanovení, když namítá, že obviněný Jiří Mandík měl být zvlášť vyslechnut jako svědek ke skutku týkajícího se obviněného E. T. a pokud se tak nestalo, je jeho výslech jako obviněného ve vztahu k dovolateli nezákonný a procesně nepoužitelný.
31. Nejvyšší soud předně konstatuje, že soud prvního stupně při uznání viny dovolatele nepoužil samotné prohlášení viny obviněného Jiřího Mandíka. Pokud je soudu prvního stupně ze strany dovolatele podsouváno něco jiného, jde o účelovou manipulaci. Poté je třeba zdůraznit, že skutek týkající se obviněného Jiřího Mandíka přímo vychází ze zdrojového skutku popisujícího trestnou činnost obviněných E. T. a L. S., neboť obviněný Jiří Mandík byl postaven před soud pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odstavec 1 alinea prvá, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku a v tomto případě je nutno v řízení postavit najisto, že skutek, kterým byla získána následně „legalizovaná“ věc, byl tzv. zdrojovým trestným činem. Logicky se tak obviněný Jiří Mandík vyjadřoval jako obviněný po přijetí prohlášení viny i k těmto skutečnostem a pokud popsal účast obviněného E. T. na celé záležitosti, nevybočil tím z mezí „svého“ skutku a trestného činu, za nějž byl odsouzen. Na postupu soudu prvního stupně tak zjevně nebylo nic nezákonného.
32. K obviněným tvrzenému „extrémnímu rozporu“ (správně zjevnému rozporu nebo extrémnímu nesouladu) mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnutím soudu prvního stupně, jinými slovy první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolacím soudem může být zasahováno do skutkových zjištění soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu, i při jeho naplnění, pouze nepřímo, neboť dovolací soud důkazy neprovádí a neuplatňují se tak v řízení před ním zásady soudního řízení bezprostřednosti a ústnosti.
Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Obviněným užitý dovolací důvod tak nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, vytrhují části svědeckých výpovědí z jejich kontextu a celkového vyznění, popřípadě nastiňují jinou verzi skutkového stavu na základě nepodstatných rozporů v důkazech, na nichž soud jinak postavil svá skutková zjištění.
Nejvyšší soud je tak oprávněn na základě skutkových námitek dovolání zasáhnout do skutkových zjištění nižších soudů pouze, když jejich hodnocení důkazů je v extrémním nesouladu nebo zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
33. Obviněný se opírá o to, že svědek T. Š.
uvedl, že nedostal za automobil zaplaceno, že dal dovolateli plnou moc, aby mohl jednat jeho jménem za společnost ANSERY, s. r. o., a že nevěděl nic o tom, že by svědek F. C. měl někomu předmětný automobil prodat a tato tvrzení svědka neúnavně opakuje, téměř jako mantru. Když Nejvyšší soud odhlédne od nepodstatné skutečnosti, že v argumentaci dovolatele je logický protimluv, pokud na jedné straně namítá nezákonnost průběhu výslechu svědka Š. způsobenou nepřítomnosti obhájce u jeho výslechu v hlavním líčení a na straně druhé dovozuje z tohoto výslechu tak významné „závěry“, tedy že poškozený za automobil nezaplatil a nemohla mu být způsobena škoda a že veškeré jednání obviněného bylo činěno v mezích zmocnění přijatého od svědka Š., tedy domáhá se toho, aby soudy tento, podle obviněného „nezákonný důkaz“, hodnotily a zahrnuly do skutkových zjištění, tak zbývá jen znovu zopakovat, že obviněný nabízí soudům vlastní verzi skutkového děje „vykovanou“ z několika pochybných tvrzení svědka (tím není Nejvyšším soudem řečeno, že by i další tvrzení svědka nemusela být pochybná) vyvrácenou provedenými důkazy hodnocenými oběma nižšími soudy v jejich souhrnu, ve vzájemné konfrontaci podle § 2 odst. 5, 6 tr.
řádu. Zejména soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě v odstavcích 11 až 17 svého rozsudku popsal, proč uznal obviněné E. T. a L. S. vinnými a poukázal na konkrétní důkazy, které je usvědčují.
34. Dovolatel pak, mimo jiné, naprosto pomíjí, že svědek T. Š. zrovna tak spontánně uvedl, že plnou moc dovolateli nepodepsal, že listiny, které podepisoval, ani nečetl, že žádné peníze nepřevzal, že svědku K. podepsal papíry v souvislosti s trestním řízením, ani se na ně nepodíval („čestné prohlášení“ svědka k těm tvrzením, jimiž se nyní obviněný hájí), jinými slovy, že funkci jednatele společnosti ANSERY, s. r. o., vykonával jen tak, že podepisoval listiny, které mu osobami kolem byly předkládány, z čehož rozhodně není možné dovozovat pravdivost informací v nich obsažených, jak dovolatel mechanicky a účelově činí, bez konfrontace těchto tvrzení s důkazy jinými.
35. Dovolatel v odůvodnění svého dovolání také nezmínil, že soud prvního stupně nevycházel při hodnocení účasti obviněného Jiřího Mandíka na celé věci jen z jeho výpovědi, ale přiléhavě zmínil i listinné důkazy, které podporují závěry soudu, že i v jeho případě byl výkon funkce jednatele ve společnostech ANSERY, s. r. o., a AZ Corporation, s. r. o., jen formální a epizodní záležitostí mající za účel zastřít pravý původ vozidla získaného podvodem obviněnými E. T. a L. S. Správně je přitom akcentováno i to, že účet, který obviněný Jiří Mandík založil, sloužil výhradně k převodu peněz získaných prodejem tohoto vozidla. Tedy výpověď obviněného Jiřího Mandíka přesně zapadá do ostatních důkazů a v souhrnu s nimi objasňuje i jednání dovolatele.
36. Naprosto mimo zorný úhel pohledu dovolacího soudu pak je dovolatelem drženo, že poškozený I. K. podrobně popsal jednání jeho i obviněného L. S., doložil dokladem o zaplacení, že zaplatil částku 776 616 Kč (v dokladu 33 000 EUR) za předmětné vozidlo, což dotvrzuje i výpověď svědka F. C., z výpovědi tohoto svědka pak i plyne, že obviněný E. T.
byl zjednán, aby pomohl v České republice poškozenému s přepisem vlastníka auta v registraci, poškozený pak vydal policii listinu označenou jako předávací protokol vozidla, z níž je evidentní, ve spojení s výpovědí poškozeného, že obvinění E. T. a L. S. přiměli poškozeného k vydání vozidla podvodem, tedy tvrzením o probíhajícím úředním výkonu ze strany policie. Soud prvního stupně, na rozdíl od dovolatele, všechny tyto skutečnosti dává do náležitých souvislostí a staví jedinou reálnou verzi skutkového děje na spolehlivých a hodnověrných důkazech, takže o vině obviněných žádné objektivní pochybnosti nejsou a neexistují dvě rovnocenné možné verze skutkového děje, jak se dovolatel snaží tvrdit.
37. Nejvyšší soud na závěr k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ zmiňované dovolatelem vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tak není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
VII. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
38. Nejvyšší soud již uvedl, že při posouzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je třeba vycházet z oběma nižšími soudy správně zjištěného skutkového stavu, nikoliv ze subjektivních tvrzení obviněného, která byla v rámci provedeného dokazování vyvrácena. Zásadně tak lze posuzovat jen soulad správných skutkových zjištění soudu s právním stavem rozhodnutí obou nižších soudů. Toto dovolatel nerespektuje. I v části týkající se tohoto dovolacího důvodu prezentuje své „vlastní skutkové závěry“ a na jejich „základě“ dospívá k tomu, že jeho jednání není trestnými činy, jimiž byl uznán vinným, že jsou naplněny podmínky pro užití okolností vylučujících trestnost jeho jednání, popřípadě, že měla být zvážena subsidiarita trestní represe, ovšem zase jen na základě skutkového stavu věci, který sám konstruuje, tedy, že nejednal s podvodným úmyslem, že měl oprávnění ke svému jednání, že poškozený nezaplatil za vozidlo, které mu odejmul.
Hmotněprávní námitky obviněného tak nemohou naplnit deklarovaný hmotněprávní důvod dovolání, protože vycházejí z jiného skutkového stavu, než je skutkový stav zjištěný oběma nižšími soudy. 39.
Pokud by Nejvyšší soud konfrontoval hmotněprávní námitky obviněného se skutkovým stavem plynoucím z rozhodnutí obou nižších soudů, pak je zjevné, že obvinění E. T. a L. S. podvodně vylákali pod záminkou úředního zajištění vozidla, k němuž nebyli oprávněni a nebyl k takovému postupu ani objektivní důvod, z poškozeného I. K. osobní automobil, za který poškozený předtím zaplatil částku 33 000 EUR. Takové jednání je zcela jistě oběma trestnými činy, jimiž byli uznáni vinnými, jak správně dovozuje soud prvního stupně v odstavci 18 svého rozsudku a odvolací soud v odstavci 10 svého usnesení.
Nejvyšší soud si není vědom toho, že by jednání obviněného E. T. mohlo naplnit podmínky krajní nouze nebo dokonce nutné obrany, jak dovolatel obecně a vágně v dovolání tvrdí. Obviněný věděl, že automobil nepatří svědku Š., ani společnosti, za niž tento svědek formálně jednal, tím méně může tvrdit, že měl jakékoliv právo s věcí nakládat a čerpat z ní zisk za její prodej, věděl, že jeho úkolem má být poskytnutí pomoci při registraci vozidla svědku K. a pokud vozidlo podvodně ze svědka vylákal, nejednalo se o uplatnění jeho majetkového práva k vozidlu ani práva jiné osoby, které by toto právo příslušelo.
Nejde se pak ani úspěšně domoci užití subsidiarity trestního práva, protože obviněný jednal poměrně sofistikovaně, se zištným úmyslem, dopustil se dvou trestných činů a způsobil svým jednáním škodu více než sedmkrát převyšující hranici škody větší (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku – 100 000 Kč). Není možno tudíž tvrdit, že šlo o jednání nedosahující ani té nejnižší míry škodlivosti, aby se o trestný čin na základě materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nejednalo.
VIII. Závěr
40. Nejvyšší soud uzavírá, že se argumentace obviněného míjí hmotněprávním dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
41. Rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je uplatněn pouze formálně, až na tu část, v níž namítá nezákonné provedení výslechu obviněného Jiřího Mandíka, zde je však jeho dovolání nedůvodné. V rámci první varianty tohoto dovolacího důvodu dovolatel pouze znovu odkazuje na svoji obhajobu, s níž se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly.
42. Naplněn není dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu ani jiný z důvodů dovolání, které jsou v zákoně taxativně zakotveny, pokud jde o dovolatelovu námitku nepřítomnosti obhájce nebo obviněného u hlavního líčení a výslechu svědka T. Š.
43. Nejvyšší soud musí konstatovat, že tím pádem nemohl být naplněn ani dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě.
44. Jelikož bylo dovolání obviněného nedůvodné, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a obviněným podané dovolání odmítl. P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce