USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 44 To 42/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 60/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 29 T 60/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„dne 1.2.2023 v době od 15:45 hodin do 15:55 hodin u domu na adrese XY, Praha XY, zezadu skočil na záda poškozenému J. S., kterého vzápětí povalil na zem, následně poškozeného zafixoval a držel mu ruce, které mu tlačil k tělu, aby se poškozený nemohl bránit, a druhou rukou poškozenému prohledával náprsní kapsu bundy, přičemž na poškozeného křičel, aby „navalil prachy“, načež poškozený obžalovaného žádal, aby ho pustil, což obžalovaný učinil a když se oba postavili, obžalovaný poškozenému sdělil, že chce peníze za poškozenou dodávku, když k poškození došlo při stěhování poškozeného“.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 (dvou) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 44 To 42/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 44 To 42/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem již provedených důkazů.
5. Obviněný především namítá, že u veřejného zasedání odvolacího soudu, na rozdíl od hlavního líčení, pravdivě vylíčil předmětnou událost a k prokázání této pravdivé verze navrhl dva důkazní prostředky, zaprvé svůj výslech a zadruhé výslech svědka O. K., se kterým předmětnou událost ještě týž den rozebíral. Odvolací soud však provedení obou důkazů zamítl jako nadbytečné, přestože byly podle obviněného způsobilé vnést do skutkového děje světlo, neboť dosud ta verze, která je mu kladena za vinu, nebyla prokázána nijak jinak než výpovědí samotného poškozeného a jeho přítelkyně, která má veškeré informace pouze zprostředkované od poškozeného.
6. Soudy obou stupňů činily podle obviněného různé dedukce vedoucí k údajnému prohledávání poškozeného za účelem zmocnění se peněz, jako například proč má poškozený modřinu či proč poškozený měsíc po události „dal poškozenému nějaké peníze“ (patrně myšleno obviněnému – poznámka Nejvyššího soudu). Takové dedukce však nejsou podle něj v žádném případě způsobilé prokázat, že se pokoušel zmocnit peněz poškozeného. Vše označuje dovolatel za pouhé fabulace. Jediný důkaz ohledně údajného prohledávání poškozeného tak podle něj představuje výpověď poškozeného a zprostředkovaně i jeho přítelkyně, což je však jediný nepřímý důkaz netvořící žádný ucelený řetězec. Je proto podle dovolatele nepochopitelné, proč odvolací soud za této důkazní nouze neprovedl navržené výslechy.
7. Závěrem podaného dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 44 To 42/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 5. 9. 2024, sp. zn. 1 NZO 644/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného. Následně připomenul obecná teoretická východiska k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Podle státního zástupce je z obsahu dovolání obviněného zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje v první a třetí variantě, když v obecné rovině namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a zároveň uvádí, že nedůvodně nebyly provedeny konkrétní navržené podstatné důkazy. Ve druhé variantě obviněný předmětný dovolací důvod podle státního zástupce neuplatňuje. Dovolací námitky obviněného jsou však podle něj neopodstatněné.
10. V podrobnostech státní zástupce k dovolací námitce nedůvodně neprovedeného navrženého podstatného důkazu uvádí, že je namístě shrnout, že v řízení před nalézacím soudem obviněný neučinil žádný návrh na doplnění dokazování. Návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 na doplnění dokazování spočívající ve výslechu svědkyně M. Z. k obsahu komunikace vydané svědkyní V. M. byl pak nalézacím soudem zamítnut pro jeho nadbytečnost, když jako důkaz byl proveden obsah předmětné komunikace.
V řízení před odvolacím soudem obviněný ke skutkovému stavu sám vypovídal, tedy jeho výslech proběhl a nebyl zamítnut, a učinil návrh na provedení výslechu svědka O. K. Odvolací soud návrh na výslech svědka O. K. zamítl z důvodu nadbytečnosti, kterou podle státního zástupce dostatečně odůvodnil v bodě 8 svého usnesení tak, že svědek nebyl přítomen projednávanému incidentu, že nemohl vlastními smysly vnímat průběh projednávaného jednání obviněného či reakce poškozeného a že o věci ví z doslechu od obviněného.
Důkazní návrh obviněného na slyšení svědka O. K. tak není podle státního zástupce nedůvodně neprovedeným podstatným důkazem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Je tomu tak podle něj proto, že zamítnutí neprovedení tohoto důkazu bylo soudem dostatečně odůvodněno, přičemž z odůvodnění je zřejmé, že pro odvozenost navrženého důkazu od výpovědi obviněného se nejedná o důkaz podstatný.
11. Ve vztahu k obviněným tvrzenému zjevnému rozporu potom státní zástupce uvádí, že skutková zjištění soudu učiněná k jednání obviněného na podkladě provedených důkazů nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, když majetkový motiv obviněného spočívající ve finančním plnění souvisejícím se stěhováním v prosinci 2022 lze podle něj logicky dovodit především z výpovědí poškozeného J. S. a svědkyně V. M. Akcentuje, že sám obviněný existenci a uplatňování svého požadavku finančního plnění souvisejícího se stěhováním z prosince 2022 vůči poškozenému v době před činem nepopřel. Byť obviněný existenci majetkového motivu v době činu popírá, žádný jiný reálný motiv incidentu s poškozeným neuvádí. Obviněný pak v rozhodné době neřešil vůči poškozenému žádnou jinou záležitost než svůj finanční požadavek. Proto z provedených důkazů na základě přesvědčení státního zástupce logicky plyne, že obviněným původně plánovaná slovní konfrontace poškozeného odůvodněná před odvolacím soudem slovy obviněného „že se poškozený nezachoval jako chlap“, která skončila povalením poškozeného na zem, žádný jiný konkrétní reálný motiv neměla. Pokud jde o skutková zjištění stran zafixování poškozeného, držení mu rukou a prohledávání kapes jeho bundy, lze podle něj vyjít z výpovědi poškozeného, která je podpořena nejen od svědka odvozenou výpovědí svědkyně V. M., ale také fotodokumentací stop na těle poškozeného a komunikací realizovanou bezprostředně po činu mezi svědkyní V. M. a M. Z. Obviněný nadto žádný konkrétní zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními týkajícími se zafixování poškozeného, držení rukou poškozeného a prohledávání kapes jeho bundy s provedenými důkazy v dovolání nespecifikuje, tedy vyjma obecné námitky o neprokázání skutkových zjištění, resp. jejich popření. Státní zástupce má za to, že v posuzovaném případě lze na základě výpovědi poškozeného předmětná skutková zjištění učinit.
12. Závěrem tedy státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
13. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje výlučně dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neoznačuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace seznat, že jí chtěl mířit právě i na tento dovolací důvod, když jím tvrzené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o jisté pochybení podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
21. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a dále vadu tzv. opomenutých důkazů, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně mu sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
23. Předně je třeba uvést, že část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak tedy v podobě argumentace, jejímž prostřednictvím popíral, že by poškozeného napadl, povalil jej na zem, zafixoval ho a držel mu ruce a tohoto prohledával, když namítal, že takové skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování. To totiž uvedl již ve svém strohém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz odůvodnění odvolání ze dne 5. 2. 2024 na č. l. 167 až 168 spisového materiálu, jejž avizoval doplnit, což však až do dne konání veřejného zasedání u odvolacího soudu ani po opakované výzvě soudu neučinil). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její značné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, (viz zejména body 4 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 15 až 17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.
24. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil výlučně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na jeho třetí alternativu, tj. na vadu tzv. opomenutých důkazů. Obviněný však ve vztahu k první alternativě tohoto zvoleného dovolacího důvodu nepředkládá, v čem konkrétně spatřuje tvrzený zjevný rozpor, tj. mezi jakým skutkovým zjištěním a jakým provedeným důkazem má být tento rozpor dán, vyjma toho, že požaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a zcela akcentoval jeho obhajobu.
25. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
26. V případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
27. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v té části, jejímž prostřednictvím míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
28. Nadto ve vztahu ke shora uvedeným námitkám Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckou výpovědí poškozeného, jakož i dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu srov. zejména body 4 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 15 až 17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
29. Jak již bylo konstatováno, obviněný v podaném dovolání namítá také to, že navrhoval jak svůj opakovaný výslech, tak i výslech svědka O. K., přičemž tyto důkazní návrhy byly zamítnuty, pročež je považuje za tzv. opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. K problematice tzv. opomenutých důkazů lze nejdříve obecně připomenout, že jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
31. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
32. Z hlediska aplikace uvedených východisek na posuzovanou věc je zapotřebí předně uvést, že obviněný v rámci hlavního líčení u nalézacího soudu nepřednesl, a to ani prostřednictvím svého obhájce, žádné návrhy na doplnění dokazování. Lze připustit, že v rámci veřejného zasedání byly ze strany obhajoby učiněny důkazní návrhy na opětovný výslech obviněného a svědka O. K. Odvolací soud pak důkazní návrh obviněného na výslech svědka O. K. zamítl jakožto nadbytečný, když akcentoval, že tento svědek nebyl přítomen projednávanému incidentu a o celé věci ví pouze z doslechu od obviněného (k tomu viz protokol o veřejném zasedání ze dne 27. 3. 2024 na č. l. 204 spisového materiálu ve spojení s bodem 8 usnesení odvolacího soudu). Zcela zjevně jej tudíž nevyhodnotil jako podstatný důkaz ve smyslu shora citované judikatury. Stejně tak postupoval v případě návrhu na opětovný výslech obviněného, když ze zvukového záznamu je patrno, že provedení tohoto důkazů zamítl pro nadbytečnost, když obviněný se k věci velmi podrobně vyjádřil u hlavního líčení, kdy spáchání trestného činu loupeže popřel, když toliko nepopíral jistý fyzický konflikt. Tento postoj zachoval i v rámci svého vyjádření u veřejného zasedání. Tomuto postupu odvolacího soudu nemá ani Nejvyšší soud, čeho vytknout. K tomu je také zapotřebí připomenout, že právě tzv. faktická nadbytečnost důkazního návrhu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). Neprovedení nadbytečného důkazu tudíž nemohlo založit vadu opomenutého důkazu a nemohlo tak dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Uvedená námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
33. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
34. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
35. Nejvyšší soud musí konstatovat, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
36. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje sena ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu