4 Tdo 947/2025

4 Tdo 947/2025-1019

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Liberci, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 44 To 185/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 58/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 3 T 58/2024, byl obviněný M. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 42 měsíců a pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně rozhodl také o adhezních nárocích poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a oběti trestné činnosti poškozené L. G.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 a obviněný. Oba brojili výlučně proti výroku o trestu. Státní zástupkyně se domáhala jeho zpřísnění poukazem na přitěžující okolnosti případu a obviněný naopak jeho změny v podmíněný trest odnětí svobody s důrazem na okolnosti, které mu polehčují. Jiné vady, pro které by měl odvolací soud podle § 254 odst. 2 tr. ř. povinnost přezkoumat i výrok o vině, napadenému rozhodnutí nevytkli. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 44 To 185/2025, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, zatímco odvolání státní zástupkyně vyhověl. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z jejího podnětu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku opět zařadil do věznice s ostrahou.

3. S ohledem na obsah dovolání a omezený rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu Nejvyšší soud nepokládá za nutné podrobně rekapitulovat skutková zjištění, která jsou procesním stranám známa. Připomíná jen to, že obviněný dne 25. 9. 2023 v bytě Praze XY fyzicky napadl svou tehdejší přítelkyni L. G., silně ji bil do hlavy a obličeje, střídavě ji sedal na ruce a břicho, aby zabránil jejímu odporu či obraně, takže poškozená nemohla pořádně dýchat, v určité chvíli ji začal škrtit, a přestože poškozená opakovaně ztratila vědomí a pomočila se, ve svém útoku neustal. Vulgárně jí přitom nadával a vyjadřoval lhostejnost nad jejím zdravotním stavem, což v ní vyvolalo obavu o její život. Zraněnou poškozenou, která se snažila z bytu odejít, následně uzamkl v pokoji a odnesl sebou její mobilní telefon. V pudové obavě, že ji obviněný usmrtí, až se vrátí, se poškozená pokusila pomocí prostěradla uvázaného za kliku okna slanit z výšky téměř devíti metrů, což ale vzhledem k zraněním, která útokem obviněného utrpěla (mimo jiné jí narůstající otok měkkých tkání znemožňoval vidění a ohrožoval její dýchání), nezvládla a spadla na betonový povrch ve vnitrobloku budovy, čímž utrpěla další četná zranění vážného charakteru, pro která byla hospitalizována více něž šest týdnů v nemocnici. V důsledku činu obviněného se u poškozené následně rozvinula těžká posttraumatická stresová porucha.

II. Dovolání obviněného

4. Rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v zákonné lhůtě dovoláním, které za něj písemně zpracoval obhájce JUDr. Miroslav Nypl. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jeho úplnou slovní citací, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně obviněný konstatoval, že odsuzující rozhodnutí napadá v plném rozsahu.

5. Vlastní dovolací argumentaci pak obviněný založil na tom, že odvolací soud nedůvodně odmítl provést důkazy navržené obhajobou, které se týkaly otázky příčetnosti obviněného v době činu, přesněji toho, jaký vliv na jednání obviněného měly léky, které před činem a v jeho průběhu požil. V důsledku toho odvolací soud porušil právo obviněného na spravedlivý proces a stejně jako předtím soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o osobě obviněného a jeho motivaci. To se v konečném důsledku projevilo v nesprávně uloženém nepřiměřeně přísném trestu.

Předmětnými nedůvodně opomenutými důkazy jsou podle obviněného znalecký posudek PhDr. Slavomila Fischera, PhD., MBA, který na žádost obhajoby komplexně posoudil osobnost obviněného, vyjádřil se k jeho ovládacím a rozpoznávacím schopnostem v době činu, k otázce vlivu intoxikace způsobené požitými léky na chování obviněného v rozhodné době a k obecné věrohodnosti obviněného. Tento důkaz obhajoba předložila ve veřejném zasedání, ovšem odvolací soud posudek nepřečetl a znalce nevyslechl s tím, že ve vztahu k potrestání obviněného bylo provedeno dostatečné penzum důkazů, včetně znaleckého posudku k posouzení jeho duševního stavu, a navíc se jmenovaný znalec vyjadřuje k otázkám mimo svoji odbornost a jeho konzultantem byl ošetřující lékař obviněného, což není akceptovatelné.

Za opomenutý důkaz obviněný označil také výslech svědka konzultanta – psychiatra doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., který byl ošetřujícím lékařem obviněného a pro řízení před soudem prvního stupně zpracoval lékařskou zprávu, ve které vyjádřil názor, že na jednání obviněného mohla mít vliv kombinovaná intoxikace mnohými psychoaktivními látkami, zátěžové situace, ve které se nacházel, a jeho osobnostní anomálie. Obviněný také namítl, že odvolací soud nedůvodně nevyhověl jeho návrhu na obstarání revizního posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie, jehož se domáhal s ohledem na rozpory mezi závěry znalkyň MUDr.

Gabriely Léblové a PhDr. Mgr. Terezy Sejkorové Benešové, které v přípravném řízení na žádost policejních orgánů zpracovaly posudek k duševnímu stavu obviněného a vypovídaly u hlavního líčení, a odmítnutého znalce obhajoby PhDr. Slavomila Fischera, PhD., MBA.

6. V další části dovolání obviněný rozebral výše zmíněný znalecký posudek MUDr. Gabriely Léblové a PhDr. Mgr. Terezy Sejkorové Benešové a posudek zpracovaný Ing. Ivanou Vohnickou, znalkyní z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie a konfrontoval je se závěry znalce PhDr. Slavomila Fischera, PhD., MBA, jehož posudek odvolací soud k důkazu nedůvodně neprovedl. V návaznosti na to konstatoval, že pokud by soudy provedly jím navrhované důkazy, nepochybně by dospěly k odlišnému náhledu na osobu obviněného a jeho motivaci, přičemž motiv činu je nepochybně zásadní i pro úvahy o druhu a výměře trestu. Zopakoval svou obhajobu, že nešlo z jeho strany o promyšlený záměr ublížit poškozené, nýbrž o zkratkovité jednání vyvolané zjištěním, že mu byla poškozená nevěrná, které spáchal pod vlivem velkého množství požitých léků. Jejich vliv znalkyně, z jejichž posudku o duševním stavu obviněného soudy obou stupňů vyšly, podle obviněného významně podcenily, protože při svém závěru o tom, že nebyla zjištěna forenzně významná intoxikace obviněného v době činu, nevzaly do úvahy, že obviněnému byla odebrána krev až 8 hodin po činu a že výsledky toxikologického zkoumání nebyly odborně dopočítány k době skutku.

7. Následně obviněný uvedl výčet okolností, které mu polehčují. Připomněl, že mu v době činu bylo pouhých 26 let, že do té doby vedl řádný život, ukončil bakalářské studium a pokračoval ve studiu magisterském, přitom pracoval jako pedagog a staral se o svou vážně nemocnou matku. Po pečlivém zhodnocení osoby obviněného by soudy s ohledem na tyto okolnosti musely dojít k závěru, že klíčovou událostí v celé záležitosti bylo právě kombinace různých léků, které požil.

8. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil dovoláním napadené rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakovaní námitek prolínajících se celým trestním stíháním, které byly beze zbytku soudy nižších stupňů správně vypořádány. Obvodní soud pro Prahu 7 realizoval komplexní a bezvadné dokazování co do rozsahu i problematiky formování skutkových závěrů. S neprovedenými důkazními návrhy obhajoby se vypořádal pod bodem 31 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak pod bodem 8 odůvodnění svého rozsudku akceptovatelně vyložil, proč neprovedl k důkazu znalecký posudek předložený obhajobou ve veřejném zasedání. Současně v rámci úvah o přiměřenosti uloženého trestu přesvědčivě vysvětlil, že brutální jednání obviněného vykazovalo jasné známky racionálního uvažování a vědomou vysokou míru surovosti a bezohlednosti. Výsledky svého činu si obviněný dokonce zaznamenal na svůj mobilní telefon. K namítanému požití velkého množství léků státní zástupkyně konstatovala, že šlo o léky tlumící, u nichž je vyvolání agrese nepravděpodobné, a velkou část z nich požil až po skutku (viz policejní kamerové záznamy zachycující polykání léků a jejich zklidňující účinek na jeho zprvu arogantní chování). Připomněla závěry znalkyň zkoumajících duševní stav obviněného, že v době činu jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly významně sníženy, a konstatovala, že trest uložený odvolacím soudem je trestem přiměřeným všem okolnostem případu i osobě obviněného.

10. Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než jí navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

11. Vyjádření státní zástupkyně bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice. Obviněný reagoval podáním, ve kterém vyjádřil nesouhlas s návrhem státní zástupkyně na odmítnutí dovolání a v reakci na její argumentaci v podstatě zopakoval své dovolací námitky, že soudy nedostatečně vyřešily otázku jeho příčetnosti a že nedůvodně pominuly obhajobou navržené důkazy k jejímu objasnění. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva pak znovu namítl porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

IV. Důvodnost dovolání obviněného

12. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky pro konání dovolacího řízení. Obviněný sice v rozporu s § 265f odst. 1 tr. ř. přímo neoznačil, proti kterému výroku jeho dovolání směřuje, ovšem z obsahu dovolací argumentace je zřejmé, že uplatněné námitky váže k výroku o trestu.

13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, případně pod jiný z taxativně vymezených dovolacích důvodů v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího a jejichž existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

14. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud nedůvodně odmítl provést důkazy navržené obhajobou, které se týkaly otázky příčetnosti obviněného v době činu, přesněji toho, jaký vliv na jednání obviněného měly léky, které před činem a v jeho průběhu požil v kombinaci se zlobným afektem, ve kterém se nacházel, a anomálním osobnostním nastavením obviněného. V důsledku toho odvolací soud porušil právo obviněného na spravedlivý proces a stejně jako předtím soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o osobě obviněného a jeho motivaci, což se projevilo v nesprávně uloženém nepřiměřeně přísném trestu.

15. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uplatní se tedy tam, kde rozhodná skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo kde jsou založena na úkonu, který byl zatížen takovou podstatnou procesní vadou, že byl jako důkaz nepoužitelný, přičemž jiné důkazy příslušnou skutkovou okolnost neprokazovaly, a rovněž tehdy, když byly opomenuty nějaké důkazy zásadního významu, přestože byly navrhovány, a jejich neprovedení nebylo adekvátně odůvodněno.

16. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků soudů obou stupňů i s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že námitky obviněného neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu a ani jinému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. a není namístě se jimi výjimečně zabývat nad jejich rámec s akcentem na respektování podmínky dodržení maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

17. V posuzované věci obviněný ve stručnosti namítal, že mu soudy při úvaze o trestu upřely výrazně polehčující okolnost spočívající v tom, že jednal nepromyšleně, zkratkovitě, a především pod vlivem léků, které v nadměrném množství požil a které musely výrazně ovlivnit jeho příčetnost. Namísto toho v úvaze o trestu nesprávně akcentovaly, že po celou dobu jednal racionálně, vědomě a účelově, a vadně vyšly z toho, že jeho bezohledné jednání vůči poškozené, kterým jí způsobil mučivé útrapy a vzbudil o ní takový strach o život, že se v pudu sebezáchovy snažila uniknout z uzamčeného bytu slaněním z okna z třetího nadzemního podlaží, bylo zcela nechorobné, nebylo vyvolané intoxikací požitými léky a bylo podmíněné anomální osobností obviněného s výraznými disociálními a narcistními rysy.

18. Obviněnému je namístě přisvědčit, že zmenšenou příčetnost, pokud si ji pachatel, a to ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky, je namístě zohlednit při ukládání trestu. V projednávané věci ale soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani kombinace anomální osobnosti obviněného se zlobným afektem, ve kterém se alespoň zpočátku činu nacházel, a s účinkem požitých psychoaktivních látek, neměla vliv na jeho rozpoznávací schopnosti a jeho ovládací schopnosti zasáhla pouze forenzně nevýznamnou měrou.

Jinak řečeno, nezjistil, že by intelektuální a volní schopnosti obviněného nebyly v době činu zachovalé, a při ukládání trestu vycházel z toho, že jednání obviněného bylo zcela nechorobné a že se jen projevilo jeho osobnostní nastavení. Obviněný má výrazné disociální a narcistní rysy, je nevyzrálý, má narušený náhled sám na sebe, má potřebu zvýšené kontroly nad ostatními a je velmi manipulující. Motivací k činu obviněného bylo reagovat na zjištěnou nevěru poškozené. Pokud jde o ovlivnění léky, soud poukázal na to, že obviněný je požil ve větším množství primárně po činu samotném, krátce předtím, než byl zadržen policií, jak je zřejmé z videozáznamu z kamer na místě zasahujících policistů a z jejich výslechu.

S poukazem na uvedené videozáznamy a také na racionální chování obviněného v průběhu skutku (pořizoval si na svůj mobilní telefon snímky zbité poškozené, uzamkl ji v pokoji, aby neutekla, vzal jí mobilní telefon, aby nemohla přivolat pomoc atd.), soud vyloučil tzv. paradoxní reakci (opačný účinek látek obsažených v lécích, které obviněný užil, než tlumivý a zklidňující, pro který mu byly předepsány a který se od nich standardně očekává). Všechny své závěry soud prvního stupně velmi pečlivě a logicky zdůvodnil, přičemž podrobně rozebral i důkazy, ze kterých přitom vycházel (viz body 8, 9, 12, 30 a 34 odůvodnění jeho rozsudku).

Současně přiléhavě vysvětlil, proč další dokazování tímto směrem, konkrétně výslechy psychiatra doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., který byl ošetřujícím lékařem obviněného, a adiktologa Mgr. Jiřího Zeminy, k němuž obviněný docházel, které v hlavním líčení navrhla obhajoba, pokládá na nadbytečné (srovnej bod 31 téhož odůvodnění). Odvolací soud jeho argumentaci plně akceptoval a nad její rámec v bodě 8 svého rozhodnutí srozumitelně a dostatečně přesvědčivě objasnil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem PhDr.

Slavomila Fischera, PhD., MBA, který obhajoba obstarala až pro odvolací řízení, a potažmo na obstarání revizního posudku k otázce míry zachovalé příčetnosti.

19. Nejvyšší soud připomíná, že otázka zjišťování nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti pachatele je otázkou právní, kterou soud hodnotí na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví a v souladu s dalšími důkazy provedenými ve věci. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Je plně na úvaze těchto soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou okolnosti významné pro objasnění příčetnosti, objasňovat.

Z hlediska práva na spravedlivý proces je samozřejmě klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), a tomuto požadavku soudy obou stupňů dostál. Soud prvního stupně v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě uvedl, o které důkazy svůj závěr o zachovalé příčetnosti obviněného opřel, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení i jak se vypořádal s obhajobou obviněného a jeho návrhy na doplnění dokazování.

Obviněný navíc neargumentuje extrémními rozpory mezi provedenými důkazy a právním závěrem, že se v době činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti. Celá jeho dovolací argumentace spočívá jen v polemice s tím, že soudy akceptovaly znalecké posudky k posouzení duševního stavu obviněného jako formálně i obsahově validní a vycházely z nich, ačkoli on se domnívá, že znalkyně MUDr. Gabriela Leblová a PhDr. Mgr. Tereza Sejkorová Benešová podcenily vliv požitých léků na jeho chování a nevěnovaly dostatečnou pozornost časovým údajům v posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie.

Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát. Jednak protože jejich prostřednictvím obviněný fakticky brojí proti výroku o vině, protože předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným, je úmyslné zavinění pachatele, které je vybudováno na složce jeho vědění (tj. pachatel na základě vnímání objektivní reality a svých znalostí a představ ví, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem) a na složce jeho vůle (tj. pachatel na základě svého v zásadě svobodného rozhodnutí chce porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo je s tím alespoň srozuměn), a ten odvolací soud nepřezkoumával.

A navíc obviněný nepoukazuje na zásadní vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházející, nýbrž uplatněnými námitkami vyjadřuje svou nespokojenost s výsledkem hodnotících úvah soudů, a pokud argumentuje neakceptovanými návrhy obhajoby, rozhodně se nejedná o opomenuté důkazy ve smyslu třetí alternativy § 259 odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy nižších stupňů se jimi jednotlivě zabývaly a jejich odmítnutí řádně vysvětlily.

Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I.

ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), a zároveň svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.

20. Nejvyšší soud znovu připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

21. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného stručně uvádí, že znalkyně MUDr. Gabriela Léblová a PhDr. Mgr. Tereza Sejkorová Benešová byly v přítomnosti obhajoby podrobně ke svému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie vyslechnuty u hlavního líčení konaného dne 13. 1. 2025 (viz protokol zachycující jeho průběh na č. l. 822 a násl. tr. spisu). Z jejich podrobného výslechu vyplynulo, že při svém závěru o tom, že nebyl prokázán forenzně významný vliv omamných látek či léků na spáchání trestných činů, vycházely především z klinického obrazu tak, jak jej samy zjistily ze spisového materiálu.

Poukázaly výslovně na kamerový záznam zachycující jednání obviněného bezprostředně po činu, úřední záznam zasahujících policistů, kteří vyloučili, že by obviněný vykazoval známky zmatenosti a intoxikace, výpověď poškozené o chování obviněného, které vykazovalo racionální rysy, zdravotnickou dokumentaci obviněného, včetně výsledku jeho vyšetření lékařem Fakultní nemocnice Bulova z téhož dne, kdy se skutek stal, jehož součástí bylo i orientační chemicko-toxikologické vyšetření moči, a vlastního vyšetření obviněného.

Pokud jde o namítané chybné časového údaje o odběru krve obviněného v souvislosti s pozitivním výsledkem toxikologického zkoumání hladiny psychoaktivních látek (v důsledku vyššího požití léků se sedativními účinky, které byly obviněnému terapeuticky předepsány, a dřívějšího užití marihuany a kratomu), je z posudku znalkyně psychiatričky MUDr. Gabriely Léblové zřejmé, že pracovala se stejným protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření obviněného ve Fakultní nemocnici Bulovka jako znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie Ing.

Ivana Vohnická, kde je uveden časový údaj o odběru krve dne 25. 9. 2023 ve 19:28 hodin (viz posudek na č. l. 57 tr. spisu a předmětný výsledkový list toxikologického vyšetření na č. l. 121–122 tr. spisu). Závěry posudku o duševním stavu obviněného v době činu jsou jednoznačné a nevyvolávají žádné pochybnosti, takže nebylo důvodu, aby odvolací soud vyhověl návrhu a opatřil tzv. revizní znalecký posudek, kterého se obviněný domáhá i v dovolání. Znalkyně srozumitelně vysvětlily, na základě kterých objektivně zjištěných skutečností vyloučily, že by obviněný protiprávně jednal vlivem intoxikace léky (nález THC v krvi obviněného byl jen ve stopový).

Znalkyně poukázaly na to, že obviněný v průběhu skutku vykazoval známky vysoce organizovaného chování, a i po jeho spáchání měl snahu kontrolovat a manipulovat, dobře se orientoval v prostoru, udržoval pozornost a nevykazoval žádné známky zmatenosti. Měl zachovalou i jemnou motoriku (vylupoval si léky z plat a pořizoval fotografie mobilním telefonem). Tvrzené výpadky paměti při vyšetření znalkyně s ohledem na to, že v den skutku obviněný nic takového neuváděl, vyhodnotily jako taktizování v rámci disociální osobnosti.

A pokud jde o odmítnutý posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychologie PhDr.

Slavomila Fischera, PhD., MBA, který obstarala obhajoba, nelze než potvrdit úsudek odvolacího soudu nejen o jeho nadbytečnosti ale také o tom, že uvedený znalec se v něm opakovaně nepřípustně vyjadřoval k otázkám mimo svou odbornost (viz str. 14 až 16 tohoto posudku na č. l. 940 až 942 tr. spisu) a v posudku cituje jen údaje z vlastního vyšetření obviněného a z odůvodnění rozsudku soud prvního stupně (viz str. 5 a další tohoto posudku na čl. 932 tr. spisu). Nelze také pominout, že konzultantem PhDr.

Slavomila Fischera, PhD., MBA, byl soudní znalec doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc, který byl ošetřujícím psychiatrem obviněného, takže by bylo nutné nejprve zkoumat a vyloučit konflikt zájmů (viz § 4 odst. 1, § 5 a § 18 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech), a navíc vycházel jen z neúplných informací, protože nedisponoval kamerovým záznamem zachycujícím jednání obviněného bezprostředně po činu. Nejvyšší soud už ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 4 Tdo 695/2023, konstatoval, že je logické, že soud musí stranou řízení předložený znalecký posudek nejprve jistým způsobem předběžně zhodnotit a teprve poté může dospět k závěru, zda jeho provedení jako důkazu je potřebné k náležitému objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr.

ř., či nikoliv. Jestliže soud shledá, že provedení znaleckého posudku předloženého stranou je potřebné k náležitému objasnění věci, pak ho provede v rámci hlavního líčení, popř. veřejného zasedání jako důkaz. Pokud zjistí, že daná skutečnost byla již řádně objasněna jinými důkazními prostředky (např. již provedeným znaleckým posudkem), pak jeho provedení odmítne. Stejně bude postupovat, jestliže shledá, že předložený posudek nesplňuje náležitosti znaleckého posudku. Takový postup soudu je logický a odpovídající základním zásadám ovládajícím trestní řízení (§ 2 odst. 5 tr.

ř.). Lze totiž mít za to, že pokud by musel soud vždy provést znalecký posudek předložený stranou trestního řízení, byl by takový postup v rozporu se zásadou zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Navíc by takový výklad vedl k absurdnímu důsledku, a to že by soud musel, jestliže by shledal vady takového posudku, je odstraňovat postupem podle § 109 tr. ř. , a to nejen vyžádáním vysvětlení od znalce přibraného stranou, ale dokonce by musel zvažovat přibrání znalce jiného bez ohledu na to, zda by považoval skutkový stav zjištěný před předložením tohoto znaleckého posudku stranou odpovídající § 2 odst. 5 tr.

ř. Takový výklad by vedl ve skutečnosti k úplnému popření pravidla, že rozsah dokazování určuje soud, neboť by v tomto případě byl reálně určován stranou (argumentum reductionis ad absurdum).

22. Současně je třeba zdůraznit, že každý znalecký posudek, tedy bez ohledu na skutečnost, zda je vyžádán orgány činnými v trestním řízení či stranou, podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. ř. je totiž objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. Tr.). Obecně platí, že soud sice nemůže nahrazovat znalecký posudek svým laickým názorem na problematiku vyžadující odborný názor (rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.), nicméně musí znalecký posudek vyhodnotit, a to jak pokud jde o jeho konečný výsledek (tj. písemný posudek znalce, příp. jeho závěry vyřčené ústně při jeho výslechu), tak i pokud jde o proces jeho utváření (jeho přípravu, zajištění podkladů, zvolenou metodologii, způsob vyvozování závěrů, ale též procedurální otázky přibrání znalce, zadání znaleckého posudku apod.) – viz k tomu instruktivně např. MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika, č. 3/2010, s. 182 a násl. Dostupné [online] k 3. 7. 2019 z: https://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx.

23. Ke zbylým dovolacím námitkám, kterými obviněný poukázal na nedostatečné zohlednění soudy jinak akceptovaných polehčujících okolností při úvaze o druhu a výměře trestu, Nejvyšší soud připomíná, že standardně lze výrok o trestu napadat dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nicméně prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné brojit pouze proti trestům, které zákon nepřipouští, nebo proti výměře trestu, která je mimo trestní sazbu v zákoně vymezenou. Námitka proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být v rámci § 265b odst. 1 tr. ř. relevantně uplatněna (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022). Jen ve zcela výjimečných případech je možné v dovolacím řízení namítat i zjevně nespravedlivý trest. Musí jít o situace, ve kterých je pachateli uložen trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 sp. zn. 8 Tdo 71/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020). Takovou námitku ale obviněný neuplatnil a v této věci judikaturou vymezené podmínky pro mimořádný zásah do výroku o trestu zjevně dány nejsou.

24. Ze všech shora konstatovaných důvodů lze uzavřít, že pouhá proklamace obviněného, že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování k otázce příčetnosti a že řádně nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem jeho případu, a proto mu byl uložený nepřiměřeně přísný trest, není po obsahové stránce argumentací způsobilou naplnit některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a dovolací přezkum mimo tyto důvody zde nepřichází v úvahu, protože uložením trestu nedošlo k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod obviněného, uložený trest odpovídá povaze trestné činnosti, osobě obviněného, jeho poměrům a zjevně se nejedná o trest čistě exemplární.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

25. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně