4 Tdo 960/2025

4 Tdo 960/2025-358

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná A. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 To 160/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 132/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 T 132/2022, byla obviněná A. K. uznána vinnou přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v Plzni dne 31. 8. 2022 v době kolem 07:00 hod., na XY, zastávce městské hromadné dopravy „XY“, za přítomnosti nezjištěného počtu dalších cestujících a náhodných chodců, nejméně však více než tří osob, poté, kdy byla L. Z., kontrolována jako revizorem při cestě tramvajovou linkou č. 1, kdy bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad, přičemž na základě výzvy jmenovaného vystoupila společně s ním z tramvaje, kde se již nacházel další revizor J. Č., oběma jmenovaným odmítla prokázat totožnost a na jejich opakované výzvy, aby na místě setrvala, se stále pokoušela odejít, kdy současně oba verbálně napadala přesně nezjištěnými nadávkami, stejně tak odmítala uhradit uloženou pokutu, přičemž následně poté, kdy se před ní postavil J. Č., jmenovaného fyzicky napadla nejméně úderem pravé ruky do oblasti levé tváře, v důsledku čehož jmenovaný neutrpěl žádné zranění, následně poškrábala L. Z. na předloktí ruky, s časovým odstupem několika minut se poté na místo dostavila přivolaná uniformovaná motorizovaná hlídka Policie ČR ve složení M. T. a L. P., přičemž když oba jmenovaní policisté vyzvali obviněnou k prokázání totožnosti, ta to odmítala a policisty verbálně napadala mimo jiné vulgárními výrazy „čuráci, hajzlové“, a když byla poučena, že bude k prokázání totožnosti předvedena, odmítala se z místa hnout, v důsledku čehož byli oba policisté přinuceni užít donucovací prostředky v podobě přiložení pout na ruce obviněné za účelem jejího předvedení k dalším úkonům na služebnu Obvodního oddělení Policie ČR, Plzeň – XY“.

2. Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců.

3. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 T 132/2022, podala obviněná A. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 To 160/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 To 160/2024, podala následně obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž uvedla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když rozhodná skutková zjištění nemají oporu ve spise a jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

5. Obviněná dále namítla, že soudy svá rozhodnutí založily výlučně na výpovědích svědků, u nichž nelze vyloučit jejich zájem na výsledku řízení. Uvedla, že ji svědci v rámci incidentu fyzicky a slovně napadli a dopouštěli se vůči ní brutálního, ponižujícího a nelidského zacházení a vulgárních urážek. S jejím oznámením těchto skutečností se však podle jejího názoru dosud nikdo nevypořádal. Dále uvedla výčet nezákonných jednání páchaných vůči ní revizory či policisty, konkrétně zmínila zneužití pravomoci úřední osoby, ublížení na zdraví a nepřípustné brutální fyzické napadání revizorem, který neměl oprávnění zasahovat do její osobní svobody, odmítnutí přivolání Rychlé záchranné služby přes její zranění utrpěné při zákroku, případně nevhodné a zastrašující slovní narážky a výhrůžky směřované na její původ a spojené s výroky šířícími nenávist a podněcujícími k násilí.

6. Poukázala na rozdíly v popisu skutku v trestním příkazu a v rozsudku a za nespolehlivý označila jediný klíčový důkaz, totiž zvukový záznam. Jednak namítla, že soudy vycházely pouze z manipulativního přepisu zvukové nahrávky, kdy záznam byl zkreslený a s ohledem na poškození nepřehratelný, jednak ho nepodrobily zkoumání z hlediska posouzení jeho autentičnosti, kdy byl podle ní účelově sestříhaný. Následně znovu popsala fyzické a psychické následky nastalé u ní jak v souvislosti s napadením, tak i v reakci na chování samosoudce Okresního soudu Plzeň-město, který lékařské zprávy a napadání její osoby zlehčoval a ignoroval. Vyjádřila tak primárně názor, že neměla být vůbec uznána vinnou. Rovněž namítla, že trest byl uložen ve výši neodpovídající společenské škodlivosti a pokud by již bylo její jednání prokázáno v rozsahu dovozeném Okresním soudem Plzeň-město, měl být patřičným způsobem snížen.

7. Rovněž uvedla, že absentuje subjektivní stránka trestného činu, neboť z provedených důkazů podle ní nevyplývá její úmysl se s revizory a policií přít. Soudy navíc neprovedly dostatečné zjištění ohledně jejího psychického stavu a motivace a nebylo prokázáno ani to, že byla dostatečně poučena nebo vyzvána způsobem, který by ji uváděl do právní povinnosti podřídit se. Odsuzující rozsudek pak obviněná označila za důsledek porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces.

8. Ve vztahu k vytýkané vadě nesprávného právního posouzení skutku pak v odstavci IX dovolání jen krátce a obecně uvedla, že toto „… spočívá v jeho podřazení pod ustanovení § 358 odst. 1, tr. zákoníku, přečin výtržnictví, když … má i nadále za to, že svým jednáním tuto kvalifikaci skutku nemohla naplnit a nebyl řádně prokázán rozsah jejího skutku v tom smyslu, aby mohla naplnit citovaná ustanovení trestního zákoníku“.

9. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že podané dovolání a výhrady v něm obsažené jsou v podstatě jen opakováním obhajoby obviněné uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku vypořádaly.

11. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak podané dovolání je vystavěno z převážné části na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatelky vadného) hodnocení důkazů dospěly.

12. Pokud jde o dovolatelkou vytýkaný nedostatek tzv. extrémního rozporu, nemůže být založen pouhou situací, kdy obviněná v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů dospěje k odlišným skutkovým závěrům než soudy a onen zjevný rozpor odvozuje právě jen z nesouladu skutkových zjištění soudů v porovnání se svou představou o tom, jak skutkový děj proběhl. Veškerá skutková zjištění Okresního soudu Plzeň-město, jejichž správnost aproboval rovněž Krajský soud v Plzni a jež se týkala okolností, za nichž skutkový děj proběhl, totiž z řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Obviněná je primárně usvědčována výpověďmi revizorů a policistů J. Č., L. Z., M. T. a L. P. Nejedná se však o důkazy osamocené, neboť ve shodě s nimi je i obsah zvukového záznamu pořízeného J. Č., který zachycuje průběh incidentu a ve shodě s ostatními důkazy vylučuje, že by proběhl způsobem popisovaným dovolatelkou. Oba soudy současně v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly důvody, pro které verzi předestřené obviněnou neuvěřily, skutkový děj vystavěly právě na tom, jak události na místě činu popisovali oba revizoři a členové přivolané policejní hlídky. Státní zástupce tedy uzavírá, že rozhodnutí soudů vadami, které by naplnily první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatížena nejsou.

13. Obviněná současně ve svém mimořádném opravném prostředku označila rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná sice formálně rozporuje správnost právního posouzení skutků, zjevně tak ale činí způsobem, který se s vytýkaným dovolacím důvodem zcela rozchází.

14. Nemohlo dojít ani k obviněnou tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, neboť podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatelky neměl.

15. Obviněná dále ve svém mimořádném opravném prostředku ve shodě s odvoláním v bodě II.13 zopakovala výhradu proti uloženému trestu, který obecně a bez podrobnější argumentace označila za příliš přísný. V reakci na právě uvedené je namístě připomenout, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To obviněná neučinila. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatelky, neboť podmíněně odložený trest odnětí svobody jí byl uložen jako trest přípustný, a to blízko spodní hranice zákonné trestní sazby, která v daném případě činila až 2 roky.

16. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah ,dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dále vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, uvedeným dovolacím důvodům částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

25. Předně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak tedy v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje ohledně dovolací argumentace obviněné za nutné uvést, že jde přinejmenším v její značné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)].

26. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z její dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu.

27. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20.

6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Je také třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.

ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

28. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1.

1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr.

ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

29. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr.

ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Za zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů se považuje situace, kdy skutkový zjištění soudu nemají v provedených důkazech vůbec žádný obsahový podklad, resp. pokud by nevyplývala z důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). K uvedené situaci jednak nedošlo, ani ji dovolatelka konkrétně nepopisuje.

30. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními, pak není žádný, natož zjevný rozpor, resp. nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Soudy pro své závěry vycházely z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení, zejména z výpovědí svědků – revizorů J. Č. a L. Z. a policistů, M. T. a L. P., jakož i přehráním zvukového záznamu ze služebního diktafonu J. Č., z něhož vyplývá, že revizoři a policisté reagovali výlučně na jednání obviněné, která se přes spáchání přestupku spočívajícího v jízdě bez platného jízdného dokladu snažila – a to i za užití vulgárních slovních výpadů a drobných fyzických ataků – z místa za každou cenu uniknout a odmítala se legitimovat, a v neposlední řadě z výpovědi obviněné. Rozhodujícím důvodem vzniku celé situace a zákroku revizorů a následně policie bylo jednoznačně hrubé a agresivní chování samotné obviněné. Pokud obviněná nesouhlasila s hodnocením výpovědí svědků – policistů a revizorů, pak jde pouze o nesouhlas s tím, jak soud tyto důkazy hodnotil, nikoliv o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V kontextu celého provedeného dokazování však jsou i výpovědi těchto svědků hodnoceny logicky a skutkové závěry z jejich výpovědi vyplývající odpovídají komplexu dokazování, a to i v kontextu s provedeným zvukovým záznamem.

31. Je namístě doplnit, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán zejména tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná.

32. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněného odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. Přitom odvolací soud konkrétně a správně reagoval na odvolací námitky obviněné k okresním soudem zjištěnému jednání uvedenému ve výroku o vině (k tomu srov. zejména body 10 až 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 3 až 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s čímž obviněná zjevně nesouhlasí a opakuje stejné námitky také v dovolání.

33. Ohledně zbývajících námitek mířících na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (např. nezabývání se nevhodným, ponižujícím a výhrůžným chováním, zdravotními důsledky atd.), lze uvést, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval její způsob hodnocení provedených důkazů. Námitky obviněné tedy ve shora uvedené části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku obviněné s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jí zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

34. Konečně obviněná argumentovala porušením zásady zásadou in dubio pro reo a z toho vyplývajícím porušením presumce neviny. Je třeba uvést, že zásada in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Tuto zásadu však nelze vykládat tak, že existence jakýchkoliv rozporů mezi důkazy by měla automaticky vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Jak již bylo rozebráno výše v tomto usnesení, o takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo.

35. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) námitky obviněné vůbec neodpovídají.

36. Je třeba připomenout, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

37. Při hodnocení naplnění dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolací soud tedy nehodnotí, zda soudy dospěly ke správným skutkovým závěrům [to by bylo možné pouze na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což bylo rozebráno výše], ale posuzuje, zda takto zjištěný skutkový stav byl správně právně kvalifikován.

38. Jak bylo popsáno výše, v podstatě veškeré námitky obviněné směřují do skutkového stavu věci, resp. do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, s kterým obviněná nesouhlasí a nabízí hodnocení vlastní (alternativní). Žádná z námitek obviněné nesměřuje do (nesprávného) právního hodnocení zjištěného skutkového stavu; obviněná nenamítá, že by její jednání mělo být hodnoceno jinak než jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Její návrh na jiné právní hodnocení (nespáchala jsem trestný čin) je vždy vázáno na její vyhodnocení skutkového stavu, resp. její (od soudu prvního stupně odlišné) hodnocení důkazů. To se však s věcně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Z výše uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají.

39. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 11. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu