5 Tdo 1092/2024-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný Luboš Marounek, trvale bytem Chrudimská 1, Seč, zdržující se na adrese Maleč 34, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 224/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 11/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Luboše Marounka odmítá.
1. Obviněný Luboš Marounek byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 4 T 11/2024, uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněnému podle § 254 odst. 1 a § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu, kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu na základě generální plné moci na dobu 30 měsíců. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen i peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 80 000 Kč.
2. Odvolání obviněného Luboše Marounka i státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ve stručnosti spočívá v tom, že obviněný jako jediná osoba zastupující obchodní společnost NH Tech, s. r. o., která se od 6. 9. 2019 stala novým členem představenstva obchodní společnosti Ekachon, a. s., poté, co v tento den převzal od končícího předsedy představenstva Marka Attily Janečka kompletní účetní dokumentaci obchodní společnosti Ekachon, a. s., včetně prvotních účetních dokladů i zpracovaných účetních knih, od tohoto dne do 25. 11. 2019 při výkonu funkce statutárního orgánu (představenstva) této obchodní společnosti, jako osoba odpovědná za plnění povinností stanovených této účetní jednotce, vyplývajících zejména z § 4 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), rezignoval na řádný výkon povinností vyplývajících z této jeho funkce, nezajistil řádné vedení a uchování těchto účetních dokladů vypovídajících o hospodaření této obchodní korporace a její účetnictví nezjištěným způsobem zašantročil, ačkoli věděl, že tím může zásadním způsobem ohrozit nejméně řádné a včasné určení jejích daňových povinností. Následně na výzvy správce daně k prokázání správné výše daňové povinnosti společnosti v rámci zahájené daňové kontroly k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od října 2018 do července 2019, v období od 25. 11. 2019 vůbec nereagoval, čímž včasné a řádné stanovení daňové povinnosti za uvedená zdaňovací období ohrozil.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný Luboš Marounek prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli z obsahu dovolání je zřejmé, že vytýká
napadenému rozhodnutí nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávní hmotněprávní posouzení, což odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Dovolatel obsáhle cituje výroky rozsudku soudu prvního stupně, obsah jím podaného odvolání proti tomuto rozsudku i usnesení odvolacího soudu, včetně podstatné části jeho odůvodnění. V rámci vlastní dovolací argumentace pak k svému tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku uvedl, že došlo k nesprávnému posouzení části objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Ve vztahu k objektivní stránce namítl, že se nedopustil žádného „zašantročení účetnictví“, pouze nereagoval na výzvu správce daně a nepředložil jím požadované doklady. V této souvislosti namítl, že pokud obchodní společnost Ekachon, a. s., před tím, než ji převzal, nerealizovala žádnou podnikatelskou činnost, nemohla jí vzniknout daňová povinnost, a to ani k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Obviněný nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že tato obchodní společnost vyvíjela podnikatelskou činnost nejméně ve zdaňovacím období září a prosince 2019 i v období února 2020, v nichž vykázala přijetí zdanitelných plnění od plátců DPH i odpočet daně. Dovolatel zdůraznil, že kontrola správce daně se vztahovala ke zdaňovacímu období října 2018 až července 2019.
6. K nesprávnému posouzení subjektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným, obviněný namítl, že při absenci daňové povinnosti obchodní společnosti nemohl ani jednat v byť i jen eventuálním úmyslu zkreslit údaje o stavu hospodaření a jmění a ohrozit tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku.
7. K jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení obviněný zdůraznil, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty ani žádného jiného trestného činu, bylo pouhým ztížením postupu správce daně, které tento orgán mohl postihnout pořádkovou pokutou ve smyslu § 247 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
10. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu neuvedl žádné konkrétní námitky, které by dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídaly, pouze zpochybnil výsledky provedeného dokazování a prezentoval vlastní verzi skutkového děje.
11. Podle státního zástupce se dovolatel dále snažil bagatelizovat škodlivost svého činu, přičemž poukazoval v této souvislosti i na možnost jeho postihu podle daňového řádu, čímž se v zásadě, ač to neuvedl, dovolával ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásady subsidiarity trestní represe. Nicméně tuto dovolací námitku založil na nesprávném argumentu, že stíhaný skutek nenaplnil skutkovou podstatu přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Přitom předpokladem pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je skutečnost, že skutek naplňuje znaky některého trestného činu, ale nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti, a je proto dán důvod pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a s ním souvisejícího principu „ultima ratio“. V této souvislosti poukázal státní zástupce na stanovisko trestního kolegia uveřejněné pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr. a konstatoval, že obviněný neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybnily závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Pouhá existence mimotrestní normy umožňující jeho postih totiž ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe bez možnosti použití prostředků trestního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
12. Námitky dovolatele státní zástupce vyhodnotil jako neopodstatněné a závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
15. Obviněný ve svém dovolání označil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obsahově se dovolával důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takovéto námitky obviněný ve svém dovolání neuvedl.
16. Protože odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, měl dovolatel správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b písm. a) až l) tr. ř., v tomto případě důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož existence se obviněný dovolává. Byť obviněný neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. O odmítnutí dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, z důvodu, že obviněným uplatněné námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
18. Námitky, které obviněný uplatnil jsou pouhou polemikou s právními závěry soudů nižších stupňů, v níž dovolatel vychází z jiných skutkových zjištění, než jaké učinily tyto soudy. Obviněný přitom pouze opakuje svoji obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích řízení, prosazuje vlastní verzi skutkového stavu, ačkoli s takto jím uplatněnými námitkami se vypořádaly věcně správně a argumentačně přesvědčivě soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy odlišně od jeho představ a dospěly k závěru o naplnění jak subjektivní, tak i objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, nelze tyto jeho námitky pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. podřadit. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v nichž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
20. V této souvislosti nelze pominout, že sám obviněný připustil, že se v rozhodné době živil „přeprodáváním“ obchodních společností. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů pak zejména ze svědecké výpovědi jeho tehdejší partnerky V. M. vyplývá, že obviněný nikdy za žádnou z obchodních společností, které fakticky ovládal, nepodával daňová přiznání, daňovému systému se vysmíval pro neefektivitu kontrolního systému zejména u finančních úřadů v Praze. Tato svědkyně dále rovněž uvedla, že pokud to bylo možné, jménem obchodních společností, které ovládal, nakupoval mobilní telefony, které dále prodával, nechával na sebe převádět za vyplacenou finanční odměnu obchodní podíly v obchodních společnostech, přebíral funkci statutárního orgánu v těchto společnostech, přičemž motiv takovéhoto jednání obviněného je vysvětlitelný právě trestnou činností, pro kterou byl odsouzen i ve vztahu k obchodní společnosti Ekachon, a.
s. Pro tento závěr ostatně svědčí údaje z obchodního rejstříku, z nichž je zřejmý nejen počet dovolatelem ovládaných společností, ale i způsob, jakým je fakticky ovládal (přes další obchodní společnosti, které byly statutárním orgánem ovládané společnosti, za které jednal právě dovolatel). Skutečnost, že takto jednal po dohodě s předchozím statutárním orgánem a za finanční odměnu, vyplývá i ze svědecké výpovědi svědka Marka Attily Janečka, jehož vysvětlení o důvodech proč prodal obchodní společnost Ekachon, a.
s., zabývající se reklamní činností je zcela účelové a svědčí o účelové snaze dosáhnout právě tímto převodem „zašantročení účetnictví“ této obchodní společnosti před kontrolou ze strany správce daně. Ostatně i příslušný finanční úřad potvrdil podezřelé obchodní aktivity této obchodní společnosti, které byly důvodem daňové kontroly za výše uvedená zdaňovací období ve vztahu k DPH. Skutečnost, že obviněný i nadále tuto obchodní společnost používal k podezřelým obchodům, jejichž cílem mohla být snaha zkrátit DPH, či dokonce vylákat nadměrný odpočet této daně od příslušného správce daně, pak vyplývá ze zprávy Finančního úřadu hl.
m. Prahy, Územního pracoviště pro Prahu 2 (viz bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přitom naplnění i subjektivní stránky přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, vyplývá i ze skutečnosti, že dovolatel se opakovaně přihlašoval do datové schránky obchodní společnosti Ekachon, a. s., takže nejpozději 25. 11. 2019 se musel dozvědět o výzvě správce daně k předložení účetních dokladů této obchodní společnosti v souvislosti s prováděním daňové kontroly za zdaňovací období předcházející převzetí účetnictví této společnosti dovolatelem.
Pominout přitom nelze ani skutečnost, že podle výpovědi svědka Marka Attily Janečka účetnictví nebylo předáváno v elektronické podobě na CD nosičích, jak tvrdí dovolatel, ale v papírové podobě s prvotními účetními doklady (údajně asi deset šanonů).
21. Soudy obou stupňů přitom vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byl uznán vinným. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu z důvodu, že účetnictví nezašantročil, že obchodní společnost nepodnikala, neboť tato tvrzení byla provedeným dokazováním vyvrácena. Naopak bylo správně soudy nižších stupňů zjištěno, že i sám dovolatel v ní realizoval obchodní aktivity, u nichž nelze zjistit, zda reálné nebo pouze předstírané. Rovněž byla vyvrácena obhajoba obviněného, že nebylo ohroženo včasné a řádné vyměření daně, neboť obviněný svým jednáním ohrozil řádné a včasné vyměření daňové povinnosti, když znemožnil správci daně přístup k prvotním účetním dokladům i účetním knihám, které byla společnost podle zákona o účetnictví povinna vést, čímž znemožnil případné provedení postupu k odstranění pochybnosti o správnosti, úplnosti a průkaznosti daňového přiznání nejméně k DPH za zdaňovací období, jichž se daňová kontrola týkala. Soud prvního stupně tedy řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, přičemž po subjektivní stránce obviněný jednal nejméně v úmyslu eventuálním, jak správně dovodil již soud prvního stupně.
22. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a námitce dovolatele, že by postačilo jeho potrestání podle daňového řádu pořádkovou pokutou, nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. V tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, když důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného s ohledem na okolnosti, za nichž se předmětné trestné činnosti dopustil, přičemž jednal zištně a zneužíval vytíženosti správce daně v konkrétním místě, kde měla obchodní společnost své sídlo. Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit menší společenskou škodlivost činu obviněného, která by aplikaci této zásady ospravedlnila.
V. Závěrečné shrnutí
23. Lze tak uzavřít, že výhrady, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vůbec nebyly způsobilé zvolený důvod dovolání naplnit a obsahově mu neodpovídaly. Obviněný v zásadě jen vytýkal odvolacímu soudu, že akceptoval právní závěry soudu prvního stupně a odmítl jím uplatněnou obhajobu. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Tímto způsobem mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 1. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu