5 Tdo 1199/2021-883
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o
dovoláních, která podali obvinění J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M.
R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 14 To 167/2021,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp. zn. 2 T 6/2019, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 14 To 167/2021, a
rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 2 T 6/2019.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Chrudimi přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněný J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 4.
2021, sp. zn. 2 T 6/2019, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoníku“). Za to mu byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst.
1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen peněžitý
trest v počtu 500 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 1
000 000 Kč. Obviněný M. R. byl týmž rozsudkem uznán vinným pomocí ke zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a
§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.
zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s výší denní
sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl
poškozený Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště Chrudim odkázán
s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Na základě odvolání obou obviněných Krajský soud v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích svým rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 14 To
167/2021, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek
zrušil ve výrocích o trestech u obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu
pak sám obviněnému J. H. uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §
67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku peněžitý
trest v počtu 350 denních sazeb s výší jedné celé denní sazby 1 500 Kč, celkem
ve výši 525 000 Kč. Obviněnému M. R. uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku
peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s výší jedné celé denní sazby 500 Kč,
celkem ve výši 125 000 Kč. V dalších výrocích zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nezměněn.
3. Skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, se ve stručnosti dopustili
tím, že J. H. v postavení zástupce obchodní společnosti Z. s. Ch., která je
společníkem obchodní společnosti Z., nechal do účetnictví Z. zařadit čtyři
faktury dohromady na částku 7 124 600 Kč základu daně s výší daně z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“) 1 496 166 Kč vystavené obchodní společností A. B. za
poskytování zemědělských služeb v souladu se Smlouvou ze dne 20. 6. 2013, které
byly vystaveny jednatelem obchodní společnosti A. B., M. R., ačkoliv se jednalo
o fiktivní faktury, neboť předmětné služby nebyly poskytnuty. Tyto faktury byly
zahrnuty do daňových přiznání k DPH obchodní společnosti Z. za měsíce srpen
2013, září 2013 a prosinec 2013, které byly na Finanční úřad pro Pardubický
kraj – Územní pracoviště v Chrudimi podány ve dnech 25. 9. 2013, 25. 10. 2013 a
23. 1. 2014, čímž došlo k uplatnění neoprávněného odpočtu DPH v částce 1 496
166 Kč a České republice zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj –
Územní pracoviště v Chrudimi tak vznikla škoda v celkové výši 1 496 166 Kč.
II. Dovolání obviněných
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích podali dovolání oba obvinění, kteří uplatnili v zásadě zcela shodné
dovolací námitky, přičemž svá dovolání opřeli i o shodné dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2021. Dále namítli i existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
ve znění účinném od 1. 1. 2022, obvinění namítli extrémní nesoulad skutkových
závěrů rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího s provedeným
dokazováním, neboť jejich obhajoba nebyla vyvrácena, předmětné fakturované
práce obchodní společností A. B. totiž byly touto obchodní společností a jejími
subdodavateli provedeny, a vystavené faktury proto nejsou fiktivní, jak
nesprávně dovodily soudy nižších stupňů. Provedení fakturovaných prací totiž
nebylo provedeným dokazováním zpochybněno a ani nebyly zpochybněny finanční
náklady na provedení těchto fakturovaných prací, které se v zásadě z hlediska
finančního nelišily od nákladů na obdobné práce v předcházejících i následných
časových obdobích. V této souvislosti oba obvinění znovu velice podrobně uvedli
všechny okolnosti související se skutkem, který je jim kladen za vinu, a to ve
shodě s jejich dosavadní obhajobou. Oba obvinění zdůraznili, že podle samotné
kalkulace nákladů na posečení, sklizeň a odvoz pícnin měly tyto náklady činit
nejméně 5 154 600 Kč, neboť v roce 2012 tyto práce provedl svědek P. J. za
částku 5 951 300 Kč bez DPH. Soudy prvního a druhého stupně nebylo logicky
vysvětleno, jak by v předmětném roce bylo možno tyto práce provést za zlomkovou
cenu oproti rokům předcházejícím i následujícím. Skutečnost, že práce byly
provedeny, přitom nebyla zpochybněna. Obvinění poukázali i na závěr, který
učinil znalec z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, se specializací na
zemědělské plodiny, stanovení nákladů na jednotku produkce a na jednotku
plochy, V. S., podle něhož celkové náklady na sklizeň trvalých travních porostů
u obchodní společnosti Z. činily v roce 2013 částku 6 749 431 Kč bez DPH. Pokud
by tato sklizeň byla zajišťována na poslední chvíli, po odmítnutí provedení
sklizně svědkem P. J., zvýšily by se tyto náklady až o 25% na částku 8 436 789
Kč. S vědomím těchto skutečností proto částka, kterou fakturovala obchodní
společnost A. B. zcela odpovídá reálným nákladům na sklizeň trvalých travních
porostů. Verze orgánů činných v trestním řízení, že veškeré provedené práce při
této sklizni v roce 2013 činily jen asi 1 000 000 Kč, přičemž svědci J. H. a J. M. měli obdržet 634 706 Kč a F. Ž. 300 000 Kč bez DPH, neodpovídá realitě,
neboť skutečné náklady na sklizeň v tomto roce i v dalších letech tuto částku
výrazně převyšovaly. Obvinění rovněž zpochybnili věrohodnost výpovědi svědka F. Ž., poukázali na rozpory v jeho výpovědi, pokud jde o tvrzení, kdo jej za
provedené práce vyplácel a jakou odměnu za práce obdržel. Výpověď tohoto svědka
mají za nevěrohodnou, a to i s ohledem na další provedené důkazy, na které
poukázali. Obvinění neopomenuli ani skutečnost, že rovněž objem čerpané nafty
neodpovídá představě obou soudů nižších stupňů o nákladech na provedení prací
při sklizni trvalých travních porostů obchodní společnosti Z. Přitom tato
obchodní společnost nedisponovala ani stroji, ani dostatkem zaměstnanců, aby
mohla tyto práce vykonat svépomocí. Zpochybněné náklady dodavatele těchto prací
A. B.
jsou ve vztahu k fakturovaným částkám zcela marginální. Reálné výdaje
vynaložené obviněným J. H. na uskutečnění sklizně přitom z hlediska zjištění
výše daňové povinnosti k DPH nelze pominout ani podle judikatury Nejvyššího
správního soudu, ale ani podle judikatury Nejvyššího soudu, na kterou obvinění
také poukázali, a to i s poukazem na rozdílnost toho, kdo nese důkazní břemeno
v rámci řízení daňového (daňový subjekt) a trestního (orgány činné v trestním
řízení). S vědomím judikatury Nejvyššího soudu, kterou citovali, pak dovodili,
že je irelevantní, zda seče v roce 2013 provedla vedle obchodní společnosti H. a svědka J. M. i obchodní společnost A. B. a Ž., nebo jiný subjekt, důležité
je, zda práce byly provedeny a zda cena za tyto práce v účetnictví Z. odpovídá
faktické hodnotě těchto prací, či nikoli. Není podstatné, kdo práce provedl,
ani zda tento subjekt byl či nebyl plátcem DPH. Obvinění zdůraznili zásadu „in
dubio pro reo“ s tím, že pokud nebyl subjekt, který práce provedl, zjištěn, je
nutno vycházet z verze pro ně příznivější, že šlo o plátce DPH s povinností
zaplacenou částku v rámci této daně přiznat a správci daně uhradit.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném
do 31. 12. 2021, obvinění namítli, že i v případě, pokud by fakturované práce
byly provedeny jiným subjektem než obchodní společností A. B., nedošlo by ke
zkrácení nároku státu na daň z příjmů právnických osob ani DPH. Obviněným by
bylo možno klást za vinu maximálně trestný čin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. Podle přesvědčení obviněných bylo
jejich jednání nesprávně hmotněprávně posouzeno jako trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, ačkoliv podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nebylo možno uznat vinnými tímto
trestným činem, neboť účetní doklady zařazené do účetnictví a použité jako
nákladové pro účely daně z příjmu právnických osob a pro stanovení výše DPH
byly fiktivní, nicméně práce byly provedeny.
7. Podle názoru obou obviněných bylo dalším nesprávným hmotněprávním
posouzením soudů nižších stupňů i jejich rozhodnutí o odkázání poškozené České
republiky zastoupené příslušným finančním úřadem s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Obvinění namítli, že podle judikatury
Nejvyššího soudu nemůže (kromě stanovených výjimek) stát zastoupený příslušným
finančním úřadem vystupovat jako poškozený v trestním řízení u trestného činu
podle § 240 tr. zákoníku, neboť dlužnou daň může vymáhat pouze v daňovém
řízení, nikoli v řízení občanskoprávním. V tomto směru postupoval nesprávně i
odvolací soud, který sice těmto námitkám obviněných přisvědčil, avšak adhezní
výrok nezrušil v přesvědčení, že na obviněné neměl žádný nepříznivý vliv. Soud
prvního stupně měl podle obviněných rozhodnout, že podle § 206 odst. 3 tr. řádu
poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští, a odvolací soud měl postupovat podle
§ 258 tr. řádu ve spojení s § 259 tr. řádu. V tomto směru došlo podle
obviněných k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, neboť nemožnost uplatňování
daňové pohledávky v trestním řízení spočívala v různosti povahy veřejnoprávní a
soukromoprávní pohledávky, neboť veřejnoprávní pohledávky, mezi něž patří mimo
jiné i pohledávky daňové, mají specifický režim, přičemž jednou z odlišností je
nemožnost jejich vymáhání v trestním a také civilním řízení, dále i nemožnost
změny subjektu oprávněné osoby smlouvou o postoupení pohledávky (obvinění
poukázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu).
Obvinění navíc zdůraznili, že státu žádná škoda ani nevznikla, neboť tvrzená
zkrácená daň byla správci daně i s požadovaným příslušenstvím zaplacena.
8. K dalšímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení došlo podle obviněného
M. R. i v tom, že mu byl uložen peněžitý trest, ačkoli je vedena exekuce na
jeho majetek, ztratil zaměstnání a je veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu
práce. Podle tohoto obviněného je z těchto skutečností zřejmé, že peněžitý
trest je v jeho případě nedobytný, a to i s odkazem na ustanovení § 68 odst. 6
tr. zákoníku, podle něhož soud v takovém případě peněžitý trest neuloží.
Odvolací soud se sice u něj zabýval otázkou možnosti uložení trestu odnětí
svobody s podmíněným odkladem z důvodu jeho majetkové situace, avšak dospěl k
závěru, že tento trest by byl přísnější než trest peněžitý, proto jej uložit
nemohl, neboť rozsudek soudu prvního stupně nenapadl odvoláním státní zástupce
v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného v dané situaci pro něj nebyl trest
odnětí svobody s podmíněným odkladem přísnější než trest peněžitý a odvolací
soud mohl přistoupit k jeho uložení místo peněžitého trestu, pokud by takto
uložený trest odnětí svobody svou výměrou nepřesahoval výměru trestu odnětí
svobody, který obviněnému hrozil podle rozsudku soudu prvního stupně přeměnou
peněžitého trestu na trest odnětí svobody, a to bez ohledu na délku zkušební
doby. Navíc odvolací soud mu mohl uložit i jiný alternativní trest, který je
mírnější než trest peněžitý.
9. Posledním nesprávným hmotněprávním posouzením bylo podle obviněných
to, že nebylo soudy nižších stupňů přihlédnuto k dobrovolnému zaplacení DPH
finančnímu úřadu jako k účinné lítosti, která způsobuje zánik trestnosti
stíhaného skutku. Obvinění odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7.
2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, podle něhož doplacení daně v době do rozhodnutí
soudu prvního stupně způsobuje zánik trestnosti z důvodu účinné lítosti. V této
souvislosti obvinění namítli, že obchodní společnost Z. zaplatila DPH v
souvislosti se zpochybněnými fakturami uvedenými ve výroku o vině dvakrát,
jednou na účet obchodní společnosti A. B., podruhé správci daně po doměření
této daně, přičemž správce daně navíc požadoval i úhradu daňového
příslušenství, které představovalo částku blížící se doměřené dani. Přitom
obchodní společnost A. B. tuto obdrženou částku zahrnula do svého přiznání k
DPH za uvedená zdaňovací období. Skutečnost, zda subdodavatelské subjekty této
obchodní společnosti, které práce prováděly, je zahrnuly do svých daňových
přiznání k DPH, nemohla ovlivnit ani objednatele obchodní společnost Z., ani
dodavatele A. B.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obvinění
uvedli, že pokud došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, není
možné je uznat vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 tr. zákoníku [resp. pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku k tomuto trestnému činu v případě obviněného M. R.], ale pouze
trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
1 tr. zákoníku, tedy trestným činem se sazbou trestu odnětí svobody až 2 roky.
Promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku u tohoto trestného činu
činí pouze 3 roky. Ke spáchání trestné činnosti obviněnými mělo dojít v letech
2013 a 2014, ukončena byla tato trestná činnost doručením posledního napadeného
daňového přiznání k DPH dne 23. 1. 2014. K zahájení trestního stíhání došlo až
usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 7. 2018 doručeného jim až v
průběhu července 2018. Podle obviněných přitom trestní stíhání bylo zahájeno
pro jiný skutek, neboť skutek spočívající ve zkrácení daně není podle nich ani
částečně totožný se skutkem spočívajícím v machinacích s účetními doklady.
Podle obviněných tedy došlo k promlčení jejich trestní odpovědnosti již dnem
23. 1. 2017. V důsledku toho bylo jejich trestní stíhání nepřípustné a mělo být
zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, resp. podle dalších zákonných
ustanovení, na která obvinění poukázali.
11. Dále obvinění namítli, že nepřípustnost jejich trestního stíhání z
důvodu promlčení naplňuje i další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. řádu, jelikož v rozsudcích soudů obou stupňů chybí výrok o zastavení jejich
trestního stíhání.
12. Obvinění shodně poukázali i na skutečnost, že již státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v
rámci odvolacího řízení navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a
vrácení věci tomuto soudu z důvodu neprokázání, zda a případně v jakém rozsahu
došlo ke zkrácení DPH u obchodní společnosti Z., neboť ke zkrácení této daně
mohlo dojít již u subdodavatelů dodavatelské obchodní společnosti A. B. Takové
jednání by bylo zcela jiným skutkem, který by nebyl ani částečně totožný se
skutkem, pro který byli oni stíháni.
13. Vzhledem k výše uvedenému obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud
podle § 265k tr. řádu zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v napadeném rozsahu
a podle § 265l tr. řádu buď přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí
Okresnímu soudu v Chrudimi s tím, aby zároveň nařídil, aby Okresní soud v
Chrudimi věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, nebo aby podle § 265m
tr. řádu sám rozhodl tak, že se obvinění zprošťují obžaloby, protože nebylo
prokázáno, že se žalovaný skutek stal, nebo proto, že v obžalobě obsažený
skutek není trestným činem, nebo proto, že nebylo prokázáno, že v žalobním
návrhu označený skutek spáchali obvinění, nebo proto, že trestnost zanikla z
důvodu účinné lítosti, nebo rozhodl tak, že se trestní stíhání obviněných
zastavuje z důvodu uplynutí promlčecí doby. Obvinění rovněž navrhli, aby
Nejvyšší soud rozhodl, že Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště
Chrudim, není jako poškozený oprávněn uplatňovat svůj nárok na náhradu škody v
trestním řízení a není připuštěn jako poškozený. Obviněný M. R. rovněž navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odkladu výkonu
peněžitého trestu, který mu byl uložen.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
15. Státní zástupce předně uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně ani přezkoumání správnosti jimi
provedeného dokazování. Těžiště námitek obou obviněných tvořila skutková
argumentace obhajoby před nalézacím soudem, uplatněná i v podaných odvoláních,
s níž se soud prvního stupně i soud odvolací náležitě vypořádaly. Státní
zástupce neshledal ani nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, tím méně nesoulad extrémní, přitom takováto námitka sama o
sobě není dovolacím důvodem.
16. Uplatněnému dovolacímu důvodu však podle státního zástupce odpovídá
námitka, že obvinění nemohli být uznáni vinnými trestným činem podle § 240 tr.
zákoníku, pokud fakturované práce či jiná plnění byly reálně provedeny, že v
takovém případě je možno jejich jednání posoudit pouze jako přečin podle § 254
tr. zákoníku. Obvinění nicméně při formulaci této námitky vycházeli z jiného
skutkového stavu, než který byl zjištěn správným a odůvodněným postupem soudů.
Nebylo totiž prokázáno provedení veškerých prací, které byly uvedeny na
fakturách ze strany společnosti A. B., tyto faktury byly zcela v souladu se
skutkovými zjištěními vyhodnoceny jako faktury fiktivní. Provedení určitých
prací potvrzeno bylo, nicméně ne v hodnotě, množství a objemu, který by
odpovídal fiktivní fakturaci ze strany A. B. zahrnuté do účetnictví Z. Státní
zástupce však současně připomenul, že soud prvního stupně i soud odvolací
připustily, že práce byly v roce 2013 v určitém rozsahu prováděny, účastnili se
na nich místní drobní zemědělci, případně i zaměstnanci obchodní společnosti Z.
Tato obchodní společnost za tyto práce musela zaplatit určité finanční
prostředky. Faktury společnosti A. B. zjevně posloužily pouze k účetnímu
pokrytí těchto prací, a to v notně nadsazené částce. Za takového stavu je
rozhodné z hlediska trestní odpovědnosti i z pohledu oprávněnosti odpočtu DPH
na vstupu, zda takto vykazované práce od společnosti A. B., ve skutečnosti
dodané jiným subjektem, provedl subjekt, který byl plátcem DPH, či nikoliv. V
tomto směru státní zástupce částečně přisvědčil opodstatněnosti námitek
dovolatelů, byť v podstatně menším rozsahu a zčásti také na podkladě odlišné
argumentace.
17. Státní zástupce vytkl soudům nižších stupňů, že se zaměřily pouze na
otázku fiktivnosti faktur a otázku, zda práce skutečně vykonala společnost,
která faktury vystavila, nezabývaly se tím, zda fakturované práce byly (byť i v
omezeném rozsahu) provedeny a proplaceny přes obchodní společnost A. B., a zda
provedení takových prací zajistil subjekt registrovaný jako plátce DPH. Nelze
se totiž ztotožnit se závěrem, že při reálném provedení prací lze fiktivní
faktury akceptovat pouze ve vztahu k dani z příjmů a nezohlednit je při určení
výše zkrácení DPH. Podle judikatury Nejvyššího soudu pro závěr o trestní
odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle
§ 240 tr. zákoníku nestačí zjištění, že byly vytvořeny, do účetnictví zařazeny
a v daňovém přiznání uplatněny faktury, v nichž jsou uvedeny ohledně subjektu a
ceny plnění nepravdivé skutečnosti. Je povinností orgánů činných v trestním
řízení zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží nebo výkonů mohl
vzniknout obviněnému nárok na odpočet DPH nezávisle na tom, že předložené
doklady byly neadekvátní (fiktivní). Pokud došlo k reálným výdajům za konkrétní
plnění, provedená jinými subjekty, popřípadě v jiném rozsahu, tj. pokud
obviněný navýšil náklady, je třeba v trestním řízení (na rozdíl od daňového)
odečíst výši oprávněných nákladů.
18. V omezené části plnění se v posuzované situaci jednalo o případ, v
němž část prací vykonal F. Ž., který byl v rozhodné době plátcem DPH, sám před
soudem prohlásil, že za své práce fakturoval cenu včetně DPH. Práce provedl F.
Ž. sám společně se svým otcem jako práce na senoseči a pouze fakturačně je
vykázal přes společnost A. B. Všechny zapojené subjekty byly plátci DPH a DPH
jako součást ceny byla ve fakturaci zohledněna. Výše DPH na vstupu odpovídající
pracím odvedeným F. Ž. tedy měla být z hlediska trestního práva odečtena od
součtu DPH vykázaných v oněch čtyřech nepravdivých dokladech vystavených
společností A. B., k čemuž zjevně podle skutku popsaného ve výroku o vině
prvoinstančního soudu nedošlo. V tomto směru je dovolání obviněných
opodstatněné.
19. Pod uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce rovněž
podřadit námitku, že bylo v daném případě namístě aplikovat ustanovení o účinné
lítosti, nicméně státní zástupce tuto námitku považoval za zjevně
neopodstatněnou. Obvinění opřeli svou argumentaci pouze o nález Ústavního soudu
ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, nevzali však v potaz navazující
judikaturu, která upřesňuje podmínky účinné lítosti, a nebrali ohled na
specifické skutkové okolnosti v daném nálezu. Trestnost posuzovaného skutku by
mohla zaniknout pouze za podmínek účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku,
jejichž splnění se obvinění ani nedovolávali a nenabízeli pro ně žádná
relevantní tvrzení.
20. Námitka obviněného M. R. směřující proti výroku o uloženém peněžitém
trestu se pak podle názoru státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2021. Nedobytnost peněžitého trestu je možné namítat prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2021, v jeho první alternativě. Námitky obviněného však státní zástupce
neshledal důvodnými, jelikož postup odvolacího soudu nevykazoval libovůli,
odhad soudu vycházel z důkazů, které byly k dispozici, z postavení, situace,
pracovní kvalifikace a profesních zkušeností obviněného, z nichž bylo možné
dovodit čistý příjem, kterého by mohl obviněný dosáhnout. Navíc obvinění
spáchali trestný čin za účelem získání majetkového prospěchu a tato skutečnost
opodstatňuje uložení peněžitého trestu. Státní zástupce pak poukázal i na
postavení tohoto obviněného v dalších obchodních společnostech, z nichž
obviněnému plyne dostatečný příjem na to, aby mohl peněžitý trest zaplatit.
21. Námitka obviněných vůči výroku, jímž prvoinstanční soud odkázal
poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, je pak podle státního
zástupce zcela mimo hranice uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jelikož se
vztahuje výhradně k procesnímu postupu v trestním řízení. Státní zástupce
rovněž uvedl, že obvinění mohli podat dovolání pro nesprávnost pouze takového
výroku, který se jich bezprostředně dotýká, a to pouze ve svůj prospěch.
Napadený výrok se však obviněných bezprostředně nedotýkal, a tak jej nemohli
napadat dovoláním jako oprávněné osoby. Státní zástupce však rovněž uvedl, že v
dané situaci ani není možné dosáhnout jiného výroku než podle § 229 odst. 1 tr.
řádu.
22. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, státní zástupce uvedl, že jeho
existenci obvinění vystavěli na svém závěru o nesprávném hmotněprávním
posouzení, přičemž obvinění jsou přesvědčeni, že i v případě fiktivnosti faktur
bylo možno dovodit pouze jejich trestní odpovědnost za přečin podle § 254 odst.
1 tr. zákoníku, u něhož promlčecí doba tří let uplynula dne 23. 1. 2017.
Argumentace obviněných byla založena výlučně na odlišném právním posouzení, než
je to, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Vzhledem k právnímu posouzení,
které státní považuje za správné, nebylo promlčeno trestní stíhání, a tak
uplatněný dovolací důvod na situaci obviněných nedopadá, jelikož jejich trestní
stíhání promlčeno nebylo. Obdobný závěr lze podle státního zástupce učinit i ve
vztahu k námitce v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, že v rozsudku chybí výrok o zastavení
trestního stíhání, i tato námitka je primárně založena na námitce nesprávného
právního posouzení.
23. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
řádu v celém rozsahu zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů, podle § 265k
odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu v Chrudimi přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z
jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů
podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021,
resp. podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1.
2022, resp. podle § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je
vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně
deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu
odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální
odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit
uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla
odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck,
Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
26. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 je tento
dovolací důvod uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], je možno
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a
použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění
příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního
a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2021, je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká
skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
27. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2021, obvinění rovněž namítali, že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v
extrémním (zjevném) rozporu s obsahem provedených důkazů [takovéto námitky od
1. 1. 2022 odpovídají novému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.]. V době podání dovolání obviněnými byly tyto námitky podřaditelné pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31.
12. 2021. Rovněž k těmto námitkám musel Nejvyšší soud přihlížet, neboť podle
dlouhodobě ustálené praxe Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního
soudu, z podnětu dovolání obviněného ve výjimečných případech je povinností
Nejvyššího soudu přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení
a skutková zjištění soudů nižších stupňů, za předpokladu, že zásah Nejvyššího
soudu odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je
zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). O
extrémní rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případě, kdy by bylo možno
důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost
s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou
přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna
apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a
právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal
předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem
obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2021, spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním
řízení (v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel
najevo), nerozhodl o zastavení trestního stíhání, místo tohoto rozhodnutí došlo
k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména odsuzující
rozsudek) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2
tr. řádu. Tento dovolací důvod je možno uplatnit jen v případě nepřípustnosti
trestního stíhání obviněného, která je založena na důvodech uvedených v
ustanovení § 11 odst. 1, odst. 2 tr. řádu nebo v ustanovení § 11a tr. řádu
(srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
29. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze ho úspěšně uplatnit, pokud v rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou
alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí
chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice v napadeném
rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný.
b) K námitkám obviněných
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. řádu, a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu je přípustné, bylo podáno osobami
oprávněnými, řádně a včas a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze
podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále
posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací
důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2021, byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nelze konstatovat, že by byly
dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu,
nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani
jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných ve smyslu § 265i odst. 1 tr.
řádu. Za této situace proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost
a odůvodněnost výroků dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních
obviněných, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející.
31. Úvodem je nutno připomenout, že zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby se podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku dopustí
ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení,
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění,
pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu
anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Zkrácením této
povinnosti je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je povinné osobě k
dani či obdobné povinnosti výše uvedené v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň
či tato povinnost k úhradě povinné platby, než jaká měla být vyměřena a
zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně
jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje
daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností
předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost
vůbec nemá. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení
uvedených povinných plateb, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede potřebné
účetní doklady k zjištění výše této platby, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně
a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou
obdobnou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze
dosáhnout jak aktivním jednáním pachatele, např. v daném případě podáním
úmyslně zkresleného daňového přiznání k DPH, v němž pachatel předstírá vyšší
výdaje (náklady) nebo zatajuje dosažený zisk, v důsledku čehož dojde ke
stanovení daně v nižší částce, než jaká by odpovídala příslušnému zákonu, v
daném případě zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i
opomenutím takového konání, ke kterému byl pachatel jednající za daňový subjekt
povinen, např. úmyslným nepodáním daňového přiznání. Daň lze zkrátit i tím, že
pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i
daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se
zákonem snížil výši daňové povinnosti. Specifickým způsobem spáchání tohoto
trestného činu je vylákání daňové výhody, v tomto případě pachatel nezkracuje
plnění, které je daňový subjekt povinen přiznat a následně státu odvést, ale
naopak od státu vyžaduje daňovou výhodu v podobě výplaty konkrétní finanční
částky (nadměrného odpočtu u DPH), takováto situace však nebyla ani obžalobou
nebo rozsudky soudů nižších stupňů tvrzena. Pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku k tomuto trestnému činu se dopustí osoba, která umožní nebo
usnadní jinému, v daném případě daňovému subjektu nebo osobě oprávněné za něj
jednat spáchání tohoto trestného činu např. opatřením prostředků, v podobě
vystavení fiktivních faktur za reálně neuskutečněné daňové plnění, což je
kladeno za vinu obviněnému M. R.
32. Obvinění shodně namítli, že se zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, resp. v
případě obviněného M. R. pomoci k tomuto zločinu, nedopustili, neboť
fakturované práce byly skutečně provedeny, a to případně i jinými subjekty,
nepochybně však s ohledem na objem provedených prací plátcem DPH, v důsledku
čehož je nutno jejich jednání posoudit pouze jako přečin zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Tuto
jejich námitku je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ani soud prvního
stupně, ani soud odvolací nezpochybnily reálné provedení prací, v souvislosti s
nimiž byly vystaveny faktury, které tyto soudy označily za fiktivní. Vlastní
provedení prací tedy nebylo zpochybněno, přičemž nebylo v silách a možnostech
obviněného J. H., resp. obchodní společnosti Z. provést tyto práce vlastními
silami (vlastními pracovníky) a vlastními stroji, kterými tato obchodní
společnost nedisponovala, což bylo v řízení rovněž zjištěno.
33. Soudy nižších stupňů tedy v zásadě nebyla zpochybněna obhajoba obou
obviněných, že práce vyfakturované obchodní společností A. B., ohledně nichž
byly vystaveny fiktivní faktury, byly skutečně provedeny. V této souvislosti
ani nebyly zpochybněny fakturace za období předcházející roku 2013 a roky
následující, ačkoli v letech předcházejících i následujících byly náklady na
obdobné práce prováděné jinými daňovými subjekty srovnatelné s částkami
fakturovanými v roce 2013 právě obchodní společností A. B. Za této situace je
nutno uvést, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, neboť jak na to poukazovali i dovolatelé,
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že nestačí pouze konstatovat, že obviněný J.
H., jednající za daňový subjekt, věděl, že do daňového přiznání zahrnul
fiktivní faktury, které měly správci daně osvědčit uskutečnění zdanitelných
plnění, která tímto dodavatelem provedena nebyla, tudíž jednal v úmyslu zkrátit
daň, či vylákat výhodu na dani a že je proto nerozhodné, že plnění bylo
realizováno jiným daňovým subjektem. Nejvyšší soud opakovaně ve svých
rozhodnutích uvedl, že pokud by i bylo zjištěno, že obviněný jako daňový
subjekt či osoba jednající za daňový subjekt získal tvrzené uskutečněné daňové
plnění nelegálním způsobem, tato skutečnost nepostačuje k prokázání zavinění
obviněného, a tedy ani k naplnění skutkové podstaty daňového deliktu. V takovém
případě by totiž bylo povinností soudu zabývat se tím, zda v souvislosti s
obstaráním tohoto zdanitelného plnění mohl vzniknout daňovému subjektu nárok na
odpočet příslušné částky DPH na vstupu, a to nezávisle na skutečnosti, že
zaúčtované doklady v účetnictví daňového subjektu byly neadekvátní (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008).
34. Je tedy nutno uzavřít, že pokud soudy nižších stupňů, zejména soud
prvního stupně, připustily, že obviněný J. H. zajistil provedení sklizně
trvalého travního porostu na pozemcích ve vlastnictví obchodní společnosti Z.,
a došlo tedy k uskutečnění daňového plnění, které uplatnil za příslušná
zdaňovací přiznání na vstupu k dani, pak se měl tento soud v rámci svých úvah
zabývat i tím, že obviněný měl i právo, aby se tento výdaj za provedené práce
odrazil ve výši jeho daňové povinnosti k DPH, a to tím spíše, že tyto
vynaložené náklady nebyly nijak zpochybněny v souvislosti s daní z příjmu
tohoto daňového subjektu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že pro prokázání
úmyslu obviněného J. H. nepostačuje pouhé zjištění, že tento obviněný zahrnul
do svého účetnictví i do přiznání k DPH fiktivní faktury za provedené práce,
které obchodní společnost A. B. neprovedla, protože nikoli každá zjištěná
machinace v účetních dokladech odůvodňuje závěr o spáchání daňového deliktu.
Pouhá skutečnost, že obviněný vědomě zahrnul do účetnictví faktury, o nichž
věděl, že neodrážejí reálně provedená zdanitelná plnění, resp. faktury, o nichž
věděl, že výstavci těchto faktur tato plnění neprovedli, podle konstantní
judikatury nestačí pro závěr, že se obviněný dopustil trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, nebo
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 To 34/2010).
Je totiž povinností orgánů činných v trestním řízení zabývat se tím, zda v
souvislosti s poskytnutím zdanitelného plnění vznikl nárok na odpočet DPH na
vstupu, a to nezávisle na tom, že předložené doklady byly neadekvátní nebo
fiktivní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo
567/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 15 Tdo
1503/2014).
35. Provedené důkazy totiž prokazují, že došlo k provedení fakturovaných
prací, a to ve finančním objemu, který se výrazně neliší od fakturovaných
částek za obdobná plnění v letech předchozích i následujících, nicméně orgány
přípravného řízení ani soud prvního stupně a soud odvolací se nezabývaly tím,
zda obviněný J. H. v souvislosti s touto činností měl právo na to, aby se výdaj
za provedené práce odrazil v jeho daňové povinnosti k DPH na vstupu jako
náklad. Přitom je zjevné, že obviněný J. H. měl reálné příjmy v souvislosti se
sklizní trvalých travních porostů, jejich sklizeň byla kontrolována v
souvislosti s poskytováním dotací, provedení sklizně nezpochybnil žádný ze
svědků. Je pouze zřejmé, že minimálně část provedených prací byla uskutečněna
jinými subjekty, přičemž ty na přání obou obviněných za provedené práce
fakturovaly prostřednictvím obchodní společnosti A. B., následně si pak tato
obchodní společnost v zájmu snížení své vlastní daňové povinnosti k DPH
vytvořila další nákladové položky, které uplatnila v rámci této daně za
odpovídající zdaňovací období na vstupu k této dani. Soudy nižších stupňů
zjištěný a prokázaný závěr, že obchodní společnost A. B. neoprávněně vytvořila
pro obchodní společnost Z., fiktivní nákladové položky za situace, že práce na
sklizni travních porostů provedeny byly, ovšem jinými subjekty, než tím, jehož
doklady obviněný J. H. zavedl do svého účetnictví, sám o sobě neprokazuje
zkrácení DPH. Nelze vyloučit, že takto obviněný J. H. pozměnil výši nákladů, z
logiky věci je zřejmě navýšil, aby snížil (zkrátil) svoji daňovou povinnost,
avšak v jakém rozsahu, s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že v dalších
letech i rocích předcházejících náklady na tyto práce byly v zásadě obdobné,
zjištěno nebylo. Nicméně v tomto směru nelze pominout závěry znaleckého posudku
z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, specializace zemědělské plodiny,
znalce Ing. Víta Sedláka, který se vyjadřoval k nákladům v souvislosti se
sklizní trvalých travních porostů obchodní společnosti Z., ve vztahu ke sklizni
této komodity v uvedeném roce, přičemž posuzoval jak objem sklizené plochy, tak
i specifika sklizně v uvedeném roce. Jak soudy obou stupňů, tak i samotná
obžaloba vycházely z toho, že práce byly fakticky provedeny, ale nikoliv
obchodní společností, která je uvedena ve fiktivních fakturách, které se staly
součástí účetnictví i přiznání k DPH za uvedené období. Orgány přípravného
řízení i soudy za této situace měla být věnována náležitá pozornost zjištěním,
v jakém objemu byly práce reálně provedeny a zda jejich objem byl v relaci s
objemem finančních prostředků, které daňový subjekt, u něhož je zkrácení daně
tvrzeno, vyplatil v souvislosti s těmito provedenými pracemi. Soudy pak měly
vycházet ze skutečných nákladů daňového subjektu a z nákladů, které s využitím
fiktivních faktur tento daňový subjekt vykázal. Rozdíl mezi těmito fiktivními
náklady vykázanými v daňovém přiznání k DPH a skutečně zjištěnými náklady na
sklizeň trvalých travních porostů by pak představoval výši zkrácené DPH.
36. Rovněž je nutno připomenout, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze
dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, uvedl, že konstrukce odpovědnosti v
daňovém řízení a v řízení trestním, pokud jde o povinnost prokazování
rozhodných skutečností, je zakotvena odlišně. Zatímco v daňovém řízení je to
daňový subjekt, který musí prokazovat správnost a reálnost uskutečněných
zdanitelných plnění a jim odpovídajících dokladů, v trestním řízení nese tuto
povinnost příslušný orgán činný v trestním řízení. Rozsah zkrácení daně v
trestním řízení v zásadě představuje rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými
náklady, přičemž obviněný se obvykle využitím fiktivních faktur snaží dosáhnout
nižší daňové povinnosti, než jaká odpovídá realitě. Výší oprávněných nákladů se
v předmětné věci obviněných nezabývaly ani orgány přípravného řízení, ani soud
prvního stupně a ani soud odvolací. V důsledku toho nebyly objasněny základní
skutečnosti důležité pro rozhodnutí, v jakém rozsahu došlo ke zkrácení daňové
povinnosti jednáním obou obviněných. Přitom výše zmíněný znalecký posudek v
tomto směru přináší podklady, z nichž by tento závěr mohl vyplynout, a to i s
vědomím nákladů na provedené práce v obdobích předcházejících i následujících
po roce 2013, v nichž tyto náklady na provedení sklizně trvalých travních
porostů nebyly zpochybněny. Je však nutno posoudit, zda tyto náklady s ohledem
na rozsah provedených prací, a objem sklizně odpovídají roku 2013. V tomto
směru ani soud prvního stupně a ani soud odvolací jednoznačné závěry neučinily,
když pouze v rozporu s judikaturou výše zmíněnou dovodily, že všechny čtyři
faktury vystavené obchodní společností A. B., obchodní společnosti Z., byly
fiktivní, žádné práce tato dodavatelská společnost neprovedla, ačkoli takovýto
závěr je v rozporu i s tvrzeními svědků, kteří se na provedení sklizně trvalých
travních porostů pro obchodní společnost Z., podíleli. Přitom připustili, že
provedené práce fakturovali prostřednictvím obchodní společnosti A. B., nikoli
přímo obchodní společnosti Z. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se v
dalším řízení zabýval výší skutečných (oprávněných) nákladů obchodní
společnosti Z., a na základě těchto zjištění bude zvažovat, zda a v jakém
rozsahu došlo ke zkrácení DPH, tedy k jednání, které by mohlo být posouzeno
jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
tr. zákoníku, případně zda došlo pouze k jednání, které by bylo možno posoudit
jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr.
zákoníku. Jednočinný souběh těchto trestných činů je přitom vyloučen (viz
uveřejněné rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2021. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž
rovněž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Proto
Nejvyšší soud z podnětu obviněnými podaných dovolání zrušil rozsudek odvolacího
soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další
rozhodnutí obsahově navazující na tato zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně přikázal
věc znovu projednat a rozhodnout. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání,
neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve
veřejném zasedání.
38. V dalším řízení se soud prvního stupně bude povinen vypořádat se
všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud výše
poukázal. Soud prvního stupně bude postupovat v souladu se shora uvedenou
judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž k prokázání úmyslu obviněných nestačí
pouhé konstatování, že obviněný jednající za plátce daně věděl, že pokud do
svého účetnictví zahrne fiktivní faktury, o které opře daňové přiznání k DPH za
příslušné zdaňovací období, které měly potvrdit uskutečnění zdanitelných
plnění, která neproběhla, jednal v úmyslu zkrátit daň či vylákat výhodu na
dani. Soud prvního stupně se bude muset zabývat tím, zda v souvislosti s
obstaráním prací mohl daňovému subjektu vzniknout nárok na odpočet DPH, a v
jakém rozsahu případně skutečně došlo ke zkrácení této daně v uvedených
zdaňovacích obdobích. Bude nezbytné vypořádat se s obhajobou obviněného, že
práce, které fakturovala obchodní společnost A. B. byly reálně uskutečněny, že
ani fakturované částky nebyly vyšší než hodnota skutečně provedených prací.
Následně bude nezbytné zjistit, jaká byla reálná daňová povinnost daňového
subjektu Z. ve zdaňovacích obdobích, v nichž mělo podle obžaloby dojít ke
zkrácení DPH, oproti výši přiznané daňové povinnosti tohoto daňového subjektu,
přičemž zjištěný rozdíl bude představovat výši zkrácené daně. Teprve v případě
zjištění alespoň většího rozsahu zkrácení daně bude možno zvažovat právní
kvalifikaci jednání obviněného J. H. jako trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, případně
podle kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu za předpokladu,
že bude splněn kvalifikační moment pro jejich aplikaci v podobě značného nebo
velkého rozsahu zkrácení daně. Nebudou-li splněny všechny zákonné znaky
podmiňující trestnost jednání obviněných podle tohoto zákonného ustanovení,
bude na soudu prvního stupně, aby zvážil posouzení jednání obviněných jako
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr.
zákoníku, což není v rozporu se zásadou zákazu „reformationis in peius“, neboť
tato právní kvalifikace je pro pachatele příznivější. Jednání obviněného M. R.
jako pomocníka je přitom odvislé od zjištění a závěrů o případné vině
obviněného J. H.
39. Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně je podle § 265s
odst. 1 tr. řádu vázán shora uvedenými právními závěry. S ohledem na
skutečnost, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena jen z podnětu
dovolání obviněných, nemůže v dalším řízení dojít podle § 265s odst. 2 tr. řádu
ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. S případnou změnou právní kvalifikace
jednání obviněných se soud prvního stupně ani neopomene zabývat tím, zda
nedošlo k uplynutí promlčecí doby podle § 34 tr. zákoníku.
40. Oproti tomu Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněných,
pokud se dovolávali účinné lítosti v souvislosti s dobrovolným zaplacením
zkrácené DPH správci daně, když namítali, že tato skutečnost způsobuje zánik
trestnosti skutku. Podstatou zmíněné námitky je tvrzení obviněných, že uhradili
dlužnou daň ještě v průběhu trestního řízení, takže podle jejich názoru splnili
podmínky účinné lítosti. Jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), dobrovolnost jednání pachatele ve
smyslu § 33 tr. zákoníku není vyloučena jen tehdy, jestliže pachatel napravil
škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska ještě
bezprostředně nehrozilo trestní stíhání, přestože jednal obecně z obavy před
trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího, nebo
dokonce zahájeného trestního stíhání. Trestní odpovědnost pachatele za trestný
čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku
zaniká účinnou lítostí ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku tehdy, když
pachatel dobrovolně zamezí škodlivému následku nebo jej napraví. To v případě
zkrácení daně znamená dobrovolné přiznání skutečností odůvodňujících existenci
určité daně a její výši a zaplacení daně zkrácené zmíněným trestným činem.
Zákonná podmínka dobrovolnosti jednání pak vyžaduje, aby pachatel takto jednal
z vlastního rozhodnutí ještě před tím, než jeho trestný čin byl objeven nebo
oznámen. V této souvislosti lze odkázat též na rozhodnutí, podle nějž nejde o
projev účinné lítosti, pokud pachatel škodlivý následek trestného činu napravil
nebo mu zamezil teprve pod tlakem zahájeného trestního stíhání (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.). Také novější judikatura
Nejvyššího soudu zastává v zásadě shodný výklad podmínky dobrovolnosti, o niž
nejde, pokud pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě
výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, neboť
nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně
hrozícího trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, publikované pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr.).
41. Nejvyšší soud vědom si nálezu Ústavního soudu, na nějž obvinění
poukazují, se již opakovaně ve svých rozhodnutích vydaných v období po jeho
přijetí vyjadřoval k problematice možného srovnání podmínek zániku trestnosti
účinnou lítostí u trestných činů podle § 241 a § 240 tr. zákoníku. Výklad
právního názoru obsaženého v tomto nálezu je konstantní a lze jej shrnout tak,
že Ústavní soud nezamýšlel zásadním způsobem změnit, zrelativizovat teze a
judikaturu, na nichž je výklad § 33 tr. zákoníku založen. Jak již bylo
připomenuto, také Ústavní soud především akcentoval potřebu řešit otázku
„dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, a i když naznačil
odlišné vnímání zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ ve světle „významu
zásahu do chráněného zájmu státu“ u trestných činů zkrácení daně podle § 240
tr. zákoníku a neodvedení daně podle § 241 tr. zákoníku od toho, jaký zastávají
tzv. „obecné soudy“, ani on nedospěl k názoru, že lhůty pro uplatnění účinné
lítosti by měly být totožné. Ústavní soud jen kladl důraz na širší možnost
uplatnění institutu účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku. Dobrovolnost
jednání tak není vyloučena v případech, kdy pachatel napraví škodlivý následek
trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně
ještě nehrozí. Jde-li však o dobrovolnost jednání v případech, kdy trestní
stíhání již reálně hrozí, například pokud správce daně zjistí či oznámí orgánu
činnému v trestním řízení skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání,
naznačil Ústavní soud větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s
akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde, tedy o dosažení nápravy
škodlivého následku pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013, ze
dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014 či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 940/2015).
42. Nejvyšší soud je rovněž nadále vázán usnesením velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 15 Tdo
756/2006, publikovaným pod č. 45/2007 Sb. rozh. tr. Podle něj dodatečné
zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není důvodem pro analogické použití
zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku, které se týká
zániku trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 241 tr. zákoníku. Na takové případy projevené lítosti lze
aplikovat za splnění stanovených podmínek pouze obecné ustanovení o účinné
lítosti obsažené v § 33 tr. zákoníku. Podmínkou zániku trestní odpovědnosti
účinnou lítostí podle § 33 tr. zákoníku pak je především dobrovolné jednání
pachatele, který se přičiní o napravení škodlivého následku, tj. zde o
dodatečné přiznání a zaplacení zkrácené daně, přičemž za dobrovolné jednání
pachatele se až na výjimky nepovažuje jednání učiněné pod vlivem již zahájeného
trestního řízení ani dodatečné přiznání a zaplacení daně za situace, kdy už
reálně hrozí trestní stíhání, tedy např. pokud finanční úřad zjistí skutečnosti
svědčící o důvodnosti zahájení trestního stíhání pro zkrácení příslušné povinné
platby a má i dostatek konkrétních poznatků zakládajících podezření ze spáchání
trestného činu, takže např. podá trestní oznámení. Jen ve výjimečných případech
by bylo možno splnit podmínku dobrovolnosti dodatečným přiznáním a zaplacením
daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového
nedoplatku, když ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění
právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů apod. (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98); o takovou situaci
ovšem v dané věci nejde.
43. Jak Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu v nyní posuzované věci,
obvinění jednali už pod vlivem zahájeného trestního stíhání. Obvinění nesplnili
dobrovolně daňovou povinnost v době, kdy jim ještě bezprostředně nehrozilo
trestní stíhání, přičemž ani v době už zahájeného trestního stíhání až do jeho
skončení nepoukázali na takové okolnosti, které by ve smyslu § 33 písm. a) tr.
zákoníku, odůvodňovaly závěr o zániku trestnosti spáchaných trestných činů,
resp. zániku trestní odpovědnosti obviněných za jejich spáchání.
44. Ve vztahu k obviněným uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b
odst. 1 písm. e) a k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je pak možno
uvést, že posouzení těchto námitek obviněných je nyní předčasné, protože dosud
nebyla ustálena skutková zjištění, která by bylo možno právně posoudit. Proto
se nyní nelze ani vyjádřit jak dlouhá promlčecí doba má platit.
45. K námitce obviněného M. R. o zřejmé nedobytnosti uloženého
peněžitého Nejvyšší soud připomíná, že tato námitka neodpovídá dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2021, který uplatnil obviněný, nýbrž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, v jeho první alternativě,
tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č.
9/2018 Sb. rozh. tr.).
46. Uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit
potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, který se ukládá v
denních sazbách, přičemž počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a
závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se
zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se zpravidla vychází
z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (viz
§ 68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku). To znamená, že soud si musí nejdříve
opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je
nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou
situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši
peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se
dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen
jeho čistý denní příjem ve smyslu § 68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu
jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní
sazby peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí
vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického
posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění
např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též
o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod.
47. Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku pak soud neuloží peněžitý trest,
je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zřejmá nedobytnost trestu tak zakládá
zákonnou překážku pro uložení peněžitého trestu (shodně viz rozhodnutí
publikované pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Neúplné či nesprávné zjištění
majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení
existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014). Základní
skutečností je čistý příjem, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za
jeden den. Soud přitom bere v úvahu nejen skutečný čistý příjem pachatele, ale
i jeho příjem potenciální, tedy příjem, kterého by pachatel mohl dosahovat. Ten
může soud dovodit zejména ze vzdělání pachatele, jeho zdravotního stavu,
předchozích zaměstnání, pracovních příležitostí v místě bydliště pachatele
apod. (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2020, s. 853–854).
48. Odvolací soud při ukládání peněžitého trestu určil výši denní sazby
odhadem podle § 68 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž dospěl k závěrům, že lze
vycházet z předpokládaných budoucích příjmů obviněného, jehož výdělečná
schopnost byla v minulosti potvrzena jeho praxí a není důvod se domnívat, že
nebude schopen budoucího výdělku. Ačkoliv byl při rozhodování odvolacího soudu
obviněný M. R. veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, odvolací soud
vycházel z toho, že nebyl v pracovním poměru ani dříve, a přesto dosahoval
příjmů mimo jiné z podnikatelské činnosti. Na základě majetkové potenciality
obviněného a příjmů, kterých dosahoval v minulosti, tak odůvodnil výši
uloženého peněžitého trestu, nelze tedy říci, že by postup odvolacího soudu
vykazoval libovůli a obviněnému byl uložen peněžitý trest, který by byl zjevně
nedobytný.
49. Konečně k námitce obviněných o nesprávnosti výroku podle § 229 odst.
1 tr. řádu Nejvyšší soud předně připomíná, že podle § 265d odst. 1 písm. c) tr.
řádu může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká, rovněž může dovolání podat pouze ve svůj
prospěch. Výrok podle § 229 odst. 1 tr. řádu, jímž je poškozený odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních se obviněných bezprostředně nedotýká a nemůže
nijak ovlivnit jejich postavení v trestním řízení.
50. Námitka obviněných ani neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jelikož se
obvinění vymezují pouze proti procesnímu postupu soudů, nikoliv proti porušení
předpisů hmotného práva. Sami obvinění odvolacímu soudu vytýkají, že ač správně
dovodil, že neměl být poškozený subjekt připuštěn do hlavního líčení, nerozhodl
podle správných ustanovení trestního řádu. Tato námitka nemůže naplnit
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2021, ani žádný jiný dovolací důvod.
51. Ačkoliv námitka obviněných nebyla uplatněna oprávněnou osobou a
nebyla způsobilá naplnit žádný dovolací důvod, Nejvyšší soud k této
problematice uvádí, že postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s trestním
řádem. Obviněným lze dát zapravdu, že měl soud prvního stupně rozhodnout podle
§ 206 odst. 3 tr. řádu, že poškozený stát k hlavnímu líčení nepřipouští. Účelem
tohoto ustanovení je zabránění subjektům, kterým zjevně nepřísluší uplatňovat
práva poškozených v trestním řízení, účast v hlavním líčení. Pokud však již
hlavní líčení proběhlo, rozhodnutí odvolacího soudu podle § 206 odst. 3 tr.
řádu by nesplnilo účel daného ustanovení. Pokud tedy nezrušil výrok soudu
prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu, byl takový postup správný, jelikož
trestní řád odvolacímu soudu neumožnil rozhodnout jinak.
V. Závěrečné shrnutí
52. Na závěr tak lze shrnout, že některé námitky obou obviněných
obsažené v jejich dovoláních shledal Nejvyšší soud důvodnými, a proto na
podkladě těchto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek
soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém
jeho rozsahu. Dále podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v
Chrudimi přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
53. Bude na soudu prvního stupně, aby se v navazujícím řízení znovu
důsledně zabýval předmětnou věcí ve shora naznačeném směru a za případné
součinnosti státního zástupce, jehož úkolem je tvrdit a prokazovat vinu
obviněných, doplnil dokazování, bude-li toho třeba, a následně učinil po řádném
vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků
odůvodněné skutkové závěry, a to především ohledně tvrzeného rozsahu zkrácení
daňové povinnosti daňovým subjektem Z., případně aby zvážil, zda jednání
obviněných není namístě posoudit jako přečin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. V případě změny
právní kvalifikace jednání obviněných oproti podané obžalobě bude povinností
soudu prvního stupně zkoumat, zda nedošlo k případnému uplynutí promlčecí doby
ve smyslu § 34 tr. zákoníku.
54. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že rozsudek soudu prvního a
druhého stupně byl zrušen výlučně z podnětu dovolání obou obviněných, a proto v
dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch, jak vyplývá
z § 265s odst. 2 tr. řádu. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud
prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto
usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).
55. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího
řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněných v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký