USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný Milan Zimáček, trvale bytem Běluňská 1842/2, Praha 9 – Horní Počernice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 9 To 283/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 98/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Milana Zimáčka odmítá.
1. Obviněný Milan Zimáček byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 5. 2023, sp. zn. 43 T 98/2022, uznán vinným v bodě 1. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník), v bodě 2. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3. pokračujícím přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech, a to i na základě plné moci, na dobu 5 let. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 664 364,81 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti Grammer Automotive CZ, s. r. o., ve výši 900 594 Kč (skutek pod bodem 1.). Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, obchodní společnost Sprinx Systems, a. s., a Česká správa sociálního zabezpečení odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (skutek pod bodem 2.). Rovněž podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, RBP zdravotní pojišťovna a Pražská správa sociálního zabezpečení odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (skutek pod bodem 3.).
2. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, na základě odvolání obviněného Milana Zimáčka proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a zrušil pouze výrok o trestu zákazu činnosti a výrok o trestu propadnutí věci z rozsudku soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn.
3. Skutku v bodě 1. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že dne 13. 11. 2019, jako osoba ovládající a fakticky rozhodující v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., příslíbil osobě jednající za obchodní společnost Grammer Automotive CZ, s. r. o., která měla hradit finanční prostředky ve výši 900 594 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2019 společnostem Built Invest, s. r. o., a Champion Reality, s. r. o., že po zaslání částky 900 594 Kč na účet obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., přepošle tuto částku těmto oprávněným obchodním společnostem, aniž by měl ve skutečnosti vůli tuto částku převést oprávněným společnostem. Po zaslání předmětné částky a jejím připsání na účet obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., ještě dne 13. 11. 2019 tyto finanční prostředky nezaslal oprávněným společnostem, a to ani následně po upozornění obchodní společnost Grammer Automotive CZ, s. r. o. Obviněný se stal pro Grammer Automotive CZ, s. r. o., nekontaktní a tyto peněžní prostředky použil po výběru z účtu nezjištěným způsobem, ačkoli si byl vědom, že se nejedná o finanční prostředky obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o.
4. Skutku pod bodem 2. se obviněný dopustil tím, že jako osoba ovládající obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., a osoba fakticky rozhodující s odpovědností za hospodaření a finanční záležitosti a mající faktický vliv na tuto obchodní společnost rozhodl o tom, že bude dne 20. 11. 2019 účelově zřízen nový bankovní účet u Moneta Money Bank, a. s., č. XY na fyzickou osobu Hrista Paunova. Takto obviněný jednal s úmyslem na tento účet nechat zasílat finanční prostředky získané z ekonomické činnosti obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o. Následně na tento bankovní účet byla dne 20. 11. 2019 poukázána částka 558 790 Kč obchodní společností Proseat Mladá Boleslav, s. r. o., a 105 608 Kč obchodní společností FOL-Obal, s. r. o. Takto obviněný jednal s vědomím, že na ostatní bankovní účty obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., bylo nařízeno několik exekucí, a to soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem a soudní exekutorkou JUDr. Veronikou Flajšhansovou a dále i Finančním úřadem pro hl. město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, o čemž obviněný věděl. Tímto způsobem odklonil finanční prostředky v celkové výši 664 398 Kč, které měly sloužit k uhrazení závazků vůči věřitelům obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o. Tento majetek se tak stal v důsledku jeho účelového jednání pro věřitele nedostupný, přičemž jediným významným majetkem obchodní společnosti byl zůstatek na bankovním účtu č. XY vedeném u ČSOB, a. s., ve výši 1 553 738,22 Kč, v důsledku čehož nedošlo do výše 664 398 Kč k uspokojení pohledávek věřitelů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně.
5. Skutek pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně ve stručnosti spočíval v tom, že obviněný v době od dubna 2018 do února 2020, v Praze 9, jako osoba ovládající obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., a jako osoba fakticky v ní rozhodující a rovněž odpovědná za odvádění povinných srážek z mezd zaměstnanců, v pozici zaměstnavatele a plátce pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotního pojištění a daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, v období od dubna 2018 do července 2019 za pomoci samostatně stíhaného Tomáše Purtíka, srážel zaměstnancům z jejich hrubé mzdy a do současné doby neodvedl v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, za mzdové období od ledna 2018 do prosince 2018, Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 599 100 Kč. Dále v rozporu se zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, za mzdové období od března 2018 do ledna 2020, Pražské správě sociálního zabezpečení pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1 385 975 Kč. Rovněž v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl zdravotním pojišťovnám konkretizovaným v rozsudku soudu prvního stupně celkovou částku 3 311 982 Kč. Přitom uvedené částky strhl svým zaměstnancům ze mzdy, avšak vědomě neodvedl oprávněným institucím a tyto peněžní prostředky použil nezjištěným způsobem pro sebe nebo pro financování svého dalšího podnikání a takto postupoval přesto, že bylo v jeho možnostech povinné platby hradit.
II. Dovolání obviněného
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle jeho názoru v řízení došlo k svévolnému hodnocení důkazů, provedenému bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu, v jehož důsledku došlo k extrémnímu rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy nižších stupňů.
7. Obviněný ve shodě se svojí dosavadní obhajobou znovu v podaném dovolání namítl, že závěr o jeho vině skutkem pod bodem 1. učinil soud prvního stupně pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědkyně M. V., která údajně obviněného poznala po hlase při telefonickém hovoru v listopadu roku 2019. Přitom tato svědkyně jej nikdy osobně neviděla, pouze si pamatovala jeho hlas, neboť rok a půl pracovala jako účetní pro společnost Sivrelo, s. r. o., kterou dovolatel v minulosti vlastnil. Tato výpověď je podle dovolatele v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování nevyplývá, že by finanční manažerka obchodní společnosti Grammer Automotive CZ, s. r. o., svědkyně D. D. jednala s obviněným, neboť svědkyně podle své výpovědi s ním nikdy nehovořila. Přitom podle e-mailu zaslaného svědkyní M. V. mělo být zaslání platby obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., domluveno telefonicky obviněným se svědkyní D. D. Obviněný zpochybnil také hodnocení výpovědi svědkyně M. V. soudem prvního stupně, neboť podle jeho názoru svědkyně sdělila, že se telefonát měl vztahovat k platbě jedné z posledních velkých faktur, nikoliv že šlo o postoupený závazek jako jednu z posledních plateb, jak uvedl soud prvního stupně. Údajný telefonický hovor se měl odehrát v době, v níž již v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., vůbec nepůsobil. I z obchodního rejstříku vyplývá, že jeho manželka Veronika Zimáčková převedla obchodní podíl v této obchodní společnosti na svědka Hrista Paunova, obviněný proto již dále neměl důvod se na chodu společnosti jakkoliv podílet. Od začátku roku 2019 se věnoval jiným aktivitám v hudebním a filmovém průmyslu, a tak ani nebylo v jeho časových možnostech starat se o finanční záležitosti této obchodní společnosti. Z provedeného dokazování tedy neplyne, že to byl právě obviněný, kdo finanční prostředky užil nezjištěným způsobem. Rovněž soud prvního stupně nevysvětlil, jak bylo s těmito finančními prostředky naloženo, kdo s nimi nakládal a jak se měly dostat právě k obviněnému, aby je použil dosud nezjištěným způsobem. K těmto otázkám se vyjádřil až odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého usnesení, přičemž obviněný neměl možnost na tuto argumentaci reagovat a rozhodnutí pro něj bylo proto překvapivé. Avšak ani z odůvodnění usnesení odvolacího soudu neplyne, že s finančními prostředky nakládal právě obviněný.
8. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. obviněný rovněž znovu namítl, že nebylo prokázáno, že jej spáchal právě on. Zopakoval, že v listopadu roku 2019 se nijak nepodílel na činnosti obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o. Podle svědkyně P. S. svědek Tomáš Purtík ukončil svoji činnost v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., v létě roku 2019, což potvrdil i tento svědek, který uvedl, že v tomto období odevzdal veškerou agendu novému jednateli. Naproti tomu podle Hrista Paunova svědek Tomáš Purtík ve společnosti i nadále působil. Podle obviněného tedy svědek Tomáš Purtík minimálně v otázce ukončení svého působení v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., vypovídal nepravdivě. Přitom právě svědek Tomáš Purtík uhradil škodu způsobenou nehrazením povinných odvodů podle výroku v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s tvrzením svědka Hrista Paunova, že svědci Tomáš Purtík a P. S. se spolu s ním podíleli na fungování této obchodní společnosti. Podle rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný 20. 11. 2019 účelově zřídit bankovní účet pro svědka Hrista Paunova, avšak z výpovědi svědkyně P. S. plyne, že šlo o založení účtu pro obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., nikoliv pro Hrista Paunova.
9. Obviněný dále namítl, že pro závěr o jeho vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a jiné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně je nutné prokázat, že obchodní společnost měla dostatečné peněžní prostředky na úhradu těchto odvodů, ale nepoužila je na tento účel, nýbrž na jiné účely. Z provedeného dokazování však podle obviněného takový závěr neplyne, neboť nebyl zjištěn stav hospodaření společnosti, výsledek hospodaření, náklady a výnosy, a proto nelze dospět k závěru, že došlo ke spáchání tohoto trestného činu. Soud prvního stupně se ani nevypořádal se skutečností, že obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., přišla při konkurenčním jednání o spolupráci se závody, kam své zaměstnance přidělovala. Přitom tato skutečnost měla zásadní vliv na její hospodaření.
10. Obviněný dále uvedl, že z provedeného dokazování ani nevyplývá, že by právě on byl osobou ovládající obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o. a osobou fakticky rozhodující o hospodaření a finančních záležitostech, včetně plateb daní a povinných odvodů. Podle svědeckých výpovědí A. K. a Elišky Kutnohorské měl na starosti obchodní záležitosti, zajišťoval nové klienty v rámci agenturního zaměstnávání. Nebyl osobou, která by měla na starosti přípravu mezd, jejich výpočet a přípravu podkladů pro mzdy. Rovněž nepřipravoval přehled povinných plateb a neprováděl platby odvodů, neměl dokonce ani přístup k účtu obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o. Z výpovědi svědkyně Denisy Němcové a P. S. vyplynulo, že obviněný považoval platbu mezd a odvodů za absolutní prioritu, bez níž není možné provozovat agenturní zaměstnávání. Přitom bylo prokázáno, že za působení jednatelky Denisy Němcové byly odvody řádně hrazeny.
11. Obviněný rovněž zdůraznil, že odvolací soud založil závěr o jeho rozhodujícím postavení v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., na výpovědích tří svědků, a to Bedřicha Stibory, Denisy Šrámkové (nyní Němcové) a Tomáše Purtíka. Tito svědci však působili v obchodní společnosti převážně v jiném časovém období než v tom, v němž mělo dojít ke spáchání trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.
12. Podle obviněného došlo k opomenutí klíčového důkazu, pokud nebyl proveden doplňující výslech svědka Hrista Paunova, neboť jeho výpověď mohla vyjasnit skutkovou situaci ohledně obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., a zodpovědět otázku, zda svědek Tomáš Purtík vypovídal pravdivě ohledně doby ukončení své činnosti v této společnosti a jaká byla úloha svědkyně P. S. Výpovědi těchto svědků přitom obviněný označil za nepravdivé a nevěrohodné. Svěděk Tomáš Purtík tvrdil, že ukončil činnost ve společnosti v létě 2019, výpověď Hrista Paunova a listinné důkazy, které jsou obsahem trestního spisu, svědčí o opaku. Obviněný rovněž vznesl námitky k průběhu videokonference z výslechu svědka Hrista Paunova, namítl, že mu nebylo rozumět, hovořila za něj soudkyně dožádaného soudu či tlumočník. Proto se domníval, že s ohledem na technické potíže v průběhu videokonference bude jeho obhájci umožněno položit dotazy písemnou formou, což se nestalo.
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby nebo podle § 265k tr. ř. ve spojení s § 265l tr. ř. napadené usnesení zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
15. Podle státního zástupce je dovolání obviněného převážně založeno na opakování námitek, které uplatnil již v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. V takovém případě Nejvyšší soud podle své ustálené judikatury dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné.
16. Státní zástupce nepřisvědčil námitkám obviněného, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a založený na souhrnných zjištěních. Přitom odkázal na bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se s totožnými námitkami obviněného vypořádal a uvedl, že se soud prvního stupně zabýval hodnocením důkazů selektivně i v jejich souhrnu. Při výslechu svědka Hrista Paunova prostřednictvím videokonference nedošlo k porušení žádného ustanovení trestního řádu. Obviněný měl možnost klást tomuto svědkovi otázky, což také prostřednictvím své obhájkyně učinil. Závěr, že obviněný měl rozhodující slovo v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., byl podložen výpověďmi konkrétních svědků. Státní zástupce neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě. Nepřisvědčil ani námitkám obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Všechny provedené důkazy byly stranám předloženy k nahlédnutí, výjimku představuje pouze listina žurnalizovaná na č. l. 1233 trestního spisu, ta je však pouze marginálním důkazem.
17. Ve vztahu k námitkám obviněného vztahujícím se ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce připomenul výpovědi svědkyně P. S. a svědka Hrista Paunova, které potvrzují, že obviněný v rozhodné době fakticky řídil obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o.
18. Rovněž z provedeného dokazování vyplývá, že pro obviněného byly mzdy zaměstnanců prioritními platbami. Jeho jednáním byla tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který je mu kladen za vinu pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na závěry učiněné Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 648/2006.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Milana Zimáčka podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
20. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný, který zpochybnil tvrzení státního zástupce v jeho vyjádření a znovu zopakoval svoji argumentaci uplatněnou v podaném dovolání a jeho doplnění. Obviněný opět namítl, že se soudy nižších stupňů s jeho obhajobou dostatečně nevypořádaly.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dovolání bylo podáno včas, a to i v případě, že byla zásilka s usnesením odvolacího soudu uložena dne 27. 9. 2023.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
23. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být úspěšné, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
25. Obviněný Milan Zimáček své dovolání z převážné části založil na polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a předkládal vlastní verzi skutkového stavu. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265 odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v nichž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Konkrétní výhrady obviněného byly přitom založeny na jeho vlastním náhledu na způsob provedení činu, který se odlišuje od skutkového zjištění soudů nižších stupňů. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů a které vyplývá z výsledků dokazování. Nejvyšší soud bez ohledu na ryze procesní povahu této zásady připomíná, že se uplatňuje v procesu vyhodnocení důkazů, a to především v situacích, v nichž některé z nich vyvracejí tvrzení obžaloby, a tedy zpochybňují vinu obviněného.
V posuzované věci nevyplývají z výsledků dokazování žádné rozpory mezi obsahem jednotlivých důkazních prostředků. Soudy prvního i druhého stupně se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkových větách odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností.
26. Rovněž je třeba v tomto směru připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit své skutkové závěry.
28. Ve vztahu ke všem skutkům, které jsou obviněnému kladeny za vinu, obviněný shodně namítal, že to nebyl právě on, kdo jednal za obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., a kdo měl konkrétní agendu na starosti a že jeho vina nevyplývá z provedeného dokazování. Jak již uvedl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně i odvolací soud, faktická řídící role obviněného v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., vyplývá ze všech provedených svědeckých výpovědí. Potvrzují ji jak zaměstnanci či jednatelé společnosti, kteří zde působili v době před spácháním skutků, které jsou obviněnému kladeny za vinu, tak i svědci, kteří ve společnosti působili či se dostali s jejími zástupci do kontaktu v rámci obchodního styku v období, v němž byly spáchány trestné činy, které jsou obviněnému kladeny za vinu. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že svědek Hristo Paunov reálně nevykonával funkci jednatele. Obviněný jej sice do pozice jednatele této obchodní společnosti formálně uvedl, ale fakticky toto postavení nezastával. V tomto ohledu lze zcela odkázat na body 34. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně popsal, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o faktickém vedoucím postavení obviněného v obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., i o závěru, že svědek Hristo Paunov stejně jako předcházející jednatelé této obchodní společnosti byli jen tzv. bílými koni a neměli na její řízení faktický vliv, který by z jejich postavení měl vyplývat.
29. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný zpochybňoval hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nicméně jím uplatněné námitky nejsou způsobilé naplnit žádný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Bylo jednoznačně prokázáno, že došlo k postoupení pohledávky, kterou měla obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., vůči obchodní společnosti Grammer Automotive CZ, s. r. o., i to, že za obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., vždy jednal právě obviněný Milan Zimáček, který byl spolu s Hristem Paunovem přítomný i při jednání o postoupení pohledávky. V tomto ohledu lze zcela odkázat na bod 40. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který vysvětlil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, přičemž v jeho postupu Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení, které by byl povinen napravit svým kasačním zásahem.
30. I námitky obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 2. jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, a tedy nenaplňují uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto i vina obviněného ohledně tohoto skutku byla bez důvodných pochybností prokázána. Všichni vyslechnutí svědci se shodli, že obviněný fakticky řídil obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., a zaměstnanci mohli jednat pouze v souladu s jeho pokyny. Z provedeného dokazování (a to jak z výpovědí svědků, tak z kamerových záznamů banky) vyplynulo, že na pokyn obviněného svědkyně P. S. založila spolu s Hristem Paunovem na jeho jméno bankovní účet, na který byly zasílány platby ve prospěch obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o. Obchodní společnosti Proseat Mladá Boleslav, s. r. o., a FOL-Obal, s. r. o., na tento účet zaplatily své závazky vůči obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., které dříve platily na jiné účty této společnosti. Bylo tak nepochybně prokázáno, že bankovní účet byl zřízen právě za účelem odklonění části peněžních prostředků obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o. Jediným smyslem tohoto postupu přitom bylo zkrátit možnost věřitelů této obchodní společnosti na uspokojení jejich pohledávek vůči této obchodní společnosti a na úkor těchto věřitelů vyvést tyto peněžní prostředky z jejich dosahu, a to jednoznačně ve prospěch obviněného, neboť to byl on, kdo s nimi následně disponoval. S vědomím, že byly vybrány v hotovosti, logicky ani nelze zjistit, jak s nimi bylo dále naloženo a k jakému účelu je dovolatel použil.
31. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného vztahujícím se ke skutku pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pro trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 tr. zákoníku musí mít zaměstnavatel k dispozici potřebné finanční prostředky, což znamená, že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000). V řízení bylo prokázáno, že zaměstnancům byly mzdy vypláceny a společnost Janaba Servis, s. r. o., z hrubé mzdy srazila povinné odvody, avšak neuhradila je příslušným subjektům. Přitom ze strany obchodních společností, které zaměstnance obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., využívaly, byly hrazeny této obchodní společnosti i tyto náklady na povinné odvody za zaměstnance, což ani obviněný nezpochybňoval. Nadto bylo prokázáno, že obchodní společnost Janaba Servis, s. r. o., disponovala i dalšími finančními prostředky, jak podrobně vysvětlil soud prvního stupně v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací v bodě 16. svého usnesení.
32. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl osobou, která měla rozhodující slovo i v otázce výplaty mezd a placení odvodů, přičemž je nepodstatné, že formálně nebyl jednatelem obchodní společnosti uvedeným v obchodním rejstříku. Tato skutečnost není překážkou pro posouzení jeho jednání jako trestného činu podle § 241 tr. zákoníku. Pachatelem tohoto trestného činu je plátce daně, uvedeného pojistného nebo uvedeného příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části za jiného.
Je jím výlučně zaměstnavatel (resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést) jako plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi – zaměstnanci (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 4 To 424/99, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000 Sb.). Jak vyplývá z ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
Citované ustanovení výslovně nestanoví, z jakého právního titulu jedná pachatel, který je fyzickou osobou, jménem právnické osoby v případě, v němž se ke spáchání určitého trestného činu vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt. Podle citovaného ustanovení není nutný určitý, formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna jednat jménem právnické osoby, a nerozlišuje se zde ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) právnické osoby a jejím zastoupením smluvním, jakým je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Proto závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého případu, zda a nakolik určitá fyzická osoba, která neměla specifický, formálně dokonalý právní titul k jednání jménem právnické osoby, takto skutečně jednala se všemi důsledky z toho plynoucími pro právnickou osobu a zda ji reálně zavazovala či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 588/2019, uveřejněné pod č. 36/2020 Sb. rozh. tr.). Zjištění, že určitá osoba nebyla statutárním orgánem právnické osoby jako zaměstnavatele nebo plátce, jehož zatěžuje zákonná povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň či jinou povinnou platbu ve smyslu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, nevylučuje její trestní odpovědnost za citovaný trestný čin. K ní se totiž nevyžaduje, aby pachatel měl nějaké zvláštní postavení či funkci, ale postačí, jestliže formálně, resp. fakticky plní funkci zaměstnavatele nebo jiného plátce zejména tím, že za něj činí příslušné právní úkony (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 886/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn.
33. Ani skutečnost, že svědek Tomáš Purtík po zahájení trestního stíhání doplatil daně a povinné platby neuhrazené za dobu, kdy byl formálně jednatelem obchodní společnosti Janaba Servis, s. r. o., nemá vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Proti obviněnému a svědkovi Tomáši Purtíkovi bylo nejprve vedeno společné řízení, v rámci něhož byl svědek Tomáš Purtík stíhán pro pomoc k trestnému činu podle § 241 tr. zákoníku, jehož hlavním pachatelem byl obviněný Milan Zimáček. Po uhrazení částky byla trestní věc Tomáše Purtíka vyloučena ze společného řízení a následně bylo jeho trestní stíhání zastaveno, neboť splnil podmínky zvláštní účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného a už vůbec nesvědčí o tom, že platbu odvodů měl na starosti pouze formální jednatel obchodní společnosti Tomáš Purtík, a nikoliv obviněný. Faktické vedoucí postavení obviněného ve společnosti bylo prokázáno, a i právě proto byl Tomáš Purtík stíhán pouze jako pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Přitom obviněný sám nepodnikl žádné kroky pro doplacení daně, a jeho trestní odpovědnost nezanikla a skutečnost, že Tomáš Purtík splnil podmínky speciální účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku nemá na právní posouzení skutku obviněného žádný vliv.
V. Závěrečné shrnutí
34. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Milana Zimáčka podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Ačkoliv některé námitky obviněného bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 3. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu