5 Tdo 241/2013

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6.

2013 o dovolání obviněného Mgr. J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, který rozhodl jako soud odvolací v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 65/2010, t a k t

o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. O.

o d m í t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 65/2010, byl

obviněný Mgr. J. O. uznán vinným pod bodem 1) zločinem podvodu podle § 209

odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění

pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) zločinem zpronevěry

podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 3) zločinem

zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 4) zločinem

zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Za tyto zločiny

byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.

zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 6 (šesti)

měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu

zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému

uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10

(deseti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost

uhradit poškozeným škodu, a to: R. N., ve výši 1.000.000,- Kč, I. K., ve výši

1.165.000,- Kč, Ing. J. H., ve výši 853.000,- Kč, R. T., ve výši 901.000,- Kč,

V. H., ve výši 2.600.000,- Kč, M. C., ve výši 1.250.000,- Kč, V. K., ve výši

2.300.000,- Kč, R. K., ve výši 500.000,- Kč, společnosti F., spol. s r. o., se

sídlem V Z. …, R., ve výši 147.111,41 Kč a E. H., ve výši 54.000,- Kč. Podle §

229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. H. s ostatními nároky na náhradu škody

odkázána na občanskoprávní řízení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození O.

G., V. K., a P. Š., odkázáni s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní

řízení.

Dále byl podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný Mgr. J. O. zproštěn obžaloby pro

trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se

měl dopustit tím, že v úmyslu se obohatit uzavřel se Z. N., dne 2. 3. 2006 v R.

smlouvu o půjčce, znějící na částku 600.000,- Kč, a dne 26. 7. 2006 v R.

smlouvu o půjčce na částku 1.000.000,- Kč a uvedl ho v omyl tím, že v obou

smlouvách byla stanovena doba vrácení půjčky v trvání tří kalendářních měsíců

po podpisu smluv, ačkoliv již při podpisu uvedených smluv Mgr. J. O. věděl, že

uvedené finanční prostředky ve stanovené době nevrátí, a také je nevrátil a

použil je pro vlastní potřebu, tedy měl sebe obohatit tím, že uvedl někoho v

omyl, a způsobit tak na cizím majetku značnou škodu.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Ing. Z. N. odkázán s nárokem na

náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Vrchní soud v Praze, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání

odvolání obviněného Mgr. J. O., rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, sp. zn.

4 To 58/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněného Mgr. J. O. a poškozeného D.

R. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř.

zrušil v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,

že obviněného Mgr. J. O. uznal vinným, že

1.

a)

v úmyslu se obohatit uzavřel s R. G., dne 21. 5. 2008 v R. smlouvu o půjčce

1.180.000,- Kč a dne 21. 7. 2008 v R. smlouvu o půjčce 1.120.000,- Kč a uvedl

ho v omyl tím, že v obou smlouvách byla stanovena doba k vrácení půjčky dnem

21. 11. 2008, ačkoliv již při podpisu uvedených smluv a obdržení peněz obviněný

věděl, že uvedené finanční prostředky ve stanovené době nevrátí, což také

neučinil, a způsobil tak poškozenému škodu 2.300.000,- Kč a pouze po urgencích

a po době splatnosti (kolem Velikonoc 2009) osobně nebo zprostředkovaně vrátil

poškozenému finanční hotovost v celkové výši 240.000,- Kč,

b)

v úmyslu se obohatit uzavřel s I. K., dne 6. 8. 2008 v R. smlouvu o půjčce

365.000,- Kč, dne 18. 12. 2008 v R. smlouvu o půjčce 710.000,- Kč a dne 29. 1.

2009 v R. smlouvu o půjčce 310.000,- Kč a uvedl ho v omyl tím, že u první

smlouvy byla stanovena doba splatnosti dnem 6. 9. 2008, u druhé smlouvy dnem

18. 1. 2009 a u třetí smlouvy dnem 28. 2. 2009, ačkoliv již při podpisu

uvedených smluv a obdržení peněz obviněný věděl, že uvedené finanční prostředky

ve stanovené době nevrátí, což také neučinil, a způsobil tak poškozenému škodu

1.385.000,- Kč, až dne 6. 8. 2009 vrátil poškozenému 220.000,- Kč,

c)

v úmyslu se obohatit si od R. N., dne 4. 11. 2008 v R. vypůjčil finanční částku

ve výši 1.000.000,- Kč, ačkoli již v době vypůjčení této finanční částky věděl,

že ji v době splatnosti (na požádání poškozených, k čemuž došlo nejpozději 20.

8. 2009) nevrátí, R. N. uvedl v omyl také tím, že jí vystavil směnku na

vypůjčenou částku, na kterou vyplnil dobu splatnosti na den 4. 2. 2008, když

věděl, že směnka je vystavovaná dnem 4. 11. 2008, vypůjčené finanční prostředky

nevrátil, způsobil tak poškozené škodu 1.000.000,- Kč,

d)

v úmyslu se obohatit uzavřel s V. Š., dne 12. 1. 2009 v R. smlouvu o půjčce

2.859.850,- Kč, určenou k nákupu pozemku s případným ziskem, a uvedl ji v omyl

tím, že na smlouvě o půjčce byla stanovena doba splatnosti dnem 12. 4. 2009,

ačkoliv již při podpisu uvedené smlouvy a obdržení peněz obviněný věděl, že

uvedené finanční prostředky ve stanovené době nevrátí, což také neučinil, a

způsobil tak poškozené škodu 2.859.850,- Kč, až v době od 13. do 15. 9. 2009 po

urgencích a době splatnosti vrátil poškozené finanční částku v celkové výši

1.150.000,- Kč,

e)

dne 9. 7. 2009 v Praze v úmyslu se obohatit vypůjčil si od Ing. J. H., na

základě smlouvy o půjčce ze dne 9. 7. 2009 částku 1.000.000,- Kč, s lhůtou

splatnosti do 10. 10. 2009, ačkoliv již při podpisu uvedené smlouvy a obdržení

peněz obviněný věděl, že uvedené finanční prostředky ve stanovené době nevrátí,

což také s výjimkou ve lhůtě zaplacené částky 147.000,- Kč neučinil, čímž se ke

škodě Ing. J. H. obohatil o nesplacenou částku ze smlouvy o půjčce ve výši

853.000,- Kč, a jmenovaného dále uvedl v omyl tím, že jako zajištění ke smlouvě

o půjčce mu poskytl dne 9. 7. 2009 v Praze kupní smlouvu na nemovitost č. p. …

v obci L., včetně pozemků, zapsaných na listu vlastnictví č. … u Katastrálního

úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, pro kupujícího Ing. J. H., na které již byl obviněným ověřený podpis prodávajícího P. Š., ačkoliv

věděl, že tento předmětnou smlouvu nepodepsal,

f)

v době od 5. 11. 2008 do 11. 5. 2009 v R. v úmyslu se obohatit si postupně

vypůjčil od R. T., celkem částku 765.000,- Kč, o čemž byla dne 11. 5. 2009

sepsána smlouva o půjčce znějící (včetně obviněným stanoveného úroku) na částku

981.000,- Kč, a uvedl poškozeného v omyl tím, že na smlouvě byla stanovena doba

splatnosti dnem 11. 8. 2009, ačkoliv již při podpisu uvedené smlouvy i při

předchozích půjčkách obviněný věděl, že uvedené finanční prostředky ve

stanovené době nevrátí, což také neučinil, a způsobil tak poškozenému škodu

765.000,- Kč a pouze po urgencích a po době splatnosti (na přelomu října a

listopadu 2009) vrátil poškozenému finanční částku 80.000,- Kč,

g)

dne 23. 4. 2009 v Praze v úmyslu se obohatit si od O. G., vypůjčil oproti

vystavené směnce částku 8.000.000,- Kč na dobu do 6. 5. 2009, existenci této

půjčky potvrdil dále exekutorským zápisem, sepsaným dne 27. 4. 2009 u JUDr. Vladimíra Plášila, a poškozeného uvedl v omyl tím, že na směnce a v

exekutorském zápisu byla stanovena uvedená doba splatnosti, ačkoliv již při

vystavení směnky oproti vypůjčené částce obviněný věděl, že uvedené finanční

prostředky ve stanovené době nevrátí, což také neučinil a způsobil tak

poškozenému škodu 8.000.000,- Kč,

h)

v úmyslu se obohatit si od V. H., dne 13. 5. 2009 vypůjčil v R. oproti

vystavené směnce částku ve výši 2.300.000,- Kč na dobu do 31. 5. 2009 a dále

dne 26. 7. 2009 v R. další částku ve výši 300.000,- Kč na dobu do 31. 7.

2009 a

uvedl ho v omyl tím, že na směnkách byly vypsány uvedené doby splatnosti,

ačkoliv již při vystavení směnek obviněný věděl, že vypůjčené finanční

prostředky ve stanovené době nevrátí, což také neučinil a způsobil tak

poškozenému škodu ve výši 2.600.000,- Kč,

i)

v úmyslu se obohatit vyhotovil po předem domluvených podmínkách o prodejní ceně

pro prodávající V. K., a Z. K., kupní smlouvu na prodej pozemku č. … v

katastrálním území H., zapsaného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu

na listu vlastnictví č. … pro obec Praha, pro kupujícího Ing. J. F., a uvedl V. a Z. K. v omyl tím, že jim tuto smlouvu s kupní cenou na předmětný pozemek ve

výši 22.878.800,- Kč předložil dne 4. 12. 2008 v P., ačkoliv již při předložení

uvedené smlouvy prodávajícím V. a Z. K. věděl, že v této smlouvě poté zamění

kupní cenu předmětného pozemku na částku 11.439.400,- Kč, za kterou by

poškození předmětnou nemovitost neprodali, takto také učinil a zaměněnou kupní

smlouvu předložil v první polovině prosince roku 2008 v R. k podpisu kupujícímu

Ing. J. F., který před podpisem smlouvy předal obviněnému kupní cenu ve výši

11.439.400,- Kč, a následně dne 22. 12. 2008 předložil uvedenou kupní smlouvu,

společně s návrhem na povolení vkladu vlastnického práva, Katastrálnímu úřadu

hlavního města Prahy, a tak se k tomuto datu stal předmětný pozemek výlučným

vlastnictvím Ing. J. F., tímto jednáním obviněný způsobil poškozeným škodu

odpovídající hodnotě tohoto pozemku minimálně ve výši 11.439.400,- Kč, přičemž

z obdržené částky vyplatil až po urgencích (v dubnu 2009) V. K. pouze 150.000,-

Kč,

tímto svým jednáním způsobil obviněný shora uvedeným poškozeným celkovou škodu

ve výši 31.202.250,- Kč

2. v období po 25. 4. 2006 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory, jako osoba se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy

poškozeného ve smyslu § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, přisvojil si

finanční prostředky ve výši 49.563,50 Kč, které mu byly svěřeny jako právnímu

zástupci společnosti F., spol. s r. o., na základě smlouvy o poskytování právní

pomoci ze dne 1. 8. 2003, uzavřené mezi společností F., spol. s r. o., a

obviněným, které byly převedeny na jeho účet dne 25. 4. 2006, jako vymožené

dlužné plnění povinného K-L STAVBY PRAHA, s. r. o., společnosti F., spol. s r. o., v rámci exekučního řízení, přestože měl poté shora uvedenou částku vyplatit

svému klientovi společnosti F., spol. s r. o., se sídlem V Z. …, R., neučinil

tak, uvedené peníze na účtu použil nezjištěným způsobem a způsobil tím

poškozenému škodu v uvedené výši,

3. v období po 29. 5. 2008 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory, jako osoba se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy

poškozeného ve smyslu § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, přisvojil si

finanční prostředky ve výši 47.547,91 Kč, které mu byl svěřeny jako právnímu

zástupci společnosti F., spol. s r. o., na základě smlouvy o poskytování právní

pomoci ze dne 1. 8. 2003, uzavřené mezi společností F., spol. s r. o., a

obviněným, které byly převedeny na účet č. … dne 29. 5.

2008, jako uspokojení

věřitele společnosti F., spol. s r. o., správcem konkursní podstaty společnosti

KVARTE, spol. s r. o., IČ 46709461, JUDr. Lubomírem Hlavatým, a přestože měl

poté shora uvedenou částku vyplatit společnosti F., spol. s r. o., se sídlem V

Z. …, R., neučinil tak, uvedené peníze na účtu použil nezjištěným způsobem a

způsobil tak poškozenému škodu v uvedené výši,

4. a)

v období po 1. 6. 2009 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory pod evidenčním číslem …, jako osoba se zvlášť uloženou

povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o

advokacii, přisvojil si finanční prostředky ve výši 54.000,- Kč, které mu byly

svěřeny za účelem úhrady daně z převodu nemovitosti za prodávajícího

příslušnému finančnímu úřadu, na základě bodu III kupní smlouvy ze dne 20. 1. 2009, uzavřené mezi E. H., jako prodávající, a P. Š., a R. Š., jako kupujícími,

obviněný však podle povinnosti uvedené v kupní smlouvě daň z převodu

nemovitosti nezaplatil, finanční prostředky E. H. nevrátil a použil je pro

vlastní potřebu,

b)

v období po 2. 6. 2009 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory pod evidenčním číslem …, jako osoba se zvlášť uloženou

povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, přisvojil si finanční prostředky ve výši 1.250.000,- Kč, které mu

byly svěřeny na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2008, uzavřené mezi

prodávajícím M. C., a kupujícím M. H., o prodeji nemovitosti, podle které byla

kupní cena za prodej nemovitosti vypořádána tak, že shora uvedená částka byla

dne 29. 12. 2008 podle uzavřené kupní smlouvy, připsána na účet obviněného č. …, a přestože podle kupní smlouvy, měl obviněný vyplatit převzatou kupní cenu

do pěti dnů po předložení výpisu z katastru nemovitostí s provedenou změnou

vlastnického práva M. C., toto neučinil i přesto, že výpis z katastru

nemovitostí s provedenou změnou vlastnického práva měl k dispozici nejméně od

25. 5. 2009, a svěřené finanční prostředky použil pro vlastní potřebu,

c)

v období po 10. 6. 2009 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory pod evidenčním číslem …, jako osoba se zvlášť uloženou

povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, přisvojil si finanční prostředky ve výši 2.300.000,- Kč, které mu

byly svěřeny na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2009, uzavřené mezi

prodávající V. K., a kupujícími P. A., a V. A., o prodeji nemovitosti, podle

které byla kupní cena za prodej nemovitosti vypořádána tak, že shora uvedená

částka byla dne 1. 4. 2009 podle uzavřené kupní smlouvy připsána na účet

obviněného a přestože podle kupní smlouvy měl vyplatit kupní cenu prodávající

do pěti dnů po předložení výpisu z katastru nemovitostí s provedenou změnou

vlastnického práva, toto neučinil, i když výpis z katastru nemovitostí s

provedenou změnou vlastnického práva měl k dispozici nejméně od 2. 6. 2009,

svěřené finanční prostředky použil pro vlastní potřebu a pouze po urgencích

zaslal na účet prodávající V. K. dne 9. 7. 2009 částku 400.000,- Kč, dne 29. 7. 2009 částku 150.000,- Kč, dne 3. 8. 2009 částku 35.000,- Kč a dále V. K. předal

finanční hotovost dne 31. 8. 2009 ve výši 100.000,- Kč, 1. 10. 2009 částku

70.000,- Kč, 14. 10. 2009 částku 100.000,- Kč a 15. 10. 2009 částku 70.000,-

Kč, způsobil tak V. K. škodu 1.375.000,- Kč,

d)

v období od 9. 7. 2009 v R.

jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory pod evidenčním číslem …, jako osoba se zvlášť uloženou

povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, přisvojil si finanční prostředky ve výši 500.000,- Kč, které mu byly

svěřeny na základě smlouvy o úschově ze dne 15. 1. 2009, uzavřené mezi R. K., a

obviněným, podle které byla uvedená částka poskytnuta do úschovy obviněného

před podpisem smlouvy o úschově, a přestože podle této smlouvy měl vyplatit

svěřenou částku do deseti pracovních dnů od výzvy k výplatě, toto neučinil, i

když výzvu k výplatě převzal dne 23. 6. 2009, svěřené finanční prostředky

použil pro vlastní potřebu,

e)

v období po 10. 7. 2009 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory pod evidenčním číslem …, jako osoba se zvlášť uloženou

povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, a na základě plné moci k zastupování D. R., ze dne 1. 10. 2006,

přisvojil si finanční prostředky ve výši 450.000,- Kč, které mu byly svěřeny na

základě rozsudku Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 256/2006,

spojeného s rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co

206/2009, 23 Co 207/2009, s právní mocí dne 1. 7. 2009, ze strany vedlejšího

účastníka na straně žalovaného České pojišťovny, a. s., se sídlem Spálená

75/16, Praha 1, a to převodem na účet … Mgr. J. O. s datem splatnosti dne 10. 7. 2009, kdy Mgr. J. O. vyzval e-mailem dne 5. 7. 2009 vedlejšího účastníka na

straně žalovaného Českou pojišťovnu, a. s., k zaslání uvedené finanční částky,

společně s plněním za soudní výlohy, na svůj shora uvedený účet, a přestože měl

poté uvedenou částku ve výši 450.000,- Kč vyplatit svému klientovi D. R.,

neučinil tak a svěřené finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, pouze

prostřednictvím další osoby v době okolo 26. 10. 2009 vyplatil finanční částku

79.000,- Kč a později další částku ve výši 30.000,- Kč, čímž poškozenému D. R. způsobil škodu 341.000,- Kč,

f)

v období po 24. 9. 2009 v R. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů u České

advokátní komory pod evidenčním číslem …, jako osoba se zvlášť uloženou

povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, přisvojil si finanční prostředky ve výši 142.800,- Kč, které mu byly

svěřeny jako úhrada ceny podle bodu 4.5 smlouvy o spolupráci, uzavřené dne 4. 9. 2008 mezi společností Gardenline, s. r. o., jako poskytovatelem, a

společností F., spol. s r. o., jako zákazníkem, zasláním na účet č. … dne 24. 9. 2008, následně byla uvedená smlouva o spolupráci dodatkem č. 1 ze dne 30. 3. 2009 ukončena s tím, že poskytovateli nevznikl žádný nárok na výplatu uvedené

částky a obviněný byl dopisem ze dne 10. 9. 2009 vyzván k vrácení uvedených

finančních prostředků v termínu do 23. 9. 2009, a přestože po tomto datu měl

finanční prostředky vrátit společnosti F., spol. s r. o., se sídlem V Z.

…, R.,

neučinil tak a svěřené finanční prostředky použil pro vlastní potřebu a pouze

po urgencích uhradil v průběhu měsíce října 2009 finanční částku ve výši

29.250,- Kč a 10.000,- Kč a dále došlo k vzájemnému zápočtu ve výši 53.550,- Kč

za poskytnuté právní služby společnosti F., spol. s r. o., takže poškozenému

způsobil škodu 50.300,- Kč,

a tímto svým jednáním způsobil shora uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši

3.570.300,- Kč,

čímž spáchal ad 1) trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)

trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále

jen „tr. zákoník“), ad 2) trestný čin porušování povinnosti při správě cizího

majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.,

ve znění účinném do 30. 6. 2006), ad 3) trestný čin zpronevěry podle § 248

odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném

do 31. 12. 2009 – dále jen „tr. zák.“), a ad 4) trestný čin zpronevěry podle §

248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.

Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §

43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání

7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto

trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl

obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu

advokacie na dobu 10 (deseti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému

uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným R. N., částku

1.000.000,- Kč, I. K., částku 1.165.000,- Kč, Ing. J. H., částku 853.000,- Kč,

R. T., částku 685.000,- Kč, V. H., částku 2.600.000,- Kč, M. C., částku

1.250.000,- Kč, V. K., částku 1.255.000,- Kč, R. K., částku 500.000,- Kč,

společnosti F. spol. s r. o., se sídlem V Z. …, R., částku 47.547,91 Kč, E. H.,

částku 26.000,- Kč, D. R., částku 341.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli

poškození E. H. a společnost F., spol. s r. o., se zbytky nároků na náhradu

škody odkázáni na řízení občanskoprávní. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli

poškození O. G., V. K., P. Š., odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na

řízení občanskoprávní.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4

To 58/2012, podal obviněný Mgr. J. O. prostřednictvím obhájce Mgr. Petra

Pazdery dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. ř.

Dovolatel nejprve odkázal na odůvodnění svého odvolání a v návaznosti na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/1967,

publikovaném pod č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 304/2000, publikovaný pod č. 41, sv. 2/2001 Souboru

tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp.

zn. III. ÚS 575/2001 (č. 58/2002), zkonstatoval, že soudy obou stupňů

dokazování vůbec nezaměřily, pokud jde o trestný čin podvodu, na prokazování

úmyslu, neprokázaly jej a zároveň neprovedly důkazy, které dovolatel navrhl k

vyvrácení úmyslného zavinění.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel vznesl

námitku podjatosti JUDr. Oldřišky Rysové, neboť nepřipustila výslech znalce z

oboru kriminalistiky, odvětví písmoznalectví, PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., což

odůvodnila tím, že by mohl být podjatý. U hlavního líčení nebyl kromě senátu,

státního zástupce a obhájce nikdo přítomen. Je zcela zarážející, že tohoto

znalce soudkyně nepřipustila, což se ukázalo jako zcela nesprávný postup, který

takto označil i Vrchní soud v Praze. Obhájce dovolatele však má k dispozici

stížnost, kterou ještě téhož dne, tedy 20. 9. 2011 sepsal poškozený P. Š. na

znalce PhDr. Jiřího Závoru, Ph. D. Skutečnosti, které poškozený popisuje ve

stížnosti ještě tentýž den se nemohl dozvědět jinak, než tak, že mu byly ze

strany předsedkyně senátu sděleny. Následně dne 10. 10. 2011 sama JUDr.

Oldřiška Rysová podala bez jakéhokoliv relevantního důvodu stížnost na postup

znalce k rukám předsedkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Ivaně Švehlové, a to

za situace, aniž by se objevily nové skutečnosti, jež by znalce znevěrohodnily.

Uvedené listiny dovolatel považuje za natolik závažné, že dávají důvod pro

vyloučení JUDr. Rysové z věci a zároveň dovolatel deklaroval, že se tuto

skutečnost dozvěděl až po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze. Celou

záležitost umocňuje také to, že podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti

České republiky ze dne 11. 6. 2012 nebyly prokázány žádné skutečnosti, na

jejichž základě by bylo možno usuzovat o nepodjatosti znalce. Dále dovolatel

zdůraznil, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku sám poukázal na to, že

Krajský soud v Praze zcela nesprávně vyslovil podjatost a nepřipustil posudek

znalce z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Závory, Ph. D. Tento posudek, který

byl ve spise založen, zcela jednoznačně konstatoval, že podpis P. Š. na

předmětné kupní smlouvě je jeho pravým podpisem. Z tohoto důvodu měl soud tento

důkaz provést, a to i v rámci odvolacího řízení, a to i bez návrhu stran

řízení, a to z úřední povinnosti. Z větší části byly důkazy zamítnuty, znalecký

posudek v dovolatelův prospěch nebyl připuštěn, na znalce byla podána stížnost

a posudek nebyl konstatován ani před odvolacím soudem.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel,

pokud jde o body 3. a 4. výroku rozsudku odvolacího soudu, namítal, že mělo být

použito nového trestního zákoníku, který je z hlediska všech konkrétních

okolností pro dovolatele příznivější, a proto měl být aplikován nový trestní

zákoník, jak bylo původně soudem posouzeno. Kromě toho je dovolatel přesvědčen,

že jednotlivé útoky uvedené pod bodem 4. a) – f) výroku rozsudku odvolacího

soudu nelze zhodnotit jako pokračující trestný čin, neboť jednotlivé skutky

nemají navazující časovou posloupnost, kdy k odeslání jednotlivých prostředků

na dovolatelův bankovní účet došlo v rozmezí 1 a půl roku, a to za zcela jiných

objektivních okolností, což vyplývá i ze samotného popisu jednotlivých skutků. Není možné tedy jednotlivé útoky kvalifikovat jako jeden skutek. Nebylo také

nijak prokazováno, kdy a za jakých podmínek si měl dovolatel tyto prostředky

přisvojit. Pokud jde o bod 1. e) výroku rozsudku, nebyla podle dovolatele

zachována totožnost skutku. Popis skutku je naprosto odlišný od popisu skutku,

tak, jak byl popsán v původním rozsudku nalézacího soudu a především ve sdělení

obvinění. Tak jak je skutek v současné době popsán, tak zcela vylučuje P. Š. jako poškozeného a je zcela nepochybné, že by za těchto okolností neměl mít

práva poškozeného. Na tento nesprávný popis skutku pak jednoznačně navazuje i

výrok o tom, že je s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech

občanskoprávních. Následně se dovolatel zaměřil na popisy jednotlivých útoků

uvedených v bodě. 1 a), b) a d) výroku rozsudku. Tyto útoky jsou popsány tak,

že z jejich popisu nevyplývá trestnost popsaného jednání a chybí základní znak

skutkové podstaty trestného činu. Oproti jiným útokům, kde je jednání popsáno

tak, že si dovolatel vypůjčil finanční prostředky, zde jsou útoky popsány tak,

že uzavřel smlouvu o půjčce a nikoliv tak, že si prostředky vypůjčil. Samotným

uzavřením smlouvy o půjčce se ničeho nedopustil a nemohl nikomu způsobit škodu. Toto mohl učinit pouze tím, že si peníze půjčil, což však z popisu jednotlivých

útoků vůbec nevyplývá. Odvolací soud se rovněž podle dovolatele zcela

neoprávněně vypořádal s výší škody u skutku uvedeného pod bodem 1. i) výroku

rozsudku. Jednak popis skutku neodpovídá provedeným důkazům, a to ani výslechům

poškozených bratrů K., výslechu obviněného, svědka H. a svědka J. F., a zároveň

stanovení výše škody je zcela v rozporu s objektivním stavem i hmotně právními

okolnostmi. V trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že na pozemku č. 1792/1 je stavební uzávěra, která podstatně snižuje hodnotu nemovitosti. Ve

věci byl vypracován znalecký posudek na cenu předmětné nemovitosti policií

přibranou znalkyní, která posudek podala a při jeho obhajobě v rámci hlavního

líčení se nedokázala se skutečností o stavební uzávěře vypořádat. Hlavní líčení

bylo odročeno za účelem přepracování závěrů znalkyně, ale ta již nový posudek

nepodala a soud od jejího dalšího výslechu upustil. Cena nemovitosti je

stavební uzávěrou výrazně snížena a nedosahuje v žádném případě ani částky, za

kterou Ing. J. F.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel

uvedl, že v rozsudku chybí výrok o náhradě škody ve vztahu k panu Z. K., který

je v řízení zmiňován jako poškozený a kterému jako podílovému spoluvlastníkovi

mohla vzniknout škoda v hodnotě obvyklé ceny jedné ideální poloviny jeho

nemovitosti. Škoda nemohla vzniknout pouze V. K..

Dovolatel současně podal žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku

podle § 265h odst. 3 tr. ř. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku

dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze

dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 65/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání

obviněného Mgr. J. O. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřila

tak, že je namístě zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)

tr. ř. vychází ze dvou kumulativně stanovených podmínek: jednak, že ve věci

rozhodl vyloučený orgán (§ 30 tr. ř.) a jednak že tato okolnost nebyla tomu,

kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím

orgánu druhého stupně namítnuta. Přitom prvá podmínka uplatnění tohoto

dovolacího důvodu o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, by byla v

dovolatelově případě naplněna tehdy, jestliže by se na rozhodování v jeho

trestní věci v dřívějším stadiu řízení podílela vyloučená soudkyně JUDr. Oldřiška Rysová, která měla být v souvislosti se způsobem vedení předmětného

řízení ve fázi hlavního líčení podjatá vůči dovolatelově osobě. Přitom je

zřejmé, že taková námitka ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. pokrývá tvrzený důvod

vyloučení pro poměr k (těm) osobám, kterých se dotčený procesní úkon

předmětného trestního řízení přímo dotýká. Z hlediska komentovaného výkladu

naplnění uvedeného znaku „poměr k osobám“ by při zjevné absenci příbuzenského

či jiného obdobného vztahu soudkyně JUDr. Oldřišky Rysové na straně jedné a

dovolatele na straně druhé tedy muselo jít o jejich přátelský, resp. nepřátelský vztah takové povahy, že o nestrannosti předsedkyně senátu 2 T

Krajského soudu v Praze by musely být dány důvodné pochybnosti. Dále je třeba

poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. Pl. ÚS

13/06, podle kterého i zdání podjatosti může mít při posouzení důvodnosti

takové námitky jistý význam. Jeho význam však nelze přeceňovat, neboť i takový

subjektivní pocit či přesvědčení stěžovatele musí být při uplatnění námitky

podjatosti podloženy zcela konkrétními skutečnostmi ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., tj. v daném případě takovými, které vypovídají o tom, že poměr jmenované

předsedkyně senátu prvostupňového soudu a dovolatele je natolik nepřátelský, že

by se mohl odrazit na objektivitě jejího přístupu při projednávání a

rozhodování jeho trestní věci, a to konkrétně do té míry, v jaké z jejích

skutkových a právních závěrů vycházel soud odvolací. Takové skutečnosti však v

daném případě nebyly namítány ani zjištěny. Při bližším odůvodnění této námitky

totiž dovolatel poukázal na průběh hlavního líčení ze dne 20. 9. 2011, při

kterém předložil znalec z oboru kriminalistika, odvětví písmoznalectví, PhDr. Jiří Závora, Ph. D. znalecký posudek, kterým posuzoval pravost podpisu P. Š. na

kupní smlouvě uzavřené s Ing. H. [viz ad 1. e) výroku o vině], a to se závěrem

vyznívajícím v dovolatelův prospěch, přičemž soudkyně znalcův výslech

nepřipustila s tím, že by mohl být podjatý, což se podle jeho názoru ukázalo

jako nesprávný postup. Jak však vyplynulo z obsahu protokolu z výše datovaného

jednacího dne, znalec PhDr. Jiří Závora Ph. D., po poučení ve smyslu § 106 tr. ř. a § 346 tr.

zákoníku uvedl, že obviněného zná, neboť jej v minulosti

zastupoval ve dvou občanskoprávních sporech, z toho u druhého z nich se s ním

dostal do opozice, nicméně se i přesto necítí vůči němu podjatý. Na podkladě

námitky státní zástupkyně o tom, že znalcův poměr k osobě obviněného nemůže být

nestranný, neboť může být určitou kompenzací s ohledem na jejich předchozí

vztahy, bylo podle § 105 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o zrušení opatření

předsedkyně senátu o přibrání jmenovaného znalce. Přezkoumáním správnosti

postupu jmenované soudkyně při provádění důkazů se zabýval i soud odvolací (viz

č. l. 32 jeho rozsudku), který zcela správně uzavřel, že prvostupňový soud

nepochybil, pokud odmítl znalecký posudek PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., z důvodu

podjatosti znalce, který dovozoval z jeho dřívějšího klientského poměru k

dovolateli v postavení osoby poskytující mu právní služby podle zákona o

advokacii. Navíc je z povahy tvrzeného důvodu podjatosti soudkyně JUDr. Oldřišky Rysové zřejmé, že byl dovolateli, jakož i jeho obhájci znám již před

vydáním prvostupňového rozsudku, aniž by bylo zapotřebí vyčkávat jím

poukazovaného a blíže specifikovaného stanoviska ministerstva spravedlnosti. Proto bylo za takového stavu věci namístě, aby taková námitka podjatosti byla

ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. To se však zjevně

nestalo, neboť se odvolací soud zabýval pouze standardní otázkou dodržení

postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a pokud v této souvislosti řešil

problematiku podjatosti, pak pouze na straně znalce PhDr. Jiřího Závory, Ph. D., a tedy ve smyslu § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a

tlumočnících, nikoliv však z důvodu namítané podjatosti jmenované soudkyně ve

smyslu překážek její nestrannosti, uvedených v § 30 tr. ř.

K námitkám dovolatele k bodu ad 1. a), b) a d) výroku o vině státní zástupkyně

uvedla, že ve všech třech poukazovaných případech byl uznán vinným tím, že

dotčená smluvní ujednání s poškozenými uzavřel v úmyslu vlastního obohacení,

který realizoval jejich uvedením v omyl o době vrácení peněz, ačkoliv již při

podpisu smluv a při obdržení peněz věděl, že finanční prostředky v přislíbené

době nevrátí, což také neučinil, a to ke škodě tam uvedeného věřitele. Jeho

námitka o tom, že se ničeho nedopustil a že nemohl nikomu způsobit škodu a že

tedy za takové útoky nemohl být uznán vinným, se tak jeví zcela lichou. Ve

vztahu k námitce dovolatele ke skutku ad 1. e) výroku o vině státní zástupkyně

poukázala na to, že námitka nedodržení obžalovací zásady, rozvedené v

ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. z důvodu své ryze procesní povahy není

podřaditelná jak pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., tak ani pod žádný jiný z katalogu zákonných dovolacích důvodů, uvedených v

§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. a překračuje tak limit dovolacího přezkumu.

Nadto v obou odsuzujících výrocích o vině přisouzená a vyjádřená podstata

podvodného jednání vůči poškozenému Ing. J. H., jakož i její trestný následek,

co do jeho povahy i výše, zůstaly zcela beze změn, když je současně zřejmé, že

prve přisouzený popis skutkového děje byl převzat z téhož bodu obžaloby

Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. KZV

111/2009. Pokud jde o dovolatelovy námitky ve vztahu k bodu 1. i) výroku o

vině, je zřejmé, že uvedenou výhradou, směřující ke zpochybnění výše škody,

dovolatel poukázal na chybějící respekt obou soudů k zákonným pravidlům o

stanovení výše škody ve smyslu § 137 tr. zákoníku. Obvyklá cena v daném případě

obchodovaných nemovitostí V. a Z. K. sice byla předmětem znaleckého dokazování

znalkyně příslušné odbornosti, nicméně poukazované zohlednění jejích znaleckých

závěrů v duchu namítané stavební uzávěry v dotčeném katastrálním území H. ve

smyslu vyhl. hl. města Prahy č. 33/1999 nebylo namístě za stavu, kdy znalkyně

ohodnotila předmětné pozemky pouze minimální částkou, kterou by bylo možno za

ně při jejich prodeji požadovat. V daném případě však nebyla skutečná hodnota

převáděných pozemků předmětem dovolatelova podvodného jednání, ale poškození K.

jím byli uvedeni v omyl v tom, že svoje pozemky prodávají za jimi požadovanou a

podle jejich přesvědčení i dohodnutou cenu ve výši 22.878.800,- Kč namísto

kupujícím Ing. J. F. skutečně uhrazené poloviční částky 11.439.400,- Kč, ze

které jim byla z dovolatelovy strany až po opakovaných urgencích vyplacena

pouze symbolická částka 150.000,- Kč. Výše způsobené škody tak představovala

rozdíl mezi dohodnutou a uhrazenou kupní cenou tak jak je vyčísleno výše.

Následně se státní zástupkyně zabývala tím, že soudy učinily správný právní

závěr, pokud jde o subjektivní stránku, která je dostatečným způsobem podložena

takovými skutkovými okolnostmi dovolatelova jednání, ze kterých úmyslná forma

jeho zaviněného jednání přímo vyplývá. Výsledky provedeného dokazování k

naplnění znaku uvedení někoho v omyl totiž vypovídaly o tom, že při uzavírání

smluv o půjčkách ad 1. a) – h) výroku o vině sliboval dovolatel poškozeným

vrácení peněz v dohodnutých a poměrně krátkých termínech splatnosti za situace,

kdy již byl výrazně zatížen splatnými závazky z dřívější doby, které pokrýval

dalšími a dalšími půjčkami a jež tak nebyl schopen uhradit. K námitkám

dovolatele u skutků ad 3. a ad 4. výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že

obviněný Mgr. O. neuvádí žádné konkrétní argumenty o tom, v jakém směru či

směrech spatřuje ve vztahu k uvedeným částem výroku o vině příznivost aplikace

pozdější právní úpravy jakožto celku a odkázala na závěry odvolacího soudu na

č. l. 26 jeho rozsudku.

K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.

ř. státní zástupkyně uvedla, že jeho námitka se vztahuje ke tvrzené neúplnosti

adhezního výroku, vycházejícího z části výroku o dovolatelově vině pod bodem 1.

i), přičemž v popisu jeho tzv. skutkové věty skutečně vystupují jak V., tak i

Z. K. v postavení prodávajících právě z titulu svého spoluvlastnického vztahu k

obchodovaným nemovitostem. Lze tedy souhlasit s dovolatelovým názorem, že škoda

nemohla v daném případě vzniknout pouze V. K.. Podle státnímu zastupitelství

dostupného spisového materiálu však splnil podmínky § 43 odst. 3 tr. ř. pouze

V. K., který se tak dostal do výlučného procesního postavení poškozeného. Nelze

akceptovat názor dovolatele, že soudy obou stupňů pochybily, pokud o nároku na

náhradu škody, způsobené jeho jednáním ad 1. i) výroku o vině nerozhodovaly

vůči poškozenému Z. K. a že tedy takový adhezní výrok odsuzujícího rozsudku,

adresovaný vůči jmenovanému poškozenému, chybí a že tedy adhezní rozhodnutí,

týkající se pouze poškozeného V. K., nemůže (z hlediska podmínek

vykonatelnosti) obstát.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Mgr.

J. O. rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se odmítá jako

zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas

s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí

Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.

ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není

dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na

základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.

a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),

odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti

dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b

tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují

jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. b), g) a k) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem

vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí

dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně

neopodstatněné.

Dříve než se bude Nejvyšší soud zabývat jednotlivými námitkami obviněného Mgr.

O., považuje za nutné dovolatele upozornit, že nebylo přihlíženo k té části

dovolání, v níž odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání lze

podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i

podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován.

Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací,

neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.

Obviněný Mgr. J. O. jako jeden z dovolacích důvodů uplatnil dovolací důvod

podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., spočívající v tom, že v

rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v

napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve

dvou alternativách. Podle první nebyl učiněn určitý výrok, který tak v

napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je

některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože

podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu,

že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Podle druhé alternativy určitý

výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je

takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou

náležitost stanovenou zákonem.

Dovolatel konkrétně namítal, že v rozsudku chybí výrok o náhradě škody ve

vztahu k panu Z. K., který je v řízení zmiňován jako poškozený a kterému jako

podílovému spoluvlastníkovi mohla vzniknout škoda v hodnotě obvyklé ceny jedné

ideální poloviny jeho nemovitosti. Škoda tak nemohla vzniknout pouze V. K..

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zapsal, že nárok na náhradu škody

uplatnil kromě jiných poškozených i V. K.. Bylo zjištěno, že poškozený G. a V.

K. již mají k dispozici vykonatelný exekuční titul, který jim umožňuje

dosáhnout výkonu rozhodnutí. Nebylo zjištěno, zda již svůj nárok neuplatnili, a

protože by rozhodnutí o povinnosti obviněného škodu uhradit mohlo vést ke

dvojímu výkonu rozhodnutí, soud o nároku poškozených nerozhodl a odkázal je na

občanskoprávní řízení (srov. str. 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud, který zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celé jeho

odsuzující části, ve svém novém rozhodnutí odkázal pouze V. K. podle ustanovení

§ 229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu na řízení občanskoprávní. Z toho

vyplývá, že o nároku poškozeného Z. K. tak stejně jako soud nalézací nerozhodl.

V odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že s celým nárokem na náhradu škody

byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. na občanskoprávní řízení odkázáni poškození O.

G., V. K. a P. Š. (srov. str. 30 – 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Podle ustanovení § 206 odst. 2 tr. ř. po přednesení obžaloby se předseda senátu

dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k

náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích způsobené trestným činem nebo k

vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve

spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu. Toto ustanovení umožňuje

realizaci práv poškozeného v hlavním líčení a upravuje provádění úkonů předsedy

senátu, které jsou vlastně zahájením adhezního řízení před soudem. Navazuje na

vymezení postavení a práv poškozeného jako strany v trestním řízení, který může

kromě jiného též navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému

povinnost nahradit škodu, kterou poškozenému způsobil trestným činem (§ 43

odst. 3 věta první tr. ř.). Neuplatnil-li poškozený v dosavadním průběhu

trestního řízení svůj nárok na náhradu škody náležitým způsobem (viz § 43 odst. 3 tr. ř.), je postup podle § 206 odst. 2 tr. ř. poslední příležitostí, aby tak

poškozený mohl v trestním řízení učinit. Nárok na náhradu škody totiž musí být

uplatněn včas, tj. nejpozději v hlavním líčení před zahájením dokazování (§ 43

odst. 3 věta druhá tr. ř. – srov. č. 6/2001 Sb. rozh. tr.). Dokazování se pak u

hlavního líčení zahajuje právě bezprostředně po provedení úkonů podle § 206 tr. ř., proto pozdější uplatnění nároku poškozeného, např. v rámci jeho výslechu

jako svědka, by už nebylo účinné a soud by o něm nemohl vůbec rozhodovat. Z

toho vyplývá, že pokud je poškozený (nebo jeho zákonný zástupce, opatrovník,

zmocněnec či společný zmocněnec) přítomen, předseda senátu se ho po přednesení

obžaloby dotáže, zda poškozený navrhuje, aby obžalovanému byla uložena

povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Předseda

senátu učiní dotaz na poškozeného, který je přítomen u hlavního líčení, i když

ten již uplatnil řádně svůj nárok na náhradu škody ještě před tímto úsekem

hlavního líčení. V takovém případě pak postačí, jestliže poškozený odkáže na

svůj dříve uplatněný nárok a potvrdí, že na něm trvá, popřípadě upřesní jeho

výši. Nevyjádří-li se poškozený vůbec, má být podkladem pro rozhodování soudu o

náhradě škody předchozí účinné uplatnění nároku na náhradu škody obsažené ve

spise, které je však třeba přečíst ve smyslu § 206 odst. 2 věta druhá tr. ř. Z

tohoto důvodu, jestliže poškozený (nebo jeho zákonný zástupce, opatrovník,

zmocněnec či společný zmocněnec) není přítomen při hlavním líčení před

zahájením dokazování, přečte jeho návrh na náhradu škody předseda senátu z

trestního spisu, byl-li učiněn a je-li ve spise obsažen. Jestliže předseda

senátu opomene tuto svou povinnost, nemůže i přesto, že je návrh poškozeného ve

spise obsažen, o takovém uplatněném návrhu soud rozhodovat podle § 228 a § 229

tr. ř., neboť obviněný se k němu nemohl v rámci své výpovědi a ani v pozdějším

dokazování vyjádřit (srov. dikci § 207 odst. 1 tr. ř., podle které je obviněný

vyslýchán i k uplatněnému nároku poškozeného).

Z těchto důvodů, zejména z

důvodu dotčení práv obviněného na vyjádření se k uplatněnému nároku poškozeného

v hlavním líčení, soud nemůže ani akceptovat pozdější uplatnění nároku

poškozeného a vůbec o něm rozhodovat, a to ani jeho odkázáním na řízení ve

věcech občanskoprávních (stejně jako byl odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený V. K. – srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Přitom nezáleží na

tom, zda poškozený svůj nárok neuplatnil včas a řádně v důsledku nedostatku

poučení, nesprávného poučení, opomenutí předsedy senátu vyzvat k uplatnění

nároku na náhradu škody poškozeného přítomného u hlavního líčení, který svůj

nárok dosud řádně neuplatnil, nebo z jiných důvodů na jeho straně (např. v

důsledku pasivity poškozeného) nebo na straně soudu.

Z předloženého spisového materiálu přitom vyplývá, že Z. K. se po poučení podle

§ 43 odst. 3 tr. ř. připojil jako poškozený k trestnímu řízení s nárokem na

náhradu škody v celkové výši 11.439.400,- Kč a navrhl, aby soud v odsuzujícím

rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu (srov. č. l. 584

spisu). Poškozený Z. K. byl opakovaně řádně předvolán k hlavnímu líčení (srov.

č. l. 1131, 1189 a 1217 spisu). U hlavního líčení konaného dne 13. 7. 2011 byl

přítomen pouze poškozený V. K., nikoliv Z. K. (srov. č. l. 1226 – 1227 spisu).

Předsedkyně senátu přečetla vyjádření poškozených, mj. i vyjádření poškozeného

V. K., ovšem vyjádření Z. K. opomněla přečíst (srov. č. l. 1228 – 1229 spisu),

a to přesto, že podle obžaloby (bod 2. i) i podle výroku o vině v rozsudku

soudu prvního stupně (bod 1. i) a v rozsudku odvolacího soudu (bod 1. i) byly

poškozenými oba dva poškození V. K. a Z. K.. Podle ustanovení § 265p odst. 1

tr. ř. v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí

jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v

neprospěch obviněného. Ke zhoršení postavení obviněného, a to i ohledně

rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody, tak může dojít jen v důsledku

dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch nebo současně v

jeho prospěch i v neprospěch. Nejvyšší soud je zde limitován navíc i

ustanovením § 265m tr. ř. Ze všech těchto důvodů tak Nejvyšší soud nemohl

napravit pochybení předsedkyně senátu nalézacího soudu, a rozhodnout o nároku

poškozeného Z. K. na náhradu škody.

Obviněný Mgr. J. O. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou

kumulativně stanovených podmínek: aa) ve věci rozhodl vyloučený orgán a bb)

tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa

nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl

vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce

(samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů

uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr.

ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci

samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno

dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k

uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících

se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže okolnost, že

ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním

řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve

věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však

dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat

předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal, že obviněný předložil jako

důkaz znalecký posudek, který se zabýval podpisem svědka Š. na kupní smlouvě,

zpracovaný znalcem PhDr. Jiřím Závorou, Ph. D. Tento znalec sice uvedl, že

podpis Š. na kupní smlouvě ze dne 22. 10. 2009 podepsala tatáž osoba, která

byla pisatelem srovnávacích podpisů, ale tento důkaz nemohl být proveden. Z

vyjádření svědka Š. vyšlo najevo, že znalec byl v minulosti klientem

obviněného. Znalec toto připustil a vyslovil stanovisko, že se necítí být

podjatý. Podle § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve

znění předpisů následujících, nesmí znalec podat posudek, jestliže lze mít pro

jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich

zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vzhledem k tomu, že znalec

nevylučuje, že skutečně má vztah k věci či zúčastněným osobám, v tomto případě

k obviněnému, a že vzhledem k takovému vztahu k věci nebo uvedeným osobám, může

pochybnost o jeho nepodjatosti existovat, je podle citovaného zákonného

ustanovení jako znalec vyloučen, bez ohledu na to, jak sám tento vztah vnímá.

Pokud byl znalec klientem obviněného, je osobou, která si již v minulosti k

němu vytvořila určitý vztah, a tato okolnost může vzbuzovat pochybnosti o jeho

nestrannosti. Postačí, že existuje taková pochybnost, která by mohla zpochybnit

vnímání objektivity takového posudku zvenčí, aniž by posudek fakticky musel

neobjektivní být, neboť taková pochybnost by mohla ovlivnit vnímání objektivity

celého rozhodnutí. Protože znalec je vyloučen a v tomto řízení nemůže působit,

nebylo možno důkaz provést. Přesto se soud zabýval i tím, že závěr tohoto

znalce je odlišný od závěru znalkyně PhDr. Musilové. Znalec PhDr. Závora

pracoval metodou, která není obvyklá a uvádí dílčí závěry, které nejsou

odůvodněny tak, aby byly přezkoumatelné. Tato okolnost vedla soud k tomu, že

vycházel ze znaleckého posudku, který měl k dispozici, zpracovaného renomovanou

kvalifikovanou znalkyní, která vysvětlila své závěry, o nichž ani po seznámení

se závěry znalce PhDr. Závory nejsou pochybnosti (srov. str. 32 odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud potvrdil, že krajský soud v zásadě

nepochybil, pokud odmítl znalecký posudek PhDr. Jiřího Závory, Ph. D. z důvodu

podjatosti tohoto znalce. A jestliže je tento znalec (jakožto klient

obviněného) vyloučen pro podjatost, nelze k závěrům jeho posudku ani následného

odborného vyjádření přihlížet (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu).

Podle předloženého spisového materiálu je v protokole o hlavním líčení zapsáno,

že se dostavil znalec PhDr. Jiří Závora, Ph. D., kterého předsedkyně senátu

opatřením podle ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. přibrala jako znalce. Jmenovaný

znalec u hlavního líčení uvedl, že obviněného zná, neboť jej zastupoval ve dvou

občanskoprávních sporech. Současně konstatoval, že se necítí být podjatý, nemá

k obviněnému žádný osobní vztah, na posudku pracoval objektivně. Následně

státní zástupce vznesl námitku, že pro poměr k obviněnému nemůže být závěr

znalce nestranný. Na to předsedkyně senátu reagovala opatřením, kdy podle § 105

odst. 3 tr. ř. vyhověla námitce státního zástupce a zrušila opatření o přibrání

PhDr. Jiřího Závory, Ph. D. jako znalce v tomto řízení (srov. č. l. 1408 – 1409

spisu). S ohledem na tyto skutečnosti nalézací soud postupoval správně,

jestliže poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a

tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že znalec

(tlumočník) nesmí podat posudek (provést tlumočnický úkon), jestliže lze mít

pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k

jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Z provedeného dokazování je

totiž zřejmé, že vztah znalce s obviněným minimálně vzbuzuje pochybnosti o

znalcově nestrannosti, když spolu již v minulosti přišli opakovaně do právního

vztahu. Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního

řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo

osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k

projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,

zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v

trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pro poměr k osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro

poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v tomto

odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském,

švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak

nepřátelském. Žádná z těchto demonstrativně uváděných možností však nedopadá na

vztah mezi předsedkyní senátu JUDr. Oldřiškou Rysovou na straně jedné a

dovolatelem na straně druhé. Ostatně ze spisového materiálu nevyplývá ani žádná

jiná okolnost, která by mohla tyto vztahy jakkoliv ovlivnit, neboť takovou

skutečností nemůže být ani stížnost předsedkyně senátu na uvedeného znalce,

která vycházela ze skutečností zjištěných v hlavním líčení, které byly shora

uvedeny, a již vůbec ne stížnost poškozeného či její obsah, který dovolatel

dává do souvislosti s jmenovanou předsedkyní senátu. Na těchto závěrech nemůže

ničeho změnit ani přípis Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 11. 6. 2012, v němž se konstatuje, že nebyly prokázány žádné skutečnosti, na

jejichž základě by bylo možno usuzovat na podjatost znalce PhDr. Jiřího Závory,

Ph.

D., neboť tuto skutečnost posuzují v konkrétní trestní věci především

orgány činné v trestním řízení a v řízení před soudem nalézací soud, příp. odvolací soud. Pochybnost o podjatosti JUDr. Oldřišky Rysové tak nebyla

shledána ani Nejvyšším soudem. Navíc je zřejmé, že v projednávané věci byl

dovolateli i jeho obhájci tvrzený důvod podjatosti soudkyně znám již před

vydáním rozsudku soudu prvního stupně, neboť tato otázka se řešila v hlavním

líčení dne 20. 9. 2011, kde byl přítomen jak obviněný, tak i jeho obhájce,

přičemž však žádný z nich námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Oldřišky

Rysové nenamítl (srov. č. l. 1408 – 1409 spisu), a to ani v odvolání (viz č. l. 1801 – 1806 spisu) či v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu (srov. č. l. 1822 – 1833 spisu).

Obviněný Mgr. J. O. rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je

naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného

dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,

tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v

souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně

právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto

ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že

právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy

navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o

vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání

podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový

stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen

vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo

pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje

hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených

rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování

dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení

provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o

dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem

určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního

stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem

určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §

2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný

prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými

zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,

III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem

i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací

soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení

přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním

nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález

Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod

č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95

nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o

dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem

svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8

Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými

skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9.

2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním

nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na

obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování,

které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze

učinit.

Dovolatel předně namítal, že po subjektivní stránce nenaplnil skutkovou

podstatu trestného činu podvodu, neboť nikdy nejednal v úmyslu někoho podvést.

Soudy obou stupňů podle odvolatele dokazování vůbec na prokazování úmyslu

nezaměřily, neprokázaly jej a zároveň neprovedly důkazy, které k vyvrácení

úmyslného zavinění navrhl.

Nalézací soud k úmyslu obviněného někoho podvést, kterého se měl dopustit pod

bodem 1. a) – i) výroku rozsudku, poznamenal, že obviněný ve všech těchto

případech uvedl poškozené v omyl tím, že využil toho, že byl vnímán lidmi,

kteří jej znali, jako seriozní a spolehlivý, ale také majetný, takže považovali

jeho požadavky na poskytnutí krátkodobé půjčky za mimořádné a důvěřovali jeho

příslibu, že peníze vrátí v dohodnutém termínu. Soud dospěl k závěru, že všech

útoků pod bodem 1. a) – i) výroku rozsudku se obviněný dopustil úmyslně.

Obviněný si byl vědom toho, jaká je jeho finanční situace a pokud poskytoval

finanční prostředky dalšímu subjektu, byl si nepochybně vědom i svého závazku a

své odpovědnosti ve vztahu ke svému věřiteli, jakož i toho, že investice do

neprosperujících firem nemohou být vráceny v krátké době. Obviněný poškozeným

sliboval vrácení v konkrétním krátkém termínu. Stanovisko obviněného, že peníze

vrátit chtěl, nerespektuje právo poškozených, aby znali před uzavřením smlouvy

o půjčce podmínky půjčky a jejich právo na to, aby byly dohodnuté lhůty

respektovány. Obviněnému muselo být od počátku zřejmé, že poškození se

nespokojí s jeho vysvětlením, že jim peníze vrátí, až je bude mít. Věděl, že

jeho finanční situace mu nedovoluje dluhy uhradit, a přesto se k tomu opakovaně

zavazoval, jednal proto v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. l písm. a) tr.

zákoníku. U jednotlivých případů bylo nalézacím soudem uvedeno, že nemohl

uvěřit vysvětlení obviněného, že byly dohodnuty jiné podmínky vrácení peněz,

než bylo ve smlouvě. Vzhledem ke svému vzdělání si však obviněný musel

uvědomovat, že taková dohoda nemůže být závazná, a pokud by chtěl smlouvu

změnit, musel by to učinit písemně. Ačkoli to uváděl do smluv, které používal,

nerespektoval to, i když mu v tom nic nebránilo. Stejně nelze uvěřit tomu, že

by existovala smlouva, z níž byl dluh uhrazen a neměl potvrzení o zaplacení

nebo alespoň nezajistil zničení takové smlouvy, případně směnky. Pokud obviněný

používal peníze, získané půjčkami, do společnosti Biomatrixx, kde byl

společníkem, používal je tedy ve vlastní prospěch a ve vlastním zájmu, pokud je

poskytoval společnosti Tři Esa, činil tak proto, aby získal dohodnuté úroky z

půjčky. V obou případech tedy použil peníze ve vlastní prospěch. Svým jednáním

obviněný uváděl poškozené v omyl tím, že jim sliboval vrácení peněz v termínu,

který nebyl schopen dodržet a dobře to předem věděl, neboť všechny uvedené

útoky jsou z doby, kdy již měl splatný dluh, který nebyl schopen uhradit a

prostředky získané půjčkami používal na investice, jejichž návratnost byla

nejistá a nespolehlivá (srov. str. 54 – 55 odůvodnění rozsudku nalézacího

soudu).

Odvolací soud potvrdil, že jsou odvolací námitky obviněného týkající se

subjektivní stránky trestného činu podvodu nedůvodné. Obviněný na podkladě

smluv o půjčkách, často písemných, přebíral od poškozených vysoké finanční

částky. Vědomě a dobrovolně se tak dostával do situace, kdy jeho dluhy výrazně

převyšovaly pohledávky. Pokud peníze půjčené od poškozených obviněný dále

půjčoval či jinak investoval, musel mít na zřeteli návratnost finančních

prostředků s ohledem na lhůty splatnosti. Vypůjčené peníze mohl použít pouze

takovým způsobem, aby je mohl ve lhůtě splatnosti vrátit, tedy aby při obvyklém

chodu věcí bylo zřejmé, že tak bude moci učinit. Ve skutečnosti ale neměl

obviněný žádné opodstatněné důvody se domnívat, že se mu spolehlivě podaří

peníze včas poškozeným vrátit, a to i pokud by byly pravdivé veškeré jím

tvrzené a listinami podpořené skutečnosti o půjčkách dalším osobám (srov. str.

16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jak dále poznamenal odvolací soud,

subjektivní stránku trestného činu, tedy podvodný úmysl obviněného, lze dovodit

i z různých dalších okolností; z výmluv obviněného a dalších jeho souvisejících

podvodných jednání, jak vyplývají z výpovědí poškozených (srov. str. 17

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O podvodném úmyslu obviněného svědčí i

sériová povaha trestné činnosti. Je proto odůvodněný závěr, že obviněný již v

době půjčování peněz věděl a byl přinejmenším srozuměn s tím, že tyto dluhy

nebude schopen ve lhůtě splatnosti splatit, tj. půjčky poškozeným vrátit (srov.

str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Po zhodnocení odůvodnění rozsudků soudy nižších stupňů a po přezkoumání

předloženého spisového materiálu má tak Nejvyšší soud za to, že dovolatel

skutkovou podstatu trestného činu podvodu naplnil i po stránce subjektivní. Ze

skutkových okolností případu úmyslná forma zaviněného jednání obviněného Mgr.

O. přímo vyplývá. Podle ustálené judikatury totiž existenci zavinění lze

dovodit nejen z charakteru a způsobu počínání pachatele, který je pak třeba

vyjádřit v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností

(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo

1652/2008). K závěru o konkrétní míře zavinění musí být v případě trestného

činu podvodu prokázáno, že pachatel již v době poskytnutí půjčky jednal v

úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě,

anebo jednal alespoň s vědomím, že finanční prostředky ve smluvené lhůtě nebude

moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jejich majetku

obohatil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo

941/2011). V projednávané věci tak bylo prokázáno, že dovolatel při uzavírání

smluv o půjčkách sliboval poškozeným vrácení peněz v poměrně krátkých termínech

splatnosti, a to za situace, kdy již byl výrazně zatížen splatnými závazky z

dřívější doby, které řešil dalšími půjčkami a které nebyl schopen uhradit.

Nemohl tak učinit ani v tom případě, kdy měl vypůjčené finanční prostředky

používat jako investiční zdroj.

Dovolatel dále namítal, že pokud jde o skutky pod body 3. a 4. výroku rozsudku,

měl být aplikován nový trestní zákoník, který je z hlediska všech konkrétních

okolností pro osobu dovolatele příznivější.

Nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného Mgr. O. pod bodem 3. výroku

rozsudku jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku,

pod bodem 4. jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr.

zákoníku. Oproti tomu odvolací soud kvalifikoval jednání dovolatele pod bodem

3. výroku rozsudku jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm.

a) tr. zák., a pod bodem 4. jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3

písm. a), c) tr. zák.

Podle zákonných východisek se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin

pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem

trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost

činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání (§ 16 odst. 1 tr. zák. a § 2

odst. 1 tr. zákoníku). Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních

norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný

konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a

jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní

pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen

(popř. zda bude upuštěno od potrestání), anebo zda věc bude postoupena k

mimosoudnímu projednání, poněvadž by čin mohl být příslušným orgánem posouzen

jako přestupek nebo kárné provinění [srov. též § 171 odst. 1, § 188 odst. 1

písm. b), § 222 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Při úvaze o použití §

2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona

vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, tak i se

zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro pachatele příznivější

(srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To

34/1962, shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 1962, sp. zn. 2 Tz

1/1962, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/1990). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho

ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než

právo dřívější. Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující

pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem jako celek je pro

pachatele příznivější, zejména jsou: ustanovení popisující druhově určitý

trestný čin a určující trestní sankci, jakož i ustanovení vymezující pojem

trestného činu, ustanovení o zákonnosti a subsidiaritě trestní represe,

ustanovení o zavinění a omylu, ustanovení o okolnostech vylučujících

protiprávnost a dalších základech trestní odpovědnosti, ustanovení o trestnosti

účastenství (organizátorství, návod a pomoc) a ustanovení o jednotlivých

vývojových stadiích trestné činnosti (příprava, pokus, dokonaný trestný čin),

ustanovení o místní a osobní působnosti zákona, ustanovení o ukládání trestů a

o okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o podmínkách použití

vyšší trestní sazby, ustanovení o stanovení trestu v případě souběhu trestných

činů, ustanovení o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu,

ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a ustanovení o podmíněném

odkladu výkonu trestu odnětí svobody, včetně ustanovení o podmíněném odkladu

výkonu tohoto trestu s dohledem, ustanovení o upuštění od potrestání, včetně

ustanovení o upuštění od potrestání s dohledem, ustanovení o počítání času, o

obsahu určitých pojmů v zákoně výslovně definovaných, ustanovení o zániku

trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání), aboliční

ustanovení amnestií.

Konkrétní čin pachatele je nutno podřadit nejprve pod

souhrn trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době spáchání činu,

neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání, a poté pod

souhrn trestněprávních norem podle pozdějšího zákona, aby bylo možno posoudit,

který ze zákonů v úvahu přicházejících je příznivější. Pro otázku, kterého

souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z

těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Platí zásada,

že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Rozhodujícím

kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro

pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo

při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně

rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro

pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek

skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález Ústavního soudu ze dne

22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Pokud bude po zvážení jednotlivých

souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto

trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu

přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází

v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude

nutno zvažovat i konkrétní výměru. Při úvahách o větší či menší příznivosti

posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení

trestu odnětí svobody, hrát větší či menší roli horní a dolní hranice sazby

trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude

příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici

zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však

posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější

výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího

sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od

druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh

trestu, který v posuzovaném případě přichází v úvahu a jehož uložení druhé

ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu týkající se jím použité

právní kvalifikace, pokud jde o bod 3. a 4. výroku rozsudku, a dospěl k závěru

o jeho správnosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku důvodně uvedl, že

vycházel z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo třeba posoudit, zda

použití pozdějšího zákona vcelku je pro obviněného příznivější, a to z hlediska

celého souhrnu trestně právních norem rozhodujících pro posouzení trestnosti

činu. Proto bylo nutno předběžně řešit otázku, jak by byl skutek posouzen ve

výroku o vině i ve výroku o trestu podle každého v úvahu přicházejícího souhrnu

trestněprávních norem. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání uvedeného pod

body 2., 3. a 4. napadeného rozsudku, zde nalézací soud správně aplikoval

ustanovení o pokračování v trestném činu. Přesto se odvolací soud s právní

kvalifikací těchto skutků použitou v napadeném rozsudku neztotožnil. Kromě

toho, že u skutků ad 2., 3. jsou uvedeny chybně právní věty, jde zejména o

nesprávnou aplikaci zmíněného ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Zásady výše

uvedené se totiž nevztahují na rozsudek jako celek, nýbrž na trestný čin čili

skutek. Jinými slovy, u každého samostatného skutku je třeba samostatně

zvažovat, zda je pro obviněného příznivější použití nikoli trestního zákona

účinného v době spáchání, nýbrž zákona pozdějšího. Nalézací soud u těchto tří

skutků (ad 2., 3., 4.) nesprávně použil zákona pozdějšího, účinného v době

rozhodování soudu, a skutky kvalifikoval jako zločiny zpronevěry podle § 206

odst. 1, 4 tr. zákoníku s trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody.

Tato trestní sazba je stejná jako trestní sazba stanovená v § 248 odst. 3 tr.

zák., proto nebylo důvodu nepoužít zákona účinného v době spáchání činu. Jinak

lze ovšem souhlasit s tím, že předmětné skutky pod body 3. a 4. naplňují znaky

trestného činu zpronevěry, neboť obviněný si přisvojil cizí finanční

prostředky, které mu byly svěřeny. Za použití zákona účinného v době spáchání

bylo namístě kvalifikovat skutek pod bodem 3. výroku jako trestný čin

zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. Skutek pod bodem 4. bylo

třeba kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a),

c) tr. zák. (srov. str. 25 – 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není

proto ani tato námitka dovolatele důvodná.

K bodu 4. a) – f) výroku rozsudku dovolatel namítal, že jednotlivé útoky nelze

zhodnotit jako pokračující trestný čin, neboť jednotlivé skutky nemají

navazující časovou posloupnost. Nebylo také nijak prokazováno kdy a za jakých

podmínek si měl dovolatel přisvojit finanční prostředky.

Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé

dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu

trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou

souvislostí časovou a v předmětu útoku (§ 89 odst. 3 tr. zák.; podobně i § 116

tr. zákoníku). Trestní zákon tedy mj. vyžaduje k naplnění pokračování blízkou

souvislost časovou a v předmětu útoku. Časovou souvislost nelze sice přesně

ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována

blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při

posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.

z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i

na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/1995, publikovaný pod č. 15/1996-II.

Sb. rozh. tr.). Podle skutkové věty výroku rozsudku jak nalézacího, tak i

odvolacího soudu, se dovolatel jednotlivých útoků dopouštěl v období po 1. 6.

2009, 2. 6. 2009, 10. 6. 2009, 9. 7. 2009, 10. 7. 2009 a 24. 9. 2009. Není tedy

žádných pochyb o blízké časové souvislosti.

K námitce dovolatele, že nebylo nijak prokazováno kdy a za jakých podmínek si

měl přisvojit finanční prostředky poškozených, Nejvyšší soud zcela odkazuje na

závěry nalézacího soudu, které učinil na stranách 58 – 75 odůvodnění rozsudku,

z nichž jsou tyto podmínky a doba, kdy tak dovolatel činil, jednoznačně zřejmé.

K bodu 1. e) výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítal, že popis

skutku je naprosto odlišný od popisu skutku, tak jak byl popsán v původním

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 65/2010, a

především ve sdělení obvinění. Tak jak je skutek v současné době popsán, tak

zcela vylučuje P. Š. jako poškozeného a je zcela nepochybné, že by za těchto

okolností neměl mít práva poškozeného. Na tento nesprávný popis skutku pak

jednoznačně navazuje i výrok o tom, že je s nárokem na náhradu škody odkázán na

řízení ve věcech občanskoprávních.

Námitka týkající se totožnosti skutku v bodě 1. e) výroku rozsudku není

námitkou hmotně právního charakteru, nýbrž námitkou procesního charakteru,

neboť tento institut je upraven v § 220 tr. ř., a takovouto námitku nelze v

rámci dovolání úspěšně uplatnit pod žádným taxativně stanoveným důvodem

dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Přesto však pro úplnost Nejvyšší soud

dodává, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a

„popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti

tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve

vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v

trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní

stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost

skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost

jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek

popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z

hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové

okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky

činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu

v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného

vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.]. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale

i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností

pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo

následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí

skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94]. Dále je třeba

zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu

obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve

smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není

vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz

179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném

případě zachována, když již v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 17

spisu) bylo obviněnému Mgr. O. kladeno za vinu, že v období od 9. 7. 2009 v

úmyslu se obohatit uvedl v omyl Ing. J. H., tím, že jako zajištění ke smlouvě o

půjčce uzavřené mezi dlužníkem Mgr. J. O. a věřitelem Ing. J. H. dne 9. 7. 2009

v Praze na částku 1.000.000,- Kč poskytl Ing. J. H. dne 9. 7. 2009 v Praze

kupní smlouvu na nemovitost čp. … v obci L. včetně pozemků zapsané na listu

vlastnictví č. … u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální

pracoviště Královice, pro kupujícího Ing. J. H., na které již byl Mgr. J. O.

ověřený podpis prodávajícího P. Š., ačkoliv věděl, že prodávající předmětnou

smlouvu nepodepsal a tímto svým jednáním se ke škodě Ing. J. H. obohatil o

nesplacenou částku ze smlouvy o půjčce ve výši 853.000,- Kč.

Ve zbytku Nejvyšší soud odkazuje na závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění

svého rozsudku uvedl, že jestliže by došlo k uspokojení věřitele Ing. J. H.

předmětnou nemovitostí, pak tento by nebyl majetkově poškozen, a naopak, pokud

by k takovému uspokojení nedošlo, což je v podstatě posuzovaný případ, nedošlo

by ve výsledku ke způsobení škody P. Š. (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu). Jestliže P. Š. u hlavního líčení vypověděl, že v současné

době mu pan H. nemovitosti vrátil (srov. č. l. 1386 spisu), potom je zřejmé, že

tomuto svědkovi, tedy P. Š., nemohla být způsobena škoda.

Nejvyšší soud k rozhodnutí o náhradě škody považuje za nutné zdůraznit,

že ustanovení § 228 a § 229 tr. ř. upravují způsob rozhodování o uplatněném

nároku na náhradu škody v hlavním líčení. Jde o rozhodnutí v rámci adhezního

řízení, které je součástí trestního řízení. Jeho význam spočívá v tom, že

umožňuje poškozenému, který je stranou v trestním řízení, aby byl souběžně s

trestním stíháním obviněného objasněn i jeho nárok na náhradu škody, a aby

poškozený dosáhl, že mu bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě přisouzena

náhrada škody. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě škody podle hmotného

práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského nebo obchodního

zákoníku nebo zákoníku práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním

postupem podle trestního řádu. Soud přizná (zcela nebo částečně) nárok na

náhradu škody, jestliže jsou nárok i jeho výše odůvodněny výsledky hlavního

líčení (§ 228 tr. ř.). Podle ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. není-li podle

výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo

bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další

dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo,

soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na

řízení před jiným příslušným orgánem. Jestliže poškozený uplatnil svůj nárok na

náhradu škody včas a řádně, v hlavním líčení byly splněny i ostatní předpoklady

pro možnost rozhodování o uplatněném nároku a soud z jakýchkoli důvodů

nerozhodl výrokem podle § 228 tr. ř., je povinen postupovat podle § 229 tr. ř.

Jde o důsledek zásady, že soud v adhezním řízení nesmí z jakéhokoli důvodu ani

částečně zamítnout nárok poškozeného uplatněný včas a řádně. Rozhodnutí zde

předpokládané spočívá v tom, že soud, aniž by meritorně rozhodoval o uplatněném

nároku na náhradu škody (nebo o jeho části), odkáže poškozeného na řízení ve

věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Takový postup znamená, že poškozený může uplatňovat svůj nárok (nebo jeho

zbytek) jen mimo trestní řízení, a to způsobem obecně stanoveným pro

uplatňování jiných majetkových nároků. Nelze tak dospět k závěru, jako to ve

svém mimořádném opravném prostředku činí dovolatel, že výrok podle ustanovení §

229 odst. 1 tr. ř. je zcela protiprávní.

Pod body 1. a), b) a d) výroku o vině dovolatel namítal, že z popisu

útoků popsanými pod těmito body nevyplývá trestnost popsaného jednání a chybí

základní znak skutkové podstaty trestného činu. Oproti jiným útokům, kde je

jednání popsáno tak, že si vypůjčil finanční prostředky, zde jsou útoky popsány

tak, že uzavřel smlouvu o půjčce a nikoliv tak, že si prostředky vypůjčil.

Samotným uzavřením smlouvy o půjčce se ničeho nedopustil a nemohl nikomu

způsobit škodu. Toto mohl učinit pouze tím, že si peníze půjčil, což však z

popisu jednotlivých útoků vůbec nevyplývá. Takto popsané útoky nejsou trestnými

činy a dovolatel nemůže být za ně uznán vinným.

V rámci této dovolací námitky je možné obviněného Mgr. J. O. zcela odkázat na

závěry učiněné soudy nižších stupňů. Nalézací soud popsal, že obviněný v

případech ad 1. výroku rozsudku uvedl poškozené v omyl tím, že využil toho, že

byl vnímán lidmi, kteří jej znali, jako seriozní a spolehlivý, ale také

majetný, takže považovali jeho požadavky na poskytnutí krátkodobé půjčky za

mimořádné a důvěřovali jeho příslibu, že peníze vrátí v dohodnutém termínu.

Nalézací soud dospěl k závěru, že všech útoků ad 1. výroku rozsudku se obviněný

dopustil úmyslně. Tedy svým jednáním obviněný uváděl poškozené v omyl tím, že

jim sliboval vrácení peněz v termínu, který nebyl schopen dodržet a dobře to

předem věděl, neboť všechny uvedené útoky jsou z doby, kdy již měl splatný

dluh, který nebyl schopen uhradit a prostředky získané půjčkami používal na

investice, jejichž návratnost byla nejistá a nespolehlivá (srov. str. 54 – 55

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud zkonstatoval, že jednáním

obviněného došlo při uzavírání smluv o půjčkách k uvedení poškozených v omyl.

Konkrétně byl v omyl uveden vždy ten poškozený, jemuž byla nabídnuta transakce

popsaná ve výroku rozsudku a který počítal s tím, že se mu z této smlouvy

dostane ve stanovené lhůtě odpovídajícího plnění. Rovněž je dán znak příčinné

souvislosti mezi uvedením v omyl a v důsledku toho učiněným úkonem, a rovněž

mezi tímto úkonem a obohacením obviněného, a zároveň vznikem škody na majetku

poškozených. Bylo také prokázáno, že obviněný vždy již od počátku – při

uzavírání smluv a při finančních půjčkách – buď vůbec nechtěl finanční

prostředky vrátit a věděl, že k tomu nedojde, případně o této možnosti věděl a

byl s ní alespoň srozuměn (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k tomu uzavírá, že ve všech případech ad 1. a), b) a d) výroku o

vině byl dovolatel uznán vinným tím, že dotčená smluvní ujednání s poškozenými

uzavřel v úmyslu vlastního obohacení, který realizoval jejich uvedením v omyl o

době vrácení peněz, ačkoliv již při podpisu smluv a při obdržení peněz věděl,

že finanční prostředky v přislíbené době nevrátí, což také neučinil, a to ke

škodě ve výroku uvedených věřitelů. V uvedených popisech skutků pod body 1. a),

b) a d) výroku o vině se tak nehovoří jen o uzavření smluv o půjčce, ale i o

obdržení peněz na základě těchto smluv, a proto je námitka dovolatele o tom, že

nemohl nikomu způsobit škodu zcela bezpředmětná.

Konečně také dovolatel namítal, a to k bodu 1. i) výroku o vině, že popis

skutku neodpovídá provedeným důkazům, a to ani výslechům poškozených bratrů K.,

výslechu obviněného, svědka H. a svědka J. F., a zároveň stanovení výše škody

je zcela v rozporu s objektivním stavem i hmotně právními okolnostmi. V

trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že na pozemku č. 1792/1 je stavební

uzávěra, která podstatně snižuje hodnotu nemovitosti. Ve věci byl vypracován

znalecký posudek na cenu předmětné nemovitosti policií přibranou znalkyní,

která posudek podala a při jeho obhajobě v rámci hlavního lícení se nedokázala

se skutečností o stavební uzávěře vypořádat. Hlavní líčení bylo odročeno za

účelem přepracování závěrů znalkyně, ale ta již nový posudek nepodala a soud od

jejího dalšího výslechu upustil. Cena nemovitosti je stavební uzávěrou výrazně

snížena a nedosahuje v žádném případě ani částky, za kterou Ing. J. F.

nemovitosti koupil. Výše způsobené škody manželům K. tak nemůže dosahovat

částky stanovené soudem.

Předně pokud jde o popis skutku a jeho nesoulad s provedenými důkazy a výslechy

obviněného, bratrů K., a svědků H. a F., k tomu Nejvyšší soud uvádí, že

nalézací soud se na stranách 44 – 53 odůvodnění rozsudku podrobně zabývá jak

jednotlivými výpověďmi, tak i ostatními provedenými listinnými důkazy, a je

zřejmé, že mezi důkazy a popisem skutku neexistuje žádný nesoulad, jak na něj v

dovolání poukazoval obviněný. Pokud jde o výpovědi svědků V. K. (č. l. 1276 –

1281 spisu) a Z. K. (č. l. 1404 – 1406 spisu), Nejvyšší soud nemá výhrad ke

shrnutí nalézacího soudu, který uvedl, že v jejich výpovědích se zcela zřejmě

projevilo, že jde o osoby vyššího věku, které nejsou dostatečně orientovány v

právních záležitostech. Výpovědi před soudem mohla ovlivnit nervozita, neboť V.

K. si v průběhu výslechu pletl smlouvu o zprostředkování se smlouvou o budoucí

kupní smlouvě, tedy smlouvu předkupní, pletl si jména a přitom i z jeho

výpovědi je zřejmé, že pokud se sám i ve vztahu k posuzovanému skutku někoho na

něco zeptal a nedostal odpověď, nevadilo mu to (srov. str. 49 odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu). V rozporu s popisem skutku není ani výpověď Ing. J.

F. (č. l. 1294 – 1295 spisu) a ani výpověď Ing. Z. H. (č. l. 1383 – 1385 spisu).

Ke vzniklé škodě pod bodem 1. i) výroku o vině se odvolací soud vyjadřuje na

straně 21 – 22 odůvodnění rozsudku, kde se uvádí, že odvolací soud se ztotožnil

s obžalobou v tom směru, že výše škody se rovná ceně nemovitosti, kterou

poškození v omylu převedli poté, co je obviněný uvedl v omyl ohledně výše kupní

ceny. Jinak by totiž nemovitost za daných podmínek neprodali. Pokud jde o výši

způsobené škody, zatímco obžaloba vycházela z ceny nemovitosti stanovené

znalkyní Ing. Cihelkovou na 17.650.000,- Kč, krajský soud ve výroku rozsudku

výši škody nijak nespecifikoval, avšak v odůvodnění zaujal stanovisko, že

škodou je cena nemovitosti, kterou poškození požadovali, tedy 22.878.800 Kč. S

tím se odvolací soud neztotožnil, poškození nebyli podvedeni o tuto částku,

nýbrž o hodnotu nemovitosti, jejíž prodej byl na nich obviněným vylákán za

použití předstírané, nadsazené kupní ceny. Vzhledem k tomu, že závěry znalkyně

Ing. Cihelkové o ceně nemovitosti byly v hlavním líčení do jisté míry

zpochybněny, aniž by na to krajský soud náležitě reagoval, vycházel odvolací

soud z minimální ceny nemovitosti, tj. z té, za kterou Ing. J. F. nemovitost

skutečně koupil, tj. 11.439.400 Kč. Učinil tak v pochybnostech závěr výrazně ve

prospěch obviněného. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěrem odvolacího

soudu a dodává, že námitka dovolatele k závěrům znalkyně, pokud jde o její

reakci na vyhlášku hlavního města Prahy č. 33/1999, je tak bezpředmětná,

zvláště když závěrům odvolacího soudu odpovídá i výrok pod bodem 1. i)

napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tedy podle Nejvyššího soudu

postupoval při určování výše škody správně a výrazně ve prospěch dovolatele.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, ve spojení s

rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 65/2010,

nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu

uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. zrušit, resp. tak

nelze učinit ani příp. doplnit výrok o náhradě škody ve vztahu k panu Z. K. se

shora uvedených důvodů ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

k) tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny

skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které

posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který

znovu rozhodl o vině a trestu u obviněného Mgr. J. O., přičemž se současně bez

pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného

uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami

uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi

vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené, až na

shora uvedenou neodstranitelnou vadu ohledně doplnění výroku o náhradě škody ve

vztahu k panu Z. K., a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními

vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě

obviněného Mgr. J. O. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší

soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil

v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný

prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 6. 2013

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.