5 Tdo 279/2016-79
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o
dovoláních, která podali obviněný Ing. V. K. , a obviněný MUDr. Z. K. ,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 8 To 315/2015,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.
zn. 3 T 173/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se ohledně obviněných Ing. V. K. a MUDr.
Z. K. č á s t e č n ě z r u š u j í jednak usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 8 To 315/2015, a jednak jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 3 T 173/2013, ve
výrocích o vině a trestech pod bodem I.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu ve Znojmě p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 3 T
173/2013, byl pod bodem I./1. ve výroku o vině obviněný Ing. V. K. uznán
vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b)
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen ve zkratce „tr. zákoník“), a obviněný MUDr. Z. K. uznán vinným návodem k
přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 329
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tuto trestnou činnost obviněných spatřoval soud
prvního stupně ve stručnosti v tom, že obviněný MUDr. Z. K. jako člen
zastupitelstva města Znojma a obviněný Ing. V. K. jako tajemník Městského
úřadu Znojmo, vědom si toho, že Mgr. P. K. je jako strážník Městské policie
Znojmo pověřený plněním některých úkolů při řízení této městské policie, v
úmyslu zabránit řádnému projednání přestupku ve správním řízení a případnému
uložení sankce nepředali k vyřízení níže uvedený přestupek, a to v rozporu s
ustanoveními § 2 písm. d), písm. h) a § 10 odst. 2, 3 zákona č. 553/1991 Sb., o
obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a dále v rozporu s ustanovením §
110 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále též ve zkratce „obecní zřízení“), když obviněný MUDr. Z. K. dne 13. 9.
2010 ve 14.26 hod. telefonicky požádal tehdejšího tajemníka Městského úřadu
Znojmo, nyní obviněného Ing. V. K. , aby zařídil stornování výzvy pro
pachatele přestupku, která byla dne 6. 9. 2010 vypsána Městskou policií ve
Znojmě za parkování na chodníku, a to s odůvodněním, že řidič tohoto vozidla
tam tehdy nakládal babičku a vezl ji k MUDr. Z. K. do ordinace, přičemž
obviněný Ing. V. K. dne 13. 9. 2010 ve 14:37 hod. telefonicky kontaktoval
tehdejšího strážníka Městské policie ve Znojmě Mgr. P. K. a chtěl, aby zjistil,
„jestli už to šlo nebo jestli se to dá ještě hodit do koše“, rovněž s
odůvodněním, že tam řidič nakládal svoji babičku.
2. Týmž rozsudkem byl dále pod bodem I./2. ve výroku o vině obviněný
Ing. V. K. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zjednání výhody při zadání veřejné
zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku.
Tyto trestné činy spatřoval soud prvního stupně ve stručnosti v tom, že
obviněný v přesně nezjištěné době od 8. 2. 2010 do 26. 4. 2010 ve Znojmě jako
tajemník Městského úřadu Znojmo, člen komise pro otevírání obálek ve veřejných
zakázkách na služby v objemu do 2 000 000 Kč a řešitel veřejné zakázky „Auto na
rozvoz obědů pro Centrum sociálních služeb Znojmo, p. o.“, v níž byl schválen
jako vítěz uchazeč L. S. – autoprodejna, poté, co byla vozidla, jejichž nákup
byl předmětem veřejné zakázky, odmítnuta Centrem sociálních služeb Znojmo, p.
o., s tím, že nesplňují požadavek na objem nákladového prostoru, v rozporu se
zásadami uvedenými v § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve
znění pozdějších předpisů, a s ustanovením čl. III odst. 4 Zásad pro zadávání
veřejných zakázek č. 3/2007 zadavatele města Znojma instruoval L. S. a
umožnil mu namísto původní nabídky dodatečně předložit novou nabídku na
vozidla, která již odpovídala stanovenému požadavku na objem nákladového
prostoru, ale za výrazně vyšší cenu (vyšší než byla nabídka druhého uchazeče –
obchodní společnosti RM SERVIS, s. r. o.), a to aniž by bylo vypsáno nové
výběrové řízení. Poté obviněný předložil Radě města Znojma ke schválení návrh
na revokaci části usnesení, jímž byl schválen výsledek výběrového řízení pro
původní nevyhovující vozidla, s tím, že došlo k chybě, když byla schválena dvě
vozidla, ale v zápise bylo uvedeno jen jedno vozidlo, aniž by Radu města Znojma
informoval, že došlo i ke změně typu vozidla. Následně dne 27. 4. 2010 obviněný
telefonicky sdělil L. S. , že může začít jednat s Centrem sociálních služeb
Znojmo, p. o., a instruoval ho, aby mu dodatečně písemně dodal nabídku na nové
typy vozidel, neboť tato vůbec nebyla předmětem původní nabídky. Následně byla
nově nabídnutá vozidla objednána, dodána a byla uhrazena jejich kupní cena.
3. Další spoluobviněný Mgr. P. K. byl stejným rozsudkem podle § 226
písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství ve Znojmě ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. ZT 80/2013, pro skutek
podrobně popsaný pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, v němž obžaloba spatřovala přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
4. Obviněný Ing. V. K. byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, a dále mu byl uložen podle
§ 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s
výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Pro případ,
že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6
měsíců. Obviněnému MUDr. Z. K. byl uložen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku s
přihlédnutím k § 67 odst. 1, 3 a § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50
denních sazeb s výší jedné denní sazby 600 Kč, tedy celkem ve výměře 30 000 Kč.
Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému
stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání
6 měsíců.
5. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak
státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě v neprospěch
obviněného Mgr. P. K. proti výroku o vině a v neprospěch obviněného MUDr. Z.
K. proti výroku o trestu a jednak obviněný Ing. V. K. a obviněný MUDr. Z.
K. O všech odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 9.
2015, sp. zn. 8 To 315/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako
nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
6. Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti citovanému
usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Obviněný Ing. V. K. namítl ve svém dovolání, že ve vztahu ke
skutkům kladeným mu za vinu nebyl speciálním subjektem ve smyslu § 127 odst. 1,
2 tr. zákoníku, že exces z pravomoci je podle rozhodnutí nižších soudů excesem
či zneužitím jeho věcné působnosti jako tajemníka Městského úřadu Znojmo a že
soud prvního stupně nevztáhl definici pravomoci na konkrétní skutková zjištění.
Pokud jde o skutek uvedený pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, podle názoru obviněného v případě překročení pravomoci úřední
osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku by zde musel být vztah
nadřízeného a podřízeného a pravomoc tajemníka městského úřadu by musela
souviset s činností městské policie; protože tomu tak není, jako tajemník neměl
povinnost předávat komukoliv projednání přestupku. Dále obviněný zpochybnil
procesní použitelnost a hodnocení důkazu spočívajícího v odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, protože se z něj nedá dovodit vztah nadřízenosti a
podřízenosti mezi obviněným a Mgr. P. K. ani jakékoliv udílení příkazů, úkolů
či povinností. Podle obviněného šlo pouze o kamarádskou prosbu vycházející ze
společenské, nikoliv pracovní či úřední známosti.
8. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I./2. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. V. K. namítl, že příprava
podkladů pro zadávací řízení není v pravomoci a působnosti tajemníka městského
úřadu, takže se nemohl dopustit jejího zneužití ve smyslu § 329 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. Dále obviněný zpochybnil naplnění objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu, protože vozidla si vybírala ředitelka Centra
sociálních služeb Znojmo, p. o., a jednání obviněného následující den po
zasedání Rady města Znojma lze považovat za pouhou formalitu, jelikož Rada
města Znojma původně rozhodovala jen o dodavateli, nikoliv o konkrétních
vozidlech. Obviněný vytkl i nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním
a rozhodnutím Rady města Znojma, neboť on sám neumožnil L. S. učinit
dodatečnou nabídku, resp. tato nabídka nebyla v příčinné souvislosti s
rozhodováním Rady města Znojma, ale iniciovalo ji jednání mezi ředitelkou
Centra sociálních služeb Znojmo, p. o., a L. S. Jak dále obviněný zdůraznil,
jím spáchaný skutek je vymezen obdobím od 8. 2. 2010 do 26. 4. 2010, ale
odposlechy jsou ze dnů 27. a 28. 4. 2010, tj. mimo časové pásmo, kdy mělo dojít
ke spáchání trestné činnosti. Obviněný zde namítl i tzv. extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů a zpochybnil též
naplnění subjektivní stránky ve vztahu k oběma trestným činům, konkrétně vytkl
nedostatek úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. V souvislosti s tím
poukázal na skutečnost, že trestní stíhání L. S. za poskytnutí úplatku bylo
skončeno, přičemž obviněný neměl jakýkoli důvod zvýhodňovat L. S. , k němuž
nebyl v žádném blízkém ani nadstandardním vztahu. Obviněný popřel rovněž
existenci motivu svého jednání, tedy naplnění fakultativního znaku skutkové
podstaty trestného činu. Ve vztahu k oběma skutkům kladeným mu za vinu pak
uvedl, že nejsou trestnými činy.
9. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. V. K. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě a veškerá
další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby přikázal věc soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Obviněný MUDr. Z. K. ve svém dovolání namítl tzv. extrémní
rozpor v hodnocení důkazů a ve skutkových zjištěních a procesní nepoužitelnost
důkazu spočívajícího v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011.
V této souvislosti obviněný uvedl, že v jeho případě nešlo o skutek, pro který
bylo možné pořizovat odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, ani o
identickou trestní věc, v níž bylo legálně povoleno pořízení takového záznamu.
V důsledku toho podle obviněného není možné připustit takový důkazní prostředek
jako důkaz v řízení před soudem poté, co došlo ke změně zákonné úpravy, jež by
umožňovala jeho opatření. Obviněný zde poukázal na nutnost splnění dvou
podmínek, podle nichž důkaz musí být přípustný ve vztahu k obviněnému v době
povolení odposlechu a současně v době jeho provádění před soudem, jinak by bylo
porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Jak dále obviněný zdůraznil,
odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly provedeny ve stejné době,
na základě stejného rozhodnutí soudu a za stejných skutkových i právních
okolností jako ve věci plk. JUDr. M. P. a spol., kde je soudy všech stupňů
odmítly jako procesně nepoužitelné důkazy, a to i v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 635/2013, přičemž soudy nižších stupňů se v
nyní posuzované věci nevypořádaly s touto námitkou obviněného, což mělo
způsobit vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem
k procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu vůči obviněnému a v důsledku zproštění
Mgr. P. K. obžaloby nesvědčí proti obviněnému MUDr. Z. K. žádný procesně
použitelný důkaz, když odvolací soud nijak nezhojil uvedenou vadu, ale pouze
odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06,
který se týká náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu, a na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 1
To 70/2013. Podle obviněného tato rozhodnutí nejsou v jeho případě použitelná a
sám poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03,
podle něhož se soud musí vypořádat s judikaturou, na kterou obviněný upozorňuje.
11. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že žádné ustanovení mu
neukládalo povinnost předat přestupek k vyřízení, přičemž soudy nižších stupňů
se nevypořádaly s tímto argumentem, což je podle obviněného v rozporu s
ustálenou judikaturou, která ukládá pod sankcí nepřezkoumatelnosti povinnost
vypořádat se s každou zásadní námitkou či odvolacím důvodem. Jak dále obviněný
zdůraznil, nevystupoval jako úřední osoba, neměl žádnou pravomoc ani povinnost
v rámci přestupkového řízení a tuto povinnost neměl ani tajemník Městského
úřadu Znojmo. Obviněný upozornil též na to, že rozsudek soudu prvního stupně
odkazuje na právní normy, které neobsahují povinnosti, jejichž porušení je mu
kladeno za vinu. Obviněný zde poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015, které vylučuje trestněprávní odpovědnost v
případech, když ustanovení obecně závazného předpisu, která měl obviněný
porušit, neobsahují výslovný zákonný příkaz. Podle názoru obviněného se soudy
nižších stupňů nezabývaly ani tím, zda vůbec došlo ke spáchání přestupku, a
konstatovaly, že ačkoliv tajemník nemá vůči městské policii žádné pravomoci,
přesto překročil svoji pravomoc. Přitom tajemník městského úřadu nemá vůči
městské policii postavení úřední osoby, takže se ani obviněný nemohl dopustit
návodu k trestnému činu spočívajícímu ve zneužití pravomoci úřední osoby. Jak
dále obviněný vytkl, byl odsouzen za to, že předal informaci, která podle něj
vyviňovala řidiče vozidla z protiprávního jednání, osobě, o níž se domníval, že
je odborníkem, přičemž soud prvního stupně označil takový postup za
nestandardní, neboť není v souladu se zákonem. Soud ovšem neuvedl, jakým
zákonem se měl obviněný řídit nebo jak měl tedy postupovat, přičemž obviněný v
této souvislosti odkázal na ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod. Obviněný také upozornil na rozpor se současnou praxí orgánů činných v
trestním řízení, když zmínil případ ředitele Městské policie v Brně, který byl
odsouzen, ale v souvislosti s tím nebyli odsouzeni i ti, kdo mu telefonovali
nebo sjednávali takové telefonáty. Na základě toho obviněný shledal napadené
rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a porušující zásadu
legitimního očekávání na zachování jednotné aplikace práva.
12. Obviněný MUDr. Z. K. vytkl též porušení pravidla „in dubio pro
reo“, neboť ze zvukového záznamu telefonického rozhovoru i z jeho přepisu je
podle něj zřejmé, že nepožadoval od obviněného Ing. V. K. žádné protiprávní
jednání, ale pouze mu sdělil informaci, že řidič vozidla měl důležitý důvod ke
stání na chodníku. Obviněný MUDr. Z. K. rovněž namítl nesoulad mezi záznamem
telefonního hovoru a jeho přepisem, přičemž soud prvního stupně na jedné straně
tvrdil, že obviněný Ing. V. K. úkoloval ředitele městské policie, ale na
druhé straně konstatoval, že tento obviněný se obrátil na ředitele městské
policie se žádostí, takže je zde podstatný rozdíl mezi úkolem a žádostí. Jak
dále obviněný MUDr. Z. K. zdůraznil, nejednal jako zastupitel města, který
je pracovně spjat s tajemníkem městského úřadu, a navíc soudy nižších stupňů
směšují výkon samostatné a přenesené působnosti města. Podle názoru obviněného
se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že obdobně jako ve věci Krajského
soudu v Brně vedené pod sp. zn. 9 Nt 5/2012 se měl zabývat působením místních
vlivů na rozhodovací činnost soudu, a obviněný opětovně odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03.
13. Na základě všech výše uvedených námitek obviněný MUDr. Z. K.
shledal extrémní rozpor skutkových závěrů s provedeným dokazováním a obecně
závaznými normami a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp.
zn. III. ÚS 888/14. Obviněný vytkl extrémní rozpor též mezi hodnocením důkazů
soudem a obsahem spisu, a spatřoval zde nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť
podle jeho názoru se nelze dopustit návodu ani spáchat něco, co se nestalo, s
ohledem na zproštění obžaloby u obviněného Mgr. P. K.
14. Závěrem svého dovolání obviněný MUDr. Z. K. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 8 To 315/2015, jakož i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 3 T 173/2013, a
všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby přikázal věc soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním a replika obviněného
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného Ing. V. K. ve vztahu ke skutku uvedenému pod
bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce
nesouhlasí s jeho námitkou, podle níž tajemník městského úřadu nebyl ve vztahu
k městské policii nadán žádnými pravomocemi, které by mohl překročit, takže
obviněný nebyl speciálním subjektem ve smyslu § 329 tr. zákoníku. Podle
státního zástupce jde o překročení pravomoci tehdy, když pachatel vykonává
činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popřípadě jiného orgánu,
nikoliv do pravomoci jeho samého. Dále státní zástupce odkázal na konkrétní
části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je vymezen rozsah oprávnění
tajemníka obecního úřadu a kde je uvedeno, že obviněný překročil svou pravomoc,
protože vykonával pravomoc, která mu nenáležela. Přitom úmyslem obviněného bylo
zabránit vyřešení přestupku jiné osoby a zajistit této osobě výhodu, které by
se jí jinak nedostalo, ale není již podstatné, jak byl nakonec přestupek
vyřešen. Námitka obviněného týkající se vyhodnocení obsahu telefonického hovoru
mezi ním a Mgr. P. K. pak podle názoru státního zástupce nespadá pod
uplatněný dovolací důvod, neboť obviněný se jejím prostřednictvím domáhá pouze
jiného hodnocení tohoto důkazu. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami
obviněného ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I./2. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž při výběru vítězného uchazeče
obviněný neměl rozhodovací pravomoc a nebyl odpovědný ani za kompletní přípravu
podkladů pro zadávací řízení. Obviněný zde totiž vystupoval jako řešitel
veřejné zakázky a podílel se na přípravě podkladů pro rozhodnutí a fakticky i
na konečném rozhodnutí. Měl proto postavení úřední osoby ve smyslu § 127 tr. zákoníku, neboť tou není pouze osoba, která činí určité rozhodnutí, ale i
osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že by bez této
přípravy nebylo učiněno. Státní zástupce neshledal opodstatněnou ani námitku
obviněného týkající se nedostatku popisu subjektivní stránky trestného činu,
neboť z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že úmyslem obviněného bylo
zajistit L. S. oproti ostatním uchazečům neoprávněnou výhodu, která
spočívala v tom, že mohl změnit svou původní nevyhovující nabídku. Obdobně
nejsou podle státního zástupce důvodné ani výhrady obviněného vůči výši škody
uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jelikož škoda není
zákonným znakem skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán
vinným. Stejný závěr učinil státní zástupce k té části dovolání, v níž obviněný
zpochybnil naplnění objektivní stránky trestných činů a dovodil extrémní
nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy.
Takové námitky neodpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť směřují v podstatě jen proti způsobu
hodnocení důkazů soudem, a tedy proti skutkovým zjištěním, přičemž soud prvního
stupně se otázkou objektivní stránky zabýval poměrně podrobně v odůvodnění
svého rozsudku.
16. Pokud jde o dovolání obviněného MUDr. Z. K. , ten podle státního
zástupce z velké části uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se dovolával
existence extrémního rozporu v hodnocení důkazů, resp. mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními, a domáhal se tak zásahu do skutkových zjištění. Takové
výhrady však nespadají pod uplatněný dovolací důvod a navíc rozhodnutí soudů
nižších stupňů podle názoru státního zástupce nejsou zatížena žádným extrémním
rozporem a nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces. K
námitce procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu
pak státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který
se důkladně zabýval oprávněností jejich použití jako důkazu v této trestní
věci. Za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu pak považuje státní
zástupce i výhrady obviněného ohledně chybné interpretace informací obsažených
v telefonickém rozhovoru mezi ním a obviněným Ing. V. K. a taktéž výtku, že
se soudy řádně nevypořádaly s jeho argumentací a jím citovanou judikaturou a že
byl odsouzen za návod ke skutku, o němž bylo současně ve vztahu k Mgr. P. K.
konstatováno, že se nestal. Přitom v těchto ohledech státní zástupce plně
souhlasí s argumentací soudů nižších stupňů. Pokud jde o tvrzení obviněného,
podle něhož se žádný ze soudů nezabýval tím, zda v případě parkování vozidla na
chodníku vůbec došlo ke spáchání přestupku, státní zástupce pokládá za
významné, aby to, zda šlo či nešlo o přestupek, bylo řešeno v řádném řízení,
přičemž podstatou jednání obviněného byla právě snaha zabránit takovému řádnému
přestupkovému řízení. Ve vztahu k námitce nedostatku pravomoci obviněného Ing.
V. K. jakožto tajemníka městského úřadu v přestupkovém řízení státní
zástupce odkázal na své vyjádření ke stejným výhradám v dovolání tohoto
obviněného. K další námitce obviněného MUDr. Z. K. , podle níž mu je kladeno
za vinu porušení ustanovení zákonů, které jemu neukládaly žádné povinnosti ani
příkazy, státní zástupce zdůraznil, že obviněný se svým jednáním dopustil pouze
návodu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby a k porušení
příslušných zákonných ustanovení směřovalo jednání obviněného Ing. V. K.
vystupujícího v postavení úřední osoby, vůči němuž byl obviněný MUDr. Z. K.
návodcem.
17. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných Ing. V.
K. a MUDr. Z. K. jako zjevně neopodstatněná.
18. Nejvyšší soud pak obdržel repliku obviněného MUDr. Z. K. ze dne
13. 4. 2016 k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k
jeho dovolání. Obviněný v ní však neuvedl v zásadě žádné nové skutečnosti
oproti dovolání, jehož obsah je popsán výše. Znovu zopakoval své námitky
uplatněné již v dovolání a zejména zdůraznil, že obviněný Ing. V. K. nemohl
překročit pravomoc, kterou neměl, a odkázal na výklad v komentáři k trestnímu
zákoníku. Obviněný opětovně uplatnil i námitku procesní nepoužitelnosti
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž na rozdíl od státního
zástupce má za to, že usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, svědčí v jeho prospěch. Dále
obviněný nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, podle něhož spáchání
přestupku mělo být řešeno v řádném řízení. Správní orgány nejsou povinny
zahájit přestupkové řízení vždy, ale mohou se rozhodnout odložit věc, přičemž
obviněný odkázal na konkrétní ustanovení správního řádu. Závěrem obviněný
uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství a trvá na svém dovolání včetně návrhu na rozhodnutí Nejvyššího
soudu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
20. Pokud jde o dovolací důvod, oba obvinění opřeli svá dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je
dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují
dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
21. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s poukazem na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu významná toliko
námitka obou obviněných, že v jednání obviněného Ing. V. K. , tajemníka
Městského úřadu Znojmo, popsaném pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, nelze spatřovat „překročení jeho pravomoci“ jakožto znak
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a námitka obviněného Ing. V.
K. , že v jeho jednání popsaném pod bodem I./2. ve výroku o vině nelze
spatřovat „výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“
jakožto znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z podnětu
této části dovolání obou obviněných Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v
ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu
předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obě dovolání jsou
důvodná a usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích pod bodem I. nemohou obstát.
b) K trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby
22. Pokud jde o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dopustí se ho úřední osoba, která v úmyslu
způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému
právnímu předpisu. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit
jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. Za úřední osobu se podle § 127
odst. 1 písm. d) tr. zákoníku považuje člen zastupitelstva nebo odpovědný
úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné
moci. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje snahu o
jakékoli neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na
které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (protiprávní zvýhodnění při
přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného
činu apod.). Zákonný znak vyjádřený formulací „vykonává svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu“ spočívá v porušení nebo obcházení
konkrétního zákona nebo jiné právní normy vydané na podkladě zákona. Pachatel
tedy jedná úmyslně aktivně v rozporu s konkrétní právní normou anebo ji
obchází. O „překročení pravomoci“ pak jde tehdy, když pachatel vykonává
činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popřípadě jiného orgánu, a
to buď nadřízeného, nebo též podřízeného či nižšího, pokud pachatel jako úřední
osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Překročení pravomoci v tomto
smyslu však nastane i v případě, jestliže úřední osoba rozhoduje o věcech,
které vůbec nepatří do její pravomoci (viz Šámal, P. a kol. Trestní právo
hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 870), ale nemusí jít výlučně
o činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popřípadě jiného orgánu. Při výkladu uvedených zákonných znaků dále nelze pominout dikci ustanovení §
127 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož se k trestní odpovědnosti úřední osoby
podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby byl trestný čin
spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Pravomoc je svěřena
úřední osobě k tomu, aby ji mohla řádně vykonávat k realizaci konkrétních úkolů
společnosti nebo státu a aby nesla odpovědnost, kterou má za plnění těchto
úkolů. Výkonem pravomoci se rozumí zejména oprávnění rozhodovat o právech a
povinnostech jiných subjektů a vykonávat tato rozhodnutí. V pojmu pravomoci je
tedy obsažen jak prvek rozhodování, tak prvek moci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
s. 3148). Nejvyšší soud ovšem nesdílí nesprávný názor obviněného Ing. V. K. ,
který je obsažen v jeho dovolání a podle něhož by v případě překročení
pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku musel
existovat vztah podřízenosti a nadřízenosti, protože takovou podmínku trestní
odpovědnosti nelze vyvodit z citovaného ustanovení ani z jeho standardního
výkladu.
23. Současně je třeba mít na zřeteli, že se rozlišují tři alternativy
objektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 tr. zákoníku, jimiž jsou výkon pravomoci úřední osobou způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu, překročení její pravomoci a nesplnění
povinnosti vyplývající z její pravomoci. Každá z těchto alternativ vyžaduje
přesně vymezené předpoklady, jejichž odlišnosti je třeba respektovat. V nyní
posuzovaném případě měla být naplněna alternativa podle § 329 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku (skutek pod bodem I./1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně) a alternativa podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod
bodem I./2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně).
24. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod
bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z následného
odůvodnění, jednání obviněných Ing. V. K. a MUDr. Z. K. je v daných
souvislostech vymezeno tak, že obviněný MUDr. Z. K. jako člen zastupitelstva
města Znojma a obviněný Ing. V. K. jako tajemník Městského úřadu Znojmo,
vědom si toho, že Mgr. P. K. je jako strážník Městské policie Znojmo pověřený
plněním některých úkolů při řízení Městské policie Znojmo (§ 3 odst. 2 věta
první zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů),
v úmyslu zabránit řádnému projednání přestupku ve správním řízení a případnému
uložení sankce nepředali k vyřízení níže uvedený přestupek, a to v rozporu s
ustanoveními § 2 písm. d), písm. h) a § 10 odst. 2 a 3 zákona č. 553/1991 Sb.,
o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a dále v rozporu s ustanovením
§ 110 odst. 2 obecního zřízení, když obviněný MUDr. Z. K. dne 13. 9. 2010 ve
14:26 hod. telefonicky požádal tehdejšího tajemníka Městského úřadu Znojmo Ing.
V. K. , aby zařídil stornování výzvy pro pachatele přestupku, která byla dne
6. 9. 2010 vypsána Městskou policií Znojmo za parkování motorového vozidla na
chodníku, a to s odůvodněním, že řidič tohoto vozidla tam tehdy nakládal
babičku a vezl ji k MUDr. Z. K. do ordinace, a když obviněný Ing. V. K.
dne 13. 9. 2010 ve 14:37 hod. telefonicky kontaktoval tehdejšího strážníka
Městské policie Znojmo Mgr. P. K. a chtěl, aby zjistil, „jestli už to šlo
nebo jestli se to dá ještě hodit do koše“, rovněž s odůvodněním, že tam řidič
vozidla nakládal svoji babičku.
25. Soud prvního stupně odůvodnil překročení pravomoci obviněného Ing.
V. K. jako tajemníka Městského úřadu Znojmo ve smyslu § 329 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku tak, že ačkoliv nedisponoval žádnými řídícími pravomocemi vůči
řediteli městské policie, obrátil se na něj se žádostí, aby zjistil, „jestli už
to šlo nebo jestli se to dá ještě hodit do koše“, tedy nejen aby se informoval
o tom, v jaké fázi se nachází řízení o vyřešení přestupku, ale především, aby
ředitele městské policie úkoloval, jakým způsobem má být přestupek vyřešen.
Tímto svým jednáním měl obviněný Ing. V. K. podle soudu prvního stupně
překročit svoji pravomoc, která mu vyplývala z postavení tajemníka městského
úřadu, neboť řešení přestupků nebylo v jeho pravomoci, ale patřilo do pravomoci
jiné úřední osoby, kterou byl strážník městské policie. Přitom měl obviněný
jednat v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, který vyplýval z toho, že
pro jiného požadoval zvýhodnění při řešení jeho možného přestupkového jednání,
na něž neměla tato osoba právo. Jak dále konstatoval soud prvního stupně,
obviněný Ing. V. K. tak učinil v přímém úmyslu, neboť chtěl porušit zájem
státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, a zároveň se snažil opatřit
jinému neoprávněný prospěch, přičemž takto jednal na základě požadavku
obviněného MUDr. Z. K. Odvolací soud pak potvrdil závěr soudu prvního stupně,
že tajemník obecního úřadu nemá žádné právo vztáhnout na sebe vyřízení věci a
že tímto svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zneužití
pravomoci úřední osoby.
26. Podle rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem I./2. ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a následného odůvodnění je
jednání obviněného Ing. V. K. ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vymezeno tak, že jako úřední
osoba, tajemník Městského úřadu Znojmo, neoprávněně zasáhl do zadávacího
řízení, za jehož přípravu byl odpovědný, když manipuloval s podklady, které
předkládal Radě města Znojma tím, že jí jako orgánu, který přijímá rozhodnutí,
nesdělil, že revokujícím usnesením se nemění pouze počet poptávaných vozidel,
ale i jejich typ včetně ceny, která by již v porovnání s cenou druhého uchazeče
neobstála, čímž zároveň zajistil L. S. v zadávacím řízení výhodnější
podmínky. V rámci přípravy podkladů pro rozhodnutí Rady města Znojma tak měl
obviněný vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
když měl porušit, resp. obejít zásady pro zadání veřejných zakázek, a v této
podobě měl zneužít svoji pravomoc tajemníka městského úřadu. Podle soudu
prvního stupně obviněný jednal v přímém úmyslu, neboť chtěl porušit příslušnou
normu, tedy postupy dané Zásadami pro zadávání veřejných zakázek č. 3/2007
zadavatele města Znojma, přičemž jeho úmysl směřoval zároveň k opatření
neoprávněného prospěchu jiné osobě, což je zřejmé ze způsobu, jakým obviněný
umožnil L. S. dodatečnou změnu nabídky. Současně pak městu Znojmu vznikla
škoda, která odpovídá rozdílu mezi cenou nabízenou v pořadí druhým uchazečem v
zadávacím řízení a cenou, za kterou byla nakonec vozidla skutečně zakoupena.
27. Nejvyšší soud se však neztotožnil s právními závěry soudů nižších
stupňů, na základě nichž byli oba obvinění uznáni vinnými ve vztahu k trestnému
činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, a to z
následujících důvodů.
28. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem I./1. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších
stupňů nerespektovaly důsledně ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku, neboť
obviněný Ing. V. K. jako tajemník Městského úřadu Znojmo sice byl obecně v
postavení úřední osoby [§ 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], ale vůči řediteli
Městské policie Znojmo, resp. vůči strážníkovi pověřenému plněním některých
úkolů při řízení této městské policie, nevykonával žádnou pravomoc, kterou by
mohl autoritativně a efektivně ovlivnit činnost městské policie, a v konkrétní
situaci obviněný neměl oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech subjektů
či vykonávat taková rozhodnutí.
29. Soud prvního stupně sice v této souvislosti odkázal na ustanovení §
110 odst. 2 obecního zřízení, které ovšem nijak nevymezuje pravomoc tajemníka
obecního (městského) úřadu vůči někomu jinému a už vůbec ne ve vztahu k obecní
(městské) policii. Citované ustanovení totiž pouze konstatuje, že tajemník
obecního úřadu je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné i
přenesené působnosti starostovi. Stejně tak ani v jiném právním předpise není
zakotvena pravomoc tajemníka obecního (městského) úřadu vůči obecní (městské)
policii. Přitom právě existence pravomoci pachatele, jak již bylo zdůrazněno
výše, je základním předpokladem ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný Ing. V. K. jednáním,
které je mu kladeno za vinu pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, vůbec nevykonával pravomoc, tedy nejednal jako tajemník
Městského úřadu Znojmo. Navíc jsou v tomto směru důvodné námitky obou
obviněných, podle nichž jim ustanovení žádného právního předpisu neukládalo
povinnost předat přestupek k vyřízení, takže zde nemá jakýkoli význam ta část
popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde se
obviněným klade za vinu, že „nepředali k vyřízení níže uvedený přestupek“. Ani
jeden z obviněných totiž neměl důvod jakkoli „předávat přestupek k vyřízení“,
protože údajný přestupek spočívající ve stání vozidla tov. zn. Peugeot 207,
reg. zn. ........, na chodníku na ulici G. ve Z. dne 6. 9. 2010 zjistila a
měla řešit sama Městská policie Znojmo bez jakékoli součinnosti s obviněnými.
Obviněný Ing. V. K. mohl nanejvýš způsobem vyplývajícím z jeho telefonátu s
Mgr. P. K. působit na výkon pravomoci tohoto strážníka městské policie
pověřeného plněním některých úkolů při řízení Městské policie Znojmo jako
úřední osoby, což samo o sobě není trestným činem, pokud to není spojeno s
užitím násilí [§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo s poskytnutím,
nabídkou či slibem úplatku [§ 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku] apod.
30. S ohledem na dikci ustanovení § 110 odst. 4 písm. a) obecního zřízení,
podle něhož tajemník obecního úřadu zajišťuje výkon přenesené působnosti s
výjimkou věcí, které jsou zákonem svěřeny radě obce nebo zvláštnímu orgánu
obce, by se v tomto případě dalo uvažovat o výkonu pravomoci tajemníka obecního
úřadu za předpokladu, kdyby Městská policie Znojmo již postoupila rozhodnutí o
zmíněném přestupku Městskému úřadu Znojmo a pokud by město nemělo zřízenu
komisi pro projednávání přestupků jakožto zvláštní orgán obce [viz též
ustanovení § 124 odst. 5 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodující ovšem v nyní posuzované
věci je, že přestupek vůbec nebyl oznámen Městskému úřadu Znojmo a že obviněný
Ing. V. K. jako tajemník Městského úřadu Znojmo neměl povinnost zajistit
jeho projednání a ani nebyl v žádném právním vztahu k Mgr. P. K. jako
strážníkovi pověřenému plněním některých úkolů při řízení Městské policie
Znojmo. Obviněný si nijak nepřisvojil pravomoc tohoto strážníka, ale pouze ho
požádal o informaci ohledně stavu projednávání přestupku Městskou policií
Znojmo, vůči níž obviněný jako tajemník Městského úřadu Znojmo rovněž neměl
žádnou pravomoc či jinou vazbu. Proto zde nemá význam ani tvrzení soudu prvního
stupně v popisu skutku ve výroku o vině pod bodem I./1. odsuzujícího rozsudku,
podle něhož měli oba obvinění jednat „v rozporu s ustanoveními § 2 písm. d), h)
a § 10 odst. 2, 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii“. Jde totiž o
ustanovení obsahující vymezení úkolů obecní (městské) policie [§ 2 písm. d), h)
zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů] a
povinnost strážníka obecní (městské) policie oznámit příslušnému orgánu
podezření, že byl spáchán přestupek nebo jiný správní delikt, jehož projednání
patří do působnosti tohoto orgánu (§ 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o
obecní policii, ve znění pozdějších předpisů). Nevyplývají z nich ovšem žádné
povinnosti pro člena zastupitelstva města (obviněného MUDr. Z. K. ) ani pro
tajemníka městského úřadu (obviněného Ing. V. K. ), které by mohli obvinění
porušit, a to dokonce způsobem zakládajícím jejich trestní odpovědnost.
31. Jak v této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval již v usnesení ze
dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 125/2003, vystupování úřední osoby „z titulu její
funkce“ není totožné s výkonem její pravomoci. To platí rovněž o jednání např.
situace, kdy úřední osoba těží ze svého postavení svým faktickým vlivem, aniž
by při tom vykonávala pravomoc. Takové jednání úřední osoby však není
překročením její pravomoci ani přisvojením si pravomoci jiné úřední osoby nebo
jiného orgánu veřejné moci. Opačný výklad pojmu „překročení pravomoci“ by tedy
byl nepřípustně extenzivní a nevystihoval by správně jeho význam v kontextu
ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů tedy v nyní
pojednávané věci nesprávně právně posoudily otázku, zda byl čin obviněného Ing.
V. K. spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Navíc, i kdyby
obviněný vystupoval „z titulu své funkce tajemníka městského úřadu“, ve smyslu
požadavků ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku by byla taková skutečnost sama
o sobě nerozhodná, ale mohla by být nanejvýš důvodem ke kvalifikaci činu
obviněného jako účastenství ve formě návodu k trestnému činu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Ze zásady akcesority účastenství však vyplývá, že návod by zde byl trestný,
pouze pokud by se hlavní pachatel alespoň pokusil o trestný čin (§ 21 odst. 1
tr. zákoníku), což se v daném případě nestalo, neboť Mgr. P. K. jako ten, na
něhož obviněný Ing. V. K. svým telefonátem působil, byl zproštěn obžaloby
podle § 226 písm. a) tr. řádu, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro
který byl stíhán a v němž byl spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V důsledku shora uvedených závěrů je
pak logicky vyloučena trestní odpovědnost ohledně zneužití pravomoci úřední
osoby nejen obviněného Ing. V. K. , ale též obviněného MUDr. Z. K. , a to i
jako případných účastníků na trestném činu jiného (Mgr. P. K. ).
32. Obviněný Ing. V. K. se měl dále dopustit přečinu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku skutkem
popsaným pod bodem I./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K
tomu soud prvního stupně uvedl pouze to, že obviněný jednal v rozporu se
zásadami obsaženými v ustanovení § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a čl. III odst. 4 Zásad pro zadávání
veřejných zakázek zadavatele města Znojma č. 3/2007. Ani v tomto případě ovšem
soudy nižších stupňů nepoukázaly na žádné konkrétní ustanovení zákona či jiného
právního předpisu, z kterého by vyplývala nějaká pravomoc obviněného jako
tajemníka městského úřadu ve vztahu k zadávacímu řízení týkajícímu se dané
veřejné zakázky a v rozporu s nímž měl vykonávat takovou pravomoc. Z uvedeného
hlediska je totiž nepostačující odkaz na ustanovení § 6 zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, které obsahuje obecné
zásady postupu zadavatele veřejné zakázky (transparentnost, rovné zacházení,
zákaz diskriminace atd.), ale nikterak nevymezuje konkrétní práva a povinnosti,
jež by byly charakteristické pro výkon pravomoci určité úřední osoby.
33. Na druhé straně soud prvního stupně vůbec neuvažoval o možnosti, že
obviněný Ing. V. K. jako tajemník Městského úřadu Znojmo mohl porušit
ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož je úředník územního samosprávného celku (kterým je i tajemník
městského úřadu – viz § 2 odst. 7 citovaného zákona) povinen jednat a
rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce
všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování. Přitom podle
obecního zřízení lze v určitých případech zahrnout pod pojem „pravomoc“ též
rozhodování v oblasti hospodaření s majetkem územního samosprávného celku (§ 38
a násl., § 85 obecního zřízení), ačkoliv obecní zřízení výslovně nestanoví
žádná práva a povinnosti tajemníka obecního (městského) úřadu při nakládání s
majetkem obce (města). Tajemník však může rozhodovat o tomto majetku v
souvislosti s plněním úkolů uvedených v ustanovení § 110 odst. 4 obecního
zřízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo
733/2010). Obviněný Ing. V. K. jako tajemník Městského úřadu Znojmo se tedy
mohl dopustit trestného činu tím, že záměrně předložil vadný (resp.
nehospodárný) návrh usnesení Radě města Znojma k přijetí, resp. hlasování.
Takové předložení by pak mohlo být samostatnou trestněprávně relevantní
příčinou, přičemž následný vývoj příčinné souvislosti vedoucí ke škodlivému
následku by musel být zahrnut zaviněním obviněného alespoň v hrubých rysech, a
to v případě, jestliže obviněný počítal s tím, že hlasujícím členům rady
zůstane protiprávnost, nehospodárnost či jiná vada jeho návrhu skryta.
34. Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud shledal
opodstatněnými námitky obviněných, jimiž zpochybnili naplnění znaků skutkové
podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku, resp. návodu k němu.
c) K trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky,
při veřejné soutěži a veřejné dražbě
35. K námitce obviněného Ing. V. K. , že nebyla naplněna objektivní
stránka skutkové podstaty přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky
podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující. Tohoto
trestného činu se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s
veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo
účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů
nebo soutěžitelů. Zadávací řízení je upraveno zákonem č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Zadáním veřejné zakázky je
rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s
vybraným uchazečem uskutečněné v zadávacím řízení. Zadáváním veřejné zakázky se
rozumí závazný postup zadavatele podle citovaného zákona v zadávacím řízení,
jehož účelem je zadání veřejné zakázky, a to až do uzavření smlouvy nebo do
zrušení zadávacího řízení. Pokud jde o zadávání veřejné zakázky, jednání
pachatele podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku spočívá ve zjednání přednosti nebo
výhodnějších podmínek některému dodavateli (uchazeči o určitou veřejnou
zakázku) na úkor jiných dodavatelů (uchazečů o tutéž veřejnou zakázku).
Předností je tu jakékoliv zvýhodnění některého dodavatele, pokud jde o časový
předstih. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoliv jiné podmínky, které preferují
některého či některé dodavatele před ostatními. Může to být např. u zadávacího
řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele
(uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových
nabídek jiných dodavatelů apod. Kromě úmyslného zavinění se zde vyžaduje úmysl
pachatele způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv.
druhý úmysl). Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy nemusí dojít,
postačí i neúspěšná snaha pachatele v tomto směru. Trestní zákoník zde
předpokládá úmysl způsobit majetkovou škodu nebo získat majetkový prospěch,
jejichž minimální výše není stanovena žádnou konkrétní dolní hranicí.
Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv fyzická nebo právnická
osoba; nevyžaduje se tedy speciální nebo konkrétní subjekt. Zpravidla však bude
pachatelem osoba (fyzická nebo právnická), která má určité povinnosti v
zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky, ale není vyloučeno, aby to byl
kdokoliv jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 2620 až 2624).
36. Na tomto místě je vhodné připomenout, že sdělením Ministerstva
vnitra publikovaným v částce č. 98/2015 Sbírky zákonů byly opraveny tiskové
chyby v ustanovení § 256 tr. zákoníku (nesprávná slova „sjednání“ a „sjedná“
nahrazena správnými slovy „zjednání“ a „zjedná“).
37. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění
popsaných pod bodem I./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z
jeho následného odůvodnění, obviněný Ing. V. K. v přesně nezjištěné době od
8. 2. 2010 do 26. 4. 2010 ve Z. jako tajemník Městského úřadu Znojmo, člen
komise pro otevírání obálek ve veřejných zakázkách na služby v objemu do 2 000
000 Kč a řešitel veřejné zakázky „Auto na rozvoz obědů pro Centrum sociálních
služeb Znojmo, p. o.“, ve které byl schválen jako vítěz uchazeč L. S. ,
autoprodejna, poté, co byla vozidla, jejichž nákup byl předmětem veřejné
zakázky, odmítnuta Centrem sociálních služeb Znojmo, p. o., s tím, že nesplňují
požadavek na objem nákladového prostoru, v rozporu se zásadami podle § 6 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a čl. III
odst. 4 Zásad pro zadávání veřejných zakázek č. 3/2007 zadavatele města Znojma
instruoval a umožnil L. S. dodatečně předložit nabídku na jiná vozidla
namísto původní nabídky, která již odpovídala stanovenému požadavku na objem
nákladového prostoru, ale za výrazně vyšší cenu (vyšší než byla nabídka druhého
uchazeče), a to aniž by bylo vypsáno nové výběrové řízení. Poté obviněný
předložil Radě města Znojma ke schválení návrh na revokaci části usnesení, jímž
byl schválen výsledek výběrového řízení pro původní nevyhovující vozidla, s
tím, že došlo k chybě, když byla schválena dvě vozidla, ale v zápise bylo
uvedeno jen jedno, aniž by Radu města Znojma informoval, že došlo i ke změně
typu a ceny vozidla. Následně obviněný dne 27. 4. 2010 telefonicky sdělil L.
S. , že může začít jednat s Centrem sociálních služeb Znojmo, p. o., a
instruoval ho, aby mu dodatečně písemně dodal nabídku na nové typy vozidel,
které vůbec nebyly předmětem původní nabídky. Tato vozidla byla následně
objednána, dodána a jejich cena uhrazena.
38. Na základě výše uvedených skutečností nemá Nejvyšší soud
pochybnosti o tom, že se obviněný Ing. V. K. dopustil přečinu zjednání
výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, a nemohl
akceptovat opačné tvrzení obviněného, jímž zpochybnil zejména naplnění
objektivní stránky tohoto přečinu. Obviněný totiž porušil své povinnosti
vztahující se k přípravě podkladů pro rozhodnutí Rady města Znojma, protože
neoprávněně zasáhl do zmíněného zadávacího řízení v rozporu s ustanovením § 6
zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, i
se Zásadami pro zadávání veřejných zakázek č. 3/2007 zadavatele města Znojma.
Přitom obviněný manipuloval s podklady, které předkládal Radě města Znojma, a
jejím členům nesdělil, že revokujícím usnesením se nemění pouze počet vozidel,
ale i typ vozidel a jejich cena, která byla v porovnání s cenou druhého
uchazeče vyšší. Obviněný tím současně zajistil uchazeči L. S. výhodnější
podmínky, když mu na základě telefonického rozhovoru umožnil učinit dodatečnou
nabídku, která již vyhovovala zadání veřejné zakázky, ovšem cenově byla méně
výhodná než nabídka konkurenčního dodavatele. Obviněnému tedy není kladeno za
vinu, že nevyřadil nevyhovující nabídku uchazeče L. S. na vozidla tov. zn.
Škoda Roomster, ani to, že by ovlivnil vypsání výběrového řízení či výběr
dodavatelů, neboť toto bylo důsledkem nepozornosti členů hodnotící komise.
Stejně tak není činěn odpovědným za rozhodnutí Rady města Znojma. Obviněný se
pak dopustil uvedené manipulace nepochybně v souvislosti se zadáním veřejné
zakázky, neboť tak učinil ještě před uzavřením smlouvy na její realizaci, a to
v okamžiku, kdy teprve Rada města Znojma rozhodovala na základě doporučení
hodnotící komise o výběru nejvhodnější nabídky. Přitom, jak již bylo uvedeno
výše, zadáváním se podle § 17 písm. m) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, rozumí závazný postup zadavatele v
zadávacím řízení, jehož účelem je zadání veřejné zakázky, a to až do uzavření
smlouvy nebo do zrušení zadávacího řízení. Nejvyšší soud se dále ztotožňuje se
závěry soudů nižších stupňů, že záznamem telekomunikačního provozu ve spojení s
provedenými listinami a po zhodnocení svědeckých výpovědí byla jednoznačně
vyvrácena obhajoba obviněného, podle níž se údajně uchazeč L. S. přihlásil
do zadávacího řízení s kompletním sortimentem, nikoliv s konkrétními typy
vozidel. To ostatně odporuje i zadávací dokumentaci a vyhodnocovací tabulce
hodnotící komise, kde je přímo uvedeno označení motorového vozidla a jeho další
parametry (viz č. l. 228 a násl. trestního spisu).
39. Pokud jde o subjektivní stránku přečinu zjednání výhody při zadání
veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr.
zákoníku, soud prvního stupně dovodil u obviněného Ing. V. K. přímý úmysl,
neboť chtěl porušit postupy dané Zásadami pro zadávání veřejných zakázek č.
3/2007 zadavatele města Znojma, přičemž jeho úmysl směřoval zároveň k opatření
neoprávněného prospěchu jiné osobě (tj. dodavatele L. S. ), a to prospěchu, na
který by jinak neměla právo. Byl zde tedy dán i obviněným zpochybněný motiv či
tzv. druhý úmysl. Z hlediska zavinění pak zde postačilo, jestliže obviněný
jednal v úmyslu opatřit L. S. prospěch, aniž by současně muselo být jeho
úmyslem způsobení škody jinému. Nicméně skutečná škoda následně vznikla městu
Znojmo, neboť to mohlo získat vyhovující vozidla za výrazně nižší cenu, kdyby
obviněný negativně neovlivnil průběh a výsledky zadávacího řízení. Námitka
obviněného, že trestní stíhání L. S. za poskytnutí úplatku bylo zastaveno,
pak není pro nyní posuzovanou trestní věc nikterak relevantní, a to ani ve
vztahu k získanému prospěchu tohoto podnikatele.
40. Uvedené skutečnosti tak vyvrací tvrzení obviněného Ing. V. K. ,
podle něhož skutek popsaný pod bodem I./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, pokud jde o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu
zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, není trestným činem. Výrok o něm sice
musel být zrušen, ale to jen z důvodu posouzení tohoto skutku v jednočinném
souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož Nejvyšší soud zjistit nedostatky v právní
kvalifikaci (viz výše pod body 32. a 33. tohoto usnesení).
d) K ostatním námitkám obviněných
41. Ostatní námitky, které jsou obsaženy v dovoláních obou obviněných,
pak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, protože mají procesní charakter, což se týká i použitelnosti důkazu v
podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Citovaný dovolací důvod
totiž neumožňuje vytýkat porušení procesních ustanovení, ale výlučně jen
nesprávné hmotně právní posouzení skutku či jiných skutkových okolností.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a §
263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale
jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §
265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. řádu], které ovšem obvinění
neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
42. Pokud jde o důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu,
námitky obviněných vůči němu rovněž směřují výlučně do oblasti procesní a
nemají nic společné s hmotně právním posouzením věci. Obvinění totiž vytýkají
chybný závěr soudů nižších stupňů o použitelnosti uvedeného důkazu a ve
skutečnosti poukazují na nesprávný výklad ustanovení § 88 odst. 6 tr. řádu a
navazující porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. řádu. Takové námitky nelze podřadit pod citovaný (ani jiný) dovolací
důvod. Přitom obvinění v tomto ohledu neuplatňují žádné hmotně právní argumenty.
43. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že v nyní posuzované
věci byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu sice pořízen v
souvislosti s jinou trestní věcí obviněného Ing. V. K. , a to podle § 88 odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2011, kdy možnost nařízení odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu pro trestné činy podle § 256 a § 329 tr. zákoníku zde nebyla výslovně uvedena (pokud nešlo o trestný čin, k jehož
stíhání zavazovala vyhlášená mezinárodní smlouva). Podle § 88 odst. 1 tr. řádu,
ve znění účinném od 1. 1. 2012 (po novele provedené zákonem č. 459/2011 Sb.),
ovšem již bylo možné nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i
pro zmíněné trestné činy, které byly zařazeny do výčtu zde obsaženého. Ustanovení § 88 odst. 6 tr. řádu, podle něhož odposlech a záznam
telekomunikačního provozu je možné použít i v jiné trestní věci, než je ta, v
níž byl proveden, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin
uvedený v § 88 odst. 1 tr. řádu, nebylo zmíněnou novelou změněno. Jak správně
uvedl soud prvního stupně, záznam a odposlech telekomunikačního provozu je v
dané věci procesně použitelný s odkazem na usnesení velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013
(publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), které je ve shodě i s nálezem
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (publikovaný pod č. 76
ve svazku 73 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podle citovaných
rozhodnutí nemá vliv na zákonnost pořízení a použití odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu změna zákonné úpravy v průběhu trestního řízení,
neboť zákonnost se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době
jejich opatření a provádění. Odvolací soud pak uvedl, že orgány činné v
trestním řízení při povolení a provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu postupovaly v souladu s ustanovením § 88 tr. řádu. Příkazy soudce,
kterými byly odposlechy a záznamy povoleny, splňují formální náležitosti a jsou
rovněž dostatečně odůvodněny. Nejvyšší soud si je vědom zásady, že v trestním
řízení se posuzuje zákonnost úkonů podle procesního předpisu (trestního řádu)
účinného v době, kdy byl úkon proveden. Avšak z toho, jak je v ustanovení § 88
tr. řádu upraven odposlech a záznam telekomunikačního provozu, je zřejmé, že je
nutno rozlišovat na jedné straně jeho nařízení a provádění (§ 88 odst. 1, 2 tr. řádu) a na druhé straně použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu
(§ 88 odst. 6 tr. řádu). Tato stadia jsou zpravidla oddělena i určitým časovým
odstupem, v jehož průběhu může dojít ke změně zákonných podmínek, za jejichž
splnění přichází v úvahu odposlech a záznam telekomunikačního provozu. V
takovém případě se zákonnost posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného
v době jejich opatření a provádění. Jde-li o jejich použití, soud se řídí
úpravou účinnou v době tohoto použití, tedy podle doby, kdy je odposlechem a
záznamem telekomunikačního provozu prováděn důkaz v hlavním líčení (resp. veřejném zasedání) a kdy rozhoduje soud.
44. Pokud dále obviněný MUDr. Z. K. ve svém dovolání argumentoval
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011, tak toto
bylo překonáno právě výše citovaným usnesením velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikovaným pod
č. 13/2014 Sb. rozh. tr., jímž byla sjednocena judikatura v uvedené otázce a
překonán názor zaujatý v uvedeném dřívějším usnesení. Stejně tak zde nemá
význam tvrzení obviněného, podle něhož odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu v jeho věci byly provedeny ve stejné době, na základě stejného
rozhodnutí soudu a za stejných skutkových i právních okolností jako v trestní
věci plk. JUDr. M. P. a spol., v níž je jako procesně nepoužitelné odmítly
soudy všech stupňů včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp.
zn. 6 Tdo 635/2013. Ve zmíněné jiné trestní věci jde totiž o zcela odlišný
případ, přičemž Nejvyšší soud se tam vůbec nezabýval procesní použitelností
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z věcného hlediska, ale pouze
konstatoval, že taková námitka nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu uplatněný nejvyšším státním zástupcem v dovolání ani pod
žádný jiný z dovolacích důvodů.
45. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného MUDr.
Z. K. , jejímž prostřednictvím vytkl porušení zásady „in dubio pro reo“, tj.
postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o
institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedené zásady
není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
46. Navíc, pokud jde o dovolací námitky obviněných směřující proti
skutkovým zjištěním, jsou obsahově zcela shodné s těmi, které obvinění
uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí
jejich obhajoby v hlavním líčení i základem jejich odvolací argumentace v
odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně. To se týká jak tvrzení
obviněného MUDr. Z. K. , podle něhož se odvolací soud měl zabývat působením
místních vlivů na rozhodovací činnost soudu, tak i výhrady obviněného Ing. V.
K. stran toho, že doba jeho činu je vymezena od 8. 2. 2010 do 26. 4. 2010, ale
odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou až ze dne 27. a 28. 4.
2010, tj. mimo časové pásmo, kdy mělo dojít ke spáchání trestné činnosti. S
těmito, jakož i ostatními námitkami a s důkazním návrhem obviněného MUDr. Z.
K. se pak vypořádal odvolací soud a Nejvyšší soud nepovažuje za nutné znovu
opakovat jeho argumenty.
47. Ani námitky obou obviněných, jimiž poukázali na existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy,
neodpovídají hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu
Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného
ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh.
tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15
Tdo 574/2006, publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
48. Pokud obviněný MUDr. Z. K. argumentoval ve svém dovolání tím, že
se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, Nejvyšší soud
se ztotožňuje s tvrzením odvolacího soudu (viz s. 8 odůvodnění jeho usnesení),
který odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS
31/12, podle něhož i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek jeho velkého
senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garcia Ruiz proti Španělsku) zastává
stanovisko, že závazek adresovaný soudům, který vyplývá z ustanovení čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nemůže být chápán
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při
zamítnutí odvolání může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
V. Závěrečné shrnutí
49. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud vadným jak
napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o vině a trestech pod bodem I. Proto na podkladě
částečně důvodných dovolání obviněných Ing. V. K. a MUDr. Z. K. po
přezkumném dovolacím řízení podle § 265k odst. 1 tr. řádu zčásti zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu ve Znojmě ve výrocích o vině a trestech pod bodem I. Jde o
celou odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu
týkající se obou obviněných, přičemž nedotčena zůstala ta část rozhodnutí soudů
obou stupňů, která se vztahuje k původně rovněž obviněnému Mgr. P. K.
Nejvyšší soud zrušil též všechna obsahově navazující rozhodnutí podle § 265k
odst. 2 tr. řádu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Jelikož zjištěná pochybení měla svůj původ již v rozsudku Okresního
soudu ve Znojmě, přikázal Nejvyšší soud nové projednání a rozhodnutí věci
tomuto soudu.
50. Okresní soud ve Znojmě tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná
trestní věc obviněných Ing. V. K. a obviněného MUDr. Z. K. a náležitě se
ve výše uvedeném smyslu vypořádá s právním posouzením obou skutků původně
obsažených pod body I./1. a I./2. ve výroku o vině ve zrušeném rozsudku soudu
prvního stupně. Přitom je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího
soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu) ohledně předpokladů k naplnění zákonných znaků
skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) a b) tr. zákoníku, resp. návodu k němu.
51. Protože vady napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu
předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně zjištěné Nejvyšším soudem na
podkladě dovolání obviněných Ing. V. K. a MUDr. Z. K. nebylo možno
odstranit v případném veřejném zasedání Nejvyššího soudu, rozhodl dovolací soud
o podaných dovoláních podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu