5 Tdo 427/2025

5 Tdo 427/2025-1122

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný Martin Sasyn, trvale bytem Horní 1438/80, Ostrava-Hrabůvka, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 5 To 278/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 112/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Martina Sasyna odmítá.

1. Obviněný Martin Sasyn byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 14 T 112/2021, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 21 014,65 Kč a 4,78 USD na účtu č. XY, vedeného u Raiffeisenbank, a. s., které byly zajištěny podle § 79g odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky, Městské ředitelství Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 11. 10. 2021, č. j. KRPT-227881-95/TČ-2020-070781. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., v konkursu, částku 128 737,55 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost PARADOX STEEL, s. r. o., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Martin Sasyn odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 5 To 278/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 21 014,65 Kč a 4,78 USD na účtu č. XY, vedeného u Raiffeisenbank, a. s., zajištěných podle § 79g odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky, Městské ředitelství Ostrava, oddělením hospodářské kriminality, ze dne 11. 10. 2021, č. j. KRPT-227881-95/TČ-2020-070781. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. David Papoušek, Ph.D., insolvenční správce společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., jemuž § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník), a § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), ukládaly povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, ačkoliv si byl vědom, že dne 7. 9. 2018 na základě insolvenčního návrhu věřitele obchodní společnosti Vario Estate, a. s., bylo zahájeno insolvenční řízení u dlužníka PARADOX STEEL s. r. o., a následně usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2018, č. j. KSOS 37 INS 14611/2018-A24, byl ustanoven insolvenční správce Ing. David Papoušek, Ph.D., i skutečnosti, že majetek společnosti nepostačuje k úhradě všech závazků společnosti, v rozporu se zásadou poměrného uspokojení všech věřitelů obchodní společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., v době od 7. 9. 2018 do 16. 11. 2018 vybral z jejího bankovního účtu č. XY částku celkem 890 000 Kč, přičemž ve prospěch této společnosti použil pouze 66 974 Kč a částku 56 358 Kč následně předal po opakovaných výzvách insolvenčnímu správci, přičemž částku 766 668 Kč si ponechal na úhradu své pohledávky vzniklé z titulu řádně účetně neevidovaných hotovostních půjček ve výši celkem 2 809 702,29 Kč do hotovostní pokladny společnosti, ačkoliv si byl vědom toho, že společnost PARADOX STEEL, s. r. o., má závazky vůči věřitelům vyjmenovaným v rozsudku odvolacího soudu, které včetně jeho vlastní pohledávky z titulu půjčky činily 26 678 100,55 Kč, přičemž při dodržení zásad poměrného uspokojení všech věřitelů by na jeho pohledávky z titulu neevidovaných hotovostních půjček připadla částka 21 416,80 Kč. Tím, že si ponechal celou částku, zvýhodnil sebe jako věřitele a na majetku ostatních věřitelů způsobil škodu 745 251,20 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Martin Sasyn prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy hodnotily provedené důkazy svévolně, rozhodná skutková zjištění jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, případně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, případně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vytkl odvolacímu soudu, že neshledal žádné procesní vady, které zapříčinily nedostatečné objasnění věci, případně porušení jeho práva na obhajobu. Namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a za chybný označil i výrok o náhradě škody. Obviněný ve svém dovolání nejprve citoval své vyjádření, které zaslal odvolacímu soudu poté, co byl upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace jednání, které mu bylo kladeno za vinu. V něm uvedl, že se nemůže jednat o přečin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, neboť výběr finančních prostředků z bankovního účtu použil na vyrovnání pokladny a úhradu mezd zaměstnancům. Namítal, že insolvenční správce dne 1. 2. 2019 vnikl do areálu společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., aniž o tom obviněný věděl. V důsledku toho neměl přístup do areálu ani k dokumentům společnosti. Jednání insolvenčního správce představovalo podle dovolatele porušení jeho povinností, což konstatoval i soud v insolvenčním řízení pod č. j. KSOS 37 INS 14611/2018, 2 VSOL 24/2020-B193.

6. Obviněný zdůraznil, že se u insolvenčního soudu domáhal uložení povinnosti insolvenčnímu správci k součinnosti, následně se s insolvenčním správcem sešel v areálu společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., insolvenční správce se zavázal navrhnout způsob předání účetnictví společnosti, avšak tento závazek nesplnil a účetnictví nepředal. Insolvenční soud pak udělil insolvenčnímu správci souhlas s částečnou rekonstrukcí pokladny a insolvenční správce následně ve své zprávě uvedl, že stav pokladny po rekonstrukci činí částku 2 119 574 Kč. Jelikož obviněný takovou částku nikdy v pokladně neměl, požádal insolvenčního správce o předložení rekonstrukce pokladny, aby mohl provést její kontrolu, avšak insolvenční správce mu sdělil, že detailní informace mu neposkytne. Ani Policii České republiky, která se zabývala trestním oznámením obviněného, účetnictví v listinné podobě insolvenční správce nepředložil, takže vycházela pouze z účetní závěrky zpracované P. F. Server, na němž bylo účetnictví společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., uloženo v elektronické podobě, insolvenční správce policejnímu orgánu předal, avšak bez jakýchkoliv dat. Obviněný dovodil, že insolvenční správce mohl server úmyslně poškodit. Insolvenční správce tak podle názoru obviněného mařil součinnost s ním jakožto jednatelem dlužníka a mohl se svým jednáním dopustit trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. Obviněný ve svém vyjádření proto navrhl, aby odvolací soud vyzval insolvenčního správce k předložení účetnictví, příjmových a výdajových dokladů, aby bylo objektivně zjištěno, na co byly finanční prostředky použity.

7. Podle názoru obviněného soudy při svém rozhodování nezohlednily přístup insolvenčního správce, který obviněnému bránil v přístupu k účetnictví a nechal v kanálu objektu šanon s účetními doklady týkajícími se stavu pokladny. Přitom pokud by sám obviněný tento šanon nenašel, soud by dospěl k závěru, že svým jednáním způsobil škodu ve výši 2 063 216 Kč, což by naplňovalo skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V takovém případě by obviněnému mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Jelikož byl šanon nalezen a znalecky zkoumán, byla výše škody razantně snížena a obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Soud však nepřihlédl ke všem podstatným skutečnostem a nehodnotil důkazy v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Pokud by tak učinil, musel by obviněného vzhledem k jednání insolvenčního správce podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby.

8. Obviněný dále namítl, že se z dvouinstančního řízení de facto stalo řízení jednoinstanční, neboť při své obhajobě před soudem prvního stupně zvolil způsob obhajoby ve vztahu ke skutečnostem, které byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako věcně nesprávné. Sám odvolací soud přisvědčil obviněnému, že neměl v úmyslu finanční prostředky zpronevěřit. Obviněný byl až v samotném závěru upozorněn na změnu právní kvalifikace, kterou soud dovodil na základě jiných skutečností, které mu předtím nebyly vytýkány. Navíc je podle názoru obviněného otázkou, zda byla při změně právní kvalifikace vůbec zachována totožnost skutku.

9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

11. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné námitky, které by byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

12. Pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba konkrétně vymezit, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy. To obviněný ve svém dovolání nenaplnil, neboť pouze shrnul průběh řízení, zopakoval své vyjádření k možné změně právní kvalifikace, a vyslovil názor, že soudy nezohlednily přístup insolvenčního správce, který mu měl bránit v přístupu k účetnictví společnosti a měl nechat v kanálu šanon s účetními doklady týkajícími se stavu pokladny. Obviněný rovněž v obecné rovině namítal, že soudy hodnotily provedené důkazy svévolně, avšak bez bližší specifikace důkazů a uvedení, v čem konkrétně měly být svévolně hodnoceny. Dovolatel také jen zcela obecně namítal porušení zásady „in dubio pro reo“. Na základě takto obecně formulovaných námitek nelze dovodit extrémní rozpor mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními. Podle názoru státního zástupce lze shrnout, že obviněný pouze nebyl spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, v tom však nelze shledávat zjevný rozpor ve výše uvedeném smyslu.

13. Obviněný ve svém dovolání rovněž neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit důvodnost druhé či třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neuplatnil žádnou konkrétní námitku o procesní nepoužitelnosti některého z důkazů, ani neargumentoval ve smyslu tzv. opomenutých důkazů.

14. Státní zástupce rovněž uvedl, že obviněný neuplatnil ani námitky v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ve svém dovolání nepředložil žádnou hmotněprávní argumentaci.

15. Za relevantní nepovažoval státní zástupce ani námitky obviněného vůči postupu odvolacího soudu v souvislosti se změnou právní kvalifikace. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tzv. překvapivým rozhodnutím, které by nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Obviněný byl na možnou změnu ve vztahu ke zvažovanému trestnému činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku včas upozorněn a soud mu umožnil účinnou realizaci práva na obhajobu. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy tak nedošlo.

16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

19. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných vad rozhodnutí, které spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

21. Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho obou alternativách je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.

b) K námitkám obviněného

22. Svévolné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů spatřoval obviněný především v tom, že nevzaly v potaz postup insolvenčního správce, nepřihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Obviněný přitom na námitkách proti postupu insolvenčního správce, který považoval za trestněprávně relevantní jednání, své dovolání z převážné části založil. Svými námitkami de facto zpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu, avšak nespecifikoval, z jakého důvodu došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“ ani v čem spatřuje rozpor (natož rozpor zjevný) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a tedy proč byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Odkaz na tento dovolací důvod je tak pouze formální a pouhé námitky uplatněné k postupu insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Především argumentace, v níž obviněný poukazuje na možnou trestnou činnost insolvenčního správce, je zcela mimo rámec dovolacího přezkumu, neboť Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat vinu jiné osoby než dovolatele.

23. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud není ani povinen, ani oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Do jejich skutkových zjištění může v intencích § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zasáhnout pouze tehdy, pokud jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. O zjevný rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Přitom bylo v řízení z rekonstrukce pokladní knihy prokázáno, že obviněný vybral částku z pokladny a tyto peněžní prostředky si ponechal na úhradu své pohledávky vůči obchodní společnosti PARADOX STEEL, s. r. o. Odvolací soud pak v bodech 11.

až 18. své úvahy vyložil a vysvětlil, jak dospěl k závěru o vině obviněného přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Jak rovněž správně vyložil odvolací soud, totožnost skutku byla zachována i při změně právní kvalifikace, neboť platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň částečně totožnost jednání nebo totožnost následku. Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda.

Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání nebo následku. V posuzovaném případě byla zachována částečně totožnost jednání obviněného, který vybral finanční prostředky obchodní společnosti PARADOX STEEL, s. r. o., z bankovního účtu, i následek spočívající ve zmenšení majetku této společnosti.

24. V tomto směru je třeba připomenout, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný vznesl námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, nelze tuto navíc zcela nedůvodnou námitku pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

25. Zcela nepřiléhavá je i námitka obviněného ohledně porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Takovou námitku nelze formálně podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a v dovolacím řízení ji tak lze přezkoumávat pouze za předpokladu, že by měla závažný dopad na porušení pravidel spravedlivého procesu. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo, neboť byla zachována totožnost skutku, jak již bylo vyloženo výše, a odvolací soud rozhodoval o stejném skutku jako soud prvního stupně, přičemž obviněný využil možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Změnu právní kvalifikace před odvolacím soudem nelze považovat za porušení zásady dvojinstančnosti řízení, ostatně i trestní řád umožňuje dokonce i zpřísnění právní kvalifikace odvolacím soudem, pokud je odvolání podáno v neprospěch obviněného státním zástupcem (srov. § 259 odst. 4 tr. ř.).

26. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku, pokud má poučení praktický význam pro jeho obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03). Odvolací soud této povinnosti dostál, neboť provedl tři veřejná zasedání, přičemž obviněného na možnou změnu právní kvalifikace na druhém z nich včas upozornil a následně mu doručil písemné upozornění včetně nové skutkové věty s odkazem na důkazy, z nichž tato skutková věta vychází, a poskytl mu možnost uplatnění práva na obhajobu, jak ostatně obviněný sám uvedl ve svém dovolání. V takové situaci nelze shledat porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

27. Žádná argumentace uplatněná obviněným pak nebyla způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání žádné námitky pod tento dovolací důvod nepodřadil. Zcela formálně byl pak uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolání obviněného nebylo zamítnuto ani odmítnuto, ale odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl, což bylo právě předmětem dovolacích námitek obviněného.

V. Závěrečné shrnutí

28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněného proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 6. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu