U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2013 o dovolání obviněného Ing. I. D., obviněného M. H., obviněného JUDr. P. J., a obviněného R. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, o dovolání obviněného Ing. J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, a o dovolání obviněného R. L., a obviněného M. M. (dříve I. L.), proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. I. D., M. H., JUDr. P. J., R. L., Ing. J. L. a M. M. (dříve I. L.) o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, byl v případě obviněných R. L. a J. L. podle § 37a trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) zrušen z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, výrok o vině pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, pod bodem I./B), celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a nově bylo rozhodnuto tak, že obvinění R. L., JUDr. P. J., I. L. (nyní M. M. ), Ing.
I. D., M. H., Ing. J. L. byli uznáni vinnými, a to obviněný R. L. v bodě 1. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb., v bodech 3., 4. a), b), c) trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodech 5., 6. a), b) trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr.
zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., v bodě 7. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., v bodech 8., 9., 11. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., v bodě 10. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v bodě 12. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., v bodech 13., 14.
trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný JUDr. P. J. v bodě 1. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb., v bodě 8. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., obviněný I. L. (nyní M.
M.) v bodě 14. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný Ing.
I. D. v bodě 7. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., v bodech 8., 9., 11. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., obviněný M. H. v bodě 7. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v bodech 8., 9. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., obviněný Ing. J. L. v bodě 4. b), c) pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákona, ve znění zák. č. 152/1995 Sb., v bodě 6. a), b) pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni, a to obviněný R. L. za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný JUDr. P. J. byl podle § 255 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 roků.
Obviněný I. L. (nyní M. M.) byl odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Obvinění Ing. I. D. a M. H., oba obvinění, každý jednotlivě podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 roků. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Ing. I. D. uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Obviněný Ing. J. L. byl za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. J. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni povinností zaplatit poškozeným na náhradě škody obviněný R. L. poškozenému Pivovar ZUBR, a. s., Přerov, Komenského 35, IČ 47676906, škodu ve výši 16.200.000,- Kč, obviněný R. L. poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 64.905.504,30 Kč, obvinění R. L. a I. L. (nyní M. M.) společně a nerozdílně poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 390.482.604,- Kč, obvinění R. L., Ing.
I. D. a M. H. společně a nerozdílně poškozenému ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 1.234.000.000,- Kč, obvinění R. L., Ing.
I. D., M. H. a JUDr. P. J. společně a nerozdílně poškozenému ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 37.700.000,- Kč, obvinění R. L. a Ing.
I. D. společně a nerozdílně poškozenému ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 5.000.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Českomoravské sladovny, a. s., a Československá obchodní banka, a. s., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČETRANS, a. s., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok napadeného rozsudku obsahuje kromě odsuzující i zprošťující část ohledně jednotlivých obviněných.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání státního zástupce a obviněných R. L., JUDr. P. J., I. L., Ing. J. L., Ing.
I. D., M. H. a poškozených ČETRANS, a. s., ICOM, a. s., Pivovar ZUBR, a. s., a Českomoravské sladovny, a. s., proti uvedenému rozsudku, rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, z podnětu odvolání obviněného R. L., státního zástupce a poškozených společností ICOM, a. s., v konkurzu, ČETRANS, a. s., a Pivovar ZUBR, a.
s., částečně zrušil ohledně jmenovaného obviněného, a to ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. [body 5., 6. a), b)], trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 7.), ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 10.) a ve výroku o vině trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.), v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr.
ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. (body 7., 8., 9., 11.), poškozeného Pivovar ZUBR, a. s. (bod 10.), poškozené ICOM, a. s., v konkurzu (bod 13., 14.), podle § 229 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené společnosti Českomoravské sladovny, a. s. (bod 5.) a podle § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného I. L. (nyní M. M.), státního zástupce a poškozené společnosti ICOM, a. s., v konkurzu, částečně zrušen ohledně jmenovaného obviněného, a to ve výroku o vině pomocí k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 3 tr.
zák. (bod 14.), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ICOM, a. s., v konkurzu. Podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného Ing.
I. D. a poškozené společnosti ČETRANS, a. s., částečně zrušen ohledně jmenovaného, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 7.), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. (body 7., 8., 9., 11.), a ve výroku podle § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. H. a poškozené společnosti ČETRANS, a. s., částečně zrušen ohledně jmenovaného obviněného, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 7.), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené ČETRANS, a. s. (body 7., 8., 9.), a ve výroku podle § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř.
byl napadený
rozsudek z podnětu odvolání obviněného JUDr. P. J. a poškozené společnosti ČETRANS, a. s., částečně zrušen ohledně jmenovaného, a to ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. (bod 8.). Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného Ing. J. L. a státního zástupce částečně zrušen, a to ohledně jmenovaného ve výroku o vině pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. [bod 6. a), b)] a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že pod bodem 5. a 6. a), b) obviněného R. L. uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 6. a), b) obviněného Ing. J. L. uznal vinným pomocí k
přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 254 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 7. obviněné R. L., Ing. I. D., M. H. uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni obviněný R. L. za tento zločin a přečin a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb. (bod 1.), trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. [body 3., 4. a), b), c)], pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb. (body 8., 9., 11.), pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod 12.), a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (bod 13.), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.
7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podle § 128 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák., ke společnému souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 9 a ? (devíti a půl) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 10 roků.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Ing.
I. D. byl za tento zločin a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č.
19/1997 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn (body 8., 9., 11.), podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 8 (osmi) roků.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, což představuje 100 denních sazeb po 5.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný M. H. byl za tento zločin a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 19/1997 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn (body 8., 9.), podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 8 roků. Obviněný Ing. J. L. byl za tuto pomoc k přečinu a pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákona, ve znění zák. č. 152/1995 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn [bod 4. b), c)], a dále za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zákona, kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr.
zák. a § 37a tr. zák., ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a ? (pěti a půl) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.
zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 6 roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák.
byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. J. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému JUDr. P. J. byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 255 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 a ? (dva a půl) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit poškozeným
na náhradě škody takto: obviněný R. L. poškozené ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, částku ve výši 64.905.504,30 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky 64.905.504,30 Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 9. 4. 2009 a od 9. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 13.), obvinění R. L. a Ing.
I. D. společně a nerozdílně poškozené ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 1.239.000.000,- Kč s příslušenstvím ve formě úroků z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky ve výši 1.239.000.000,- Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % p. a. od 10. 9. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (body 7., 9., 11.), obvinění R. L., Ing.
I. D. a JUDr. P. J. společně a nerozdílně poškozené ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 37.700.000,- Kč s příslušenstvím ve formě úroků z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky ve výši 37.700.000,- Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % p. a. od 10.
9. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 8.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČETRANS, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ČETRANS, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněnému M.
H. (body 7., 8., 9.) na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Českomoravské sladovny, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská č. 65, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného R. L.
ve zrušené části ohledně trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 10.) vrácena soudu I. stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněných R. L. a I. L. ve zrušené části ohledně trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a pomoci k trestnému činu porušování
povinností při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.) vrácena soudu I. stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněných JUDr. P. J. (bod 9.), R. L. (bod 13.), a správce konkurzní podstaty úpadce Českomoravské sladovny, a. s., se sídlem Zábřeh, Havlíčkova 23, jako nedůvodná zamítnuta.
Vrchní soud v Olomouci projednal rovněž odvolání Ing. J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, a rozhodl samostatným rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, z podnětu odvolání obviněného Ing. J. L. částečně zrušil, a to ohledně jmenovaného ve výroku o vině pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 tr.
zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. [bod 6. a), b)], a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. J. L. uznal vinným v bodě 6. a), b) pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 254 odst. 2 tr. zákoníku. Za tuto pomoc k přečinu a pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn [bod 4.
b), c)], a dále za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, byl Ing. J. L. odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák., ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a ? (pěti a půl) roku.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 roků.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. J. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Brně jako soud nalézací v téže věci rozhodl dalším rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, tak, že v případě obviněného R. L. byl podle § 37a tr. zák. zrušen z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, výrok o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 13., celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a nově rozhodl tak, že obviněného R. L. uznal vinným pod body 13. a 14. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a obviněného M. M. (dříve I. L.) pod bodem 14. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
Obviněný R. L. byl za tuto trestnou činnost a za - sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a
- sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, - sbíhající se trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 91/1994 Sb. (bod 1.), ve znění zákona č. 152/1995 Sb. [bod 3., 4. a), b), c)], přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku [bod 5., 6.
a), b)], zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 7.), pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 19/1997 Sb. (bod 8., 9., 11.), pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod 12.), kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.
10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.
1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. M. (dříve I. L.) byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněným stanovena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody takto: obviněný R. L. poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 64.905.504,30 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky 64.905.504,30 Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1.
1. 2009 do 9. 4. 2009 a od 9. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 13.), obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.) společně a nerozdílně poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 390.482.604,- Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ode dne 5.
3. 2008 do zaplacení z částky 390.482.604,- Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 9. 4. 2009 a od 9. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 14.).
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněných R. L. a M. M. (dříve I. L.), rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, částečně zrušen, a to v celém výroku o trestu ohledně obviněného M. M. a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně obou obviněných ve vztahu k poškozenému ICOM, a. s., v konkursu se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M . M. (dříve I. L.) byl za pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.), ohledně níž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený ICOM, a. s., v konkursu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ: 49454676, zastoupený správcem konkursní podstaty Mgr. Milanem Chytilem, AK Brno, Česká 12, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, podali dovolání obviněný Ing. I. D. a M. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Aleny Kasalové, JUDr. P. J. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Ševčíka a R. L. prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, si podal dovolání obviněný Ing. J. L. prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, si podali dovolání obviněný R. L. a M. M. (dříve I. L.) prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněných doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud prvně rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 462/2012, ve věci dovolání obviněného Ing. J. L., tak, že podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012 a 5 Tdo 462/2012 s tím, že obě věci budou vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že oba rozsudky Vrchního soudu v Olomouci (tj. jak rozsudek ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, tak i rozsudek ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011), jsou rozhodnutími o odvolání spoluobviněných a směřují proti stejnému rozsudku nalézacího soudu, který konal společné řízení proti všem obviněným. Je proto nesporné, že trestní věc obviněného Ing. J. L. úzce souvisí s trestní věcí dalších čtyř obviněných, navíc trestné činnosti se zčásti měl dopustit v součinnosti s obviněným R. L. Z tohoto důvodu byl dán zájem na vedení společného řízení o dovoláních všech obviněných, neboť napadené rozsudky odvolacího soudu navazují na jediný rozsudek soudu prvního stupně a existuje obsahová spojitost ve spisových podkladech ohledně všech jmenovaných obviněných. Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam o spojení obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012.
Poté Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 463/2012, v řízení o dovoláních, která podali obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.), tak, že podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012 a sp. zn. 5 Tdo 463/2012, s tím, že tyto věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2011. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, a ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, proti nimž směřují dovolání jak obviněných R. L. a M. M., tak i obviněných Ing.
I. D., M. H., JUDr. P. J. a R. L., jsou rozhodnutími o odvoláních spoluobviněných podaných proti rozsudkům soudu prvního stupně vydaným v téže trestní věci ve společném řízení proti všem obviněným. Je proto nesporné, že trestní věc obviněných R. L. a M. M. souvisí s trestní věcí dalších obviněných, resp. původně šlo u soudu prvního stupně o stejnou trestní věc (a to včetně obviněného Ing. J. L., který podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, a jehož věc týkající se jeho dovolání byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 462/2012, rovněž spojena s věcí vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012). Za uvedeného stavu tak byl i v této věci důvodný zájem na vedení společného řízení o dovoláních všech obviněných včetně dovolání obviněných R. L. a M. M., neboť rozsudky odvolacího soudu napadené dovoláními obviněných navazují na rozsudky soudu prvního stupně vydané ve stejné trestní věci a existuje zde i obsahová spojitost ve spisových podkladech ohledně všech jmenovaných obviněných. Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 23 odst. 3 tr.
ř. per analogiam o spojení obou věcí týkajících se dovolání všech obviněných ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že tyto věci budou v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012.
Obvinění Ing.
I. D. a M. H., kteří si podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, prostřednictvím svého obhájce v podrobnostech k bodu 7. výroku rozsudku odvolacího soudu uvedli, že poté, co rozhodl nalézací soud, nabyl účinnosti trestní zákoník, upravující v ustanovení § 30 odst. 1, 2 jako okolnost vylučující protiprávnost, svolení poškozeného. Na skutečnost, že s činy obviněných vyslovilo souhlas představenstvo obchodní společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a.
s., obvinění upozornili odvolací soud v dodatku k odvolání ze dne 23. 6. 2010, v němž dále poukázali na zápis o zasedání představenstva dne 20. 3. 1999 a požádali odvolací soud, aby k důkazu opatřil další zápisy o jednání představenstva, čemuž však odvolací soud nevyhověl a svůj postup odůvodnil na str. 66-67 svého rozsudku. Dovolatelé považují postup odvolacího soudu za opomenutí neopomenutelného důkazu a projev libovůle soudu při hodnocení důkazů (srov. ÚS 733/01, III. ÚS 376/03 a III. ÚS 177/04).
Souhlas vyslovený statutárním orgánem společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., je podle dovolatelů nepochybně svolením ve smyslu § 30 tr. zákoníku vylučujícím protiprávnost spáchaného činu, a to nezávisle na tom, jak bude soud hodnotit jeho platnost a účinnost.
Soudy obou stupňů také podle dovolatelů pochybily při posuzování, zda jednání obviněných vykazuje další znaky skutkové podstaty trestného činu. Ze skutkové věty výroku odvolacího soudu je zřejmé, že peněžní částka uvedená na pokladních dokladech nebyla společností ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., přijata ani vyplacena. Způsobem vzniku škody na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tedy logicky nebyla výplata peněz z majetku této společnosti. Skutková věta neobsahuje žádný konkrétní údaj vypovídající o úmyslu dovolatelů majetek společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a.
s., takovým způsobem poškodit. Akcie emitované obchodní společností, resp. práva spojená s vlastnictvím těchto akcií jsou podle § 6 odst. 1 obchodního zákoníku majetkem akcionářů, nikoliv emitenta akcií. To platí i pro zatímní listy, v nichž je inkorporováno právo vyplývající z akcií, které zatímní list nahrazuje. Předáním zatímních listů vydaných akciovou společností nedochází k žádné změně na majetku akciové společnosti. Je tedy vyloučeno, aby předáním zatímního listu vystaveného akciovou společností vznikla na majetku této společnosti škoda.
Je současně vyloučeno, aby byl převzetím zatímního listu upisovatelem akcií tento upisovatel neoprávněně obohacen ke škodě akciové společnosti, jejíž akcie upsal a úpisem převzal závazek zaplatit emisní kurs akcií. Z upsání akcií vznikne akciové společnosti pohledávka vůči upisovateli jejích akcií. Ta je součástí jejího majetku. Akciová společnost může být poškozena nezaplacením této pohledávky, nikoliv jejím založením upsáním akcií či vystavením zatímního listu. Takovou škodu by pak bylo možno přičítat jednak omisivnímu jednání majitele zatímního listu, jednak omisivnímu jednání osoby povinné jménem emitenta akcií vymáhat vklad.
Pan P. V. není za způsobení škody svým omisivním jednáním trestně stíhán a dovolatelé nebyli obžalováni a soudem uznáni vinnými z účasti na takovém jednání P. V., ani pro vlastní omisivní jednání spočívající v nevymáhání závazku P.
V. Ve skutkové větě chybí konkrétní údaje o jejich úmyslu takovým způsobem poškodit obchodní společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je charakterizována omylem v kauzálním vztahu s obohacením a škodou. Jestliže měla být poškozenou právnickou osobou obchodní společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., má podstatný význam zjištění, která fyzická osoba jednající v rámci činnosti této právnické osoby a v jakém postavení by musela být uvedena v omyl nebo jednat v omylu, aby byl trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby. Ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu chybí údaje o tom, zda dovolatelé vystavili pokladní doklady s vědomím, že jsou v nich uvedeny nepravdivé údaje. Jestliže by dovolatelé jednali jménem poškozené ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., pokud se nemýlili, nemýlila se ani společnost, jejímž jménem jednali navenek.
Pokud učinili dovolatelé úkony, ke kterým byli zásadně oprávněni, potom ani za situace, že poškozená společnost nezískala do svého majetku peníze uvedené na příjmovém pokladním dokladu a utrpěla tím škodu, nemůže se jednat o podvod ve vztahu k akciové společnosti, jejímž jménem by obvinění jednali. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda vystavením pokladních dokladů uváděli v omyl jiné zaměstnance či funkcionáře akciové společnosti, neboť v dané věci nejednali jménem společnosti, ani v jejím zastoupení, a tudíž nemohli činit a ani nečinili v omylu žádnou majetkovou dispozici.
Členové představenstva měli povinnost vykonávat své funkce s náležitou péčí. Z jejich postavení lze dovodit jejich povinnost činit úkony potřebné ke splacení vkladu P. V. a povinnost upozornit představenstvo na skutečnost, že P. V. svůj závazek splatit vklad nesplnil. Dovolatelé nejednali s vědomím, že P. V. svůj závazek nesplnil. Neinformování představenstva o nesplacení vkladu P. V. by nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu ani v případě, že by o hrozící škodě a její příčině dovolatelé věděli, když v době jejich činu skutková podstata trestného činu podvodu neobsahovala znak „zamlčí podstatné skutečnosti“.
Vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku nelze ustanovení § 209 tr. zákoníku na skutek dovolatelů aplikovat. Úkon pachatele spočívající ve vyhotovení dokladu obsahujícího nepravdivou informaci o určité skutečnosti k uvedení jiného v omyl ohledně této skutečnosti nepostačuje. Skutková věta nevypovídá nic o tom, co členové představenstva věděli o povinnosti P. V. zaplatit vklad, o tom, zda tuto povinnost splnil, z jakých pramenů tyto poznatky získali, především zda na základě dokladů, které měli vystavit dovolatelé.
Nelze tak učinit spolehlivý závěr o tom, zda byl naplněn znak „uvede někoho v omyl“.
K bodu 8. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé namítli, že pokud ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nabyla do svého majetku akcie za cenu 37.700.000,- Kč, které následně prodala za 47.700.000,- Kč, nelze dovodit, že by tím utrpěla ztrátu. Konečný efekt transakce ve formě zisku 10.000.000,- Kč pro ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., svědčí o tom, že uzavřenou smlouvou měl obviněný v úmyslu zajistit této společnosti zisk. Jednání popsané pod bodem 8 rozsudku nalézacího soudu nevykazuje znaky trestného činu podle § 255 tr. zák., jimiž jsou škoda na majetku jiného a úmysl takovou škodu způsobit.
K bodu 9. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé namítali, že vklad provedený do majetku společnosti ICOM holding, s. r. o., nebyl peněžní operací provedenou bez vědomí a proti vůli subjektu, jehož majetek byl vkládán. O vkladu rozhodlo představenstvo společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., kdy vkladem tato společnost získala práva tichého společníka, nedošlo tedy k nakládání s penězi v rozporu s účelem, pro který měly být užity. Poškozená společnost tak získala právo tichého společníka, o které se rozšířil její majetek, při hlavním líčení nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že majetková hodnota práva tichého společníka nebyla adekvátní výši vkladu, čímž je zpochybněn znak způsobení škody na majetku jiného. Nadto nebylo provedeno porovnání výše vkladu s hodnotou práv za něj nabytých se zjištěním ztráty na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Soud dovozuje, že motivem, jímž byl obviněný veden při uzavírání smlouvy o tichém společenství, byl prospěch obviněného z nabytí akcií emitovaných společností ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Z takové motivace nevyplývá, že to, co prospívá obviněnému, nemůže prospívat společnosti, jejímž jménem při uzavírání smlouvy jedná. Z výsledků důkazního řízení je zřejmé, že nesoulad mezi zájmem obviněných a obchodní společnosti a vědomí obviněných o jeho existenci nebyly prokázány.
K bodu 11. výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný Ing.
I. D. uvedl, že smlouvu ze dne 5. 9. 1997 uzavřel jako osoba oprávněná k jejímu uzavření. Poskytnutí peněžní zálohy odpovídá běžné hospodářské praxi a nelze je kvalifikovat jako užití peněz v rozporu s účelem podnikání. Nesplnění závazku ze smlouvy obstaravatelem nelze přičítat obviněnému. Půjčku 5 mil. Kč poskytla obviněnému společnost ICOM holding, s. r. o., nikoliv společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a proto přijetím této půjčky nemohl obviněný způsobit škodu na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a.
s., jak tvrdí soud. Ten navíc zjistil, že obviněný půjčené peníze vrátil. Nelze akcentovat, že uzavřením smlouvy ze dne 5. 9. 1997 společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., ze svého majetku vyplatila 5 mil. Kč a opomíjet skutečnost, že stejnou smlouvou do svého majetku získala pohledávku za společností ICOM holding, s. r. o. K prokázání škody na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., by bylo nutno doložit, že pohledávka této společnosti založená touto smlouvou měla hodnotu nižší nežli 5 mil.
Kč. Výsledky hlavního líčení tento předpoklad vzniku škody neprokazují.
V popisu skutků pod body 8., 9. a 11. chybí údaje odpovídající zákonné charakteristice porušení zákonem stanovené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek. Právní větou užitou v bodech 8., 9. a 11. výroku rozsudku nalézacího soudu je dovolatelům kladeno za vinu, že porušili povinnosti uvedené v ustanoveních § 73 a § 74 tehdy platného zákoníku práce, ačkoliv tyto povinnosti neměli. Obvinění byli členy statutárního orgánu obchodní společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., ne však jeho zaměstnanci.
Jako členové představenstva měli podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku účinného v době páchání stíhaných trestných činů nikoliv povinnost „vykonávat svoji působnost s péčí řádného hospodáře“, nýbrž byli „povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí“. Dispozice s majetkem popsané pod body 8., 9. a 11. výroku rozsudku vykonávali jako členové statutárního orgánu obchodní společnosti, nikoliv jako dispozice se svěřeným majetkem, nýbrž s cizím majetkem, který obhospodařovali (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1316/2006).
Trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 1997 obsahoval pouze metodickou směrnici pro zjišťování výše škody, je-li předmětem útoku věc. Skutkem popsaným pod bodem 8. výroku rozsudku nalézacího soudu byly vyvedeny z majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., cenné papíry, tedy nikoli věc. Ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry až po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998. Z ustanovení trestního zákona účinného v době skutku uvedeného pod bodem 8.
výroku rozsudku nelze dovodit jako měřítko pro kvantifikaci škody cenu, za kterou se v době a místě činu obvykle prodávaly, tedy jejich tržní cenu. Dosaženým výsledkem popsaných majetkových dispozic (rozdíl mezi cenou nákupní a prodejní) byl majetkový prospěch společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nikoliv ekonomická ztráta. Obvinění tak jednáním popsaným pod bodem 8 rozsudku nemohli porušit povinnost náležité péče o obhospodařovaný majetek. Ceny sjednané při převodu akcií odpovídaly tržní hodnotě převáděného majetku, kterou před uzavřením smluv zjišťovali obvinění ze znaleckého posudku či odborného vyjádření.
Ani majetková práva, která jsou součástí majetku obchodní společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. (srov. § 6 obchodního zákoníku), a jež jsou předmětem skutku uvedeného pod bodem 9. rozsudku nalézacího soudu, nejsou věcí a nelze při posuzování škody postupovat podle § 89 odst. 15 tr. zák., ve znění účinném v době skutku. Pro absenci důkazů o hodnotě předmětných majetkových práv nelze vzít za prokázané bez důvodných pochybností, že následkem činu pod bodem 9 byla škoda na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a.
s. Pohledávka v případě bodu 11. výroku rozsudku nalézacího soudu rovněž není věcí a při posuzování otázky, zda následkem činu byla škoda, nelze postupovat podle ustanovení § 89 odst. 15 tr. zák., ve znění účinném v době skutku. Pro absenci důkazů o hodnotě této pohledávky nelze vzít za prokázané bez důvodných pochybností, že následkem činu uvedeného pod bodem 11.
výroku
rozsudku byla škoda na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Nadto ve skutkové větě pod bodem 8 výroku rozsudku chybí údaj o tom, že nezaplacení kupní ceny akcií způsobili a zavinili obvinění, tedy že zavinění obviněných zahrnovalo i skutečnost, že PTD Invest, s. r. o., svůj závazek nesplní. Ve skutkové větě pod bodem 9. výroku rozsudku chybí údaje o tom, že převedení dlužnické společnosti ICOM holding, s. r. o., na zcela nekontaktní a nekompetentní osobu O. Z. provedli a zavinili obvinění, resp. že jejich zavinění zahrnovalo i skutečnost takového „převodu“. Ve skutkové větě pod bodem 11. výroku rozsudku chybí údaj o tom, že neprovedení služeb společností ICOM holding, s. r. o., a „převod“ této společnosti na O. Z. způsobil a zavinil obviněný Ing.
I. D., resp. že zavinění tohoto obviněného zahrnovalo i skutečnost, že společnost ICOM holding, s. r. o., sjednané služby neposkytne a bude „převedena“ na O. Z. Skutková věta odvolacího soudu neobsahuje žádné konkrétní údaje, které by vypovídaly o tom, že dovolatelé vystavili doklady s vědomím, že jsou v nich uvedeny nepravdivé údaje, o okolnostech, z nichž by bylo možno dovodit závěr o naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu „uvede někoho v omyl“, o úmyslu dovolatelů uvést někoho v omyl a poškodit tak majetek společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., či o okolnostech, z nichž by bylo možno dovodit, že úmysl těchto obviněných zahrnuje všechny skutečnosti, i subjektivní povahy, charakterizující čin těchto dalších osob jako trestný čin. Rozhodnutí soudu je neúplné a nepřezkoumatelné při popisu způsobu, kterým měli obvinění naplnit všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku.
Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu o vině obviněných je nezákonné, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu o trestech uložených Ing.
I. D. a M. H. a o povinnosti Ing.
I. D. nahradit škodu, kterou měl způsobit trestnými činy. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005-9836, ve výrocích o vině Ing.
I. D. a M. H. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb. (body 8., 9. a 11.), a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve výrocích o vině Ing.
I. D. a M. H. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve výrocích o trestech uložených Ing.
I. D. a M. H. a ve výrocích o povinnosti Ing.
I. D. nahradit poškozené ČETRANS, a. s., škodu, a další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc obviněných Ing.
I. D. a M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvinění dále požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005-9836, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, v části týkající se Ing.
I. D. a M. H. odložil.
Obviněný Ing. I. D. doplnil dne 15. 2. 2011 své dovolání o další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což odůvodnil následovně. Trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 21. 7. 1998, dovolateli bylo doručeno téhož dne. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 76/2010, byl vyhlášen dne 15. 10. 2010. Trestní stíhání dovolatele trvalo po dobu delší než 12 let. Takto dlouhá doba není podle obviněného přípustná, zvláště za situace, kdy sám obviněný se na nepřiměřeně dlouhém trvání doby svého trestního stíhání svým jednáním nijak nepřičinil. Nejvyšší soud ve věcech sp. zn. 4 Tz 1/2002 a sp. zn. 7 Tz 316/2001 dospěl k právnímu názoru, že trvání trestního řízení po dobu delší šesti let zakládá rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. To tím spíše, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho životě jistým excesem. Účelu trestu, jak jej definuje § 23 tr. zák., nelze v daném případě po době delší 12 let od spáchání trestné činnosti cele dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. Podle názoru dovolatele postupoval odvolací soud povrchně a nesprávně. Dovolatel byl před zahájením trestního stíhání osobou zcela bezúhonnou, nikdy proti němu nebylo vedeno žádné trestní stíhání, nikdy nebyl soudně trestán. To samé platí ohledně případného jiného jednání i pro celou dobu trestního stíhání. Jak Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva rozlišuje důvody průtahů řízení zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (srov. rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portigalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko), resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo pro stěžovatele v sázce (viz např. rozhodnutí ve věcech Frydlender vs. Francie, Becker vs. Německo, Bořánková vs. Česká republika aj.).
Na základě těchto skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, a přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný JUDr. P. J., který si také podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, prostřednictvím svého obhájce k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že žádným z jednání, kterým byl uznán vinným, nedošlo k naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to minimálně pro absenci subjektivní stránky tohoto deliktu. Skutková zjištění jednoznačně prokazují absenci úmyslu dopustit se pomoci k trestnému činu a pokud bylo jeho jednání posouzeno jako pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku, jde o jeho
nesprávné právní posouzení. Pokud se týká bodu 1. výroku rozsudku nalézacího soudu, poskytnutí půjčky, kupní smlouvy a dohody o vzájemném zápočtu byly uzavírány se zakladatelem společnosti, vždy pak na základě rozhodnutí společníka a jednatele zakladatele, tj. R. L. Předmětné smlouvy byly uzavírány v rozmezí 2 roků, kdy se v tomto období prolínají s dalšími mnoha projekty, které realizovali R. L. a Z. K., takže bylo velmi obtížné, ne-li zcela nemožné, pochopit kontext a smysl jednotlivých operací a dovodit jejich skutečný význam. V době uzavření kupní smlouvy o koupi akcií neexistoval žádný důvod ani žádná skutečnost, ze které by bylo možno zjistit, že kupované akcie nemají žádnou tržní hodnotu a že závěry učiněné ve znaleckých posudcích, jsou nesprávné. Obviněný byl v dobré víře, že kupované akcie mají znaleckým posudkem zjištěnou hodnotu. K převodu obchodního podílu ICOM holding, s. r. o., ve společnosti PTD invest, s. r. o., na O. Z. došlo bez vědomí a účasti obviněného. V případě bodu 8. výroku rozsudku jsou skutková zjištění stejná jako u bodu 1. shora s tím, že časové období mezi uzavřením obou kupních smluv činilo cca 12 měsíců. Podle názoru obviněného dokazování nepřineslo jednoznačný důkaz, který by prokazoval subjektivní stránku zmíněného deliktu. Byla negována zásada in dubio pro reo, neboť obviněný nemohl v dané době při realizaci jednotlivých dílčích úkonů konečný následek souhrnné operace předpokládat, ani s ním být srozuměn. Dovolatel odkázal na ustálenou judikaturu, a to na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1403/2005, kdy podle jeho názoru nelze dospět k závěru, že po právní stránce úmysl obviněného zahrnoval všechny skutečnosti týkající se činnosti hlavního pachatele. Odvolací soud nerespektoval při rozhodování o trestu stávající judikaturu o přiměřenosti trestu vzhledem k délce trestního řízení, když zejména s ohledem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 715/06 je i tuto námitku nutno posoudit jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný JUDr. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, č. j. 6 To 76/2010, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005-9836, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody nařízeného rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, č. j. 6 To 76/2010. Přípisem ze dne 24. 2. 2011 obviněný JUDr. J. sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, což potvrdil i jeho obhájce přípisem ze dne 3. 3. 2011.
Obviněný R. L., který si také podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Dovolatel konstatoval, že odvolací soud nepřihlédl s ohledem na účinnost nového tr. zákoníku k ustanovení § 30 tr. zákoníku, v jehož důsledku je nová právní úprava pro pachatele příznivější, tudíž postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 trestního zákoníku. Jednání, za nějž byl shledán vinným, lze postihnout a nápravy se domáhat cestou občanskoprávní žaloby. Pokud byl dán rovnou podnět k trestnímu stíhání, potom je na místě uplatnit námitku ultima ratio (např. I. ÚS 541/2010).
Konkrétně potom k bodu 4. c) výroku rozsudku nalézacího soudu poznamenal, že je zde jako poškozená společnost uvedena „Zemědělské stavby, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská 65, IČ: 494550140“, avšak prostou lustrací údajů zapsaných v obchodním rejstříku lze zjistit, že takováto právnická osoba neexistuje a nikdy neexistovala. Pod uvedeným IČ byla v obchodním rejstříku zapsána ICOM stavební, a. s. Tato společnost však nikdy neuzavřela v bodě 4. c) rozsudku popsanou smlouvu o prodeji cenných papírů se společností Trans Capital, a. s. Oba rozsudky jsou potom v tomto bodě zmatečné. Pokud byla soudem v tomto případě myšlena jako poškozená společnost Zemědělské stavby Jihlava, a. s., se sídlem Jihlava, Vrchlického 57, IČ: 49969137, potom skutek popsaný v bodě 4 c) je totožný se skutkem popsaným v bodě I. B. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, kterým byl již dovolatel pravomocně odsouzen. Dovolatel tedy byl za stejný skutek odsouzen dvakrát, neboť mu byl uložen souhrnný trest zahrnující i trest z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 8/99. Je zde tedy překážka věci pravomocně rozhodnuté a nepřípustné uložení dvojího trestu za stejný skutek. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Soudy nevycházely ze zásady in dubio pro reo, v této souvislosti dovolatel poukázal na ústavní nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo možné akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí označit jako bezcenné. Za tohoto důkazního stavu je s podivem, jak kategoricky soudy stanovují jejich hodnotu na nulu. Dovolatel je přesvědčen, že nebyly prokázány všechny stránky trestného činu (subjektivní i objektivní). Provedené důkazy byly neúplné a soud dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Důkazy netvoří logický a uzavřený celek. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 tr. ř., kdy není zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, a kterým naopak žádnou váhu nepřikládají, dále není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou dovolatele. Provedené důkazy soudy vyhodnocovaly jednostranně, a to k tíži dovolatele, důraz kladly na důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že prokazují úmyslné jednání ve vztahu k údajně poškozeným. Důkazům, které svědčily obhajobě, nepřikládaly žádnou váhu. Dovolatel má za to, že soudy zejména neprokázaly u jeho osoby naplnění subjektivní stránky žalovaných trestných činů.
Napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o rozsah způsobené škody, postrádá náležité odůvodnění podle ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Pokud soudy nižších stupňů dospívají v otázce posuzování výše způsobené škody pouze ke kusému odkazu na znalecké posudky, které se konstrukcí „hodí“ k odsuzujícímu výroku soudu za situace, kdy zcela absentuje zdůvodnění, proč ostatním znaleckým posudkům v jejich závěrech je dávána jiná váha a v čem konkrétně je soudy při svých úvahách diskriminují oproti zbývajícím, jedná se o postup, který není v souladu se základními principy hodnocení důkazů zakotvených v trestním řádu. Nadto se všichni znalci shodli, že nelze s jistotou určit cenu, hodnotu akcií, posléze bez dalšího soudem označené za „bezcenné“, když pro bezpečné stanovení ceny jejich hodnoty v rozhodné době neexistoval sjednocený použitelný způsob. Přesné určení výše způsobené škody hraje v tomto případě zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. Při takovém postupu pak nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Následně se dovolatel zabýval problematikou § 30 tr. zákoníku. Namítal stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 302/2010, týkající se posuzování otázky, kdy je použití pozdějšího trestního zákona pro pachatele příznivější, jehož závěry odvolací soud ignoroval. Odvolací soud nedostatečně rozvedl, proč nevyhověl námitce, týkající se nutnosti aplikace ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzení odvolacího soudu, týkající se § 30 tr. zákoníku jsou naprosto irelevantní, neboť postrádají oporu v provedených důkazech.
Závěry učiněné odvolacím soudem vyvolávají pochybnost o řádném přístupu odvolacího soudu k povinnostem jemu zákonem uložených, kdy je zřejmé, že z důvodu neúplného dokazování se v podstatě stávají závěry jím přijaté bez dalšího nepřezkoumatelné. Nová právní úprava vyznívá jednoznačně ve prospěch obviněných, neboť staví najisto stejné právní posouzení případů souhlasů daných poškozeným bez toho, že by do hry vstupovala neurčitá kritéria materiální stránky, resp. složité argumentace opírající se o subjektivní stránku jednání pachatele.
Odvolací soud k ustanovení § 30 tr. zákoníku neprováděl žádné dokazování, právnímu hodnocení se zcela vyhnul. Ustanovení § 30 tr. zákoníku prakticky vylučuje postih toho, kdo pouze vykonává projev vůle nebo rozhodnutí kolektivního orgánu, tedy v daném případě typicky valné hromady, představenstva akciové společnosti či družstva, dozorčí rady atp. a nejedná pouze a jen na základě vlastního rozhodnutí a vůle. A právě k takové situaci v dané věci opakovaně došlo, leč dokazování se touto otázkou vůbec nezabývalo.
Dovolatel postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Součástí dovolatelova mimořádného opravného prostředku je tabulka, kterou samotný dovolatel popisuje jako přehlednou tabulku jednotlivých právních aktů v podobě rozhodnutí poškozených, které lze pro účely výkladu ustanovení § 30 tr. zákoníku mít za souhlas poškozeného učiněného v době požadované trestním zákonem. Z předkládané tabulky vyplývá, že pokud jde o bod 1. výroku rozsudku, bylo to shromáždění společníků, kdo zavázal dovolatele k podpisu smluv, v bodě 3.
byly obchodní transakce schváleny před jejich uzavřením představenstvem poškozené společnosti, v bodech 4. a), 4. b) a 4. c) zavázalo představenstvo společnosti dovolatele, aby podepsal smlouvy za společnost, v bodech 5., 6. a),
a 6. b) valná hromada a představenstvo zavázaly dovolatele, aby podal návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku, v případech bodů 7., 8. a 9. dovolatel nebyl v rozhodnou dobu členem představenstva a uvedených transakcí se neúčastnil, pokud jde o bod 11., bylo to představenstvo společnosti, kdo schválil uzavření popsaných obchodních smluv, v bodě 12. dovolatel předmětnou smlouvu za poškozenou společnost nepodepsal, a konečně v bodě 13. dovolatel předmětnou smlouvu za poškozenou společnost nepodepsal a jednání představenstva se neúčastnil, neboť v rozhodném období nebyl přítomen na území České republiky.
Pokud se týká výroku o trestu, dovolatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 603/03, s tím, že ve světle citované judikatury nezbývá než konstatovat, že soudy obou stupňů se vůbec při ukládání trestu nezabývaly délkou řízení, čímž ignorovaly uvedenou judikaturu.
V otázce presumpce neviny dovolatel dále odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 a III. ÚS 398/97. Závěr, který měl být učiněn soudy, je ten, že v pochybnostech, které jsou naprosto zřejmé, měly rozhodnout ve prospěch obviněných a zprostit je obžaloby v celém rozsahu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, jakož i všechna rozhodnutí jemu předcházející, a dále postupoval podle § 265l přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř., případně podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Obviněný R. L. ve svém přípise ze dne 9. 3. 2011 vyjádřil nesouhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný R. L. si podal dovolání rovněž proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005. Dovolatel předně namítal, že nebyla zachována totožnost skutku v bodě 13., kdy bod 13. rozsudku oproti sdělení obvinění ze dne 15. 4. 1999 hovoří o zcela jiných transakcích provedených v jiný den a zcela jinými účastníky. Podle obviněného se čin popsaný ve sdělení obvinění ze dne 15. 4. 1999 vůbec neshoduje s činem popsaným v bodě 13.
rozsudku nalézacího soudu, za který obviněnému do dnešního dne nebylo sděleno obvinění. Ze sdělení obvinění je naprosto zřejmé, že obviněnému tento skutek nebyl nikdy sdělen a úkony trestního řízení pak počínaje dnem právní moci sdělení obvinění směřují vůči naprosto rozdílnému okruhu účastníků než je obviněný. Proto i provedené důkazy jsou důkazy opatřenými pro účely trestního stíhání jiných osob než je obviněný, a nemohou být proti němu použity. Důkazní návrhy k tomuto bodu nebyly soudy provedeny.
Kromě toho skutek pod bodem 13. je kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Sdělení obvinění je datováno 15. 4. 1999. Obžaloba byla podána státní zástupkyní dne 22. 3. 2005. Promlčecí doba je 5 let [§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Po 5 letech od sdělení obvinění, tj. 16. 4. 2004, došlo k promlčení, a tak obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. I kdyby obžaloba byla podána včas a dne 22.
3. 2005 by byl přerušen běh promlčecí doby, potom by 23. 3. 2005 započala běžet nová 5-letá promlčecí doba, která by nejpozději dne 23. 3. 2010 vedla k zániku trestnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání. Rovněž s ohledem na ustanovení § 34 odst. 4, 5 tr. zákoníku k promlčení došlo dne 16. 4. 2004 a obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. Následně ani od podání obžaloby, tj. od 23. 3. 2005, po dobu 5 let do 23. 3. 2010 nebyl ve vztahu k obviněnému vydán ani návrh na potrestání, ani nebyl vyhlášen pravomocný odsuzující rozsudek, tedy trestnost činu tak po 5 letech zanikla ke dni 23.
3. 2010. Stejně tak dovolatel namítl rovněž promlčení skutku pod bodem 14. rozsudku, který je kvalifikován jako pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Sdělení obvinění je datováno 15. 4. 1999, obžaloba byla podána 22. 3. 2005. Promlčecí doba činí 5 let [§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Od sdělení obvinění dne 16. 4. 1999 po dobu 5 let do 16. 4. 2004 nebyl učiněn žádný úkon, který by přerušoval běh promlčecí doby.
K zániku trestnosti tak došlo 16. 4. 2004 a obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. I kdyby obžaloba přerušila běh promlčecí doby, potom 23. 3. 2005 započala běžet nová 5-letá promlčecí doba, která by nejpozději dne 23. 3. 2010 vedla k zániku trestnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání. Rovněž s ohledem na ustanovení § 34 odst. 4, 5 tr. zákoníku k promlčení došlo dne 16. 4. 2004 a obžaloba ze dne 22. 3.
2005 byla podána
opožděně. Následně ani od podání obžaloby, tj. od 23. 3. 2005, po dobu 5 let do 23. 3. 2010 nebyl ve vztahu k obviněnému vydán ani návrh na potrestání, ani nebyl vyhlášen pravomocný odsuzující rozsudek, tedy trestnost činu tak po 5 letech zanikla ke dni 23. 3. 2010. Z těchto důvodů dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolatel dále namítal, že soudy ignorovaly důkazy, které přisvědčují obhajobě dovolatele, a naopak interpretovaly účelově důkazy, zejména znaleckými důkazy, k tíži dovolatele. Soudy při hodnocení důkazů nevycházely ze zásady in dubio pro reo, přičemž dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, protože žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné.
Za tohoto stavu je pak s podivem, jak kategoricky v rozporu s vlastními zjištěními soudy stanovují jejich hodnotu na nulu. Soudy se ve svých rozhodnutích vůbec nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 tr. ř. Z rozhodnutí soudů není ani zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou dovolatele, a jakými právními úvahami se řídily. Soudy se obsáhle věnují tomu, jak obviněný zastával funkci prezidenta a ředitele společnosti MAXWELL CONSULTING INC., aniž k tomuto závěru nalézací soud provedl jakýkoliv perfektní důkaz.
Přitom vychází z listin založených na č. l. 6947 a 6948, které byly uloženy v počítači PhDr. J. P. a následně byly policií zajištěny prostým stažením z jejího počítače s možností další manipulace s nimi. Zůstává tak otázkou, zda se jednalo o zajištění důkazu zákonnou formou v souladu se zákonem. Mezi listinami jsou však zásadní nesrovnalosti, když na č. l. 6947 je R. L. uveden jako prezident a ředitel, zatímco na č. l. 6948 je uveden jako tajemník. Cizojazyčné originály dokumentů na č. l. 6947 a 6948 či jejich úředně ověřené opisy, pak nebyly orgány činnými v trestním řízení zajištěny.
Pokud by byly, bylo by postaveno na jisto, že obviněný nikdy žádnou funkci ředitele, prezidenta nebo tajemníka nezastával. Sama PhDr. P. u hlavního líčení dne 20. 5. 2008 vypověděla, že vůbec neví, jaké listiny si počítačový expert z jejího počítače stahoval a že vzhledem k její povinnosti mlčenlivosti nevěděla jak postupovat. Soudy obou stupňů neprokázaly ve vztahu k osobě dovolatele naplnění subjektivní stránky. Napadený rozsudek postrádá náležité odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř. Všichni znalci se shodli, že nelze s jistotou určit cenu, hodnotu akcií, posléze bez dalšího označené soudem za bezcenné, když pro bezpečné stanovení jejich hodnoty v rozhodné době neexistoval sjednocený použitelný způsob.
Přesné určení výše způsobené škody hraje zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. Při takovém postupu nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy nebylo přihlédnuto k tomu, že pokud se týká podpisu IT smlouvy popsané v bodě 13., dovolatel jí nemohl podepsat, neboť se v té době nacházel ve vazbě v Německu. Otázkou podle dovolatele u bodu č. 14.
je, komu měla být způsobena škoda, když spolu se Z. K.
jako jediní dva společníci ICOM
Holding vlastnili každý polovinu akcií IT, ČETRANS a IS. Je tedy otázkou koho kromě sebe poškodili. Tato okolnost podle dovolatele vylučuje jeho trestně právní odpovědnost, neboť zde není třetí osoba, která by jeho jednáním utrpěla újmu.
Rovněž i v rámci tohoto dovolání obviněný R. L. namítal otázku časové působnosti – problematiku § 30 tr. zákoníku. Podle dovolatele je i v tomto případě nepochybné, že nemůže jít o trestný čin, pokud někdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy jsou činem dotčeny. V dané věci dovolatel postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Dovolatel předložil soudu jednotlivé právní akty v podobě rozhodnutí poškozených, které lze pro účely výkladu ustanovení § 30 tr. zák. mít za souhlas poškozeného učiněného v podobě požadované trestním zákonem a upozorňuje, že je naprosto nepochybné, že tyto zcela v souladu se zákonem udělily za předpokladu splnění zákonem předepsaných podmínek svůj souhlas k jednání. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konečně se také dovolatel zabýval výrokem o trestu, který považuje za zjevně nepřiměřený a poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Nadto peněžitý trest byl jako nedobytný uložen v rozporu se zákonem. Obviněnému byl nalézacím soudem uložen podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč. Obviněný však nikdy nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch. Ani to z rozsudku nalézacího soudu nevyplývá. Obviněný vždy jednal pouze z titulu člena statutárního orgánu právnické osoby. Nalézací soud zjevně nezkoumal osobní a majetkové poměry obviněného, který je těžce zdravotně postižený, nemá žádný majetek a ani žádný příjem. Jakkoli je uložený trest v rámci použité trestní sazby, lze použít ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu pod I. ÚS 603/03, kdy touto judikaturou se soudy nezabývaly a tuto judikaturu ignorovaly. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V otázce presumpce neviny odkázal dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, a to pod sp. zn. II. ÚS 1975/08 a III. ÚS 398/97.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, zrušil, jakož i všechna rozhodnutí jemu předcházející a dále postupoval podle § 265l tr. ř. přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle § 265h odst. 3 tr. ř., eventuelně podle § 265o odst. 1 tr. ř. V přípise ze dne 7. 2. 2012 vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. L. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodování soudů nižších stupňů bylo zatíženo jednostranným hodnocením důkazů a k návrhům obhajoby nebylo přihlíženo buď vůbec, nebo byly důkazy argumentačně devalvovány v neprospěch obviněného. Obviněný Ing. J. L. uplatnil shodnou námitku, týkající se bodu 4. c) výroku rozsudku nalézacího soudu, kde je jako poškozená společnost uvedena „Zemědělské stavby, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská 65, IČ: 494550140“ a dospívá také k závěru, že u něho je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a byl mu uložen nepřípustný dvojí trest za stejný skutek.
Pokud se týká skutku v bodě 4. b), tento je nalézacím soudem kvalifikován jako pokus k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Sdělení obvinění obžalovaného č. 6 ke skutku popsanému v bodě 4. b) rozsudku nalézacího soudu je datováno dnem 15. 4. 1999. Obžaloba proti obžalovanému č. 6 ke skutku popsanému v bodě 4. b) rozsudku nalézacího soudu byla podána státní zástupkyní na Krajský soud v Brně dne 24.
3. 2005. Promlčecí doba činí 5 let, neboť skutek popsaný v bodě 4. b) spadá pod ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Promlčecí doba uplynula před podáním obžaloby. S ohledem na ustanovení § 34 odst. 4, 5 tr. zákoníku došlo k přerušení promlčecí doby nejpozději dne 15. 4. 1999. Jelikož od sdělení obvinění dne 15. 4. 1999 nebyl obžalovaný č. 6 následně ani vzat do vazby, ani nebyl vydán příkaz k zatčení, zatýkací rozkaz nebo evropský zatýkací rozkaz, došlo k zániku trestnosti nejpozději dnem 16.
4. 2004. Obžaloba byla podána opožděně, a to až 24. 3. 2005. Skutek popsaný v bodě 4. b) je promlčen i v tom případě, že by obžaloba byla podána včas, když ode dne 24. 3. 2005 do dnešního dne, čili více jak 6 let od podání obžaloby nebylo o daném trestném činu pravomocně rozhodnuto a trestnost činu popsaného v bodě 4. b) tak po 5 letech od podání obžaloby ze dne 24. 3. 2005 zanikla ke dni 25. 3. 2010. Dovolatel rovněž namítl promlčení skutku podle bodu 6. a), který byl soudem kvalifikován jako pomoc k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 tr.
zák. Sdělení obvinění obžalovanému je datováno 9. 12. 1998. Obžaloba byla státní zástupkyní podána dne 24. 3. 2005. Promlčecí doba činí 5 let, neboť skutek popsaný pod bodem 6. a) spadá pod ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Promlčecí doba tak uplynula před podáním obžaloby. K zániku trestnosti skutku došlo nejpozději dnem 10. 12. 2003. Obžaloba ze dne 24. 3. 2005, která byla dalším úkonem přerušujícím běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 34 odst. 4 tr. zákoníku, tak byla podána opožděně.
Skutek popsaný v bodě 6. a) je promlčen i v tom případě, že by obžaloba ze dne 24. 3. 2005 byla podána včas, když ode dne 24. 3. 2005 do dnešního dne, čili více jak 6 let od podání obžaloby nebylo o daném
trestném činu pravomocně rozhodnuto a trestnost činu tak zanikla ke dni 25. 3. 2010. Konečně také měl být podle dovolatele promlčen skutek popsaný v bodě 6. b), kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 tr. zák. Sdělení obvinění k bodu 6. b) je datováno 9. 12. 1998, obžaloba byla podána státní zástupkyní dne 24. 3. 2005. Promlčecí doba s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činí 5 let. Promlčecí doba uplynula před podáním obžaloby. Sdělení obvinění je datováno 9. 12. 1998. K zániku trestnosti uvedeného skutku došlo nejpozději dne 10. 12. 2003. Obžaloba ze dne 24. 3. 2005, která byla dalším úkonem přerušujícím běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 34 odst.
4
tr. zákoníku, tak byla podána v tomto případě opožděně. Skutek popsaný v bodě 6. b) je promlčen i v tom případě, že by obžaloba byla podána včas, když ode dne 24. 3. 2005 do dnešního dne, čili více jak 6 let od podání obžaloby, nebylo o daném trestném činu pravomocně rozhodnuto a trestnost činu popsaného v bodě 6. b) tak po 5 letech od podání obžaloby zanikla ke dni 25. 3. 2010. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle dovolatele soudy ignorovaly některé důkazy, které jednoznačně přisvědčují obhajobě obviněného Ing. J. L., a naopak interpretovaly účelově důkazy, zejména znaleckými posudky, k tíži dovolatele. Podle dovolatele nebylo prokázáno naplnění všech stránek žalovaných trestných činů a soudy nevycházely ze zásady in dubio pro reo. V této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzované věci se jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Nikdo ze znalců, kteří vypracovávali znalecké posudky, nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné. Za tohoto důkazního stavu věci je s podivem, jak v tomto případě soudy stanovily jejich hodnotu na nulu. Soudy se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 tr. ř., kdy není zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterým naopak žádnou váhu nepřikládají. Důkazy, které svědčily obhajobě, vyhodnocovaly soudy pouze obecně, některé dokonce označily za nevěrohodné a účelové. Soudy potom neprokázaly zejména naplnění subjektivní stránky jednání dovolatele.
Napadený rozsudek, pokud jde o rozsah způsobené škody, postrádá náležité odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy v otázce výše škody dospívají pouze ke kusému odkazu na znalecké posudky, které se konstrukcí „hodí“ k odsuzujícímu výroku soudu, kdy zcela absentuje zdůvodnění, proč ostatním znaleckým posudkům v jejich závěrech je dávána jiná váha. Nadto se všichni znalci shodli, že nelze s jistotou určit cenu, hodnotu akcií, posléze soudem bez dalšího označené za „bezcenné“. Tato skutečnost měla být předmětem řádného posouzení důkazů. Potom nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Také obviněný Ing. J. L. namítal otázku časové působnosti – problematiku § 30 tr. zákoníku. Ing. J. L. shodně jako R. L. nejprve zmínil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 302/2010, které podle názoru dovolatele odvolací soud ve své argumentaci nezohlednil. Odvolací soud nijak nerozvedl své úvahy týkající se nemožnosti aplikace ustanovení § 30 tr. zákoníku na projednávaný případ, navíc tvrzení odvolacího soudu postrádají oporu v provedených důkazech. Z důvodu neúplného dokazování se tak stávají závěry odvolacího soudu bez dalšího nepřezkoumatelné. Dovolatel ve stíhané věci postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Jelikož je dovolatel přesvědčen, že i v jeho případě měl být aplikován § 30 tr. zákoníku, svědčí mu důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K výroku o trestu dovolatel namítal, že trest jemu uložený je zjevně nepřiměřený a poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Jakkoli je uložený trest v rámci použité trestní sazby, lze použít ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 603/03. Soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly a zcela jejich úvahy při ukládání trestu, s ohledem na tvrzenou délku celého trestního řízení v řádu takřka 12 let, tuto judikaturu ignorovaly. Soud dále uložil dovolateli peněžitý trest podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. ve výměře 500.000,- Kč s tím, že podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Dovolatel ale údajnou trestnou činností nezískal a ani se nesnažil získat majetkový prospěch. Ani to z rozsudků nevyplývá. Vždy pouze jednal z titulu člena statutárního orgánu právnické osoby. Soudy rovněž zřejmě nezkoumaly osobní a majetkové poměry dovolatele, neboť tento je těžce zdravotně postižený, více jak 7 let je ve starobním důchodu a nemá žádný majetek. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V otázce presumpce neviny dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, a to rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 1975/08 a III. ÚS 398/97.
S ohledem na všechny shora popsané námitky obviněný Ing. J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, a dále zrušil všechna rozhodnutí jemu předcházející a poté postupoval podle § 265l tr. ř. přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. nebo § 265o odst. 1 tr. ř. Dovolatel ve svém přípise ze dne 5. 2. 2012 vyjádřil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání. Oproti tomu obhájce obviněného v přípise ze dne 7. 2. 2012 sdělil, že odsouzený nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný M. M. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, a v podrobnostech dále uvedl, že pokud se týká bodu 14. rozsudku nalézacího soudu, tento skutek, kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 255 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., byl promlčen, a to jak podle starého trestního zákona, tak i podle nového trestního zákoníku. Sdělení obvinění k tomuto bodu skutku je datováno 15. 4. 1999. Obžaloba byla podána 22. 3. 2005. S ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činí promlčecí doba tohoto skutku 5 let. Jelikož ode dne následujícího po sdělení obvinění, tj. ode dne 16. 4. 2004, nebyl po dobu 5 let učiněn žádný úkon, který by přerušoval běh promlčecí doby, došlo k uplynutí promlčecí doby dnem 16. 4. 2004 a obžaloba podaná dne 22. 3. 2005 tak byla podána opožděně. I kdyby obžaloba byla podána včas, potom od 23. 3. 2005 započala běžet nová promlčecí doba, která by nejpozději 23. 3. 2010 vedla k zániku trestnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání. Avšak ani do 23. 3. 2010 nebyl ve vztahu k obviněnému vydán ani návrh na potrestání, ani nebyl vyhlášen odsuzující pravomocný rozsudek, a tak trestnost činu skutečně ke dni 23. 3. 2010 zanikla. Pokud by byla přijata argumentace odvolacího soudu, kterou zcela převzal od soudu nalézacího, znamenalo by to, že i v případě, kdy je rozhodování podle pro obviněného příznivější právní úpravy, by pro otázku promlčení bylo možné použít pouze právní úpravy předchozí bez možnosti využití příznivější doby promlčecí lhůty s ohledem na překvalifikaci jednání obviněného.
Soudy obou stupňů ignorovaly některé důkazy, které jednoznačně přisvědčují obhajobě dovolatele, a naopak interpretovaly účelově důkazy, zejména znaleckými posudky, k tíži dovolatele. Soudy tak nevycházely ze zásady in dubio pro reo. V této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, protože žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné. Za tohoto důkazního stavu je s podivem, jak kategoricky v rozporu s vlastními zjištěními soudy stanovují, v tomto případě soud odvolací, jejich hodnotu na nulu.
Dovolatel nenaplnil svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, za které byl uznán vinným. Soud vycházel z neúplných důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 tr. ř., kdy není zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a ke kterým se naopak nepřiklánějí. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů není patrné, jak se vypořádaly s obhajobou dovolatele a jakými právními úvahami se řídily.
Dovolatel je přesvědčen, že soudy jednotlivé důkazy vyhodnocovaly jednostranně, k tíži dovolatele a kladly důraz na ty důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že prokazují úmyslné jednání ve vztahu k údajně poškozeným. Naopak důkazy, které svědčily obhajobě, vyhodnocovaly toliko obecně a při úvaze o kvalifikaci trestního jednání jim nepřikládaly žádnou váhu. Soudy se věnují tomu, jak obviněný zastával funkce tajemníka společnosti MAXWELL CONSULTING INC., aniž k tomuto závěru nalézací soud provedl jakýkoliv právně perfektní důkaz.
Nalézací soud přitom vycházel z listin založených na č. l. 6947 a 6948 spisu pod sp. zn. 52 T 3/2005. Tyto listiny byly v elektronické podobě uloženy v počítači tlumočníka PhDr. J. P. a následně Policií České republiky zajištěny prostým stažením z jejího počítače s možností další manipulace s nimi. Zůstává otázkou, zda se jednalo o zajištění důkazu zákonnou formou v souladu se zákonem. Při zkoumání listin jsou zřejmé zásadní nesrovnalosti. Na č. l. 6947 je I. L. uveden jako tajemník společnosti MAXWELL CONSULTING INC.
Na dokumentu č. l. 6948 je však I. L. uveden jako prezident a ředitel společnosti MAXWELL CONSULTING INC. Nalézací soud si je na základě českého překladu zákona o mezinárodních společnostech registrovaných na Bahamách vědom, že funkce tajemníka a prezidenta, ředitele společnosti se od sebe odlišují. Cizojazyčné originály dokumentů na č. l. 6947 - 8 či jejich úředně ověřené opisy nebyly vůbec orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Pokud by tomu tak bylo, potom by bylo postaveno na jisto, že obviněný nikdy žádnou funkci ředitele, prezidenta nebo tajemníka ve společnosti MAXWELL CONSULTING INC.
nezastával. Sama PhDr. P. u hlavního líčení vypověděla, že neví, jaké listiny si počítačový expert z jejího počítače stahoval. Kromě toho nalézací soud konstatuje, jak obviněný distribuoval v České republice zahraniční cenné papíry, aniž k tomuto provedl jakýkoliv důkaz. Na str. 34 nalézací soud uvádí, že na distribuci bahamských akcií se podíleli M. M. a R. L., přičemž tento skutkový závěr činí i přes již dnes pravomocně přijatá zprošťující rozhodnutí. Nalézací soud nikdy nezkoumal, zda JUDr. Z.
K. podepsal listinu, kterou nalézací soud zmiňuje v bodě 7. původního rozsudku ze dne 9. 4. 2009. Soudy tak ve vztahu k osobě dovolatele neprokázaly naplnění subjektivní stránky.
Napadený rozsudek postrádá náležité odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř. Pokud soudy dospívají v otázce posuzování výše způsobené škody pouze ke kusému odkazu na znalecké posudky, které se konstrukcí „hodí“ k odsuzujícímu výroku soudu, za situace, kdy zcela absentuje zdůvodnění proč ostatním znaleckým posudkům v jejich závěrech je dávána jiná váha a v čem konkrétně je soudy diskriminují při svých úvahách oproti zbývajícím, jedná se o postup, který není v souladu se základními principy hodnocení důkazů zakotvenými v trestním řádu. Všichni znalci se shodli na tom, že nelze s jistotou určit cenu akcií, posléze soudem označené za bezcenné, když pro bezpečné stanovení jejich hodnoty v rozhodné době neexistoval sjednocený použitelný způsob. Přesné určení výše způsobené škody hraje zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. Při takovém postupu nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z postupu odvolacího soudu vyplývá porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně se dovolatel zabýval nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04. O to paradoxnější se jeví právní závěr soudů o vině v bodě 14. rozsudku, když zůstává sporná i hmotně právní stránka jednání obviněného za situace, kdy podle tvrzení odvolacího soudu způsobil obviněný R. L. jednáním škodu sám sobě. Z. K. a R. L. jako jediní dva společníci společnosti ICOM Holding vlastnili každý polovinu akcií IT, polovinu akcí ČETRANS a polovinu akcií IS, je tedy otázkou koho s výjimkou sebe sama by mohli poškodit. Soudy se nezabývaly tím, že je vyloučena odpovědnost obviněného, neboť zde není třetí osoba, která by jeho jednáním utrpěla újmu, to vše za situace, kdy je v „postavení toliko spolupachatel údajné trestné činnosti, a to jako pomocník ke spáchání hlavního trestného činu“.
Poté dovolatel nastolil otázku časové působnosti – problematiku § 30 tr. zákoníku. Odvolací soud nijak nekomentoval svůj závěr o nepoužitelnosti ustanovení § 30 tr. zákoníku na projednávanou věc. Soudy nižších stupňů nebylo k otázce ustanovení § 30 tr. zákoníku prováděno žádné dokazování. Z důvodu neúplného dokazování se stávají závěry odvolacího soudu nepřezkoumatelné. V dané věci dovolatel postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Dovolatel předložil soudu jednotlivé právní akty v podobě rozhodnutí poškozených, které lze pro účely výkladu ustanovení § 30 tr. zákoníku mít za souhlas poškozeného učiněného v podobě požadované trestním zákonem a upozorňuje, že je naprosto nepochybné, že tyto udělily zcela v souladu se zákonem za předpokladu splnění zákonem předepsaných podmínek svůj souhlas k jednání.
Konečně také dovolatel namítl nepřiměřenost uloženého trestu. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Dovolateli byl peněžitý trest jako nedobytný uložen v rozporu se zákonem. Obviněný údajnou trestnou činností podle rozsudku nalézacího soudu nikdy nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch. Nalézací soud zjevně nezkoumal osobní a majetkové poměry obviněného, který je zdravotně postižený, nemá žádný majetek ani příjem. Vzhledem k absenci zákonem předpokládaného postupu soudu se pak nelze zbavit podezření, že ve skutečnosti bylo úmyslem nalézacího soudu ukládat takto „skrytě“ další trest nepodmíněný, což je naprosto nepřípustné. Soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly a zcela jejich úvahy při ukládání trestu s ohledem na tvrzenou délku trestního řízení ignorovaly judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 603/03). V otázce presumpce neviny dovolatel odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 1975/08, III. ÚS 398/97.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, a dále zrušil i všechna rozhodnutí jemu předcházející, a poté postupoval podle § 265l tr. ř. přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. a § 265o tr. ř. Ve svém přípise ze dne 7. 2. 2012 obviněný M. M. vyslovil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud rozdělil námitky dovolatelů na námitky, které uplatňovali jednotlivě a na námitky, které uplatňovalo více dovolatelů současně. Nejvyšší soud se tak bude nejdříve zabývat jednotlivými námitkami dovolatelů a následně vypořádá námitky, které byly uplatněny hromadně.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných Ing.
I. D. a M. H., kteří si podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005. Pokud dovolatelé ve vztahu k bodu 7. výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, namítají, že způsobem vzniku škody na majetku poškozené ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nebyla výplata peněz z majetku této společnosti a že je vyloučeno, aby předáním zatímního listu vznikla na majetku této společnosti škoda, Nejvyšší soud podotýká, že je potřeba tento skutek vnímat ve všech jeho souvislostech. Není sporu o tom a nalézacímu soudu se podařilo provedeným dokazováním prokázat, že obvinění Ing.
I. D. a M. H. vystavili příjmový pokladní doklad na 680 milionů Kč a že svědek P. V. obdržel upisovací listinu a zatímní list. Obvinění Ing.
I. D. a M. H. vyhotovili dne 20. 12. 1996 výdajový pokladní doklad na stejnou částku, podle kterého bylo 680 milionů Kč v hotovosti použito na nákup 32 kusů bezcenných bahamských akcií společnosti Nortton od firmy PTD. Dne 14. 3. 1997 obvinění R. L. a Z. K. za společnost ICOM holding uzavřeli s P. V. smlouvu o koupi cenných papírů, a to 680 tisíc kusů upsaných akcií společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., za 680 milionů Kč a dne 20. 3. 1997 naopak kupuje svědek P. V. 2 kusy akcií společnosti Gordon a 26 ks akcií Quantum za zcela totožnou částku 680 milionů Kč od společnosti ICOM holding. Téhož dne, tj. 20. 3. 1997 je uzavřena dohoda o vzájemném započtení pohledávek mezi ICOM holding a P.
V. Ve firmě ICOM holding tak skončily bonitní akcie společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Jelikož akcie získala od svědka V. výměnou za bezcenné akcie společnosti Gordon, nemusela za tyto akcie nic platit. Ani svědek V. za akcie předtím nemusel platit, když složení částky 680 milionů Kč v hotovosti bylo fiktivní a z tohoto důvodu musela být tato částka dne 20. 12. 1996 vyvedena ze společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., do společnosti PTD Praha, která je rovněž ovládaná společností ICOM holding a poskytuje společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a.
s., protihodnotou bezcenné akcie společnosti Nortton. Dne 28. 1. 1998 společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tyto bezcenné akcie společnosti Nortton prodává do společnosti PTD Invest za 680 milionů Kč, přičemž dne 5. 9. 1998 je společnost PTD Invest, stejně jako společnost ICOM holding převedena na O. Z. Společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nikdy částku 680 milionů Kč za akcie Nortton neobdržela, čímž jí vznikla škoda ve výši 680 milionů korun. Tento popsaný mechanismus různých převodů akcií tak ukazuje, jakým způsobem došlo ke vzniku škody, a proto jsou uvedené dovolací námitky obviněných Ing.
I. D. a M. H., které se navíc netýkají podstaty uvedených transakcí, zcela nedůvodné.