5 Tdo 503/2024-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. Ř., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 7 To 84/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 14/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ř. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný V. Ř. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 46 T 14/2023, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, jak je specifikován v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Celním úřadem pro hl. m. Prahu, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené obchodní společnosti Imperial Brands CR, s. r. o., a Philip Morris Brands Sarl, odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný V. Ř. a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 7 To 84/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl a obviněnému uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného V. Ř. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Ostatní výroky napadeného rozsudku soudu prvního stupně zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny. Pro rozhodnutí o dovolání obviněného nejsou významné další výroky rozsudku odvolacího soudu týkající se rozhodnutí o odvoláních dalších spoluobviněných a o odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch dalších spoluobviněných, kteří dovolání
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v rozsudku soudu prvního stupně a je účastníkům řízení dostatečně znám, přičemž pro rozhodnutí o dovolání obviněného není nezbytné jej opakovat.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. Ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Úvodem dovolání obviněný zdůraznil, že si byl vědom svého protiprávního jednání a chtěl využít významné polehčující okolnosti, proto na počátku hlavního líčení prohlásil svoji vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř., přičemž soud prvního stupně toto jeho prohlášení podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal. Tato skutečnost se podle mínění obviněného měla výrazně projevit při úvaze o druhu a výměře trestu, což se nestalo, neboť odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch trest odnětí svobody zpřísnil a uložil jej ve výměře 7 let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, a to aniž by toto své rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem zdůvodnil. V tomto směru podle názoru obviněného se odvolací soud neřídil judikaturou Nejvyššího soudu, především usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, v němž bylo odvolacímu soudu vytknuto nedostatečné odůvodnění výroku o uloženém trestu a nezohlednění osobní situace ve věci stíhaného obviněného i dalších faktorů pro ukládání trestu v zájmu toho, aby nedošlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu. V této souvislosti obviněný V. Ř. znovu připomněl, že prohlásil svoji vinu, je bezúhonný a byl kladně hodnocen.
6. Obviněný obecně poukázal na ústavní princip proporcionality trestní represe a judikaturu Ústavního soudu k ukládání přiměřených trestních sankcí ve smyslu § 38 tr. zákoníku, a to jak z hlediska jejich proporcionality, tak i principu „ultima ratio“ a subsidiarity ukládaných trestních sankcí i povinnosti uloženou trestní sankci řádně zdůvodnit, jakožto jednoho z komponentů dodržení zásad spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). S ohledem na uvedené principy by proto podle dovolatele neměl Nejvyšší soud rezignovat na přezkum výroku o trestu odnětí svobody, který byl dovolateli uložen, a to ani za situace, že trest byl ukládán v rámci zákonné trestní sazby, neboť i na takto uložený trest se vztahuje povinnost, aby byl přiměřený a náležitě odůvodněný.
7. Závěrem svého dovolání obviněný V. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině a trestu a sám ve věci rozhodl o uložení mírnějšího trestu.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
9. Podle jeho názoru námitky, jimiž obviněný ve svém dovolání zpochybnil výrok o trestu, neodpovídají uplatněnému a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupce zdůraznil, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. při uložení trestu, který zákon nepřipouští, anebo trestu uloženého ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. lze namítat pouze to, že měl či naopak neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest eventuálně společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 342/2019). Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nemohou být relevantně vzneseny ani s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani ve variantě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ani s odkazem na žádný jiný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní řád I.
II. III. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3152; Draštík, A., Fenyk. J., a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu totiž nelze namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. V této konkrétní věci však podle státního zástupce trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, aby vybočil z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
10. Podle státního zástupce nemůže dovolatel ani důvodně argumentovat závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2018, neboť skutečnost, že soud prvního stupně prohlášení viny přijal, bez dalšího nezakládá důvod pro použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku při stanovení druhu a výměry trestu. Podmínky pro použití tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jsou totiž stanoveny kumulativně a soud musí dospět k závěru, že vzhledem k poměrům pachatele a jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, přičemž může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Samotné prohlášení viny tedy neodůvodňuje postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021), neboť takovýto postup je vždy fakultativní. Státní zástupce dospěl k závěru, že ve věci dovolatele postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vůbec nepřicházel do úvahy a odvolací soud vysvětlil s poukazem na okolnosti polehčující i přitěžující, proč přistoupil ke zpřísnění trestu odnětí svobody oproti trestu, který obviněnému uložil soud prvního stupně (viz zejména bod 57. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce závěrem svého vyjádření dovodil, že trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem odpovídá všem zákonným hlediskům, není v extrémním rozporu s povahou trestného činu a s dalšími hledisky (možností nápravy dovolatele, jeho poměry a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), aby byla založena jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe.
11. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
15. Nejvyšší soud předně podotýká, že námitky, které obviněný uplatnil, jsou pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů, především soudu odvolacího, kterými dovolatel zpochybňuje nutnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trestní sazbě § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný se v předchozím řízení domáhal uložení trestu odnětí svobody mírnějšího, při využití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby vztahující se na trestný čin, za který byl obviněnému úhrnný trest odnětí svobody ukládán.
Je nutno připomenout, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2002).
16. Námitky obviněného směřující proti uloženému trestu odnětí svobody odvolacím soudem, resp. nezohlednění podle přesvědčení obviněného zákonných kritérií pro ukládání trestních sankcí ve smyslu § 38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Námitky ve vztahu k druhu či výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení obecně uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., což obviněný neučinil. Pokud byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií významných pro ukládání trestů (§ 38 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím obviněným uplatněného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu. Ostatně za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, spočívající v porušení hmotného práva, nikoli námitky vůči druhu a výměře trestu. Takovými hmotněprávními námitkami odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou např. výhrady vůči právnímu závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný, nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek. Námitku porušení zásad pro ukládání trestů uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru lze zcela odkázat i na již výše uvedenou argumentaci státního zástupce v jeho vyjádření, se kterou se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
17. Pokud dovolatel namítal nerespektování zásad pro ukládání přiměřených trestních sankcí a tvrdil, že došlo k zjevnému zásahu do jeho základních práv a svobod, ani této argumentaci obviněného nelze přisvědčit. Je nezbytné zdůraznit, že ustanovení § 38 tr. zákoníku se bezprostředně dotýká otázky přiměřenosti trestních sankcí. Není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zde uvedených zákonných požadavků, a to ani v případě, že by soudy nižších instancí své povinnosti v daném směru porušily, což však Nejvyšší soud nezjistil.
Je nutno zdůraznit, že konkrétní druh a výše uloženého trestu v rámci zákonem stanovených možností je věcí volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., k tomu uvedl: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl.
4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
18. Ve vztahu k těmto námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů v posuzovaném případě zcela důvodně poukázaly na některé okolnosti, jež dovolateli přitěžovaly. Nelze pominout skutečnost, že to byl právě dovolatel, kdo činnost dalších spoluobviněných organizoval a řídil, stejně tak nelze pominout ani výši způsobené škody na spotřební dani, která byla jednáním především obviněného způsobena (výše zkrácení spotřební daně přitom byla stanovena jen z reálně zajištěných cigaret a tabáku).
Není ani pochyb o tom, že páchaná trestná činnost již nějakou dobu probíhala a obvinění nepochybně měli v úmyslu v ní nadále pokračovat. S ohledem na důkazní situaci v předmětné trestní věci přitom nelze ani prohlášení viny obviněného posoudit za tak významnou okolnost, aby odůvodnila použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž žádné skutečně významné polehčující okolnosti na straně obviněného rovněž nebyly shledány, a to na rozdíl od okolností obviněnému přitěžujících. Nelze totiž pominout ani promyšlenost a organizovanost páchané trestné činnosti, zapojení do jejího páchání řady dalších osob ve vztahu k obviněnému v podřízeném postavení, stejně jako skutečnost, že trestná činnost byla páchána ze ziskuchtivosti, s cílem získat jí majetkový prospěch velkého rozsahu, stejně jako okolnost, že jednáním obviněných došlo ke spáchání více trestných činů.
Opět lze zcela odkázat na závěry soudů nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž ani soud prvního stupně neshledal podmínky pro použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se úvahami o druhu a výměře trestu dostatečně zabývaly, v tomto směru lze poukázat zejména na argumentaci odvolacího soudu o důvodech, pro které dospěl k závěru o nutnosti zpřísnění uložených trestů odnětí svobody, včetně trestu uloženého dovolateli, která je soustředěna především v bodech 52.
až 58. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. S ohledem na tyto závěry proto nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč dospěl k závěru o důvodnosti odvolání státního zástupce podaného v neprospěch dovolatele a proč trest odnětí svobody uložený obviněnému V. Ř. zpřísnil. Prohlášení viny obviněným ve smyslu § 206c tr. ř. totiž neznamená, že soud bude postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v důsledku toho sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na jím spáchaný trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021).
19. Po zvážení všech skutečností ve prospěch i v neprospěch obviněného Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud porušil některé z pravidel spravedlivého procesu tím, že dovolateli uložil úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku v sazbě § 240 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 7 let, pro jehož výkon obviněného zařadil v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Stručně řečeno – nejednalo se o trest, jenž by byl v extrémním rozporu s povahou a závažností obviněným spáchaných trestných činů. V posuzovaném případě byl stanoven trest, jenž je sice citelnější, avšak odpovídá soudní praxi výměry trestů odnětí svobody, které jsou pachatelům takto závažné trestné činnosti ukládány. Tento výrok o trestu nelze označit za zcela neočekávaný a výjimečný, který by byl projevem zvůle orgánů státní moci. Rozhodně se nejedná o trest nerespektující zásady zakotvené pro ukládání trestů v ustanoveních § 38 tr. zákoníku a násl., u něhož by bylo možno dovodit zjevný zásah do základních práv a svobod obviněného, trest, který by byl uložen v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023).
20. Nejvyšší soud neshledal důvodným ani poukaz dovolatele na kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, který řešil obsahově zcela odlišnou věc, v níž soud prvního stupně shledal důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odložený na zkušební dobu 4 let, zatímco odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného toto rozhodnutí bez dostatečného odůvodnění zrušil a obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, aniž by náležitě zdůvodnil, proč ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku není důvod aplikovat. K takové situaci v nyní projednávané věci nedošlo. Jak již bylo výše uvedeno, již soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě odůvodnil, proč v případě obviněného V. Ř. nepřichází použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v úvahu, proč je nezbytné uložit tomuto obviněnému již nepodmíněný trest odnětí svobody. Stejně tak i odvolací soud vysvětlil, proč uložený trest tomuto obviněnému je nepřiměřeně mírný a důvod, pro který je nutné trest odnětí svobody zpřísnit. S těmito závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a ve stručnosti na ně odkazuje. VI. Závěrečné shrnutí
21. Jelikož se všemi obviněným uplatněnými námitkami v jím podaném dovolání se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích a protože tyto námitky neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. Ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu