USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o
dovoláních, která podali obvinění 1. Jiří Langer, nar. 11. 11. 1968 v Praze,
bytem Přistoupimská 431/5, Praha 10, a 2. Martin Zach, nar. 28. 7. 1969 v
Praze, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, jenž
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 40 T 4/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Jiřího Langra a
Martina Zacha odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 40 T
4/2011, byli obvinění Jiří Langer a Martin Zach uznáni vinnými pod body I. a
II. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „tr.
zákoník“). Za tuto trestnou činnost byly oběma obviněným Jiřímu Langrovi a
Martinu Zachovi uloženy shodné tresty, a to podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli oba podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, dále jim byl
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu,
prokuristy a správce portfolia v obchodních společnostech zabývajících se
obchodem s cennými papíry na dobu 5 roků. Tímto rozsudkem byl odsouzen též
obviněný Michal Bočánek. Dále soud prvního stupně rozhodl o uplatněných
nárocích na náhradu škody.
2. Trestné činnosti se obvinění Jiří Langer a Martin Zach podle
skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně dopustili
(zjednodušeně uvedeno) následovně. Oba obvinění Jiří Langer i Martin Zach
jednali v postavení členů představenstva a výlučných akcionářů obchodní
společnosti FINNEX Group, a. s., IČO: 25607944, se sídlem Praha 1, Rybná č. 14
(dále jen „Finnex Group“), a současně osob ovládajících skupinu Finnex a
určujících podnikatelskou strategii jak její jako celku, tak i obchodních
společností patřících do této skupiny, mezi nimi i obchodní společnosti FINNEX
Praha, spol. s r. o. (dále jen „Finnex Praha“), Finnex Securities, a. s.,
Finnex Praha R.E.D., s. r. o., Finnex Trust, a. s., Finnex Ukraine Co. Ltd.,
Evropský průmyslový holding, a. s., Pražský fond pozemků, a. s., McPherson &
Durrant Co. Ltd. a IFC International Financial Corporation Ltd. Spolu s nimi
kooperoval i obviněný Michal Bočánek jako jednatel obchodní společnosti Finnex
Praha, s. r. o., a zároveň makléř této obchodní společnosti odpovědný za
průběžné řízení jejího chodu a správu portfolií cenných papírů a obchody s
cennými papíry na účet klientů. Obvinění soustředili aktivity posledně uvedené
společnosti na vytváření portfolií cenných papírů zájemců o investice do nich v
malém objemu a na obchody s cennými papíry na jejich účet v rámci Investičního
programu pro drobné akcionáře (dále také jen ve zkratce „IPPDA“). V této
spojitosti v rozporu s povinností řádně spravovat majetek klientů, která
spočívala v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře,
vyplývající z § 197 odst. 5 a § 200 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“), a v
povinnosti postupovat s náležitou odbornou péčí, zakotvené v § 47b odst. 1
písm. a) a § 79 odst. 2 zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy
účinném znění do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o cenných papírech nebo ve
zkratce „ZCP“), činili v letech 1997 až 2000, převážně v Praze 1, v ulici XY, v
Paláci Burzy cenných papírů Praha, v sídle obchodní společnosti Finnex Praha, v
rozporu s danými povinnostmi kroky poškozující klienty této obchodní
společnosti navazující na rozhodnutí rozprodat bonitní likvidní veřejně
obchodovatelné cenné papíry svěřené do její správy a nahradit je nebonitními,
nelikvidními a veřejně neobchodovatelnými akciemi za tím účelem zřízených a
účelově postupně kapitálově „dovybavovaných“ obchodních společností Pražský
fond pozemků, a. s. (dále také ve zkratce „PFP“ nebo „Pražský fond pozemků“), a
Evropský průmyslový holding, a. s. (dále také ve zkratce „EPH“ nebo také
„Evropský průmyslový holding“).
3. V zájmu uskutečnění uvedeného záměru započali obvinění v druhém
pololetí roku 1997 s rozprodeji původních cenných papírů tvořících spravovaná
klientská portfolia. Od prosince roku 1997 postupně cíleně vyváděli finanční
prostředky získané těmito rozprodeji a přímými vklady klientů, nejprve na
obchodní společnosti IFC International Financial Corporation Ltd. a Finnex
Group, následně i na další subjekty ze skupiny Finnex a na neztotožněné osoby v
zahraničí. Z klientských aktiv spravovaných obchodní společností Finnex Praha
tak byla k 31. 1. 1998 bez jakéhokoliv protiplnění odčerpána částka 23 986
183,90 Kč, ke dni 31. 12. 1998 to bylo již nejméně 103 597 243,60 Kč. Počínaje
dnem 6. 2. 1998 (v bezprostřední návaznosti na úpis první emise 50 011 ks akcií
obchodní společnosti PFP v nominální hodnotě 1 000 Kč) zahájili nákup těchto
nebonitních akcií do spravovaných klientských portfolií. Následně od 27. 1.
1999 pokračovali nákupem dalších 50 000 ks těchto akcií z jejich druhé emise do
uvedených portfolií, souběžně s tím od 15. 12. 1998 do nich nakupovali též
akcie obchodní společnosti EPH z jejich první emise v počtu 500 000 ks v
nominální hodnotě 100 Kč a od 3. 9. 1999 akcie téže společnosti z jejich druhé
emise v počtu 15 000 kusů v nominální hodnotě 10 000 Kč, aniž by ovšem po
uskutečnění těchto obchodů prováděli finanční vypořádání mezi klienty a jejich
protistranami z řad společností ze skupiny Finnex. Společnost Finnex Praha po
odčerpání většiny klientských prostředků jimi nedisponovala ve výši pokrývající
deklarovanou hodnotu daných nákupů, která ke dni 31. 12. 1998 činila 98 606 600
Kč, ke dni 4. 11. 1999 pak 149 260 000 Kč, ke dni 20. 7. 2000 celkem 178 935
500 Kč a konečně ke dni 20. 12 2000 již 180 577 700 Kč. Přitom ve snaze
vytvořit zdání likvidity daných akcií společností PFP a EPH a zdání nárůstu
jejich hodnoty zorganizovali v průběhu uvedené doby jejich opakované
předprodeje mezi klienty a společnostmi ze skupiny Finnex. V letech 1999 a 2000
větší část akcií obchodní společnosti PFP soustředili do majetku několika
klientů obchodní společnosti Finnex Praha se zájmem o investice do nich jako do
podkladového aktiva pro přislíbené zhodnocení jejich finančních vkladů a do
majetku obchodních společností McPherson & Durrant Co. Ltd. a Finnex Group,
odkud je bezúplatně převedli na obchodní společnost Venture Group S. A., takže
v klientských portfoliích spravovaných jménem obchodní společnosti Finnex Praha
zůstaly – až na dané výjimky – pouze pro klienty obchodní společnosti Finnex
Praha prakticky bezcenné a nezpeněžitelné akcie uvedených emisí obchodní
společnosti EPH.
4. Takto se zachovali přesto, že si byli vědomi špatné ekonomické
situace obchodní společnosti Finnex Praha, která byla v inkriminované době ve
ztrátě a bez vytvořených finančních zdrojů na pokrytí závazků vůči klientům pro
případ jejich zájmu o zpětný prodej akcií nakoupených do jejich portfolií,
stejně jako toho, že takovými zdroji nedisponovala ani obchodní společnost
Finnex Group, a že ani jedna z těchto společností nevyvíjela žádné aktivity, z
nichž by je mohla získat. Navíc tuto skutečnost zatajili před klienty obchodní
společnosti Finnex Praha, a to spolu s tím, jakou skutečnou hodnotu mají akcie
obchodní společností PFP a EPH nakupované na jejich účet za částky mnohonásobně
převyšující jejich hodnotu ve snaze získat pro seskupení Finnex jejich finanční
prostředky. Klienti, kteří jim svěřili svá aktiva a správu svých akciových
portfolií, a klienti, kteří přijali jejich nabídku na zhodnocení svých investic
přímými nákupy akcií daných společností, nebyli informováni o uvedených
skutečnostech. V důsledku jednání obviněných pak přišli (až na určité výjimky)
o všechny investované prostředky, neboť reálně nedosáhli ani onoho slibovaného
zhodnocení investovaných prostředků, ani navrácení investovaných prostředků,
ani příjmu z prodeje daných (tehdy na veřejných trzích neobchodovatelných)
akcií.
5. V daných souvislostech obvinění Jiří Langer a Martin Zach, jakožto
osoby ovládající celou skupinu Finnex (a to oba společně do 4. 11. 1999 a
obviněný Jiří Langer sám ještě do 20. 12. 2000), dohodli uvedenou investiční
strategii pro drobné akcionáře a realizovali ji s cílem získat do své dispozice
vložená aktiva těchto akcionářů, a to ať už v podobě přímých vkladů finančních
prostředků nebo v podobě finančních prostředků vygenerovaných rozprodejem
původních portfolií jejich cenných papírů. Obvinění jednali s vědomím toho, že
akcionáři o vložená aktiva vcelku, nebo alespoň zčásti, přijdou. Obvinění
dosáhli sledovaného cíle ke škodě klientů uvedenými dvěma způsoby, tedy 1)
prostřednictvím správy jejich portfolií na základě stejnojmenných smluv o
obhospodařování individuálních portfolií na základě volné úvahy a 2)
prostřednictvím programu zhodnocování vložených investic obchody s podkladovými
aktivy v podobě uvedených veřejně neobchodovatelných akcií jimi ovládaných
obchodních společností na základě individuálních smluv o úplatném převodu akcií
a na ně navazujících forwardových smluv o zpětném odkupu převáděných akcií.
Obviněný Michal Bočánek jakožto jednatel obchodní společnosti Finnex Praha s
licencí obchodníka s cennými papíry podle pokynů obviněných Jiřího Langra a
Martina Zacha zajišťoval s vědomím uvedených skutečností a ve srozumění s
možností poškození drobných akcionářů (klientů Finnex Praha) provádění obchodů
s cennými papíry v rámci realizace uvedené strategie, v těchto obchodech
pokračoval podle pokynů až do svého faktického odchodu z obchodní společnosti
Finnex Praha dne 20. 7. 2000, tedy i ve druhé polovině roku 1999 a zejména v
roce 2000, kdy se množily stížnosti klientů spojené s neschopností této
obchodní společnosti (ale i dalších obchodních společností ze skupiny Finnex)
dostát závazkům z těchto obchodů. Přitom výsledkem těchto obchodů bylo vyvedení
daných aktiv klientů obchodní společnosti Finnex Praha do dalších obchodních
společností ze skupiny Finnex a celkové znehodnocení jejich portfolií cenných
papírů a jejich investic do nich.
6. Dále skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
popisuje detailně 2 skutky pokračující trestné činnosti obviněných. Útok pod
bodem I. se týká akcií obchodní společnosti PFP a útok pod bodem II. pak akcií
obchodní společnosti EPH. V tomto je možno plně odkázat na rozsudek soudu
prvního stupně, a to na bod I. na str. 6-18 a na bod II. na str. 18-723 jeho
výroku, stejně tak je možno v podrobnostech odkázat i na předchozí pasáže
výroku rozsudku soudu prvního stupně, v nichž je podrobněji vylíčen skutkový
děj reprodukovaný shora. Celkově pak v souvislostmi s danými obchody s akciemi
obchodních společností PFP a EPH a se správou akciových portfolií klientů
obchodní společnosti Finnex Praha způsobili obvinění Jiří Langer, Martin Zach a
Michal Bočánek škodu ve výši nejméně 149 487 547,06 Kč, na níž se obviněný Jiří
Langer podílel co do výše 147 478 952,90 Kč, obviněný Martin Zach co do výše 66
154 080,46 Kč a obviněný Michal Bočánek co do výše 113 329 592,89 Kč.
7. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni
tři obvinění, ve prospěch obviněného Michala Bočánka též jeho manželka a
několik poškozených, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne
9. 4. 2019 pod sp. zn. 12 To 66/2018, následovně. Z podnětu odvolání obviněných
Jiřího Langra a Martina Zacha podle § 258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř.
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a
způsobu jeho výkonu ohledně těchto obviněných a podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání všech obviněných a manželky obviněného
Michala Bočánka L. B., zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
škody stran poškozeného J. H. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám
znovu rozhodl tak, že (při nezměněném výroku o vině) obviněnému Jiřímu Langrovi
uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněnému Martinu Zachovi
uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud rozhodl také
o nároku na náhradu škody po zemřelém J. H. Odvolání všech poškozených pak
zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání obviněných
8. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění
Jiří Langer a Martin Zach.
a) Dovolání obviněného Jiřího Langra
9. Obviněný Jiří Langer své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, když výslovně uvedl,
že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, které zejména
považuje za nesprávné v posouzení otázky existence zavinění obviněného ve
vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle dovolatele nelze ze
skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů dovodit, že jeho jednání
bylo podvodné a právně jej kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň dovolatel namítal extrémní nesoulad
mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy
prvního i druhého stupně.
10. Dovolatel Jiří Langer prvně vyjádřil své přesvědčení, že došlo k
promlčení jeho trestního stíhání, což dovozoval z toho, že soudy nižších
stupňů, jak vyplývá z výroku o vině z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně, v jeho jednání spatřovaly trestný čin porušení povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 nebo § 255a zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen
„tr. zák.“). Délka promlčecí doby u tohoto trestného činu pak podle § 67 odst.
1 písm. c) tr. zák. činila 5 let. Z toho pak obviněný dovodil, že k promlčení
jeho jednání došlo koncem roku 2005, pokud jeho trestná činnost měla být
dokonána koncem roku 2000. K zahájení trestního stíhání pak došlo až dne 12. 1.
2006, navíc první usnesení o zahájení jeho trestního stíhání bylo zrušeno v
době, kdy trestní odpovědnost obviněného již byla promlčena. V období let 2008–
2010 došlo ke sdělení obvinění třemi různými usneseními o zahájení trestního
stíhání. Věc byla po předběžném projednání obžaloby dne 9. 11. 2011 vrácena
Městským soudem v Praze k došetření. Až dne 1. 8. 2012 došlo k vydání
posledního usnesení o zahájení trestního stíhání, na základě kterého byla
podána obžaloba ve věci, jehož výsledkem je nyní napadené rozhodnutí. Odvolací
soud se ale k této námitce, kterou obviněný předestřel již v odvolání,
nevyjádřil. Neposoudil promlčení trestního stíhání z pohledu změněné právní
kvalifikace, jak uváděl obviněný. Podle jeho přesvědčení nelze jeho jednání
posoudit jako podvodné, ale maximálně jako porušení povinnosti při správě
cizího majetku.
11. Dále dovolatel upozornil na extrémní délku trestního řízení, v němž
k pravomocnému rozhodnutí ve věci došlo po 19 letech od dokonání stíhaného
trestného jednání a po 13 letech od zahájení trestního stíhání. Zdůraznil, že
sám k délce trestního řízení žádným způsobem nepřispěl, což konstatoval také
soud druhého stupně ve svém rozhodnutí na str. 85. Obviněný poté konkrétně
poukázal na nedůvodné průtahy v řízení, a to nejen ve fázi přípravného řízení.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo
748/2007, obviněný uvedl, že tato námitka spadá pod deklarovaný dovolací důvod,
když soudy nižších stupňů mají povinnost v případě porušení práva na přiměřenou
délku řízení ve formě kompenzace zmírnění trestu toto výslovně uvést. Na
základě těchto závěrů pak má dovolatel Jiří Langer za to, že odvolací soud mu
uložil nepřiměřeně přísný trest, u kterého nedošlo k zohlednění nepřiměřené
délky trestního řízení. Odkázal přitom také na nález Ústavního soudu ze dne 8.
2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09. Poukázal na to, že jen samotné přípravné řízení
(míněno bylo zřejmě především prověřování před zahájením trestního stíhání)
trvalo více než 10 let, od 2. 1. 2002 (prvotní zahájení úkonů trestního řízení)
do 1. 8. 2012, kdy bylo finálně zahájeno trestní stíhání. Řízení před soudy
prvního a druhého stupně pak trvalo 6 let. Proto se obviněný domnívá, že bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť délka trestního řízení nebyla
promítnuta do uloženého trestu, byť odvolací soud trest odnětí svobody uložený
soudem prvního stupně snížil, avšak podle dovolatele nikoliv dostatečně. Dále
obviněný uvedl negativní důsledky takového neúměrně dlouhého trestního stíhání,
během něhož byla paralelně vedena jiná trestní řízení pro jiné skutky, aniž by
ta vyústila v pravomocné odsouzení. Poukázal také na skutečnost, že kdyby
orgány činné v trestním řízení jednaly pružněji, pravděpodobně by se na něj
vztahovala amnestie ze dne 1. 1. 2013. Podle jeho přesvědčení tak v jeho
případě došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované v České republice pod č.
209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“). Jako přiměřená kompenzace neúměrné
délky trestního řízení v jeho případě se podle něj jeví jako adekvátní pouze
postup podle § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložení podmíněného trestu odnětí
svobody.
12. Obviněný dále rozebíral okolnosti změny investiční strategie IPPDA
spočívající v nahrazení části veřejně obchodovatelných akcií obchodní
společnosti Finnex Praha akciemi obchodní společnosti Pražský fond pozemků.
Dovolatel zdůraznil, že není neobvyklé, že dojde ke skokovému nárůstu ceny
pozemků v souvislosti s jejich nabytím developerem, jak se tomu stalo i u
pozemků v obci XY v době, kdy je nabývala do vlastnictví obchodní společnost
PFP. Obviněný vysvětloval, z jakých důvodů nedošlo ke změně způsobu užívání
předmětných pozemků na stavební parcely, jaké překážky jim do cesty kladla
samotná obec XY. Problémy byly také se změnou územního plánu, kdy samotný
proces schvalování územního plánu je velice zdlouhavý a tvůrčí. Za podstatný
však považoval obviněný fakt, že z dokazování vyplynulo, že obvinění vyvíjeli
činnost k vydání územního rozhodnutí k zastavění předmětných pozemků.
13. Podle obviněného se soud prvního stupně řádně nevypořádal s
provedeným důkazem v podobě znaleckého posudku znaleckého ústavu EQUITA
CONSULTING, s. r. o. (dále jen „EQUITA“), z března 2014, kterým byla oceněna
budova ve vlastnictví obchodní společnosti Finnex Group, a. s., č. p. XY v
Praze – XY na částku ve výši 7 815 000 Kč. Posouzení této skutečnosti (finanční
kondice obchodní společnosti Finnex Group) považoval obviněný za významné,
neboť obchodní společnost Finnex Group byla stranou zavázanou k odkupu akcií
PFP z forwardových smluv uzavřených s klienty. Soudy nižších stupňů by pak
nemohly jednoznačně uzavřít, že skupina Finnex jako celek nedisponovala
dostatečnými finančními prostředky k realizaci projektu v obci XY.
14. Dovolatel upozornil na to, že obchodní společnost PFP vedla v
účetnictví pohledávku vůči obchodní společnosti Finnex Group, jejíž existence
popřena nebyla, pouze byla auditorem Ing. Ivo Rambouskem označena jako
nadhodnocená. Obviněný proto navrhoval, aby byla tato pohledávka znalecky
ohodnocena. Soudy nižších stupňů se však odvolávaly na znalecký posudek České
znalecké, a. s., který dospěl ke stejným závěrům jako auditor Ing. Ivo
Rambousek. Proti znaleckému posudku České znalecké, a. s., obviněný vznesl
výhrady. Uvedl, že především tento posudek nebyl zaměřen na posouzení předmětné
pohledávky, ale na posouzení podnikatelské činnosti PFP v pozdější době po roce
2001, a roky 1999 a 2000 byly v posudku zmiňovány jen okrajově. Ocenění
pohledávky obchodní společnosti PFP za obchodní společností Finnex Group je
podstatné z hlediska určení ceny akcií PFP, a tedy i určení výše způsobené
škody, když v ceně akcií se odrazily pouze pozemky v obci XY, nikoliv zmiňovaná
pohledávka. Obchodní společnost Finnex Group měla ke dni 20. 12. 2000 ve
vlastnictví nejen shora uvedenou budovu, ale např. i akcie Finnex Trust, a. s.
Posouzení otázky ceny akcií PFP bylo stěžejní pro určení výše způsobené škody,
přičemž tuto otázku správně neposoudil soud prvního stupně, ale ani odvolací
soud, byť to obviněný zmiňoval ve svém odvolání. Soudy nižších stupňů při
ocenění ceny akcií PFP vycházely ze znaleckého posudku ze dne 4. 12. 2003
zpracovaného znalcem Ing. Václavem Pourem, který při stanovení ceny
nereflektoval tehdejší úpravu, když územní plán obce XY byl schválen až v roce
2001, a nevycházel z tržní ceny. Naproti tomu obviněný upozornil na znalecký
posudek znaleckého ústavu EQUITA, který při ohodnocení pozemků v obci XY
vycházel z tržní ceny pozemků, z autentických podkladů a skutečností z roku
1997, a pozemky ohodnotil na cenu ve výši 28 434 000 Kč. Soudy nižších stupňů
však vycházely ze znaleckého posudku Ing. Václava Poura a zcela přehlížely
odůvodněnou a racionální kritiku tohoto znaleckého posudku znaleckým ústavem
EQUITA. Podle názoru obviněného bylo logicky vysvětleno, proč a za jakých
okolností došlo k tak radikálnímu zvýšení ceny za tyto pozemky. Obviněný
odvolacímu soudu předložil také znalecký posudek znalkyně Hany Bauerové, jenž v
podstatě ve shodě se znaleckým posudkem znaleckého ústavu EQUITA vysvětlil
nárůst ceny předmětných pozemků jako „zemědělských pozemků vhodných k
zainvestování pro rezidenční výstavbu“ a ohodnotil je na cenu téměř 22 milionů
Kč.
15. Soudy nižších stupňů však nijak tyto znalecké posudky nereflektovaly
a přijímaly závěry ze znaleckého posudku znalce Ing. Václava Poura, které ale
byly podle názoru obviněného vyvráceny. Obviněný dále upozornil na odlišný
přístup odvolacího soudu, který z důvodu rozdílných závěrů znaleckých posudků
obžaloby a obhajoby co do hodnoty akcií ukrajinských podniků zrušil první
rozsudek Městského soudu v Praze, zatímco odlišné závěry znaleckých posudků co
do ceny pozemků v obci XY zůstaly bez reakce.
16. Obviněný dále předložil mnoho dalších listinných důkazů týkajících
se ohodnocení ceny předmětných pozemků, resp. nabídek obchodních společností
Central Group, a. s., a Quinlan Private Golub, a. s., které stanovily cenu
předmětných pozemků na 24 milionů Kč, přitom jedna obchodní společnost nabídla
dokonce 83 milionů Kč, a to v roce 1997, kdy ještě nebyl schválen územní plán.
K tomu byli vyslechnuti také svědci z daných obchodních společností M. P. a M.
M., kteří de facto uvedené informace potvrdili, resp. vázali své nabídky na
určité podmínky, avšak nejednalo se o podmínky nesplnitelné, nýbrž
realizovatelné a v realitní praxi zcela běžné. Obviněný zdůraznil, že vzhledem
k výpovědi M. M., který zastupoval subjekt, jenž byl ochoten za předmětné
pozemky zaplatit 83 milionů Kč, a podle nějž „v minulosti byli ochotni
investovat i do projektů, které ještě neměly územní plán, tzn. první stupeň v
povolovacím řízení“, se názor soudů nižších stupňů ohledně podvodného úmyslu
obviněných při vkládání předmětných pozemků coby nepeněžitého vkladu do PFP s
odkazem na absenci územního plánu jeví jako neudržitelný. Obviněný odvolacímu
soudu předložil dále celou řadu listin dokládajících snahu obviněných přeměnit
předmětné zemědělské pozemky na stavební a jednoznačně dokládající důvodnost
investice do pozemků a rozpracovanost plánu zástavby rodinných domů, což
odvolací soud nijak nereflektoval. Podle názoru obviněného odvolací soud dále
chybně poukazoval na znalecký posudek znalce Pavla Schallera ze dne 3. 9. 1996,
který jednak nebyl součástí spisového materiálu, jednak je datován rok před
uskutečněním předmětného převodu, jednak byl vypracován za účelem stanovení
daně z převodu nemovitostí, přičemž snahou takového znaleckého posudku je
naopak stanovení co nejnižší ceny pozemků, jedná se tak o cenu administrativní
nikoli tržní.
17. Dovolatel Jiří Langer dále poukázal na opakovaný výslech svědka A.
O., starosty obce XY, ze kterého soudy nižších stupňů také dovodily údajnou
nepřipravenost a finanční nouzi skupiny Finnex. Tomuto výslechu přikládal podle
obviněného odvolací soud příliš velký význam, přitom se svědek vyjadřoval
nekonkrétně a pouze obecně zmínil, že se „v obci začali objevovat lidé, kteří
poukazovali na problémy Finnex“, což mělo podle svědka odůvodnit požadavek na
složení jistoty ve výši 5 mil Kč. Ovšem tuto skutečnost svědek neuvedl při
prvním výslechu před Městským soudem v Praze, pouze uvedl, že požadavek na
složení jistoty byl vyvíjen ze strany investora. Opakovaný výslech tohoto
svědka před odvolacím soudem tak podle obviněného přinesl více nejasností, než
že by něco objasnil. Nad rámec obviněný upozornil, že mezi poškozenými je také
V. O., nar. XY, přičemž svědek A. O. nebyl před svým výslechem dotazován na
svůj případný vztah k této osobě a případný zájem na výsledku trestního řízení.
18. Odvolací soud také chybně podle obviněného dovodil nepřipravenost
projektu výstavby v obci XY z výslechu svědka B. F. Tento svědek projekt
hodnotil, aniž by se byl fyzicky podívat na předmětné projekty a jeho
angažovanost měla být spíše pro futuro. Svědek se vyjadřoval k věcem, o kterých
neměl dostatečné informace, a do projektu ještě nebyl zapojen.
19. Dovolatel dále polemizoval s hodnocením znaleckého posudku
vypracovaného Vysokou školou ekonomickou v Praze (dále jen „VŠE“). VŠE se
zabývala hodnocením akcií ukrajinských společností, nikoliv hodnoty akcií PFP,
když dospěla k nezjistitelné hodnotě těchto akcí. Avšak oba soudy nižších
stupňů tyto závěry vztáhly i na akcie PFP, u nichž tento domnělý závěr o
nezjistitelnosti hodnoty akcií akceptovaly, avšak v případě akcií ukrajinských
společností nikoliv, což podle obviněného činí postup soudů nepřezkoumatelný a
nezákonný.
20. Odvolací soud odkazoval na výpověď svědkyně A. S., podle níž to byl
obviněný Jiří Langer, který určoval cenu akcií PFP (na č. l. 4625), avšak
obviněný musí uvést, že daná svědkyně se k ceně akcií vůbec nevyjadřovala, a to
v rámci žádného ze svých výslechů. Uvedla, že o určování ceny akcií obviněným
se jen domnívala. Dále obviněný k výpovědi této svědkyně konstatoval, že její
věrohodnosti nelze přisuzovat takovou váhu, neboť pracuje pro výbor sdružení
zastupující klienty obchodní společnosti Finnex Praha, přičemž její matka je
zároveň jedním z klientů, tedy vzhledem k pracovnímu zařazení a k osobnímu
vztahu k poškozeným má zájem na výsledku řízení. Rovněž obviněný neviděl důvod,
proč odkazovat na její výslech z přípravného řízení, když na odlišnosti podané
svědecké výpovědi před soudem byla předsedou senátu při výslechu v hlavním
líčení upozorňována a k tomu se vyjadřovala.
21. Další část námitek pak dovolatel Jiří Langer zaměřil na ohodnocení
akcií obchodní společnosti Evropský průmyslový holding. Zdůraznil, že hodnota
akcií EPH byla vázána na hodnotu akcií dvou ukrajinských obchodních
společností, a sice VAT Prožektor a VAT Sarnenskij, které tvořily majetek EPH.
Hodnotou těchto akcií se zabývalo několik znalců (doc. Tomáš Ježek, znalecké
ústavy EQUITA, VGD Appraisal a následně při revizním zkoumání i VŠE). Dovolatel
se nejprve vyjadřoval k navyšování kapitálu obchodní společnosti EPH,
vysvětloval, proč byl zvolen daný postup. Podle obviněného svědek J. Č.
objasnil, proč jsou časové rozestupy mezi jednotlivými platbami na základní
kapitál v řádu jednotek minut, což podle něj mohlo být způsobeno tím, že
operátor zadával jeden příkaz po druhém, když časy na potvrzeních o skládání
předmětných částek nejsou převzaty z internetového bankovnictví (není to čas
zadání pokynu), ale čas, kdy pracovník banky zadal do bankovního systému
příslušnou transakci. Proto z tohoto údaje nelze usuzovat na podvodné
navyšování základního kapitálu. Obviněný nesouhlasil také s názorem vyjádřeným
znalcem doc. Tomášem Ježkem, jenž do svých rozhodnutí převzaly soudy nižších
stupňů, že základní kapitál nikdy nebyl splacen, jelikož prostředky, kterými
byl navyšován, nikdy na účtu nezůstaly. Podle obviněného není podstatné, kde
prostředky skončily podle výpisu z banky, ale jak je celý soubor transakcí
účetně evidován a jaký je výsledný stav např. v okamžiku, kdy společnost udělá
účetní závěrku. Podotkl, že v rozvaze obchodní společnosti se vpravo v pasivech
objevilo číslo odpovídající splacenému základnímu jmění a vlevo v aktivech pak
nakoupené akcie ukrajinských podniků. O nekompetentnosti znalce doc. Tomáše
Ježka podle dovolatele svědčí jeho vyjádření, že obchodní společnost nemůže s
prostředky na základní kapitál vůbec nakládat a že je musí mít stále na svých
účtech. Dovolatel upozornil na to, že navyšování (splácení) základního kapitálu
obchodní společnosti nikdo nerozporoval, a to ani rejstříkový soud, ani
auditoři, kteří neměli vůči účetnictví obchodní společnosti, jež měli k
dispozici kompletní, žádné výhrady. Není proto možné, jak uváděly soudy nižších
stupňů, že by za akcie ukrajinských společností obchodní společnost EPH ani
nezaplatila. To lze zjistit z podvojného účetnictví, protože v aktivech
obchodní společnosti nejsou žádné peníze, takže za ně musela zaplatit právě
penězi z navýšeného základního kapitálu.
22. Ve věci byl vypracován revizní znalecký posudek VŠE. Obviněný
připomněl závěry, ke kterým VŠE dospěla. Zpracovatelé se zaprvé vyslovili velmi
kriticky ke znaleckému posudku doc. Tomáše Ježka, který je tak nutno považovat
za nevěrohodný a v řízení nepoužitelný, a zadruhé dospěli k závěru, že tržní
hodnotu akcií v roce 1998 a 1999 podle podkladů obsažených ve spise není možné
spolehlivě zjistit. Obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů tyto závěry
nevzaly v potaz, stanovily orientačně jakousi cifru hodnoty akcií podle postupu
stanoveného doc. Tomášem Ježkem. Dovolatel s takovým postupem nesouhlasil,
protože nestačí určení výše škody pouze v přibližné a orientační rovině. Škoda
je objektivním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, nelze tak pouze
na základě orientačně určené výše škody stanovit právní kvalifikaci. Odvolací
soud se kromě posudku doc. Tomáše Ježka opřel o další důkazy vyjadřující se k
hodnotě akcií, avšak zcela nepochopitelně pominul závěry revizního posudku VŠE.
23. Dovolatel dále namítl vadu rozhodnutí spočívající v neprokázání
subjektivní stránky podvodu a ve zcela chybném hodnocení jednání obviněného v
tvrzeném podvodném úmyslu. Podle obviněného soud druhého stupně i v tomto směru
chybně odkázal na výpověď svědkyně A. S., neboť pracovní zařazení této svědkyně
jí neposkytovalo takový náhled do dané problematiky, aby mohla komentovat
obchody s akciemi, mnohé její závěry pak vyplývají z jejích domněnek.
24. Dále se obviněný vyjádřil k otázce nakládání s prostředky klientů.
Soudy nižších stupňů se opíraly o závěry znalce Ing. Vladimíra Horáka a VŠE,
kteří však neměli k dispozici celé účetnictví skupiny Finnex. Pouze nečinnost
orgánů činných v trestním řízení přitom zapříčinila, že se nedochovalo
kompletní účetnictví obchodní společnosti Finnex Praha, a tak nebylo možné
vysvětlit veškeré finanční operace, což však nemůže jít k tíži obviněného.
Dovolatel zpochybňoval znalecký posudek znalce Ing. Vladimíra Horáka, který se
podle něj věnoval analýze bankovních účtů, aniž by reflektoval hotovostní
transakce, což uvádí i znalci VŠE. Jestliže nelze zmapovat finanční toky, nelze
pak podle dovolatele dospět k závěru, že obvinění vyváděli klientské
prostředky, neboť to z provedených důkazů nevyplývá. Klienti Finnex Praha za
finanční plnění získali do svých portfolií akcie obchodní společnosti PFP,
příp. EPH, aniž by obvinění jakkoliv zastírali použití jejich prostředků.
Obvinění nijak klientům nezastírali rizika, neutajovali, že dané nákupy akcií
byly emitovány obchodními společnostmi s nimi spřízněnými. Naopak možnost tyto
akcie nakupovat uváděli do smluv. Investiční strategie skupiny Finnex byla
zcela veřejná, reprezentovali ji obchodní zástupci, inzerovali ji v tisku, nic
neskrývali (viz výpověď svědka J. K.). Každá změna na majetkovém účtu byla
Střediskem cenných papírů odesílána na adresu klienta jako změnový výpis, který
je informoval o změnách. Klienti měli od počátku dost informací, že k finálnímu
plánovanému zhodnocení jejich investice do akcií EPH dojde až po zkompletování
a prodeji kontrolního balíku akcií ukrajinských společností. Klienti měli akcie
málo bonitních obchodních společností z kupónové privatizace, všechna portfolia
však měla stejnou investiční strategii, protože jejich individuální řízení
vzhledem k jejich velikosti nebylo možné. Na počátku měli obvinění hlavní
aktivum společností PFP a EPH (a to pozemky v obci XY a akcie ukrajinských
společností) ohodnoceno znaleckými posudky, a neměli důvod o nich pochybovat.
Neměli tedy vědomost o jejich údajném nadhodnocení. Nelze tedy tvrdit, že by
klienti o své prostředky přišli již okamžikem vložení do správy obchodní
společnosti Finnex Praha. Klienti nemohli být uvedeni v omyl, resp. nic jim
nebylo zamlčováno, v souvislosti s prodejem a zpětným odkupem akcií EPH s
ohledem na výslovnou úpravu smluv o správě portfolií. Ostatně ani v řízení před
soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by očekávání klientů byla jiná.
25. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že by to
byl on, kdo určoval strategii, stanovoval hodnotu akcií a měl rozhodující
slovo. Tento závěr je opřen o nevěrohodné svědecké výpovědi, navíc z dokazování
vyplynulo, že rozhodnutí nečinil sám, ale společně s obviněným Martinem Zachem.
Závěry o jeho vedoucí roli tak nelze opřít o žádný z provedených důkazů.
26. S ohledem na výše uvedené dovolatel Jiří Langer navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
27. Dovolatel Jiří Langer pak ještě v době dovolací lhůty doplnil své
dovolání. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11) ohledně otázky posouzení důsledků procesních
rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, u kterých byly shledány vady, na
běh promlčecí lhůty. Ústavní soud stanovil určité limity posuzování účinků
usnesení o zahájení trestního stíhání na běh promlčecí lhůty. Jedním z limitů
je libovůle orgánů činných v trestním řízení ve spojení s jejich následnou
aktivitou po vydání tohoto usnesení, zda vydání usnesení nemělo jen formální
charakter za účelem přerušení běhu promlčecí lhůty bez skutečné ambice aktivně
stíhat, pak by muselo být hodnoceno jako nicotný právní úkon. Podle obviněného
je nutno právě tak vnímat postup orgánů činných v trestním řízení v jeho
případě. Úkony trestního řízení byly zahájeny již dne 2. 1. 2001 na základě
trestních oznámení, avšak první z řady usnesení o zahájení trestního stíhání
bylo vydáno až v roce 2006, což svědčí o laxním přístupu policejního orgánu.
Vedení přípravného řízení po dobu více jak 10 let je nutno vnímat jako exces,
na který musí být při rozhodování brán zřetel. Upozornil zároveň na jinou
obdobnou svou trestní věc projednávanou Městským soudem pod sp. zn. 48 T
6/2014, ve které soud prvního stupně shledal pochybení orgánů činných v
trestním řízení v tom, že způsobily nepřiměřenou délku trestního řízení. Z
tohoto rozsudku obviněný citoval pasáže odůvodnění uložení trestu odnětí
svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho
výkonu. Obviněný uvedl, že tento rozsudek byl nakonec zrušen Nejvyšším soudem,
který dovodil, že jednání obviněného může být posuzováno toliko jako trestný
čin porušení povinnosti při správě cizího majetku (a to případně i v
nedbalostní formě), avšak trestní odpovědnost za tento čin je již promlčena.
Zároveň bylo konstatováno, že jednání obviněného nelze hodnotit jako trestný
čin podvodu nebo zpronevěry. Obviněný tak shledal paralelu mezi věcí nyní
projednávanou a případem vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 48 T
6/2014. Uzavřel, že ve světle judikatury Ústavního soudu nelze usnesení o
zahájení trestního stíhání z roku 2006 až 2010 považovat za usnesení způsobilá
přerušit běh promlčecí doby, neboť se jednalo o rozhodnutí zcela formální,
vykazující vady, jak uvedly samy soudy nižších stupňů. Dále setrval na závěrech
svého dříve podaného dovolání.
b) Dovolání obviněného Martina Zacha
28. Obviněný Martin Zach uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g) a e) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť měl za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, navíc proti němu bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné z důvodu promlčení [§ 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř.].
29. Dovolatel již ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne
1. 8. 2012, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání, namítal, že jsou stíhané
skutky promlčené, upozorňoval na to soud prvního stupně a v podaném odvolání i
odvolací soud. S názorem odvolacího soudu (uvedeným na str. 63-64, v bodech
190.-193.) obviněný nesouhlasí z důvodů dále rozvedených v dovolání. Trestné
činnosti se měl dopustit v době od roku 1997 až do 4. 11. 1999, při posuzování
promlčení je nutno vycházet z desetileté promlčecí lhůty, v tom se shoduje s
odvolacím soudem. Ke „sdělení obvinění“ pro trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. související se skupinou Finnex došlo dne 12. 1. 2006, toto
usnesení obviněný osobně převzal až dne 18. 4. 2006, jak připustil i odvolací
soud (bod 191. jeho rozsudku). Toto usnesení však bylo dne 11. 1. 2007 v rámci
dohledu zrušeno Nejvyšším státním zastupitelstvím s konstatováním, že nejsou
popsány všechny znaky trestného činu a „že doručením usnesení nenastaly
následky spojené s doručením o zahájení trestního stíhání“ (viz č. l. 2025). I
přesto odvolací soud vyjádřil názor, že toto zrušené usnesení ze dne 12. 1.
2006 vyvolalo účinky přerušení běhu promlčecí lhůty, a proto nedošlo k
promlčení trestního stíhání. S tímto názorem dovolatel nesouhlasil, jelikož
usnesení ze dne 12. 1. 2006 bylo prohlášeno státním zastupitelstvím za nicotné,
a proto nemohlo mít podle obviněného účinky přerušení promlčecí doby podle § 67
odst. 3 písm. a) tr. zák., resp. § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
30. Následně byla obviněnému doručována usnesení o zahájení trestního
stíhání ze dnů 11. 6. 2008, 27. 8. 2008 a 22. 2. 2010. Usnesení ze dnů 11. 6.
2008 a 27. 8. 2008 byla doručována dne 16. 7. 2009 nezákonně a účelově
ustanovené obhájkyni ex offo JUDr. Blance Bláhové, i když policejní orgán na
základě e-mailu ze dne 24. 6. 2009 věděl, že obviněný Martin Zach má v České
republice zvoleného obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze, s nímž několikrát
předtím telefonicky komunikoval. Obviněný odmítl argument, že by sám
zapříčinil, že mu byla ustanovena obhájkyně ex offo, když si neprodleně obhájce
nezvolil, resp. podle názoru odvolacího soudu tak neučinil podle litery zákona
(bod 194. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel podotkl, že s orgány činnými v
trestním řízení komunikoval, zdržoval se na známé adrese v cizině, kde měl
práci, a vycházel z toho, že zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 bylo
shledáno nulitním. Podle názoru obviněného nebyly splněny podmínky pro zahájení
řízení proti uprchlému, neboť v České republice měl zvoleného obhájce.
Připomněl, že jeho zvolený obhájce Mgr. Ing. Vladimír Mráz byl policejním
orgánem vyloučen z obhajoby obviněného a svých práv se domohl až u Městského
soudu v Praze, který zamítl návrh policejního orgánu na vyloučení zvoleného
obhájce. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dnů 11. 6. 2008, 27. 8. 2008
a 22. 2. 2010, tak byla obhájci doručena až dne 23. 3. 2010.
31. Obviněný upozornil na to, že po podání obžaloby státním zástupcem
byla dne 23. 11. 2011 věc vrácena Městským soudem v Praze (ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze o zamítnutí stížnosti státního zástupce proti
tomuto rozhodnutí) k došetření, protože došlo k porušení zásad práva na
obhajobu a zákonnosti a skutky nebyly dostatečně specifikovány. Rozhodnutí s
takovými vadami nemůže podle obviněného způsobit přerušení promlčecí doby. Dne
1. 8. 2012 bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání, které
obviněný osobně převzal na území České republiky dne 7. 8. 2012. K řádnému
zahájení trestního stíhání tak podle obviněného došlo až usnesením ze dne 1. 8.
2012, resp. jeho převzetím dne 7. 8. 2012, tedy 12 let a 9 měsíců od údajného
dokonání trestné činnosti. Obviněný dále upozornil na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, v němž se jednalo o vady
usnesení natolik závažné, že nelze tomuto usnesení přisuzovat účinky přerušení
promlčecí doby. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn.
5 Tdo 1024/2010, je nutné vyžadovat, aby důvodem pro přerušení běhu promlčecích
lhůt byly zásadně jen úkony bezvadné.
32. Dále tento dovolatel namítl v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, že v řízení
došlo k zásadnímu procesnímu pochybení při realizaci důkazů, čímž bylo podle
obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Konkrétně uvedl, že v
trestním řízení nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o výpovědi svědků
V. O. V. (v trestním spise na č. l. 6324-6331, překlad na č. l. 6336-6343, sv.
24) a svědka P. P. A. (v trestním spise na č. l. 6285-6287, překlad na č. l.
6288-6293, sv. 24), a i přesto Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí (v
bodech 222. a 229. jeho odůvodnění) z těchto důkazů vyvodil některá skutková
zjištění ohledně hodnoty ukrajinských podniků. Odvolací soud se s touto
námitkou dovolatele vypořádal chybně, jestliže dovodil, že obvinění dali
souhlas ke čtení těchto úředních záznamů. K tomu dovolatel odkázal na zvukový
záznam z hlavního líčení ze dne 2. 10. 2013 (přepis na č. l. 16106 trestního
spisu), kde k údajnému souhlasu mělo dojít. V dovolání obviněný citoval část
tohoto přepisu, ze kterého jednoznačně vyplývá, že obvinění žádný souhlas se
čtením těchto výslechů nedali, a to ani podle § 211 odst. 1 tr. ř. ani podle §
211 odst. 6 tr. ř. Došlo tak k rozporu v tom, co je uvedeno v protokolu a co se
skutečně odehrálo. Podotkl, že úřední záznamy nelze provést jako důkaz podle §
211 odst. 2 tr. ř. Upozornil také na okolnosti vyžádání souhlasu se čtením
výslechů svědků D. B., M. B. a dalších, přičemž předseda senátu s formulací
jejich prohlášení vysloveně pomáhal. Podle obviněného tímto postupem soudu
prvního stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když byl
zbaven práva vyslechnout a klást otázky uvedeným svědkům, což odporuje
principům a zásadám judikovaným Evropským soudem pro lidská práva a Ústavním
soudem.
33. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do
31. 12. 2021 tento dovolatel zahrnul také námitky ve vztahu ke skutkovým
zjištěním a hodnocením důkazů, které souvisí s hodnotou akcií ukrajinských
podniků, potažmo Evropského průmyslového holdingu. Obviněny Martin Zach namítal
extrémní nesoulad, jednak v souvislosti s nezákonnými důkazy (viz výše), jednak
s tím, jak odvolací soud vyhodnotil znalecké zkoumání hodnoty akcií
ukrajinských podniků. Podle dovolatele došlo k deformaci znaleckého zkoumání,
když soudy nižších stupňů ze znaleckých posudků dovodily zcela jiné závěry.
Soud prvního stupně uzavřel, že hodnota akcií ukrajinských podniků stanovená
znaleckým ústavem byla blízká hodnotě stanovené znalcem doc. Tomášem Ježkem,
CSc. S tímto závěrem souhlasil i odvolací soud, a to přes výtky, jež měl proti
tomuto znaleckému posudku v prvním předchozím zrušovacím rozhodnutí (viz
usnesení Vrchního soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016), v němž dal
obhajobě za pravdu, že závěry znalce doc. Tomáše Ježka, CSc., jsou
neověřitelné, jak ostatně uváděli i znalci znaleckého ústavu VŠE (viz str. 43
tohoto znaleckého posudku). Tímto postupem podle obviněného došlo k porušení
jeho práva na spravedlivý proces spočívající v libovůli (svévoli), k porušení
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o
vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku
České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen
„Listina“) a čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), jak
opakovaně judikuje Ústavní soud (viz jeho rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 476/09,
III. ÚS 183/03).
34. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že skutek byl soudy chybně
právně kvalifikován, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky. Podle
jeho názoru nelze na jednání obviněných nahlížet jako na podvodné. Upozornil na
to, že odvolací soud jednotlivé dílčí kroky obviněných označil za nikoliv
nezákonné (viz bod 229. odůvodnění jeho rozhodnutí). Obviněný brojil proti
závěrům soudů nižších stupňů ohledně podvodného úmyslu, který měli mít od
počátku se spoluobviněným Jiřím Langrem. Bylo jim ze strany soudů nižších
stupňů vytýkáno, že skrývali finanční problémy před svými klienty. Avšak soudy
nižších stupňů samy připustily, že až do přijetí strategie správy portfolií
cenných papírů klientů, což vedlo k nákupu veřejně neobchodovatelných akcií PFP
a EPH, nebylo na fungování skupiny Finnex nic závadného, natož trestného. U
části klientů, kteří svěřili své prostředky před tímto obdobím (před změnou
strategie investování), nebylo možno zatajovat finanční problémy, které ještě
nenastaly. Podle obviněného tak chybí podmínka příčinného řetězce a podvodného
úmyslu od prvního dílčího útoku. Mohlo se jednat jedině o zastírací jednání,
které je součástí trestného činu např. zpronevěry nebo porušování povinnosti
při správě cizího majetku. V tomto případě na tyto stávající klienty nelze
vztáhnout ani závěry, že se obvinění snažili prezentovat pomocí pozemků v XY a
podniků na Ukrajině jako společnost lukrativní a kapitálově dobře vybavená.
Stejně tak úvahy o tom, že klientům byla zatajena skutečná hodnota akcií, byly
jim předkládány výpisy s nepodloženými a fiktivními růsty, nemohou odůvodnit
závěr o uvedení někoho v omyl, když svou majetkovou dispozici dotyčný již
provedl. Mohlo by se podle obviněného jednat jedině o zastírací jednání. Tyto
chybné úvahy soudů nižších stupňů vychází a jsou také důsledkem špatně pojaté
obžaloby z 27. 3. 2013, která za podvodné jednání považovala majetkové
dispozice spočívající v „opakovaném nákupu akcií do portfolií klientů za
situace pro klienty nevýhodné“. Z logiky věci se však nemohlo jednat o
majetkové dispozice podváděného. Tuto vadu v popisu skutku soudy nižších stupňů
napravily, když modifikovaly popis skutku a okamžik dokonání trestného jednání,
avšak nepřizpůsobily tomu příčinný řetězec.
35. Obviněný se dále v dovolání zabýval posouzením subjektivní stránky
ve vztahu k jeho osobě. Upozornil, že skupinu Finnex opustil dne 4. 11. 1999.
Odvolací soud se nevyjádřil k ustavení investičního výboru na podzim 1999, tedy
těsně před odchodem obviněného Martina Zacha ze skupiny, a k jeho účasti v
tomto výboru. V tom nevidí smysl, když se měl dohodnout s obviněným Jiřím
Langrem podle soudu prvního stupně na podvodném úmyslu a vyvedení finančních
prostředku již v roce 1997 při zakládání obchodních společností EPH a PFP.
Upozornil na to, že o překážce v jednání ohledně územního plánu v obci XY byla
skupina Finnex informována až 6. 1. 2000, tedy až po odchodu obviněného z
uskupení Finnex, v roce 1997 – až do podzimu 1999 neměli informace o této
překážce k finalizaci investice.
36. Podle dovolatele bylo jednání chybně právně posouzeno, pokud soud
prvního stupně výslovně uvedl, že není důvod předpokládat, že „obžalovaní
chtěli prvosledově poškodit klienty Finnex Praha“, přičemž k tomuto závěru se
přihlásil i odvolací soud. Proto je obviněný přesvědčen, že do úvahy přicházelo
jednání právně kvalifikovat jako trestný čin porušení povinnosti při správě
cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, resp. § 255 tr. zák.
37. Závěrem dovolatel Martin Zach upozornil na nepřiměřenou výši trestu
s ohledem na délku trestního řízení a dlouhou dobu od údajného spáchání trestné
činnosti. Vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů uložení
nepodmíněného trestu nepodrobily hodnocení, zda je v takovém případě trest
ještě proporcionálním zásahem ve smyslu judikatury Ústavního soudu a čl. 6
Úmluvy, a že nebyly dostatečně zhodnoceny průtahy způsobené orgány činnými v
trestním řízení. Dále se obviněný zabýval odůvodněním uloženého trestu soudem
prvního stupně. Podle dovolatele by v jeho případě byly splněny podmínky pro
využití institutu podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody, jenž by
žádným způsobem nezasáhl do práv jiných účastníků, nijak by neohrozil účel a
smysl ukládání trestu.
38. Proto dovolatel Martin Zach navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně stejně tak i rozsudek soudu
prvního stupně, a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání obviněných a replika obviněného Jiřího Langra
39. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který
nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací námitky obviněných.
40. Státní zástupce konstatoval, že námitku promlčení trestního stíhání
(podle litery trestního zákoníku promlčení trestní odpovědnosti) uplatnili oba
dovolatelé a lze ji uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., jak učinil obviněný Martin Zach. Tvrzené promlčení v případě
dovolatele Jiřího Langra však nebylo namítnuto podle uvedeného dovolacího
důvodu odpovídajícího této námitce, nicméně v případě opodstatněnosti námitky
promlčení, by i tomuto obviněnému mohla vzhledem k § 265k odst. 2 tr. ř.
svědčit argumentace obviněného Martina Zacha, která se v mnohém shoduje s
obsahem doplnění dovolání obviněného Jiřího Langra. Obviněným Jiřím Langrem
vytýkaná vada, z níž dovozoval promlčení trestní odpovědnosti, se týká
správnosti použité právní kvalifikace, neboť jednání obviněného podle něj
nemělo být posouzeno jako trestný čin podvodu, ale jako trestný čin porušení
povinnosti při správě cizího majetku, a lze ji tedy podřadit pod uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12.
2021. Státní zástupce však námitku promlčení trestní odpovědnosti ve shodě se
závěry obou soudů nižších stupňů nepovažoval za opodstatněnou. Obvinění svá
tvrzení vystavěli zejména na tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání,
která byla v předmětné věci postupně vydána, byla nicotná, neobsahovala všechny
potřebné náležitosti a vykazovala známky libovůle. Státní zástupce vyjádřil své
přesvědčení, že vady v popisu skutku, jimiž bylo zatíženo rozhodnutí
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 12. 1. 2006 a
které nebyly dostatečně napraveny ani následujícím postupem dozorové státní
zástupkyně [zejména postupem ve smyslu § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. či podle §
149 odst. 1 tr. ř.], popř. v první podané obžalobě či v odůvodnění těchto
rozhodnutí, nelze vykládat jako vady, které by měly znamenat nicotnost (nulitu)
těchto procesních rozhodnutí a jež by měly být spojeny s tím, že usnesení
nebudou mít účinky předpokládané v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
41. Státní zástupce uvedl, že v posuzovaném případě obviněných byl v
usnesení o zahájení trestního stíhání shledán nedostatečný popis subjektivní
stránky trestného činu podvodu (přičemž bylo kuse vyjádřeno, že obvinění
jednali v úmyslu vylákat) a objektivního znaku skutkové podstaty tohoto
trestného činu spočívajícího v uvedení v omyl. Šlo o pochybení spočívající v
nedostatečném vyjádření všech podstatných skutkových okolností umožňujících
závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty konkrétního trestného
činu popsaným jednáním (a následkem). Státní zástupce připomněl, že po celou
dobu trestního stíhání obviněných nedošlo ke změně právní kvalifikace, podle
níž byl předmětný skutek orgány činnými v trestním řízení posuzován, byť
zachování právní kvalifikace, pro niž je trestní stíhání vedeno, není pro závěr
o zachování totožnosti skutku rozhodující.
42. Podle státního zástupce se Vrchní soud v Praze otázkou nicotnosti
usnesení o zahájení trestního stíhání zabýval k odvolání obviněných a zcela v
hranicích svých pravomocí přezkoumával usnesení o zahájení trestního stíhání ve
vztahu k posouzení promlčení trestního stíhání. Státní zástupce nesouhlasil s
tvrzením dovolatele Martina Zacha, jenž uvedl, že usnesení policejního orgánu
ze dne 12. 1. 2006 bylo prohlášeno za nulitní v rámci dohledu Nejvyššího
státního zastupitelství. Ve skutečnosti v přípise náměstka Nejvyšší státní
zástupkyně ze dne 16. 10. 2006 označeném upozornění na nedostatky v dozorové
činnosti nebyla nicotnost usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 konstatována. Tímto přípisem (nikoli přímo v důsledku dohledové činnosti
Nejvyššího státního zastupitelství, ale v souvislosti s předložením věci k
rozhodnutí o věcné příslušnosti k výkonu dozoru v přípravném řízení) byla
náměstkyně Městského státního zástupce v Praze upozorněna na řadu nedostatků a
pochybení dozorové státní zástupkyně. Předně byly zjištěny nedostatky v
dozorové činnosti (neprovádění pravidelných prověrek a neusměrňování postupu
policejního orgánu), pozdní předložení věci k posouzení věcné příslušnosti. Státní zástupkyni byly dále vytknuty nedostatky v odůvodnění usnesení o
stížnosti do usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k usnesení
policejního orgánu ze dne 12. 1. 2006 bylo výslovně konstatováno jen to, že
vykazuje závažné nedostatky v popisu skutku, který byl posouzen jako trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., avšak z popisu skutku nebylo
patrné, jakým způsobem byli poškození uvedeni v omyl, popř. zda jim byly
zamlčeny podstatné skutečnosti a jaké (resp. jakým způsobem obvinění vylákali
peníze od poškozených). Popis skutku tak neobsahoval okolnosti odpovídající
přinejmenším tomuto obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu. Státní zástupkyni bylo také vytknuto, že nezareagovala v rámci svých oprávnění
vyplývajících z § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., dokonce zamítla stížnost
obviněného Martina Zacha jako nedůvodnou (usnesením ze dne 12. 6. 2006). Na
uvedený přípis Nejvyššího státního zastupitelství odkázal i státní zástupce
Vrchního státního zastupitelství ve svém přípise ze dne 18. 12. 2006, který
adresoval dozorové státní zástupkyni, a v němž požadoval procesně správným
způsobem opětovně zahájit trestní stíhání, když zjištěnou vadu nedostatečného
popisu subjektivní stránky a znaku uvedení v omyl nebylo možno podle jeho
názoru jinak zhojit. Ani tento (dohledový) státní zástupce však nevyhodnotil
usnesení o zahájení trestního stíhání jako nicotné. Až v pokynu ze dne 11. 1. 2017 dozorová státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze
uložila policejnímu orgánu opětovně zahájit trestní stíhání obviněných s tím,
aby do odůvodnění usnesení uvedl, že již jedno usnesení o zahájení trestního
stíhání bylo vydáno, to se však vzhledem k tomu, že v něm nebyla vyjádřena
subjektivní stránka trestného činu, jeví jako nicotné. Policejní orgán tento
pokyn splnil usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 11. 6. 2008.
Zde
uvedl, že své usnesení označil podle § 160 odst. 1 tr. ř. právě s odkazem na
pokyn dozorové státní zástupkyně, dle něhož bylo předchozí usnesení podle § 160
odst. 1 tr. ř. považováno za nulitní. Státní zástupce dále poukázal na to, že
pokyn v tomto znění, včetně pasáže, že se má předchozí sdělení obvinění jevit
jako nulitní, vydala ta stejná státní zástupkyně, která se dopustila řady
pochybení při výkonu dozoru, podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., nezrušila
první usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. jako nezákonné nebo neodůvodněné,
nenahradila je usnesením vlastním, a především zamítla stížnost obviněného
proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou. Označila uvedené
usnesení, původně podle ní zákonné, jako usnesení nulitní, i když jí takový
pokyn nikdo nedal. Za takového stavu věci byl podle státního zástupce Vrchní
soud v Praze nepochybně oprávněn a povolán označit závěr dozorové stání
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze o nicotnosti prvního
usnesení o zahájení trestního stíhání za nesprávný.
43. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že sdělením obvinění ze
dne 12. 1. 2006 byl naplněn základní smysl a účel důvodu přerušení promlčení
podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Policejní orgán zcela jasně vyjádřil
vážnou vůli státu vystavit oba obviněné postihu pro skutek, jenž byl jistým
základním způsobem konkretizován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem (z
hlediska zachování totožnosti skutku, zejména co se týče následku trestného
činu). V důsledku tohoto úkonu bylo evidentně zahájeno trestní stíhání obou
obviněných ještě před uplynutím promlčecí doby 10 let. Vada spočívající v
nedostatečném vyjádření všech skutkových okolností, které naplňují zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
nemohla vyloučit účinky spojované se sdělením obvinění, zejména účinek
spočívající v přerušení promlčecí doby. Stejné účinky přerušení běhu lhůty pro
promlčení trestního stíhání vyvolaly i všechny další úkony policejního orgánu,
státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání obviněných
následující po usnesení ze dne 12. 1. 2006. Stejné stanovisko lze zaujmout také
k dalším usnesením o zahájení (rozšíření) trestního stíhání ze dne 11. 6. 2008,
ze dne 27. 8. 2008, ze dne 22. 2. 2010. Rozhodně se ani v případě těchto
usnesení podle státního zástupce nejednalo o účelové sdělení obvinění s jediným
záměrem, a to zabránit v promlčení trestního stíhání pouhým formálním úkonem. Orgánům činným v trestním řízení nelze předkládat ani to, že by nejednaly ve
snaze postihnout protiprávní jednání konkrétních pachatelů rozsáhlé a poměrně
složité majetkové trestné činnosti podvodného charakteru. Usnesení policejních
orgánů včetně jejich odůvodnění rovněž nevykazují vzhledem k okolnostem věci
znaky libovůle, jak je dovolateli podsouváno. Státní zástupce uzavřel, že
přinejmenším v základní míře nezbytné k nastoupení účinků spočívajících v
přerušení běhu promlčecí doby tato usnesení o zahájení trestního stíhání
vyvolalo, neboť obsahovalo takové skutkové okolnosti, že z nich bylo možno
alespoň v nosných prvcích seznat podstatu stíhaného skutku, která byla v
základní míře i odůvodněna. Po formální stránce nedostatečná usnesení o
zahájení trestního stíhání, ať již by byla formálně zrušena či nikoli, i
přestože následně dojde k jejich nahrazení jinými usneseními, si zachovávají
účinky přerušení běhu promlčecí doby. Věcnou podmínkou je, že v době vydání
takových usnesení byla dostatečně podložena podezření ze spáchání trestných
činů, na něž opodstatněně reagovaly příslušné orgány činné v přípravném řízení
zahájením trestního stíhání. To se jeví obzvláště logické za situace, kdy v
předmětném trestním stíhání zahájeném prvotním usnesením, byť po dopracovaném
zahájení či rozšíření trestního stíhání dalším procesním rozhodnutím, proběhlo
trestní řízení, které nakonec vedlo k závěru o vině pachatelů a uložení trestu.
Státní zástupce zdůraznil, že případy nicotnosti právního úkonu (nulitního či
zdánlivého aktu, paaktu, apod.) jsou případy zcela výjimečné, a lze je shledat
jen tehdy, pokud to zákon výslovně stanoví, anebo pokud to vyplývá ze smyslu a
účelu určitého zákonného ustanovení. Půjde například o případy, kdy by
příslušný orgán činný v trestním řízení při rozhodování zjevně vybočil z mezí
své pravomoci. Nicotný úkon nemá žádné právní účinky a hledí se na něj, jako by
neexistoval. Takový krajní důsledek však předmětné usnesení o zahájení
trestního stíhání nevyvolalo.
44. K námitce obviněného Martina Zacha, že k promlčení trestního stíhání
došlo i z toho důvodu, že usnesení z let 2008 a 2010 nebyla doručena ani jemu
osobně, ani obhájci, kterého si obviněný zvolil, státní zástupce uvedl, že k
přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
dochází již tím okamžikem, kdy orgán činný v trestním řízení k tomu povolaný
vyhotoví usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. od okamžiku, kdy usnesení
bylo vydáno a jeho opis byl rozeslán oprávněným osobám, a nikoli teprve
doručením takového usnesení obviněnému (jeho obhájci). Policejní orgán
přistoupil k doručování usnesení obviněnému Martinu Zachovi (stejně jako
spoluobviněným, kteří si na rozdíl od obviněného usnesení také převzali)
vzápětí po jeho vyhotovení. Státní zástupce konstatoval, že skutečnost, že se
obviněný Martin Zach pobytem v cizině vyhýbal trestnímu řízení, že nakonec
muselo ve vztahu k jeho osobě být zahájeno řízení proti uprchlému a v tomto
řízení přistoupeno k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ustanovené
obhájkyni, která vstoupila do práv uprchlého obviněného, je tudíž z hlediska
dopadu usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání na účinky
předpokládané v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bezpředmětné.
45. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněných týkajících se
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12.
2021, přičemž připomněl, za jakých podmínek je dovolací soud oprávněn
přezkoumávat dokazování a skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. V
posuzované věci státní zástupce neshledal extrémní rozpor. Z popisu skutku ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění
rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů, jednak
mezi skutkovými a právními závěry.
46. K výhradám obviněných ke zjištěnému skutkovému stavu uvedl
následující. Co se týče závěrů ohledně změny investiční strategie spočívající v
nahrazení veřejně obchodovatelných akcií v portfoliích klientů společnosti
Finnex Praha veřejně neobchodovatelnými akciemi PFP, jejichž ocenění bylo
prostřednictvím nepeněžitého vkladu navázáno na cenu pozemků v obci XY, nelze
soudům rozhodně vyčítat, že by nevyhodnotily komplexně a věcně správně situaci,
která ohledně pozemků a rozhodných skutečností pro jejich ocenění v dané době
panovala. V tomto směru odkázal na str. 2077-2078 odůvodnění rozsudku Městského
soudu v Praze a odstavce 205-211 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Dovolatel Jiří Langer vycházel z odlišných skutkových zjištění, pokud
nerealizaci výstavby rodinných domů (dokonce jen zahájení přípravných prací) na
pozemcích evidovaných jako orná půda v obci XY přisuzuje nesoučinnosti zástupců
této obce zdůrazňováním významu požadavku obce XY na složení jistiny ve výši 5
mil. Kč. Důvody tohoto kroku ze strany zástupců obce byly soudy objasněny
výslechem svědka A. O. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že ani složení
jistiny (jež měla být deponována na účtu k tomu určeném a následně i použita k
tomuto účelu, který odpovídal původnímu smluvnímu ujednání a závazku přijatému
obviněným Jiřím Langrem) by nemělo nijak významně zhatit plány, zpomalit či
dokonce pozastavit realizaci natolik lukrativního projektu, u kterého by byla
dána rychlá návratnost prostředků a extrémní ziskovost, čemuž by odpovídal
bezprecedentní skokový nárůst ceny předmětných pozemků, jakož i klientům
prezentovaná hodnota akcií PFP a výše majetkových hodnot, které byly z klientů
vylákány. Státní zástupce dále zdůraznil, že odvolací soud své závěry k ocenění
předmětných pozemků v obci XY primárně nenavázal jen na tu skutečnost, že obec
XY neměla zpracován územní plán. Naopak na několika místech odůvodnění svého
rozsudku odvolací soud poukázal (krom jiného) na tu skutečnost, že na pozemky
nebylo dosud vydáno jakékoli územní rozhodnutí a nelze na nich ničeho v
dohledné době stavět. Tím tedy byla myšlena absence nejen toho územního
rozhodnutí, které by vycházelo z územního plánu (s nezbytností jeho
zpracování), ale i územního rozhodnutí, jež by vycházelo z jiných, ovšem rovněž
nutných podkladů v rozsahu nezbytném pro územní rozhodnutí (např. z územní
prognózy, územně plánovacích podkladů, skutečností zjištěných vlastním
průzkumem a při místním šetření). I v takovém případě je třeba návrh posuzovat
mimo jiné z hlediska péče o životní prostředí a ochrany zemědělského půdního
fondu (pozemky byly vedeny jako orná půda) apod., a zajistit stanoviska
dotčených orgánů státní správy a jejich vzájemný soulad. V předmětném případě
nebyl k dispozici nejen územní plán, ale ani jiné pro územní rozhodnutí
nezbytné podklady. Lze tedy shrnout, že nebyl žádný podklad pro nadhodnocení
pozemků v tom rozsahu, jak bylo obviněnými při složení nepeněžitého vkladu
deklarováno. V dalších výhradách vztahujících se k nakládání s majetkovými
hodnotami v obchodní společnosti PFP se obviněný Jiří Langer pustil do prostého
přehodnocování vybraných důkazů, které mu jakož ani státnímu zástupci
nepřísluší.
47. Podle názoru státního zástupce nebylo soudy nijak zastíráno, že v
rozhodné době právní úprava umožňovala metodu splácení základního kapitálu,
která byla obviněnými praktikována při navýšení základního kapitálu ve
společnosti PFP a při splacení a navýšení základního kapitálu ve společnosti
EPH, kdy ve velmi krátkém časovém úseku několika minut, popř. desítek minut,
došlo přes počáteční nicotný zůstatek na bankovních účtech k opakovanému
protočení několika finančních částek (v řádu desítek milionů Kč) mezi
bankovními účty tří spřízněných obchodních společností ovládaných obviněnými
tak, že v denní bilanci na bankovním účtu určeném k vykázání navýšení (složení)
základního kapitálu dané společnosti činil součet všech takto přijatých částek
onu požadovanou hodnotu určenou k vykázání výše složení či navýšení základního
kapitálu, bez zohlednění ihned odeslaných částek (účetně vykázaných jako zálohy
na nákup cenných papírů). Zastírání tohoto způsobu složení, resp. navýšení
základního kapitálu společností před klienty, jejichž portfolia akcií obvinění
spravovali, tzn. před těmi samými klienty, kterým byla následně ze strany
obviněných prezentována výhodnost nákupu akcií právě těchto společností, u
nichž došlo ke složení a navýšení základního kapitálu uvedeným způsobem, lze
označit za zamlčení podstatné skutečnosti. Současně nelze ani na podkladě toho,
jak si dovolatel Jiří Langer osobně vykládá svědectví J. Č., nijak zpochybňovat
zcela logický a jedině možný závěr, jenž konstatoval odvolací soud v odstavci
219. odůvodnění svého rozsudku. Zde soud zcela správně označil za podvodný ten
postup, kdy jsou dokolečka bezhotovostně přeposílané částky mezi bankovními
účty třech spřízněných společností vykázány na jednom z účtů v jejich součtu
jako zálohy složené na nákup cenných papírů, ačkoli se po jejich složení
obratem tyto prostředky vrátily na účet údajného složitele. Znaky svévole
nenese ani způsob vyhodnocení závěrů revizního znaleckého posudku VŠE, jak k
tomuto důkazu přistoupily soud prvního i druhého stupně za současného posouzení
souvislostí s dalšími důkazy ve věci provedenými, ať již se má jednat o
listinné důkazy, čtený důkaz vypracovaný jako znalecký posudek či svědectví
několika osob.
48. Státní zástupce upozornil, že co se týče zpochybnění zákonnosti
použití výslechů osob opatřených cestou právní pomoci na Ukrajině (svědci z řad
představitelů společností VAT Prožektor a VAT Saměnskij), jde ve své podstatě o
námitku procesní, v zásadě nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, kterou
dovolatelé uplatnili již v předcházejících fázích trestního řízení. Odvolací
soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 196. odůvodnění svého rozsudku.
Uvedené výslechy vyhodnotil jako úřední záznamy o podání vysvětlení, k jejichž
čtení daly podle obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2013 souhlas
procesní strany, a to podle § 211 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce nemohl z
dostupných zdrojů potvrdit nebo vyvrátit tvrzení obviněného Martina Zacha o
chybném vyhotovení protokolu o hlavním líčení s tím, že ve skutečnosti obvinění
souhlas se čtením úředních záznamů nedali. Dále se státní zástupce zabýval
situací, když by se toto tvrzení obviněného ukázalo jako pravdivé. Dospěl k
závěru, že by bylo třeba vycházet z § 158 odst. 6 tr. ř., když úřední záznam
slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která
takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda
takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz
pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 211 odst. 6 tr. ř.). Zdůraznil,
že Ústavní soud posuzuje použití protokolů o výslechu svědků ve formě úředních
záznamů jako porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť nejsou dodrženy
zásady kontradiktornosti řízení, neboť obviněnému ani jeho obhájci nebyla dána
možnost účastnit se výslechu takového svědka a klást mu otázky. Státní zástupce
zdůraznil, že za určitých okolností při posuzování tří kritérií (rozvedených
např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16),
nemusí být řízení jako celek posouzeno jako nespravedlivé, i když v něm byla
použita výpověď nepřítomného svědka. Soud prvního stupně se dané svědky cestou
mezinárodní právní pomoci snažil předvolat. Důkaz čtením úředního záznamu o
podání vysvětlení těchto osob rozhodně nebyl jediným, ani rozhodujícím důkazem
k prokázání viny obviněných. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku na
jisté pasáže z těchto vysvětlení poukázal, ovšem nelze mít za to, že by
rozhodné závěry pro výrok o vině nebylo možno zaujmout i bez toho, že by se
obsah vysvětlení uvedených osob stal součástí hodnotících úvah soudů.
49. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám obou dovolatelů
týkajících se právní kvalifikace posuzovaného trestného jednání, když
dovolatelé měli za to, že se mohli dopustit maximálně trestného činu porušení
povinnosti při správě cizího majetku. S tímto názorem dovolatelů státní
zástupce nesouhlasí. Ztotožnil se totiž se závěry soudů nižších stupňů, že
obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť svým jednáním bezprostředně
směřovali k tomu, aby obohatili sebe, resp. jimi ovládané obchodní společnosti,
tím, že před poškozenými klienty zatajili podstatné skutečnosti o způsobu
nakládání s jejich majetkovými hodnotami, přičemž tímto jednáním způsobili na
majetku poškozených v součtu škodu velkého rozsahu. Vyčerpávající závěry v
tomto směru učinil soud prvního stupně na str. 2085-2091 odůvodnění svého
rozsudku a odvolací soud s nimi souhlasil. Za stěžejní státní zástupce
považoval, že jednání obviněných bylo již od počátku ovládáno jejich podvodným
úmyslem. Prostřednictvím uvádění v omyl poškozených klientů za současného
zatajování několika podstatných reálií o skutečném (plánovaném) způsobu
nakládání s jejich majetkovými hodnotami a o pravém stavu věcí obvinění hodlali
docílit shromáždění co největšího množství (výše) majetkových hodnot původně
náležejících poškozeným do vlastních rukou (prostřednictvím k tomu využitých
obchodních společností, v nichž byli ovládajícími osobami), mimo možnost
dispozice důvěřivých poškozených, a s těmito hodnotami naložit ve prospěch
ovládaných společností na úkor poškozených. Právě uvedení v omyl (zatajení
podstatných skutečností) a počáteční podvodný úmysl jednání obviněných podle
státního zástupce vylučoval z dosahu skutkové podstaty trestného činu porušení
povinnosti při správě cizího majetku z toho důvodu, že naplnění těchto znaků
signalizovalo spáchání trestného činu podvodu.
50. Státní zástupce konstatoval, že za podvodné bylo zcela správně
označeno již vytvoření investiční strategie obchodní společnosti Finnex Praha,
pokud bylo od počátku provázeno skutečností, že se tak stalo s cílem získat do
výlučné (klienty v zásadě nijak neomezené) dispozice obviněných aktiva klientů,
doposud spravovaná v původních portfoliích jejich cenných papírů, a nahradit je
nelikvidními akciemi spřízněných obchodních společností ze skupiny Finnex,
neobchodovatelnými na veřejných trzích a s uměle navýšenou hodnotou těchto
akcií. Od počátku takto naplánovaného jednání muselo být obviněnými zamýšleno
také vyvedení nevypořádaných prostředků klientů získaných z rozprodejů
spravovaných akcií mimo společnost Finnex Praha a použití za zcela jiným
účelem, než by klienti právem mohli očekávat. Nepochybně nelze tvrdit, že by
při zvolení investiční strategie, a především při jejím uskutečňování obvinění
jednali v nejlepším zájmu svých zákazníků. Před klienty zůstalo zatajeno, že
realizovanými přeprodeji akcií v rámci skupiny Finnex za současného vyvedení
podstatné části zinkasovaných prostředků mimo dosah poškozených hodnota veřejně
neobchodovatelných akcií klesá. Poškození naopak byli utvrzováni dalšími kroky
obviněných o pravém opaku, tzn. o nereálném zhodnocování akcií. Před klienty
byly průběžně zatajovány další a další skutečnosti, což vedlo k vyvolání
nereálných očekávání a vylákání nových vkladů do akcií od poškozených, aniž by
obvinění byli schopni zajistit dostatek prostředků ke splnění závazků vůči
klientům, již vůbec ne ve slibované výši. Byl zamlčován způsob vytváření
hodnoty akcií bez ohledu na ekonomickou realitu, kdy byl nárůst převodních cen
akcií účelově a uměle vytvářen volnou úvahou obviněných bez jakékoli vazby na
skutečnou poptávku a nabídku. Zastírána byla ekonomická samoúčelnost převodů
akcií a jejich skutečný důvod, jímž bylo vytvoření zdání reálného obchodování a
zhodnocování portfolií klientů. Zastírány byly rizika navázaná na tyto
přeprodeje. Průběžně v zájmu přijímání nových a nových vkladů byli klienti
utvrzováni o velkém zhodnocení investic, ve skutečnosti naprosto nereálném, a o
perspektivnosti zvoleného investičního programu, který byl v tom způsobu, jak
byl realizován nákupy uměle nadhodnocených akcií PFP A EPH, od počátku z
dlouhodobého hlediska nefunkční a trvale neudržitelný.
51. Státní zástupce zdůraznil, že poškození (a současně i podvedení) při
znalosti všech těchto okolností, za nichž obvinění plánovali nakládat a
následně i nakládali s majetkovými hodnotami vylákanými od poškozených klientů,
by k předmětným majetkovým dispozicím se svými portfolii akcií a svými
finančními prostředky pochopitelně vůbec nepřistoupili, a pokud by již
přistoupili na úpravu dosavadního smluvního vztahu se společnostmi ze skupiny
Finnex či v případě nových klientů do spolupráce s těmito společnostmi
vstoupili, stalo by se tak zcela jiným způsobem a za odlišných smluvních
podmínek. Všechny skutečnosti, jež je možno v odsuzujícím rozsudku dohledat
jako zamlčené, jsou skutečnostmi jednoznačně podstatnými.
52. K obviněným namítané absenci subjektivní stránky trestného činu se
státní zástupce vyjádřil následovně. Pro posouzení subjektivní stránky ve formě
přímého úmyslu považoval za klíčový závěr Městského soudu v Praze, že důkazně
zjištěný sled jednotlivých událostí a zdokumentovaný způsob užití klientských
aktiv plně opodstatňuje to, že investiční strategií pro drobné akcionáře
obvinění dohodli jako osoby ovládající celou skupinu Finnex (čili všechny
obchodní společnosti zapojené do pochybných transakcí) s cílem získat do své
dispozice a k volnému nakládání podle vlastního uvážení vložená aktiva
poškozených akcionářů, ať již v podobě přímých vkladů finančních prostředků
nebo v podobě finančních prostředků vygenerovaných prodejem původních portfolií
cenných papírů poškozených, a nahradit je nelikvidními nadhodnocenými akciemi
spřízněných společností ze skupiny Finnex, jejichž cenu akcií mohli libovolně
bez vnějších vlivů určovat podle vlastních potřeb odpovídajících podvodnému
záměru oni. Tento cíl začali obvinění v podvodném úmyslu naplňovat postupnými
kroky od roku 1997. Pokud například bude řeč o obchodní společnosti PFP, ta
vznikla 5. 1. 1998, notářský zápis o upsání celého základního jmění společnosti
PFP nepeněžitým vkladem byl vyhotoven již 28. 11. 1997 a posudky, které byly
použity k ocenění pozemků v k. ú. XY u XY, byly datovány 29. 10. 1997.
Neobstojí tedy námitka obviněného Martina Zacha, že ve věci nelze dovodit
příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a závadným následkem.
53. Za úmyslné uvedení poškozeného v omyl ve smyslu trestného činu
podvodu podle § 209 tr. zákoníku musí být považováno takové jednání pachatele,
který ačkoliv věděl, že nehodlá plně naplnit důvod a smysl vzniku smlouvy
týkající se nákupu a prodeje cenných papírů, vědomě při uzavírání takové
smlouvy zatajil poškozenému podstatné skutečnosti týkající se naplňování
podmínek smlouvy. Zájemci o koupi cenných papírů (akcií) by měli obdržet
všechny podstatné informace k podmínkám uskutečnění konkrétního nákupu, aby
mohli náležitě zvážit, jakou míru rizika jsou ochotni podstoupit. Státní
zástupce připomněl, že obvinění byli již v době vytváření svého záměru využít k
opatření majetkových hodnot klientů ve prospěch spřízněných společností
investiční strategie pro drobné akcionáře obeznámeni jako účastníci finančního
trhu (obchodník s cennými papíry) poskytující služby zákazníkům s povinností
postupovat s odbornou péčí a zejména nedávat přednost obchodům na vlastní účet.
Byla přijata i další zákonná pravidla jednání obchodníků s cennými papíry ve
vztahu k zákazníkům, jež musela být obviněným známa. Z nich lze zmínit
povinnost vykonávat činnost tak, aby nedocházelo k narušení průhlednosti
kapitálového trhu, zejména nečinit žádné úkony směřující k manipulaci s cenami
cenných papírů, povinnost nevyužívat finanční prostředky a cenné papíry
zákazníků, které jsou mu svěřeny za účelem provedení služby, k obchodům na svůj
účet, ledaže s tím klient vyslovil písemný souhlas, povinnost zákazníka
upozornit na důležité skutečnosti související s obchodem, zejména na možná
rizika, povinnost zákazníka přesně a bez průtahů informovat o obchodech, které
pro něho uzavřel, povinnost odmítnout poskytnutí služby zákazníkovi, pokud by
tímto mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a jeho klientem nebo mezi jeho
klienty navzájem; pokud při poskytování služby dojde ke střetu těchto zájmů, je
povinen upřednostnit zájmy klienta před svými zájmy.
54. Obvinění pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uplatnili také námitky proti uloženým trestům. Státní zástupce nejprve podrobně
připomněl zásady pro přezkum výroku o trestu v dovolacím řízení. Vyjádřil se k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Konstatoval,
že v posuzovaném případě se dobou trvání trestního stíhání obviněných a s tím
spojenou dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, zabýval při svém
rozhodování již soud prvního stupně. Při rozhodování o trestu vzal výslovně
tyto skutečnosti v úvahu. Obviněným uložil trest odnětí svobody na samé spodní
hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku, přestože
jim přitěžovala jejich vůdčí role ve skupině, doba páchání trestné činnosti,
její rozsah, počet poškozených a zejména to, že obvinění svým činem způsobili
škodu bez mála třicetkrát vyšší než je hranice pro škodu velkého rozsahu podle
§ 138 odst. 1 tr. zákoníku, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací
soud se rovněž touto námitkou zabýval a obviněným uložil tresty za užití § 58
odst. 1 tr. zákoníku. Pro vyloučení možnosti uložení podmíněného trestu mělo v
úvahách soudu nepochybně význam to, že šlo o delší dobu páchanou trestnou
činnost, její rozsah a závažnost důsledků z ní vzešlých (velmi vysoký počet
poškozených, výše škody), ale i sofistikovanost, s jakou byla trestná činnost
páchána aktivním přičiněním obou obviněných. Pro to ani dobu, která uplynula od
spáchání činu, ani délku trestního řízení, nebylo možno posoudit jako natolik
mimořádné okolnosti, že by v rámci použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku
opodstatnily potrestání pachatelů pouze na úrovni pouhé hrozby výkonu trestu
odnětí svobody. Státní zástupce tak souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v
případě obviněných bylo dostatečnou kompenzací za nijak nezpochybňované
porušení práva na přiměřenou délku řízení již zmírnění trestu odnětí svobody
pod spodní hranici zákonné trestní sazby, aniž by bylo nutno reagovat i
vyloučením možnosti ukládat trest jako nepodmíněný. Státní zástupce uzavřel, že
podle jeho názoru trestní soudy oběma obviněným poskytly dostatečnou ochranu
práva na přiměřenou délku řízení vyplývající z Úmluvy a svůj postup také
dostatečně odůvodnily.
55. Na základě shora rozvedených důvodů pak státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného
zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.].
56. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno k případné replice oběma obviněným. Dovolatel Jiří Langer reagoval na
vyjádření státního zástupce následovně. Zdůraznil, že námitku promlčení trestní
odpovědnosti staví v souvislosti se změnou právní kvalifikace (domnívá se, že
se jedná maximálně o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího
majetku), proto ji lze přezkoumat v dovolacím řízení. Upozornil na názor
Ústavního soudu ohledně příliš restriktivního výkladu omezení přípustnosti
dovolání. Dále uvedl, že v rámci posuzování způsobilosti usnesení o zahájení
trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 přerušit promlčení trestního stíhání je
třeba vzít do úvahy 3 zásadní skutečnosti. Za prvé zmíněné usnesení ze dne 12.
1. 2006 se týkalo pouze části projednávané trestné činnosti (konkrétně se
jednalo o část k nákupu akcií EPH). Za druhé vady spočívaly v popisu skutku, je
přitom potřeba, aby byl zachován korektiv zachování totožnosti skutku, jak ve
vyjádření odkazuje rovněž státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008. Za třetí konečně i orgány
činné v trestním řízení vyšetřující předmětnou věc označily předmětné usnesení
za nulitní. Obviněný podotkl, že si na postup dozorové státní zástupkyně ve
věci několikrát stěžoval a až nyní ve vyjádření státního zástupce se dozvěděl,
že se tato státní zástupkyně měla dopustit řady pochybení. Obviněný tak setrval
na svém názoru, že za situace, kdy došlo ke zrušení obvinění právě s odkazem na
vady vztahující se ke skutku a zároveň se obvinění vztahovalo pouze k části
později odsouzené trestné činnosti, nelze považovat zahájení trestního stíhání
na základě skutkově vadného a nekomplexního obvinění za způsobilé přivodit
následky předvídané ustanovením § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Poznamenal, že
rozšíření trestního stíhání zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne 11.
6. 2008 pořád popisovalo výlučně skutek související s aktivitou týkající se
společnosti EPH, a až usnesením ze dne 27. 8. 2008 přistoupil skutek
související se společností PFP. Z toho obviněný Jiří Langer dovodil, že část
trestního stíhání minimálně období od 12. 1. 2006 až do 27. 8. 2008 nelze
považovat za trestní řízení vedené ve vztahu ke skutku souvisejícímu s nákupy
pozemků v obci XY a společností PFP. Odkázal na argumentaci soudu prvního
stupně uvedenou v rámci usnesení sp. zn. 40 T 4/2011 ze dne 23. 11. 2011 o
vrácení věci k došetření, přičemž obviněný má za to, že vytýkané nedostatky
usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 8. 2012 neodstranilo. Dále
dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem státního zástupce ohledně okamžiku
přerušení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. sdělením
obvinění, když státní zástupce uvedl, že k přerušení promlčení dochází již
okamžikem vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovolatel upozornil
na odbornou literaturu, která naopak dovozuje, že účinky přerušení promlčení
nastávají až skutečným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání
obviněnému (podezřelému).
57. Dále obviněný upřesnil, že extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy spatřuje zejména v závěrech, které soudy
nižších stupňů dovozují z ústavního znaleckého posudku VŠE. V tomto odkázal na
své předchozí podání, některé výhrady znovu zopakoval. Rovněž upozornil na to,
že v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně vznesl několikrát
námitky proti protokolaci, na které nebylo nijak reagováno. Ve způsobu
protokolace soudu prvního stupně tak i tento dovolatel shledává nepřesnosti.
Dále obviněný znovu zopakoval, co uvedl i soud prvního stupně ve svém rozsudku,
a sice: „Obžalovaní před klienty nijak neutajovali to, že dané akcie nakupované
do jejich portfolií byly emitovány společnostmi s nimi spřízněnými. Naopak,
možnost tyto akcie pro ně nakupovat zapracovali do s nimi uzavíraných smluv.“
Zdůraznil, že obchodní strategie spočívající v nákupu akcií ukrajinských
podniků za účelem jejich následného prodeje strategickému investorovi byla
široce komunikována jednak směrem k finančním zprostředkovatelům, jednak směrem
k samotným klientům. Opětovně vyjádřil své přesvědčení, že klienti obchodní
společnosti Finnex Praha disponovali od samého počátku vzniku jejich smluvního
vztahu s uvedenou společností takovým množstvím informací, aby byli schopni
posoudit případná rizika související s obchodováním s cennými papíry. Byli
informováni nejenom o způsobu realizování obchodů s jejich cennými papíry
(případně s investovanými finančními prostředky), ale také o možnosti
realizování obchodů i s ovládanými společnostmi a společnostmi patřícími do
skupiny Finnex. Nelze tedy dovozovat, že by se obviněný snažil cokoli vůči
klientům zatajovat nebo je dokonce uvádět v omyl, což souvisí také s
neprokázáním subjektivní stránky. K nepřiměřené délce trestního řízení uvedl,
že se jedná o exces na straně orgánů činných v trestním řízení, který se musí
adekvátním způsobem odrazit v délce uloženého trestu, což se podle obviněného v
napadaném rozhodnutí nestalo. Dovolatel Jiří Langer tedy setrval na svých
námitkách uplatněných ve svém dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním
58. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
59. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z
jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů
podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je
třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu také odpovídaly.
60. Obvinění Jiří Langer a Martin Zach uplatnili dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který byl v
době rozhodování dovolacího soudu obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (ke změně došlo zákonem č. 220/2021 Sb.). Obecně
lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního
práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných
právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného
práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Uvedený
dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková
zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších
stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny
všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném
procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá
použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní
interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká
skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
61. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo
novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření
dovolacích důvodů (jak již bylo naznačeno shora). Dovolací důvod do té doby
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem
h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022
vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy. Obvinění tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá
lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§ 265f
odst. 2 tr. ř.), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Značná část z jimi uplatněných námitek byla ovšem koncipována tak, že by snad
mohla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za
účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných učiněná
před její účinností (rozšiřovat dovolací důvody přitom je možné jen v průběhu
dovolací lhůty). V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že vložením nového
dovolacího důvodu šlo o reakci zákonodárce na rozvinutou judikaturu zejména
Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo
soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a
svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci
procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na
tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě
učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z
nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento
nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly
promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí
významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z
žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto
nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, z nichž vycházejí
vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně
neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované
podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení
základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného
hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv.
zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022,
resp. být zohledněna za využití extenzivního výkladu v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a
odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v
řízení o dovolání nebyla a ani nyní nejsou předmětem přezkumné činnosti
Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově
formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím,
že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi
uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, zatímco obviněný
prosazuje verzi svou (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat
od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah
dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Touto zmíněnou
optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na námitky obviněných v jejich
dovoláních.
62. Dovolatel Martin Zach deklaroval rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který se uplatní tehdy, pokud bylo proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
63. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky všechny námitky
deklarované v dovoláních obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích
trestního řízení v rámci své obhajoby, tyto námitky byly i součástí odvolací
argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se jimi
zabýval. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky,
jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi
odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
64. V naznačeném smyslu je proto možno plně odkázat na obsáhlá a
zevrubná odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů, které se předloženým
otázkám pečlivě věnovaly, zaujaly k nim vlastní stanoviska, která též
zdůvodnily. Obvinění v tomto směru pokračovali dále v uplatňování vlastní
obhajoby založené na vlastní (jimi preferované) verzi skutkového děje, kterou
prosazovali i v řízení o dovolání. Nejvyšší soud však může odkázat na zevrubné
vypořádání námitek obhajoby, jak to učinily oba soudy nižších stupňů v
odůvodnění svých rozsudků, souhlasí též v podstatných bodech i s vyjádřením
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, na které též může
odkázat. Takto by bylo možno považovat vypořádání námitek obviněných za
dostatečné, neboť námitky obhajoby byly v uvedených rozhodnutích (resp. i v
podání státního zástupce) zcela vypořádány (viz např. rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č.
19997/02, nebo rozsudek ze dne 17. 6. 2008, ve věci Meltex Ltd a Mesrop
Movsesyan proti Arménii, č. 32283/04, které se týkaly řádného opravného
prostředku, tím spíše to platí i pro mimořádný opravný prostředek a rozhodnutí
o jeho odmítnutí ve třetí instanci – viz přiměřeně rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 20. 3. 2007, ve věci Vokoun proti České republice, č.
20728/05, nebo ze dne 18. 7. 2006, ve věci Jaczkó proti Maďarsku, č. 40109/03).
I přes to ale Nejvyšší soud ke stěžejním okruhům námitek obviněných zaujme dále
vlastní stanovisko, kterým jen doplní argumentaci soudů nižších stupňů.
b) K námitkám vztahujícím se k promlčení trestního stíhání, resp. trestní
odpovědnosti
65. Oba dovolatelé ve svých podáních namítali promlčení trestního
stíhání ve smyslu § 67 tr. zák., resp. trestní odpovědnosti podle § 34 tr.
zákoníku. Obviněný Jiří Langer tak činil na podkladě dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, když své
tvrzení odvozoval z jiné právní kvalifikace skutku, než pro který bylo vedeno
trestní stíhání, potažmo za který byli obvinění i odsouzeni, ovšem nesprávně
tuto námitku nepodřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř., který uplatnil jen obviněný Martin Zach. Důvody dovolání přitom lze
rozšiřovat jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – viz § 265f odst. 2 tr.
ř., což obviněný neučinil. Beztak mu ale není možno ani dát za pravdu z
hlediska věcného posouzení této námitky (proto formální nedostatek uplatnění
dovolacího důvodu není třeba řešit, a to i s ohledem na uplatnění téže námitky
druhým obviněným se správnou subsumpcí pod příslušný dovolací důvod – viz
níže). Obviněný Jiří Langer předně vycházel z toho, že skutek měl být podle něj
posouzen jako trestný čin porušování (porušení) povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 tr. zák., resp. § 220 tr. zákoníku. K právní kvalifikaci
skutku se Nejvyšší soud vyjádří podrobně dále.
66. Dovolatel Martin Zach námitku promlčení trestní odpovědnosti
uplatnil v rámci samostatného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
a opíral ji o tvrzení, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1.
2006 nemůže mít účinky přerušení běhu promlčení lhůty ve smyslu § 67 odst. 3
písm. a) tr. zák., neboť se jedná o rozhodnutí nicotné. Taková formulace
námitek obsahově naplňuje deklarovaný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud této
námitce nepřisvědčil, naopak souhlasí s posouzením ze strany soudů nižších
stupňů i státního zástupce. K takto koncipované výhradě se v reakci na
vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných připojil ve své replice
rovněž obviněný Jiří Langer, který uvedl, že i on je přesvědčen, že vadné
(nicotné) rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nemůže mít vliv na běh
promlčecí doby trestního stíhání. Byť tak tento dovolatel učinil po uplynutí
dovolací lhůty, po kterou je oprávněn měnit, resp. rozšiřovat své dovolací
námitky, v případě správnosti by i jemu tato námitka prospívala a bylo by na
místě využít institutu tzv. beneficia cohaesionis (viz § 265k odst. 2 poslední
věta a § 261 tr. ř.).
67. Nicméně dovolací soud dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění
dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť trestní stíhání vedené
proti obviněným nebylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jak
již správně uvedly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, na něž lze
odkázat – viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze v bodech 190-193 na
str. 63-65, se kterým dovolací soud souhlasí a dále k otázce promlčení
trestního stíhání, resp. promlčení trestní odpovědnosti doplňuje následující.
68. Obvinění se podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně trestné činnosti dopouštěli v období od 1997 do 4. 11. 1999 – obviněný
Martin Zach a obviněný Jiří Langer do 20. 12. 2000. Pro zjednodušení
argumentace lze nyní vycházet z uvedených dat ukončení jejich činnosti v rámci
skupiny Finnex, jak je konstatováno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
(viz jeho str. 5), ač jinak pro počátek běhu promlčecí doby je u trestných činů
charakterizovaných účinkem určující až nastoupení tohoto účinku, kdy teprve je
trestný čin dokonán (viz k tomu dnes výslovné pravidlo v § 34 odst. 2 tr.
zákoníku, za účinnosti předchozí právní úpravy k tomu dospívala aplikační praxe
i odborná literatura stejně – viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 594, marg. č. 5; Novotný, O.,
Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. I. Obecná část.
Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 263; Solnař, V. Systém československého
trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 349).
V případě pokračujících trestných činů se počítá s okamžikem jejich dokončení,
tedy provedení posledního dílčího útoku. Použijeme-li kombinaci uvedených
pravidel, u výsledečných pokračujících trestných činů (jako je např.
pokračující trestný čin podvodu, který byl obviněným kladen za vinu) půjde o
okamžik nastoupení účinku u posledního dílčího útoku, resp. všech účinků u
všech dílčích útoků. Pokud by některé z dílčích útoků pokračujícího trestného
činu zůstaly jen ve stadiu pokusu, pak by u nich bylo rozhodné ukončení
jednání. Směrodatné by v takovém případě bylo, kdy nastal poslední uvedený
rozhodný okamžik pro určení počátku běhu promlčecí doby ze všech dílčích útoků
pokračujícího trestného činu (např. účinek časově prvního dílčího útoku nastane
až po posledním jednání, které zůstalo ve stadiu pokusu). Podobně lze uvažovat
u tzv. souvislých trestných činů (u nichž jednoduše nelze od sebe odlišit
jednotlivé dílčí útoky – viz například rozhodnutí č. 57/2007 nebo č. 5/2009 Sb.
rozh. tr.). Není však třeba nyní složitě dohledávat, kdy ještě po ukončení
činnosti obviněných případně takový poslední účinek nastal, postačí pro
posouzení v této věci vycházet i ze shora uvedených dat ukončení jejich
činnosti v rámci skupiny Finnex, jak bylo výslovně uvedeno ve skutkové větě
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, což je navíc i pro obviněné
výhodnější (ukončení jednání je jinak určující u formálních deliktů, u deliktů,
které dospěly jen do některého z vývojových stadií, nebo u účastenství).
69. Trestní zákon platný a účinný v době ukončení činnosti obviněného
Martina Zacha v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999
stanovil desetiletou promlčecí dobu na trestné činy s horní hranicí trestní
sazby trestu odnětí svobody nejméně 10 let, s účinností od 28. 12. 1999 pak
tuto lhůtu prodloužil na 12 let, tato lhůta tak platila v době ukončení trestné
činnosti obviněného Jiřího Langra (20. 12. 2000). Trestní zákoník v tomto směru
není příznivější (ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr.
zákoníku), neboť pro tytéž trestné činy stanovuje v § 34 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku promlčecí lhůtu v trvání 15 let. Lze tak (po uvedeném zjednodušení ku
prospěchu obviněných) vycházet z uvedených dat ukončení jejich činnosti ve
skupině Finnex, takže v případě obviněného Martina Zacha by k promlčení
trestního stíhání došlo dne 4. 11. 2009 (10 let po 4. 11. 1999) a v případě
obviněného Jiřího Langra dne 20. 12. 2012 (12 let po 20. 12. 2010), pokud by v
průběhu uvedené doby nedošlo ke stavení nebo přerušení (přetržení) promlčecí
doby.
70. Ke stavení promlčecí doby přitom podle § 67 odst. 2 písm. b) tr.
zák. docházelo mimo jiné i tím, že se pachatel zdržoval v cizině, což byl i
případ obviněného Martina Zacha, jak vyplývá i z jeho vlastního dovolání
(odkazoval na e-mail z června 2009, kdy byl v cizině s tím, že má svého
zvoleného obhájce, proto neuznával doručení usnesení o zahájení trestního
stíhání ustanovené obhájkyni o měsíc později). K tomu ale bylo nadbytečné vést
rozsáhlejší dokazování (jímž by byla prokázána skutečná doba jeho pobytu v
cizině) s ohledem na to, že již předtím docházelo k přerušení běhu promlčecí
lhůty úkony orgánů činných v trestním řízení, jak bude rozvedeno níže. Jinak
lze dodat, že po dobu stavení, promlčecí doba neběží a její běh pokračuje po
odpadnutí zákonné překážky (v daném případě po návratu pachatele z ciziny).
Také je třeba upozornit, že trestní zákoník (účinný od 1. 1. 2010) v § 34 odst.
3 tento důvod stavení promlčecí doby neuváděl.
71. Přerušení běhu promlčecí lhůty bylo podle tehdejší úpravy obsažené v
§ 67 odst. 3 tr. zák. spojováno jednak a) s úkony orgánů činných v trestním
řízení („sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po
něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu
směřujícími k trestnímu stíhání pachatele“), jednak b) s činností samotného
pachatele („spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který
tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější“). Přerušením počíná běžet nová
promlčecí lhůta (ve stejné délce). Určující pro posouzení přetržení běhu
promlčecí doby je vždy zákonná úprava platná a účinná v době, kdy taková
skutečnost nastane, není rozhodující, zda s ní počítá i právní úprava pozdější,
neboli zpětně se neruší účinky přetržení běhu promlčecí lhůty ani při
pozdějších změnách trestních zákonů – viz k tomu rozhodnutí č. 59/2009 a č.
53/2011-I. Sb. rozh. tr. V daném případě ovšem ani to není klíčové, neboť s
důvodem přerušení běhu promlčení promlčecí doby z důvodu zahájení trestního
stíhání počítá i stávající právní úprava v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
72. Dovolací soud ze studia spisového materiálu zjistil, že k zahájení
úkonů trestního řízení sice došlo již v roce 2001, nicméně usnesení o zahájení
trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k útoku pod bodem
II. rozsudku soudu prvního stupně týkající se akcií obchodní společnosti
Evropský průmyslový holding bylo vydáno až dne 12. 1. 2006 (v trestním spise na
č. l. 1968-2023, sv. č. 8), pod sp. zn. FIPO-5/OMS-2005, obviněnému Jiřímu
Langrovi pak bylo doručeno dne 3. 2. 2006 a obviněnému Martinu Zachovi v dubnu
2006 (u podpisu na doručence je datum 18. 2. 2006, avšak podle poštovního
razítka se tak muselo stát až v dubnu 2006). Stížnost obviněného Martina Zacha
proti tomuto usnesení byla dozorující státní zástupkyní Městského státního
zastupitelství v Praze zamítnuta dne 12. 6. 2006. V rámci dohledové činnosti
bylo Městskému státnímu zastupitelství v Praze sděleno Vrchním státním
zastupitelstvím v Praze (na č. l. 2024 sv. 8 v trestním spise), že toto
usnesení o zahájení trestního stíhání vykazuje vady a bude nutné opětovně
procesně správným způsobem zahájit trestní stíhání (bylo odkazováno na sdělení
náměstka Nejvyšší státní zástupkyně v této věci). Na tuto výtku reagovala
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze tím, že dne 11. 1.
2007 vydala pokyn k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání a v něm
se vyjádřila, že předchozí usnesení „se jeví jako nicotné“, což odůvodnila tím,
že v něm nebyla řádně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu (viz v
trestním spise na č. l. 2025, sv. 8). Dne 11. 6. 2008 bylo vydáno nové usnesení
o zahájení trestního stíhání ohledně útoku pod bodem II. skutkové věty (akcie
EPH) na č. l. 2026-2086, sv. 8. trestního spisu, které bylo doručeno obviněnému
Jiřímu Langrovi dne 9. 7. 2008 a obviněnému Martinu Zachovi jako uprchlému (z
důvodu jeho pobytu v cizině, kdy promlčecí lhůta vůbec nemůže běžet – viz výše)
prostřednictvím ustanovené obhájkyně JUDr. Blanky Bláhové dne 16. 7. 2009,
resp. poté zvolenému obhájci Mgr. Ing. Vladimíru Mrázovi dne 23. 3. 2010. Dále
bylo dne 27. 8. 2008 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání (v trestním
spise na č. l. 2087-2097, sv. 8.) týkající se útoku pod bodem I. výroku
rozsudku soudu prvního stupně (akcie PFP) a došlo rovněž k rozšíření usnesení o
zahájení trestního stíhání ve vztahu k útoku II. týkajícího se akcií EPH, toto
usnesení bylo doručeno obviněnému Jiřímu Langrovi dne 16. 9. 2008 a namísto
obviněnému Martinu Zachovi, který byl stíhán jako uprchlý, jeho ustanovené
obhájkyni JUDr. Blance Bláhové dne 16. 7. 2009. Dne 22. 2. 2010 bylo zahájeno
trestní stíhání ve vztahu k útoku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně
(usnesení na č. l. 2098-2104, sv. 8 trestního spisu), které bylo doručeno
obviněnému Jiřímu Langrovi dne 23. 2. 2010 a namísto obviněnému Jiřímu Zachovi,
který byl stíhán jako uprchlý, jeho obhájci Mgr. Ing. Mrázovi dne 23. 3. 2010.
73. Oba obvinění měli za to, že první ve věci vydané usnesení o zahájení
trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 bylo nicotné, a proto nemůže vyvolat
účinky přerušení běhu promlčecí doby trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3
písm. a) tr. zák. Dovolávali se přitom názoru dozorové státní zástupkyně, která
s tímto označením dala policejnímu orgánu pokyn pro daný skutek znovu zahájit
trestní stíhání. Jak již bylo uvedeno výše, běh promlčecí doby trestního
stíhání přerušují úkony orgánů činných v trestním řízení uvedené v § 67 odst. 3
písm. a) tr. zák., mimo jiné „sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož
promlčení jde“, ale „i po něm následující úkony policejního orgánu, státního
zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele“.
74. Nejprve je potřeba se vypořádat, co se rozumí „sdělením obvinění“
ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť i v tom byl mimo jiné též spor mezi
obviněnými a státním zástupcem. Jde o to, kdy nastávají účinky přerušení běhu
promlčecí doby, došlo-li ke sdělení obvinění, zda dnem vydání usnesení o
zahájení trestního stíhání, jak uváděl ve svém vyjádření státní zástupce, nebo
dnem doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, jak
tvrdili dovolatelé.