5 Tdo 527/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6.
2008 o dovolání obviněného J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. bytem
XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 23/2007, t a k
t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To
239/2007, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T
23/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře p ř i k a z u
j e , aby věc obviněného J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007,
byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §
118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako osoba
samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod
názvem J. V., IČO XY, s místem podnikání XY, s odkazem na živnostenské
oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v Táboře dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej, uzavřel:
1. dne 15. 7. 2002 v XY s obchodní společností F., se sídlem v XY, IČ
XY, Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, jejímž předmětem bylo
poskytování pracovníků obžalovaného na pracovní výpomoc do provozu uvedené
obchodní společnosti, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných
pod čísly A45/04, A39/04, A19/04, A11/05, A15/04, A02/04, A01/2004, A055/03,
A049/03, A043/03, A029/03, A24/03, A018/03, A013/03 a A035/03 v období od 2. 5. 2003 do 2. 11. 2004 vyúčtoval za poskytnutí služeb v souladu se shora uvedenou
smlouvou částku 1.996.280,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet
č. XY vedený u České spořitelny, a. s., na jméno J. R. a č. XY vedený u Volks
Banky CZ, a. s., na osobu obviněného, přičemž nárokované částky byly
požadovaným způsobem obžalovanému společností F., uhrazeny,
2. dne 6. 12. 2004 v Praze se společností d., se sídlem XY, IČ XY,
Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal
poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v
pomocných pracích na pracovišti uvedené obchodní společnosti v Praze 5, XY
ulici, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly
A26/05, A25/05, A24/05, A22/05, A19/05, A17/05, A15/05, A9/05, A06/05 a A01/05
v období od 5. 1. 2005 do 6. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu
s uvedenou smlouvou finanční částku 1.016.225,- Kč, s určeným způsobem platby
skrze bankovní účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., na jméno J. R.,
přičemž obviněným nárokované platby byly společností d., v plné výši uhrazeny,
3. dne 12. 5. 2003 v Praze se společností N., se sídlem XY, IČ XY,
Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v
období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal
uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k
provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této
prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 pod čísly
A32/05, A36/05, A31/05, A20/05, A16/05, A14/05, A05/05, A01/05, A51/04, A46/04,
A40/04, A35/04, A29/04, A25/04, A16/04, A14/04, A09/04, A07/04, A03/04,
A056/03, A050/03, A045/03, A036/03, A031/03, A025/03, A023/03 a A019/03
vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,-
Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet č. XY vedený u České
spořitelny, a. s., na jména Z. G. , č. XY vedený u Československé obchodní
banky, a. s., na jméno R. Z., č. XY vedený u České spořitelny, a. s., na jméno
J.
R., č. XY vedený u Živnostenské banky, a. s., na jméno J. R. a účtu č. XY
vedeného u Volks Bank CZ, a. s., na jméno obviněného, byla společností N., v
plné výši uhrazena,
4. dne 30. 12. 2003 v Praze se společností N. C. R., se sídlem XY, IČ
XY, Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti
v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb
specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur
vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005 pod čísly A20/03, A26/03,
A30/03, A37/03, A39/03, A44/03, A51/03, A52/03, A57/03, A58/03, A4/04, A2/04,
A6/04, A5/04, A10/04, A11/04, A13/04, A12/04, A18/04, A17/04, A22/04, A21/04,
A23/04, A28/04, A26/04, A27/04, A32/04, A31/04, A33/04, A36/04, A38/04, A37/04,
A42/04, A41/04, A43/04, A44/04, A49/04, A50/04, A47/04, A48/04, A53/04, A52/04,
A54/04, A02/05, A03/05, A04/05, A08/05, A06/05, A07/05, A12/05, A13/05, A11/05,
A17/05, A18/05, A19/05, A21/05, A22/05, A23/05, A26/05, A27/05, A25/05, A29/05,
A30/05, A28/05, A35/05, A34/05, A33/05, A38/05, A37/05, A39/05, A42/05, A43/05
a A41/05, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou
finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby skrze
bankovní účet č. XY vedený u Volks Banky CZ, a. s., na jméno obviněného, dále
č. XY vedený u Živnostenské banky, a. s., na jméno J. R., č. XY vedený u České
spořitelny, a. s., na jméno J. R., č. XY vedený u Československé obchodní
banky, a. s., na jméno Z. G. , a účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s.,
na jméno Z. G. , přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny,
5. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v Praze se společností
N. s., se sídlem XY, IČ XY, Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na
základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na
pracovní výpomoc v pomocných pracích v provozu organizace v Praze–XY, a na
základě této smlouvy prostřednictvím čtyř faktur vydaných v období od 4. 2. 2005 do 4. 5. 2005 pod č. 6, 11, A15/05 a A16/05 nárokoval za poskytnuté služby
zčásti bezhotovostním převodem finančních prostředků skrze účet č. XY vedený u
České spořitelny, a. s., na jména J. R. a účet č. XY vedený u Československé
obchodní banky, a. s., na jméno R. Z., a z části výplatou hotovostních
finančních prostředků, finanční částku celkem 433.886,- Kč, a tato mu byla
požadovaným způsobem společností N. s., v plné výši uhrazena,
když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 42 zjištěných státních občanů
zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke
zprostředkování zaměstnání ve smyslu § 4 odst. 1, 2, § 5a odst. 1 zákona č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od
1. 10. 2004 podle § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení § 55 a následující a § 89 a
následující citovaného zákona, přičemž za práci jiného zúčtoval shora uvedeným
subjektům a od těchto převzal finanční částku ve výši nejméně 19.137.986,- Kč,
když k jednání s těmito pracovníky využíval nejméně jedné dosud neustanovené
osoby.
Za tento trestný čin byl obviněný J. V. odsouzen podle § 118 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání ve volných
živnostech nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a
zprostředkování obchodu a služeb na dobu 3 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému taktéž uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §
54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by jím nebyl peněžitý trest vykonán
ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. V. odvoláním, o němž
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne
18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, tak, že odvolání obviněného J. V. podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To
239/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007,
sp. zn. 10 T 23/2007, podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Anny
Větrovské dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. V
odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku se obviněný J. V. nejprve
vyjádřil k jím namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř., ke kterému uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo
nepřípustné. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí zejména
odvolacího soudu, který ve výsledku konstatoval, že ačkoliv byl obviněný již
jednou postižen za své jednání v rámci řízení o přestupku podle zákona o
zaměstnanosti, přesto soud první instance postupoval správně, pokud jej za
totožné jednání opětovně odsoudil, v souladu s trestním řádem, a skutkový stav
zjistil bez důvodných pochybností. Odvolatel k tomu dodává, že s tímto závěrem
soudů obou stupňů nemůže souhlasit, neboť byla v jeho případě porušena zásada
„ne bis in idem“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proti obviněnému totiž bylo vedeno trestní stíhání a následně byl odsouzen za
čin, za který mu již příslušný správní orgán uložil pokutu ve výši 50.000,- Kč,
tudíž o tomto skutku pravomocně rozhodl. Úřad práce, který tuto sankci
obviněnému uložil, je organizací státně – správního charakteru, a proto
analogicky snese tento pojem srovnání se správním orgánem. Odvolatel nesouhlasí
s názorem soudů obou instancí, neboť zde byla splněna základní podmínka pro
přímou aplikaci článku 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě, když po pravomocném
rozhodnutí o přestupku následovalo trestní stíhání ohledně téhož skutku pro
trestný čin, mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. V
tomto konkrétním případě se jednalo o přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 písm.
b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak
přestupku, tak i trestného činu vychází z porušení ustanovení § 14 odst. 1, 3
písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Dále obviněný v této
souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1161/2006,
sp. zn. 8 Tdo 1384/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 183/2005, z
kterých vyplývá, že ve vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní
právo překážku ne bis in idem nestanoví, a proto je třeba přímo použít čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7, ale v zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném
rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro
trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek.
V další části svého mimořádného opravného prostředku se odvolatel zaměřil na
druhý jím uplatněný dovolací důvod, který spatřuje v tom, že dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že podstatnou
část neoprávněného podnikání ve smyslu ustanovení § 118 tr. zák. je výdělečné
podnikání za předpokladu, že podnikatel nemá příslušné živnostenské oprávnění. Zprostředkování zaměstnání není podle § 3 odst. 3 písm. r) živnostenského
zákona živností. Z dikce ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, plyne, že jde o vyhledávání uchazečů o práci, tedy osob bez
pracovního poměru, na práci u fyzické či právnické osoby anebo pro
zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly. Osoby, které pracovaly na
základě obviněným uzavřených smluv, však byly zaměstnanci společnosti I. – T.,
tedy obviněný pro ně nehledal zaměstnání, ale na základě dohody se svým
zaměstnavatelem byly dočasně přiděleny k výkonu práce k jiné právnické osobě
podle § 38 odst. 4 zákoníku práce. Uvedené osoby rovněž nebyly vyhledávány jako
zaměstnanci pro zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly, a nestaly se
nikdy zaměstnanci daných společností ani zaměstnanci obviněného. Obžalobou
uváděný úsudek, že zde existovala jakási čestná dohoda o výkonu práce mezi
obviněným a těmito pracovníky, nemá oporu v provedených důkazech a je tudíž
nesmyslný. Odvolatel dále uvedl, že podle zákoníku práce platného v rozhodné
době, mohly pracovně právní vztahy vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a
zaměstnavatele, přičemž nikde ve spise se takový souhlas ve vztahu k obviněnému
jako zaměstnavateli nenachází, k projevu souhlasu nedošlo ani konkludentně. V
tomto směru odvolatel odkázal na výpovědi před Policií ČR v přípravném řízení,
ze kterých mělo vyplynout, že zaměstnavatelem byla od obviněného osoba odlišná. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že se nemohl dopustit deliktu proti
zákonu o zaměstnanosti. Rovněž poukázal na to, že soudy nespecifikovaly ono
možné porušení ustanovení § 14 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, když pouze
konstatovaly jeho porušení a v žádném případě neprovedly důkazní řízení ohledně
výslechu dotyčných pracovníků společnosti I. – T., ani důkaz ohledně osoby P. D. Důkaz výpovědí M. Z. je v hodnocení důkazů nalézacím soudem naprosto a
nesmyslně odlišný od toho, jak byl zaznamenán v protokole o hlavním líčení ze
dne 19. 3. 2007. Rovněž nebyl proveden důkaz pracovními smlouvami o nichž
hovořil policista a svědek M. Ch. při výslechu před nalézacím soudem. Dále
obviněný zdůraznil, že jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení
činu, je nutno jej popsat skutkově a nikoli právně, což však se v tomto případě
stalo. Rovněž namítl, že se nemohl dopustit deliktu proti živnostenskému
zákonu, neboť v dané době byl osobou samostatně výdělečně činnou a všechny
příjmy plynoucí z jeho činnosti řádně zdaňoval. Jako podnikateli mu bylo
umožněno také uzavřít komisionářskou smlouvu, se kterou obchodní zákoník
nespojuje žádné další překážky či povinnosti.
Rovněž tak mohlo dojít k uzavření
výše uvedených smluv o pracovní výpomoci a o provedení služeb jako smluv
inominátních ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku.
pochybil, pokud jeho jednání takto kvalifikoval, neboť pro toto právní
posouzení použil pouze své ničím nepodložené domněnky. Obviněný žádnou další
osobu nikdy nezaměstnával, a to ani v jiné souvislosti. Soud nezjistil žádnou
konkrétní osobu. Rovněž tak konstatování nalézacího soudu o jakési imaginární
osobě je ve své podstatě negací určitosti této další osoby. Vlivem důkazní
situace tak totiž soud vychází v tomto směru pouze ze svých spekulativních
tezí, neboť ve skutečnosti nebylo prokázáno, že by předmětná osoba, která by k
obviněnému měla pracovní či obdobný poměr, vůbec existovala. Proto se obviněný
domnívá, že je v tomto případě dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními
a provedenými důkazy.
V poslední části svého mimořádného opravného prostředku pak odvolatel ještě
slovně zmínil také dovolací důvod, spočívající v tom, že Krajský soud v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodoval v jiném složení senátu, než ve
kterém byla věc v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu přidělena k projednání
senátu 14 To s předsedou senátu JUDr. Romanem Bártou. Přestože odvolací soud
tuto změnu konstatoval, ve svém usnesení se o změně složení senátu nikterak
nezmínil. Obviněný se proto domnívá, že v tomto případě bylo porušeno jeho
právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a zákaz obsažený v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle
kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost
soudce stanoví zákon.
V závěru svého dovolání obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To
239/2007, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek
Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, a současně
podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., trestní
stíhání obviněného J. V. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin
neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zastavil.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného J. V. doručeno ve
smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu
nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného J. V. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněné dovolací důvody. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen
je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud
není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí
svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání
mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l),
příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, pokud jde o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný této povinnosti v
podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci. Z dikce
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto
dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které
se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně
právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že k náležitému uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nepostačuje pouze formální uvedení tohoto dovolacího důvodu,
ale tento důvod je třeba také skutečně tvrdit a odůvodnit z hlediska
konkrétních hmotně právních vad napadeného rozsudku tak, aby dovolání
vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší
soud se nejprve zabýval tím, zda dovoláním byly skutečně uplatněny hmotně
právní námitky ve shora uvedené smyslu. Jak vyplývá se shora citovaného
odůvodnění dovolání, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., spatřuje obviněný naplnění tohoto důvodu dovolání výlučně ve vadách
skutkových zjištění, a to jak ve stadiu řízení přípravného, tak i v řízení před
soudem prvního stupně, když namítá, že soud nesprávně zjistil, že předmětné
pracovníky ve skutečnosti zaměstnával právě obviněný, a další domnělá pochybení
spatřuje v tom, že nalézací ani odvolací soud neprovedl některé důkazy,
případně tyto důkazy nesprávně vyhodnotil a vyvodil z nich nesprávná zjištění
(například výpověď svědka M. Z.). Pokud Nejvyšší soud tedy zkoumal konkrétní
odůvodnění tohoto dovolání, nemohl než konstatovat, že dovolání obviněného v
této části neuvádí žádné hmotně právní námitky a ve své podstatě se týká
nesprávných skutkových zjištění učiněných na základě nesprávného hodnocení
provedených důkazů soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být jiné procesní vady,
než které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. a) až f), popř. k) a l) tr. ř.,
které však nejsou podřaditelné pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani
nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k
tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení
vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody
dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného
odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího
soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako
specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí ve věci samé vymezených v § 265a tr. ř.,
není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci
v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i
povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v
úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s
právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního
soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich
návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem
přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, neboť oba soudy se podrobně
zabývaly všemi podstatnými ve věci provedenými důkazy, včetně obviněným
namítané komisionářské smlouvy údajně uzavřené se společností I.-T., ohledně
níž nalézací soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že obviněný ve
skutečnosti tuto komisionářskou smlouvu neuzavřel a v daném případě jednal
tak, že skutečně zaměstnání bez příslušného povolení zprostředkoval (str. 4 až
11 rozsudku nalézacího soudu). Se závěry nalézacího soudu se pak po přezkoumání
jeho odvoláním napadeného rozsudku plně ztotožnil i odvolací soud (viz str. 9
usnesení odvolacího soudu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky
obviněného J. V. v podaném dovolání, byl jím materiálně uplatněn důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pouze v té
části, ve které odvolatel namítl, že soud nesprávně právně kvalifikoval jeho
jednání také podle § 118 odst. 2 tr. zák., neboť osoba, jejímž prostřednictvím
měl obviněný daný trestný čin spáchat, byla neztotožněna a tudíž neurčitá. V
ostatních námitkách podřazených pod tento dovolací důvod byl obviněným ve
skutečnosti v dovolání tvrzen důvod jiný, a to uvedené pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro
podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. z výše uvedených důvodů neslučitelný.
K obviněným namítanému pochybení spočívajícímu v tom, že nalézací soud
nesprávně právně kvalifikoval jeho jednání podle odstavce druhého § 118 tr.
zák., když osoba, prostřednictvím které se měl daného trestného činu dopustit,
byla neurčitá a neztotožněná, Nejvyšší soud uvádí následující:
Trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. spáchá ten,
kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo
jiné výdělečné podnikání. Podle odstavce druhého písm. a) téhož ustanovení bude
pak potrestán ten, kdo používá k činu uvedenému v odstavci 1 jiného jako
pracovní síly. Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí zejména soudu první
instance, který v odůvodnění na straně 5 a 6 tohoto rozhodnutí vycházel v tomto
směru z výpovědí dvou svědků, R. S., jednatele a společníka společnosti N. s.
(bod 5. výroku o vině), a D. V., zaměstnance společnosti N. (bod 4. výroku o
vině), pro které obviněný sjednával ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně zmiňované pracovníky. Konkrétně tito svědci shodně uvedli,
že s obviněným se do společnosti dostavovala ještě jedna osoba, které byly
předávány výkazy ohledně odpracovaných hodin a která řešila případné problémy s
dodanými pracovníky s tím, že obviněný jim sdělil, že právě tato osoba má
dodané pracovníky na starosti. Žádnému z těchto svědků se obviněný nikdy
nezmiňoval, že by dodaní pracovníci byli zaměstnanci společnosti I.-T., a jméno
této společnosti vůbec neslyšeli. V popisu předmětné osoby se oba svědci
shodovali a Nejvyšší soud proto shledal tuto osobu dostatečně určenou i přesto,
že nebyla zjištěna její totožnost z hlediska jejího jména a osobních údajů.
Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje
výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu nejen se živnostenským zákonem,
ale i v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho
provozování, v tomto konkrétním případě obviněný zprostředkoval zaměstnání
přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu § 4 odst. 1,
2, § 5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn
a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č.
435/2004 Sb. o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení § 55 a
následující a § 89 a následující citovaného zákona. Používání jiného jako
pracovní síly k neoprávněnému podnikání je okolností podmiňující použití vyšší
trestní sazby obecně vzhledem k tomu, že taková osoba může být neoprávněným
podnikatelem nalákána na příslib vyšších mezd, příp. na možnost pobírat vedle
tohoto příjmu i např. podporu v nezaměstnanosti, nebo u cizinců na možnost
vyhnout se potřebě obstarat si pracovní povolení (což se právě vztahuje i na
tento případ, když svědci uvedli, že druhá osoba byl muž ve věku asi 40 let
mluvící česky, avšak s ruským či ukrajinským přízvukem, tudíž cizinec, navíc
pracovníci, kterým obviněný zprostředkovával práci u výše uvedených
společností, byly osoby ruské či ukrajinské státní příslušnosti, všichni bez
platného pracovního povolení, což vyplynulo z provedeného dokazování v
přípravném řízení a výslechu policisty, svědka M. Ch., který tyto zaměstnance
viděl a vyslýchal je, v řízení před soudem).
Používání jiného jako pracovní síly při neoprávněném podnikání podle § 118
odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. je podle ustálené judikatury jakýkoli způsob
zaměstnávání cizí osoby rozdílné od pachatele. Taková osoba může být zaměstnána
k jakýmkoli pracím, nezáleží na tom, zda jde o práce povahy fyzické (např.
výkopové práce, zednické práce, práce prodavače apod.) či duševní (např. vedení
účetnictví apod.). Není podstatné, zda jde o zaměstnávání na kratší dobu (např.
sezónní zaměstnanci), anebo jde o dlouhodobý pracovní poměr. Nezáleží ani na
tom, zda má charakter pracovního nebo obdobného poměru, či jde o příležitostné
využívání jiného jako pracovní síly. V tomto směru Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
ač se obviněný hájí tím, že s žádným z předmětných pracovníků neměl uzavřenou
pracovní smlouvu či obdobnou dohodu a tudíž je nemohl zaměstnávat, je v této
věci třeba vycházet z provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný
vystupoval jako osoba, která se v uvedených smlouvách se společnostmi
využívajícími jejích služeb spočívajících v poskytování pracovníků k provedení
určitých služeb, pracovní výpomoci v pomocných či jiných pracích zavázala mít
nad těmito pracovníky dozor a tento dozor v uvedených případech fakticky pak
vykonával muž, který sice nebyl ztotožněn z hlediska jeho jména a dalších
osobních údajů, avšak jeho přítomnost a činnost ve prospěch obviněného je
prokázána právě uvedenými svědeckými výpověďmi, což je pro právní kvalifikaci
trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
v tomto případě rozhodné, neboť obviněný tím, že využíval tohoto cizince jako
pracovní síly, která „měla uvedené pracovníky na starosti“, byly jí předávány
výkazy ohledně odpracovaných hodin a řešila také případné problémy s dodanými
pracovníky, používal tuto osobu jako pracovní sílu. Námitka dovolatele je tak v
tomto ohledu neopodstatněná a pokud by byla jediná, bylo by třeba dovolání
obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Další námitkou obviněný fakticky uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud,
nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Konkrétně obviněný uvedl, že Krajský
soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodoval v jiném složení
senátu, než ve kterém byla věc v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu
přidělena k projednání senátu 14 To s předsedou senátu JUDr. Romanem Bártou.
Obviněný se proto domnívá, že v tomto případě bylo porušeno jeho právo na
soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a zákaz obsažený v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost
soudce stanoví zákon.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve spise na č. l. 1149 na druhé straně se
nachází vlastní rukou psaný nedatovaný záznam, podepsaný místopředsedou KS, o
tom, že „... Podle rozvrhu práce převzal trestní věc jako předseda senátu Dr. Bernát“. Dovolací soud vznesl ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře žádost o vysvětlení této situace a o zaslání rozvrhu práce,
který byl platný v rozhodné době. V odpovědi Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. května 2008 bylo Nejvyššímu soudu k
této věci sděleno, že „ ... Trestní věc vedená u Okresního soudu v Táboře pod
sp. zn. 10 T 23/2007, posléze u Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře pod sp. zn. 14 To 239/2007 – obviněný J. V., napadla u
odvolacího soudu do senátu 14 To, jehož předsedou byl v rozhodné době JUDr. Jiří Bernát. Protože jmenovaný předseda senátu se již zabýval značně rozsáhlou
trestní věcí pod sp. zn. 9 T 1/2007 a nebylo zřejmé, zda z časových důvodů bude
moci dne 18. 10. 2007 v předmětné trestní věci předsedat, byl zabezpečen podle
rozvrhu práce náhradní předseda senátu JUDr. Roman Bárta – místopředseda KS v
Českých Budějovicích. Za tohoto stavu kancelář vyřizovala jednotlivé listinné
materiály pod jménem JUDr. Romana Bárty. JUDr. Bernátovi v konkrétní den však
nic nebránilo pro znalost případu ujmout se řízení veřejného zasedání, neboť
jednání v trestní věci sp. zn. 9 T 1/2007 měl nařízeno až na den 22. 10. 2007 a
další dny. Vzhledem k uvedenému, aby nedošlo k případné výhradě proti
předsednictví JUDr. Jiřího Bernáta, učinil tento stručný záznam do spisu a
zároveň na tzv. desky spisu To“. Nejvyšší soud porovnal údaje obsažené v tomto
přípise s připojenou fotokopií rozvrhu práce Krajského soudu v Českých
Budějovicích a jeho pobočky v Táboře na rok 2007, z kterého zjistil, že
předsedou senátu 14 To byl JUDr. Jiří Bernát a jedním z jeho zástupců i JUDr. Roman Bárta. Vzhledem k tomu nebyl postup při obsazování senátu 14 To, který
vyřizoval tuto trestní věc, v rozporu s rozvrhem práce, neboť ve věci poté, co
byly původně listinné materiály vyřizovány s ohledem na shora uvedenou situaci
za předsednictví náhradního předsedy senátu JUDr. Romana Bárty, rozhodoval
senát ve složení předseda senátu JUDr. Jiří Bernát a soudci JUDr. Jiřina
Roubíčková a JUDr. Milan Krejčiřík, což je základní složení senátu 14 To, aniž
byl využit náhradní předseda senátu, když to s ohledem na přítomnost předsedy
senátu JUDr. Jiřího Bernáta, kterému v rozhodování věci nic nebránilo, ani
nepřicházelo v úvahu. Vzhledem k tomu nedošlo k porušení zásady, že „nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, která je stanovena v čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a v návaznosti ani k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod vymezujícího právo na soudní a jinou právní
ochranu. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené tedy konstatuje, že i tato
námitka obviněného J. V. týkající se nesprávného složení senátu, je nedůvodná,
neboť tím, že ve věci rozhodoval o odvolání obviněného jako předseda senátu
JUDr.
Jiří Bernát, nedošlo k porušení rozvrhu práce a záznam ve spise pouze
dokladuje, že nebylo zapotřebí, aby veřejnému zasedání v této věci v rozhodné
době předsedal JUDr. Roman Bárta, který byl ze shora uvedených důvodů jen
náhradním předsedou senátu.
V nejdůležitější dovolací námitce vztahující se k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný J. V. uvedl, že v jeho případě byla
porušena zásada „ne bis in idem“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve
spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. Podstatou této námitky
obviněného je tvrzení, že o skutku kvalifikovaném rozsudkem Okresního soudu v
Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s napadeným
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18.
10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, jako trestný čin neoprávněného podnikání
podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., bylo již dříve rozhodnuto ve správním
řízení Úřadem práce v Mělníku a byla mu uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč,
tudíž o tomto skutku pravomocně rozhodl Úřad práce v Mělníku a vytvořil tak
překážku věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou mělo být trestní stíhání pro
skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák. zastaveno, neboť šlo o přestupek ve smyslu § 139 odst. 1
písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové
podstaty jak přestupku, tak i trestného činu vychází z porušení ustanovení § 14
odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tato námitka věcně
zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí
dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř.
Přitom vyšel z následujících zjištění a dospěl k těmto závěrům:
Důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je ta skutečnost, že
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání implicitně vyplývá též ze zásady ne bis in
idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, jejíž porušení v
posuzovaném případě namítá obviněný J. V. Ve smyslu této zásady totiž není
možné obviněného trestně stíhat pro čin, za nějž již byl jednou postižen ve
správním řízení o přestupku, jestliže rozhodnutí, na jehož základě se tak
stalo, nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Odvolací soud se v napadeném usnesení vypořádal s touto námitkou sice s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 738/2003, které je
mu známo, ale vzhledem k tomu, že bylo publikováno toliko v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku č. 10/2004 a nikoli v zelené sbírce
soudních rozhodnutí uzavřel, že jeho závaznost je sporná. Dále uvedl, že jde o
ojedinělé rozhodnutí jednoho ze senátu Nejvyššího soudu, které je částí praxe
zpochybňováno, resp. napadáno závažnými výhradami, mezi něž patří např.
skutečnost, že bylo vycházeno z ne zcela přesného anglického překladu
podkladových norem a rovněž nebyla zohledněna rozdílnost pravomocí a kompetencí
orgánů, příslušných v konkrétních zemích EU k projednávání deliktů menší
závažnosti, v našich poměrech tzv. přestupků. Dále uvedl, že zmiňovanou zásadu
ne bis in idem a návazné konstatování nepřípustnosti trestního stíhání bylo by
možné akceptovat za předpokladu, že předmětná věc byla orgánu příslušnému k
projednání přestupků nebo kárných provinění postoupena, resp. odevzdána
policejními orgány, státním zástupcem nebo soudem, který učinil závěr, že v
prověřovaném skutku lze spatřovat přestupek nebo kárné provinění. Předmětný
postup však na danou věc nedopadá, neboť uvedená věc byla vedena v přestupkovém
řízení od svého počátku na základě výsledku kontroly provedené pracovníky
Celního úřadu v Mělníku a Úřadu práce v Mělníku a posléze rozhodnuta příslušným
správním orgánem, a to Úřadem práce v Mělníku, který svým rozhodnutím ze dne
23. 5. 2005 deklaroval, že obviněný J. V. byl postihnut pokutou ve výši
50.000,- Kč za přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 pím. b) zákona č. 435/2004
Sb., o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit tím, že porušil ustanovení § 14
odst. 1 písm. a) tohoto zákona, neboť zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám
– zaměstnancům společnosti I.-T., se sídlem XY, pro společnost N. C. R., se
sídlem XY, a pro společnost N., se sídlem XY, na základě uzavřené komisionářské
smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Za daných okolností podle přesvědčení odvolacího
soudu nebyly splněny podmínky pro aplikaci zmíněného ustanovení Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a uvedené přestupkové řízení proti
obviněnému J. V., které ve věci proběhlo, nemůže vytvářet překážku věci
pravomocně rozhodnuté (viz str. 9 až 11 usnesení odvolacího soudu).
S těmito závěry odvolacího soudu, které navazují na obdobné, byť poněkud
stručnější závěry nalézacího soudu (viz str. 13 až 14 rozsudku nalézacího
soudu), však nelze souhlasit, když zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
sp. zn. 11 Tdo 738/2003 nelze považovat za ojedinělé rozhodnutí jednoho ze
senátů Nejvyššího soudu, neboť v návaznosti na toto rozhodnutí bylo vydána
další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která odvolací soud zcela pominul (např. sp.
zn. 4 Tz 183/2005, 8 Tdo 1384/2005, 5 Tdo 166/2006, 8 Tdo 1161/2006 nebo 5 Tdo
1399/2007). Za zcela nevhodné a nepřiléhavé pak Nejvyšší soud považuje úvahy
odvolacího soudu vztahující se k závaznosti, resp. nezávaznosti tohoto
publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodné okolnosti zakládající
nepřípustnost trestního stíhání z uvedeného důvodu jsou vymezeny v příslušných
ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních
úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. V návaznosti na obsah uvedených
rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba uvést, že základními vnitrostátními
normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou
článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1
písm. f), g) a h) a § 11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách,
jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu
článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci
dal Parlament souhlas a jimž je Česká republika vázána, součástí právního řádu;
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Navíc § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. výslovně upravuje jako specifický
důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle § 12 odst. 12 tr.
ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného
činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Podle článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být
nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo
zproštěn obžaloby. Prakticky identický je obsah ustanovení § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř., který tuto zásadu rozvíjí. Z něho vyplývá, že trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo
pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného
orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení
zrušeno. Obě tyto normy – a vedle nich i ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř. a také § 11a tr. ř., která nejsou v tomto kontextu aktuální – vyjadřují
pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek, tedy již
zmíněnou zásadu ne bis in idem.
Soudem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se míní každý soud naší soudní
soustavy. Jiným oprávněným orgánem je zde toliko státní zástupce, neboť pouze
on a soud mohou svým rozhodnutím zastavit trestní stíhání. Mezi tyto orgány
tedy nepatří ani správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž
vůbec nerozhodují v trestním řízení a policejní orgány mohou v tomto řízení
rozhodnout jen o odložení věci podle § 159a odst. 1 až 4 tr. ř., které nelze
považovat za rozhodnutí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., protože v něm
nejde o trestní stíhání.
Každý rozsudek (odsuzující i zprošťující) a každé usnesení o zastavení
trestního stíhání se týká určitého obviněného a určitého skutku. Odsouzení
určitého obviněného, jeho zproštění obžaloby ani zastavení trestního stíhání
proti němu nebrání možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání téhož skutku.
Stejnou osobu je však možné stíhat znovu pro týž skutek pouze pokud bylo
původní rozhodnutí zrušeno v předepsaném řízení. Předepsaným řízením se v tomto
kontextu rozumí řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání,
obnova řízení, rehabilitační řízení a řízení o ústavní stížnosti před Ústavním
soudem ČR. Nezákonné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání
pro určitý skutek v přípravném řízení může také podle § 174a odst. 1 tr. ř.
zrušit do tří měsíců od jeho právní moci nejvyšší státní zástupce.
Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro nějž nelze za
uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině
zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co
představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává
zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je
určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho
následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho,
zda jde o týž skutek je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných
skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při
naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň
v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v
následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě
alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem
pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména
skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní
kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5
Listiny základních práv a svobod použit pojem čin.
Již opakovaně zmíněný článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, nadepsaný rubrikou „Ne bis in idem“ (Právo
nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice,
Droit ? ne pas ?tre jugé ou puni deux fois), v českém překladu publikovaném ve
Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení
podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen
nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
Tento překlad však není úplně přesný, neboť ve srovnání s originálem v
angličtině a ve francouzštině nepřesně užívá českých termínů trestný čin,
trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu
citované právní normy. Podstatné v daném kontextu je především to, že slovo
„delikt“ (ve francouzském znění „infraction“, v anglickém „offence“, který je
překládán i jako přestoupení či porušení zákona) zaměňuje za slovo „trestný
čin“ (ve francouzském znění „infraction criminelle“, v anglickém „criminal
offence“). Usuzovat na to lze nejen z výslovného znění tohoto článku, ale i z
jeho srovnání s předchozími články téhož protokolu – s články 2 a 3 – v nichž
je užit termín „criminal offence“ (v anglické verzi) a termín „infraction
criminelle“ (ve francouzské verzi), a to v souvislosti s vymezením práva na
odvolání v trestních věcech a na odškodnění v případě nezákonného odsouzení.
Přitom za směrodatnou je třeba považovat originální verzi v anglickém a
francouzském jazyce a v návaznosti na to i skutečnost, že anglickému termínu
„offence“ a francouzskému termínu „infraction“ v češtině odpovídají oba pojmy
trestný čin i přestupek, resp. porušení zákona kvalifikovatelná buď jako
přestupek nebo jako trestný čin. V návaznosti na tento výklad není zřejmé, z
čeho vychází odvolací soud ve své kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
pokud na rozdíl od tohoto jasně uvedeného stanoviska předkládá ve svém usnesení
jen nějaké blíže nespecifikované tvrzení, že „… bylo vycházeno z ne zcela
přesného anglického překladu podkladových norem …“.
Zásadu ne bis in idem - právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin – ve
smyslu Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je
tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi
trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech
kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k
porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí
pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci
trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro
týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v
kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro
týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v
kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících
rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v
kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání
vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod se tedy uplatní ve čtyřech typově
odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo
(osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a
potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný
trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo
(osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a
postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek,
zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro
určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím (osvobozením nebo odsouzením),
nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout,
byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v
prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo
rozhodnutím příslušného správního orgánu (osvobozením nebo odsouzením), není
možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit jí, byť by byl nově tento čin
kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl
kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o
daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného
prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, které je podrobně rozebráno níže, nelze
uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány
smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které
mají trestněprávní povahu (viz pojem „stíhán nebo potrestán v trestním řízení“
– „to be tried or punished again in criminal proceedings“, „nul ne peut ?tre
poursuivi ou puni pénalement … ? la procedure pénale“). Stejný názor zastává i
relevantní literatura podle níž Evropský soud pro lidská práva při výkladu
článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a potažmo i
článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě řadí mezi řízení o činech
kvalifikovaných vnitrostátním právem jako trestné činy či přestupky (výjimečně
disciplinární delikty) pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. Povahu
deliktu posuzuje z hlediska chráněného zájmu (jde o zájem obecný nebo
partikulární), z hlediska adresáta normy (je norma adresována všem občanům nebo
jen skupině osob se zvláštním statusem) a z hlediska účelu sankce. Konečně je
významný též druh a závažnost sankce stanovené zákonem (srov. Repík, B.
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 104 a
násl.).
V tomto kontextu je na místě připomenout, že smluvní strany Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod se již v první polovině devadesátých
let pokusily vyloučit tak široký dopad zásady ne bis in idem, avšak neuspěly. V
zájmu toho, aby docílily omezení jejího dopadu pouze na případy řízení o
trestných činech a vyloučily její uplatnění na případy, kdy je týž čin téže
osoby předmětem přestupkového i trestního řízení, ať už souběžně nebo postupně,
učinily některé z nich (mezi nimi Rakousko, Francie, Německo a Itálie) k článku
4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že
zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle
vnitrostátního práva. Evropský soud pro lidská práva však neuznal tyto výhrady
za platné s argumentem, že nesplňují podmínky článku 64 (nyní článku 57)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak ve věci
Grandinger versus Rakousko (viz rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 1995).
Česká republika žádnou takovouto výhradu neučinila. Ústavní záruka v článku 40
odst. 5 Listiny základních práv a svobod se však vztahuje jen na trestní
stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy a na žádnou z dalších tří výše
uvedených alternativ. Tato ústavní úprava je promítnuta do již zmíněných
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. a § 11a tr. ř. Vedle toho je
princip ne bis in idem zaručen, ovšem toliko zákonem, též pro případy
jednočinného souběhu trestného činu a přestupku [a to v § 76 odst. 1 písm. g)
zákona o přestupcích] a pro případy po sobě jdoucích rozhodnutí o přestupcích
[rovněž v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. Oproti tomu o zastavení
trestního stíhání pro týž čin téže osoby, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto
příslušným orgánem v přestupkovém řízení, se zmiňují ustanovení § 172 odst. 2
písm. b), § 223 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. toliko jako o
fakultativní možnosti.
Přesto všechno nelze říci, že je platná česká právní úprava v rozporu s článkem
4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je totiž zákonnou překážkou trestního
stíhání i to, že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je
Česká republika vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v
článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i
trestnímu stíhání určité osoby za čin, pro nějž již byla pravomocně postižena v
přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České republice s ohledem na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vést trestní stíhání pro týž čin, dříve
než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu ohledně téhož činu zrušeno v
předepsaném řízení.
V souvislosti s řešením dané problematiky je důležité především to, že tento
článek ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod či některého z protokolů k této Úmluvě blíže nespecifikuje, co je
charakteristické pro jednotlivé stíhané činy a jejich právní kvalifikace
natolik, že je to odlišuje od jiných činů a dostatečně je z trestněprávního
hlediska individualizuje. Při úvahách o šíři záběru zásady ne bis in idem ve
smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod proto Nejvyšší soud nemohl opomenout a ani neopomenul judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva. Ta předně vychází z toho, že účinek ne bis
in idem v uvedeném smyslu je - jak již bylo řečeno - výslovně omezen na
jurisdikci téhož státu (srov. však novelizované ustanovení § 11 odst. 4 tr. ř.
týkající se rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států
Evropské unie), současně však připouští, že tento účinek rozhodnutí orgánu
cizího státu přiznávají některé jiné právní normy uplatňované v rámci Evropské
unie, například článek 50 Charty základních práv a článek 54 Schengenské
prováděcí úmluvy. Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát pro tentýž čin se
považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v čase mimořádných situací
podle článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov.
článek 4 odst. 3 Protokolu č. 7).
Jednoznačná a dlouhodobě neměnná je judikatura Evropského soudu pro lidská
práva též v tom, že článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako
trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné
správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. V rozhodovací praxi tohoto
soudu byly řešeny jak případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku,
kdy určitá osoba byla nejdříve odsouzena soudem pro trestný čin a poté
postižena správním orgánem pro přestupek (tak tomu bylo například v rozhodnutí
ze dne 23. 10. 1995 ve věci Gradinger versus Rakousko, v rozhodnutí ze dne 5.
3. 1998 ve věci Marte a Achberger versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 30. 5.
2000 ve věci R. T. versus Švýcarsko), tak i případy, kdy tatáž osoba byla v
řízeních vedených pro týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek
a poté odsouzena soudem za trestný čin (tak tomu bylo v případech řešených
například v rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998 ve věci Oliveira versus Švýcarsko, v
rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001 ve věci Fischer versus Rakousko a v rozhodnutí ze
dne 6. 6. 2001 ve věci Sailer versus Rakousko). Evropský soud pro lidská práva
se tedy nepřiklonil k názoru, že zákaz ne bis in idem je omezen jen na trestní
řízení. Z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem současně označil za
rozhodující totožnost skutku nikoliv totožnost právní kvalifikace. Pregnantně
to vyjádřil zejména v rozhodnutích ve věcech Fischer versus Rakousko z 29. 5.
2001, Sailer versus Rakousko z 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5.
2002, v nichž shodně zdůraznil, že „znění článku 4 Protokolu č. 7 nemluví o
,stejném porušení zákona’ (the same offence), nýbrž o souzení a
potrestání ,znovu’ (again) za porušení zákona, pro které již dotyčný byl
konečným rozhodnutím osvobozen nebo postižen - zatímco tedy pouhá skutečnost,
že jediný čin (single act) představuje více než jedno porušení zákona (offence)
není s tímto článkem v rozporu, dvojí souzení nebo potrestání dotyčného za
jeden čin nominálně naplňující různá porušení zákona je jeho porušením“. Za
této situace lze mít v principu za to, že při řešení tohoto problému v
případech řešených českými orgány činnými v trestním řízení a českými
správními orgány lze vyjít z české právní konstrukce totožnosti skutku, tedy z
toho, co bylo výše řečeno o skutku a o jeho pojetí z procesněprávního hlediska,
současně je však nezbytné náležitě zohlednit judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva a vyložit daný pojem z hlediska aplikace Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Tomu odpovídá i rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Gradinger versus Rakousko ze dne 23. 10. 1995. V této věci
se postavil na stanovisko, že je rozhodující nikoli totožnost právní
kvalifikace, ale totožnost skutku, a v jeho rámci totožnost jednání (conduct,
comportement).
V souvislosti s aplikací článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod má zásadní význam i povaha daného činu. Tento
článek nepochybně dopadá na všechny činy naplňující znaky trestného činu a
brání dvojímu stíhání a potrestání za ně. Na druhé straně se nevztahuje na
všechny méně závažné činy, kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky
nebo jiné správní delikty, příp. jako disciplinární delikty. K této okolnosti
se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil v několika svých rozhodnutích
týkajících se nejen aplikace tohoto článku, ale i článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod vymezujícího právo na spravedlivý proces v
trestních věcech. Pojem trestní věc, trestní řízení, trestný čin a potrestání
tu má podle jeho názoru autonomní význam (notions with autonomous meaning,
notions autonomes), nezávislý na jeho významu ve vnitrostátním právu. Evropský
soud pro lidská práva zde nespoléhá na význam, který tyto pojmy mají v právním
řádu státu, o jehož případ jde, ale vykládá je nezávisle na něm v zájmu toho,
aby zajistil jednotnou ochranu lidských práv ve všech státech, které
ratifikovaly Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak již bylo řečeno, za trestní řízení tento soud důsledně považuje veškerá
řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné
činy (srov. například rozhodnutí ve věcech Engel a další versus Nizozemí z 8. 6
1986 a Öztürk versus Německo z 21. 12. 1984). Naproti tomu z řízení vedených o
činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato
řízení požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a podle článku 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají
trestněprávní povahu (srov. např. rozhodnutí ve věcech Engel a další versus
Nizozemí z 8. 6 1986, Garyfallou versus Řecko z 24. 9. 1997 a Bendenoun versus
Francie z 24. 2. 1994). Při posuzovaní povahy těchto řízení pak klade důraz na
typ deliktu, který je předmětem jednání v jejich rámci, a na typ uplatnitelné
sankce. Není-li daný čin vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný,
používá Evropský soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená kriteria –
povahu stíhaného deliktu a povahu uplatnitelné sankce – alternativně. V zásadě
tedy podle jeho názoru postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu
v uvedeném smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce),
nebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu (srov. rozhodnutí Lutz
versus Německo z 25. 8. 1987).
V praxi považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují
základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, například
krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a také ublížení na
zdraví. V takových případech současně požaduje, aby se při jejich projednání
mohla stíhaná osoba domoci práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze tedy vyjít z toho, že
zásadu ne bis in idem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na
místě ve smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k těmto
přestupkům trestněprávní povahy.
Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu navazující na výklad článku 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
podaný v shora zmíněných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva je
třeba zdůraznit, že rozhodující tedy je porovnání popisu skutků, za které byl
obviněný J. V. projednáván nejprve v přestupkovém řízení před Úřadem práce v
Mělníku a posléze stíhán v trestním řízení, které skončilo vynesením rozsudku
Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18.
10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a také povaha skutkových podstat přestupku
podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, a trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák.
Z rozhodnutí Úřadu práce v Mělníku ve věci 22/2005, ze dne 23. 5. 2005, které
nabylo právní moci dne 9. 6. 2005, vyplynulo, že řízení ve věci přestupku bylo
vedeno pro skutek spočívající v tom, že obviněný zprostředkoval zaměstnání
fyzickým osobám, zaměstnancům společnosti I.-T. pro společnost N. C. R., a
společnost N., na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003.
Tímto jednáním se obviněný dopustil přestupku podle § 139 odst. 1 písm. b)
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a byla mu uložena za jeho jednání
sankce – pokuta ve výši 50.000,- Kč. Pro totožné skutky pak v bodech 3. a 4.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, uznal
obviněného vinným, ovšem spolu s dalšími několika skutky ve smyslu § 12 odst.
12 tr. ř., pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm.
a) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že
3. dne 12. 5. 2003 v Praze se společností N., se sídlem Praha 5 –
Smíchov, Nábřežní 4, IČ 45313172, Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost
byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na
základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její
provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I.
smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6.
2003 do 1. 10. 2005 pod čísly A32/05, A36/05, A31/05, A20/05, A16/05, A14/05,
A05/05, A01/05, A51/04, A46/04, A40/04, A35/04, A29/04, A25/04, A16/04, A14/04,
A09/04, A07/04, A03/04, A056/03, A050/03, A045/03, A036/03, A031/03, A025/03,
A023/03 a A019/03 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou
částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet č. XY
vedený u České spořitelny, a. s., na jména Z. G. , č. XY vedený u
Československé obchodní banky, a. s., na jméno R. Z., č. XY vedený u České
spořitelny, a. s., na jméno J. R., č. XY vedený u Živnostenské banky, a. s., na
jméno J. R. a účtu č. XY vedeného u Volks Bank CZ, a. s., na jméno obviněného,
byla společností N., v plné výši uhrazena,
4. dne 30. 12. 2003 v Praze se společností N. C. R., se sídlem XY,
Nábřežní 4, IČ XY, Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla
prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal
uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k
provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této
prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005 pod čísly
A20/03, A26/03, A30/03, A37/03, A39/03, A44/03, A51/03, A52/03, A57/03, A58/03,
A4/04, A2/04, A6/04, A5/04, A10/04, A11/04, A13/04, A12/04, A18/04, A17/04,
A22/04, A21/04, A23/04, A28/04, A26/04, A27/04, A32/04, A31/04, A33/04, A36/04,
A38/04, A37/04, A42/04, A41/04, A43/04, A44/04, A49/04, A50/04, A47/04, A48/04,
A53/04, A52/04, A54/04, A02/05, A03/05, A04/05, A08/05, A06/05, A07/05, A12/05,
A13/05, A11/05, A17/05, A18/05, A19/05, A21/05, A22/05, A23/05, A26/05, A27/05,
A25/05, A29/05, A30/05, A28/05, A35/05, A34/05, A33/05, A38/05, A37/05, A39/05,
A42/05, A43/05 a A41/05, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou
smlouvou finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby
skrze bankovní účet č. XY vedený u Volks Banky CZ, a. s., na jméno obviněného,
dále č. XY vedený u Živnostenské banky, a. s., na jméno J. R., č. XY vedený u
České spořitelny, a. s., na jméno J. R., č. XY vedený u Československé obchodní
banky, a. s., na jméno Z. G. , a účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s.,
na jméno Z. G. , přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C.
R., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny.
Zhodnotí-li se tyto popisy skutku, je zcela zřejmé, že v části pod body 3. a 4.
výroku o vině citovaného rozsudku Okresního soudu v Táboře se jak v
přestupkovém řízení, tak i posléze v trestním řízení jednalo o stále stejné
skutky, neboť ve všech citovaných rozhodnutích je jednání kladené obviněnému J.
V. za vinu popisováno stále stejně, neboť jeho podstata spočívá v tom, že
obviněný J. V. uzavřel dne 12. 5. 2003 se společností N., a dne 30. 12. 2003 se
společností N. C. R., smlouvu o poskytování služeb, na základě které se
obviněný zavázal uvedeným obchodním společnostem v sídlech jejich provozoven
poskytovat pracovníky k provedení v uvedených smlouvách specifikovaných služeb.
Popisy skutku jsou pak již jen soudem upřesňovány pouze pokud jde o časové
období jeho spáchání, faktury a částky v nich uvedené, které byly obviněnému
zmíněnými společnostmi proplaceny jako úhrada za výše uvedené služby. Je tedy
zřejmé, že následek, resp. účinek se v průběhu řízení v některých směrech
měnil, ale vlastní podstata jednání, které tvoří základ popisovaného skutku,
byla stále stejná. Pokud pak jde o povahu skutkových podstat přestupku podle §
139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, a trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák., je třeba dovodit jejich trestněprávní charakter nejen z
jejich vymezení, když v předmětné věci šlo o odsouzení za trestný čin
neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spočívající ve
své podstatě v neoprávněném provozování jiného výdělečného podnikání, a to v
návaznosti na přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004
Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak trestného činu, tak i
přestupku vychází z hlediska neoprávněnosti této činnosti z porušení ustanovení
§ 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů. Současně je třeba zdůraznit obecný charakter této
přestupkové normy, která je určena širokému okruhu osob (srov. ustanovení § 1
až § 4 cit. zákona č. 435/2004 Sb.). Trestněprávní povaha uvedeného přestupku
pak vyplývá i ze stanovené sankce za tento přestupek, neboť zákon za něj hrozí
uložením pokuty až do výše 2.000.000 Kč, přičemž v konkrétním případě byla
podle § 139 odst. 6 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, uložena
pokuta ve výši 50.000 Kč [srov. nyní § 139 odst. 5 písm. b) cit. zákona č.
435/2004 Sb.], tedy nepochybně represivní sankce (srov. k tomu rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Kadubce a Lauka versus Slovensko z
2. 9. 1998 kde vzal Evropský soud pro lidská práva do úvahy, že uložená sankce
má zjevně represivní povahu už při uložení pokut ve výši 1.000,- Ks a 300,- Ks).
V návaznosti na tyto právní závěry je z hlediska posuzované trestní věci J.
V. podstatné to, že zásada ne bis in idem - zákaz dvojího souzení a potrestání
za týž čin - skutek - ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho,
proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy
meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, za
který je nutno považovat také úřad práce, a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno
z podnětu mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., nicméně uvedený článek 4 Protokolu k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod lze přímo aplikovat s
odkazem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a články 10 a 95 Ústavy České
republiky. Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti trestního stíhání ve
smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jestliže tedy byl obviněný J. V. nejdříve rozhodnutím Úřadu práce v Mělníku v
rámci přestupkového řízení uznán vinným, že spáchal přestupek podle § 139 odst.
1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů, jednáním vymezeným v tomto rozhodnutí a byla mu uložena za tento
přestupek sankce – pokuta ve výši 50.000,- Kč, a následně po zahájení trestního
stíhání v téže věci v rámci trestního řízení byl za tytéž skutky pod body 3. a
4. (vedle dalších skutků ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.) uznán vinným trestným
činem neoprávněného podnikání podle 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl
naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo
nepřípustné. V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného
je v tomto rozsahu důvodným.
Z výše uvedených skutečností se současně podává, že pokud Okresní soud v Táboře
i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře vedly trestní stíhání
proti obviněnému J. V. také pro uvedené skutky a odsoudily jej za ně, dopustily
se v části týkající se právě skutků uvedených pod body 3. a 4. výroku o vině
rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007,
porušení uvedeného článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod, neboť toto následné řízení bylo podle § 11 odst. 1
písm. j) tr. ř. nepřípustné. Řízení předcházející dovoláním napadenému
rozhodnutí tak zjevně trpí vadou předvídanou ustanovením § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř. Porušením zásady ne bis in idem – práva nebýt souzen a trestán
dvakrát za týž čin – je totiž ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení
s článkem 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod i vedení trestního stíhání a odsouzení obviněného vedle
dalších i za činy, které příslušný správní orgán v přestupkovém řízení posoudil
jako přestupek a uložil za ně obviněnému sankci. Překážku trestního stíhání
obviněného pro týž čin lze v takovém případě odstranit pouze zrušením shora
uvedeného rozhodnutí příslušného správního orgánu – Úřadu práce v Mělníku – v
předepsaném řízení (srov. zejména § 83 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V této souvislosti Nejvyšší soud
poukazuje také na svá rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 166/2006 a sp. zn. 5 Tdo
1399/2007.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007,
sp. zn. 14 To 239/2007, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007,
sp. zn. 10 T 23/2007. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Táboře
přikázal, aby věc obviněného J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
V novém řízení Okresní soud v Táboře především ověří všechny podstatné
skutečnosti, vztahující se k rozhodnutí Úřadu práce v Mělníku ze dne 23. 5.
2005 ve věci zn. 22/2005. Jestliže pak bude potvrzeno, že ve věci přestupku
podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, kterého se obviněný J. V. dopustil tím, že zprostředkoval
zaměstnání fyzickým osobám, zaměstnancům společnosti I.-T., s. r. o., pro
společnost N. C. R., a společnost N., na základě uzavřené komisionářské smlouvy
ze dne 23. 4. 2003, nebylo toto rozhodnutí v předepsaném řízení zrušeno, a
přesto ve věci bylo vedeno trestní stíhání znovu pro uvedené skutky a posléze
byl za ně obviněný J. V. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27.
7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007,
pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák., pak bylo rozhodnuto znovu o totožných skutcích pod body 3. a 4. výroku o
vině uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Uvedenými dvěma rozhodnutími o
týchž skutcích spáchaných obviněným J. V., pokud nebylo některé z nich v
mezidobí v předepsaném řízení zrušeno, došlo k porušení zásady ne bis in idem,
tedy práva nebýt dvakrát souzen nebo potrestán za týž čin, zaručené článkem 4
Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem
na to přichází v úvahu zastavení trestního stíhání obviněného J. V. v této
věci, avšak s přihlédnutím k § 12 odst. 12 tr. ř. pouze pro skutky pod body 3.
a 4. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp.
zn. 10 T 23/2007, neboť ostatních dílčích skutků pod body 1., 2. a 5., v
kterých byl také spatřován pokračující trestný čin neoprávněného podnikání
podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., se rozhodnutí Úřadu práce v Mělníku
ze dne 23. 5. 2005, ve věci pod zn. 22/2005, které nabylo právní moci dne 9. 6.
2005, netýkalo.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud
v Táboře, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán
právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen
provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat
důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v
odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2008