5 Tdo 63/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovoláních, která podali obviněné právnické osoby – obchodní společnosti 1. Metrostav, a. s., IČ: 000 14 915, se sídlem Koželužská 2450/4, 180 00 Praha, a 2. Metrostav Infrastructure, a. s., IČ: 242 04 005, se sídlem Koželužská 2246/5, 180 00 Praha, a 3. nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných Ing. Jiřího Mottla, trvale bytem Dubinská 755, Pardubice-Studánka, a právnických osob – obchodních společností CETTUS, a. s., IČ: 150 49 531, se sídlem Jiráskova 2839, Pardubice – Zelené Předměstí, Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 5 To 4/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 4/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných právnických osob – obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 62 T 4/2022, byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost CETTUS, a. s., pod bodem 1. výroku o vině uznána vinnou zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr.

zákoníku a pod bodem 2. pokusem zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku a přípravou zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Jmenovaná právnická osoba a spoluobvinění Ing. Jiří Mottl a právnické osoby – obchodní společnosti Metrostav, a.

s., a Metrostav Infrastructure, a. s., byli dále pod bodem 3. uznáni vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku a přípravou zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Metrostav, a.

s., a Metrostav Infrastructure, a. s., byly navíc pod bodem 4. uznány vinnými zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku a přípravou zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. U všech obviněných soud upustil od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr.

zákoníku, v případě Ing. Jiřího Mottla a právnické osoby – obchodní společnosti CETTUS, a. s., ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019, a v případě právnických osob – obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 4 T 42/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

6. 2022, sp. zn. 2 To 127/2020. V adhezním řízení byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem finanční České republiky podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podali odvolání obvinění Ing. Jiří Mottl a právnické osoby – obchodní společnosti Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., a v neprospěch všech obviněných taktéž státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze o odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 5 To 4/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., resp. § 261 tr. ř. napadený rozsudek ohledně všech obviněných částečně zrušil v bodech 3.

a 4. výroku o vině, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Ing. Jiřího Mottla a právnickou osobu – obchodní společnost CETTUS, a. s., uznal vinnými pomocí k pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dále pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr.

zákoníku a přípravou zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Právnické osoby – obchodní společnosti Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., uznal Vrchní soud v Praze vinnými rovněž pomocí k pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a dále zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr.

zákoníku, pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku a přípravou zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 tr. zákoníku. Ve výroku o vině pod bodem 1. a 2. zůstal napadený rozsudek nedotčen. Ve výrocích o trestu a o náhradě škody rozhodl Vrchní soud v Praze stejně jako soud prvního stupně, přičemž odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr.

ř.

3. Nejvyšší soud nebude podrobně reprodukovat všechny skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Důvodem je v první řadě skutečnost, že dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali z obviněných pouze právnické osoby – obchodní společnosti Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., kterých se týkal výlučně skutek, o němž ve výroku svého rozsudku rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále též jen „skutek pod bodem 3.“). Nejvyšší státní zástupce sice podal dovolání v neprospěch všech obviněných, konkrétní námitky však uplatnil rovněž pouze ve vztahu ke skutku pod bodem 3., resp. ohledně obviněného Ing. Jiřího Mottla též proti výroku, jímž bylo u tohoto obviněného upuštěno od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku. Z hlediska správnosti a zákonnosti výroku o vině tudíž Nejvyšší soud mohl v dovolacím řízení posuzovat pouze skutek pod bodem 3., a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Podstata tohoto skutku bude ve stručnosti shrnuta v bodě 88. tohoto usnesení.

II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce

4. Jak bylo naznačeno již výše, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s. (dále též jen „obviněná obchodní společnost Metrostav, a. s.“, nebo „obviněná Metrostav, a. s.“, a „obviněná obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s.“, nebo „obviněná Metrostav Infrastructure, a. s.“), a v neprospěch všech obviněných též nejvyšší státní zástupce.

a) Dovolání obviněné obchodní společnosti Metrostav, a. s.

5. Obviněná obchodní společnost Metrostav, a. s., označila ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podstatou její dovolací argumentace je nesouhlas se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, které se týkaly otázky vyhodnocení naplnění podmínek pro přičitatelnost jednání obviněné podle § 8 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „t. o. p. o.), resp. otázky (ne)možnosti obviněné zprostit se trestní odpovědnosti ve smyslu § 8 odst. 5 t. o. p. o., ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále bude v tomto rozhodnutí citováno znění zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim právě ve znění od označené doby, pakliže nebude výslovně uvedeno jinak).

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná v jeho první alternativě. V jeho rozsahu nejdříve zpochybnila skutkové závěry soudů obou stupňů ohledně postavení jak spoluobviněného Ing. Jiřího Mottla, tak i dalšího původně spoluobviněného, nyní rovněž již odsouzeného Ing. Petra Flašky, MBA (v další části budou oba označováni pouze plným jménem) ve struktuře obchodní společnosti Metrostav, a. s., z hlediska jejich zařazení mezi osoby ve vedoucím postavení ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) t.

o. p. o. Soudy podle názoru obviněné nezkoumaly z provedených důkazů vyplývající postavení a konkrétní pravomoci těchto obviněných, přičemž v této souvislosti odkázala například na výpověď svědka P. M., dále na organizační řád Divize 9, popis pracovní pozice a jmenovací dekret Ing. Jiřího Mottla, dohodu o změně jeho pracovní smlouvy a popis pozice Ing. Petra Flašky, MBA. Zdůraznila, že Ing. Jiří Mottl byl na zaměstnanecké pozici, byl podřízen vedoucímu pracovníku jedné z mnoha divizí, sám přitom neměl žádné podřízené zaměstnance a nevykonával žádnou organizační, řídící ani kontrolní funkci.

Označení „oblastní ředitel“ nevypovídalo nic o jeho skutečných kompetencích, podle obviněné šlo fakticky o regionálního obchodního zástupce. Pokud jde o Ing. Petr Flašku, MBA, ani on nevykonával žádnou řídící funkci a nepříslušela mu ani významnější rozhodovací pravomoc. Byl podřízen vedoucímu pracovníku jedné z mnoha divizí. Jeho pozice „náměstek Divize 9“ spočívala podle obviněné v zajišťování zakázek. Ani jeden ze jmenovaných nemohl ovlivnit a neovlivňoval řízení či chod obviněné jako celku či jinak v širším měřítku.

7. Obviněná dále soudům vytkla, že závěr o nemožnosti aplikace § 8 odst. 5 t. o. p. o. a zproštění trestní odpovědnosti obviněné postavily pouze na tom, že její Compliance Management System (dále jen „CMS“) nebyl dostatečný, neboť protiprávního jednání se dopustily osoby ve vedoucím postavení, resp. i další zaměstnanci, jež jsou, resp. byli stíháni v jiných trestních věcech. Podle obviněné šlo naopak o exces, CMS v praxi fungoval a kontinuálně se rozvíjel. S odkazem na konkrétní interní normy obchodní společnosti Metrostav, a. s., poukázala obviněná na to, že CMS umožňoval vždy identifikovat osobu odpovědnou za pochybení a přijmout vhodná nápravná a preventivní opatření. Zaměstnanci byli také o pravidlech etického a zákonného jednání pravidelně proškolováni. Obviněná pořádá tzv. právnické dny, například v roce 2012 dvoudenní seminář zaměřený na témata týkající se zadávání veřejných zakázek, aplikace zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim apod. V souvislosti s dodržováním předpisů je též vydáván interní časopis Metrostav. Má zavedenou tzv. etickou linku generálního ředitele, řádně vede a zajišťuje externí audit svého účetnictví. CMS je živý systém, který reaguje na aktuální okolnosti a potřeby. Obviněná poukázala též na to, že v kontextu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim proběhly v minulosti audity realizované renomovanými poradenskými společnostmi zaměřené na přijímaná opatření.

8. Ve výše uvedené souvislosti obviněná také zmínila, že v rámci represivních opatření využila veškeré kroky ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a přeřadila Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašku, MBA, na jiné pracovní pozice mimo segment možného kontaktu s dotacemi, byly jim sníženy mzdy a přišly o možnost získání prémií. CMS obviněné aktuálně plně vyhovuje požadavkům vyplývajícím z příručky Nejvyššího státního zastupitelství s názvem „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim – Průvodce právní úpravou pro státní zástupce“. Obviněná disponuje rovněž příslušnými ISO normami v oblasti trestněprávní compliance. Má zřízenu samostatnou a nezávislou pozici „compliance officer“. V dovolání obviněná zdůraznila navíc další skutečnosti, kterými se snažila podpořit účinnost zavedeného CMS, například různé další audity, certifikace, konkrétní pravidla, příručky pro zaměstnance, detekční a reakční mechanismy, povinné prověrky apod. Přestože bylo dokazování k otázce naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. velmi rozsáhlé, v odůvodnění obou soudních rozhodnutí absentují k obsahu souvisejících důkazů jakékoli hodnotící úvahy, v důsledku čehož považuje obviněná tato rozhodnutí za nepřezkoumatelná a rozporná s principy řádného a spravedlivého procesu vyplývajícími z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky.

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení otázky přičitatelnosti jednání Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, obviněné ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., a na nesprávném právním posouzení otázky, zda se obviněná vzhledem k opatřením přijatým za účelem předcházení trestné činnosti zprostila své trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. Podle názoru obviněné nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle něhož je jí jednání Ing. Jiřího Mottla přičitatelné z důvodu rozsáhlé organizační struktury obviněné, v jejímž kontextu Ing. Jiří Mottl zařazený na II. stupni řízení vykonával řídící a kontrolní činnost ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. Obdobně obviněná nesouhlasí se závěrem, že v případě Ing. Petra Flašky, MBA, je jeho jednání přičitatelné obviněné, neboť šlo o osobu odpovědnou za schválení podané nabídky za obviněnou, byť na spodní úrovni řízení. Má za to, že ani jeden ze soudů nižších stupňů nezjistil žádné relevantní řídící ani kontrolní kompetence Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, ať už ve vztahu k věcnému rozsahu činnosti obviněné nebo ve vztahu k personálnímu řízení jiných osob, případně že by se v rámci obviněné v širším měřítku podíleli na jejím rozhodování. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. nelze podle obviněné interpretovat tak, že by za osobu ve vedoucím postavení bylo možno označit jakéhokoli zaměstnance, kterému je svěřen v nějakém úseku činností právnické osoby výkon pracovních povinností. Způsob, jakým soudy toto ustanovení použily, považuje obviněná za nepřípustně extenzivní a v rozporu s jazykovou a teleologickou metodou výkladu.

10. Na podporu svého názoru poukázala obviněná na novelu provedenou zákonem č. 183/2016 Sb., která do zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim zakotvila pojem „osoba ve vedoucím postavení“ a jejímž cílem mělo být zúžení rozsahu trestního postihu právnických osob. S odkazem na záměr předkladatele novely obviněná zdůraznila, že osobou ve vedoucím postavení má být pouze osoba s určitým významným vlivem na chod právnické osoby, která může rozhodovat samostatně o svěřených záležitostech, případně úkolovat či alespoň dozorovat, tj. má jít o vliv srovnatelný s postavením členů statutárního orgánu. Podle obviněné má tato skutečnost relevanci zejména ve velkých společnostech, kde jsou určitou dílčí řídící či kontrolní úlohou nadáni téměř všichni zaměstnanci, avšak je neúčelné, aby jejich trestná činnost byla právnické osobě přičítána. Obviněná se domnívá, že v žádném případě, a to tím spíše po účinnosti výše uvedené novely, nelze za osoby ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. považovat členy středního a nižšího managementu právnické osoby, natož pak řadové zaměstnance s dílčími řídicími oprávněními v rámci jednoho z mnoha projektů společnosti.

11. Pokud jde o § 8 odst. 5 t. o. p. o., obviněná odkázala na názor odborné veřejnosti, podle něhož aplikace tohoto ustanovení je vyloučena zejména v situacích, v nichž se protiprávního jednání dopustil jednočlenný statutární orgán, nebo například osoba, která přímo určovala podmínky pro eliminaci trestněprávních rizik a obsah a formu příslušných opatření v rámci právnické osoby. Obviněná podotkla, že to není případ Ing. Jiřího Mottla ani Ing. Petra Flašky, MBA. Za nikoli relevantní v tomto ohledu považuje obviněná také zjištění odvolacího soudu o tom, že se trestné činnosti dopustily i jiné osoby v rámci struktury obviněné v jiných trestních věcech. Trestní řízení je podle jejího názoru nutno vnímat individuálně. Závěr, který odvolací soud z tohoto zjištění vyvodil, je navíc v rozporu s jiným zjištěním soudů týkajícím se velikosti obviněné, složitosti její struktury apod., neboť na tuto skutečnost je nutno nahlížet jinak v podmínkách malé právnické osoby s deseti zaměstnanci a jinak v podmínkách obviněné, jejíž velikost soudy na jiném místě svých úvah naopak zdůrazňovaly jako významnou.

12. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, eventuálně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, shledá-li pro tento postup důvody, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, resp. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích věc znovu projednat a rozhodnout.

b) Dovolání obviněné obchodní společnosti Metrostav Infrastructure, a. s.

13. Obviněná obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s., označila ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), h), m) tr. ř. Namítla zejména nezákonnost procesního postupu, kterým byla v návaznosti na podnět státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze „vtažena“ do trestního řízení až ve fázi řízení před soudem po podání odvolání, přičemž prvním úkonem, který vůči ní byl učiněn, bylo předvolání k veřejnému zasedání doručené obviněné pouhé dva dny před jeho konáním. Obviněná zdůraznila, že Vrchní soud v Praze proti ní začal vést trestní řízení, aniž by bylo zahájeno její trestní stíhání, podána na ni obžaloba, nebo jakkoli formálně rozhodnuto o její účasti v trestním řízení. Obviněná tudíž neměla žádnou možnost obrany proti tak zásadnímu zásahu do jejích práv, který byl obdobný zahájení trestního stíhání, proti němuž je však přípustná stížnost. V trestním řízení bylo dále porušeno právo obviněné na přítomnost v hlavním líčení a flagrantním způsobem „pošlapáno“ její právo na obhajobu.

14. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze se v napadeném rozsudku otázce přechodu trestní odpovědnosti fakticky nevěnoval, obviněná své další námitky formulovala také s odkazem jak na předchozí usnesení tohoto soudu, kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně, tak i na již výše zmíněný podnět intervenujícího státního zástupce, z nichž měl právě napadený rozsudek při posouzení této otázky vycházet. Obviněná odmítla názor spočívající v automatickém přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce bez nutnosti vydání jakéhokoli procesního rozhodnutí. Neztotožnila se též s úvahou státního zástupce o „procesní analogii“ právního nástupnictví poškozeného podle § 45 odst. 3 tr. ř. V důsledku takového postupu by totiž došlo k zásadnímu zhoršení postavení právního nástupce trestně stíhané právnické osoby a zásahu do jeho základních práv. Jde o limity, které podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 302/2012, uveřejněného pod č. 22/2013 Sb. rozh. tr., použití procesní analogie vylučují.

15. Obviněná dále poukázala na hmotněprávní povahu ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o., z jehož znění tedy nelze vyvozovat žádné procesní účinky. Zdůraznila, že při absenci procesní úpravy v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se předpokládá subsidiární použití trestního řádu, který však rozhodnutí o vině a trestu obviněného vždy váže na předchozí zahájení trestního stíhání a podání obžaloby.

16. Pro srovnání obviněná odkázala na právní úpravu občanského soudního řízení, v němž o procesním nástupnictví rozhoduje soud s možností podání opravného prostředku. Odmítla též názor intervenujícího státního zástupce, podle něhož je nové (samostatné) trestní stíhání proti právnímu nástupci vyloučeno, neboť za těchto okolností by se vedla dvě řízení ve vztahu k jednomu skutku téže osoby. Podle obviněné lze na trestní odpovědnost právního předchůdce i právního nástupce nahlížet obdobně jako na případy spolupachatelství, které samo o sobě nebrání tomu, aby byla trestní řízení vůči spolupachatelům trestného činu vedena samostatně. Není ani vyloučeno, byť to není žádoucí, aby soudy u jednotlivých spolupachatelů dospěly v otázce viny k odlišným závěrům. Taková situace by mohla nastat i v trestním řízení vedeném s právním nástupcem, pokud by soud například shledal, že nedošlo k naplnění podmínek přechodu trestní odpovědnosti. S odkazem na výklad příslušné části komentáře následně obviněná zmínila, že procesní právní úprava počítá s eventualitami rozdílných řízení vedených proti rozdílným (spolu)pachatelům identického skutku. Vyjde-li v průběhu řízení najevo, že se na spáchání skutku zúčastnila další osoba, uplatní se obdobně § 160 odst. 5 tr. ř. vyžadující zahájení nového trestního stíhání.

17. Obviněná nesouhlasila rovněž s názorem intervenujícího státního zástupce o tom, že nedošlo ke zkrácení jejích procesních práv z důvodu, že na ni přešla určitá část právního předchůdce, který se řízení od počátku účastnil. Zdůraznila v této souvislosti individuální povahu trestní odpovědnosti právnických osob, která podle jejího názoru předpokládá také právo individuální obhajoby. Stejně tak obviněná připomenula, že výše shrnutou argumentaci uplatňovala opakovaně již v dosavadním průběhu trestního řízení, avšak soudy nižších stupňů se s ní nevypořádaly. Způsobem, jakým obviněnou „vtáhly“ do trestního řízení až ve fázi odvolacího řízení, ve svém důsledku akceptovaly stav, v němž se lze proti postupu soudů bránit až pomocí mimořádných opravných prostředků, po nastoupení účinků pravomocného trestního rozhodnutí. Podle obviněné navíc orgány činné v trestním řízení postupovaly účelově a selektivně, neboť nerozšířily trestní řízení o právního nástupce původně spoluobviněné obchodní společnosti DOB CONSTRUCTION, a. s., který od ní nabyl podstatnou část jejího obchodního závodu, obdobně jako obviněná od Metrostav, a. s. Obviněná přitom na tuto skutečnost orgány činné v trestním řízení opakovaně, avšak zcela bezvýsledně, upozorňovala.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod uvedený v

písm. h) citovaného ustanovení, obviněná namítla nesprávné právní posouzení otázky jejího právního nástupnictví po spoluobviněné obchodní společnosti Metrostav, a. s. Poukázala v tomto ohledu na postup soudu prvního stupně, který ač k dané otázce provedl dokazování, v odůvodnění k němu nevyjádřil žádné hodnotící úvahy a zcela nedostatečně se spokojil se závěrem o přechodu trestní odpovědnosti z důvodu, že převod části závodu představoval singulární sukcesi. Odvolacímu soudu pak obviněná vytkla, že nijak nereagoval na související námitky, které uplatnila ve svém odvolání.

19. S odkazem na právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 840/14, podle něhož převod závodu právnické osoby může založit přechod trestní odpovědnosti jen za kumulativního splnění poměrně restriktivních podmínek, se obviněná domnívá, že v posuzované věci její právní nástupnictví podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. nevzniklo. Předně by mělo jít o sukcesi sice singulární, která však vykazuje znaky blížící se sukcesi univerzální. Dále je potřeba, aby byl převeden celý závod nebo jeho bonitní část, čímž dojde k vyprázdnění právního předchůdce.

Obviněná v této souvislosti vyzdvihla, že předmětem převodu v posuzované trestní věci byla pouze část závodu označená jako Divize 4, tvořící méně než 10 % celkových aktiv obchodní společnosti Metrostav, a. s., a produkující méně než 10 % jejího obratu. Žádné z trestních stíhání vedených proti Metrostav, a. s., se přitom netýkalo aktiv a specifických činností, které byly na obviněnou převedeny. Obviněná v důsledku tohoto převodu rozšířila zázemí a kapacity pro působení na specificky vymezeném trhu stavebních prací spočívajících v infrastrukturních projektech v silničním dopravním stavitelství.

Na tomto trhu byla nicméně činná již před převodem. V rámci transakce nedošlo ani k podstatné změně dosavadní struktury závodu nebo podnikatelské činnosti Metrostav, a. s. Této obchodní společnosti zůstala zachována převažující část referenční báze, která může být podle nastavení specifických požadavků zadavatelů jedním z předpokladů pro účast v zadávacích řízeních, a to pro naprostou většinu segmentů trhu veřejných zakázek. V tomto ohledu nepovažuje obviněná za relevantní ani v trestním řízení provedená rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „Úřad“), v nichž byla potvrzena možnost obviněné prokazovat v zadávacím řízení kvalifikaci prostřednictvím referenčních zakázek přešlých na ni v rámci nabytí Divize 4.

Šlo totiž o výsledek rozsáhlého dokazování a posouzení konkrétních podmínek stanovených individuálně v rámci jednoho zadávacího řízení, jenž bez dalšího neznamená, že by se obviněná stala generálním nabyvatelem všech referencí obchodní společnosti Metrostav, a. s., obecně použitelných v zadávacích řízeních.

20. Na základě výše uvedených důvodů se obviněná domnívá, že nemohla být nástrojem vyhnutí se trestní odpovědnosti nebo pro obcházení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, jenž byl uložen obchodní společnosti Metrostav, a. s., neboť tento na ni tvrdě dopadá. Navíc v důsledku uložení tohoto druhu trestu samotné obchodní společnosti Metrostav, a. s., by obviněná obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s., nemohla v zadávacích řízeních prokazovat ekonomickou nebo technickou kvalifikaci či profesní způsobilost prostřednictvím obchodní společnosti Metrostav, a. s., protože by v souladu s § 83 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZZVZ“), nemohla doložit, že obchodní společnost Metrostav, a. s., splňuje základní způsobilost podle § 74 odst. 1 písm. a) ZZVZ.

21. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, a aby věc přikázal státnímu zástupci k došetření.

c) Dovolání nejvyššího státního zástupce

22. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl v rozsahu výroku o vině v neprospěch všech obviněných, v rozsahu výroku o trestu pouze v neprospěch obviněného Ing. Jiřího Mottla.

23. Z hlediska otázky viny se dovolání nejvyššího státního zástupce týká výlučně skutku pod bodem 3., o kterém nově rozhodoval odvolací soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší státní zástupce v první řadě namítl, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nesprávně určil výši škody, kterou měli obvinění v úmyslu svým jednáním způsobit. S ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněného pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr., připomenul, že je-li při jednočinném souběhu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu, zpravidla České republiky, je třeba pachateli klást za vinu v rámci trestného činu podle § 212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (součet obou dílčích částek, jež představují celou poskytnutou, resp. požadovanou dotaci jak z prostředků Evropské unie, tak i České republiky), zatímco v rámci trestného činu podle § 260 tr. zákoníku jen její dílčí část připadající na prostředky pocházející z rozpočtů Evropské unie. Dovolatel podpořil svoji argumentaci poměrně četnými odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (například usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, a ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 5 Tdo 23/2021) a vyjádřil názor, že v posuzované trestní věci měla být rozhodující celá výše poskytnuté, resp. požadované dotace, bez ohledu na případné možné rozhodnutí dotačního orgánu o jejím krácení, jež by mohlo v konkrétním případě přicházet v úvahu. Jelikož všichni obvinění, kteří byli ohledně dotčeného skutku uznáni vinnými, byli obeznámeni s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky ve výši 250 000 000 Kč bez DPH i se způsobem jejího financování, podle nejvyššího státního zástupce je nutno trvat na jejich srozumění s tím, že svým protiprávním jednáním mohli způsobit Evropskému společenství škodu ve výši 206 201 752,50 Kč bez DPH a České republice zastoupené Ministerstvem financí škodu ve výši 36 388 544,50 Kč bez DPH.

24. Výše uvedený skutek měl být podle nejvyššího státního zástupce v případě obviněných obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., správně právně posouzen také jako trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku. Podstatou protiprávního jednání totiž bylo i to, že osoby jednající za sdružení Metrostav, a. s. – Chládek a Tintěra, Pardubice, a. s. – IMOS Brno, a. s., tj. odsouzení Ing. Petr Flaška, MBA, Ing. Petr Pejcha a Ing. Martin Havelka, vyvíjeli činnost v zájmu uzavření úplatné nezákonné dohody s pachateli jednajícími za konkurenční sdružení GEOSAN GROUP, a. s. – STRABAG, a. s., tj. odsouzenými Ing. Pavlem Ludvíkem a Ing. Martinem Fischerem. Jakmile po licitaci o výši slíbeného prospěchu v sumě od 1 do 4 milionů Kč k uzavření takové dohody v určité podobě došlo, započal Ing. Petr Flaška, MBA, vyvíjet činnost směřující k zadání veřejné zakázky za cenu jinak nevýhodnou.

25. Nejvyšší státní zástupce poznamenal, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje vysvětlení, proč odvolací soud ve srovnání s tím, jak danou část protiprávního jednání obviněných posoudil soud prvního stupně, ustoupil od právní kvalifikace podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Lze se podle jeho názoru jen domnívat, že tomu tak bylo s ohledem na závěr o absenci nevýhodné ceny, k němuž tentýž soud obdobně dospěl v souběžné trestní věci ve svém rozsudku ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 5 To 44/2022. Nejvyšší státní zástupce nicméně s tímto závěrem nesouhlasí a má za to, že naplnění tohoto znaku vyplývalo z nedostatku soutěžního prostředí v rámci daného zadávacího řízení. Za situace, v níž cena byla pachateli uměle vykonstruovaná způsobem, který vzhledem k nezákonné dohodě soutěžitelů popřel soutěžní charakter zadávacího řízení, v důsledku čehož proces tvorby nabídek neodrážel konkurenční postavení uchazečů a představoval maximálně výhodné podmínky pro soutěžitele na úkor zadavatele, lze podle nejvyššího státního zástupce takto stanovenou nabídkovou cenu považovat za „jinak nevýhodnou“ ve smyslu § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. To platí zvlášť tehdy, pokud zadavateli v důsledku protiprávního jednání uchazečů důvodně hrozí, že alespoň část takové ceny mu nebude refundována ze strany poskytovatele dotace, jak při vypsání zadávacího řízení počítal.

26. Posouzení skutku podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku podle dovolatele nevylučovala ani jeho právní kvalifikace jako pokus zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. pomoci k němu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spáchané v jednočinném souběhu. V případě těchto trestných činů nejde o vztah speciality, každý z nich postihuje jiné formy jednání. Mezi ustanoveními § 256 a § 257 tr. zákoníku nejde o dvě skupiny znaků, z nichž by jedna byla současně vždy obsažena i ve druhé skupině. Jde o tzv. křížící se kruhy znaků, neboť uvedené skupiny mají společné pouze některé znaky a jiné nikoli. Důvodem vyloučení jednočinného souběhu nemůže být ani poměr faktické konzumpce, neboť nelze přijmout závěr, že by postih jednání fyzických osob jednajících za Metrostav, a. s., pouze podle jednoho z těchto ustanovení byl dostačujícím bez posouzení tohoto jednání i podle druhého ustanovení z důvodu jeho nepotřebnosti s ohledem na malou míru společenské škodlivosti. Nad rámec uvedeného dovolatel dodal, že za předpokladu, že by nebylo přistoupeno k posouzení věci ve smyslu aktivního vyvíjení činnosti pachatele na podkladě dohody s jiným uchazečem, jež směřovala k zadání veřejné zakázky za jinak nevýhodnou cenu, mělo jednání odsouzeného Ing. Petra Flašky, MBA, jednajícího za obviněnou obchodní společnost Metrostav, a. s., povahu minimálně aktivního úplatkařství, a to v souvislosti se zadávacím řízením.

27. U obviněných obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., nejvyšší státní zástupce nesouhlasil dále s právní kvalifikací skutku pod bodem 3. jako zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že přiléhavější by bylo jeho posouzení buďto jako jednočinného souběhu trestných činů podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) a § 257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, případně pouze podle speciálního ustanovení § 257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nabídka úplatku byla učiněna nejen v souvislosti s podnikáním, ale i v souvislosti se zadáním veřejné zakázky. Ustanovení § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku přitom trestnost pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky nebo s veřejnou soutěží spojuje právě s poskytnutím, nabídkou nebo slibem majetkového nebo jiného prospěchu jinému za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení (veřejné soutěži), aniž by bylo nutné, aby došlo k odvrácení jiného od účasti v zadávacím řízení (veřejné soutěži).

Skutkový závěr o nabídce částky 1 mil. Kč ze strany odsouzeného Ing. Petra Flašky, MBA, odsouzenému Ing. Pavlu Ludvíkovi za to, že se konkurenční uchazeč nebude nijak angažovat v zadávacím řízení, odpovídá podle názoru dovolatele právě znakům skutkové podstaty podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za předpokladu, že Nejvyšší soud by nepřijal shora rozvedenou právní argumentaci ohledně naplnění všech zákonných znaků trestného činu podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, například z důvodu odlišného náhledu na vymezení pojmu „cena jinak nevýhodná“, podle nejvyššího státního zástupce by jednání obviněných Metrostav, a.

s., a Metrostav Infrastructure, a. s., mělo být v takovém případě právně posouzeno podle písm. b) citovaného ustanovení.

28. Ve vztahu k obviněné právnické osobě – obchodní společnosti CETTUS, a. s. (dále též jen „obviněná obchodní společnost CETTUS, a. s.“, nebo „obviněná CETTUS, a. s.“), nejvyšší státní zástupce vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 3. jako účastenství ve formě pomoci k pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Dovolatel konstatoval, že této obviněné právnické osobě bylo přičítáno jednání již odsouzeného Ing.

Vladimíra Nového jakožto předsedy jejího představenstva. Jmenovaný byl nicméně ohledně totožného skutku pod bodem 4. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 5 To 44/2022, uznán vinným pokusem zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, tj. nikoli jako účastník (pomocník), nýbrž jako hlavní pachatel. Odvolací soud přitom podle dovolatele nijak nevysvětlil, co jej k této diferenciaci u jednotlivých právních posouzení vedlo.

Připomenul, že právnická osoba odpovídá jako zcela samostatný subjekt za podmínek stanovených v § 8 t. o. p. o., nejde o akcesoritu ve vztahu k trestní odpovědnosti osob zde uvedených. Jednání osob alternativně uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. se právnické osobě přičítá bez dalšího přímo a od jednání této osoby se odvozuje naplnění všech znaků trestného činu včetně zavinění. Je-li právnické osobě přičítáno úmyslné jednání hlavního pachatele, nelze dospět k odlišnému závěru o úmyslech právnické osoby, jež není možno samostatně uměle konstruovat.

Obviněná obchodní společnost CETTUS, a. s., proto podle dovolatele měla být uznána vinnou stejným trestným činem jako odsouzený Ing. Vladimír Nový, tedy nikoli jako účastník, ale jako hlavní pachatel.

29. Nejvyšší státní zástupce následně zpochybnil správnost výroku, jímž odvolací soud a předtím i soud prvního stupně podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu obviněnému Ing. Jiřímu Mottlovi ve vztahu ke sbíhajícímu se jednání, za něž byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019. Dřívější tresty uložené obviněnému nebyly podle dovolatele dostatečné, navíc v důsledku užití § 44 tr. zákoníku byl obviněnému fakticky uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Po připomenutí právní úpravy tzv. moderačního oprávnění podle § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku a četné rozhodovací praxe vztahující se k tomuto ustanovení vyjádřil nejvyšší státní zástupce názor, že v posuzované trestní věci nebyly dány natolik neobvyklé a výjimečné okolnosti případu nebo poměry obviněného, že by trest na samé dolní hranici trestní sazby nebyl způsobilý vyjádřit jejich význam. Pokud jde o délku trestního řízení, tato podle dovolatele nebyla výrazně nepřiměřená, měla navíc opodstatnění zejména v rozsahu stíhané trestné činnosti, v náročnosti z hlediska obstarání důkazního podkladu a jejímu prokázání díky sofistikovanému způsobu provedení. Délka se odvíjela rovněž od počtu stíhaných osob a bylo třeba zohlednit též obsáhlost věci i ovlivnění trestního řízení pandemií COVID-19. Další okolnosti, k nimž soudy přihlédly, tj. aktivní přístup obviněného, aniž by mu svědčilo doznání, jeho dosavadní bezúhonnost a pouze „relativně“ vyšší věk, považoval nejvyšší státní zástupce nanejvýš za zcela obvyklé a běžně se vyskytující polehčující okolnosti.

30. V kontrastu s výše uvedeným pak nejvyšší státní zástupce vyzdvihl zejména mimořádně vysokou společenskou škodlivost činu. Nebyla přitom splněna ani podmínka spočívající v možnosti nápravy obviněného trestem kratšího trvání, neboť přístup obviněného k podstatě činu a vyvození trestní odpovědnosti nenasvědčuje podle nejvyššího státního zástupce jeho přílišné sebereflexi. Zmínil též, že dokonání trestné činnosti bylo zabráněno v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, bez jakéhokoli přispění samotných obviněných. Šlo navíc o přípravu zvlášť závažného zločinu, přípravné jednání bylo sofistikované a úloha obviněného byla významná. Dovolatel též dodal, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody nebylo možno podpořit ani uložením dalšího druhu trestu, jelikož obviněnému byl původně uložen pouze mírný peněžitý trest, který nebyl z důvodu upuštění od uložení souhrnného trestu nijak revidován.

31. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovoláním a další podání

32. K dovoláním obviněných obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., se v rámci jednoho souhrnného podání vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). Nesouhlasil s námitkami obviněné Metrostav, a. s., ohledně nesprávného posouzení přičitatelnosti jednání Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA. Má za to, že § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. se nevztahuje pouze na osoby zastávající pozice na nejvyšších stupních hierarchie právnické osoby, tím spíše v případě významné a ekonomicky silné společnosti s rozvětvenou strukturou řízení. Z provedených důkazů přitom lze bezpochyby dovodit, že jmenovaní byli osobami s takovým postavením a pravomocemi, aby je bylo možno pod citované ustanovení podřadit. Stejně tak šlo v jejich případě zjevně o čin spáchaný v zájmu i v rámci činnosti obviněné právnické osoby. Pokud jde o poukaz obviněné na novelizaci zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim provedenou zákonem č. 183/2016 Sb., státní zástupce dodal, že tato znamenala toliko zúžení okruhu osob, jejichž jednání je možno přičítat právnické osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. Dopad zpřesňující specifikace vymezené v písmenu b) citovaného ustanovení byl pro posuzovaný případ a postavení Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, mizivý.

33. Státní zástupce nepovažoval za opodstatněnou ani námitku obviněné obchodní společnosti Metrostav, a. s., o nesprávném (ne)použití § 8 odst. 5 t. o. p. o., byť odkázala na obecný názor obsažený v metodickém materiálu Nejvyššího státního zastupitelství. Tato metodika totiž poskytovala pouze náhled státního zastupitelství na danou problematiku, není však obecně závazná a již vůbec nemůže soudům nařizovat, jakým způsobem mají právní úpravu zproštění trestní odpovědnosti právnických osob vykládat. Konkrétně pak státní zástupce zdůraznil, že obviněná založila svou argumentaci především na aktech a systémových změnách v CMS, jež nastaly se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu, který je jí přičítán. V roce 2013 nicméně její CMS vykazoval značné mezery a jeho nastavení umožnilo spáchání trestné činnosti. Tento závěr byl potvrzen i na základě skutečnosti, že k páchání typově shodné trestné činnosti docházelo u obviněné opakovaně, dokonce i za účasti členů statutárního orgánu. Šlo tedy o zjevné systémové pochybení v praktickém naplňování a vymáhání plnění CMS. Podle státního zástupce navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že porušení pravidel ze strany Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, zůstalo u obviněné bez včasné reakce, aniž by reflektovala míru jeho závažnosti.

34. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani dovolací výhrady obviněné obchodní společnosti Metrostav Infrastructure, a. s. Závěr odvolacího soudu o vzniku právního nástupnictví je podle jeho názoru správný. Trestně odpovědné zůstávají obě právnické osoby, Metrostav, a. s., je přičítán protiprávní čin, Metrostav Infrastrucure, a. s., kroky zapříčiňující přechod trestní odpovědnosti. Dikce § 10 odst. 1 t. o. p. o. je v tomto ohledu obligatorní a poměrně striktní, přechod trestní odpovědnosti stanoví jako objektivní. Jazykový výklad, soudní praxe i doktrinální interpretace přitom připouští aplikaci tohoto ustanovení jak pro případy univerzální sukcese, tak pro případy sukcese singulární, byť nikoli ve všech situacích, neboť je potřeba, aby nástupnická osoba nabyla většího souboru věcí a práv.

35. V posuzované trestní věci šlo podle státního zástupce o převod takového souboru věcí a práv, u něhož je přechod trestní odpovědnosti ve smyslu § 10 odst. 1 t. o. p. o. předpokládán. Nelze zároveň konstatovat, že by obviněná Metrostav Infrastructure, a. s., vynaložila veškeré možné úsilí, které by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby se vyvarovala přechodu trestní odpovědnosti, tj. že by postupovala s odbornou péčí a například zvažovala provedení právního auditu. Metrostav Infrastructure, a. s., byla dceřinou společností Metrostav, a. s., která až do blízké doby před samotným převodem v podstatě nevykonávala žádnou hospodářskou činnost. O tom, že minimálně jedním ze smluvními stranami sledovaných cílů převodu části závodu bylo dosažení zachování části původní podnikatelské činnosti Metrostav, a. s., nasvědčuje podle státního zástupce faktor načasování transakce, personální a majetkové propojení stran, machinace s předmětem činnosti Metrostav Infrastructure, a. s., před převodem i změna její původní obchodní firmy MVE Štětí, a. s., tak, aby byla patrna návaznost na předchozí činnost Metrostav, a. s.

36. Státní zástupce nesouhlasil s názorem obviněné, že by se zněním ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o. nebylo možno spojit také procesní důsledky, byť lze připustit, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neupravuje kromě § 32 zvláštní pravidla procesního postupu pro případy, v nichž v průběhu trestního řízení po zahájení trestního stíhání obviněná právnická osoba přistoupí k právnímu jednání, jehož výsledkem bude přechod trestní odpovědnosti. Tuto situaci přirovnal k nástupnictví poškozeného, jež je v praxi navzdory obdobné absenci výslovné procesněprávní úpravy běžně přijímáno a soudy aplikováno.

37. Z hlediska zachování práva na obhajobu je podle státního zástupce podstatné, že výkon obhajovacích práv byl ze strany orgánů činných v trestním řízení v plné míře umožněn právnímu předchůdci, do jehož postavení nástupnická právnická osoba okamžikem přechodu trestní odpovědnosti vstoupila. Právě prostřednictvím právního předchůdce byl totiž nástupce obviněné právnické osoby informován od počátku řízení o povaze obvinění, v předchozím průběhu mu bylo umožněno uplatnění práva na obhajobu, práva navrhovat důkazy, vyslýchat svědky a vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu. Státní zástupce poukázal též na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále jen „směrnice 2016/343“), v níž bylo konstatováno, že úroveň ochrany některých aspektů presumpce neviny, jakožto základního práva vyjádřeného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se u fyzických a právnických osob odlišuje.

38. Státní zástupce zdůraznil dále účel ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o., kterým je efektivní přechod trestní odpovědnosti v případech, v nichž hrozí jednání, v jehož důsledku by mohlo docházet ke znemožnění či ztížení spravedlivého posouzení viny a případně potrestání těch právnických osob a jimi představovaných majetkových entit, jež posloužily k páchaní trestné činnosti. Proto pokud by právní řád sice zakotvoval obligatorní přechod trestní odpovědnosti, avšak současně by neposkytoval možnost efektivního procesního řešení, nastalo by „vyprázdnění“ tohoto institutu. V případě převodu celého (a jediného) závodu obviněné právnické osoby na nástupnickou právnickou osobu by právnímu předchůdci vzhledem k podmínkám uvedeným v § 10 odst. 2 t. o. p. o. nebylo možno uložit v podstatě žádný efektivní trest. V případě právního nástupce by pak vyslovení viny a odsouzení nepřicházelo v úvahu z důvodu promlčení trestního stíhání. Podle státního zástupce nejsou v tomto směru nijak nápomocná, resp. použitelná ani zajišťovací opatření podle § 33 odst. 1 t. o. p. o.

39. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných právnických osob odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

40. Na vyjádření státního zástupce k jejímu dovolání reagovala obviněná obchodní společnost Metrostav, a. s., stručnou replikou, v níž setrvala na svém dosavadním stanovisku a označila argumentaci státního zástupce za zavádějící a nepodloženou. Obviněná v dovolání netvrdila, že by se ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. mělo vztahovat pouze na osoby v samotném vrcholu organizační a řídící struktury právnické osoby. Má však za to, že postavení Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, nedosahovalo ani na nižších stupních řízení obviněné úrovně potřebné pro použití citovaného ustanovení. Obviněná následně ve stručnosti zopakovala podstatu svých dovolacích námitek k této otázce a opětovně vyzdvihla zejména význam novelizace ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Ta měla podle jejího názoru za následek zúžení rozsahu trestněprávního postihu právnické osoby toliko na situace, v nichž se protiprávního jednání dopustí osoby vykonávající faktický a významný vliv na řízení či správu společnosti. Musí jít o širší spektrum řídících kompetencí srovnatelných s výkonem funkce statutárního orgánu či prokuristy, byť i na nižších úrovních podnikové hierarchie.

41. Pokud jde o otázku zproštění trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o., podle obviněné se státní zástupce ve svém vyjádření namísto reakce na konkrétní opatření obviněné omezil pouze na obecný popis základních východisek a předpokladů funkčního CMS, jakož i na odkaz na jinou trestnou činnost obviněné, jež byla posuzována v samostatných řízeních. Obviněná v této souvislosti opakovaně odmítla možnost přihlížet při hodnocení funkčnosti jejího CMS k výsledkům separátních trestních řízení se zcela odlišným skutkovým základem. Tvrzená trestná činnost statutárního orgánu v jiné trestní věci nemůže být podle jejího názoru důvodem pro shledání nedostatečnosti CMS. Takové odůvodnění popírá systematiku zákonné úpravy a členění předpokladů trestní odpovědnosti právnických osob na pozitivní podmínku přičitatelnosti jednání právnické osobě a negativní podmínku spočívající v nevynaložení veškerého úsilí, které lze na právnické osobě spravedlivě požadovat. Závěr o (ne)použití § 8 odst. 5 t. o. p. o. má být vysloven na podkladě komplexního posouzení se zřetelem k velikosti a organizační struktuře společnosti i škále podnikatelské činnosti, na kterou se zaměřuje. Takový hodnotící proces však obviněná v rozhodnutích soudů nižších stupňů postrádá.

42. Rovněž obviněná obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s., ve své replice k vyjádření státního zástupce setrvala na svém procesním stanovisku. Odmítla zejména úvahy státního zástupce ohledně intepretace § 10 odst. 1 t. o. p. o. a procesních důsledků z toho vyplývajících. Široké vymezení pojmu právní nástupce ve smyslu citovaného ustanovení naráží podle jejího názoru na zásadu nullum crimen sine lege a mělo by být zúženo pouze na případy univerzální sukcese. Obviněná má za to, že tomuto závěru nasvědčuje také úmysl historického zákonodárce i „opatrně rozšiřující výklad“ zaujatý Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 840/14. Zdůraznila navíc, že orgány činné v trestním řízení mají k dispozici jiné možnosti pro zamezení převodu závodu obcházejícího účel a smysl trestního zákona, a to například domáhání se vyslovení jeho (absolutní) neplatnosti.

43. Pokud jde o otázku procesního postupu s právním nástupcem v trestním řízení, obviněná opětovně odmítla analogii s právním nástupnictvím poškozeného a poukázala v této souvislosti na právní úpravu v občanském soudním řízení, která vstup právního nástupce do civilního procesu váže na konstitutivní rozhodnutí soudu, proti němuž je přípustný opravný prostředek. Stejně tak nesouhlasila s neurčitým odkazem státního zástupce na směrnici (EU) 2016/343, jejímž účelem bylo podle jejího názoru posílení právního postavení fyzických osob v trestním řízení, nikoli snížení standardu ochrany právnických osob.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

A. Obecná východiska

44. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

45. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení. Nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

46. Nejvyšší soud úvodem jen stručně připomene zákonné podmínky pro naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g), h), i), m) tr. ř., které v souhrnu všichni tři dovolatelé uplatnili.

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o situace, v nichž se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

48. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace dovolacích námitek výše, tento dovolací důvod uplatnila pouze obviněná obchodní společnost Metrostav, a. s., a to v jeho první alternativě. Jde o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

49. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

50. Podle § 265b odst. 1 písm. i) t. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

51. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento přicházel v úvahu fakticky pouze u dovolání nejvyššího státního zástupce, jelikož Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněných obchodních společností Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s. (resp. též Ing. Jiřího Mottla), zrušil částečně napadený rozsudek soudu prvního stupně a následně sám rozhodl, zatímco odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítl jako nedůvodné. Nabízí se zde proto druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, jejíž podstatou je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Za takové důvody nejvyšší státní zástupce považuje důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., podmínky jejichž uplatnění Nejvyšší soud shrnul již výše.

52. Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných obchodních společností zjevně neopodstatněnými. Dovolání nejvyššího státního zástupce považoval Nejvyšší soud částečně za důvodné, avšak jak bude podrobně vysvětleno níže, dospěl zároveň k závěru, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázky, které měly být z podnětu tohoto dovolání řešeny, nejsou po právní stránce zásadního významu.

B. K dovolání obviněné obchodní společnosti Metrostav, a. s.

B. 1. K námitkám souvisejícím s otázkou přičítání jednání Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, obviněné podle § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.

53. Obviněná obchodní společnost Metrostav, a. s., v jedné ze dvou částí své dovolací argumentace vytkla soudům nižších stupňů nesprávné podřazení jejích zaměstnanců Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, pod osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., jejichž protiprávní jednání bylo obviněné přičítáno podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. Své výhrady směřovala jak proti skutkovým, tak i právním závěrům soudů obou stupňů.

54. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. bylo po spáchání skutku pod bodem 3. výroku o vině s účinností od 1. 12. 2016 změněno novelou provedenou zákonem č. 183/2016 Sb. Z hlediska časové působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda tato změna mohla být pro obviněnou příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 1 odst. 2 t. o. p. o.).

55. Podle § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., ve znění účinném od 1. 12. 2016, platí, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednala-li tak osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2. Osobou uvedenou v písmenu a) se rozumí statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat.

56. Podle výkladu komentáře se osobou podle § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. rozumí obecně osoba, která je v rámci právnické osoby na základě zákona či jiného právního předpisu, rozhodnutí orgánu veřejné moci, zakladatelského právního jednání, vnitřních předpisů (např. i organizační řád) nebo jiného určení v rámci organizační struktury právnické osoby pověřena řídícími nebo kontrolními funkcemi. Postačuje výkon jedné z těchto dvou činností, nemusí jít o obě funkce zároveň. Půjde tedy o vedoucí funkcionáře či zaměstnance, kteří mají buď právo řídit a tedy rozhodovat, přičemž rozhodování zde zahrnuje i alespoň kontrolu takových rozhodnutí, nebo právo kontrolovat a činit v této souvislosti potřebná rozhodnutí vztahující se k takové kontrolní činnosti, anebo obě tyto pravomoci.

57. Osobami ve vedoucím postavení, které vykonávají řídící činnost, se rozumí především členové vrcholných orgánů právnické osoby, např. valné hromady společnosti s ručením omezeným, valné hromady akciové společnosti, členské schůze družstva, shromáždění vlastníků bytových jednotek a obdobné orgány u dalších právnických osob (např. členové sněmu, shromáždění apod.). U velkých a organizačně složitých právnických osob se však tyto vrcholné orgány zaměřují spíše na řízení právnické osoby ve strategických a obecných směrech, a proto konkrétním řízením právnické osoby či obchodním vedením společnosti jsou pověřovány jiné osoby, např. výkonný ředitel, manažer, vedoucí úseku nebo jiný vedoucí zaměstnanec právnické osoby. Může přitom jít jak o zaměstnance v pracovním poměru, tak o jinou osobu, např. manažera na základě manažerské smlouvy. Zejména u velkých právnických osob přichází v úvahu vícestupňová (dvoustupňová nebo případně i třístupňová) řídicí struktura, což například znamená, že pod statutárním orgánem působí generální ředitel, který je nadřízen jednotlivým oborovým ředitelům (např. výrobnímu, obchodnímu a finančnímu řediteli). Za osoby ve vedoucím postavení vykonávající kontrolní činnost se považují členové zvláštních orgánů právnických osob specializovaných na kontrolní činnost. Jde především o členy dozorčí rady akciové společnosti, dozorčí rady společnosti s ručením omezeným, dozorčí rady či revizora nadace a nadačního fondu, dozorčí rady státního podniku, kontrolní komise družstva, výboru pro audit, rady školské právnické osoby, akademického senátu a správní rady či vědecké rady veřejné vysoké školy a jejího kvestora, rady veřejné výzkumné instituce, správní rady ústavu nebo obecně prospěšné společnosti apod. Kontrolními funkcemi mohou být samozřejmě pověřeni rovněž jednotliví manažeři nebo další zaměstnanci. Rozhodující je v tomto ohledu pracovní náplň takové osoby působící např. v kontrolním oddělení nebo v oddělení interního auditu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 206-208).

58. Z výkladu shrnutého výše je zřejmé, že osobou podle § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. nemusí být pouze osoba, jejíž vliv v právnické osobě je srovnatelný s postavením členů statutárního orgánu, jak obviněná nesprávně tvrdila ve svém dovolání. I odborná veřejnost v tomto ohledu připouští, že z hlediska podřazení určité osoby pod citované ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim není rozhodující její působení ve vrcholném managementu, nýbrž povaha svěřené činnosti (tj. řídicí nebo kontrolní), a to klidně i ve vztahu k jednomu z dílčích sektorů v rámci rozvrstvené struktury společnosti (viz výše zmíněný příklad vedoucího úseku nebo jiného vedoucího zaměstnance). Není proto podstatné, že Ing. Jiří Mottl a Ing. Petr Flaška, MBA, nezastávali funkce přímo v nejvyšším vedení celé společnosti, ale vystupovali na nižším stupni řízení.

59. Pokud obviněná dále namítla, že postavení Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, nedosahovalo ani na nižších stupních řízení úrovně umožňující použít ve vztahu k nim § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., resp. že toto ustanovení nelze vykládat způsobem umožňujícím podřadit pod ně jakéhokoli zaměstnance, kterému je svěřen v nějakém úseku činností právnické osoby výkon pracovních povinností, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z výsledků dokazování takováto „řadová“ povaha pozic Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, v rámci Metrostav, a. s., v žádném případě nevyplývá. Lze například odkázat na dokument „Organizační řád divize 9“ účinný od 1. 2. 2013 (dále též jen „organizační řád“; č. l. 21219 a násl. tr. spisu), na který upozorňovala i obviněná ve svém dovolání. Je z něho zřejmé, že Divize 9 (dále též jen „divize“), do níž byli oba jmenovaní zařazeni, je organizační jednotkou společnosti Metrostav, a. s., která z hlediska organizační struktury představuje ve třístupňovém řízení II. a III. stupeň řízení (čl. 4.1 organizačního řádu). Pozice náměstka ředitele divize (Ing. Petr Flaška, MBA) a oblastního ředitele pro Pardubický kraj (Ing. Jiří Mottl) jsou součástí vedení divize (II. stupeň řízení) a jsou přímo podřízené řediteli divize. Jejich úseky se dále člení na útvary řízené vedoucími útvarů, kteří jsou jim podřízeni (čl. 5.2 organizačního řádu). Základním úkolem vedení divize je zajistit funkčnost, řídit, koordinovat a kontrolovat procesy s cílem plnění strategických cílů a operací divize i společnosti, úkolů a parametrů ročního plánu divize a divizní smlouvy (čl. 5.1 organizačního řádu).

60. Je zjevné, že již organizační řád jako jeden ze stěžejních právních dokumentů obsahující základní zásady organizace, řízení a organizační strukturu divize, včetně základních odpovědností jejích organizačních prvků (čl. 1.1. organizačního řádu), svěřil pozicím, jež oba jmenovaní zastávali, významné řídicí i kontrolní pravomoci. Potvrzují to i další listinné důkazy, které byly v trestním řízení provedeny, na něž obviněná v dovolání rovněž odkazovala. Z popisu pracovní pozice Ing. Jiřího Mottla, platného od 1. 1. 2012 (č. l. 21 332 tr. spisu), vyplývají mimo jiné činnosti spočívající ve spolupráci na stanovení strategických cílů v řízeném regionu, kontrole finančních procesů a jejich optimalizaci při řízení činností, kontrole výsledků práce v rámci řízené oblasti, řízení, organizování a koordinaci činností v rámci svěřeného regionu apod. Pokud jde o Ing. Petra Flašku, MBA, popis jeho pracovní pozice, platný od 1. 1. 2012 (č. l. 21338 tr. spisu), obsahoval například odpovědnost za zpracování a realizaci strategie příslušného úseku v souladu se souhrnnou strategií společnosti, zajišťování kontrolní činnosti v rámci příslušného úseku divize a řízení svěřeného úseku.

61. Namítla-li tedy obviněná, že Ing. Jiřímu Mottlovi ani Ing. Petru Flaškovi, MBA, nepříslušela žádná významnější rozhodovací pravomoc, podle Nejvyššího soudu není takové tvrzení v souladu s výsledkem dokazování. Je naopak zřejmé, že oba jmenovaní byli v rámci struktury Metrostav, a. s., byť nikoli na centrální úrovni, nýbrž v rámci Divize 9 jakožto jednoho z jejích základních organizačních prvků, nadáni poměrně širokými řídícími i kontrolními pravomocemi. Obviněná se tak prostřednictvím domnělé právní námitky o nesprávném použití § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. snažila docílit změny rozhodného skutkového děje, neboť svoje výhrady formulovala na základě odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Obviněná setrvala ve své argumentaci na bagatelizaci postavení Ing. Jiřího Mottla jako oblastního ředitele pro Pardubický kraj i Ing. Petra Flašky, MBA, jako náměstka ředitele divize uvnitř řídicí struktury Metrostav, a. s., a v rozporu se skutečností vykreslovala oba v podstatě na úrovni běžných zaměstnanců. Takováto představa o charakteru pracovních pozic, které jmenovaní zastávali, však obsahu provedených důkazů neodpovídá.

62. Námitky týkající se nesprávného přičítání jednání Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, obviněné z důvodu, že na tyto osoby nedopadá ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., proto jsou nejen neopodstatněné, ale částečně i uplatněné mimo rámec dovolacích důvodů. Nejvyšší soud neshledal v rozhodných skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně učiněných ve vztahu k této otázce žádný, natož zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, jak tvrdila obviněná. S obviněnou pak nelze souhlasit ani v tom smyslu, že by soudy aplikovaly výše citované ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nepřípustně extenzivním způsobem. Je totiž zřejmé, že obviněná uplatnila tuto námitku na podkladě jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, z něhož má podle jejího názoru vyplývat, že Ing. Jiří Mottl a Ing. Petr Flaška, MBA, byli toliko řadovými zaměstnanci Metrostav, a. s., což však bylo v trestním řízení spolehlivě a přesvědčivě vyvráceno.

63. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ke stejnému závěru by bylo třeba dospět i na základě právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu. Podle § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., ve znění účinném do 30. 11. 2016, platilo, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a) (tj. statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, anebo jinou osobou, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2. Jak bylo podrobněji vyloženo výše, Ing. Jiří Mottl i Ing. Petr Flaška, MBA, byli nepochybně osobami vykonávajícími v rámci Metrostav, a. s., řídící i kontrolní činnosti. Novelizace citovaného ustanovení provedená zákonem č. 183/2016 Sb., neměla navíc zásadnější dopad pro právní praxi. Charakter činností, které musela určitá osoba z hlediska jejího podřazení pod § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., u právnické osoby vykonávat, tj. řídící nebo kontrolní, zůstal nedotčen. Došlo pouze k částečné změně v pojmosloví písmene b), které nyní mluví o „osobě ve vedoucím postavení“, zatímco předchozí právní úprava se na první pohled terminologicky vztahovala na všechny osoby („ten“). Jak ale správně upozornila i komentářová literatura, vedoucí postavení určitého subjektu se dovozuje především právě z výkonu rozhodovacích nebo kontrolních pravomocí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 199-200, resp. s. 207). Taková povaha výkonu obou druhů činností byla podstatou citovaného ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim jak před, tak i po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Lze tedy uzavřít, že pracovní pozice, resp. jejich faktická náplň u Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, odpovídaly vymezení osob vyjmenovaných v ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o., a to v obou srovnávaných zněních tohoto zákona. Při hodnocení výhodnosti právní úpravy tohoto zákona a pozdějších změn v jejich komplexu, bylo tedy pro obviněnou příznivější použití novelizovaného znění, zejména s přihlédnutím k zavedení institutu zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby, jak bude rozvedeno níže.

B. 2. K námitkám souvisejícím s otázkou zproštění trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o.

64. Ve vztahu ke druhé části dovolací argumentace obviněné týkající se otázky zproštění trestní odpovědnosti Nejvyšší soud předesílá, že soudy, aniž výslovně vyjádřily své úvahy týkající se časové působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, správně hodnotily naplnění podmínek ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o., které bylo začleněno do tohoto zákona až na základě novely provedené zákonem č. 183/2016 Sb., tj. s účinností od 1. 12. 2016 (srov. též bod 54. výše a pravidla o časové působnosti zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 1 odst. 2 t. o. p. o.).

65. Pokud jde o konkrétní dovolací námitky, Nejvyšší soud v první řadě nesouhlasí s názorem obviněné, podle něhož soudy založily svůj závěr o nemožnosti použít ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. v její trestní věci výlučně na tom, že protiprávního jednání se dopustily osoby ve vedoucím postavení, resp. i další zaměstnanci, jak vyplynulo z předmětu stíhání v jiných trestních věcech. Na tomto místě je vhodné odkázat na bod 184. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud v rámci hodnocení listin dokládajících rozsáhlý CMS u obviněné (byť stručně) zdůraznil, že CMS byl rozvíjen zejména v období následujícím po projednávané trestné činnosti a více než dostatečným způsobem byl aktualizován též v kontextu probíhajícího trestního řízení. Uvedený skutkový závěr soudu prvního stupně nicméně obviněná ve své dovolací argumentaci zcela pominula, jakkoli byl pro posouzení možnosti využít zproštění její trestní odpovědnosti zcela zásadní. Platí totiž, že z hlediska použití § 8 odst. 5 t. o. p. o. je relevantní úsilí, které právnická osoba vynaložila právě v rozhodné době časově související, tj. předcházející spáchání trestného činu. I z obsahu samotného dovolání přitom vyplývá, že celá řada mechanismů, jichž se obviněná dovolává, se týká pozdějšího období a nebyla zavedena ani využívána v rozhodné době. Vyhodnotil-li proto soud prvního stupně tato opatření obviněné, která na projednávanou trestnou činnost teprve navazovala, pouze jako její snahu po nápravě, podle Nejvyššího soudu nelze takovému závěru cokoli vytknout. Pokud soud prvního stupně následně zdůraznil, že trestné činnosti se dopustily osoby ve vedoucím postavení, Nejvyšší soud podotýká, že jde o okolnost, kterou i odborná veřejnost považuje za silnou indicii v praxi nefungujících opatření (viz bod 67. níže).

66. Úvahy soudu prvního stupně přiléhavě doplnil odvolací soud, který v bodě 50. napadeného rozsudku zcela správně konstatoval, že vynaložení veškerého úsilí, které lze na právnické osobě spravedlivě požadovat pro zabránění spáchání protiprávního činu, zahrnuje nejen samotné přijetí vnitřních předpisů a jiných opatření, ale současně také zajištění jejich dodržování, kontrolu jejich plnění a případnou detekci jejich porušení a následnou adekvátní reakci (viz též rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/2020 Sb. rozh. tr.).

67. Rovněž komentářová literatura zdůrazňuje, že ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. je nutno vykládat tak, že zproštění trestní odpovědnosti (či spíše nepřičtení trestní odpovědnosti právnické osobě) přichází v úvahu jen tehdy, jestliže právnická osoba, resp. statutární orgány a další řídicí a kontrolní orgány právnické osoby, jakož i všechny další osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby vynaložily veškerou snahu, kterou lze na nich spravedlivě požadovat. Musí jít o situace, v nichž jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 t.

o. p. o. bylo určitým excesem, vzhledem k němuž se může právnická osoba své trestní odpovědnosti zprostit. Základem při posuzování takového případu je především dodržování všech zákonů a ostatních předpisů, které je konkrétní právnická osoba povinna respektovat, ale i všech vnitřních předpisů, jež jsou povinny dodržovat především statutární orgány právnické osoby a další osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby. Neméně důležité je v tomto ohledu vynucování plnění přijatých opatření, stejně tak jako i jejich účinnost a mimo jiné též faktické naplňování.

Proto možnost zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. v případě spáchání protiprávního jednání přičítaného právnické osobě ze strany statutárních orgánů a dalších osob s vedoucím postavením v rámci právnické osoby bude přicházet v úvahu spíše výjimečně (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 233, resp. s. 238-239).

68. Tvrdí-li obviněná, že v posuzované trestní věci šlo o exces z jinak plně funkčního a zavedeného systému, nelze přisvědčit ani této její výhradě. Ze zjištění odvolacího soudu shrnutého ve výše již citovaném bodě 50. napadeného rozsudku totiž vyplynulo, že obviněná se v rozhodné době dopustila obdobné trestné činnosti opakovaně minimálně v dalších dvou trestních věcech, a to prostřednictvím více zaměstnanců včetně osoby zastávající pozici generálního ředitele a člena představenstva. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněné a ve shodě s odvolacím soudem považuje toto zjištění za významné a rovněž potvrzující soudy přijatý závěr, že formálně přijaté mechanismy v rámci struktury obviněné zjevně nebyly v době spáchání trestné činnosti fakticky dodržovány, minimálně kontrolovány, tudíž nemohly plnit svůj účel. CMS, jehož se obviněná dovolává, je nutno považovat za systémové opatření. Pokud se v průběhu trestního řízení potvrdilo zjištění, že další zaměstnanci obviněné se v různých případech dopouštěli obdobných pochybení tak, jak tomu bylo i u protiprávního jednání Ing. Jiřího Mottla a Ing. Petra Flašky, MBA, nelze než potvrdit jako správnou úvahu odvolacího soudu, že obviněnou nastavené mechanismy nebyly v rozhodné době funkční. Ke stejnému závěru ostatně dospěl ve své předchozí rozhodovací praxi také Nejvyšší soud (viz například jeho usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1125/2023). Popsané skutečnosti podle Nejvyššího soudu nenasvědčují tomu, že by obviněná vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat pro zabránění spáchání protiprávního činu, aby se zprostila trestní odpovědnosti a naplnila tak podmínky použití ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. Námitky uplatněné obviněnou v rámci této části jejího dovolání proto Nejvyšší soud shledal rovněž neopodstatněnými.

C. K dovolání obviněné obchodní společnosti Metrostav Infrastructure, a. s.

C. 1. K právnímu nástupnictví podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. – obecná východiska a procesní souvislosti

69. Podstatou dovolání obviněné obchodní společnosti Metrostav Infrastructure, a. s., je v zásadě pouze nesouhlas s posouzením otázky jejího právního nástupnictví ve vztahu k trestní odpovědnosti spoluobviněné Metrostav, a. s., a s tím související výhrady vůči procesnímu postupu, který učinil Vrchní soud v Praze bezprostředně poté, co se o skutečnostech významných z hlediska přechodu trestní odpovědnosti dozvěděl (pro zjednodušení i lepší srozumitelnost textu budou obě obviněné obchodní společnosti v rámci této části rozhodnutí Nejvyššího soudu označovány jen zkratkami „M. I.“ a „M.“).

70. Nejvyšší soud předesílá, že stejnými výhradami se u totožné obviněné zabýval ve svém usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1125/2023. Dospěl v něm k závěru, že veškeré (i procesní) účinky spojené s trestní odpovědností právnické osoby nastávají vůči jejímu právnímu nástupci bez dalšího k okamžiku vzniku právního nástupnictví, tj. ex lege. Tento právní názor vychází z historického a objektivně-teleologického výkladu ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož platí, že trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce. Nejde zde o použití analogie, jak se nesprávně M. I. domnívá. Je to naopak samotný smysl a účel § 10 odst. 1 t. o. p. o. podpořený navíc úmyslem historického zákonodárce, který umožňuje a zároveň i vyžaduje interpretovat toto ustanovení způsobem spočívajícím v automatickém „vstoupení“ právního nástupce do trestního řízení (bylo-li již započato), a to v jeho aktuální fázi, v jaké se nachází v době vzniku právního nástupnictví. Nejvyšší soud nebude podrobně opakovat všechny úvahy, které ho k tomuto závěru vedly a v nichž se fakticky vypořádal s obsahově identickými procesními námitkami, jaké M. I. uplatnila i v nyní probíhajícím dovolacím řízení. Pro stručnost lze proto odkázat především na body 62. až 69. usnesení sp. zn. 5 Tdo 1125/2023.

71. Nejvyšší soud připomíná, že pokud má jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v trestním řízení zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], musí rozhodovat jednotně i on sám. Ve výše odkazované věci přitom vyslovil, že v případech, v nichž ke skutečnosti odůvodňující vznik právního nástupnictví dojde až po zahájení trestního stíhání proti právnímu předchůdci, není potřeba striktně trvat na dodržení formálního postupu spočívajícího v zahájení trestního stíhání, podání obžaloby apod. (v závislosti na aktuálně probíhající fázi) také ve vztahu k právnímu nástupci. Lze naopak považovat za dostatečné, pokud příslušný orgán činný v trestním řízení zahrne právního nástupce do trestního řízení bez zbytečného odkladu poté, co se o právním nástupnictví dozví a umožní mu řádné uplatnění svých práv.

72. Z hlediska zachování práva na obhajobu obviněné M. I. v projednávané věci zjistil Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu následující rozhodné skutečnosti. Dne 18. 12. 2020 učinil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podání, v němž Vrchní soud v Praze upozornil na realizovaný převod části závodu mezi M. a M. I. Státní zástupce v tomto podání informoval o konkrétním smluvním ujednání mezi oběma jmenovanými právnickými osobami ze dne 25. 8. 2020, jakož i o okolnostech, s nimiž byl spojen převod části závodu M. Přílohou tohoto podání byly listiny, o něž bylo navrženo doplnit dokazování a státní zástupce současně podrobně analyzoval ty skutečnosti, na jejichž podkladě dovodil, že převod části závodu v konkrétním případě měl za následek přechod trestní odpovědnosti na M. I. jakožto právní nástupkyni M. (č. l. 4466 a násl. tr. spisu). Vrchní soud v Praze přeposlal podání státního zástupce na vědomí M. I. spolu s tehdy napadeným rozsudkem soudu prvního stupně a vyrozuměním o konání veřejného zasedání (č. l. 4499 tr. spisu). Dne 15. 1. 2021 doručil obhájce M. I. jejím jménem Vrchnímu soudu v Praze své stanovisko k nastalé procesní situaci, v němž obviněná zpochybnila splnění podmínek právního nástupnictví ve smyslu § 10 odst. 1 t. o. p. o. (č. l. 4541 a násl. tr. spisu). Vrchní soud v Praze téhož dne rozhodl v neveřejném zasedání o vyloučení věci M. a M. I. včetně dalších spoluobviněných ze společného řízení (č. l. 4552 a násl. tr. spisu). Poté dne 3. 2. 2021 vydal rovněž v neveřejném zasedání usnesení sp. zn. 5 To 7/2020, jímž zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně M. a M. I. a dalších spoluobviněných. Pokud jde o otázku přechodu trestní odpovědnosti, Vrchní soud v Praze vyjádřil v bodě 93. tohoto usnesení názor, že k ní dochází přímo ze zákona a není potřeba o něm formálně rozhodovat. Současně zavázal soud prvního stupně, aby v dalším řízení po provedeném dokazování posoudil důsledky převodu části závodu nazvané „Divize 4“ mezi M. a M. I. z pohledu použití § 10 odst. 1 t. o. p. o. (č. l. 4682 a násl. tr. spisu).

73. Po vrácení věci zaslal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve dnech 22. 10. 2021 a 16. 11. 2021 soudu prvního stupně další listiny týkající se jeho názoru o přechodu trestní odpovědnosti na M. I. (č. l. 5023 a násl., resp. 5141 a násl. tr. spisu). Dne 29. 11. 2021 obhájce M. I. telefonicky požádal o nahlédnutí do trestního spisu, čemuž předseda senátu soudu prvního stupně vyhověl. Obhájci bylo umožněno nahlédnout do spisu ještě téhož dne a poté také dne 25. 1. 2022 (č. l. 5156, 5157 a 5177 tr. spisu).

74. Soud prvního stupně nařídil na dny 7. až 18. 3. 2022 hlavní líčení, na něž dne 19. 1. 2022 předvolal i obviněnou M. I. a vyrozuměl o něm její obhájce (č. l. 5164, 5703 a 5704 tr. spisu). U hlavního líčení konaného dne 7. 3. 2022 byl v pozici osoby jednající za M. I. vyslechnut Ing. Zdeněk Ludvík. Následně bylo (nejen) k otázce právního nástupnictví provedeno dokazování, k němuž se vyjadřoval zmocněnec M. I. i její obhájci. V dokazování pokračoval soud prvního stupně rovněž v hlavním líčení dne 8. 3. 2022. V jeho průběhu vznesli obhájci M. I. návrh na zopakování dokazování o veškeré důkazy, které již byly provedeny ve vztahu k otázkám viny a případnému trestu obviněné M. Soud prvního stupně tento návrh zamítl, prohlásil dokazování za skončené a poté podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obviněných Ing. Jiřího Mottla a obchodních společností CETTUS, a. s., M. a M. I. k samostatnému projednání (č. l. 5702 a násl. tr. spisu).

75. Po vyloučení věci bylo dne 12. 9. 2022 po konstatování řádné omluvy konáno hlavní líčení v nepřítomnosti zástupce M. I. Zúčastnili se ho nicméně její obhájci, kteří přednesli své závěrečné řeči. Soud prvního stupně následně ve věci rozhodl rozsudkem shrnutým v bodě 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 6126 a násl. tr. spisu). Pouze ve stručnosti lze dodat, že obdobně byla procesní práva M. I. zachována v průběhu navazujících veřejných zasedání konaných ve dnech 22. 3. a 26. 4. 2023, v nichž byla projednána odvolání státního zástupce a obviněných Ing. Jiřího Mottla, M. a M. I. proti rozsudku soudu prvního stupně, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem zrekapitulovaným v bodě 2. výše (srov. protokoly o veřejném zasedání na č. l. 6405 a násl., resp. 6482 a násl. tr. spisu).

76. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu se zřetelem k aktuální fázi trestního řízení, v níž došlo ke vzniku právního nástupnictví M. I., postupovaly soudy obou stupňů racionálně a hospodárně v zájmu efektivního naplnění smyslu a účelu ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o., to však současně při zachování šetrného přístupu k dodržení práva na obhajobu M. I. Vrchní soud v Praze doručil M. I. výše zmíněné podání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze spolu s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a umožnil jí se k němu vyjádřit. Namítla-li obviněná, že o nařízeném veřejném zasedání byla vyrozuměna pouhé dva dny před jeho konáním, Nejvyšší soud podotýká, že toto veřejné zasedání se nakonec vůbec neuskutečnilo, neboť Vrchní soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání o zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. Takový postup je plně v souladu s § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř. Těžiště posuzování otázky právního nástupnictví se tak odehrálo před soudem prvního stupně, jemuž byla věc vrácena po zrušení napadeného rozsudku podle § 259 odst. 1 tr. ř. M. I. bylo následně opakovaně umožněno nahlédnout do spisu. K přípravě na hlavní líčení jí byl poskytnut dostatečný časový prostor, jelikož hlavní líčení se konalo více než tři měsíce od jejího prvního nahlížení do spisu a necelé dva měsíce od doručení předvolání k němu. K přechodu trestní odpovědnosti provedl soud prvního stupně za přítomnosti M. I. a jejích obhájců poměrně rozsáhlé dokazování, M. I. tak mohla reagovat na jeho průběh, navrhnout doplnění dokazování a vyjádřit se k jeho výsledku.

77. Po vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně se navíc konalo též veřejné zasedání o odvoláních, která byla proti tomuto rozhodnutí, a to i ze strany M. I., podána. Lze proto konstatovat, že trestní věc M. I. byla v řízení před soudem projednána v její přítomnosti, a to ve dvou soudních instancích. Přestože se neúčastnila předchozích stadií trestního řízení, z obsahu trestního spisu jí byl jeho dosavadní průběh a rovněž i aktuální stav dokazování znám, mohla se proto k němu vyjádřit, navrhnout jeho doplnění, eventuálně zopakování provedení některého z důkazů či uplatňovat jakékoli jiné v úvahu přicházející námitky. Nejvyšší soud přitom nepovažuje za nijak závadný postup soudu prvního stupně, pokud nevyhověl návrhu M. I. na zopakování veškerého dokazování, které bylo provedeno ohledně spoluobviněné M. před zjištěním o právním nástupnictví. Měla-li M. I. pochybnost o některém z provedených důkazů, bylo zajisté na ní, aby vyvinula náležitou aktivitu a učinila své důkazní návrhy konkrétním způsobem, nikoli pouze paušálním odkazem na všechny v trestním řízení provedené důkazy.

78. S ohledem na shora popsané skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při zohlednění aktuální fáze, v jaké M. I. do trestního řízení „vstoupila“, zachovaly soudy nižších stupňů její právo na obhajobu v dostatečné míře tak, aby ve fázi řízení o podané obžalobě konaného před soudy obou stupňů využila maximálně veškeré instituty svých procesních práv. Ze strany soudů bylo vůči ní přistupováno s respektem ke všem atributům práva na obhajobu jako vůči dalším v posuzované trestní věci obviněným osobám. Dovolací námitky, které obviněná vznesla v rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., proto Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.

C. 2. K právnímu nástupnictví podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. – hmotněprávní otázky

79. Nejvyšší soud se ve svém již citovaném usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1125/2023, vypořádal rovněž s otázkou hmotněprávního posouzení přechodu trestní odpovědnosti M. na M. I., k němuž došlo v důsledku převodu části závodu označované jako „Divize 4“. V obecné rovině lze připomenout, že právní nástupnictví podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. může vzniknout i na základě singulární sukcese, avšak tyto případy lze jen obtížně definovat či zobecnit. Vždy bude potřeba přihlížet k individuálním okolnostem a právní nástupnictví a s ním spojený přechod trestní odpovědnosti shledat pouze v situaci, v níž singulární sukcese směřuje právě k možnosti vyloučení, obcházení či zmírnění následků trestní odpovědnosti právního předchůdce. V této souvislosti je též nutné zohlednit charakter a objem převáděných práv a povinností spojených se sukcesí, tj. nakolik se týkají z pohledu právního předchůdce významné činnosti a v jaké míře do této činnosti právní nástupce vstupuje, jakož i subjektivní hlediska, z nichž může navíc vyplývat případný záměr právního předchůdce vyloučit svoji trestní odpovědnost či alespoň zmírnit její důsledky.

80. Nejvyšší soud má za to, že právě k takovému případu došlo i v posuzované trestní věci, v níž nejenže existovala možnost vyhnout se v důsledku singulární sukcese negativním dopadům trestní odpovědnosti, ale M. a M. I. navíc evidentně jednaly vedeny tímto úmyslem. M. zjevně z obavy před trestním postihem v podobě sankce, která by též mohla spočívat v zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži podle § 21 odst. 1 t. o. p. o., převedla část závodu na M.

I. Není pochyb o tom, že z hlediska ekonomického vývoje a možností dalšího podnikání šlo pro M. o hrozbu nejcitelnější trestní sankce, což se rozhodla „vyřešit“ právě převodem části závodu „Divize 4“ na M.

I. Skutečnému cíli této transakce nasvědčují především okolnosti, na něž upozornil již státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 2020 založeném na č. l. 4466 a násl. tr. spisu a doložil je příslušnými listinami. Mezi stěžejními informacemi z nich vyplývajícími lze zmínit, že M. I. původně pod obchodní firmou MVE Štětí, a. s. („malá vodní elektrárna“), nevykonávala po dobu několika let před převodem části závodu prakticky žádnou hospodářsky relevantní činnost.

V období let 2016 až 2018 měla pouze zcela zanedbatelný obrat a její majetek spočíval v peněžních prostředcích uložených na bankovním účtu ve výši přibližně 3,5 mil. Kč. Dne 30. 3. 2020, tj. ani ne půl roku před převodem části závodu, rozhodla M. v pozici jediného akcionáře M. I. o výrazné změně stanov, mimo jiné došlo ke změně obchodní firmy z MVE Štětí, a. s., na Metrostav Infrastructure, a. s., rozšíření orgánů této obchodní společnosti a úpravě jejich působnosti tak, aby odpovídaly velké provozní společnosti, a především k poměrně rozsáhlému rozšíření předmětu podnikání.

V návaznosti na to pak M. I. rozšířila svůj předmět podnikání postupně o řadu ohlašovacích, resp. vázaných a řemeslných živností a získala několik koncesovaných živností. Ke zmíněnému převodu části závodu došlo s účinností k 1. 9. 2020, přičemž v tomto období byla vůči M. vedena celkem čtyři trestní stíhání. Popsané skutečnosti tak nasvědčují tomu, že obě obviněné obchodní společnosti s ohledem na trestní sankce hrozící M. připravovaly v rámci koncernových vztahů strukturu M. I. z administrativního a organizačního hlediska do takové míry, aby byla způsobilá plynule navázat na relevantní činnost M., což také završily převodem „Divize 4“.

81. Za zcela stěžejní je však nutno podle Nejvyššího soudu považovat konkrétní obsah převodu části závodu mezi obviněnými obchodními společnostmi, a to z kvalitativního, nikoli kvantitativního hlediska. Nelze v tomto ohledu přijmout námitky M. I. v tom smyslu, že v rámci transakce na ni přešlo méně než 10 % z celkových aktiv M. a předmětem převodu byla část závodu produkující méně než 10 % obratu M. Podstatným je v posuzované trestní věci naopak charakter převáděných aktiv. Předmětem převodu totiž bylo vlastnické právo k části závodu představované souborem organizačního útvaru M. nazývaného „Divize 4“ (č. l. 4480 tr. spisu). Z výsledků dokazování vyplývá, že v rámci této majetkové dispozice přešlo na M. I. mimo jiné výrobní a personální zázemí, zdroje a s tím související know-how a zkušenosti spojené s realizací poměrně značného množství smluvních vztahů s Ředitelstvím silnic a dálnic, s. p. (dále též jen „ŘSD“; viz č. l. 5028 a násl. tr. spisu), jakožto významného a solventního smluvního partnera s celorepublikovou působností, s jehož provozem je spojena řada veřejných zakázek v hodnotách dosahujících až miliard korun. V zásadě šlo o smlouvy týkající se realizace silničních dopravních staveb, pro které je však příznačné, že jsou zpravidla uzavírány formou veřejných zakázek. Tato skutečnost je patrná právě i z toho hlediska, že kontrahentem těchto smluv bylo ŘSD jakožto veřejný zadavatel ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) ZZVZ.

82. Z materiálního pohledu tedy bylo součástí předmětu převodu mimo jiné veškeré zázemí, které M. v minulosti využívala pro plnění vybraných veřejných zakázek realizovaných pro ŘSD na úseku silničního stavitelství. Tato okolnost je podle Nejvyššího soudu zcela zásadní, protože představuje tzv. přechod referencí neboli referenčních zakázek, jež si do budoucna může nárokovat právě M. I. a jejich prostřednictvím tak v zadávacích řízeních prokazovat splnění standardně využívaného kritéria technické kvalifikace podle § 79 odst. 2 písm. a) ZZVZ spočívajícího v doložení poskytnutí relevantních stavebních prací. Vzhledem k tomu, že předmětem převodu byly též výrobní a personální zdroje, platí tento závěr také pro další v praxi běžně využívaná kritéria technické kvalifikace, jež mají za cíl prokázat, že dodavatel (účastník zadávacího řízení) disponuje dostatečnými lidskými kapacitami s relevantním vzděláním či zkušenostmi nebo technickým vybavením nezbytným pro řádné plnění veřejné zakázky [např. § 79 odst. 2 písm. c) až e) ZZVZ].

83. Výše uvedené závěry přitom nejsou pouze nějakým hypotetickým konstatováním v obecné rovině, ale v konkrétním případě byly potvrzeny také v trestním řízení provedeným důkazem, a to rozhodnutím Úřadu ze dne 7. 10. 2021, č. j. ÚOHS-33784/2021/500/AIv (č. l. 5066 a násl. tr. spisu). V citovaném rozhodnutí Úřad při přezkoumání úkonů zadavatele – Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace kraje, učiněných při zadávání veřejné zakázky „II/385 Čebín obchvat“ aproboval jako správný postup jmenovaného zadavatele, který akceptoval prokázání technické kvalifikace podle § 79 odst. 2 písm. a) ZZVZ seznamem stavebních prací, jež na M. I. jakožto v zadávacím řízení vybraného dodavatele přešly na základě smlouvy o prodeji části závodu („Divize 4“) právě od M. Nejvyšší soud dodává, že tyto závěry potvrdil také předseda Úřadu v navazujícím druhostupňovém rozhodnutí ze dne 20. 12. 2021, č. j. ÚOHS-42257/2021/163/PBl (dostupné na: https://uohs.gov.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-17846.html).

84. K argumentaci M. I. přednesené v jejím dovolání Nejvyšší soud dodává, že nijak nezpochybňuje skutečnost, že v odkazovaném zadávacím i navazujícím správním řízení před Úřadem byla otázka prokázání technické kvalifikace předmětem poměrně rozsáhlého dokazování, v jehož rámci M. I. předložila značné množství podkladů. Stejně tak nemusí nutně platit předpoklad, že by se M. I. podařilo prokázat technickou kvalifikaci prostřednictvím referenčních zakázek přešlých na ni od M. v jakémkoli jiném zadávacím řízení, neboť záleží vždy na konkrétních zadávacích podmínkách a požadavcích zadavatele na rozsah a povahu referenčních zakázek stanovených v návaznosti na požadovaný předmět plnění. V tomto ohledu lze s obviněnou nepochybně souhlasit. V odkazované věci nicméně jak Úřad, tak jeho předseda dospěli k závěru, že referenční zakázky, které M. I. získala od M. v důsledku převodu části závodu, byly pro doložení splnění technické kvalifikace podle § 79 odst. 2 písm. a) ZZVZ dostatečné (srov. body 147. a 148. rozhodnutí Úřadu ze dne 7. 10. 2021, č. j. ÚOHS-33784/2021/500/AIv a bod 147. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 20. 12. 2021, č. j. ÚOHS-42257/2021/163/PBl). Tento případ tak názorně demonstruje konkrétní v úvahu přicházející a současně cílené dopady převodu „Divize 4“ mezi oběma obviněnými obchodními společnostmi v zadávací praxi a ukazuje, jakým způsobem mohla M. I. jako dceřiná společnost M. na jeho základě využívat historické zkušenosti M. a fakticky se namísto ní účastnit zadávacích řízení, a to navíc i s úspěšným výsledkem.

85. Jako zcela zavádějící a zcela neopodstatněnou je proto třeba odmítnout též námitku M. I., podle níž sporná transakce mezi oběma obchodními společnostmi nemůže být hodnocena jako nástroj pro obcházení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, neboť za předpokladu odsouzení M. by M. I. nemohla v zadávacích řízeních prokazovat kvalifikaci prostřednictvím M., protože by v souladu s § 83 odst. 1 písm. c) ZZVZ nemohla doložit, že M. splňuje základní způsobilost podle § 74 odst. 1 písm. a) ZZVZ. Převod části závodu, jímž došlo k převzetí relevantních výrobních, technických a lidských zdrojů ze strany M. I., a to včetně příslušných referenčních zakázek, totiž naopak sloužil právě k tomu, aby M. I. nemusela kvalifikaci prokazovat prostřednictvím M. jakožto jiné osoby ve smyslu § 83 odst. 1 ZZVZ, a dokládat tak, že M. splňuje rovněž základní způsobilost.

86. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že převod „Divize 4“ byl způsobilý umožnit, aby M. I. bez ohledu na trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži v trestním řízení M. hrozící a současně i uložený v jiné trestní věci, ve vztahu k níž bylo v projednávaném případě upuštěno od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, plynule navázala na její činnost a s využitím jejích předchozích zkušeností a veškerého nezbytného zázemí, jež na ni přešlo, se kontinuálně účastnila budoucích zadávacích řízení na úseku silničního dopravního stavitelství. Vzhledem k tomu, že jde o obchodní společnosti patřící do jednoho koncernu a M. je fakticky jediným akcionářem M. I., nelze mít podle Nejvyššího soudu žádných pochyb o tom, že převod části závodu mohl mít v posuzované trestní věci za následek obcházení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. Námitky nesprávného hmotněprávního posouzení otázky právního nástupnictví M. I. ve smyslu § 10 odst. 1 t. o. p. o. proto rovněž nejsou důvodné.

D. K dovolání nejvyššího státního zástupce

D. 1. K určení výše škody

87. Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku, v níž nejvyšší státní zástupce brojil proti způsobu, jakým Vrchní soud v Praze stanovil výši škody, již měli obvinění v úmyslu svým protiprávním jednáním popsaným pod bodem 3. výroku o vině způsobit, a to z hlediska naplnění jednoho ze znaků kvalifikovaných skutkových podstat zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku, spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu.

88. Nejvyšší soud nejdříve ve stručnosti připomene podstatu trestné činnosti, která v případě tohoto skutku souvisela s veřejnou zakázkou „Realizace I. a II. etapy projektu Obnova součástí národní kulturní památky Hřebčín v Kladrubech nad Labem“ s předpokládanou hodnotou 250 000 000 Kč bez DPH, zadávanou v otevřeném řízení zahájeném dne 18. 3. 2013. Osoby vystupující na straně zadavatele veřejné zakázky poskytli Ing. Jiřímu Mottlovi jednajícímu za obviněnou Metrostav, a. s., a Ing. Petru Pejchovi jednajícímu za obchodní společnost Chládek a Tintěra, Pardubice, a.

s., před zahájením zadávacího řízení zadávací dokumentaci, v dalším průběhu také cenu stanovenou projektanty, kompletní výkaz výměr s finančními částkami u jednotlivých položek a seznam potenciálních uchazečů před uplynutím lhůty pro odevzdání nabídek. Všichni jednali v součinnosti se záměrem získat pro sdružení obchodních společností Metrostav, a. s., Chládek a Tintěra, Pardubice, a. s., a IMOS Brno, a. s. (dále též jen „sdružení Metrostav“), prospěch spočívající v samotné realizaci veřejné zakázky a s tím související podnikatelský zisk.

Obviněný Ing. Petr Pejcha jednak využil poskytnuté informace k oslovení partnerů za účelem navázání spolupráce na zakázce, jednak spolu s obviněnými Ing. Petrem Flaškou, MBA, jednajícím za obviněnou Metrostav, a. s. a Ing. Martinem Havelkou jednajícím za Chládek a Tintěra, Pardubice, a. s., konkrétnímu potenciálnímu uchazeči (konkurentovi) nabídli finanční částku s cílem ovlivnit jeho nabídkovou cenu, vše tak, aby nabídka nadepsaného sdružení byla vybrána jako nejvýhodnější. Popsaný postup jmenovaných osob byl v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“), podmínkami poskytovatele dotace i souvisejícími unijními právními předpisy.

Obvinění Ing. Jiří Mottl i Ing. Petr Flaška, MBA, jejichž protiprávní jednání bylo přičítáno obviněné Metrostav, a. s., a odvozeně od ní též obviněné Metrostav Infrastructure, a. s., si byli vědomi toho, že prohlášení podepsaná jednotlivými uchazeči, jež byla součástí jejich nabídek, obsahovala nepravdivé údaje a měla být předložena v dotačním řízení. Byli proto srozuměni s tím, že na základě těchto nepravdivých dokladů mohlo dojít k neoprávněnému použití finančních prostředků pocházejících jak z rozpočtu České republiky, tak i evropských fondů.

89. Z popisu skutku pod bodem 3., jak byl ve zjednodušené podobě shrnut výše, tedy vyplývá, že šlo o nezákonné ovlivnění zadávacího řízení ve prospěch konkrétního dodavatele, a to na veřejnou zakázku, jež měla být spolufinancována z prostředků poskytnutých v rámci dotace jak z České republiky, tak i z peněz z rozpočtů spravovaných Evropskou unií. S ohledem na konkrétní skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně bylo protiprávní jednání obviněných posouzeno také jako pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku a příprava zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 7 a § 212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

90. V obecné rovině lze nejdříve uvést, že objektem trestného činu podle § 260 tr. zákoníku je zájem na ochraně majetku a finančních zájmů Evropské unie, zejména zájem na řádném zacházení s tokem finančních prostředků spravovaných Evropskou unií a na řádném využívání majetku pořízeného z finančních zdrojů Evropské unie. Chrání se tak mimo jiné (a především) zájem na tom, aby prostředky z evropských rozpočtů byly účelně vynaloženy v předem schválených oblastech na projekty, které Evropská unie hodlá podporovat, a to v souladu s předem stanovenými pravidly. Typickým příkladem porušení dotačních pravidel bývá porušení podmínek stanovených pro zadávání veřejných zakázek, jako tomu bylo i v posuzované trestní věci. Předpokladem pro vyplacení dotace byla realizace řádného zadávacího řízení v souladu se ZVZ (srov. bod 33. napadeného rozsudku), k čemuž však v důsledku protiprávního jednání obviněných nedošlo. Pokud by následně v rámci procesu čerpání dotace byly jejímu poskytovateli předloženy doklady, které zastíraly manipulace v rámci zadávacího řízení, a došlo by k profinancování projektu z peněz s původem z evropských rozpočtů, tj. při dokonání trestné činnosti, jež ale zůstala ve stadiu pokusu, resp. přípravy obou shora označených trestných činů, by nepochybně nastal zákonem předvídaný důsledek v podobě porušení zájmu na ochraně finančních zájmů Evropské unie (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 995/2023). Vznik škody není vyžadován k naplnění objektivní stránky ani u jedné z obou základních skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Škoda však představuje jednu z okolností podmiňujících použití přísnějších trestních sazeb u tohoto trestného činu podle § 260 odst. 3, odst. 4 písm. c) a odst. 5 tr. zákoníku. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zásadně odpovídá celé výši dotace, pokud by nebyla vůbec vyplacena, jestliže by poskytovatel dotace v době jejího vyplacení věděl, že došlo k jednání majícímu povahu trestného činu podle § 260 tr. zákoníku (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, nebo ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 Tdo 990/2024).

91. Pokud jde o trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, jeho skutková podstata chrání mimo jiné též férovost „soutěžního“ systému poskytování dotací. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2742/23, tento systém je zpravidla v šíři poskytovaných prostředků omezený, a tudíž obdržení dotace na základě podvodného jednání má nejen za důsledek „oklamání“ poskytovatele dotace, nýbrž rovněž protiprávně sníženou možnost zisku dotace pro ostatní subjekty.

Jinak řečeno, dotace, kterou pachatel tohoto trestného činu podvodně získal, mohl v souladu s právem využít někdo jiný. I z tohoto důvodu Ústavní soud v odkazovaném usnesení akceptoval postup obecných soudů, které z hlediska právní kvalifikace protiprávního jednání pachatele považovaly v případě trestného činu dotačního podvodu za způsobenou škodu výši celé obdržené dotace. Zdůraznil též, že v tomto směru nehraje roli, zda bude stát v civilním, správním či jiném řízení celou částku úspěšně vymáhat.

Podstata řízení o vrácení dotace totiž může být z různých (zákonodárcem zohledněných) důvodů odlišná od účelu vyjádřeného v trestním zákoníku. Závěry vyslovené v případném jiném řízení navíc ani nejsou pro soudy v trestním řízení nijak závazné.

92. V posuzované trestní věci přitom byl jednoznačně prokázán záměr obviněných směřující k podvodnému vylákání dotace v celém jejím rozsahu. Obvinění od počátku věděli, že jde o dotovanou veřejnou zakázku mimo jiné též z rozpočtů Evropské unie a znali rovněž její předpokládanou hodnotu. Nejvyšší soud proto souhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce, že skutková zjištění soudů obou stupňů nepochybně odůvodňovala přijmout závěr, že poskytovatel by dotaci vůbec nepřiznal, pokud by o zmanipulování zadávacího řízení věděl, a to zcela bez ohledu na případné možné rozhodnutí o jejím krácení, jež by eventuálně přicházelo v úvahu.

Pro upřesnění je potřeba doplnit, že tato úvaha má pouze předběžný charakter, vzhledem k tomu, že posuzované zadávací řízení na veřejnou zakázku bylo zrušeno ještě před uzavřením smlouvy s vybraným dodavatelem, a dotace tedy vůbec nebyla poskytnuta. Proto zůstalo protiprávní jednání obviněných z hlediska naplnění skutkových podstat podle § 260 odst. 5 a § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak pokud jde o výši škody, kterou obvinění zamýšleli způsobit, jakožto znak uvedených kvalifikovaných skutkových podstat, bylo nutné uvažovat o částce, která představovala celou požadovanou a rozhodnutím o poskytnutí dotace schválenou částku (srov. též rozhodnutí č. 23/2024 Sb. rozh.

tr.). Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že zde nešlo o případ, v němž by se protiprávní činnost týkala pouze samostatné, oddělitelné části dotačního řízení, což by případně umožňovalo určit výši škody pouze s ohledem na částku připadající na některou z dílčích částí dotačního projektu, v jejímž rámci došlo k protiprávnímu jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021).

93. V tomto ohledu navíc ani nelze bez dalšího vycházet z předpokladu, že příslušný dotační orgán by pro výše popsané porušení ZVZ krátil dotaci pouze v rozsahu 25 až 30 %, jak dovodil odvolací soud v bodech 27. a 48. napadeného rozsudku. Jeho odkaz na čl. III. odst. 15 písm. f) bod xi. podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace (č. l. 6293 a násl. tr. spisu), jenž stanovil procentuální výši krácení za „jiné závažné porušení povinností při zadávání veřejných zakázek, které mělo či mohlo mít vliv na výběr nejvhodnější nabídky“, nepovažuje Nejvyšší soud za přiléhavý.

Citované ustanovení je systematicky zařazeno na konci výčtu porušení jednotlivých povinností příjemce dotace v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky, na niž má být dotace poskytnuta, a představuje tak pouze určitou zbytkovou kategorii neboli „otevřenou klauzuli“ pro pochybení, která nebylo možno vyjádřit konkrétním způsobem (srov. například bod vii. výše citovaného ustanovení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace, který sankcionoval příjemce dotace za použití nezákonných kvalifikačních nebo hodnotících kritérií, nebo bod ix., jenž se týkal nedostatečné nebo diskriminační definice předmětu zakázky).

Přestože se odvolacím soudem odkazované ustanovení týká závažných porušení povinností při zadávání veřejných zakázek, podle Nejvyššího soudu nereflektuje dostatečně míru závažnosti protiprávního jednání obviněných v posuzované trestní věci, kterou lze bez jakýchkoli pochybností hodnotit jako vysoce závažnou. Šlo o sofistikovanou manipulaci v zadávacím řízení, členové sdružení Metrostav měli k dispozici podstatné informace, jimiž nedisponovali žádní jiní uchazeči a bylo taktéž prokázáno jejich aktivní úsilí o ovlivnění nabídkové ceny konkurenčního dodavatele.

Ze skutkových zjištění vyplynula rovněž připravenost obviněných na situaci, v níž by do zadávacího řízení byla podána nabídka jiného uchazeče s nižší nabídkovou cenou, než bude nabídková cena předem vybraného vítěze. Obvinění počítali pro tento případ s vypracováním znaleckého posudku, který by takovou nabídkovou cenu označil za mimořádně nízkou, a umožnil by tak vyloučení daného uchazeče ze zadávacího řízení (bod 35. napadeného rozsudku). Přestože byla veřejná zakázka zadávána v otevřeném řízení a o účast v něm projevila zájem řada dodavatelů, je zřejmé, že řádná soutěž o veřejnou zakázku byla ve skutečnosti toliko předstírána.

Mezi obviněnými byl naopak domluvený scénář, k jehož naplnění i sami aktivně vyvíjeli kroky tak, aby vybraným dodavatelem bylo právě sdružení Metrostav. Takové protiprávní jednání s předem daným výsledkem lze s ohledem na jeho intenzitu postavit naroveň stavu, v němž fakticky žádná soutěž o veřejnou zakázku vůbec neproběhla. V podmínkách rozhodnutí o poskytnutí dotace by pak podle Nejvyššího soudu bylo možno podpůrně uvažovat o použití čl. III. odst. 15 písm. f) bodu i., podle něhož by byl příjemce dotace sankcionován za nesplnění povinnosti provést zadávací řízení na výběr dodavatele s následkem krácení dotace ve výši 100 %.

94. Rovněž z těchto důvodů bylo potřeba pro účely právní kvalifikace skutku pod bodem 3. výroku o vině počítat se škodou ve výši 206 201 752,50 Kč bez DPH v případě (pokusu) trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku, resp. ve výši 242 590 297 Kč bez DPH v případě (přípravy) trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jak je podrobněji vyloženo ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněného pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr. V této části tedy bylo dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněné. Nutno však zároveň připomenout, že nikoli každá zjištěná nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí vyvolá potřebu kasačního výroku Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení nejprve posuzuje, zda upřednostnit zájem na zachování pravomocného rozhodnutí z hledisek uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř. Na tomto místě je nutno odkázat především na vymezení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jež představuje jeden ze stanovených způsobů rozhodnutí dovolacího soudu. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

95. Postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je tedy vázán na splnění dvou kumulativních podmínek. První je splněna v případech, v nichž dovolací soud dospěje k závěru, že projednání dovolání by zcela zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. To znamená, že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila, a to ani tehdy, jestliže by Nejvyšší soud podanému dovolání zcela vyhověl. Druhá podmínka spočívá v tom, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Tato okolnost předpokládá, že v rámci dovolacího přezkumu by mohla být řešena jen otázka, která již v praxi soudů byla vyřešena a ani z jiného důvodu nečiní její řešení potíže, popřípadě se dovolatel podáním dovolání domáhá řešení takové právní otázky, která neměla pro posouzení věci, zejména z hlediska viny a trestu, určující význam (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3246-3247).

96. Nejvyšší soud má za to, že jeho kasační zásah do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu by v posuzovaném případě nemohl podstatně ovlivnit postavení žádného z obviněných, a to konkrétně v jejich neprospěch. V první řadě je potřeba zdůraznit, že i přes nesprávně určenou výši škody, kterou obvinění zamýšleli způsobit, bylo jejich jednání správně právně posouzeno podle nejpřísnějších sazeb obou trestných činů podle § 260 odst. 5 a § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Výše škody, k níž ve svém (nesprávném) hodnocení dospěl odvolací soud, totiž dosahovala hranice škody velkého rozsahu, která je u obou trestných činů určující z hlediska naplnění výše uvedených kvalifikovaných skutkových podstat. Zrušení napadeného rozsudku a případné vrácení věci odvolacímu soudu, či vyslovení viny a uložení trestu Nejvyšším soudem, by tudíž nevedlo k jiné (přísnější) právní kvalifikaci skutku pod bodem 3. a potenciálně by mohlo najít reflexi toliko při hodnocení podmínek pro ukládání trestů jednotlivým obviněným. Nejvyšší soud zde nicméně musí zdůraznit slovo „potenciálně“, neboť ve skutečnosti nevidí reálný prostor k tomu, aby v projednávané trestní věci došlo k jakékoli modifikaci výroků o trestech, resp. o upuštění od uložení souhrnných trestů obviněným podle § 44 tr. zákoníku, z důvodu nesprávně určené výše škody.

97. Nutno totiž poznamenat, že již částka, kterou odvolací soud stanovil jako výši škody, několikanásobně převyšovala dolní hranici škody velkého rozsahu, a sama o sobě proto byla důvodem pro konstatování vysoké závažnosti spáchané trestné činnosti ve vztahu k hrozícímu škodlivému následku ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti nelze ani upozadit okolnost, že jednání obviněných zůstalo ve stadiu pokusu, resp. přípravy, a ke vzniku škodlivého následku tak ve skutečnosti nedošlo [viz § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku]. Při novém rozhodování o druhu a výši trestů by bylo navíc potřebné zohlednit ve prospěch obviněných taktéž očekávané další prodloužení trestního řízení, jež by zjevně nebylo zapříčiněno důvody na jejich straně (viz § 39 odst. 3 tr. zákoníku). Se zřetelem ke všem těmto skutečnostem by podle Nejvyššího soudu nebylo na místě vyslovit ohledně obviněných jiné výroky o trestu, než jaké učinil odvolací soud. Zcela totožným způsobem spočívajícím v upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku ostatně u všech obviněných rozhodl i soud prvního stupně, který na rozdíl od odvolacího soudu vycházel ze správně stanovené výše škody, tj. z částky představující celou požadovanou (schválenou) dotaci (srov. popis skutků pod body 3. a 4. rozsudku soudu prvního stupně).

98. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že považuje za splněnou také druhou podmínku vyplývající z ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Otázka správného určení výše škody v případě trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, především pokud k jejich spáchání dojde prakticky na počátku dotačního řízení v rámci průběhu zadávacího řízení, je v soudní judikatuře dlouhodobě řešena (viz například shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) a v soudní praxi by neměla činit výkladové potíže. Podle Nejvyššího soudu proto nejde o otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam.

D. 2. K přičítání jednání Ing. Vladimíra Nového obviněné obchodní společnosti CETTUS, a. s.

99. Nejvyšší soud přisvědčil nejvyššímu státnímu zástupci také v jeho argumentaci o nesprávném přičítání protiprávního činu obviněného Ing. Vladimíra Nového obviněné obchodní společnosti CETTUS, a. s., a to ve vztahu ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, který jmenovaný spáchal jako předseda jejího představenstva ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. (viz výrok o vině pod bodem 4. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 5 To 44/2022). Dovolatel v této části důvodně poukázal na to, že jednání osoby uvedené v citovaném ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se podle druhého odstavce tohoto ustanovení přičítá právnické osobě bez dalšího přímo a od jednání této osoby se odvozuje naplnění všech znaků některého trestného činu vymezeného v § 7 t. o. p. o. právnickou osobou, včetně zavinění (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 214).

100. Nejvyšší soud připomíná, že vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v ustanovení § 9 odst. 3 t. o. p. o. jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah, což zákonodárce vyjádřil formulací, podle níž trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. a naopak. Nejde zde o vztah akcesority, trestní odpovědnost právnické osoby není vázána na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno. V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 a) až c) t. o. p. o. a uplatnění samostatné souběžné trestní odpovědnosti obou těchto subjektů odpovídá každý z nich za celý způsobený následek. V tomto případě se nejedná o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v § 8 odst. 2 t. o. p. o., neboť nejde o úmyslné společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Je to naopak právě jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 a) až c) t. o. p. o., které se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015).