5 Tdo 689/2025-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. 6 To 2/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 80/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá.
1. Obviněný L. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 6 T 80/2024, uznán vinným přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. Š. odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. 6 To 2/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám rozhodl a obviněného L. Š. uznal vinným přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době do 12. 1. 2024 jako osoba podílející se na provozování podniku „XY“ v XY odhalil v tržbě uvedeného podniku v přesně nezjištěnou dobu padělanou bankovku v nominální hodnotě 2 000 CZK, kterou následně právě dne 12. 1. 2024 vložil do výplatního sáčku určeného pro prodavačku M. P., a předal jej účetní M. K. s instrukcí, aby jej této zaměstnankyni odevzdala, přičemž M. K. upozornil, že ve výplatním sáčku je i tato padělaná bankovka z tržby, čímž způsobil M. P. škodu 2 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. Š. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu, neboť na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění, a tedy naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu. Soudy nižších stupňů podle dovolatele dospěly k nesprávnému závěru, že bankovku „přechovával“ a „opatřil jinému“. K trestnosti tohoto činu je nezbytné úmyslné zavinění, a tedy vědomá vůle jednat v rozporu se zákonem, úmysl obviněného však z provedeného dokazování nevyplývá.
6. V řízení bylo prokázáno, že obviněný bankovku nevydával za pravou, předal ji zpět osobě, která ji do tržby přijala, s upozorněním, že jde o nepravou bankovku a M. P. žádal, aby věc sama vyřídila. Chybí znak úmyslného jednání, resp. záměr opatřit sobě nebo jinému padělek. Obviněný sobě nebo jinému padělek neopatřil, pouze jej nalezl v tržbě a poté jej předal zaměstnankyni, která jej do tržby přijala, aby věc vyřídila. Svědkyni M. P. tedy padělek bankovky nepředal v úmyslu, aby jí jej opatřil k dalšímu použití, nýbrž s jasnou instrukcí. Soudy tedy zaměnily „vrácení padělku“ s „uvedením do oběhu a opatřením padělku jinému“.
7. Pokud by soudy nižších stupňů uznaly, že obviněný bankovku sobě nebo jinému neopatřil, pouze bankovku po nezbytnou dobu přechovával, musely by zkoumat účel tohoto přechovávání, jak vyplývá i z ustálené judikatury, která vyžaduje úmysl přechovávat nebo si opatřit padělek s cílem dalšího použití nebo zamlčení jeho nepravosti. Soudy vycházely z předpokladu, že samotné přechovávání padělané bankovky, byť na omezenou dobu, s vědomím její nepravosti je trestné. Nález bankovky v tržbě a její krátkodobé zadržení za účelem předání prodavačce k řešení však není podle dovolatele ani trestné, ani úmyslné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že M. P. ihned po předání bankovky v souladu s pokynem obviněného kontaktovala Policii České republiky a držení padělané bankovky oznámila. I z toho vyplývá, že obviněný nesledoval jiný cíl než předat věc k řešení tomu, kdo bankovku od zákazníka převzal, a tak mohl vědět, od koho ji přijal, a mohl Policii České republiky poskytnout popis této osoby.
8. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů uvedly, vedeny snahou učinit závěr o jeho vině, že výpovědi svědkyň M. K. a M. P. nepůsobily přesvědčivě, avšak současně na jejich výpovědi postavily své rozsudky. Je nepřijatelné, aby soud selektivně nevěřil těm částem výpovědi, které obhajobu obviněného podporují, a naopak se o ty stejné výpovědi opíral při závěru o jeho vině, a to navíc aniž by vysvětlil, v čem vůbec neuvěřitelnost a rozporuplnost těchto výpovědí spatřuje, a čemu konkrétnímu a proč neuvěřil. Výpovědi svědkyň navíc rozporuplné nebyly. Skutečnost, že si svědkyně nepamatovaly některé detaily, je s ohledem na více než roční odstup od události zcela přirozená, a naopak svědčí o tom, že jim obviněný nijak neoživoval paměť a nenaznačoval, jak by měly vypovídat.
9. Podle názoru obviněného rovněž došlo i k porušení zásady „in dubio po reo“, neboť odlišná vyjádření obviněného k datu zjištění padělku hodnotily soudy jako nevěrohodná, aniž by měly přímý důkaz o opaku. Jestliže soudy nižších stupňů uvedly, že neuvěřily jeho tvrzení o době nálezu padělané bankovky, nahradily takto důkazní nouzi v této otázce a fakticky popřely tuto zásadu.
10. Dále obviněný napadl posouzení jeho jednání jako trestného činu i z hlediska naplnění, resp. nenaplnění materiální stránky trestného činu. Podle obviněného nelze jeho jednání označit za natolik společensky škodlivé, aby šlo o trestný čin. Podle dovolatele šlo o bagatelní věc, jeho jednání bylo vedeno snahou chovat se jako odpovědný zaměstnavatel. Společenskou škodlivost dále snižuje i samotný charakter padělku a jeho nízká kvalita. Padělek postrádal veškeré ochranné prvky, což potvrdil i znalecký posudek zpracovaný Českou národní bankou. Sám o sobě daný padělek nemohl ohrozit zájem na ochraně měny ve smyslu § 233 tr. zákoníku. V souvislosti s tím obviněný připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 367/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil nedostatečnou společenskou škodlivost činu s obdobnými skutkovými okolnostmi (krátkodobé držení méně zdařilého padělku). Tím, že soudy nižších stupňů vyhodnotily jednání obviněného jako přečin podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku, porušily i zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
13. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou podle státního zástupce nedůvodné. Veškerá skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jednoznačně podle státního zástupce vyplanula z provedených důkazů ve věci. Závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího o vině obviněného jsou správné a v jejich odůvodnění neexistuje žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak právní kvalifikace je správná, když ze skutkových zjištění i ze skutkové věty jasně vyplývá, že obviněný padělanou bankovku přechovával i jinému opatřil. Přitom úmysl obviněného nepochybně vyplývá jak z provedených důkazů, tak ze samé povahy věci.
14. K námitce dovolatele, že jeho jednání nedosahuje dostatečné společenské škodlivosti, státní zástupce uvedl, že jakkoliv jde o značně specifickou věc, je nutno zohlednit nejen vysoký společenský zájem na ochraně měny, ale i způsob počínání si obviněného, který státní zástupce označil za bezohledný a nečestný, zvyšující závažnost spáchaného činu. Obviněný s padělkem manipuloval ve snaze zbavit se odpovědnosti za něj, přičemž současně kompromitoval jinou osobu. Za takových skutkových okolností proto nemohl být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
16. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž v zásadě zopakoval svou argumentaci uplatněnou v podaném dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, pokud zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval extrémní (zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. O takovýto rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případech, v nichž by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.
Zjevný (extrémní) nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014), dále v případě, pokud rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ tzv. opomenutých důkazů), došlo tedy k porušení základních zásad trestního řízení.
V jiných případech nepřichází zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení v úvahu, neboť nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti. Zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nemůže být založen na tom, že soudy nižších stupňů se z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, za předpokladu, že tento svůj postup přesvědčivě a logicky zdůvodnily.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případech, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
21. Obviněný ve svém dovolání především zpochybňoval naplnění subjektivní stránky přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle něj nelze ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů učinit závěr, že jednal v úmyslu opatřit jinému padělek, neboť na padělanou bankovku upozornil, oddělil ji od ostatních a předal ji osobě, která ji do tržby přijala s tímto upozorněním, a žádal, aby věc vyřídila. K tomu je nutno předně uvést, že obviněný své námitky založil na odlišném skutkovém základě než soudy nižších stupňů, neboť ve svém dovolání vycházel z toho, že bylo v řízení prokázáno, že M. P. bankovku nechal předat s pokynem, aby věc vyřešila s Policií České republiky. To však ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nevyplývá. Naopak soudy této verzi obviněného neuvěřily, neboť jak uvedl odvolací soud, takový závěr nevyplýval z výpovědi svědkyně M. K. ani z audiozáznamu telefonního hovoru M. P. na Policii České republiky linku 158.
22. Obviněný opatřil jinému padělané peníze právě tím, že nechal bankovku vložit do obálky s výplatou M. P. Na tom nic nemění ani skutečnost, že na její existenci upozornil. Pokud by naopak zatajil, že jde o padělanou bankovku, naplnil by skutkovou podstatu trestného činu podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku, neboť by padělané peníze udal jako pravé. Úmysl obviněného je patrný právě z toho, že jeho cílem bylo vrátit bankovku poškozené, a právě tento pokyn dal účetní M. K., která padělanou bankovku s tímto upozorněním vložila do obálky s výplatou M. P., což vyplynulo z provedeného dokazování a ostatně ani sám obviněný tuto skutečnost nijak nerozporoval. Nelze přitom ani pominout skutečnost, že vyplacenou mzdu poškozené M. P. snížil o nominální hodnotu současně předané padělané bankovky.
23. Trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku je přitom abstraktně ohrožovacím trestným činem, jímž je postihováno již takové jednání, které spočívá v nakládání s padělanými penězi osobami, od nichž by se mohly dostat do dalšího oběhu. Jde tak ve své podstatě o předčasně dokonaný trestný čin (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2996). Opatřením bankovky M. P. přitom obviněný s penězi nakládal tak, že existovalo riziko, že se bankovka dostane do dalšího oběhu, neboť obviněný nechal zcela na vůli obviněné, zda se zachová poctivě a padělek nahlásí Policii České republiky, nebo zda se pokusí bankovku udat jako pravou, aby nepřišla o své vydělané peníze.
24. Jak již správně uvedl odvolací soud, ani v případě skutkového stavu, jehož verzi obviněný předestírá, by se právní posouzení jeho jednání nijak nezměnilo. I pokud by obviněný M. P. skutečně dal pokyn, aby věc vyřídila s policií, nejednalo se o závazný pokyn nadřízeného v rámci plnění pracovních povinností a poškozená neměla povinnost vyhovět jeho žádosti z pozice zaměstnankyně obviněného, avšak byla povinna nahlásit padělek, aby sama nespáchala trestný čin. To však nemá žádný vliv na trestní odpovědnosti obviněného. Obviněný by i za této situace pouze přesunul odpovědnost na jinou osobu a opět de facto umožnil uvedení bankovky do oběhu, neboť jestliže o tuto částku ponížil M. P. výplatu, nechal zcela na ní, jak s bankovkou naloží.
25. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že pokud soud dospěje k závěru, že přechovával padělek, je třeba zkoumat účel takového přechovávání. Takový názor nezastává ani judikatura, jak obviněný tvrdí, ostatně ani sám necitoval žádné soudní rozhodnutí, z něhož by tento závěr plynul. Jak správně uvedl odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku, obviněný měl povinnost bezodkladně kontaktovat policii či státní zastupitelství, jakmile zjistil přítomnost padělané bankovky v tržbě ze dne 22. 12. 2023. Tím, že toto neučinil, ale padělek si po nějakou dobu do 12. 1. 2024 ponechal, naplnil znak přechovávání padělaných peněz ve smyslu § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno výše, trestný čin, za nějž byl obviněný odsouzen, je abstraktně ohrožovacím, a tedy postihuje takové jednání, které představuje riziko, že se padělaná bankovka dostane do oběhu, čímž je právě přechovávání padělaných peněz. Jejich další využití pak postihuje odst. 2 daného ustanovení. Ačkoliv je to z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného zcela bezpředmětné, je vhodné dodat, že v posuzovaném případě byl navíc z provedeného dokazování i účel přechovávání padělané bankovky zjištěn, neboť obviněný ji přechovával proto, aby ji následně opatřil jinému, tedy dal M. P. jako součást její výplaty, resp. o tuto částku výši její mzdy snížil.
26. Námitky obviněného ohledně hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi týkající se otázky doby, v níž objevil padělanou bankovku v tržbě, případně věrohodnosti výpovědí svědkyň představují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů a nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných těmito soudy a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat pouze soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, a ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02). Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady „in dubio pro reo“. Námitku obviněného, že soudy hodnotily důkazy selektivně v jeho neprospěch, nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit, neboť svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů, navíc je zcela nedůvodná. Pouhé odlišné hodnocení obviněného ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Přitom soudy nižších stupňů hodnotily výpovědi svědkyň v kontextu dalších provedených důkazů, především audiozáznamu telefonního hovoru M. P. na linku 158. Navíc lze připomenout, že soudy nižších stupňů nepovažovaly pro právní kvalifikaci jednání obviněného za důležité zjištění, kdy přesně bankovku objevil, ani s jakým sdělením bankovku předal svědkyni M. K., jak již bylo vyloženo výše. Pouhé odlišné hodnocení důkazů ve smyslu naznačeném obviněným by tak nemělo vliv na jeho trestní odpovědnost.
27. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů pouze v případě zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jak byl vyložen výše. Nejvyšší soud však takový rozpor v projednávané věci neshledal, ostatně obviněný ani ve svém dovolání neuvedl, v čem spatřuje zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tak tento dovolací důvod uplatnil pouze formálně.
28. Námitku obviněného, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je obecně možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nicméně soudům nižších stupňů nelze vytknout, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využití prostředků trestního práva k postihu obviněného za spáchaný skutek i při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“. Ani argumentace obviněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 367/2004, není přiléhavá. Zmíněná trestní věc se totiž týkala zcela odlišné skutkové situace, v níž obviněná obdržela 3 kusy bankovek v nominální hodnotě 1 000 CZK, u nichž až následně po převzetí zjistila, že jsou padělané a s tímto vědomím, a tedy úmyslem držet padělané bankovky, je přechovávala pouze asi jednu hodinu, než ji je vzala další osoba, kterou navíc upozornila na to, že nejsou pravé. Oproti tomu obviněný přechovával padělanou bankovku po delší dobu, a ačkoliv nebyla přesně zjištěna doba, kdy je v tržbě objevil, soudy nižších stupňů neuvěřily jeho obhajobě, že se tak stalo těsně před rozdělováním výplat, a poté je zcela úmyslně nechal předat M. P., čímž umožnil uvedení padělku do oběhu. V nyní projednávané věci byly tedy zjištěny zcela jiné skutkové okolnosti než v rozhodnutí, jehož se obviněný dovolával.
29. Avšak hlavním rozdílem oproti tomuto rozhodnutí, na které dovolatel poukázal, je odlišné posouzení, zda je skutek trestným činem ve smyslu trestního zákona účinného v době rozhodování Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 367/2004, a podle trestního zákoníku nyní účinného. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“), byl trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky byly uvedeny v tomto zákoně. Soudy tak při svém rozhodování musely posoudit nejen to, zda jednání naplnilo formální znaky trestného činu, tedy znaky skutkové podstaty uvedené v trestním zákoně, ale rovněž i to, zda skutek vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který byl materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 trestního zákona) a u mladistvého pachatele vyšší než malý (§ 6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže). Formální a materiální podmínky trestnosti činu nebylo možné směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn 56/97, uveřejněný pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr., Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.; Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 12).
30. Naproti tomu současná kodifikace trestního práva vychází z formálního pojetí trestného činu. V aktuálně účinném trestním zákoníku jsou tato východiska vyjádřena v § 13 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, a to v návaznosti na v § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvedenou zásadu subsidiarity trestní represe, která znamenají opuštění materiálního či materiálně formálního pojetí a jsou výraznou změnou určující charakter současné kodifikace trestního práva. Tedy již vymezením dané skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby stanovil zákonodárce, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Zákonodárce zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví čili co se mu jeví jako společensky škodlivé.
31. Pokud jde o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe při úvaze, zda určité konkrétní jednání pachatele naplňuje znaky uvažovaného trestného činu či nikoli, je třeba mít na paměti, že nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, jak tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu, ale o zásadu, která musí být používána a aplikována v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 230-235).
32. K tomu Nejvyšší soud připomíná především stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
33. Obviněný se rozhodně nedopustil posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nejen že padělanou bankovku přechovával, ale navíc ji přechovával za konkrétním účelem, a to vrátit ji obviněné s výplatou a nechat na ní, jak s padělkem naloží, tedy za účelem páchání další trestné činnosti v podobě opatření bankovky jinému. Navíc jak výstižně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, jednání obviněného představovalo bezohledný způsob, kterým manipuloval s padělanými penězi ve snaze zbavit se jich bez jakékoliv vlastní starosti či ztráty, přičemž současně kompromitoval svou zaměstnankyni. Soudy nižších stupňů tedy zcela správně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, jejich úvahy jsou v odůvodnění rozsudků podrobně vyloženy. Přitom všechny okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti obviněným a které svědčily v jeho prospěch, vyjádřily i v uloženém trestu, neboť obviněnému byl uložen pouze podmíněně odložený trest odnětí svobody nad dolní hranicí trestní sazby, který výrazněji nezasáhne do jeho běžného života, pokud je obviněný spořádaným občanem, který nikdy nebyl trestán ani za přestupek.
34. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že společenskou škodlivost činu snižovala kvalita padělané bankovky. Až v případě, že by napodobenina vůbec nebyla způsobilá za žádných okolností (tedy ani např. za snížené viditelnosti) plnit funkci oběživa nebo platidla, nejednalo by se vůbec o padělané peníze, a nebyl by tedy naplněn znak skutkové podstaty podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 10. 8. 1990, sp. zn. 3 To 42/90, publikované pod č. 3/1991 Sb. rozh. tr.). To, že byl padělek způsobilý vyvolat nebezpečí záměny s pravými penězi, potvrzuje i skutečnost, že jej M. P. přijala a ve shonu si nevšimla, že nejde o pravé peníze.
V. Závěrečné shrnutí
35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Část námitek dovolatele vůbec uplatněným dovolacím důvodům neodpovídala. Námitky, které bylo možno podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud neshledal důvodnými. O dovolání obviněného proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.)
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu