U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 o
dovoláních, která podali obvinění Ing. A. B. a Z. P. proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. A. B. a Z.
P. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2008, sp.
zn. 29 T 11/2002, byl obviněný Ing. A. B. uznán vinným trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění dalších
předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil společně s dalším obviněným M.
K. (bod A. I. výroku o vině). V bodě A. II. téhož výroku o vině byli obvinění
Ing. A. B. a Z. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8
odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost soud
uložil obviněnému Ing. A. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst.
1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro
jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. Obviněnému Z. P. soud uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do
věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Oběma obviněným soud
podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v
oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání
sedmi roků. Dále soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného M. K. v bodech A.
I. a A. III. výroku o vině a v bodě B téhož výroku zprostil tohoto obviněného
části obžaloby Krajského státního zástupce v Ostravě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5.
2008, sp. zn. 29 T 11/2002, podali odvolání všichni obvinění a rovněž státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který jej směřoval proti
zprošťujícímu výroku, tedy v neprospěch obviněného M. K. O všech podaných
odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, sp. zn.
2 To 25/2009, tak, že z podnětu odvolání obviněného Z. P. podle § 258 odst. 1
písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o
trestu ohledně tohoto obviněného, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. mu nově uložil
za pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4
tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným
trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 3. 2007, č. j. 4 T
39/2007-54, souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků podle § 250 odst.
4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák., přičemž současně podle posledně citovaného
ustanovení vrchní soud zrušil výrok o trestu vyslovený trestním příkazem
Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 3. 2007, č. j. 4 T 39/2007-54, jakož i
obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu soud zařadil obviněného Z. P.
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému
odvolací soud dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně
jejich zastupování na základě plné moci, v oblasti podnikání koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Odvolání obviněných
Ing. A. B., M. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Ostravě Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. podali obvinění Ing. A. B. a Z. P. dovolání a to prostřednictvím
svých obhájců Mgr. Miroslava Burgeta, resp. Mgr. Karla Viktora. Oba svůj
mimořádný prostředek podali v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu, přičemž
obviněný Ing. A. B. opřel své dovolání o důvody uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný Z. P. ve svém podání uplatnil
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h) tr. ř., tedy že byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona
bylo nepřípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Obviněný Ing. A. B. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil nejprve námitky vztahující se ke skutku pod bodem A. I. výroku o
vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako
dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Vyjádřil
přesvědčení, že u něj nebyla naplněna jak subjektivní, tak objektivní stránka
daného trestného činu. Soudu prvního stupně vytkl, že neprokázal existenci
úmyslu obviněného již v době uzavírání závazkového vztahu mezi společnostmi
Weber reklama s.r.o. a TRANS JKC, s. r. o., nezaplatit za dodané zboží
(naftu). Tvrdil, že úhrada nebyla provedena výlučně v důsledku platební
neschopnosti dalšího odběratele motorové nafty, kterým byl spoluobviněný M. K. Dovolatel kladl důraz na prokázání úmyslného zavinění mj. i odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01. Z provedeného
dokazování podle názoru obviněného vyplynulo, že na jeho straně, resp. na
straně společnosti Weber reklama, s. r. o., jejímž jménem jednal, nedošlo ani
ke vzniku jakéhokoli majetkového prospěchu. Uvedl dále, že dodatečně po
skončení řízení před soudy nižších stupňů byly zjištěny další důkazy
zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, jež
konkretizoval ve svém návrhu na povolení obnovy řízení v dané věci a na jeho
obsah odkázal. Ohledně skutku popsanému pod bodem A. II. výroku odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako pokus trestného činu
podvodu, obviněný Ing. A. B. zpochybnil především soulad skutkových zjištění
soudu s obsahem provedených důkazů. Poukázal přitom na obsah plné moci, v níž
poškozený Ing. K. J. nespecifikoval jakékoli omezení ohledně výše ceny, za
kterou měl obviněný předmětné nemovitosti prodat, a nevznesl rovněž žádné
požadavky na osobu kupce. Výpověď poškozeného označil obviněný Ing. A. B. za
nevěrohodnou a soudu prvního stupně vytkl, že z tvrzení tohoto svědka vycházel,
zatímco ostatní důkazy zcela pominul. Co se týče důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho rámci dovolatel namítl nepřiměřenost trestu, a
to s ohledem na délku trestního řízení, k níž podle jeho přesvědčení soudy
nepřihlédly, ač tak učinit měly. Připomněl, že trestní stíhání proti němu bylo
zahájeno před více jak deseti roky, ačkoli se nejedná o nijak složitou věc,
která by odůvodňovala tak dlouhé soudní řízení. V této souvislosti citoval
nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, podle něhož je
opomenutí zohlednit délku řízení při ukládání trestu porušením práva obviněného
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Konečně dovolací důvod
uvedený pod písmenem l) odst. 1 § 265b tr. ř. uplatnil dovolatel výslovně v
jeho první alternativě, domníval se, že odvolací soud zamítl jeho odvolání,
aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Vyslovil
přesvědčení, že soud si počínal procesně nesprávně, když konal veřejné
zasedání, aniž byla u něho zachována lhůta k jeho přípravě. Za pochybení
obviněný Ing.
A. B. považoval také to, že odvolací soud zamítl jeho řádný
opravný prostředek, aniž provedl důkaz výslechem znalce, jenž zpracoval na
žádost obviněného nový znalecký posudek ohledně podpisů poškozeného na
některých listinách. Soud tak učinil přesto, že na první termín veřejného
zasedání znalce předvolal, poté, co znalec omluvil svou neúčast na dalším
veřejném zasedání však soud již od provedení výslechu znalce upustil a rozhodl
ve věci. Z toho obviněný dovodil, že „nebyly vyčerpány všechny důkazy odvolacím
soudem zamýšlené a určené ve veřejném zasedání“. Závěrem svého dovolání
obviněný Ing. A. B. navrhl, aby odvolací soud (pravděpodobně myslel dovolací
soud) zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně i usnesení
(správně rozsudek) soudu druhého stupně a věc vrátil krajskému soudu k novému
projednání a rozhodnutí. S odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl
odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný Z. P. předložil Nejvyššímu soudu dvě dovolání, první došlo soudu
prvního stupně dne 31. 12. 2009 a druhé, které rovněž zpracoval jeho obhájce
Mgr. Karel Viktora, zaslal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dne
27. 5. 2010. Učinil tak poté, co mu na pokyn Nejvyššího soudu bylo řádně
doručeno rozhodnutí soudu druhého stupně. Obsah jeho druhého podání je téměř
identický s prvním dovoláním, pouze v jeho závěru je navíc deklarován dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle jeho tvrzení je tento důvod
naplněn proto, že nová právní úprava (zřejmě má na mysli zákon č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.
1. 2010) je pro něj příznivější a měl mu být uložen trest „pod zákonnou trestní
sazbou“. Nesprávné právní posouzení skutku, tj. dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., měl podle názoru obviněného původ v nedostatečném
skutkovém zjištění soudů obou stupňů. Své závěry totiž opřely o výpovědi svědka
Ing. K. J., jehož věrohodnost dovolatel zpochybnil. Tvrdil také, že soudy
neměly dostatek důkazů ke spolehlivému závěru o jeho vině a nahrazovaly
pravomoc civilních soudů především ve vztahu k posouzení obsahu plné moci ze
dne 4. 9. 1997. Zdůraznil rovněž, že poškozený Ing. K. J. zmocnil
spoluobviněného Ing. A. B. (nikoli tedy Z. P.) k prodeji předmětných
nemovitostí a to bez jakýchkoli omezení. Dovolatel Z. P. zastupoval stranu
kupující, s poškozeným nejednal a nemohl se proto dopustit pokusu trestného
činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jak
rozhodly soudy. K dalšímu z uplatněných dovolacích důvodů a to důvodu podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný Z. P. namítl, že ačkoli dal souhlas s
konáním některých hlavních líčení v jeho nepřítomnosti, v konkrétních případech
se tak stalo bez dodržení zákonné pětidenní lhůty k přípravě. Byl tedy
přesvědčen, že hlavní líčení se konalo v rozporu se zákonem v jeho
nepřítomnosti, jak předpokládá deklarovaný důvod dovolání. Dále tento obviněný
uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k jehož
naplnění mělo dojít tím, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě nebylo
zastaveno s použitím ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Soudům obou stupňů
přitom vytkl porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Zdůraznil přitom, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo
zahájeno v roce 2000 a trvalo devět roků, ačkoli se jednalo o jeden skutek.
Odmítl proto argument soudů, že důvodem tak dlouhé délky řízení byla skutková a
právní složitost věci. Svůj názor ohledně nepřípustnosti trestního stíhání
opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a
usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, jakož i o nález
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/05. Závěrem svého
dovolání obviněný Z. P. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit ohledně jeho osoby
rozsudky soudů obou stupňů a zastavit trestní stíhání dovolatele z důvodu jeho
nepřípustnosti, případně navrhl, aby dovolací soud zrušil (neuvedl však které
rozhodnutí) a přikázal soudu (nekonkretizoval soud) k novému projednání a
rozhodnutí pro zřejmé vady, jež nelze jinak odstranit, a dále aby rozhodl, že
obviněný Z. P. se nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovoláním, což učinila prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Úvodem třeba zmínit, že státní
zástupce se vyjadřoval i k dovolání třetího obviněného M. K., které však nebylo
Nejvyššímu soudu předloženo k projednání, neboť tomuto obviněnému se dosud
nepodařilo doručit opis rozsudku odvolacího soudu. Co se týká dovolání
obviněných Ing. A. B. a Z. P., navrhl je státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovolací
námitky považoval částečně za obsahově neodpovídající deklarovaným důvodům a
zčásti za zjevně nedůvodné.
Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná, a to z hlediska obviněného
Ing. A. B. podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a
směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti
rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a ohledně obviněného Z.
P. podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje
proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest. Obě dovolání byla podána v
zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Pokud jednotlivá dovolání obviněných Ing. A. B. a Z. P. alespoň částečně
obsahovala námitky, jež bylo možné podřadit některému z deklarovaných
dovolacích důvodů, posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod A. I. výroku o vině
rozsudku krajského soudu) se měl obviněný Ing. A. B. dopustit v podstatě tím,
že v září až říjnu 1998 v P. a jinde společně se spoluobviněným M. K. po
vzájemné dohodě vylákali od společnosti TRANS JKC, s. r. o., motorovou naftu v
hodnotě 23.090.400,- Kč tak, že Ing. A. B. jako jednatel společnosti Weber
reklama, s. r. o., odebral od TRANS JKC, s. r. o., na celkem 19 faktur naftu,
kterou následně v rámci fiktivního obchodního vztahu údajně založeného kupní
smlouvou ze dne 3. 9. 1998 převedl na M. K., jenž ji prodal koncovým
odběratelům, převážně společnosti MJM group, a. s., přičemž obvinění od počátku
věděli, že TRANS JKC, s. r. o., za odebranou naftu nebude zaplaceno, vzájemný
obchodní vztah pouze předstírali, motorovou naftu dodávali nejméně společnosti
MJM group, a. s., za výrazně nižší než nákupní cenu, a v souvislosti s odběry
zboží, fiktivními doklady, a to kupní smlouvou, kterou údajně M. K. dne 14. 9.
1998 uzavřel se společností H+N, s. r. o., jejíž zástupce Z. B. měl na jejím
základě převzít jako zálohu na dodávku motorové nafty 12.000.000,- Kč, a
smlouvou o půjčce, již údajně dne 6. 10. 1998 uzavřel M. K. s I. N., který na
jejím základě měl převzít částku 8.200.000,- Kč, a v souvislosti s dalšími
materiály předstírali druhotnou platební neschopnost společnosti Weber reklama,
s. r. o., a M. K., pročež nebyly uhrazeny faktury společnosti TRANS JKC, s. r.
o., (až na první fakturu, která byla částečně uhrazena ve výši 850.000,- Kč),
čímž této obchodní společnosti byla způsobena škoda ve výši nejméně
22.240.000,- Kč.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A. II. měli
obvinění Ing. A. B. a Z. P. spáchat společně pokus trestného činu podvodu podle
§ 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 tr. zák., který spočíval ve stručnosti v
tom, že dne 11. 12. 1997 v R. n. K. podali u zdejšího katastrálního úřadu návrh
na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a to Ing.
A. B. jako zplnomocněný zástupce prodávajícího Ing. K. J. a Z. P. jako jednatel
společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., za stranu kupující. Chtěli
tak ve svůj prospěch dosáhnout realizace kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1997,
kterou Ing. A. B. na základě plné moci jako zástupce Ing. K. J. prodal
kupujícímu KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., zastoupenému jednatelem Z. P.
za kupní cenu 2.000.000,- Kč ve výroku o vině specifikované nemovitosti, čímž
jednali v rozporu s dispozicemi Ing. K. J., který předmětné nemovitosti chtěl
prodat minimálně za částku ve výši několika desítek milionů Kč, a takto jednali
i přesto, že věděli, že tržní cena prodávaných nemovitostí je výrazně vyšší než
sjednaná kupní cena, avšak jejich společný záměr se nezdařil, když příslušný
katastrální úřad jejich návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí
zamítl, přičemž v případě dokonání činu by Ing. K. J. způsobili škodu ve výši
nejméně 8.900.000,- Kč, což je minimální cena nemovitostí v té době, neboť
neměli v úmyslu zaplatit ani sjednanou kupní cenu, když fiktivním příjmovým
pokladním dokladem ze dne 10. 12. 1997, podle něhož údajný syn poškozeného L.
J. měl převzít od Ing. A. B. jako zálohu na koupi nemovitosti 2.000.000,- Kč,
směnkou ze dne 13. 1. 1998, podle níž měl Ing. K. J. do 13. 2. 1998 zaplatit
společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., částku 2.100.000,- Kč, a
dalšími souvisejícími doklady v rozporu se skutečností předstírali, že k úhradě
kupní ceny již došlo.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který ve svém
dovolání uplatnil pouze obviněný Ing. A. B., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze
uplatnit ve dvou alternativách. První z nich, již dovolatel citoval, dopadá na
případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na
přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo
zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného
rozhodnutí. Odvolání obviněného Ing. A. B. však bylo v souladu se zákonem a v
řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za
dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. ř. rozhodl o
zamítnutí odvolání tohoto obviněného, protože ho neshledal důvodným. Procesní
podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny,
neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž
nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první
alternativě. Výhrada o konání veřejného zasedání v odvolacím řízení bez
dodržení minimální zákonné lhůty k přípravě není však dovolacím důvodem podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který ani obviněný Ing. A. B.
neuplatnil. Nedodržení ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému v
dané věci totiž neovlivnilo jeho přítomnost u veřejného zasedání, neboť se k
němu dostavil i se svým obhájcem a v jeho průběhu uplatňoval veškerá svá
obhajovací práva. Nešlo tak o případ, na který dopadá citovaný důvod dovolání
podle písm. d) § 265b odst. 1, neboť ten míří na situace, kdy je veřejné
zasedání (nebo hlavní líčení) konání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli jeho
přítomnost měla být zajištěna. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, publikované pod č. T 528 ve Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 23, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha,
2003. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007,
publikované pod č. T 996 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit
36, ročník 2007, vydávaného tímtéž nakladatelstvím.) Za této situace mohl
dovolatel úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě,
tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu
byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. S ohledem na nedůvodnost námitek podřazených pod důvody dovolání uvedené
pod písmeny g) a h) citovaného ustanovení (viz níže), nemohl dovolatel uspět
ani s případnou druhou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
Oběma dovolateli uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto
dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný skutek
nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení
trestního zákona. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým
zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto zjištěný
skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které
směřují proti jeho právnímu posouzení učiněném soudy nižších stupňů. V dovolání
tak lze v podstatě namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo že je nutné jej
posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. že nemůže být
posouzen podle žádného ustanovení trestního zákona. Není však možné napadat
konkrétní skutková zjištění soudů, k nimž dospěly po provedeném dokazování
včetně jeho rozsahu. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti
způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak
postupovaly při dokazování. Proto nebylo možné akceptovat většinu dovolacích
argumentů, které obvinění Ing. A. B. a Z. P. ve svých mimořádných opravných
prostředcích uplatnili, a které převážně založili na zpochybnění procesu
hodnocení svědeckých výpovědí a znaleckých posudků.
Ke skutku popsanému pod bodem A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu
obviněný Ing. A. B. tvrdil, že svůj závěr o vině soudy dovodily z nesprávně
zjištěného skutkového stavu, a že mu nebyl prokázán podvodný úmysl existující
již při uzavírání smlouvy se společností TRANS JKC, s. r. o. Předložil
dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutku, podle níž jím zastupovaná
společnost Weber reklama, s. r. o., byla naopak poškozena jednáním
spoluobviněného M. K., který nesplnil svůj smluvní závazek uhradit kupní cenu
za odebrané zboží. Odkázal přitom na důkazy, jež označil ve svém návrhu na
povolení obnovy řízení v této trestní věci, jehož opis připojil k dovolání. K
tomu Nejvyšší soud připomíná zákonné vymezení dovolacích důvodů v § 265b tr.
ř., mezi které nepatří možnost uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Na takové
případy dopadá právě další z mimořádných opravných prostředků - obnova řízení,
jejíž podmínky vymezuje ustanovení § 278 tr. ř. K této části námitek tak
Nejvyšší soud vůbec nepřihlížel.
Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán výsledky
důkazního řízení provedeného před soudy nižších stupňů a skutkovými závěry
vzešlými z provedeného dokazování. V posuzované trestní věci přitom Nejvyšší
soud nezjistil žádné pochybení ve způsobu, jakým především soud prvního stupně
hodnotil jednotlivé ve věci provedené důkazy, byl respektován jejich obsah a
přijaté závěry logicky zapadají do širšího rámce ostatních ve věci učiněných
zjištění. Na rozdíl od obviněného i Nejvyšší soud v podstatě souhlasí se soudem
odvolacím, resp. soudem prvního stupně, který označil obhajobu obviněného a
upravené verze výpovědí klíčových svědků I. N. a Z. B. ohledně převzetí
milionových částek za nevěrohodné. Takovéto posouzení totiž bylo učiněno po
důkladném a pečlivém uvážení a stejným způsobem bylo i zdůvodněno. Výrazným
rysem provázejícím většinu svědeckých výpovědí týkajících se předmětného skutku
je jejich diametrální změna, resp. deformace v průběhu hlavního líčení,
vyznívající výrazně ve prospěch obviněných Ing. A. B. a M. K. Krajský soud
uvěřil prvotním verzím výpovědí těchto klíčových svědků učiněných v přípravném
řízení, a to zejména I. N. a zástupce společnosti H+N, s. r. o., Z. B., což
také důsledně zdůvodnil (srov. str. 166 a násl. rozsudku soudu prvního stupně).
Nezpochybnitelným skutkovým zjištěním krajského soudu se stal kromě jiného i
závěr, že k předání milionových peněžních částek těmto dvěma svědkům nedošlo a
jediným logickým a do kontextu všech souvisejících okolností zapadajícím
důvodem pro předstírání jejich předání bylo vytvoření fiktivní platební
neschopnosti M. K., resp. společnosti Weber reklama, s. r. o., kterou
zastupoval obviněný Ing. A. B.
Žádné pochybnosti nepojal Nejvyšší soud ani ohledně závěru soudu prvního stupně
o naplnění subjektivní stránky u obviněného Ing. A. B., který od počátku svůj
podvodný úmysl popřel a odmítl spojitost se vznikem fiktivní platební
neschopností spoluobviněného M. K. Dovolatel tak v této části v podstatě
setrval na své obhajobě z předcházejících stadií trestního řízení, ačkoli soudy
obou stupňů se v odůvodnění napadených rozsudků pečlivě zabývaly vědomostí
obviněného o tom, že spoluobviněným odebraná nafta nebude společnosti Weber
reklama, s. r. o., zaplacena a peníze budou použity jinak. Existenci společné
dohody o průběhu obchodu mezi oběma obviněnými založené na jejich záměru
neuhradit kupní cenu za odebranou naftu a naložit s nimi jiným způsobem,
dovodil soud prvního stupně především poté, co vyhodnotil otázku, zda došlo k
předání částky převyšující 20 000 milionů Kč svědkům I. N. (půjčka 8 200 000,-
Kč) a Z. B. (půjčka 12 000 000 Kč). Za účelem objasnění této skutkové okolnosti
prováděl soud prvního stupně velice podrobné dokazování, doplnil jej o další z
obhajoby obviněných vyplynuvších důkazů, přičemž své úvahy velice podrobně
vysvětlil na str. 166 a násl. rozsudku. Nejvyšší soud tak nad rámec dovolacího
přezkumu podotýká, že v této činnosti soudu prvního stupně neshledal jakékoli
pochybení či dokonce nesprávnost, která by mohla zvrátit závěr o tom, že
obvinění Ing. A. B. a M. K. jednali po vzájemné dohodě uskutečnit odběry nafty
v co největším objemu s tím, že peníze, které obdrží od svého odběratele,
použijí jiným způsobem než k úhradě kupní ceny. Zcela v souladu s obsahem
jednotlivých důkazů i zásadami hodnocení důkazů se i odvolací soud vypořádal s
totožnou námitkou obviněného Ing. A. B. ohledně okamžiku vzniku platební
neschopnosti spoluobviněného M. K., přičemž rovněž poměrně podrobně připomněl
zásadní důkazy, na nichž založil svůj závěr totožný s úvahami soudu prvního
stupně (srov. str. 31 a násl. rozsudku odvolacího soudu.) V této souvislosti
Nejvyšší soud jen připomíná výpověď svědka I. N. z počátku trestního řízení
(později zásadním způsobem změnil svou výpověď a soudy ji považovaly za
nevěrohodnou), jejíž obsah se diametrálně odlišoval od tvrzení obviněného Ing. A. B. Tento svědek, podobně jako svědek Z. B., v počáteční fázi vyšetřování
opakovaně uvedl, že žádné peníze od M. K. nepřevzal. V rámci své první výpovědi
přitom naprosto přesvědčivě vysvětlil, že z důvodu potřeby získat nějaké peníze
se v rozporu se skutečností rozhodl vyhovět žádosti obviněných, a svým podpisem
za odměnu 10.000,- Kč v přítomnosti obviněných Ing. A. B. a M. K. stvrdil, že
si půjčil 8.200.000,- Kč (viz výpověď ze dne 30. 3. 1999, č. l. 318 a násl.). Veškeré ostatní okolnosti, jež se podařilo po pečlivém důkazním řízení
objasnit, pak ve svém souhrnu svědčí o správném závěru soudů ohledně otázky
existence dohody jmenovaných obviněných o průběhu obchodních transakcí s
motorovou naftou a především jejich účelu – získání značných finančních částek
na úkor poškozené společnosti TRANS JKC, s. r.
o., a proto jiný druh zavinění
než úmysl realizovat dohodnutý způsob opatření zisku oběma obviněnými ani
nepřicházel v úvahu. Potud nelze soudům ve věci rozhodujícím nic vytknout.
Nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem A. II. dotčeného výroku o vině
spatřoval obviněný Ing. A. B. v tom, že zjištěný skutek není trestným činem,
což by bylo možné považovat za námitku nesprávného hmotně právního posouzení
skutku, avšak obviněný ji založil výhradně na svém nesouhlasu se skutkovým
zjištěním soudů. Uvedl, že právní závěry soudů nemají oporu v provedených
důkazech, resp. že soud prvního stupně pominul ostatní důkazy kromě výpovědí
svědka Ing. K. J., které tak zcela v rozporu se zásadami trestního řízení
upřednostnil. S výtkou obviněného však Nejvyšší soud nemohl souhlasit, zejména
soud prvního stupně podrobně na téměř 150 stranách svého rozsudku zopakoval
zásadní výsledky dokazování, citoval přitom všechny důkazy, tj. i ty, které
vyznívaly ve prospěch obviněných. Rozhodně tak uvedená trestní věc nesnese
srovnání např. s věcí, v níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2000,
sp. zn. II. ÚS 441/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 48, sv. 17, kde se soud o některých důkazech či návrzích na jejich
provedení ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil. Krajský soud v Ostravě – pobočka v
Olomouci svůj hodnotící postup při posuzování věrohodnosti jednotlivých důkazů
přesvědčivým způsobem zdůvodnil. Zcela jasně soud logickými a rozumnými úvahami
vysvětlil, co jej vedlo k důvěře ve svědectví Ing. K. J. ohledně podpisů na
směnce a uznání dluhu, jakož i okolností předání zálohy 2.100.000,- Kč jeho
neexistujícímu synovi, proč tedy považoval obhajobu obviněných za vyvrácenou
právě díky výpovědím toho svědka, ale i hodnocením všech okolností, týkajících
se jednotlivých setkání a úkonů mezi obviněnými a poškozeným Ing. K. J. (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 177 – 183). Nejvyšší soud pak může pouze
zcela správné a logické úvahy soudů nižších stupňů doplnit v tom, že podobně
jako tomu bylo u dokazování vztahujícího se ke skutku pod bodem A. I. výroku o
vině rozsudku krajského soudu, také ohledně tohoto skutku je patrná snaha
obhajoby průběžně upravovat vylíčení průběhu událostí v závislosti na aktuálním
vývoji trestního řízení. Obviněný Ing. A. B. např. po letech trestního stíhání
předložil zcela nové skutečnosti, když je objektivně vysoce nepravděpodobné,
aby poté, co byl jako obviněný seznámen se skutkem jemu kladeným za vinu a
především s jeho právní kvalifikací, kdy byl ohrožen poměrně vysokou trestní
sazbou, neuplatnil vše, čímž by vyvrátil podezření ze spáchání tak závažného
činu, a aby tak učinil prakticky před skončením řízení u soudu prvního stupně
bez toho, aniž by existovaly závažné okolnosti, pro které by nemohl svou
obhajobu uplatnit dříve. Jak již správně připomněl státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním, soudy učinily
jednoznačný skutkový závěr, který se opírá o výsledky provedených důkazů, že
obviněný Ing. A. B. jednal při prodeji předmětných nemovitostí nad rámec plné
moci udělené mu poškozeným a všemi úkony, jež činil on sám, nebo jeho
spolupachatel Z.
P., měli právě zastřít soudy konstatovaný úmysl obohatit se na
úkor poškozeného tím, že jej uvedou v omyl. V průběhu poměrně podrobného
dokazování totiž nebylo zjištěno nic, co by mohlo objasnit důvod, pro který by
se poškozený rozhodl prodat své nemovitosti za zcela neodpovídající částku,
když jednak před udělením plné moci obviněnému Ing. A. B., ale i poté, co mohl
odhalit zneužití své osoby obviněnými, projevoval vůli prodat je za cenu více
jak třicetinásobnou. Potud proto nelze soudům vytknout žádné pochybení. Zbývá
dodat, že v rámci obhajoby obvinění mj. odkazovali na neexistující dokumenty,
což jen vedlo k prodlužování délky trestního řízení, protože především soud
prvního stupně vyvinul maximální snahu opatřit originály takových listin, aby
mohl dospět k jasnému závěru, že neexistují.
Výslovně proti nedostatkům ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů brojil
obviněný Z. P., který svou obhajobu založil na zpochybnění věrohodnosti svědka
– poškozeného Ing. K. J. Současně se ohradil rovněž proti nedostatečnému
rozsahu dokazování a konečně vytkl soudům, že samy hodnotily obsah a charakter
plné moci ze dne 4. 9. 1997, ačkoli to příslušelo civilním soudům. Podstatou
dovolatelových námitek tak byly výtky proti skutkovým zjištěním soudů nižších
stupňů, jež však uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, a v podrobnostech lze odkázat na to, co již bylo uvedeno výše k
námitkám obviněného Ing. A. B. Co se týká právního hodnocení listinného důkazu,
jedná se o právo soudu posoudit samostatně předběžnou otázku týkající se viny
obviněného ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Předběžnou otázkou přitom
může být i otázka z jiného právního odvětví nežli trestního a podmínka, aby se
týkala viny obviněného je splněna vždy, když její posouzení je nutné pro závěr,
zda skutek je či není trestným činem. Takovou předběžnou otázku soud musí
vyhodnotit samostatně i tehdy, bylo-li již o otázce pravomocně rozhodnuto
příslušným orgánem (kromě otázky osobního stavu ve smyslu § 9 odst. 2 tr. ř.). Navíc z dovolací námitky obviněného Z. P. nelze zjistit, jaké konkrétní
nesprávnosti vytýkal ve vztahu k listinnému důkazu – plné moci ze dne 4. 9. 1997 založené na č. l. 233 ve svazku 11 trestního spisu, jejíž obsah je soudem
interpretován na str. 151 rozsudku soudu prvního stupně. Pokud tento obviněný
namítal, že on sám se nijak nepodílel na podvodném jednání vůči poškozenému,
neboť ten udělil plnou moc k prodeji nemovitostí právě jen spoluobviněnému Ing. A. B., jedná se o tvrzení, které odporuje skutkovým zjištěním. Soudy totiž na
podkladě dokazování hodnotily skutek týkající se poškozeného Ing. K. J. jako
spáchaný oběma obviněnými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tomuto zjištění odpovídá i popis všech rozhodných skutečností ve výroku o vině
pod bodem A. II. rozsudku soudu prvního stupně. Oba obvinění na základě své
předchozí dohody uzavřeli smlouvu o převodu nemovitostí ve vlastnictví Ing. K. J. za výrazně podhodnocenou částku (obviněný Ing. A. B. jako zmocněnec
vlastníka, tedy prodávající a obviněný Z. P. za obchodní společnost jako
kupující), přičemž oba podepsali i návrh na povolení vkladu vlastnického práva
ve prospěch nového nabyvatele na příslušný katastrální úřad. Pro právní
kvalifikaci skutku i trestní odpovědnost dovolatele Z. P. tak není vůbec
rozhodující, komu poškozený udělil plnou moc k prodeji nemovitostí, neboť tato
okolnost nemá význam pro naplnění znaků trestného činu podvodu, resp. jeho
pokusu. Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. dopadalo na situace,
kdy společně jednaly nejméně dvě osoby a byly vedeny společným úmyslem spáchat
trestný čin. Při společném jednání tak nemusel každý ze spolupachatelů sám
naplnit všechny znaky trestného činu, ale až souhrn jednotlivých jednání
naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního
zákona (srov. např. č. 15/1967 Sb. rozh.
tr.) S ohledem na soudy zjištěnou
skutečnou vůli poškozeného, která neodpovídala obsahu kupní smlouvy o prodeji
nemovitostí, předložené obviněnými Katastrálnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou v
prosinci roku 1997 společně s návrhem na vklad vlastnických práv do katastru
nemovitostí, je proto zcela zřejmá společná vůle obou obviněných spáchat
trestný čin podvodu, k jehož dokonání nedošlo jen díky odmítnutí tohoto úřadu
provést vklad ve prospěch společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o.,
jejímiž společníky i jednateli byli v rozhodné době obvinění Ing. A. B. i Z. P.
Oba dovolatelé se v této části námitek zásadně odchylovali od skutkové verze, k
níž soudy na základě svého hodnocení důkazů dospěly a jak je vyjádřena v popisu
skutku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji doplněna v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolacím důvodem
nemohou být skutkové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout změny ve
skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel
nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich
podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování, a proč např. nevyhověly návrhům na doplnění dokazování.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z
podnětu dovolání podaných s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně
ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním
soudů.
Ani námitky obou obviněných podřazené pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nemohl akceptovat. S odkazem na předmětný
dovolací důvod lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení
soudu: při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové
výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný
čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006,
sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře
spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je
podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §§ 23 odst.
1, 31 a 33 tr. zák. Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího
důvodu, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly cestou dovolání namítány vady
nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při
ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu
a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§ 35 odst. 1, 2 a 37a tr.
zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) O takový případ se však ani u
jednoho z obviněných v této trestní věci nejednalo.
Obviněný Ing. A. B. se domníval, že trest jemu uložený nebyl adekvátní délce
trestního řízení, k čemuž soud nepřihlédl, ačkoli tak učinit měl, a obviněný Z.
P. stroze konstatoval, že s ohledem na novou právní úpravu účinnou od 1. 1.
2010, jež je pro něj výhodnější, mu měl být uložen trest pod zákonnou trestní
sazbu. Ke druhé jmenované námitce Nejvyšší soud může zdůraznit, že podle zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), obviněnému Z. P.
trest být ukládán nemohl, neboť v době rozhodování odvolacího soudu (červen
2009) tento právní předpis ještě nenabyl účinnosti. Stalo se tak až od 1. 1.
2010. Ustanovení o časové působnosti trestního zákona, zakotvené v § 16 odst. 1
tr. zák., resp. § 2 odst. 1 trestního zákoníku, tak nemohlo být v daném případě
použito s ohledem na okamžik, kdy bylo rozhodováno o řádných opravných
prostředcích. Vrchní soud v Olomouci proto postupoval správně, pokud oběma
obviněným ukládal trest podle příslušných ustanovení trestního zákona č.
140/1061 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy podle zákona účinného v době
spáchání skutku i v době rozhodování o vině a trestu. K budoucí, v rozhodné
době neúčinné nové právní úpravě trestního práva hmotného tak ani nemohl
přihlížet. Na předmětnou trestní věc nedopadá ani přechodné ustanovení § 419
trestního zákoníku, podle něhož se nevykoná trest, případně jeho nevykonaný
zbytek, pokud byl uložen přede dnem nabytí účinnosti trestního zákoníku (tj. do
31. 12. 2009) za trestný čin, který podle nové právní úpravy není trestným
činem. Obviněný Z. P. byl odsouzen za pokus trestného činu podvodu podle § 8
odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T
11/2002, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák.,
jímž byl shledán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 15.
3. 2007, sp. zn. 4 T 39/2007. Obě zmíněné skutkové podstaty byly z trestního
zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 převzaty trestním zákoníkem,
který je upravuje pod jiným paragrafovým označením (podvod v § 209 a zpronevěra
v § 206), přičemž i nadále je trestnost pokusu trestného činu odvislá od
trestní sazby dokonaného trestného činu (srov. § 21 odst. 2 trestního
zákoníku). Snížení trestu uloženého obviněnému Z. P. v návaznosti na novou
právní úpravu, resp. její přechodné ustanovení, jehož chtěl zřejmě obviněný
dosáhnout, tedy nepřipadalo vůbec v úvahu. Za situace, kdy tento dovolatel ve
svém podání nijak blíže nekonkretizoval důvod, pro který by použití trestního
zákoníku mělo být pro něho příznivější, resp. z jakého důvodu by nová právní
úprava mohla být v jeho věci aplikována, nemohl Nejvyšší soud uplatnit více
argumentů pro odmítnutí takto stručně formulované námitky podřazené obviněným
Z. P. pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Stejnému dovolacímu důvodu podřadil obviněný Ing. A. B. svoje výtky, jimiž
zpochybnil výši jemu uloženého trestu s ohledem na dobu trvání trestního
řízení. Domníval se, že soudy při určení výměry trestu nerespektovaly
ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a přitom odkázal na čtyři rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva.
Nepřiměřená délka trestního stíhání ani delší doba, která uplynula od spáchání
trestného činu, nebyly podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. zákonnými
hledisky pro ukládání trestu (srov. §§ 31 až 34 tr. zák.) a podle rozhodovací
praxe i judikatury Nejvyššího soudu tak nemohly splňovat podmínky zákonného
vymezení důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
Mohou být podkladem pro uložení mírnějšího druhu trestu či nižší výměry trestu
a nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat poskytnutím
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
pozdějších předpisů. (K tomu srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č.
T 1094, sešit 46, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.) Protože se může otázka výše a druhu trestu
dotknout v některých případech i ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces, jehož součástí je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, vyjádří
se Nejvyšší soud k dodržení garantovaných pravidel v dané věci ve stručnosti i
nad rámec dovolání.
Obecně lze k problematice porušení práva obviněného na projednání věci bez
zbytečných průtahů uvést, že toto právo je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a již zmiňovaném čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), který mj. obsahuje
právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Pokud jde o judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (dále „Soud“), je nutné zdůraznit, že tento Soud v
žádném ze svých rozhodnutí neurčil jakousi „obecně platnou dobu“, která by
mohla znamenat porušení Úmluvou stanoveného práva na spravedlivý proces. Z
jednotlivých rozhodnutí, v nichž byla z podnětu stěžovatele Soudem
přezkoumávána i otázka přiměřenosti délky trestního řízení, vyplynula hlediska,
jež mají pro výrok Soudu o této otázce zásadní význam. Jsou jimi zejména
složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se
stěžovateli ve sporu jedná, (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B.
proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992;
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Relevantní
judikatura Soudu je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou
délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé
zadostiučinění. Soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na
úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu,
jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn
(rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního
prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie,
6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl
dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel
ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i
legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v.
Norsko formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené
lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když
uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl.
34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní
orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené
délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným
a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro
lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
V souladu s nazíráním Soudu na řešení otázky související s porušením práva na
přiměřenou délku řízení postupuje zásadně i Ústavní soud, který ve svém nálezu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce
nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že
ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp.
kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní
trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových
prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na
osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu
proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody
obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či
nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního
obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je
vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, a také faktory
důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst.
1 tr. zák. Dále se Ústavní soud opakovaně vyjádřil (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07), že rozlišuje dvě skupiny
případů týkajících se ochrany práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Jednak půjde o řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě nebylo
ukončeno (Ústavní soud v takových případech může zakázat orgánu veřejné moci
pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele - viz např. nález
ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 7/03), a dále se jedná o situace, kdy
stěžovatel namítá porušení svého práva v rámci řízení, jež v době podání
ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. V těchto případech Ústavní soud
přistoupí výjimečně ke kasaci napadeného rozhodnutí jen za předpokladu, že
průtahy v řízení vedly k porušení i jiných ústavních principů. Třeba upozornit,
že ústavní stížností se však Ústavní soud nebude vůbec meritorně zabývat tehdy,
nevyčerpal-li stěžoval všechny dostupné prostředky ochrany jeho práv, včetně
ochrany podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jak pro
rozhodování Soudu tak Ústavního soudu při posuzování otázky respektování práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě jsou zásadním hlediskem vždy konkrétní
okolnosti jednotlivého případu, proto není možné stanovit obecně jakoukoli dobu
trestního řízení, která by odpovídala principům spravedlivého procesu.
Obvinění Ing. A. B. a Z. P. byli trestnímu stíhání vystaveni po dobu téměř
deseti roků, kterou lze považovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti
případu, i podle názoru Nejvyššího soudu za překročení přiměřené lhůty ve
smyslu výkladu tohoto institutu judikaturou Soudu i Ústavního soudu. Otázkou
však bylo, zda vůbec a pokud ano, tak jakým způsobem, soudy zohlednily určitý
stupeň porušení ústavně garantovaných práv obviněných, aby jejich věc byla
projednána v přiměřené lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, soudy obou stupňů
vzaly tuto skutečnost v potaz a náležitým způsobem ji promítly do svých úvah
při ukládání trestů odnětí svobody oběma obviněným. Zejména krajský soud se
podrobně zabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro ukládání trestů obviněným s
výjimkou obviněného Z. P., jehož trest korigoval soud odvolací, a to na str.
197 poslední odstavec až 201 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nutno
podotknout, že již v rámci posuzování viny ve prospěch obviněných aplikoval
pozdější znění trestního zákona (ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001
Sb.), které příznivěji pro obviněné vymezilo hranice jednotlivých kategorií
škod. Z vyjádření krajského soudu, s nímž se ztotožnil i dovolací soud, je
patrné, že nadměrné délky řízení si byl vědom, výslovně tuto skutečnost
konstatoval a to i z pohledu možné nápravy formou zastavení trestního stíhání.
Soud prvního stupně ve shodě s obsahem trestního spisu zjistil, že průtahy v
řízení nelze klást za vinu jednoznačně orgánům činným v trestním řízení, neboť
vyplývají především z mimořádné složitosti věci a konání společného řízení
ohledně tří skutků proti třem obviněným. Soud prvního stupně v této souvislosti
poukázal na podíl obviněných, kteří absencemi na některých úkonech v trestním
řízení přispěli k prodloužení trestního řízení, což obviněný Ing. A. B. označil
za strategii obviněných – viz poslední věta na str. 198 rozsudku krajského
soudu. Nelze rovněž přehlédnout, že samotné hlavní líčení trvalo 45 jednacích
dní apod. Vzhledem k tomu a také k vysoké typové nebezpečnosti protiprávního
jednání bylo podle soudu prvního stupně na místě uložit obviněným nepodmíněné
tresty odnětí svobody. Při stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody pak
soud zvlášť přihlédl ke značné délce řízení, bez této okolnosti by každému z
obviněných uložil trest citelnější (srov. str. 200 in fine rozsudku).
Uvedená hlediska však důsledně nerespektoval krajský soud při ukládání trestu
obviněnému Z. P., což napravil vrchní soud jako soud druhého stupně. U tohoto
obviněného v odvolacím řízení shledal jednak podmínky pro uložení souhrnného
trestu, a nepřiměřenou délku trestního řízení zohlednil výrazněji v jeho
prospěch. Ačkoli tedy Vrchní soud v Olomouci ukládal obviněnému Z. P. trest
souhrnný, zmírnil výměru původně samostatně uloženého nepodmíněného trestu
odnětí svobody z pěti roků a šesti měsíců na pět let. Uložil tak obviněnému
trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §
250 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud se v podstatě ztotožnil se všemi úvahami soudů nižších stupňů,
které vyjádřily ve svých rozhodnutích k otázce ukládání trestů obviněným –
dovolatelům s přihlédnutím k nepřiměřené délce trestního řízení v dané věci,
která zejména u obviněného Ing. A. B. nemůže být přičítána k tíži výhradně
orgánům činným v trestním řízení. Byť se na jedné straně jeví předmět trestního
stíhání ohledně všech skutků jako nepříliš složitý, nelze pominout poměrně
široký rozsah i charakter jednotlivých důkazů ve věci prováděných a to i v
řízení před soudem, který musel reagovat na obhajovací verze, které si vyžádaly
obstarání a provedení nových důkazů. Nejvyšší soud neshledal ve věci delší
časový úsek, po který by orgány činné v trestním řízení neprováděly žádné
úkony, a je možné konstatovat s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejícím s
projednávanou věcí, že zásadní vliv na délku řízení měla právě snaha orgánů
činných v trestním řízení důkladně objasnit skutečnosti významné pro
rozhodnutí. Ke skončení věci ve výrazně kratší době tak podle názoru Nejvyššího
soudu ani nemohlo dojít. Předmětem trestního stíhání bylo poměrně sofistikované
jednání obviněných, stručně popsané jak pod bodem A. I. tak A. II. výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně. V prvním případě postupnými kroky
realizoval obviněný Ing. A. B. se spoluobviněným M. K. jejich zločinný záměr,
ke ztížení jeho odhalení jednak vytvořili mezičlánek mezi koncovým odběratelem
MJM group, s. r. o., a Ing. A. B., jímž byl M. K., a dále předstírali, že M. K. předal Z. B. a I. N. celkem 20 milionů Kč, což údajně mělo za následek platební
neschopnost jak M. K. tak obviněného Ing. A. B., resp. obchodní společnosti,
již zastupoval. Ve druhém případě pak obvinění Ing. A. B. a Z. P. měli
připravenou transakci, na jejímž konci měla společnost KORREKT KAPITAL
MANAGEMENT, s. r. o., jejímiž jedinými společníky a jednateli byli obvinění,
získat do svého majetku nemovitosti v hodnotě nejméně 8.900.000,- Kč za
deklarovanou kupní cenu 2 miliony Kč. Ani tuto podhodnocenou kupní cenu však
neměl poškozený Ing. K. J. obdržet, a to v důsledku vzájemného zápočtu s
fiktivní pohledávkou společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., která
podle verze obviněných (resp. za ni jednajícího Z. P.) měla být předána
neexistujícímu synovi poškozeného jako záloha na koupi nemovitosti ve výši 2
miliony Kč. V obou skutcích je společným rysem jednání zastírání podvodného
úmyslu navenek právními úkony běžnými v obchodním právu, a proto odhalení a
zadokumentování trestných činů, jakož i důkazní řízení vyžadovalo větší úsilí,
než je tomu ve věcech jednodušších. Kromě shora uvedených objektivních důvodů
je možné připomenout i neustálé změny a nové okolnosti uváděné obviněnými a
některými svědky, na jejichž potvrzení nebo vyvrácení se pak musel soud
zaměřit. Soud se např. pokoušel dohledat některé listinné důkazy, jež podle
vyjádření obviněných měly prokazovat jejich nevinu, až dospěl ke zjištění, že
originály určitých listin ani získat nelze, protože nikdy neexistovaly.
Konečně
k rychlému projednání věci nepřispěly ani obtíže s doručováním, a to zejména
obviněnému M. K. (Tento obviněný si rovněž podal dovolání, avšak o něm nemohlo
být rozhodováno ve společném dovolacím řízení, neboť se mu dosud nepodařilo
doručit rozhodnutí soudu druhého stupně.)
Lze shrnout, že kompenzace, kterou soudy obviněným poskytly uložením trestů
odnětí svobody v jeho spodní polovině, resp. ohledně obviněného Z. P. na samé
spodní hranici trestní sazby, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným
způsobem zohlednila delší dobu trvající trestní řízení při současném
respektování kritérií rozhodných pro naplnění účelu trestu podle tehdy platné
právní úpravy. (Srov. případy, kdy Ústavní soud považoval snížení trestu, a to
k dolní hranici trestní sazby, za dostatečnou kompenzaci, např. usnesení ze dne
10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 858/09, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS
701/06, aj.). Pro úplnost upozorňuje Nejvyšší soud na možnost obviněných
domáhat se finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
dalších zákonů (zejména jeho § 31a), jak již bylo uvedeno shora v souvislosti s
výkladem rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Přestože otázka nepřiměřené délky trestního řízení byla v souvislosti s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněna pouze
obviněným Ing. A. B., Nejvyšší soud se výše vyjádřil i k promítnutí průtahů v
řízení do trestu ukládaného obviněnému Z. P., neboť ten totožnou námitku
subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a výklad k
problematice porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v
přiměřené lhůtě se tak vztahoval i k jeho dovolání.
Za důvod dovolání uvedený pod písmenem e) odst. 1 § 265b tr. ř. lze považovat
situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 4 tr. ř. a §
11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno,
je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal
namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro
obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou pro jeho naplnění tedy je, že se
musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle § 11
odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují
taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný Z. P. založil své tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání své osoby
na důvodu uvedeném v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož nelze trestní
stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána. Primárním cílem předmětného důvodu pro zastavení trestního
stíhání je zamezit novému trestnímu stíhání téže osoby pro tentýž skutek, pro
který již byla stíhána v jiném státě. V ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je tak vyjádřena zásada „ne bis in idem“, jež v dané věci porušena nebyla, a
nikoli satisfakce nepřiměřené délky trestního řízení. Nejvyšší soud prezentoval
svůj názor na otázku, zda důvodem pro zastavení trestního stíhání s odkazem na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. může být per analogiam skutečnost, že
průtahy v řízení způsobily zásah do práva obviněného garantovaného v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, odmítnutím návrhu na zařazení
rozhodnutí, jimiž takovým způsobem došlo k zastavení trestního stíhání, do
sbírky soudních rozhodnutí. Pokud jde o opačné názory na možnost zastavení
trestního stíhání jako kompenzaci za porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, které jsou vyjádřeny v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, (na něž odkázal i sám obviněný), a ze dne
27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, je nutné zdůraznit, že se skutkově jednalo o
ojedinělé případy, kdy např. orgány přípravného řízení nebyl po dobu více jak
šesti roků učiněn v trestní věci jakýkoli úkon a soud učinil rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání již ve stadiu předběžného projednání obžaloby (věc
vedená pod sp. zn. 7 Tz 316/2001). Možnost aplikace ustanovení § 11 odst. 1
písm. j) tr. ř. jako prostředku kompenzace neodůvodněných průtahů v řízení tak
v citované věci byla Nejvyšším soudem akceptována ve zcela rozdílné procesní
situaci, kdy soud fakticky vůbec nekonal řízení. Ve věci obviněných Ing. A. B. a Z. P. však bylo konáno hlavní líčení a to vcelku v přiměřených lhůtách, soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé a proběhlo i řádné odvolací řízení. Procesní situace ve srovnávaných trestních věcech jsou tak naprosto odlišné a
zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti, kterého se domáhal
obviněný Z. P., tak vůbec nepřicházelo v úvahu. Jen pro připomenutí Nejvyšší
soud dodává, že v dalším citovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání připuštěno rovněž za zcela výjimečných podmínek,
kdy sice probíhalo řízení před soudy, avšak ty ve věci neučinily žádný úkon po
dobu téměř osmi roků. V těchto věcech se tak mohlo „právo státu na stíhání
pachatele trestného činu dostat do extrémního rozporu s právem na projednání
věci v přiměřené lhůtě stanoveném v čl. 6 Úmluvy“ a Nejvyšší soud v řízení o
mimořádném opravném prostředku (obě citovaná rozhodnutí byla vydána v řízení o
stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných) akceptoval
ojedinělý případ kompenzace porušení práva na spravedlivý proces zastavením
trestního stíhání soudy nižších stupňů.
Rovněž i Ústavní soud ve svém
obviněnými často citovaném nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,
označil zastavení trestního stíhání za krajní prostředek nápravy porušení
ústavního požadavku proporcionality mezi omezením základních práv jednotlivce a
veřejným zájmem.
Nejvyšší soud ve svém již citovaném usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5
Tdo178/2002, velice podrobně a zejména přehledně vysvětlil úvahy týkající se
vztahu mezi zjištěným porušením ústavně garantovaných práv (čl. 38 odst. 2
Listiny a čl. 6 Úmluvy) a zastavením trestního stíhání, které odpovídají i
trestní věci vedené proti obviněnému Z. P. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že
důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny
taxativně a toto ustanovení tak představuje kogentní úpravu. Znamená však
zákonem předpokládaný průlom do zásady oficiality a legality včetně důvodu
uvedenému v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zde obsažený odkaz na mezinárodní
smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je však nezbytné jasně vykládat tak, že
důvod pro zastavení trestního stíhání musí být v takové mezinárodní smlouvě
jednoznačně stanoven. Takovou možnost však Úmluva ani ve svém článku 6 nedává a
dovolací argument obviněného Z. P. tak nebylo možné akceptovat. Již v
předcházející části odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, proč se
ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, které v daném případě neshledaly
podmínky pro zastavení trestního stíhání.
Pouze pro doplnění předcházejících úvah je možné připomenout přístup Ústavního
soudu obecně prezentovaný v jeho rozhodnutích týkajících se předmětné otázky,
podle něhož porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6
odst. 1 Úmluvy nezakládá samo o sobě nepřípustnost trestního stíhání, a to ani
s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (např.
nález sp. zn. II. ÚS 7/03 publikovaný pod č. 100, svazek 34, Sbírky nálezů a
rozhodnutí Ústavního soudu). Na druhé straně delší dobu trvající řízení v dané
věci bylo třeba kompenzovat i u obviněného Z. P., což se odrazilo ve výroku o
trestu rozsudku vrchního soudu, jímž mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest
odnětí svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby vymezené v § 250 odst. 4
tr. zák. Jestliže obviněný zdůraznil, že jeho trestní stíhání trvalo devět
roků, přestože z jeho hlediska se jednalo o jeden skutek, a že není jeho vinou,
pokud byla jeho věc projednávána společně s dvěma skutky ostatních
spoluobviněných, výslovně těmito okolnostmi se zabýval odvolací soud a na
jejich základě zmírnil trest uložený obviněnému Z. P. soudem prvního stupně i
při ukládání trestu souhrnného (srov. str. 50 a násl. rozsudku vrchního soudu).
Nejvyšší soud proto neshledal opodstatněným obviněným uplatněný důvod dovolání
podle § 265bn odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který rovněž uplatnil jen
obviněný Z. P., je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto
dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo
veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost
umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc
byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům. Námitka dovolatele vytýkající nezákonnost konání hlavního
líčení v jeho nepřítomnosti s poukazem na nedodržení zákonné lhůty pěti dní k
přípravě obviněného na hlavní líčení obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak není důvodná.
Ze spisového materiálu je patrné, že první hlavní líčení v předmětné trestní
věci se uskutečnilo dne 14. 5. 2003, obviněný Z. P. se tohoto hlavního líčení
osobně zúčastnil, přičemž byl o jeho konání vyrozuměn dne 11. 3. 2003
(doručenka na č. l. 4719 verte trestního spisu). Při pokračování hlavního
líčení dne 15. 5. 2003 dovolatel výslovně před soudem prohlásil, že případných
dalších hlavních líčení se bude osobně účastnit jen tehdy, pokud budou
prováděny důkazy týkající se jeho obvinění. Pro ostatní případy požádal, aby
hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 4748 trestního
spisu). S ohledem na zachování pětidenní lhůty k přípravě prvního hlavního
líčení, kterého se obviněný Z. P. i osobně zúčastnil, nelze pochybovat o tom,
že by byla jeho práva jakkoli porušena. Soudní praxe přitom vychází z toho, že
pětidenní lhůtu pro doručení předvolání resp. vyrozumění o hlavním líčení není
třeba dodržovat při odročeném hlavním líčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, publikované pod č. T 847, sešit
21, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím
C. H. Beck, 2006). V rámci své stručné argumentace odůvodňující porušení
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení však dovolatel neuvedl
žádný konkrétní případ, kdy k takové vadě řízení podle jeho přesvědčení mělo
dojít, a Nejvyšší soud tak ani neměl potřebný podklad pro případnou důkladnější
přezkumnou činnost. Navíc obviněný se v průběhu řízení před soudem prvního
stupně ale ani v odvolacím řízení nedomáhal případného opakování některých
důkazů a nedal jakkoli najevo, že by se cítil zkrácen na svých obhajovacích
právech v souvislosti se svou osobní neúčastí některých hlavních líčení. I s
ohledem na obecnou žádost obviněného o projednání věci v jeho nepřítomnosti,
pokud se ho důkazní řízení nebude přímo dotýkat, nemohla jeho „paušální
námitka“ obstát.
Soud prvního stupně tedy v projednávané trestní věci provedl nezbytné důkazy
potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto
důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dovodil z nich
závěr o vině obviněného Ing. A. B. pod body A. I. a A. II. výroku o vině
rozsudku krajského soudu a také závěr o vině obviněného Z. P. pod bodem A. II.
tamtéž, přičemž v odůvodnění podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za
prokázané, o které opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při
jejich hodnocení (§ 125 tr. ř.). Pokud existovaly rozpory mezi výpověďmi
některých svědků, náležitě se s nimi vypořádal, stejně jako odvolací soud s
námitkami odvolatelů a odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů tak společně
poskytují dostatečné i logické vysvětlení, proč soudy neuvěřily obhajobě obou
obviněných. Rozsudky soudu prvního a druhého stupně tak nejsou zatíženy hmotně
právní vadou, oběma dovolatelům byly uloženy tresty přípustného druhu a ve
výměře v rámci dané zákonné trestní sazby s výslovným zmírněním z důvodu
neúměrné délky řízení. Nejvyšší soud dále neshledal nedostatky v respektování
ustanovení o přítomnosti obviněných v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání
ani v dodržení důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Nejvyšší soud proto
dovolání obviněných Ing. A. B. a Z. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová