USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovolání,
které podal obviněný Ing. Miloš Balák, proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 11 To 13/2023, který rozhodoval jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 59/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Miloše Baláka
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 4 T
59/2021, byl obviněný Ing. Miloš Balák uznán vinným přečinem porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku, za který byl podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst.
1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 300
denních sazeb po 2 900 Kč, tedy v celkové výši 870 000 Kč. Podle § 73 odst. 1,
3 tr. zákoníku uložil okresní soud obviněnému rovněž trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce „statutárního zástupce organizačních složek
státu a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu“ na dobu dvou let.
2. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Kladně ve všech jeho výrocích
napadl odvoláním obviněný, a v neprospěch obviněného též státní zástupce, který
je omezil na výrok o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2023,
sp. zn. 11 To 13/2023, zamítl obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v rozsudku
Okresního soudu v Kladně, který je stranám dobře znám, proto na něj lze plně
odkázat a není třeba jej znovu opakovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný
Ing. Miloš Balák prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém označil
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
obviněný namítl, že napadené usnesení vydal odvolací senát Krajského soudu v
Praze 11 To ve složení JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D., JUDr. Renáta Humpová a
Mgr. Daniela Dubná, který měl být z rozhodování ve věci vyloučen z důvodů
uvedených v § 30 odst. 1 větě první tr. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05-2, zdůraznil obviněný potřebu
objektivního hodnocení nestrannosti soudců, na jehož podkladě existuje podle
jeho názoru legitimní pochybnost o nestrannosti odvolacího senátu 11 To pro
poměr k osobě obviněného a k projednávané věci. Důvodem je skutečnost, že
jmenovaný senát rozhodoval ve stejném složení v předchozí trestní věci
obviněného vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 11 To 338/2021, v níž potvrdil
odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 26 T
35/2020. Odvolací senát přitom opřel odůvodnění svého rozhodnutí v nyní
projednávané věci o poznatky zjištěné v rámci předchozí věci v neprospěch
obviněného, aniž by příslušný trestní spis provedl v aktuálním trestním řízení
jako důkaz. Ze zmíněného trestního spisu byly provedeny toliko usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 11 To 338/2021, rozhodnutí
prezidenta republiky o udělení milosti ze dne 26. 3. 2022, přehled odměn
vyplácených obviněnému a platební výměry. S poukázáním na citace konkrétních
pasáží napadeného usnesení obviněný následně krajskému soudu vytkl, že tři
strany, jež představují fakticky celou polovinu obsahu odůvodnění napadeného
rozhodnutí, věnoval hodnocení jednání obviněného v předchozí trestní věci.
Krajský soud tak postupoval v rozporu se zásadou „co není ve spisech, není ve
světě“, která se promítá do ustanovení § 2 odst. 12, § 220 odst. 2 a § 237 tr.
ř. Vzhledem k tomu, že odvolací senát učinil vybraná skutková zjištění k osobě
a k posuzovanému jednání obviněného, aniž by k nim provedl jakékoli dokazování,
své závěry poté promítl do výroku napadeného usnesení, lze mít podle názoru
obviněného důvodnou pochybnost o nestrannosti odvolacího senátu pro jeho poměr
k osobě obviněného a k projednávané věci.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně zahrnul do tzv. skutkové věty
odsuzujícího výroku jednání obviněného, které není trestněprávně relevantní a
nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti
při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Jde
především o to, že obviněný měl umožnit obchodní společnosti Energie – stavební
a báňská, a. s. (dále též jen „Energie“), aby na pozemcích České republiky ve
správě Lesní správy Lány, příspěvkové organizace Kanceláře prezidenta republiky
(dále jen „Lesní správa Lány“), při provádění stavebních prací vytěžila a
zpracovala nejméně 41 360 tun kamene s vědomím, že Lesní správa Lány nemá a v
dohledné době ani nezíská pro tuto činnost potřebná těžební povolení. Soudy
obou stupňů přitom samy konstatovaly, že toto jednání není trestné, přesto je v
odsuzujícím výroku ponechaly. Odvolací soud tak učinil s odůvodněním, že
jednání obviněného bylo potřeba zasadit do širších souvislostí, aby bylo
zřejmé, jak byl limitován a motivován ve vztahu k obchodní společnosti Energie.
Obviněný s tímto názorem nesouhlasí a s odkazem na § 120 odst. 3 tr. ř. a
komentářovou literaturu k tomuto ustanovení zdůraznil, že popis skutku musí být
uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž motiv či pohnutku
trestného činu je nutno ve výroku uvádět pouze tehdy, je-li znakem skutkové
podstaty. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně převzal popis skutku z
podané obžaloby včetně výše zmíněných trestněprávně nikoli relevantních pasáží
zřejmě z důvodu zachování obžalovací zásady. Takový postup však obviněný
odmítl, neboť má za to, že jediný způsob, jak mohly být vady obžaloby, resp.
rozsudku soudu prvního stupně, zhojeny, bylo vrácení věci k došetření státnímu
zástupci.
7. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný konstatoval, že rozhodná skutková zjištění učiněná okresním soudem a
následně aprobována krajským soudem jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů, zejména s výpověďmi svědků a s listinnými důkazy, které
svědčily ve prospěch obviněného. Soudy podle názoru obviněného postupovaly
selektivně, neboť tyto důkazy vůbec nehodnotily, nebo je interpretovaly toliko
jednostranně v neprospěch obviněného. Krajskému soudu též obviněný vytkl, že
přesvědčivě nevyvrátil obhajobu obviněného a vypořádání jeho odvolací
argumentace věnoval v odůvodnění napadeného usnesení příliš málo prostoru.
8. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje obviněný za nepřezkoumatelná a
zmatečná. Důvodem je, že nerozlišují či zaměňují tonáž (t) a objem (m3), čisté
(zpracované, podrcené) a hrubé (netříděné, nepodrcené) kamenivo, jednotlivé
frakce kameniva a s tím související přepočet jejich metráže na tonáž (tj. jiná
velikost částic představuje jiný objem, ale stejnou tonáž), hrubé kamenivo z
cesty a hrubé kamenivo z lomu (každé obsahuje jiný poměr čistého kameniva a
zeminy), jakož i částky s DPH a bez DPH. Tyto nejasnosti podle obviněného
způsobují nemožnost zjištění, jak se ve skutečnosti skutkový děj odehrál.
Oproti tvrzení obžaloby následně obviněný předestřel svoji skutkovou verzi,
neboť má za to, že provedené dokazování potvrdilo následující skutkové
okolnosti. Obchodní společnost Energie se v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo
zavázala k nadrcení 41 360 tun nanejvýš hrubého, nepodrceného kameniva. Dodatek
ani jeho přílohy totiž nikde neuvádí, že by mělo jít o čisté kamenivo. Navíc i
formulace předmětné části cenové nabídky dodatku obsahující obrat „drcení
stavebního odpadu“ naznačuje, že jde o hrubé kamenivo. Vzhledem k tomu, že
obchodní společnost BERDYCH Plus, spol. s r. o. (dále též jen „Berdych“),
uzavřela s obchodní společností Energie smlouvu na výrobu a dodání 41 360 tun
podrceného, tj. nikoli hrubého, kameniva, je zřejmé, že se zavázala ke
zpracování významně většího množství kamene, než obchodní společnost Energie v
dodatku č. 1 uzavřeném s Lesní správou Lány. Z přehledu činnosti obchodní
společnosti Berdych pak vyplývá, že nadrtila celkem 53 737 tun čistého
kameniva. Obviněný poukázal v této souvislosti na skutečnost, že jmenovaná
obchodní společnost měla vážicí zařízení s počitadlem na výstupu, šlo tedy o
váhu čisté hmoty, která již prošla zpracováním. Předmět koupě představující 18
000 tun podrceného kameniva nemohl být a nebyl součástí 41 360 tun hrubého
kameniva zahrnutého v dodatku č. 1. Obviněný poukázal dále na několik
skutečností, které přirozeně nebo cíleně způsobují úbytek hmotnosti původního
natěženého materiálu, jako nakládka, převoz, výsyp a zpracování kameniva,
oddělení části hmoty jako tzv. podsítné nebo skrývka či vědomé použití příliš
objemných kamenů k jiným účelům než drcení. Rovněž znalec Ing. Jiří Růžička,
CSc., potvrdil, že jen při odtěžení masivu dojde ke ztrátě 4 až 5 % hmoty.
Pokud tedy obchodní společnost Berdych vygenerovala celkem 53 737 tun čistého
kameniva, podle obviněného muselo být zpracováno kolem 70 000 tun hrubého
kameniva, přičemž přesný objem zjistit nelze. V případě 18 000 tun podrceného
kameniva, které Lesní správa Lány prodala obchodní společnosti Energie, musela
nést náklady na zpracování jmenovaná obchodní společnost. Z tohoto důvodu se
počítalo s cenou pouze 50 Kč za tunu. Z obsahu provedených důkazů přitom
vyplývá, že podrcené kamenivo, které bylo předmětem kupní smlouvy, bylo použito
na opravu dalších přibližně 13 km lesních cest v areálu Lesní správy Lány. Část
vytěženého kameniva navíc zůstala uložena na deponii v prostoru lomu.
9. Obviněný se dále vymezil proti závěru soudu prvního stupně o
rozpojení pouze 23 377 m3 kameniva a získání 53 737 tun přetříděného kameniva.
O rozpojení podle obviněného neexistuje a ani nemůže existovat žádný důkaz,
neboť k prokazatelnému zjištění objemu či váhy dochází až na výstupu z drtičky,
ne dříve. Obdobně obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
všechny náklady spojené se zpracováním kamene zaplatila Lesní správa Lány,
nikoli Energie. V tomto ohledu namítl, že tato obchodní společnost byla
generálním dodavatelem a z faktur založených ve spise je zřejmé, že platby
probíhaly ve vztazích generální dodavatel – subdodavatel a zadavatel –
generální dodavatel. Není tudíž pravdou, že by subdodavatelům hradila faktury
přímo Lesní správa Lány. Obviněný má současně za to, že na základě provedených
důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru o výši způsobené škody. Soudy obou
stupňů vycházejí z toho, že 18 000 tun podrceného kameniva bylo obchodní
společnosti Energie skutečně dodáno, tj. že škoda skutečně vznikla. Z obsahu
listinných důkazů nicméně vyplývá, že v čase, kdy mělo dojít k odběru kameniva,
jak byl zaznamenán na příslušných protokolech, bylo vyrobeno pouze 9 769 tun
čistého kameniva, což potvrzují faktury obchodní společnosti Berdych, která
drcení prováděla.
10. Soudy obou stupňů postupovaly podle názoru obviněného v rozporu se
zásadou in dubio pro reo i zásadou presumpce neviny. Obviněný připomenul, že
povinnost prokazovat vinu přísluší obžalobě, přičemž lze-li provedené důkazy
interpretovat dvěma či více způsoby, nelze učinit zjištění, které nejvíce
zatěžuje obviněného. Ve věci provedené důkazy, mimo jiné i odposlechy citované
v rozsudku soudu prvního stupně, podporují podle obviněného skutkovou verzi
obhajoby stejně dobře, jako skutkovou verzi obžaloby.
11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Praze, a aby přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a
rozhodnout, eventuálně aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Obviněný současně požádal o odložení výkonu napadeného usnesení podle § 265h
odst. 3, resp. § 265o odst. 1 tr. ř.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyjádřil
pochybnost o splnění podmínek pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k členům senátu 11 To Krajského soudu v Praze. Důvodem je, že obviněný neuplatnil námitku podjatosti v řízení před odvolacím
soudem, ač mu bylo známo složení senátu i okolnost, že odvolací soud bude moci
v odůvodnění svého rozhodnutí vycházet rovněž ze skutkových zjištění učiněných
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 35/2020. Státní zástupce dále zdůraznil, že v posuzované věci nebyly provedeny pouze
důkazy, které zmínil v dovolání obviněný, nýbrž také rozsudek Okresního soudu v
Kladně ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 26 T 35/2020, a došlo rovněž k přehrání
odposlechů z této trestní věci, na něž odkazoval odvolací soud v napadeném
usnesení. Proto podle státního zástupce soudy mohly, a to nikoli překvapivě,
vycházet ze skutečností z těchto důkazů vyplývajících. Pokud by se i měla
posuzovat důvodnost předmětné námitky, státní zástupce po podrobném rozboru
judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva odmítl její opodstatněnost. Předně zde nešlo o žádný ze zákonem
předpokládaných případů vyloučení soudce, který již dříve rozhodoval v téže
věci obviněného. Podle státního zástupce neexistovaly ani žádné okolnosti,
které by zakládaly pochybnost o nestrannosti členů rozhodujícího senátu pro
poměr k věci nebo osobě obviněného. Členové senátu 11 To se nepochybně
subjektivně necítili být podjatými, jelikož o své případné podjatosti vůbec
rozhodnutí nevydávali. Pokud jde o objektivní stránku posouzení nestrannosti,
státní zástupce nesouhlasí s názorem, že by obavy z podjatosti mohly vyvstat z
toho, jak obviněný interpretuje obsah odůvodnění soudního rozhodnutí a jaký
poměr z celkového rozsahu podle svého úsudku přikládá jeho jednotlivým částem. Argumentaci obviněného akcentující skutečnost, že odvolací soud věnoval
polovinu odůvodnění napadeného usnesení posouzení jednání obviněného z
předchozí trestní věci, označil navíc státní zástupce za zavádějící. Odvolací
soud podle jeho názoru respektoval revizní princip v souvislosti s důkazním
podkladem, který byl v nezanedbatelné části společný pro obě řízení, zejména
pokud jde o výstupy z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a z tzv. prostorových odposlechů. Po stručné rekapitulaci souvisejících částí odůvodnění
napadeného usnesení státní zástupce konstatoval, že není žádný důvod vykládat
jako skutečnosti objektivně nasvědčující podjatosti členů senátu odvolacího
soudu, pokud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí učinili poznatky k procesní
použitelnosti vybraných důkazů či konstatovali skutková zjištění o motivaci
obviněného, jež z takových důkazů vyplynula. Stejně tak nemůže naznačovat
případnou podjatost, byly-li v rozhodnutí komentovány skutkové závěry z dříve
projednané trestní věci, pokud obě soudní rozhodnutí z původního řízení byla
provedena k důkazu.
Státní zástupce sice připustil částečné pochybení
odvolacího soudu, pokud v napadeném usnesení zmínil vyjádření obviněného ze dne
23. 3. 2017, jež v řízení nebylo provedeno jako důkaz. Jde však podle jeho
názoru toliko o procesní nedůslednost, která nemohla mít význam z hlediska
skutkového a právního posouzení věci, ani signalizovat podjatost členů senátu
11 To. Státní zástupce uzavřel, že z postupu odvolacího soudu, který se ve
vztahu k obviněnému dopustil pouze toho, že nevyhověl jeho odvolání, nelze
usuzovat na jakýkoli zpochybnitelný poměr k věci a bez dalšího ani vyvozovat
svévoli namířenou proti obviněnému.
13. Námitka obviněného směřující proti formulaci tzv. skutkové věty
rozsudku soudu prvního stupně a jejího rozsahu ve smyslu určitého
naddimenzování, přitom nijak nerozporující naplnění zákonných znaků trestného
činu, který byl v posuzovaném skutku shledán, se podle státního zástupce míjí s
uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní
zástupce zdůraznil, že ze skutkové věty odsuzujícího výroku zřetelně vyplývají
skutečnosti podstatné pro vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného
činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zákoníku. Související část skutkové věty, jejíž formulaci obviněný
rozporuje, vyjadřuje podle názoru státního zástupce skutečnosti důležité pro
posouzení subjektivní stránky trestného činu, jež mají v kontextu dalších
okolností ve výroku svoje místo. Nejde proto o případ závažné vady rozsudku ve
smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
14. Výhrady, které obviněný podřadil pod dovolací důvod ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje státní zástupce za běžnou polemiku se
způsobem hodnocení v dovolání selektivně vybraných důkazů ze strany soudů,
kterou se obviněný domáhá pouze prosazení své vlastní skutkové verze. Státní
zástupce se v tomto ohledu ztotožnil se závěry soudů, které jeho obhajobu
jednoznačně odmítly. Soudy přitom neměly žádné důvodné pochybnosti o průběhu
skutkového děje, proto nepřicházelo v úvahu ani použití zásady in dubio pro
reo. Státní zástupce následně odkázal na konkrétní pasáže rozhodnutí soudů obou
stupňů, z nichž podle jeho názoru vyplývají úvahy potvrzující správnost jejich
skutkových zjištění a zároveň vyvracející obhajobu a jednotlivá dílčí tvrzení
obviněného přednesená v jeho dovolání.
15. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce stručně konstatoval, že v posuzované
trestní věci by byla příhodná jeho druhá varianta, avšak vzhledem k
neopodstatněnosti dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř., které obviněný uplatnil fakticky ve vztahu k řízení před okresním soudem
(viz výše), nelze považovat za naplněný ani předmětný dovolací důvod.
16. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
18. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé
otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný
opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí.
Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen
ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom
vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, rozhodně nelze
akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné
podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené
dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda
jim lze přiznat opodstatnění.
19. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b),
g), h), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro
jejich naplnění.
20. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán
tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen
senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít přitom
o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl,
tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným
o předmětný dovolací důvod. Zákon tedy zároveň neumožňuje, aby dovolatel, který
věděl o podjatosti ve věci rozhodujícího soudce, namítal tuto skutečnost až v
dovolání.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace
obsahu podaného dovolání, obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v jeho
první alternativě. Tato varianta zahrnuje situace, ve kterých skutek, k němuž
soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování,
dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního
řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu
„extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně
opatřených a provedených důkazů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň
vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním,
která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto
podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových
zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění
znaků trestného činu určující nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, které bude publikováno pod č. 19/2023 Sb.
rozh. tr.).
22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde
tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na
něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto
důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto
dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem
hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací
provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V
rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu,
jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak
postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V
zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které
se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající
přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.
23. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v
situaci, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l). Obviněný blíže neuvedl, ve které z uvedených dvou
alternativ tento dovolací důvod uplatnil. Jak správně poznamenal státní
zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, vzhledem k tomu, že v
posuzované trestní věci Krajský soud v Praze na podkladě odvolání obviněného i
státního zástupce přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kladně po věcné
stránce, přichází v úvahu pouze druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, a
to s odkazem na obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), h) tr. ř., jež se obsahově vztahují již k řízení předcházejícímu rozhodnutí
Krajského soudu v Praze.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
obviněný prosazoval naplnění podmínek pro vyloučení členů senátu Krajského
soudu v Praze jako soudu odvolacího 11 To z důvodů uvedených v § 30 odst. 1
věta první tr. ř. Podle citovaného ustanovení platí, že z vykonávání úkonů
trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní
orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro
poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k
jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
25. Obviněný má za to, že v jeho trestní věci existuje důvod pro
vyloučení všech členů tohoto senátu spočívající v jejich poměru k posuzované
věci i k osobě obviněného. Tuto skutečnost obviněný dovodil z obsahu odůvodnění
napadeného usnesení, v němž byl podle jeho názoru věnován neúměrný prostor
hodnocení skutku, pro který byl stíhán (a již odsouzen) v jiné trestní věci, v
níž v rámci odvolacího řízení rozhodoval rovněž senát 11 To ve stejném složení
jako v nyní posuzované trestní věci. Nejvyšší soud neshledal tuto námitku
opodstatněnou, a to z níže uvedených důvodů. Formální podmínku pro úspěšné
uplatnění tohoto dovolacího důvodu, podle níž nelze tento důvod úspěšně v
dovolacím řízení namítat, pokud okolnost zakládající důvod vyloučení
konkrétního orgánu byla dovolateli známa již v původním řízení a nebyla jím
před rozhodnutím orgánu druhého stupně uplatněna, považuje Nejvyšší soud za
fakticky splněnou. Obviněný vědom si evidentně tohoto zákonného předpokladu v
dovolání argumentoval tím, že důvodem vyloučení je formulace určité části
odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu druhého
stupně. Nejvyšší soud tak nehodlá v tomto smyslu tvrzení obviněného
zpochybňovat.
26. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že účelem
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti
v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto zákon vylučuje z
vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož
lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně v tomto ustanovení
uvedených. Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z
vykonávání jednotlivých úkonů lze uplatňovat jen proti konkrétním osobám, které
se na jejich provádění skutečně podílejí. Vyloučení přitom nelze založit pouze
na pochybnostech o poměru příslušného orgánu k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž také na hmotněprávním rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedly. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí
vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním
přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována jakákoli
skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných
nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy,
pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není
schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád.
7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 372 a násl.). K vyloučení soudce z
projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že
vztah k dané věci nebo účastníkům (případně jejich zástupcům) dosahuje takové
povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti je důvodné
pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo též
obviněným odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS
722/05-2).
27. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k
výkladu této otázky vyplývá potřeba posuzování nestrannosti soudce ve dvou
krocích. První spočívá ve snaze zjistit či odhadnout osobní přesvědčení
dotyčného soudce v daném případě, druhý směřuje k ujištění, že osoba soudce
nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru.
Při posuzování existence oprávněného důvodu pro pochybnost o nestrannosti
soudce se zvažuje také stanovisko obviněného, nejde však o rozhodující
kritérium. Určujícím v tomto ohledu je, zda lze jeho případné obavy považovat
za objektivně odůvodněné. Odpověď na tuto otázku záleží vždy na konkrétních
okolnostech případu (srov. například rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci
Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01).
28. Při aplikaci výše nastíněných východisek na rozhodování senátu
Krajského soudu v Praze 11 To ve složení JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D., JUDr.
Renáta Humpová a Mgr. Daniela Dubná neshledal Nejvyšší soud z obsahu trestního
spisu žádné okolnosti, které by vyvolávaly jakékoli potenciální pochybnosti o
nestrannosti jmenovaných soudců, pokud jde o jejich případný neobjektivní
přístup ve vztahu k osobě obviněného či k vlastní posuzované trestní věci jako
takové. V první řadě lze souhlasit se státním zástupcem, že samotní členové
senátu 11 To včetně jeho předsedy se subjektivně zjevně necítili být podjatými,
jelikož o svém vyloučení nevydávali rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř.,
naopak o věci rozhodovali bez dalšího meritorně zamítnutím obou podaných
odvolání. Nepřiznali tedy důvodnost ani argumentaci státního zástupce, který
svůj řádný opravný prostředek uplatnil v neprospěch obviněného v rozsahu výroku
o trestu uloženého soudem prvního stupně. V tomto ohledu lze do jisté míry
zohlednit také předpoklad profesionality soudce, který si při provádění úkonů
trestního řízení zásadně nemůže vytvářet osobní vztah k věci či osobám, jichž
se takové úkony dotýkají (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2001, sp. zn. 4 Tz 270/2001).
29. Nejvyšší soud nepovažuje za objektivně odůvodněné ani obavy
přednesené obviněným v jeho dovolací argumentaci, na nichž založil svůj názor o
podjatosti jmenovaných členů senátu (včetně jeho předsedy) a které opřel o
obsah odůvodnění napadeného usnesení. Pro stručnost lze v této souvislosti
odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že
vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu rozhodování, z odůvodnění
rozhodnutí, s nimiž obviněný (dovolatel) není spokojen, případně z procesního
postupu soudů, a to dokonce ani v případě, pokud by takový postup vykazoval
určité nedostatky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9.
2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 818/2017, nebo
ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1367/2019). I v tomto směru je třeba
přisvědčit státnímu zástupci, který ve svém vyjádření poukázal na některá
zavádějící tvrzení obviněného. Z obsahu trestního spisu totiž skutečně vyplývá,
že z předchozí trestní věci obviněného vedené před Okresním soudem v Kladně pod
sp. zn. 26 T 35/2020 nebyly v hlavním líčení konaném v posuzované trestní věci
provedeny pouze ty listinné důkazy, které označil obviněný v dovolání, nýbrž
také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 26 T 35/2020
(viz protokol o hlavním líčení konaném dne 25. 11. 2021 na č. l. 4696 a násl.
tr. spisu) a zároveň byly přehrány i zvukové záznamy pořízené z odposlechů (viz
protokol o hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2022 na č. l. 4744 a násl. tr.
spisu, dne 28. 6. 2022 na č. l. 4747 a násl. tr. spisu a dne 23. 8. 2022 na č.
l. 4774 a násl. tr. spisu). Byly-li výše uvedené důkazní prostředky v nyní
probíhajícím trestním řízení provedeny, odvolacímu soudu nic nebránilo, aby ve
svém rozhodnutí zohlednil jejich relevanci a vyvodil z nich příslušné závěry.
Nutno proto odmítnout námitku obviněného, že odvolací soud činil skutkové
závěry k osobě a k jednání obviněného bez náležité opory v provedeném
dokazování.
30. Nejvyšší soud nepovažuje za nijak extenzivní ani rozsah, který
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval skutečnostem vyplývajícím
ze zmiňované jiné trestní věci obviněného, a to tím spíše za situace, v níž se
odvolací soud jinak ztotožnil se zcela vyčerpávajícími závěry soudu prvního
stupně (k tomu srov. též body 32. a násl. níže) učiněnými ve vztahu ke
skutkovým zjištěním v aktuálně projednávané věci, včetně rozsahu a výsledku
provedeného dokazování a hodnotících úvah, na které odvolací soud v
podrobnostech odkázal (viz bod 5. napadeného usnesení). Pokud jde o zjištění
relevantní primárně pro trestní věc vedenou před Okresním soudem v Kladně pod
sp. zn. 26 T 35/2020, odvolací soud poukázal především na podstatné okolnosti,
z nichž bylo možné dovodit motivaci obviněného pro prodej kameniva obchodní
společnosti Energie za výrazně nižší než obvyklou cenu, jíž bylo její
zvýhodnění v navazujícím zadávacím řízení, neboť vzhledem k nižší nákupní ceně
vstupních nákladů na nezbytný materiál byla jmenovaná obchodní společnost
schopna nabídnout Lesní správě Lány oproti jiným účastníkům nižší celkovou cenu
soutěžené zakázky, a být tak v budoucím zadávacím řízení úspěšná. Jde tedy o
skutečnosti s nyní projednávanou trestní věcí nepochybně související, neboť
napomohly osvětlit důvod jednání obviněného, a nepřímo tak podpořit verzi
obžaloby o spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Odvolací soud navíc v bodě 8. napadeného usnesení ve vztahu k obsahu informací
vyplývajících z odposlechů výslovně konstatoval, že jejich výstupy byly použity
toliko okrajově, a to v zásadě k potvrzení závěrů, které ale již zřetelně
vyplynuly z důkazů jiných, jež byly opatřeny a provedeny v aktuálně rozhodované
trestní věci. Úvahy, které odvolací soud učinil v návaznosti na předmětná
skutková zjištění, jsou přitom podle Nejvyššího soudu zcela logické a
nenaznačují jakýkoli nestandardní přístup rozhodujícího senátu ve vztahu k
osobě obviněného či k posuzované věci jako takové. Nutno naopak zdůraznit, že
šlo o skutečnosti zřejmé z pravomocně skončeného trestního řízení ve věci
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 35/2020, s nimiž by se při
pozdějším rozhodování mohl seznámit jakýkoli jiný soudce nebo člen senátu bez
ohledu na to, zda se osobně podílel na rozhodování v předchozí trestní věci
obviněného či nikoli. Naprosto běžně jsou v trestním řízení prováděny důkazy
související s trestní minulostí osoby obviněného, není výjimečné, že příslušný
samosoudce či senát využije v rámci dokazování také obsah pravomocného
rozhodnutí vydaného v jiné trestní věci téhož obviněného, nemusí se omezit jen
na informace vyplývající z opisu rejstříku trestů. Navíc, jak již bylo shora
konstatováno, obě trestní věci, pro které byl obviněný postaven před soud,
spolu skutkově souvisely. Týkaly se výkonu jeho pracovní činnosti v rámci
příspěvkové organizace Kanceláře prezidenta republiky, a to Lesní správy Lány,
v době provádění stavebních prací na příslušném pozemku spravovaném touto
příspěvkovou organizací.
Odvolací soud proto vcelku pochopitelně šířeji
poukazoval na jednání obviněného, který zastával pozici statutárního orgánu a v
podstatě organizoval všechny zásadní kroky, k nimž v průběhu realizace tohoto
projektu došlo. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
obviněným vytýkaný postup odvolacího soudu nepodporuje existenci objektivních
důvodů vyvolávajících pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu 11 To
Krajského soudu v Praze ani dalších dvou členů tohoto senátu v projednávané
trestní věci obviněného.
31. Přestože obviněný v rámci námitek, které podřadil pod dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázal na zjevný rozpor mezi
provedenými důkazy a soudy učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, z obsahu
jeho konkrétních výhrad existence rozporu takové povahy nevyplývá. Těžiště jeho
dovolací argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybnění hodnocení provedených
důkazů, u nichž také obviněný poukazuje na domnělé dílčí nesrovnalosti, které
podle Nejvyššího soudu nedosahují intenzity zjevného rozporu v rozhodných
skutečnostech, jež jsou určující pro naplnění posuzovaného skutku
kvalifikovaného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Obviněný se tak ve skutečnosti domáhá toliko prosazení jím podávané verze
skutkového děje a vlastních představ o jeho výsledku, který by vyústil ve
zproštění obžaloby. Námitky tohoto typu nicméně neodpovídají žádnému ze
zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch
skutkových zjištění soudů, která je vedla k odlišnému závěru od názoru
prosazovaného obviněným, tedy k vyslovení jeho viny a k odsouzení. Nejvyšší
soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je
určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a
nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů
prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení ani úkolem Nejvyššího
soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval, či se dokonce
přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení
požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní
deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky
přijatelně vysvětlily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp.
zn. 7 Tdo 1368/2021).
32. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu může na
podkladě obsahu trestního spisu konstatovat, že soudy obou stupňů po dostatečně
podrobně provedeném dokazování a vyhodnocení jeho výsledku dospěly k závěru, že
obviněný uzavřel dne 14. 10. 2015 za Lesní správu Lány s obchodní společností
Energie dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo ze dne 25. 8. 2015, na základě kterého
se jmenovaná společnost zavázala provést mimo jiné drcení stavebního odpadu a
kamene s dopravou do 100 m a naložením v množství 41 360 tun, za což se Lesní
správa Lány zavázala uhradit částku ve výši 2 915 880 Kč. Téhož dne, tj. 14.
10. 2015 uzavřel obviněný za Lesní správu Lány jako prodávající s obchodní
společností Energie jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl odkup
předrceného kameniva vzniklého z rozšíření obslužné komunikace za kupní cenu
100 Kč/m3 bez DPH, neboli 50 Kč za tunu, jak tento přepočet vyplývá z faktur
vystavených Lesní správou Lány, což soud prvního stupně vysvětlil v bodě 19.
svého rozsudku (srov. též č. l. 3725 a 3726 tr. spisu). Obviněný tak učinil
navzdory tomu, že před podpisem smlouvy měl k dispozici odborné posouzení, jež
stanovilo průměrnou cenu kameniva bez odečtení nákladů na nakládání, podrcení,
převoz kameniva a nakládání suti a vybouraných hmot na 147,50 Kč za tunu. Z
fakturace Lesní správy Lány obchodní společnosti Energie vyplývá, že na základě
sporné kupní smlouvy bylo prodáno celkem 18 000 tun kameniva za jednotkovou
cenu 50 Kč za tunu, jelikož fakturovaná částka vycházela z toho, že od ceny
kameniva byly odečteny náklady na manipulaci, předrcení a expedici kameniva a
nakládání suti a vybouraných hmot. Obviněný takto jednal, přestože si byl
vědom, že totožné náklady se již zavázal za Lesní správu Lány uhradit obchodní
společnosti Energie na základě výše uvedeného dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo,
které byly následně skutečně uhrazeny, v důsledku čehož tyto náklady zaplatil
jmenované společnosti fakticky dvakrát. Soudy totiž vyšly ze zjištění, že
prodané kamenivo o hmotnosti 18 000 tun bylo výsledkem činnosti, kterou
obchodní společnost Energie, resp. její subdodavatelská obchodní společnost
Berdych, prováděla pro Lesní správu Lány na základě dodatku č. 1 ke smlouvě o
dílo. To znamená, že předmětné kamenivo nebylo vyprodukováno nad rámec
původního smluvního vztahu, nýbrž bylo zahrnuto ve výše zmíněném kamenivu v
množství 41 360 tun, které se Energie zavázala předrtit na základě dodatku č. 1
ke smlouvě o dílo.
33. Je tudíž zřejmé, že obviněný ve své dovolací argumentaci, která se
navíc v zásadě shoduje s obsahem jeho řádného opravného prostředku, vychází z
jiných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy na základě výsledku
provedeného dokazování. Svou skutkovou verzi obviněný založil na tvrzení, že
obchodní společnost Energie se na základě dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo
zavázala k nadrcení 41 360 tun hrubého, tj. nikoli podrceného kameniva. Tuto
okolnost dává do souvislosti se smlouvou uzavřenou mezi obchodní společností
Energie a jejím subdodavatelem – obchodní společností Berdych na výrobu a
dodání 41 360 tun podrceného, tj. nikoli hrubého, kameniva. Z toho obviněný
dovozuje, že obchodní společnost Berdych se zavázala ke zpracování významně
většího množství kameniva než Energie vůči Lesní správě Lány. Prodané kamenivo
o hmotnosti 18 000 tun proto podle názoru obviněného nemohlo být součástí 41
360 tun hrubého kameniva, jehož nadrcení bylo předmětem dodatku č. 1 ke smlouvě
o dílo. Soudy obou stupňů nicméně tuto skutkovou verzi jednoznačně a na základě
přesvědčivých a logických argumentů odmítly. V této souvislosti lze poukázat
zejména na bod 50. rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud mimo jiné
zdůraznil, že celkový objem provedených prací spočívajících ve třídění a drcení
kamene byl prokazatelně doložen zjišťovacími protokoly a vystavenými fakturami
dodavatelů. Ze soupisu prací a dodávek vyplynulo, že položky vyúčtované
společností Berdych se shodují s položkami fakturovanými společností Energie.
Soud prvního stupně správně vyzdvihl také skutečnost, že veškeré odhady a
nastavené smluvní vztahy týkající se rozšíření obslužné komunikace se vázaly
právě na stejné množství 41 360 tun kamene. V dalších podrobnostech, v jejichž
rámci soud prvního stupně zcela přiléhavě hodnotil obsah provedených listinných
důkazů v souvislosti s výpověďmi jednotlivých svědků a informacemi, které
vyplývaly z odposlechů, odkazuje Nejvyšší soud na výše již zmíněný bod 50.
rozsudku soudu prvního stupně.
34. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud doplnit, že provázanost
smluvních vztahů mezi Lesní správou Lány a společností Energie na jedné straně
a společnostmi Energie a Berdych na straně druhé, dokládající, že v obou
případech bylo předmětem činnosti stejné množství 41 360 tun předrceného, tj.
nikoli hrubého, kamene, nepřímo potvrzuje také samotný obsah subdodavatelské
smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi společnostmi Energie a Berdych dne
23. 11. 2015. Tato smlouva odkazuje na název stavby, která byla předmětem
původní smlouvy o dílo, k níž následně Lesní správa Lány a Energie uzavřely
dodatek č. 1, tedy „Lánská obora – zabezpečení svahových deformací v údolí
vodní nádrže Klíčava v rozsahu havarijních úseků včetně opětovného zalesnění“.
V čl. 2 odst. 2 pak smlouva obsahuje referenci na původní projektovou
dokumentaci, jež byla jedním z podkladů a nedílnou součástí smlouvy o dílo (viz
listiny na č. l. 739 a násl., resp. 4280 a násl. tr. spisu). Podle Nejvyššího
soudu bylo v trestním řízení nade vši rozumnou pochybnost prokázáno, že
obchodní společnost Berdych se jakožto subdodavatel obchodní společnosti
Energie zavázala k nadrcení stejného množství kamene jako obchodní společnost
Energie v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, tj. v obou případech šlo o 41 360 tun
již nadrceného, nikoli hrubého, kamene. Obrana obviněného, že předmětem dodatku
č. 1 bylo nadrcení 41 360 tun hrubého kamene nemá oporu v provedeném dokazování
a ostatně je i v rozporu s jiným tvrzením obviněného v tom smyslu, že k
prokazatelnému zjištění objemu či váhy kamene dochází až na výstupu z drtičky,
nikoli dříve. Dodání 41 360 tun hrubého kameniva by tak bylo v intencích
obhajoby samotného obviněného fakticky neměřitelné.
35. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že obviněný v dovolání
pokračuje ve způsobu vedené obhajoby v posuzované trestní věci, v podstatě
opakovaně se snaží vytrhávat jednotlivosti z obsahu provedených důkazů a
poukazovat na zdánlivé zaměňování veličin tonáže a objemu či hrubého a čistého
kameniva apod. ze strany soudů prvního a druhého stupně. Nicméně je to naopak
sám obviněný, kdo záměrně pomíjí celkový kontext věci a celou svoji navazující
argumentaci staví na účelovém zdůrazňování úbytku původně vytěženého materiálu,
která však vychází z nesprávné, v trestním řízení neprokázané premisy, že
předmětem dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo bylo nadrcení 41 360 tun hrubého
kamene. Vzhledem k tomu, že soudy prvního a druhého stupně učinily opačné
zjištění podpořené výsledkem dokazování, tj. že šlo o kamenivo podrcené,
postrádá tato argumentace obviněného jakoukoli relevanci.
36. Obdobně se lze vyjádřit také k dílčí výhradě obviněného, podle níž
Lesní správa Lány nehradila žádné faktury přímo subdodavatelům obchodní
společnosti Energie. Související závěr odvolacího soudu o tom, že náklady
spojené s drcením hradila Lesní správa Lány, nikoli Energie, byl totiž zjevně
vysloven v tom smyslu, že Lesní správa Lány byla konečným plátcem těchto
nákladů bez ohledu na to, že platby probíhaly napřímo pouze ve vztazích mezi
Lesní správou Lány a společností Energie a mezi touto obchodní společností a
jejími subdodavateli.
37. Pokud jde o námitku týkající se neprokázané výše škody z důvodu, že
v době fakturace prodeje 18 000 tun kameniva bylo podle soupisu provedených
prací vyrobeno pouze 9 769 tun kameniva, Nejvyšší soud pouze ve stručnosti
dodává, že obviněný opětovně záměrně pomíjí širší kontext ve věci provedených
důkazů. Nejvyšší soud poukazuje v této souvislosti na výstup z odposlechu, z
něhož vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo po zástupci obchodní společnosti
Energie L. T. požadoval, aby vyfakturování kameniva v celém rozsahu proběhlo v
roce 2015, přičemž L. T. slíbil, že polovinu sumy z celkového množství nechá
zaplatit v listopadu a druhou polovinu v prosinci (srov. bod 29. rozsudku soudu
prvního stupně).
38. Nejvyšší soud uzavírá, že okresní soud pečlivě a srozumitelně
vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, respektoval konkrétní
obsah důkazních prostředků bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by
podpořily některou ze stran trestního procesu a neopomněl přitom reagovat ani
na obhajobu obviněného, kterou přesvědčivě vyvrátil, jak vyplývá především z
bodu 50. jeho rozsudku. Pokud se za dané procesní situace odvolací soud
ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jak
konstatoval v bodě 5. napadeného usnesení, podle Nejvyššího soudu mu rovněž
nelze ničeho vytýkat. Vzhledem k tomu, že v trestním řízení nevyvstaly žádné
důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, lze souhlasit s názorem státního
zástupce, že použití zásady in dubio pro reo nepřicházelo v posuzovaném případě
v úvahu.
39. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí také námitka, kterou
obviněný podřadil pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému lze
do jisté míry přisvědčit v tom, že skutkovou větu odsuzujícího výroku bylo
možno v posuzované trestní věci formulovat přehledněji a vypustit z ní některé
okolnosti, které nemají přímou vazbu na vymezení zákonných znaků žalovaného
přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2
písm. b) tr. zákoníku. Tato skutečnost však v žádném případě nepředstavuje vadu
hmotněprávního posouzení skutku, pokud skutková věta jinak všechny zákonné
znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu zcela nepochybně obsahuje, což
ostatně ani obviněný nezpochybnil. Nejvyšší soud proto pouze poznamenává, že
odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky vyplývající z
§ 120 odst. 3 tr. ř., podle něhož platí, že výrok musí přesně označovat trestný
čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením
příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo
přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu. Všechny výše uvedené náležitosti výrok rozsudku soudu prvního
stupně obsahuje, nejde zde proto o situaci, v níž by byl tento rozsudek zatížen
závažnou vadou, pro kterou by nemohl obstát a jež by mohla být důvodem pro jeho
zrušení.
IV. Závěrečné shrnutí
40. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě
trestního spisu odmítl dovolání obviněného Ing. Miloše Baláka jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle § 265i odst.
3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu
předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
41. K žádosti obviněného o odložení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud
podotýká, že jde toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (srov. § 265h odst. 3 tr.
ř.). Nejvyšší soud nicméně s ohledem na posouzení podaného dovolání a způsob
rozhodnutí o něm neshledal důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Za
této situace nebylo třeba o podnětu obviněného rozhodovat samostatným
negativním výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu