5 Tdo 77/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o
dovolání, které podal obviněný Ing. M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp.
zn. 53 T 3/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 8. 2007, sp.
zn. 53 T 3/2002, jednak podle § 37a tr. zák. zrušil celý výrok o trestu a
částečně i výrok o vině, a to pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. pod body VI. 1) a 4) vyslovený rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 53 T 3/2002 ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To
62/2006, a nově uznal obviněného Ing. M. L. vinným pokračujícím trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., [bod I. 1), 2), 4) výroku o vině],
pokusem pokračujícího trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250
odst. 1, 4 tr. zák. [bod I. 3) výroku o vině], dvěma trestnými činy zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. (bod II., IV. výroku o
vině), trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (bod
III. výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost krajský soud odsoudil
obviněného podle § 250 odst. 4 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák.
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon ho
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vedle trestu odnětí svobody obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst.
1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí
statutárních orgánů obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí
v těchto organizacích, spojených s hmotnou odpovědností na dobu sedmi roků.
Současně krajský soud obviněného Ing. M. L. podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprostil obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala dílčí skutek
pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a pokus
trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2.
2008, sp. zn. 6 To 96/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného Ing. M. L.
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil ve výroku o vině dvěma trestnými činy zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. (body II., IV. výroku o vině rozsudku
krajského soudu) a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací
soud nově uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné
činy, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 53 T 3/2002, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006,
obviněnému podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst.
2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož
výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Zároveň vrchní soud obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního
orgánu obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto
organizacích spojených s hmotnou odpovědností na dobu sedmi roků. Současně bylo
podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby pro
skutek, jímž se měl dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007,
jehož neúplný výrok o trestu tento soud doplnil rozsudkem stejné spisové značky
ze dne 8. 1. 2009, napadl obviněný Ing. M. L. dovoláním podaným prostřednictvím
obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
S ohledem na doplňující rozsudek odvolacího soudu byl dovolatel Nejvyšším
soudem vyzván k vyjádření, zda hodlá ve věci jakýmkoli způsobem reagovat na
doplnění chybějící části původního výroku rozsudku odvolacího soudu. Obviněný
Ing. M. L. prostřednictvím svého obhájce sdělil, že poslední rozhodnutí
odvolacího soudu se nijak nedotklo té části původního rozsudku, proti níž
směřoval své dovolání ze dne 7. 4. 2008. S ohledem na obsah svých uplatněných
námitek však upravil původní návrh tak, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného
rozsudku v části výroku o trestu sám rozhodl tak, že obviněnému uloží trest
odnětí svobody v trvání tří let a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do
věznice s ostrahou.
Dovoláním ze dne 7. 4. 2008 obviněný napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, v rozsahu výroku o trestu.
Pochybení soudu druhého stupně spatřoval obviněný v nedostatečném promítnutí
délky trestního řízení do uloženého trestu. Uvedl, že trestní stíhání bylo
zahájeno v květnu 1999, v témže měsíci (25. 5. 1999) byl vzat do vazby, jež
trvala do 14. 9 2000. Již v průběhu přípravného řízení docházelo k velkým
časovým prodlevám mezi jednotlivými úkony, seznámen s trestním spisem byl v
září roku 2001, obžaloba byla však podána až v únoru následujícího roku. První
hlavní líčení se pak uskutečnilo v listopadu 2002 a první odsuzující rozsudek
byl vyhlášen až po čtyřech letech, přičemž trestné činnosti se měl dopustit v
letech 1994 až 1996. Vyslovil přesvědčení o vzniku neodůvodněných průtahů v
trestním řízení, a to včetně řízení před soudy prvního a druhého stupně.
Dovolatel se domníval, že byla překročena přiměřená doba trestního stíhání, jež
podle názoru Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „Soud“)
nesmí bez ohledu na okolnosti případu překročit hranici šesti roků. Protože
jeho věc byla projednána po téměř devíti letech, došlo podle něj k porušení
článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), jež garantuje účastníkům soudního
řízení právo na spravedlivý soudní proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě.
Obviněný upozornil dále na skutečnost, že průtahy, které v trestním řízení
nastaly, nezavinil. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 67, svazek 36, kde je vysloven požadavek na to, aby soudy zkoumaly, zda
zásah do osobní svobody je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním
či nikoli. Na podporu svých tvrzení citoval také usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz
316/2001, ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007, či usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 445/98, a 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS
7/2003. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Učinil ještě alternativní návrh, aby dovolací soud sám mu uložil
trest odnětí svobody, a to ve výměře v rozmezí tří až čtyř roků (následně
upravil na tři roky) a pro výkon trestu odnětí svobody ho zařadil do věznice s
ostrahou. Závěrem dovolacímu soudu obviněný Ing. M. L. navrhl rozhodnout podle
§ 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce
JUDr. R. H. činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označil délku
trestního řízení za nepřiměřenou a připustil, že v posuzované trestní věci
došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Podrobně se vyjádřil k otázce
kompenzace porušení práva obviněného na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a
uzavřel, že taková okolnost rozhodně nezakládá důvod pro změnu ve výroku o vině
ani pro zastavení trestního stíhání. Naopak za přípustné formy kompenzace
nepřiměřené délky trestního řízení považoval alternativy v rámci rozhodování o
trestněprávních následcích trestní odpovědnosti (např. uložení mírnějšího
trestu co do druhu či výměry, uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí
trestní sazby, upuštění od potrestání apod.). Na způsobu, jakým se soud druhého
stupně vypořádal s průtahy ve věci obviněného Ing. M. L., neshledal státní
zástupce žádnou vadu. Trest uložený odvolacím soudem označil za mírný a
přiměřený. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v
prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí
jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění
soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
Dovolacímu důvodu tedy odpovídají jen právní námitky proti kvalifikaci
skutkového stavu zjištěného soudy, tedy že skutek měl být posouzen podle jiného
ustanovení trestního zákona (jiný trestný čin), event. je možné namítat, že
skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být v dovolání namítány vady
nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při
ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu
a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák. a
§ 37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Tento dovolací důvod se však nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za
trestný čin, jímž byl odvolatel uznán vinným, např. nepřiměřená přísnost
trestu. Důvod dovolání, které směřuje proti výroku o trestu, je výslovně
upraven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle zákonné úpravy tak
lze z tohoto důvodu dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení
soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo
při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3.
2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, ze dne 4. 1.
2006, 7 Tdo 4/2006). Ani jedna alternativa však neposkytuje možnost dovolávat
se porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu (popř.
i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody), tedy ani kdyby
obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyly
by jeho námitky relevantní, protože obviněný si stěžoval na nepřiměřenost
trestu, který mu však byl uložen v rámci zákonné trestní sazby a jde o
přípustný druh trestu za daný trestný čin.
Nejvyšší soud s ohledem na specifičnost případu, považuje za nutné připomenout,
že trest, uložený napadeným rozhodnutí, odvolacího soudu, je trestem souhrnným.
První odsuzující rozsudek v této věci, který se tak stal časovým mezníkem pro
sbíhající se trestnou činnost obviněného, byl vyhlášen 13. února 2006. Přestože
poté byl tento rozsudek částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006, a proti obviněnému tak pokračovalo
soudní řízení, byl za trestnou činnost, ohledně níž zůstal rozsudek soudu
prvního stupně nezměněn, obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi
roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů
obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto
organizacích spojených s hmotnou odpovědností, a to na dobu sedmi let. K
pravomocnému uložení trestu v předmětné trestní věci tak došlo před skončením
sedmého roku od zahájení trestního stíhání. Dovoláním napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci byl obviněnému za sbíhající se trestné činy uložen
souhrnný trest odnětí svobody v délce osmi roků, přičemž mu byl rovněž uložen
trest zákazu činnosti, a to ve stejném rozsahu i délce jako výše citovaným
předcházejícím rozsudkem odvolacího soudu vyhlášeným v prosinci roku 2006.
Při porovnání obou výroků o trestech, které byly obviněnému uloženy v rámci
tohoto trestního řízení je evidentní, že souhrnný trest, proti jehož
nepřiměřené přísnosti dovolatel brojil svým dovoláním, byl ukládán v naprosto
stejné výměře trestu odnětí svobody i trestu zákazu činnosti (ten má rovněž
totožný rozsah) jako původní úhrnný trest ukládaný v prosinci 2006. Podle
ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. věta třetí nesmí být souhrnný trest mírnější
než trest uložený rozsudkem dřívějším. Pokud má soud v úmyslu uložit obviněnému
stejný druh trestu ve stejné výměře, musí postupovat podle ustanovení § 37 tr.
zák. a upustit od uložení souhrnného trestu. To se však v posuzovaném případě
nestalo a Vrchní soud v Olomouci pochybil, pokud napadeným rozsudkem vyslovil
uložení souhrnného trestu obviněnému, který byl zcela stejného druhu i výměry
jako trest předcházející (úhrnný). Dosavadní výklad požadavku vyjádřeného ve
větě třetí ustanovení § 35 odst. 2 (souhrnný trest musí být přísnější než
předcházející trest) vychází z toho, že i v případě použití ustanovení o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 40 tr. zák., lze výměru
souhrnného trestu odnětí svobody snížit pod dolní hranici zákonné trestní
sazby, ovšem za podmínky, že i po takovém snížení bude souhrnný trest ve svém
celku přísnější než trest předcházející. Z uvedeného vyplývá, že v posuzované
trestní věci nebylo ani možné obviněnému uložit mírnější trest s ohledem druh a
výměru prvního ve věci ukládaného trestu (ten není předmětem přezkumu
dovolacího soudu), jak se dovolatel domáhal. Je možné pouze konstatovat, že
Vrchní soud v Olomouci nedodržel zákonné pravidlo upravené v ustanovení § 35
odst. 2 věta třetí tr. zák., neboť správně měl u obviněného upustit od uložení
souhrnného trestu podle § 37 tr. zák. Zjištěná vada však neměla žádné negativní
důsledky pro obviněného s ohledem na to, že doplňujícím rozsudkem Vrchní soud
zrušil předcházející trest.
Nad rámec uvedeného lze ke konkrétním námitkám obviněného dodat, že Vrchní soud
v Olomouci se poměrně důkladně zabýval otázkou průtahů v trestním řízení
(srovnej str. 47 – 50 rozsudku odvolacího soudu). Soudu prvního stupně vytkl,
že zjištěnou nepřiměnou délku řízení potvrdil, aniž by se však jeho
konstatování promítlo do výroku o vině či trestu obviněného Ing. M. L. Vrchní
soud napravil tento nedostatek. Na základě objektivních zjištění shrnul, že
dovolatel se na průtazích nijak nepodílel, přičemž současně zdůraznil obsáhlost
a složitost předmětu trestního řízení, které negativně ovlivnily jeho celkovou
délku. S tímto se naprosto ztotožnil také Nejvyšší soud, který jen doplňuje, že
o obsáhlosti věci svědčí už to, že samotný trestní spis čítá přes deset tisíc
stran, obviněný byl stíhán pro více skutků, a složitost celé věci se odrazila i
v samotném odhalení a především objasňování trestné činnosti, k němuž bylo
zapotřební opatřit účetní dokumenty obchodních společností a tyto následně
odborně vyhodnotit. Pochopitelně proto zjišťování skutkového stavu vyžadovalo
mnohem více času než u běžných kriminálních činů. Lze tak souhlasit s tou částí
napadeného rozsudku, v níž uvedené okolnosti vrchní soud hodnotil tak, že měly
vliv na prodloužení trestního řízení. Současně však odvolací soud připustil, a
Nejvyšší soud se s ním ztotožnil, že svém souhrnu (včetně stadií řízení před
obecnými soudy) délka řízení nepochybně překročila přiměřenou dobu, právo
obviněného na spravedlivý proces bylo porušeno a je spíše otázkou, jaké
intenzity toto porušení dosahovalo.
Pokud obviněný argumentoval ve svém dovolání judikaturou Soudu, ten zásadně
posuzuje přiměřenost délky řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu,
jimiž jsou zejména složitost případu, chování stěžovatele a postup státních
orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek
Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987;
Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti
Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti
Slovensku, 2002). Soud v rámci své rozhodovací praxe definitivně a jednoznačně
nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou
lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž
by stíhal porušení tohoto práva, prostředky určené k nápravě porušení práv
stanovených Úmluvou jsou předpokládány v čl. 13 Úmluvy. Podmínkou je, aby
prostředek nápravy zvolený soudem smluvního státu byl účinný nejméně stejně
jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu - tedy konstatování porušení práva a
přiznání spravedlivého zadostiučinění. Nutno dodat, že smluvní státy mají
určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy
požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03). Takovým prostředkem může být i
zmírnění trestu uloženého obviněnému, jako tomu bylo v projednávané věci, kde
odvolací soud snížil výměru ukládaného trestu odnětí svobody z devíti na osm
let.
Judikatura Soudu je aplikována i Ústavním soudem, který zastává názor, že
samotné průtahy v řízení nejsou důvodem pro vydání zrušujícího nálezu Ústavním
soudem. Pokud však je námitka porušení práva na spravedlivý proces, jehož
nedílnou součástí je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, důvodná, má za
následek kasaci napadených rozhodnutí jen za předpokladu, že průtahy v řízení
ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci
hmotných ústavních práv (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 628/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. III.
ÚS 355/97).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,
(publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36. Vydání 1.
Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), jímž argumentoval dovolatel, tento soud
vyjádřil požadavek na potřebu promítnout délku trestního řízení do posuzování
proporcionality mezi společenskou nebezpečností jednání obviněného a výší
uloženého trestu. Jak je patrno z napadeného rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci, jmenovaný soud si byl plně vědom „testu proporcionality“ vyloženého v
citovaném nálezu a dotčeným požadavkem Ústavního soudu (na promítnutí délky
trestního řízení do posuzování proporcionality mezi společenskou nebezpečností
jednání obviněného a výší uloženého trestu) se řídil. Odvolací soud náležitě
vysvětlil, v čem byla spatřována vysoká společenská nebezpečnost jednání
obviněného (viz str. 49 rozsudku soudu druhého stupně), skutečnosti
odůvodňující nezbytnost individuální i generální prevence a další okolnosti
případu, jež ho vedly k uložení trestu sice mírnějšího právě s ohledem na
deklarovanou nepřiměřenou délku řízení, avšak sníženého o „pouhý“ jeden rok. K
tomu třeba uvést, že se jednalo o trest ve spodní polovině trestní sazby,
kterou zákon stanoví za danou trestnou činnost (v rozmezí od pěti do dvanácti
let). Navíc, jak již bylo konstatováno, obviněnému byl uložen trest odnětí
svobody v nejnižší možné výměře při respektování ustanovení § 35 odst. 2 tr.
zák.
K úvahám soudu druhého stupně, proti nimž se obviněný ohrazoval s odkazy na
rozhodovací praxi Ústavního soudu, nutno poznamenat, že napadený výrok o trestu
není v rozporu ani s dalšími usneseními Ústavního soudu, a to ze dne 12. 5.
1999, sp. zn. II. ÚS 445/98, a ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/2003. Prvně
citované rozhodnutí jednak bylo učiněno ve věci týkající se obchodně právní
problematiky a dále i zde Ústavní soud akcentoval potřebu vzít v úvahu při
zkoumání přiměřenosti lhůty na vydání rozhodnutí okolnosti jako chování
stěžovatele, složitost sporu apod. V druhém z uvedených rozhodnutí pak Ústavní
soud zejména upozornil na subsidiaritu ústavní stížnosti (srovnej také
ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů) a uvedl, že „pokračující průtahy v řízení jsou porušením
práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod“, přičemž uložil Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4,
aby nepokračovalo v průtazích v řízení vedeném v trestní věci stěžovatele.
Jednalo se tudíž o skupinu případů, kdy se stěžovatel domáhal ochrany ústavně
garantovaných práv v řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti nebylo
ukončeno, a v nichž Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci
pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele, event. přikázal,
aby v konkrétní věci jednal nebo obnovil stav před porušením (dále např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 313/97, IV. ÚS 466/97 a II. ÚS 225/01). O takový případ se však v
dané trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České
republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý
proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům
organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly
respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy
došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4.
2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných
neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v
poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III.
ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost
dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody
i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zák. č.
82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti
ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v
citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným
právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že
bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost
požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6
Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní
soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08.
Nejvyšší soud má tedy za to, že soud druhého stupně se s nutností reflektovat
porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného článkem 6 odst. 1
Úmluvy vypořádal náležitým způsobem a jeho postup byl zcela v souladu s
konstantní judikaturou Soudu i Ústavního soudu. Dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací námitky nespadaly pod
deklarovaný důvod dovolání. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová