5 Tdo 798/2025-1025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný Vratislav Čekan, trvale bytem Písnické zahrady 429/23, Praha 4, přechodně bytem OREA Hotel Pyramida, Bělohorská 24, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 7 To 114/2025, jenž rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 90/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Vratislava Čekana odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 39 T 90/2024, byl obviněný Vratislav Čekan uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoníku“). Za tento trestný čin a též za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 2 T 114/2023, mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 2 T 114/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo uhradit poškozeným uvedeným v rozsudku způsobenou škodu, podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost N. D., s. r. o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně zjednodušeně uvedeno celkem 19 podrobně popsanými dílčími útoky v období od 30. 12. 2019 do 4. 2. 2022, jimiž celkem sedmi poškozeným vylákáním peněz a dalšího plnění (v podobě stravy a pití) způsobil celkovou škodu ve výši 5 835 659,10 Kč. Obviněný s legendou vlastního úspěšného obchodního působení nabízel poškozeným vysokou míru zhodnocení s krátkodobým návratem (v řádu dnů až týdnů) jemu poskytnutých finančních prostředků na dokončení rozpracovaných obchodů (zejména s ropnými produkty a zlatem), které měly být podle jeho ujišťování jistě obratem uzavřeny. Takto vylákával během více než 1 roku vedle občerstvení v restauraci především finanční prostředky, které poškození zasílali na dva bankovní účty jím ovládané obchodní společnosti Galindera, a. s., IČ: 07469276 (dále jen „Galindera“), s očekáváním odměny za poskytnutá plnění. Obviněný tak činil, ačkoliv věděl, že nedodá sjednané služby, nebude moci zaplatit poskytnuté občerstvení a nebude moci ani zhodnotit, popřípadě alespoň vrátit, poskytnuté finanční prostředky ve slíbených termínech, protože neměl zajištěné očekávané příjmy a ani jiný zdroj příjmů, tvrzené obchody nebyly ani rozjednané, případně s ohledem na fázi jednání a konkrétní okolnosti bylo jejich uzavření krajně nejisté, ač klienty utvrzoval o opaku. Obchodní společnost Galindera ani fakticky neprováděla obchodní činnost. Současně bylo proti němu od roku 2015 vedeno postupně celkem 6 exekucí, přičemž existenci těchto exekucí poškozeným zamlčel. Poškozené přesto za účelem vzbuzení dojmu brzkého dodání sjednaných služeb, zaplacení občerstvení a vrácení poskytnutých finančních prostředků utvrzoval sliby, popřípadě zasíláním různých dokumentů a fotografií finanční hotovosti.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 7 To 114/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Vratislav Čekan prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel po rekapitulaci dosavadního trestního řízení zpochybnil závěry odvolacího soudu, že byla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Namítl, že se nespoléhal na nejisté budoucí události, v minulosti byl úspěšným podnikatelem, s obdobným typem obchodů měl zkušenosti a v jejich úspěch věřil. Mohl tedy jednat nejvýše z nedbalosti. Existenci nepřímého úmyslu odsouzeného vylučovala mimo jiné jeho aktivita při obchodu s iráckými dináry v boxech ve Švýcarsku. Obviněný se až při převzetí a otevření boxů dozvěděl, že byl sám podveden, když se v boxu finanční prostředky nenacházely.
6. Dále se obviněný vyjádřil k vyjednávání za obchodní společnost Newtech Industrial Group Pty Ltd. Obchod sice nebyl realizován a nárok na provizi mu nevznikl, mohl se však důvodně domnívat, že dostane provizi v řádu desítek milionů euro, jak vyplynulo z potvrzení ředitele společnosti Dirka Bochmanna. Vyjednávání ohledně tohoto obchodu probíhalo od května 2021, kdy si domluvil otevřený zákaznický účet u poškozeného M. K. Domníval se, že půjde o úspěšný obchod a on svoji útratu poškozenému uhradí. V lednu 2022 se sice dozvěděl, že obchod zřejmě nebude uzavřen, tehdy ale zase jednal o obchodu s uměním se svědkem J. H., v jehož úspěšnost také důvěřoval. Přicházelo do úvahy tedy zavinění ve formě vědomé nedbalosti i ve formě nepřímého úmyslu, soudy měly vycházet z principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo.
7. Poškozený T. J. nemohl být podle obviněného uveden v omyl ohledně částek 40 000 Kč a 60 000 Kč, neboť poškozený mu je poskytl s plným vědomím o nemajetnosti obviněného a dobrovolně, nikoliv v omylu. Obviněný dále rozporoval míru opatrnosti poškozených a zopakoval své přesvědčení o absenci minimální míry opatrnosti poškozených. Tento fakt podle něj vylučuje trestněprávní odpovědnost a ukazuje na ryze soukromoprávní vztahy mezi ním a poškozenými. Lhostejnost poškozených byla klíčová pro vznik následku, nikoli jeho jednání, jímž měl poškozené uvádět v omyl. Odmítl závěr odvolacího soudu, že pasivita poškozeného T. J. vůči způsobu nakládání s investicí a jejímu navrácení neměla žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného. Ani poškozený J. F. nejednal s minimální obezřetností. Poškozenému M. K. sice za pohostinské služby neplatil, nicméně poškozený mu zároveň sám předal finanční částku, a to bez vědomí své manželky, za což se tento poškozený styděl. Toto zjištění též výrazně oslabuje důvěryhodnost jeho tvrzení o očekávání vrácení peněz. Ani on sám si totiž nebyl jistý právní nebo faktickou povahou poskytnutých prostředků, natož pak jejich návratností.
8. Obviněný dále brojil proti rozsahu provedeného dokazování. Řízení před soudy nižších stupňů vytkl vadu opomenutých důkazů založenou tím, že soudy podle něj bezdůvodně neprovedly jím navržené důkazy, zejména výslech svědka JUDr. Jana Kočího, kterým měl být prokázán obsah dohody mezi obviněným a poškozeným M. K. Uvedený svědek byl jedinou další osobou osobně přítomnou sjednávání dohody mezi ním a poškozeným M. K., která se týkala stravování zdarma. Došlo tak k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
9. Ze všech uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
10. Podané dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, která se k němu vyjádřila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce shrnul dovolací námitky obviněného, které podle něj představovaly převážně jen opakování argumentace obviněným uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně a posléze i v odvolacím řízení. Soudy nižších stupňů se s těmito námitkami náležitě a přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutích, a proto státní zástupce odkázal na jejich logickou, přesvědčivou a ucelenou argumentaci.
11. Státní zástupce nesouhlasil, že by byly opodstatněné námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce neshledal, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo k vadám důkazního řízení, jak je namítal obviněný, naopak dokazování provedené před soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné, byly provedeny všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí. Rozsah dokazování není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce, soud není povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Soudy nižších stupňů se s návrhy obviněného též vypořádaly, návrhy na doplnění dokazování byly jako nadbytečné zamítnuty. Rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí ani vadami zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s provedenými důkazy.
12. Státní zástupce odmítl také závěr dovolatele, že poškozený T. J. nebyl uveden v omyl v případě předání peněžních částek 40 000 Kč a 60 000 Kč jen proto, že si tehdy již byl plně vědom nedobré finanční situace obviněného. Sám poškozený naopak potvrdil, že je poskytl na základě smyšlených legend obviněného o nutných cestách pro uskutečnění obchodů, přičemž mu stále nebylo nic známo o jeho exekucích. Zároveň uvedl, že kdyby mu byla tato skutečnost známa, peníze by dovolateli neposkytl. Poškozený T. J. před soudem uvedl, že obviněný i před ním vystupoval jako majetná osoba a úspěšný obchodník, zval jej do restaurace, o které lživě tvrdil, že ji vlastní, přičemž exekuce také před ním zatajil. Na tomto základě a s odkazem na jejich spolupráci ohledně údajné zprostředkovatelské činnosti obviněného mu poškozený J. poskytl finanční prostředky, a to buď sám, případně prostřednictvím rovněž poškozených obchodních společností A., s. r. o., L., s. r. o., a A., GmbH. Poškozený T. J. rovněž potvrdil, že se jednalo o půjčky, které obviněný žádal na údajné obchody s ropou, zlatem apod., přičemž se je zavázal vrátit ve velmi krátkém časovém horizontu dní či několika málo týdnů. Následně se však již pouze vymlouval a přednášel nejrůznější důvody, pro které není schopen peníze aktuálně vrátit.
13. Dále se státní zástupce vyjádřil k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky obviněného, že nejednal s podvodným úmyslem a že poškození naopak jednali zjevně neopatrně, nemohou obstát. Státní zástupce se přiklonil k závěrům obou soudů nižších stupňů, že obviněný klamal poškozené smyšlenými legendami o svém bohatství, solventnosti a úspěšných obchodech, které již měly být v konečné fázi před vyplacením odměny, a proto se také zavazoval, že peníze vrátí v krátkém časovém horizontu několika málo dní či týdnů. K jeho obhajobě ohledně rozjednaných obchodů konstatoval, že v době vylákání peněz a výhody zákaznického konta od poškozených vůbec nebyly ve fázi, že by z nich mohl očekávat finanční provizi, popřípadě se vůbec nekryly s dobou, kdy finanční prostředky od poškozených vylákal. Není tak pochybností, že obviněný jednal s podvodným úmyslem. Stejně tak nedůvodná je námitka údajné neopatrnosti poškozených, pro kterou nemá jít o případ trestní, ale civilněprávní. Obviněný tím v podstatě vytýkal nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tato námitka je však zcela mimo realitu. Alespoň bazální míra opatrnosti u poškozených byla naplněna tím, že obviněného znali a věděli, že v minulosti podnikal, nebyl tak pro ně úplně cizí osobou. Poškození proto dovozovali, že disponoval kontakty a pohyboval se mezi významnými obchodníky, mohl tedy i snadno vrátit peníze a zaplatit útratu v restauraci. Na uvedeném závěru o dostatečné míře obezřetnosti poškozených pak nic nemění ani skutečnost, že obviněnému poskytli peníze či službu (jídlo a pití) i později v době, kdy jim již dlužil za předchozí půjčky a služby.
14. Státní zástupce dále již nepovažoval za nezbytné na dovolání obviněného a jím přednesené námitky do všech podrobností reagovat, neboť tak v míře naprosto dostačující učinily soudy nižších stupňů. S jejich hodnocením a právní kvalifikací skutku souhlasil. Nedošlo ani k vytýkanému porušení zásady in dubio pro reo.
15. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Vratislava Čekana podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do dne konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
19. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně svým dovoláním napadal usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání, který nebyl sám o sobě důvodem odmítnutí dovolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný do značné míry jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu (zejména v odvolání – viz k tomu dále).
20. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
21. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o dodatečně formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
22. Nejvyšší soud též připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 6-9 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K uplatněným námitkám obviněného
23. Nejprve je třeba uvést, že veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, a proto není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (také obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) dřívější vypořádání námitek je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti (jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.) uvede jen několik poznámek k jednotlivým námitkám obviněného uplatněným v dovolání.
24. Již shora bylo vysvětleno, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jako tomu bylo v tomto případě. Nejvyšší soud souhlasí s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, jakož i s právním posouzením zjištěného skutku.
25. Kromě toho, že obviněný neuplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., kterým jediným mohl zpochybnit usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, a že formuloval své námitky vlastně zcela shodně jako ty, které vznesl před soudy nižších stupňů, které je již srozumitelně a věcně správně vypořádaly, navíc jím uplatněné námitky veskrze neodpovídaly jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to ani ve spojitosti s neuplatněným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obviněného námitky totiž byly v naprosté většině pouhou polemikou se soudy nižších stupňů, jaké závěry z provedených důkazů vyplývají, co z nich lze vyvodit a jaká skutková verze jimi byla prokázána. Takto formulované námitky ovšem neodpovídají ani dodatečně formulovanému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo vysvětleno shora. Obviněný sice ve svém dovolání zpochybňoval též správnost právního posouzení skutku zjištěného před soudy nižších stupňů, nicméně základem jeho námitek bylo vždy zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a jimi provedeného hodnocení důkazů, respektive žádal trestní zákoník aplikovat na jiný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů.
26. Jeho dovolání bylo ve své podstatě postaveno na nesouhlasu s rozsahem a výsledky dokazování. Obviněný zejména rozporoval, že závěry o jeho vině byly založeny na nesprávném hodnocení výpovědi svědků, které on sám narozdíl od soudů nižších stupňů považoval za nevěrohodné (zejména poškozeného M. K., J. F. a T. J.). Domáhal se též výslechu svědka JUDr. Jana Kočího, třebaže tento důkazní prostředek posoudil již soud prvního stupně jako nadbytečný, což též vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, přitakal mu i odvolací soud (viz bod 5. odůvodnění jeho usnesení). Základem celého odvolání je tak především nesouhlas obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a procesem dokazování, na jehož základě tyto soudy ke svým závěrům dospěly. Vytýkány ovšem nejsou vady odpovídající velmi úzce vymezeným důvodům v dodatečně formulovaném dovolacím důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak tvrzené vady neodpovídají ani případu tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak bylo formulováno v předcházející doktríně na základě judikatury Ústavního soudu. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces v postupu soudů nižších stupňů při prokazování viny obviněného.
27. Obviněný tak svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
29. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
30. Obhajobou obviněného, kterou uplatnil ve svém dovolání, se soudy nižších stupňů zabývaly v předchozích fázích trestního řízení a dostatečně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za zcela účelovou, s čímž Nejvyšší soud také souhlasí. Verze obviněného ohledně jeho jednání bez podvodného úmyslu, byla soudy nižších stupňů odmítnuta a je považována za vyvrácenou provedeným dokazováním.
31. Lze tak konstatovat, že námitky obviněného veskrze neodpovídaly vůbec jím označeným dovolacím důvodům, a to i kdyby řádně uplatnil i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jen s notnou mírou tolerance lze za námitku odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvést zpochybnění naplnění zavinění coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu (byť i v tomto případě obviněný mnohem spíše vyjadřoval nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, co bylo jeho cílem a záměrem, resp. nakolik byl srozuměn s tím, že poškozeným způsobí škodu a vypůjčené peníze jim nevrátí, resp. útratu v restauraci nezaplatí). Do určité míry by bylo možno za námitku nesprávného právního posouzení považovat i výhradu obviněného, že neměla být vyvozena jeho trestní odpovědnost s ohledem na neopatrnost až lhostejnost poškozených při vlastním jednání. S těmito námitkami se proto Nejvyšší soud vypořádá stručně dále.
32. Jde-li o vytýkané nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se pro vyvození trestní odpovědnosti za tento trestný čin úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zavinění ve formě úmyslu se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně způsobení škody nikoli nepatrné), stejně tak i na znaky normativní, zde však postačí laická představa.
Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě škody značné uvedené v § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako těžšího následku postačí podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, a to jak vědomé, tak i nevědomé. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době majetkové dispozice osobami jednajícími v omylu (popř. bez znalosti podstatných skutečností) jednal v úmyslu jiného (zpravidla sebe) obohatit a další osobě (zpravidla podvedenému) způsobit škodu.
V případech půjček (jako tomu bylo u obviněného) jde o to, že pachatel má úmysl vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě a za předem sjednaných podmínek, přičemž uvádí osoby disponující majetkem v omyl, že tomu bude jinak, čímž je uvádí v omyl, a v důsledku následné majetkové dispozice se dostává určité osobě (zpravidla pachateli) nedůvodného prospěchu (bezdůvodného obohacení) a dalším osobám, na jejichž úkor byl podvod spáchán, újmy na majetku (ochuzení).
33. Pokud šlo o subjektivní stránku, obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů jednal s úmyslem přímým, neboť přímo jednal s poškozenými, od kterých získal finanční prostředky, ačkoliv dobře věděl, že svým slibům nedostojí a peníze jim v slíbeném rozsahu a čase nevrátí. Vůbec tak není pravdou, že by soudy uvažovaly o dvou možných variantách, a sice úmyslu nepřímém, resp. vědomé nedbalosti, jak obviněný v dovolání naznačoval, že by přitom porušily princip presumpce neviny a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), když se přiklonily k závěru o úmyslu nepřímém.
Soud prvního stupně nejprve zcela správně dospěl k závěru, že obviněný jednal s cílem se na úkor podvedených poškozených obohatit, když z nich chtěl vylákat peníze a způsobit jim tak škodu a sobě obohacení, když dobře věděl, že jim je nevrátí (a to nejméně ve sjednané době a ve sjednaném rozsahu). Podobně to bylo i s úhradou za poskytnutá pohoštění v restauraci. Soud prvního stupně tyto své závěry vysvětlil v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku (viz zejména na str. 19. nahoře). Je však pravdou, že soud prvního stupně pak svůj závěr poněkud nešťastně relativizoval, když doplnil, že „přinejmenším“ lze u obviněného shledat nepřímý úmysl, protože musel být srozuměn s tím, že plánované obchody jsou velmi nejisté s ohledem na jejich typ a fázi jednání.
Tomuto odůvodnění je sice možno vytknout určitou vnitřní rozpornost, pokud sice na jednu stranu soud dospěl k závěru o úmyslu přímém, což následně zpochybnil tím, že je dán nejméně úmysl nepřímý (právní závěr musí být jednoznačný, skutkové závěry mohou být stanoveny alternativně s tím, že v pochybnostech, které nelze rozptýlit dalším dokazováním, se má soud přiklonit k verzi příznivější pro pachatele (in dubio mitius). Bohužel zde došlo k určitému smísení těchto oddělených postupů, navíc nebyly zcela jednoznačně oddělovány skutkové závěry o složce vědomostní a složce volní soudem prvního stupně (při vědomí jistoty vzniku následku nelze uvažovat o jiné variantě než úmyslu přímém, protože ví-li pachatel jistě, že následek nastane, nemůže jej nechtít, pokud i přesto jednal, při vědomí možnosti vzniku následku závisí na posouzení volního vztahu pachatele k němu – chce-li jej, jde o úmysl přímý, je-li s ním srozuměn, jde o úmysl nepřímý, není-li ani srozuměn, ale spoléhá na nějakou konkrétní okolnost bez přiměřených důvodů, jde o vědomou nedbalost).
Jakkoliv lze s ohledem na další závěry soudu prvního stupně považovat za správný závěr prvně uvedený, tedy že obviněný jednal s úmyslem přímým, protože jeho přímé obohacení bylo jeho cílem, obchody a očekávané zisky pro něj i další osoby byly veskrze jeho mistrnou fabulací (ostatně žádný z více tvrzených zamýšlených obchodů nedopadl úspěšně, což potvrzuje závěr o fabulaci), lze akceptovat i postup odvolacího soudu, který přistoupil na druhou uvedenou alternativu zmíněnou soudem prvního stupně, že obviněný jednal s úmyslem nepřímým, když se spoléhal na výsledky budoucích značně nejistých obchodů (k této alternativně skutkového děje oba soudy nižších stupňů příhodně odkázaly též na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 771/2010).
34. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že za své ochuzení si vlastně mohou poškození sami, když nedodrželi nezbytnou míru opatrnosti při nakládání se svým majetkem, a proto jde o vztah ryze soukromoprávní. S takovým převrácením rolí nemůže ani Nejvyšší soud souhlasit, za jednání podvodného charakteru, při němž pachatel záměrně další osoby uvádí v omyl, využívá jejich omyl nebo zamlčuje podstatné skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí podvedených, má zásadně být vyvozována trestní odpovědnost, jsou-li naplněny všechny formální znaky trestného činu podvodu, jako tomu bylo v tomto případě. Že nelze klást na poškozené při obchodních jednáních (a to dokonce i s předluženými podnikateli) přehnané nároky a přenášet na ně odpovědnost za výsledek, který by nevznikl, kdyby nejednali v omylu vyvolaném pachatelem, se Nejvyšší soud vyjádřil již v minulosti mimo jiné v usnesení ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, na které může odkázat. I v nyní projednávaném případě obviněný velmi aktivně předstíral nepravdivé skutečnosti o stavu rozjednaných obchodů, sliboval plnění, o nichž předem věděl, že je neuskuteční, zároveň využíval své pověsti úspěšného podnikatele u poškozených, ačkoliv si byl dobře vědom svého předlužení (a tedy nepravdivosti této pověsti), takže by poškození, kdyby znali pravý stav věcí, žádná plnění obviněnému neposkytli. Obviněný se totiž před poškozenými prezentoval jako bohatý a solventní podnikatel, ačkoliv věděl, že dlouhodobě neměl žádný příjem a jsou proti němu vedeny exekuce, které nesplácel. Tyto skutečnosti před poškozenými zcela zamlčel, aby od nich vylákal finanční prostředky a jiná plnění, která by mu jinak poskytnuta nebyla (jak ostatně svědci potvrdili).
35. Nelze zároveň souhlasit ani s náznakem (jakkoliv explicitně nevyřčeným), že neměla být uplatňována trestní odpovědnost obviněného (ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku), ale vše mělo být ponecháno na poškozených, kteří se měli domáhat svých nároků v civilním řízení. Obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu, a to dokonce nikoli v jeho základní skutkové podstatě, ale dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě, když dokonce celkem 19 útoky vůči 7 poškozeným způsobil škodu značnou (přitom několikanásobně překročil dolní hranici této škody, která činí 1 milion Kč). Závažnost jednání obviněného tak významně zvyšuje délka páchání jeho činu, počet dílčích útoků, počet poškozených, výše způsobené škody, jakož i jistá rafinovanost a promyšlenost jeho jednání. I s ohledem na zjištění, že tak obviněný činil ve vícečinném souběhu s jinou podvodnou trestnou činností, pro kterou byl odsouzen u Městského soudu v Brně (pod sp. zn. 2 T 114/2023), bylo zcela namístě vyvozovat jeho trestní odpovědnost a uplatňovat důsledky s ní spojené spočívající v uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody (když podmíněný trest odnětí svobody uložený v dřívějším řízení s ohledem na rozsah celé trestné činnosti nemohl být považován za dostačující, a proto ani nemohlo být upuštěno od uložení souhrnného trestu).
36. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky, které (alespoň zčásti) odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který mu byl kladen za vinu. Ve zbytku může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat, neboť je považuje za správné, takže není třeba opakovat jejich argumentaci.
37. Lze tak uzavřít, že se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
V. Závěrečné shrnutí
41. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Vratislava Čekana odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu