5 Tdo 814/2024

5 Tdo 814/2024-1086

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný Nikos Pallas, státní příslušník Spojených států amerických, bytem 241 Park Ave, Westbury, New York 11590, s adresou pro doručování v České republice K Haltýři 691/24, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 6 To 94/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 8/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Nikose Pallase odmítá.

1. Po provedeném přípravném řízení podal v této věci na obviněného Nikose Pallase státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dne 31. 10. 2018 obžalobu pro přečin zneužití informací v obchodním styku podle § 255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a to konkrétně ve znění účinném do 12. 8. 2017 (správné pojmenování tohoto trestného činu podle trestního zákoníku účinného do uvedeného data ovšem bylo „zneužití informace a postavení v obchodním styku“).

2. O obžalobě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nejprve rozsudkem ze dne 8. 1. 2021, sp. zn. 56 T 8/2018, jímž obviněného Nikose Pallase uznal vinným přečinem zneužití informací v obchodním styku (správně zneužití informace a postavení v obchodním styku) podle § 255 odst. 2 ve spojení s § 255 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Poškozenou obchodní společnost ETK, s. r. o., soud prvního stupně odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 6 To 22/2021, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. shora označený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného, poškozené i státního zástupce podaného v neprospěch obviněného v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poté svým usnesením ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 56 T 8/2018, trestní stíhání obviněného zastavil podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.

5. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 6 To 64/2022, z podnětu stížnosti státního zástupce podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pak svým rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 56 T 8/2018 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), obviněného uznal vinným přečinem zneužití informací v obchodním styku (správně zneužití informace a postavení v obchodním styku) podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017, za který mu podle § 255 odst. 1, 2, § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 uložil peněžitý trest v celkové výši 300 000 Kč (vyměřený ve 100 denních sazbách po 3 000 Kč). Poškozenou obchodní společnost ETK, s. r. o., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 6 To 94/2023 (dále též jen „rozsudek soudu druhého stupně“, popř. „rozsudek odvolacího soudu“), a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o povinnosti k náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému ukládá povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti ETK, s. r. o., škodu ve výši 514 520,83 Kč. Pod bodem II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

8. Uvedeného přečinu se podle závěrů soudů nižších stupňů obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako zástupce obchodní společnosti ETK, s. r. o. (dále jen „ETK“), a současně jako společník obchodní společnosti GIANT, spol. s r. o. (dále jen „GIANT“), přičemž obě tyto obchodní společnosti měly podobný předmět podnikání, v prosinci roku 2014 navrhl uzavření smlouvy mezi obchodní společností GIANT a zahraniční právnickou osobou Cooley o výhradním dodávání fólií obchodní společností GIANT do států uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Přitom zneužil toho, že byl v té době zároveň jediným zástupcem obchodní společnosti ETK, který hovořil anglickým jazykem, a tudíž byl jediný, kdo komunikoval se zástupci zahraniční právnické osoby Cooley. Při tom předstíral, že obchodní společnost ETK již nemá zájem na další spolupráci se zahraniční právnickou osobou Cooley a fólie již nebude odebírat, avšak v této činnosti bude nadále pokračovat obchodní společnost GIANT. Tuto smlouvu následně v sídle zahraniční právnické osoby Cooley uzavřel, ačkoli věděl, že tyto fólie vyvinula zahraniční právnická osoba Cooley ve spolupráci a na základě požadavků obchodní společnosti ETK a že obchodní společnost ETK tyto fólie nutně potřebuje pro své výrobky (vložky do nádrží pohonných hmot). V důsledku uzavření této výhradní smlouvy pak zahraniční právnická osoba Cooley odmítla dodat fólie obchodní společnosti ETK (s poukazem na výhradní právo obchodní společnosti GIANT). Tyto fólie pak obviněný jménem obchodní společnosti GIANT nabídl k prodeji obchodní společnosti ETK za zvýšenou cenu 25 USD m2 fólie oproti původní ceně 16,15 USD m2 fólie. Zároveň obchodní společnosti ETK zabránil spolupodílet se na vývoji fólie, čímž ohrozil další rozvoj celé technologie obchodní společnosti ETK.

II. Dovolání obviněného

9. Proti poslednímu shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Nikos Pallas prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (podle slovního vyjádření tak aplikoval trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2021). Pak ale vznášel námitky prakticky výlučně proti skutkovým zjištění soudů nižších stupňů.

10. Obviněný nejprve namítl, že vztah mezi ním a obchodní společností ETK založený na základě smlouvy o zprostředkování nebyl exkluzivní, tudíž mohl obdobnou činnost vykonávat i pro jiné osoby. Navíc se obviněný znal a spolupracoval se členy zahraniční právnické osoby Cooley již od roku 2009, tedy dlouho před tím, než začal spolupracovat s obchodní společností ETK, což podle obviněného vylučuje možnost posoudit jeho jednání jako trestný čin podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017. Obchodní společnost ETK měla se zahraniční právnickou osobou Cooley sjednanou exkluzivitu pouze na jeden typ fólie, který byla obchodní společnost ETK povinna odebírat v určitém množství, což však nedodržela, proto též zanikla sjednaná exkluzivita. Obviněný za obchodní společnost GIANT objednal vzorek fólie (jiného typu s jinými vlastnostmi) až po zániku zmíněné exkluzivity.

11. Soudy nižších stupňů podle obviněného dospěly k nesprávnému závěru ohledně ukončení spolupráce mezi ním a obchodní společností ETK, resp. zániku zprostředkovatelské smlouvy. Jednatel a společník obchodní společnosti ETK Josef Tůma, který byl vyslechnut jako svědek, sám během trestního řízení několikrát uvedl, že v listopadu v roce 2014 jednostranně ukončil spolupráci s obviněným, zakázal mu vstup na pracoviště a obviněný musel odevzdat pracovní notebook a databázi klientů, čímž mu znemožnil jakkoliv se zapojit do chodu a činnosti obchodní společnosti ETK. Tímto jednostranným jednáním připomínajícím okamžité odstoupení od smlouvy tak fakticky skončila spolupráce mezi obviněným a obchodní společností ETK. Ve výpovědi svědka Josefa Tůmy byly navíc nesrovnalosti týkající se právě ukončení spolupráce mezi obchodní společností ETK a obviněným, které soud prvního stupně přešel vysvětlením o velkém časovém odstupu od spáchání trestného činu a o vyšším věku svědka. Tyto nesrovnalosti, které jsou evidentní, soudy nižších stupňů hodnotily v neprospěch obviněného, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Navíc podle obviněného soudy nižších stupňů vůbec nehodnotily skutečnost, že kromě výloh a prokazatelných nákladů nedostal od obchodní společnosti ETK odměnu, která byla sjednána ve smlouvě o zprostředkování. Dovolatel však zprostředkoval spolupráci mezi zahraniční právnickou osobou Cooley a obchodní společností ETK, která byla pro obchodní společnost ETK velmi zisková, za kterou žádnou odměnu nedostal, proto považuje za nemorální, pokud vůbec poškozená obchodní společnost ETK uplatnila nárok na náhradu škody. Obviněný namítl také neplatné prodlužování této zprostředkovatelské smlouvy, neboť v několika případech byly dodatky o prodloužení smlouvy uzavřeny až po uplynutí sjednané doby trvání vztahu.

12. Podle obviněného se soudy nižších stupňů nezabývaly ani skutečností, že obchodní společnosti ETK a GIANT nejsou na trhu konkurenčními subjekty. Obě tyto obchodní společnosti mají sice v obchodním rejstříku uveden shodný předmět podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1–3 živnostenského zákona“, nicméně tento předmět podnikání mají zapsány téměř všechny obchodní společnosti. Je tudíž sporné, zda mají tyto obchodní společnosti podobný faktický předmět podnikání. Obchodní společnost GIANT však v odvětví technologie vnitřních nádrží na PHM nepodnikala, nemohla tedy být ani konkurentem obchodní společnosti ETK. Proto označil za zcela nepodložené tvrzení soudů nižších stupňů, že obchodní společnost GIANT ohrozila obchodní společnost ETK na trhu. Podle obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly ani se skutečností, že obviněný prostřednictvím obchodní společnosti GIANT objednal od zahraniční právnické osoby Cooley nové produkty, které nemohly být obviněným uvedeny na trh, neboť neměly potřebné atesty a zkoušky. Obviněný tak nemohl mít z těchto produktů ani žádný prospěch, a tudíž ani nijak nemohl poškodit obchodní společnost ETK.

13. Soudy nižších stupňů také podle obviněného nesprávně zjistily, kdy byla uzavřena smlouva mezi obchodní společností GIANT a zahraniční právnickou osobou Cooley, když uvedly, že to bylo v prosinci roku 2014. Podle obviněného však k uzavření smlouvy o spolupráci došlo až v roce 2015, což nebylo vyvráceno ani výpovědí svědka R. P., jak mylně dovodily soudy nižších stupňů. Tento svědek totiž uvedl, že si na okolnosti uzavření smlouvy již nevzpomíná, proto odkázal na D. D., jehož výslech ovšem soudy nižších stupňů neprovedly.

14. Obviněný nesouhlasil ani s hodnocením výslechu svědka R. P., který uváděl okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, avšak soudy nižších stupňů je vůbec nevyhodnotily. Svědek totiž přisvědčil, že obchodní společnost GIANT měla se zahraniční právnickou osobou Cooley sjednanou exkluzivitu na zcela odlišné produkty, než na které ji měla sjednanou obchodní společnost ETK. Obviněný tak nezneužil žádnou informaci, ze které by získal prospěch, neboť nakoupil vzorky zcela odlišného materiálu, než který sjednal pro obchodní společnost ETK.

15. Soudy nižších stupňů pochybily i tím, že přes návrh obhajoby nevyslechly svědka D. D., jehož svědek R. P. označil za osobu, která sjednávala s obviněným za zahraniční právnickou osobu Cooley smlouvu týkající se spolupráce. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů měly pochybnosti o datu uzavření této smlouvy, měly tohoto svědka vyslechnout.

16. Závěrem obviněný namítl, že odvolací soud přiznal poškozené obchodní společnosti ETK nárok na náhradu škody, ačkoli soud prvního stupně poškozenou již dvakrát odkázal s jejím nárokem na občanskoprávní řízení. Obviněný tak nemá v postupu soudů nižších stupňů žádnou právní jistotu a jejich rozhodnutí nejsou předvídatelná. Z výslechu svědka R. P. vyplynulo, že obviněný nikdy neměl vliv na cenu, za kterou zahraniční právnická osoba Cooley prodávala svoje produkty, proto navýšení ceny nelze přičítat obviněnému. Podle obviněného došlo ke zvýšení ceny spíše neschopností zaměstnanců obchodní společnosti ETK vyjednat lepší cenu a tím, že obchodní společnost ETK nikdy neodebrala sjednané množství fólie, které mělo tuto nižší cenu zaručit. Navíc v důsledku jednání obchodní společnosti ETK zrušila zahraniční právnická osoba Cooley obchodní společnosti GIANT exkluzivitu na základě oznámení ze dne 19. 5. 2015, avšak faktury, kterými vzniklou škodu poškozená obchodní společnost ETK doložila, byly až z července a listopadu 2015.

17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání

18. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

19. Podle státního zástupce rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů svědčí o naplnění zákonných znaků přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017, správnost použitého právního posouzení nemůže být zpochybněna tím, že obviněný spolupracoval se zahraniční právnickou osobou Cooley v době před uzavřením smlouvy o zprostředkování s obchodní společností ETK. Z hlediska objektivní stránky je totiž podstatné, že obviněný dal popud ke sjednání smlouvy o spolupráci s touto zahraniční právnickou osobou Cooley v době, kdy ještě trvala smlouva o zprostředkování uzavřená mezi ním a obchodní společností ETK, kterou se obviněný zavázal, že bude pro obchodní společnost ETK vyvíjet činnost. Pokud tedy obviněný v postavení společníka obchodní společnosti GIANT dal popud ke sjednání smlouvy o spolupráci se zahraniční právnickou osobou Cooley na exkluzivní dodávky fólií pro skladování pohonných hmot v době, kdy zároveň trval závazek vyplývající ze smlouvy o zprostředkování uzavřené s obchodní společností ETK, nepochybně zneužil svého postavení v obou dotčených obchodních společnostech. Tímto jednáním totiž obchodní společnost ETK přišla o výhody vyplývající z obchodního vztahu se zahraniční právnickou osobou Cooley, která v důsledku jednání obviněného navázala spolupráci s obchodní společností GIANT. Pokud obviněný namítl, že smlouva o zprostředkování uzavřená mezi ním a obchodní společností ETK byla ukončena již v listopadu 2014, pak je toto tvrzení účelové, neboť svědek J. H. potvrdil, že ještě v listopadu 2014 obviněný přislíbil činnost pro uvedenou obchodní společnost. Státní zástupce nesouhlasil ani s tvrzením obviněného, že mezi obchodní společností ETK a zahraniční právnickou osobou Cooley v rozhodné době již neexistoval exkluzivní smluvní vztah, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že smluvní vztah byl stále exkluzivní, byť nebyly dodrženy sjednané objemy odběrů fólií.

20. Podle státního zástupce nemá na posouzení jednání obviněného jako trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 vliv ani skutečnost, že za spolupráci s obchodní společností ETK neobdržel žádnou odměnu. Navíc podle výsledků dokazování obviněný obdržel částku v celkové výši 2 226 815,33 Kč, která představovala zálohu na zúčtování nákladů a provize. Stejně tak z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není ani podstatné, zda byla smlouva o zprostředkování sjednána, resp. prodlužována v souladu s předpisy civilního práva. V této souvislosti státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, podle kterého trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního jednání nemůže být vyloučena jen tím, že toto právní jednání je neplatné.

21. K námitce obviněného, kterou zpochybnil existenci konkurenčního vztahu mezi obchodními společnostmi ETK a GIANT, státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, podle kterého stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu skutečně podnikají ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Navíc předmět uvedených obchodních společností byl podobný, obchodní společnost GIANT obchodovala s druhově shodným zbožím, které v rámci svého podnikání nakupovala obchodní společnost ETK. Podle soudů nižších stupňů zde byla podstatná shoda fólií, které nabízel obviněný, resp. obchodní společnost GIANT, s fóliemi, které od zahraniční právnické osoby Cooley odebírala obchodní společnost ETK.

22. Podle státního zástupce nevznikají ani pochybnosti o úmyslu obviněného opatřit obchodní společnosti GIANT výhodu, neboť ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednal v úmyslu opatřit jinému výhodu, která spočívala v tom, že obchodní společnost GIANT získala postavení strategického obchodního partnera zahraniční právnické osoby Cooley, což se odrazilo ve výši kupních cen fólií prodávaných obchodní společnosti ETK a do roviny spolupráce těchto obchodních společností.

23. Podle státního zástupce pak námitka obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejně tak námitka týkající se výroku o náhradě škody, neboť obviněný nenamítal porušení hmotného práva, ale polemizoval se zjištěným skutkovým stavem, který však byl soudy nižších stupňů dostatečně prokázán.

24. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i jiným než navrhovaným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

25. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání

a) Posouzení přípustnosti a obecná východiska

26. Nejvyšší soud se nejprve zabýval, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

27. Obviněný Nikos Pallas podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ze slovního vyjádření uvedeného v dovolání je zřejmé, že odkazoval na znění trestního řádu, jež bylo účinné do 31. 12. 2021, neboť opakovaně uváděl, že rozsudek odvolacího soudu napadá pro nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný, ač zastoupen obhájcem, tedy právně vzdělanou osobou, nezaznamenal změnu trestního řádu, který v ustanovení § 265b tr. ř. doznal s účinností od 1. 1. 2022 změny zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl do § 265b odst. 1 tr. ř. vložen nový dovolací důvod pod písm. g), který se týká dokazování a zjišťování skutkového stavu, ostatní dovolací důvody byly posunuty o písmeno dále, tedy i dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, který je od této změny uveden v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Prakticky veškeré námitky obviněného navíc směřovaly proti závěrům soudů nižších stupňů o skutkovém stavu a též proti jimi provedeném hodnocení důkazů, popř. proti rozsahu dokazování, avšak obviněný tyto námitky nesubsumoval pod nově zavedený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto ani nerozvedl, proč by měly být jeho úzce nastavené podmínky naplněny.

28. Kromě toho obviněný napadal rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř.

29. Z uvedeného je patrné, že obviněný ani řádně neuplatnil v souladu s trestním řádem dovolací důvody, kterými chtěl proti rozsudku soudu druhého stupně brojit, ačkoliv obligatorní náležitostí dovolání je podle § 265f odst. 1 tr. ř. i náležité uvedení dovolacích důvodů, a to jak výslovným uvedením okolností, jimiž má být naplněn, tak i odkazem na konkrétní zákonné ustanovení (tj. na některý z důvodů v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř.), jehož se dovolává. Stejně tak je povinnou náležitostí i označení konkrétního výroku příslušného rozhodnutí, jenž je dovoláním napadán, jakož i v jakém rozsahu je tento výrok napadán. V tomto směru obviněný žádný výrok rozsudku soudu druhého stupně neoznačil, stejně tak výslovně neuvedl ani rozsah, v jakém jej napadá (viz zejména str. 2 jeho dovolání). Nicméně soud prvního stupně obviněného nevyzýval k odstranění vad podaného dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř., ani Nejvyšší soud neshledal potřebu mu vrátit spis s dovoláním bez věcného vyřízení, aby uvedeným způsobem postupoval, čímž by se významně oddálilo rozhodnutí o dovolání, a vycházel z toho, že obviněný dovoláním napadal rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy napadal oba jeho výroky a oba v jejich celém rozsahu (jak změnu spočívající v přiznání nároku na náhradu škody poškozené pod bodem I., tak i zamítnutí odvolání obviněného pod bodem II.).

30. I přes zmíněné nedostatky podaného dovolání připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný do značné míry jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu (zejména v odvolání).

31. Dovolání je však svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

32. Obviněný svým dovoláním uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který podle nyní účinné právní úpravy odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného svým obsahem odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nyní účinném znění), zmíní Nejvyšší soud i obecná východiska týkající se tohoto dovolacího důvodu.

33. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

34. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný ve svazku 74 pod č. 140/2014 na s. 185 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „SbNU“). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněném ve svazku 72 pod č. 38/2014 na s. 599 SbNU.

35. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K námitkám obviněného

36. Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly v odůvodněních svých rozsudků, na něž tak lze plně odkázat. V případě rozsudku soudu prvního stupně je souhrnné hodnocení důkazů a odůvodnění skutkových i právních závěrů obsaženo v bodech 47. – 76., odvolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně v bodech 33. a 34. (a to výlučně kromě závěru o způsobené škodě, proto výrok o odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a sám znovu rozhodl). Nejvyšší soud souhlasí i s vyjádřením státního zástupce. Jak bylo shora uvedeno, takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (pokud ovšem uplatněné dovolací námitky alespoň obsahově odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což v tomto případě neplatilo).

37. Jak již bylo naznačeno shora, obviněný svým dovoláním uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak svými námitkami brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nesprávnému hodnocení důkazů a neprovedení jím navrhovaných důkazů. Takové námitky by bylo možné uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který však obviněný neuplatnil a jednotlivé námitky pod příslušné alternativy tohoto úzce vymezeného důvodu nesubsumoval (není úkolem Nejvyššího soudu za něj dovolání domýšlet a doplňovat, neboť řízení o dovolání není založeno na revizním principu, ale naopak na vázanosti podaným dovoláním).

Ovšem ani v případě označení tohoto dovolacího důvodu by mu uplatněné námitky neodpovídaly a nebyly způsobilé jej naplnit. Obviněný totiž pouze prostě polemizoval se skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a předkládal vlastní verzi skutkového děje, aniž by uvedl, v čem spatřuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Svým dovoláním tak pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.

Jeho dovolání se tak nese v duchu nesouhlasu s provedeným hodnocením důkazů a způsobem utváření skutkových závěrů na jeho základě. Dovolání však nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá.

Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud již v počátcích účinnosti právní úpravy o dovolání, a to např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), setrvává na něm i po zmíněné novelizaci dovolacích důvodů a přidáním důvodu nyní uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

39. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, třebaže ani to obviněný nenamítal. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.

40. K uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně.

41. Nejprve několik poznámek k námitkám obviněného ohledně chybného posouzení smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 3. 1. 2011 mezi ním a obchodní společností ETK. Podle obviněného byla smlouva neplatně prodlužována, neboť některé z dodatků byly sjednány až po uplynutí doby trvání původní smlouvy (např. smlouva trvající do 31. 12. 2013 byla prodloužena dodatkem až dne 6. 1. 2014). Podle obviněného nelze prodloužit smluvní vztah, který předtím zanikl. Dále se bránil i tím, že spolupráce mezi ním a obchodní společností ETK byla ukončena nejpozději v listopadu roku 2014 jednostranně jednatelem ETK Josefem Tůmou, což obviněný připodobnil okamžitému odstoupení od zprostředkovatelské smlouvy. Obviněný též namítl, že nikdy nedostal žádnou odměnu z obchodní spolupráce s obchodní společností ETK, což soudy nižších stupňů opomněly.

42. Pokud jde o námitku neplatného prodlužování smlouvy o zprostředkování, dovolací soud souhlasí se soudy nižších stupňů, že je třeba vycházet z faktické vůle stran, které se smlouvou nadále chtěly zjevně řídit. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný pro obchodní společnost ETK vykonával činnost až do 31. 12. 2014 a za tuto činnost také dostával měsíčně zálohy ve výši 50 000 Kč. Smluvní strany tak vzájemně spolupracovaly od 3. 1. 2011 až do 31. 12. 2014 a obviněný neměl pochyby o platnosti této smlouvy o zprostředkování, když po celou tuto dobu vykonával pro obchodní společnost ETK činnost, komunikoval za ni se zahraniční právnickou osobou Cooley, podnikal zahraniční služební cesty, přijímal měsíční zálohy na odměnu apod. Uvedené ostatně vyplývá i z následující obhajoby obviněného, že spolupráce mezi ním a obchodní společností ETK skončila v listopadu roku 2014.

Je tak zřejmé, že obviněný začal zpochybňovat platnost zprostředkovatelské smlouvy až v průběhu trestního řízení, když se mu to hodilo do způsobu obhajoby, která je tak ryze účelová. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak také vyplývá, že spolupráce obviněného s obchodní společností ETK vznikla na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 3. 1. 2011. Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2011 a následně byla jednotlivými dodatky prodlužována až do 31. 12. 2014. Z výpisů z účtu obviněného bylo zjištěno, že poslední pravidelná měsíční platba ve výši 50 000 Kč mu byla připsána na účet dne 14.

1. 2015. Jak vypověděl svědek J. H., ještě v listopadu roku 2014 požadoval Josef Tůma po obviněném přípravu návrhu exkluzivní smlouvy, což obviněný přislíbil, ale nakonec tuto smlouvu nepřipravil. Z těchto důkazů tak jednoznačně vyplývá, že obviněný spolupracoval s obchodní společností ETK až do 31. 12. 2014, tedy i v době, kdy sjednal se zahraniční právnickou osobou Cooley za obchodní společností GIANT, jejímž byl společníkem, podmínky smlouvy o dodávkách fólií. Na jeho trestní odpovědnost pak nemá vliv ani zjištění, že sjednanou odměnu podle smlouvy s obchodní společností ETK nikdy nezúčtoval, že pobíral jen pravidelnou měsíční zálohu na odměnu, nadto mu byly proplaceny náhrady jeho výdajů související s činností pro obchodní společnost ETK (cestovní výdaje, ubytování apod.).

43. Jinými slovy obviněný se cítil být vázán smluvním ujednáním s obchodní společností ETK, dokud se mu to hodilo (prakticky po celou dobu vztahu s ní), začal zpochybňovat tento vztah až dodatečně během trestního řízení. Ve skutečnosti se tak dovolával vlastní nepoctivosti, která mu podle tradičních principů soukromého práva nemůže být ku prospěchu (nemo turpitudinem suam allegare potest). Dohodnout se na právním vztahu (včetně prolongace smlouvy) lze zcela jistě i zpětně, opakovaně je judikováno, že dokonce ani případná antedatace smlouvy ji sama o sobě nečiní neplatnou.

Smluvní retroaktivita je totiž v občanském právu obecně přípustná, resp. není vyloučena (jakkoliv je spíše neobvyklá), jde o důsledek plynoucí ze smluvní autonomie, jak potvrdil například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, a to za předpokladu, že zpětná účinnost dohody (smlouvy) neodporuje kogentním normám. Odkázat v tomto směru lze i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5457/2014, popř. na pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018. V citovaných rozhodnutích se totiž Nejvyšší soud vyslovil ke smluvní retroaktivitě v tom smyslu, že je přípustná tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků), což v daném případě nebylo v řízení před soudy nižších stupňů zjištěno a ani dovolatelem namítáno. Ani antedatování smlouvy tak automaticky v žádném případě nečiní závazek neplatným, podobně jako nečiní automaticky neplatnou smlouvu ujednání, že se jí strany chtějí řídit od nějakého dřívějšího data (ostatně v občanském právu se připouští i smluvní narovnání doposud sporných vzájemných vztahů), není-li to v rozporu s kogentní normou.

Nadto v daném případě šlo o uzavření dodatků o prodloužení spolupráce do budoucna (pro futuro) vždy jen několik málo dnů po uplynutí předchozího období, a to navíc po svátečním dnu 1. ledna, tedy hned v prvních dnech měsíce ledna, přičemž v těchto prvních dnech stejně v zásadě obviněný žádná plnění na základě předchozí smlouvy či v souladu s jejím pozdějším prodloužením neposkytl a nebylo třeba je konvalidovat. Dodatky o prodloužení smluv jistě ve své době představovaly pravou vůli obou smluvních stran, které chtěly ve vzájemné spolupráci pokračovat za dříve sjednaných podmínek.

Lze tak souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že smluvní vztah byl platně prodlužován až do konce roku 2014.

44. Podle obviněného soudy nižších stupňů měly dále dospět k nesprávnému závěru, že smlouva o dodávkách mezi obchodní společností GIANT a zahraniční právnickou osobou Cooley byla uzavřena dne 18. 12. 2014. Obviněný připustil, že v nadpisu této smlouvy je uvedeno datum 18. 12. 2014, nicméně je také uvedeno, že se jedná o návrh této smlouvy, nikoli o závazné znění. Navíc jeho podpis byl do smlouvy doskenován v březnu roku 2015, což je patrné i z tisku. Obviněný soudu prvního stupně předložil dodatek k této smlouvě, který svým názvem pouze odkazuje na název smlouvy, avšak nedokládá, že tato smlouva byla uzavřena právě dne 18. 12. 2014.

45. Také touto obhajobou obviněného se soudy nižších stupňů zabývaly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů ji považovaly za vyvrácenou. Vycházely předně ze smlouvy samotné, která je v záhlaví datována ke dni 18. 12. 2014 a takto byla podepsána smluvními stranami (bez uvedení data podpisu smlouvy). Svědek R. P. svou svědeckou výpovědí potvrdil, že smlouva o dodávkách mezi obchodní společností GIANT a zahraniční právnickou osobou Cooley byla sepsána právě dne 18. 12. 2014, přitom šlo o závazný dokument (tedy nikoli pouze o návrh), neboť byl podepsán oběma stranami. I z dodatku ke smlouvě o dodávkách (ve kterém se odkazovalo právě na uvedenou smlouvu) důvodně soud prvního stupně dovodil, že smlouva ze dne 18. 12. 2014 nebyla pouhým návrhem, ale závazným dokumentem. Kdyby smlouva o dodávkách byla pouhým nezávazným návrhem, a nikoli závaznou smlouvou, nebyly by k ní sjednávány dodatky, kterými se měnil její obsah.

46. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 navíc postačilo, pokud osoba, která se účastnila na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti, dala popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků (uvedené platí i za nyní účinné právní úpravy). Přitom popudem k uzavření smlouvy může být např. návrh na uzavření smlouvy, ale také jiné jednání pachatele, které vede k jednání o uzavření smlouvy. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak bylo jednoznačně prokázáno, že uzavření smlouvy o dodávkách mezi obchodní společností GIANT a zahraniční právnickou osobou Cooley inicioval obviněný, který se v prosinci roku 2014 (tedy v době, kdy ještě existoval závazkový vztah s obchodní společností ETK vzniklý na základě smlouvy o zprostředkování) dostavil do sídla zahraniční právnické osoby Cooley ve Spojených státech amerických a tam inicioval jednání o uzavření smlouvy o dodávkách fólií a sjednával podmínky jejich vzájemné spolupráce. I kdyby tak byla smlouva o dodávkách uzavřena později, jak uvádí obviněný (což z provedeného dokazování nijak nevyplývá), právě uvedené jednání ohledně možné smlouvy o dodávkách a sjednávání podmínek vzájemné spolupráce by bylo dostačující pro naplnění znaku „dání popudu“ k uzavření smlouvy podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017.

47. Obviněný dále opakovaně na několika místech svého dovolání namítal, že obchodní společnost GIANT sjednala se zahraniční právnickou osobou Cooley výhradní odběr zcela jiného typu fólie, než který výhradně odebírala od téhož dodavatele obchodní společnost ETK, což měl potvrdit i svědek R. P., jehož výpověď soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily v neprospěch obviněného. Obviněný za obchodní společnost GIANT objednal navíc pouze vzorky nových produktů, které ani nemohly být uvedeny na trh, neboť u těchto fólií nebyly provedeny potřebné atesty a zkoušky.

48. Soudy nižších stupňů však na základě provedených důkazů učinily jiná skutková zjištění. Navázání spolupráce mezi obviněným a obchodní společností ETK bylo založeno na dlouhodobém přátelském vztahu mezi obviněným a Josefem Tůmou, jednatelem obchodní společnosti ETK. Josef Tůma požádal obviněného o spolupráci, neboť sám nehovoří anglicky a obviněný jako americký občan angličtinu dokonale ovládá. Cílem jejich spolupráce bylo nalezení výrobce fólií k výrobě vložek do nádrží pohonných hmot na čerpacích stanicích ve Spojených státech amerických.

Na přelomu října a listopadu roku 2010 obviněný s Josefem Tůmou jeli na veletrh do Spojených států amerických, kde se setkali se zástupci obchodní společnosti Cooley, která byla schopna vytvořit fólie podle jejich požadavků, a proto spolu navázali spolupráci. Dne 5. 12. 2012 získala obchodní společnost ETK od obchodní společnosti Cooley exkluzivitu na elektrovodivou fólii Coolguard 30 mil pro vyjmenované státy. Vzhledem k měnící se legislativě, kterou byly kladeny stále přísnější požadavky, bylo potřeba fólie neustále vylepšovat a vyvíjet.

Obchodní společnost Cooley tedy vyráběla fólie podle potřeb a pokynů obchodní společnosti ETK, za kterou v té době komunikoval z důvodu jazykové bariéry výhradně obviněný. Exkluzivita sjednaná mezi obchodními společnostmi ETK a Cooley se sice vztahovala pouze na původní (nevylepšenou) verzi fólie, a nikoli na její nově vyvinuté a vylepšené modifikace, které však byly vytvořeny ve spolupráci s obchodní společností ETK a pouze pro její potřeby (k těmto novým verzím vytvořeným vlastně na zakázku se ani exkluzivita nesjednávala).

V březnu roku 2014 obchodní společnost ETK obdržela vzorek nejnovější verze fólie, kterou následně toho roku také koupila. Po neshodách mezi obviněným a Josefem Tůmou obviněný zneužil své jazykové výhody a v sídle zahraniční právnické osoby Cooley předstíral, že obchodní společnost ETK již nemá zájem o odběr fólie, neboť Josef Tůma je nemocný a končí se svým podnikáním a veškerou činnost za obchodní společnost ETK přebírá obchodní společnost GIANT, jejímž jediným společníkem byl obviněný, jenž za ni také jednal (byť v rozhodné době nebyl jednatelem obchodní společnosti, jímž se stal až 6.

1. 2016). Takto za obchodní společnost GIANT uzavřel smlouvu o dodávkách a exkluzivitě právě ohledně nejnovější verze fólie, na kterou sice obchodní společnost ETK v důsledku neustálých změn a vylepšování exkluzivitu uzavřenou neměla, avšak byla vyvinuta pro její potřebu a na základě jejích požadavků. Když si obchodní společnost ETK v dubnu roku 2015 chtěla objednat nejnovější verzi fólie, obchodní společnost Cooley jí sdělila, že jejím výhradním distributorem je obchodní společnost GIANT. Obchodní společnost ETK pak jednala s obchodní společností GIANT, která jí nabídla fólii za výrazně vyšší cenu, než za kterou ji předtím odebírala od obchodní společnosti Cooley.

Obchodní společnost ETK se proto obrátila na obchodní společnost Cooley, která připustila zrušení exkluzivity jen v případě podání trestního oznámení nebo civilní žaloby na GIANT či obviněného.

Teprve v reakci na trestní řízení obchodní společnost Cooley zrušila obchodní společnosti GIANT exkluzivitu a fólie prodala sama přímo obchodní společnosti ETK, ovšem za vyšší cenu, než za kterou jí předtím fólie dodávala, cenu snížila až po vysvětlení celé situace, jak je poškodil obviněný.

49. Je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním na přechodnou dobu zcela vyloučil obchodní společnost ETK z možnosti odběru fólií od zahraniční právnické osoby Cooley a spolupráce na dalším vývoji fólií, které nutně potřebovala ke své činnosti, zároveň se s jím ovládanou obchodní společností GIANT stal strategickým partnerem zahraniční právnické osoby Cooley. Jednalo se tedy o jiný typ fólie, než na který měla exkluzivitu sjednanou obchodní společnost ETK, avšak produkt, který se zavázal odebírat obviněný a na který s ním byla sjednaná exkluzivita, byl právě ten produkt, který spoluvyvíjela, potřebovala a odebírala obchodní společnost ETK. V důsledku protiprávního jednání obviněného spočívajícího v předstírání, že Josef Tůma, jednatel obchodní společnosti ETK, již nemá další zájem na odběru fólií, obchodní společnost GIANT získala na úkor obchodní společnosti ETK na přechodnou dobu exkluzivitu právě na nejnovější verzi fólie, kterou se následně obviněný snažil dále prodávat, a sice i obchodní společnosti ETK (za výrazně vyšší cenu).

50. Pokud obviněný namítal, že distribucí těchto fólií nemohl obchodní společnost ETK konkurenčně poškodit a získat pro sebe prospěch, neboť se jednalo o fólie, které z důvodu absence potřebných atestů a zkoušek nemohly být uvedeny na trh, pak ani tato námitka neodpovídá provedenému dokazování. Jednak ze svědeckých výpovědí Josefa Tůmy, J. H. a A. Š. bylo prokázáno, že obviněný po nákupu fólií od zahraniční právnické osoby Cooley nabídl tyto fólie obchodní společnosti ETK za vyšší cenu, než za kterou je odebírala přímo od obchodní společnosti Cooley. Jednak z e-mailové komunikace mezi obchodní společností ETK a zahraniční právnickou osobou Farakash Renewable Sources (a připojené přílohy návrhu kupní smlouvy mezi obchodní společností GIANT a zahraniční právnickou osobou Farakash Renewable Sources) vyplynulo, že obviněný se snažil navázat s touto zahraniční právnickou osobou obchodní spolupráci spočívající v prodeji fólie po dobu tří let (k uzavření této smlouvy nakonec nedošlo, neboť zahraniční právnická osoba Farakash Renewable Sources zjistila, že obviněný nabízí technologie obchodní společnosti ETK jménem obchodní společnosti GIANT, a proto spolupráci s obviněným ukončila a navázala kontakt s obchodní společností ETK). V této souvislosti pak Nejvyšší soud neshledal nelogické ani hodnocení výpovědi svědka R. P. soudem prvního stupně, jak namítal obviněný, neboť plně odpovídá i dalším důkazům vyplývajícím z provedených důkazních prostředků.

51. Obviněný dále zpochybnil, že by jeho jednáním obchodní společnosti ETK mohla vzniknout škoda, když neměl vliv na cenovou politiku obchodní společnosti Cooley, která navýšila ceny jen z důvodu neschopnosti zaměstnanců obchodní společnosti ETK sjednat lepší cenu. Kromě toho obchodní společnost ETK nikdy neodebrala požadované množství fólie, které bylo s touto nižší cenou spojeno.

52. Ani tato námitka neodpovídá uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť jde o pouhou polemiku obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Škoda a její výše byly významné pro rozhodnutí v adhezním řízení, tedy o vzneseném nároku na náhradu škody ze strany poškozené obchodní společnosti ETK (nikoli však pro naplnění znaků skutkové podstaty, mezi nimiž znak škody není). Obviněný ovšem ani v tomto případě nevznášel námitky nesprávné aplikace hmotného práva (jiného nesprávného hmotněprávního posouzení), zpochybňoval výlučně závěr skutkový.

Nedeklaroval ovšem, že by byl dán tzv. extrémní rozpor, tedy že by šlo o rozhodné (klíčové) skutkové zjištění, které nadto by mělo být určující pro naplnění znaků trestného činu (což s ohledem na výše uvedené nebylo) a které by bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného se nese v duchu prosté polemiky se soudy nižších stupňů o skutkových závěrech, navíc toliko významných jen pro adhezní výrok (pro výrok o vině je klíčové zjištění úkornosti jednání, nikoli vznik škody na majetku poškozené).

Nadto i v tomto směru lze zcela souhlasit se soudem odvolacím, který důvodně uzavřel, že obviněný skutečně svým jednáním způsobil poškozené škodu v deklarované výši 514 520,83 Kč, která by nevznikla, kdyby nebylo jednání obviněného. Soud druhého stupně důvodně dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody na majetku poškozené obchodní společnosti ETK a že obviněný za tuto škodu má nést odpovědnost. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že v roce 2014 obchodní společnost ETK odebírala fólii za cenu 1,5 USD/stopa2.

Poté obviněný podvodným jednáním vyloučil obchodní společnost ETK z možnosti přímého odběru fólie od obchodní společnosti Cooley, neboť na fólie, které obchodní společnost ETK odebírala, sjednal jménem obchodní společnosti GIANT výhradní odběr. V reakci na podané trestní oznámení na obviněného pak zahraniční právnická osoba Cooley zrušila obchodní společnosti GIANT exkluzivitu (výhradní odběr) a prodala tyto fólie obchodní společnosti ETK za zvýšenou cenu 2,41 USD/stopa2. Poté, co byly ze strany ETK zástupcům zahraniční právnické osoby Cooley objasněny okolnosti podvodného jednání obviněného, došlo k navrácení původní kupní ceny, tedy 1,5 USD/stopa2.

Vzhledem k těmto zjištěním pak odvolací soud přiznal poškozené nárok na náhradu škody ve výši 514 520,83 Kč, což je rozdíl mezi vyšší kupní cenou za 2000 m2 fólie, kterou obchodní společnost ETK koupila na jaře roku 2015 a původní (nižší) cenou, kterou by poškozená zaplatila, kdyby nebylo protiprávního jednání obviněného. Závěr o způsobené škodě tak vyplývá z provedeného dokazování, je řádně odůvodněn a Nejvyšší soud na takovém postupu odvolacího soudu neshledal nic závadného.

Obstát nemohla ani obrana obviněného, že vyšší cenu musela poškozená zaplatit z důvodu nedodržení odběru fólií ve sjednaném množství, i toto tvrzení obviněného bylo zcela vyvráceno (jediným důvodem navýšení bylo jednání obviněného, dodavatel dokonce po jednání s odběratelem byl ochoten přistoupit na opětovné snížení ceny).

53. Obviněný se dále bránil tím, že obchodní společnosti ETK a GIANT nejsou na trhu konkurenčními subjekty, třebaže mají v obchodním rejstříku uveden shodný předmět podnikání (výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1–3 živnostenského zákona), který ale má velké množství obchodních společností, které přesto nejsou konkurenty. K tomu obviněný doplnil, že obchodní společnost GIANT v odvětví technologie vnitřních nádrží nikdy nepodnikala, proto ani nemohla být reálným konkurentem obchodní společnosti ETK.

54. Ani tato námitka obviněného nemohla uspět. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval (ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, které bylo uveřejněno pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.), že shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Jednání pachatele spočívající v uzavření nevýhodné smlouvy totiž může negativně ovlivnit činnost některého z více podnikatelských subjektů, kteří navzájem nejsou v konkurenčním postavení, a to v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů této nevýhodné smlouvy (např. znemožní znevýhodněnému subjektu, aby vůbec zahájil a rozvinul svou podnikatelskou aktivitu právě v té oblasti, kde má stejný nebo podobný předmět činnosti jako zvýhodněný subjekt, anebo bude-li znevýhodněný subjekt naopak nucen utlumit či zcela ukončit dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se tohoto stejného nebo podobného předmětu činnosti). Podnikatelské subjekty tedy nemusí být ve vzájemném konkurenčním postavení, musí však mít oprávnění k podnikání ve stejném nebo podobném předmětu podnikání. Tento znak zužuje možnost trestního postihu jednání vymezeného v § 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 (resp. § 255a tr. zákoníku v nyní účinném znění), neboť se nestíhá jakékoli uzavření nebo popud k uzavření nevýhodné smlouvy, ale jen v případech podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Podnikatelské subjekty nemusí fakticky vykonávat shodnou nebo podobnou činnost, pro vyvození trestní odpovědnosti je podstatné, zda mají oprávnění ke stejnému nebo podobnému předmětu podnikání. Jak zjistily soudy nižších stupňů, obě obchodní společnosti měly zapsány podobný předmět podnikání. Obchodní společnost GIANT měla v rozhodné době v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v rámci živností volných, což byla kategorie uvedená v § 33 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2004. Obchodní společnost ETK pak měla ve stejné době jako předmět podnikání zapsán „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, což je kategorie zavedená novelou živnostenského zákona účinnou od 1. 7. 2008. Obsahově se tedy jednalo o shodné předměty podnikání, což naplňuje stejný znak uvedený v trestním zákoníku.

55. Obviněný pak konečně namítl nedůvodné neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědka D. D., který s obviněným sjednával smlouvu týkající se spolupráce mezi obchodními společnostmi GIANT a Cooley. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně měl pochybnosti o termínu uzavření této smlouvy, měl podle obviněného vyslechnout tohoto svědka, což neučinil, a ani svůj postup neodůvodnil (a nenapravil to ani odvolací soud).

56. V tomto směru Nejvyšší soud souhlasí se státním zástupcem, že z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by obviněný jednoznačně tento důkaz navrhoval provést. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 10. 2023 totiž vyplývá, že obhájce obviněného ponechal na zvážení soudu, zda je třeba uvedený výslech svědka D. D. provést. Proto ani soud prvního stupně nerozhodoval o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, neboť takový jednoznačný návrh obviněný neučinil a sám soud potřebu provedení zmíněného důkazního prostředku neshledal. Obviněný má právo v trestním řízení navrhovat důkazy, rozsah dokazování určuje soud, ovšem musí se přitom vypořádat s případnými návrhy stran, a to případným zamítnutím návrhu na doplnění dokazování vzneseném některou stranou, pokud neshledá potřebu důkazní prostředek provést. Musí přitom ovšem respektovat ustálenou judikaturu zejména Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům, tedy zamítnout návrh na doplnění dokazování může jen z některého z ústavně konformních důvodů. Soud ovšem nečiní takové rozhodnutí v případě, pokud sám zvažoval doplnění dokazování, avšak nakonec dospěl k závěru, že takové doplnění nepotřebuje. Pokud tedy obviněný přenechal uvážení soudu, zda dokazování doplní či nikoli, nemohl soud rozhodnout o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, nebyl-li žádný učiněn. Je přitom zjevné, že si na základě provedeného dokazování učinil spolehlivé závěry ve všech klíčových okolnostech, které považoval za nezbytné pro posouzení věci. Výtka neprovedení důkazního prostředku, nerozhodnutí o něm, resp. neodůvodnění takového rozhodnutí, tak není důvodná. Kromě toho tuto svou námitku obviněný ani nepodřadil pod příslušný dovolací důvod, kterým by mohl být jedině § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) a ani nesdělil, v čem spatřuje naplnění dalších nezbytných podmínek tohoto dovolacího důvodu (jaké rozhodné skutkové zjištění jím mělo být prokázáno, pro jaký znak skutkové podstaty bylo skutkové zjištění určující, proč jde o podstatný důkaz). Kromě toho není pravdou, že by na výhrady obviněného ohledně rozsahu dokazování vůbec nereagoval odvolací soud. Odvolací soud se obsahově stejnou námitkou zabýval v odůvodnění svého rozsudku v bodě 32., v němž konstatoval, že provedení výslechu svědka D. D. by bylo nadbytečné, neboť skutkové závěry o vině obviněného bylo možné opřít o usvědčující výpovědi dalších svědků Josefa Tůmy, J. H. a A. Š., přičemž věcnou správnost informací z nich vyplývajících potvrzují i listinné důkazy provedené v trestním řízení. Navíc s ohledem na více než devítiletý časový odstup nelze očekávat od případného svědka, že by si detailně pamatoval všechny okolnosti sjednávání předmětné smlouvy. Důkazním návrhem se tak odvolací soud zabýval a jeho zdůvodnění, proč tento důkazní prostředek neprovést, lze akceptovat.

V. Závěrečné shrnutí

57. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Nikose Pallase odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému (avšak ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Obviněný totiž uplatňoval veskrze námitky, jimiž zpochybňoval skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jakož i jimi provedené hodnocení důkazů, avšak netvrdil, že by byl dán zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem (veškerých) důkazů plynoucích z provedených důkazních prostředků. Některými námitkami sice zdánlivě zpochybňoval hmotněprávní posouzení skutku či jinou nesprávnou aplikaci hmotného práva na daný případ (zejména norem civilního práva), ovšem žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Ani v takovém případě ovšem nejde o námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.

58. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu