5 Tdo 876/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněných 1) F. O., 2) J. Č. a 3) M. E. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, č. j. 9 To 292/2016-5944, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 176/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. O., J. Č. a M. E. o d m í t a j í .

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016, č. j. 2 T 176/2015-5775, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2016, č. j. 2 T 176/2015-5814, (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný 1) F. O. uznán vinným spácháním přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), za který mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Vedle toho byl obviněnému 1) F. O. podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 2 (dvou) let. Dále byl rozsudkem nalézacího soudu spoluobviněný 2) J. Č. uznán vinným spácháním přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl podle § 222 odst. 3 tr.

zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozsudkem nalézacího soudu byl dále spoluobviněný 3) M. E. uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému 3) M. E. byl za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.

zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 1 T 219/2012, a taktéž za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 1 T 241/2012, podle § 222 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Vedle toho byl obviněnému 3) M. E. podle § 73 odst. 1, odst. 3 a § 43 odst. 2 tr zákoníku uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly nalézacím soudem zrušeny výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu v Blansku, a to ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 1 T 219/2012, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 1 T 241/2012, jakož i všechny další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“) byla všem třem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu (v podrobnostech srov. str. 8 – 10 rozsudku nalézacího soudu). Podle § 229 odst. 2 tr. ř.

byli poškození specifikovaní ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu (v podrobnostech srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu) se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedených trestných činů se měli spoluobvinění dopustit tím, že obviněný J. Č., jako předseda představenstva ZONZITA, a. s., IČ: 29240981, Merhautova 1024/155, Brno (dále též jen „ZONZITA“), po společné domluvě s obviněným F. O. přihlásil dne 9. 1. 2012 do insolvenčního řízení proti společnosti LIGA, s. r. o., IČ: 49435647, se sídlem Hlohovec 194, (dále též jen „LIGA“), vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 16065/2011 na základě vyhlášky ze dne 8. 9. 2011, fiktivní pohledávku ve výši 30 763 109,60 Kč, která vyplynula z fiktivní směnky s datem údajného vystavení dne 1.

11. 2010 v H., na částku ve výši 1 208 880 EUR, kterou měl vyhotovit a za výstavce LIGA, s. r. o., podepsal coby jednatel obviněný F. O., na které byl česky psaný indosament podepsaný jen iniciálami psanými hůlkovým písmem, že ji indosuje společnost BELL-KI Kft. 7694, Hosszuheteny, Morolo Utca 50, Maďarsko, identifikační číslo 22961446-2-13 (dále též jen „BELL-KI“), dne 10. 5. 2011 společnosti KEMPSTAVBY, s. r. o., IČ: 29220939, Brno, Svatopetrská 7 (dále též jen „KEMPSTAVBY“), jejímž jednatelem byl obviněný M.

E., a tuto fiktivní směnku měla KEMPSTAVBY, s. r. o., indosovat dne 20. 10. 2011 na společnost ZONZITA, a. s., kdy za tímto účelem byla vytvořena smlouva o převodu směnky ze dne 20. 10. 2011 mezi KEMPSTAVBY, s. r. o., a ZONZITA, a. s., která podle této smlouvy měla uhradit společnosti KEMPSTAVBY, s. r. o., částky 350 000 Kč, 350 000 Kč, 400 000 Kč a údajnému zprostředkovateli S.

V. částku 900 000 Kč, kdy žádná z těchto finančních částek nebyla společností ZONZITA, a. s., nikdy předána a kvitance z 31. 10. 2011 a z 26. 10. 2011 potvrzující zaplacení těchto částek jsou fiktivní, tedy obviněný J. Č. shora popsanou pohledávku ve výši 30 763 109,60 Kč do insolvenčního řízení přihlašoval s vědomím, že je fiktivní, neboť za převod směnky ve skutečnosti společnost ZONZITA, a. s., vůbec nic nezaplatila, přičemž byly vytvořeny další nepravdivé písemnosti Smlouva o převodu směnky ze společnosti KEMPSTAVBY, s.

r. o., na společnost ZONZITA, a. s., podepsaná obviněnými M. E. a J. Č., a výdajové pokladní doklady č. 151002 na částku 350 000 Kč, č. 151004 na částku 1 100 000 Kč a všeobecný účetní doklad č. 551016 na částku 2 000 000 Kč, kdy obviněný F. O. jako jednatel společnosti LIGA, s. r. o., v přezkumném řízení ve vyjádření dlužníka celou pohledávku ve výši 30 763 109,60 Kč zcela uznal, i když věděl, že ve skutečnosti žádný závazek společnosti LIGA, s. r. o., v takové výši neexistoval, společnosti LIGA, s.

r. o., a BELL-KI Kft. mezi sebou nikdy o žádném obchodu nejednaly a tehdejší jediný jednatel BELL-KI Kft. T. R. žádnou směnku ve výši 1 208 880 EUR vystavenou společností LIGA, s. r. o., na řad společnosti BELL-KI Kft., nikdy neviděl, na rub této směnky nic nepsal, kdy společnosti KEMPSTAVBY, s. r. o., a LIGA, s. r. o., ani M. E., S. V. a F. O. nezná, ve skutečnosti tato fiktivní směnka byla úmyslně v blíže nezjištěné době od října 2011 do jejího přihlášení v insolvenčním řízení dne 9. 1. 2012 uvedena do oběhu obviněným F.

O. za přispění obviněného M. E., který věděl, že společnost LIGA, s.

r. o., je v insolvenci a rovněž věděl, že se jedná o fiktivní pohledávku a směnku, protože za její údajný převod na společnost KEMPSTAVBY, s. r. o., tato společnost nic nezaplatila, a takto všichni tři obvinění jednali s úmyslem předstírání neexistujícího práva ve formě největší pohledávky společnosti LIGA, s. r. o., obvinění F. O. a J. Č. takto společně jednali s cílem získání neoprávněných výhod v insolvenčním řízení na úkor skutečných věřitelů společnosti LIGA, s. r. o., a to zejména specifikovaných pod body 1.

– 101. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu (v podrobnostech srov. str. 2 – 6 rozsudku nalézacího soudu), kteří jsou přihlášeni v insolvenčním řízení s uznanou dlužnou částkou vůči společnosti LIGA, s. r. o., v celkové výši 134 172 285,86 Kč, a kterým tímto svým úmyslným jednáním všichni tři obvinění společně způsobili škodu spočívající u všech přihlášených nezajištěných věřitelů v rozsahu celkem nejméně ve výši 1 076 708,82 Kč, kterážto částka byla při reorganizaci společnosti LIGA, s.

r. o., vyplacena dne 3. 6. 2015 na základě přihlášení shora popsané fiktivní pohledávky na účet společnosti ZONZITA, a. s., v likvidaci, jejímž jediným akcionářem je od 11. 11. 2014 syn obviněného F. O. D. O.

3. Krajský soud v Brně, který jako soud odvolací projednal odvolání všech spoluobviněných, rozhodl usnesením ze dne 24. 11. 2016, č. j. 9 To 292/2016-5944 (dále jen „usnesení odvolacího soudu“) tak, že podle § 256 tr. ř., odvolání všech obviněných jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2016, č. j. 9 To 292/2016-5944, podali všichni tři obvinění dovolání. Obviněný 1) F. O. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Klima, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Obviněný 2) J. Č. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. et Mgr. Jana Brázdy, Ph.D., a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný 3) M. E. podal dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Holotňákové, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

A) Dovolání F. O.

5. Obviněný F. O. v rámci svého mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že odvolací soud zcela zásadně pochybil v hodnocení provedených důkazů, přičemž dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a následně učinil nesprávný závěr o skutkovém stavu věci, který byl v extrémním rozporu se stavem skutečným. K namítanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dovolatel zejména uvedl, že těžištěm dokazování bylo, zda předmětná směnka vystavená dne 1. 11. 2010 v H. spolu se souvisejícími listinami byla fiktivní či nikoli.

Odvolací soud zpochybnil kauzu směnky. K tomu obviněný uvedl, že směnka byla vystavena v souvislosti se smlouvou na dodávku vepřových půlek uzavřenou mezi společnostmi LIGA a BELL-KI. Soudy obou stupňů dovozovaly, že předmětná smlouva musela být fiktivní z důvodu, že společnost LIGA nikdy s vepřovými půlkami neobchodovala. Toto zjištění je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť společnost LIGA má zapsaný předmět podnikání řeznictví a uzenářství a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, přičemž z výpovědí svědků a ostatních důkazů vyplývá, že výrobou a prodejem masných výrobků se skutečně zaobírá.

Dovolatel dále uvedl, že on sám předložil listinné důkazy prokazující, že obchodoval s vepřovými půlkami v řádu stovek tun. Svědecké výpovědi zaměstnanců a jednatelů společnosti LIGA rovněž potvrzují, že dovolatel jako jednatel společnosti LIGA skutečně s vepřovými půlkami obchodoval, když např. svědek Č. uvádí, že se nakupovala výrobní masa – půlky, a že si tyto obchody řešil obviněný. Dále tuto skutečnost potvrdili i svědkové M., P., A. a H. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že názor o fiktivnosti smlouvy o dodávkách vepřových půlek odůvodňují tím, že jejím předmětem bylo velké množství těchto půlek, přičemž takové množství nebylo nikdy dříve zaobchodováno.

K uvedenému závěru dovolatel namítá, že je nelogický i z toho důvodu, že s podstatou podnikání je spojeno určité riziko, kdy podnikatel často musí riskovat za účelem rozšíření své podnikatelské činnosti tak, jako tomu bylo v tomto případě, kdy obviněný chtěl využít lákavou obchodní nabídku. Navíc mělo dojít k postupným a průběžným dodávkám vepřových půlek, které byla společnost LIGA schopná, na rozdíl od závěrů soudů, splnit. Tehdy nemohl obviněný O. vědět, že dojde ke změně obchodních pravidel vůči Rusku, které zásadně ovlivní ceny vepřových půlek, když každoročně byl vývoj cen obdobný a právě na konci roku 2010 došlo na trhu k anomálii.

6. Dovolatel dále v rámci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v podrobnostech uvedl, že údajná fiktivnost uzavření předmětné smlouvy spolu s vystavením samotné směnky je v rozporu se zjištěními soudů obou stupňů vycházejících prokazatelně ze lživé výpovědi svědka R., jež je vyvrácena výpověďmi obviněného O. a svědka V., kteří byli osobně přítomni uzavření smlouvy, přičemž potvrdili, že svědek R. smlouvu i směnku vlastnoručně podepsal a částečně i prohlášení svědka R.

o existenci dodávek masa a vzniku dluhu společnosti LIGA. Obviněný E. pak potvrdil, že podepsanou směnku od svědka R. koupil v zastoupení společnosti KEMPSTAVBY. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že hodnotil svědeckou výpověď svědka R. jako věrohodnou, kdy nebyl důvod svědkovi nevěřit, a to v příkrém rozporu s výpověďmi ostatních svědků i obviněných 1) a 3) a navzdory existenci listinného prohlášení tohoto svědka ověřeného notářem, jehož vystavení svědek potvrdil a které v rozporu s jeho výpovědí mimo jiné uvádí, že se společností LIGA jednal prostřednictvím společnosti BELL-KI o dodávkách masa.

Sám svědek ve své výpovědi potvrdil, že prohlášení podepsal, avšak protichůdně uvedl, že nikdy se společností LIGA neobchodoval, žádnou smlouvu ani směnku nepodepsal. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého usnesení uvedl, že výpověď svědka R. je podpořena výpověďmi svědků V., J., M., M., H., P., K. a P., a to přes to, že výpověď svědka R. je výpovědí zejména svědka V. v podstatných částech vyvrácena, zejména co se podpisu směnky a smlouvy týče. Svědek V. totiž vypověděl, že byl tlumočníkem svědka R., že s ním jezdil vícekrát obchodně do České republiky, že byl osobně přítomen jednání i podpisu smlouvy a směnky ve společnosti LIGA s obviněným O., který toto jednání taktéž svou výpovědí potvrzuje.

Skutečnost, že svědek V. byl tlumočníkem svědka R. a jezdil s ním obchodně do České republiky, výslovně potvrdili i svědkové J. a M., kteří uvedli, že se svědkem R. obchodovali. Tvrzení svědka R., že nikdy neobchodoval s Českou republikou, je tak v přímém rozporu s výpověďmi právě uvedených svědků. Z tohoto hlediska tak dovolatel považuje závěry obou soudů nižších stupňů o věrohodnosti svědka R. za extrémně nesprávné.

7. Obviněný F. O. v rámci svého dovolání dále uplatnil námitku proti zjištění obou soudů nižších stupňů, které učinily v rozporu s výpovědí svědkyně M., které je explicitně uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, že směnka byla uvedena do oběhu v době od října 2011 do 9. 1. 2012, přitom tato svědkyně uvedla, že smlouva spolu se směnkou byly normálně uloženy v šanonech společnosti, kdy k tomuto založení nedošlo po 30. 9. 2011. Smlouva ani směnka tedy nebyly vytvořeny ex post až v souvislosti s insolvenčním řízením, ale skutečně tehdy, na kdy jsou datovány.

K tomu dovolatel uvedl, že datum vystavení směnky potvrzují výpovědi celkově tří osob a samotný údaj na této listině, což podle názoru dovolatele oba soudy nižších stupňů opomenuly. Ani důkazem odborného vyjádření nebylo prokázáno, že by podpisy na smlouvě a směnce nebyly svědka R. Dovolatel dále zdůraznil, že státní zástupce v závěrečné řeči před nalézacím soudem uvedl, že podle jeho názoru se nepodařilo prokázat, že by skutečně směnka byla fiktivní a nebyla vystavena tak, jak tvrdí obviněný O.

Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo a vyšetřovací zásadou neprovedl žádný důkaz, kterým by vyvrátil jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že svědek R. popírá obchodování s vepřovými půlkami a podpis směnky z důvodu, že obdržel 1,8 mil. Kč a tento příjem by musel v Maďarsku zdanit, což neudělal a mohl se tak dopustit trestného činu krácení daně.

8. Dovolatel se dále podrobněji vyjádřil k hodnocení svědeckých výpovědí soudy nižších stupňů. Podle dovolatele svědek V. svojí výpovědí o účasti jednání i podpisu smlouvy a směnky mezi svědkem R. a obviněným O. jednoznačně prokazuje jeho nevinu. Odvolací soud však považoval svědeckou výpověď svědka V. za nevěrohodnou, přičemž za důvody nevěrohodnosti považoval shodně se soudem nalézacím nepravdivou výpověď svědka R., která je v rozporu s výpovědí svědka V., dále údajně nezvyklou přesnost jeho výpovědi stran časových údajů a údajné tvrzení, že jednání o odstoupení od smlouvy mělo být více, kdežto sám dovolatel hovořil o jednom jednání. K tomu dovolatel uvedl, že v tomto případě nalézací soud nevycházel z výpovědi svědka V., neboť ten ve své výpovědi uvedl, že za jeho účasti proběhlo pouze jedno jednání mezi svědkem R. a obviněným O. o odstoupení od smlouvy. Skutkové zjištění obou soudů nižších stupňů ohledně počtu jednání o odstoupení od smlouvy jsou tak v hrubém rozporu s provedeným důkazem v podobě svědecké výpovědi svědka V. Obviněný O. vytkl odvolacímu soudu, že hodnotí svědeckou výpověď svědka J. s odkazem na závěr soudu nalézacího jako lživou, přičemž toto hodnocení vychází ze závěru, který je v rozporu s obsahem tohoto důkazu. Svědek totiž vypověděl, že „s panem R. jsem byl v obchodním styku asi od konce 2008 nebo 2010, v desátém měsíci roku 2011 jsem mu odprodával akcie své firmy“. Soudy nižších stupňů hodnotí výpověď svědka jako lživou vzhledem k tomu, že společnost BELL-KI vznikla až v září 2010 a tudíž s ní nemohl obviněný od konce roku 2008 nebo 2009 obchodovat. K tomu obviněný uvedl, že svědek J. hovoří o spolupráci se svědkem R., nikoli se společností BELL-KI. Svědek R. se narodil v roce 1972, tudíž mu nic nebránilo, aby spolupracoval se svědkem J.

9. Dovolatel O. dále uvedl, že další extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spočívá v závěru soudů o nevěrohodnosti výpovědi samotného dovolatele z toho důvodu, že nemohl jednat se společností BELL-KI v roce 2010 na veletrhu v S., jak ve své výpovědi uvedl, neboť tento veletrh se koná každý rok na jaře, kdežto společnost BELL-KI vznikla až 24. 9. 2010. K tomu obviněný namítl, že ve své výpovědi uvedl, že na veletrhu v S. v roce 2010 zkontaktoval dva partnery, společnost KEDVENS a druhého obchodníka s masem, který nabízel zobchodovat vepřové maso. O společnosti BELL-KI či panu R. však v rozporu se zjištěními soudů nižších stupňů nepadlo ani slovo.

10. Obviněný O. v rámci svého mimořádného opravného prostředku dále rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že všichni spoluobvinění jsou usvědčeni výpovědí obviněného Č., ze které vyplývá, že motivem jeho jednání byla ochrana jeho investic vynaložených do objektů v majetku společnosti LIGA. Motiv obviněného Č. by byl způsobilý usvědčit toliko jeho samotného, nikoli ostatní spoluobviněné. Motiv obviněného Č. je navíc zcela legální, neboť je běžnou obchodní praktikou, že subjekty v rámci své podnikatelské činnosti skupují pohledávky za účelem jejich následného prodeje či vymáhání, přičemž tyto pohledávky nezřídka přihlašují do insolvenčního řízení.

11. Obviněný dále namítl, že ohledně předmětného skutku není v jeho případě naplněn obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu v podobě zavinění, navíc ve formě přímého úmyslu. Obviněný k tomu uvedl, že v době, kdy uzavíral smlouvu na dodávku vepřových půlek a vystavoval směnku, si nemohl být vědom pozdějšího úpadku společnosti LIGA, ani toho, že směnka bude dále převáděna, či jakým způsobem, když u těchto úkonů nebyl přítomen, tudíž nemohl mít ani povědomí o tom, že by případně mohlo dojít k převodům jím vystavené směnky fiktivně. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že hodnotí výpověď svědka P. H. jako nevýznamnou. Svědek uvedl, že se za ním obviněný O. dostavil s žádostí o posouzení možnosti rozporovat indosovanou směnku v rámci insolvenčního řízení. Ze svědecké výpovědi svědka H. a z výpovědi samotného obviněného O. přitom jednoznačně vyplývá, že nepopření pohledávky ze strany obviněného nebylo činěno s úmyslem spáchat trestný čin.

12. Dovolatel O. rovněž namítá, že odvolací soud v souladu se soudem nalézacím hodnotil provedené důkazy a činil skutkové a právní závěry čistě v jeho neprospěch. Dovolatel v tomto postupu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, uveřejněný pod č. 141 ve sv. 70 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, spatřuje ze strany odvolacího soudu porušení zásady in dubio pro reo. Odvolací soud rovněž v rozporu s principem presumpce neviny a priori nahlížel na obviněného jako na vinného. Dovolatel považuje usnesení odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, tendenční stran provedených důkazů a za nedostatečně odůvodněné. Odvolací soud totiž pouze mechanicky doslovně přepisoval rozsudek nalézacího soudu, jednotlivá podání spoluobviněných a vlastnímu odůvodnění svého rozhodnutí věnoval pouze dvě strany z celého usnesení, kde navíc pouze nepřípustně odkazoval na rozsudek nalézacího soudu, aniž by sám zdůvodnil, na podkladě jakých úvah se ztotožnil s jeho závěry. Odvolací soud navíc velmi podrobné odvolání obviněného odbyl a rezignoval na vypořádání se s jeho námitkami a argumenty v něm uvedenými s odůvodněním, že se námitkami již zabýval nalézací soud, přičemž z jejich obsahu je seznatelné, že nejsou totožné. Dovolatel k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky odůvodnění rozhodnutí, konkrétně na nález ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 684/06, uveřejněný pod č. 193 ve sv. 51 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, uveřejněný pod č. 154 ve sv. 70 Sb. nál. a usn. ÚS ČR.

13. V rámci poslední námitky, kterou obviněný O. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, uvedl, že odvolací soud nesprávně hmotněprávně kvalifikoval jeho údajný skutek. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu, převzatého od nalézacího soudu, měl pohledávku ze směnky do insolvenčního řízení proti společnosti LIGA přihlásit obviněný Č. Tímto skutkem tak podle odvolacího soudu došlo ze strany obviněného Č. ke spáchání trestného činu podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za této situace měl odvolací soud posoudit jednání dovolatele O. jako pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel k tomu dále uvedl, že pokud podle názoru odvolacího soudu měli všichni spoluobvinění společnou trestnou činností zavinit, že pohledávky jednotlivých poškozených věřitelů byly poměrně zkráceny, musel by se tento zjištěný skutkový stav projevit i ve výrokové části usnesení, kdy by trestná činnost byla posouzena jako spáchaná ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Nikoli tedy ve vztahu k obviněným O. a Č. jako spáchání skutků naplňujících znaky různých skutkových podstat, byť spadají pod jeden konkrétní paragraf zvláštní části tr.

zákoníku. S ohledem na uvedené právní posouzení by tak ani obviněný E. nemohl být toliko pouze pomocníkem ve smyslu § 24 tr. zákoníku. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006.

14. Závěrem svého dovolání obviněný F. O. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle § 265k tr. ř. zrušil a sám ve smyslu § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný F. O. podle § 225 odst. 1 tr. ř. zprošťuje v celém rozsahu obžaloby, neboť ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný 1) stíhán. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že sám nemůže rozhodnout, navrhl dovolatel jako eventuální petit, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrací odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 3 tr. ř. tak, že nařídí, aby odvolací soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

B) Dovolání J. Č.

15. Obviněný J. Č. v úvodu svého dovolání označil usnesení odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za nesprávné z hlediska právního posouzení skutku a rovněž za nepřezkoumatelné vzhledem k závěrům, které oba soudy prezentují.

16. Dovolatel následně v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podrobnostech uvedl, že nebylo nijak prokázáno, že by věděl, odkud se předmětná směnka vzala. Z výpovědi obviněného pouze vyplynulo, že on sám se směnkou neměl nic společného, nevěděl o ní a pouze na pokyn obviněného O. ji přihlásil do insolvenčního řízení. Je nutno vycházet z toho, že obviněný Č. není právník, neznal všechny souvislosti a vše bylo

připraveno jiným obviněným. Dovolatel byl pouze využit k tomu, aby podal přihlášku do insolvenčního řízení. Přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, proto soud musí prokazovat bez důvodných pochybností, že obviněný Č. věděl a chtěl porušit chráněný zájem. Ani jedno se však nepodařilo nalézacímu soudu prokázat. K tomu dovolatel dodal, že si toho byl vědom i státní zástupce, který v závěrečné řeči před nalézacím soudem navrhl zproštění obviněného obžaloby, a to z důvodu podle § 226 písm. a) tr.

ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek popsaný v obžalobě. Dovolatel dále podotkl, že v řízení před soudem prvního stupně mohla být prokázána pouze jeho nedbalost, v tom případě ale není naplněna skutková podstata uvedeného přečinu. Již v odvolání obviněný Č. poukazoval na skutečnost, že nalézací soud se v důkazním řízení převážně zaměřoval na prokázání viny obviněného a nikoli na zvážení všech okolností jak v jeho prospěch, tak i v jeho neprospěch. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22.

12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný pod č. 196 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR.

17. Obviněný Č. ve svém dovolání dále uvedl, že odvoláním napadl i výrok rozsudku nalézacího soudu o náhradě škody, neboť v daném případě nebyla naplněna objektivní stránka předmětného přečinu, jelikož vznik škody nebyl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného Č. Obsáhle přitom odůvodnil, že je mylné stanovisko, že škoda vznikla přihlášením pohledávky do insolvenčního řízení, neboť škoda vznikne až tehdy, kdy je věřitelům v předmětném insolvenčním řízení vyplacena nižší částka, než by jim náležela.

K tomu dovolatel uvedl, že před soudem prvního stupně jasně zazněly důkazy o tom, že obviněný Č. opakovaně upozorňoval policii dne 12. 5. 2015 a 25. 3. 2015 na skutečnosti, které se dozvěděl až po přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení, ze kterých muselo být jasné, že přihlášená směnka je fiktivní. Policejní orgán na tuto skutečnost nijak nereagoval, ač tak učinit měl, aby zabránil spáchání protiprávního jednání. Dovolatel zdůraznil zásadu ultima ratio a ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. s tím, že nalézací soud se tímto ustanovením nezabýval, ale uložil obviněnému povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným, i když nebylo prokázáno, že by škodu způsobil on.

Ostatně k takovému závěru dospěl i státní zástupce u soudu prvního stupně. Odvolací soud ve svém usnesení popsal důkazní situaci před soudem nalézacím tím, že vylíčil jednotlivé důkazy a konstatoval, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, bylo důsledně postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména pak s těmi, která mají zabezpečit objasnění věci, a právo obžalovaného na obhajobu. Odvolací soud vycházel z toho, že z výpovědi obviněného Č. vyplynulo, že motivem jeho chování byla ochrana jeho investic vynaložených do objektu v majetku společnosti LIGA v H., které potřeboval nezbytně pro své podnikání, a že chtěl získat výhodu při získání nemovitostí ve vlastnictví společnosti LIGA, která byla v insolvenci, a že společnost ZONZITA za údajný převod směnky ve skutečnosti nic nezaplatila, neboť neměla peníze.

K tomu dovolatel namítl, že uvedená tvrzení odvolacího soudu nemají oporu v důkazním řízení, neboť jak již konstatoval, nevěděl o fiktivní směnce, byl využit pouze k tomu, aby podal žádost o insolvenční řízení na krajský soud, což učinil, neboť předpokládal, že obviněný O., který vše konzultoval s právníkem, má vše zařízeno správně. Dovolatel totiž právníkem není a skutečnosti týkající se insolvenčního řízení nezná. Obviněný Č. dále s odkazem na § 2 odst. 5 tr. ř. rozporoval tvrzení odvolacího soudu, že nalézací soud měl dostatek důkazů pro své rozhodnutí a že logicky zdůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy, neboť je toho názoru, že nalézací soud tomuto ustanovení nedostál.

Proto má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotném právním posouzení, a je tedy dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Závěrem svého dovolání obviněný J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za použití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 9 To 292/2016, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. Obviněný J. Č. podáním ze dne 27. 4. 2017 vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

20. Obviněný J. Č. podáním ze dne 2. 5. 2017 požádal o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., případně podle § 265o odst. 1 tr. ř.

C) Dovolání M. E.

21. Obviněný M. E. v rámci svého dovolání předně uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu napadá v plném rozsahu všech výroků, které nebyly odvolacím soudem zrušeny, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.

22. Ve vztahu k výroku o vině dovolatel namítl nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti, dále otázky zavinění a rovněž příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakožto pojmových znaků trestného činu. Obviněný E. vytkl soudům nižších stupňů nesprávné hmotně právní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. K tomu dovolatel uvedl, že ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu nelze rozpoznat, co konkrétně soud považuje za porušení povinností, a co pouze konstatuje jako postup obviněného E. během sledu událostí. Nalézací soud nekonkretizuje žádnou právní povinnost stanovenou právním předpisem, kterou měl obviněný porušit. Dovolatel se žádného úmyslného jednání nedopustil, jak ostatně vyplývá ze všech důkazů popisujících jeho konání ve vztahu k insolvenčnímu řízení, resp. jednání dalších obviněných.

23. Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů, že porušily jeho právo na řádnou obhajobu, a na nestranné posuzování věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností a okolností.

24. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. E. navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby. Dovolatel rovněž navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.

D) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a repliky dovolatelů k tomuto vyjádření

25. K dovoláním všech tří obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla dovolání obviněných doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., podáním ze dne 30. 8. 2017, v němž nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a námitky jednotlivých dovolatelů. K dovolací argumentaci obviněných intervenující státní zástupce předně uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni dovolatelé, slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nelze tedy vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy.

26. K argumentaci, kterou uplatnil obviněný F. O. ve svém mimořádném opravném prostředku, státní zástupce předně uvedl, že značná část jeho námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Obviněný O. především na základě vlastního hodnocení důkazů, kdy hodnověrnost své vlastní výpovědi a výpovědí svědků hodnotí protichůdně ve srovnání s jejich hodnocením soudy, odmítá skutkové zjištění o fiktivnosti ve skutkové větě vymezené pohledávky a směnky, přičemž trvá na tom, že směnku vystavil v souvislosti s reálně provedeným obchodem s vepřovým masem. Teprve na podkladě uvedené vlastní skutkové verze odmítá dovolatel závěr o existenci úmyslného zavinění na jeho straně; námitka týkající se existence subjektivní stránky trestného činu je proto námitkou primárně skutkovou. O primárně skutkovém charakteru uplatněných námitek ostatně svědčí i požadavek dovolatele, aby byl dovolacím soudem zproštěn obžaloby z vyloženě skutkového důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř.

27. Státní zástupce dále konstatoval, že podle skutkových zjištění dovolatel jako jednatel úpadce – společnosti LIGA, tj. v postavení dlužníka, v přezkumném řízení v rámci řízení insolvenčního předmětnou fiktivní pohledávku zcela uznal, čímž částečně znemožnil uspokojení dalších věřitelů. Takovéto jednání přesně odpovídá zákonným znakům přečinu poškození podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, proto nepřicházelo v úvahu posoudit jednání obviněného jako pomoc k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku, jak žádá dovolatel. Státní zástupce však přisvědčil námitce obviněného O., pokud uvádí, že se uvedeného přečinu dopustil jako spolupachatel (§ 23 tr. zákoníku) obviněného Č., který předmětnou pohledávku uplatnil. Neznamená to ovšem, že by právní kvalifikace skutku u dovolatele nebo spoluobviněného O. podle odlišných skutkových podstat byla nesprávná. K tomu státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, z níž vyplývá, že pokud pachatel trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 tr.

zákoníku, tj. osoba od dlužníka odlišná, jednal po dohodě a v součinnosti s dlužníkem a se shodným záměrem, může spáchat trestný čin ve spolupachatelství s dlužníkem jako pachatelem trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Spolupachatelství však není samostatnou formou trestného činu. Proto není nutné ve výroku o vině při označení trestného činu podle jeho zákonných znaků uvádět, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství, a citovat zákonné ustanovení § 23 tr. zákoníku.

Skutečnost, že obvinění nebyli ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně výslovně označeni jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, tedy v žádném případě vadu rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá. Státní zástupce dále uvedl, že pokud dovolatel O. uvádí, že obviněný M. E. nemohl být toliko pomocníkem podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je tato námitka nepřípustná, neboť obviněný může rozhodnutí napadat pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr.

ř.]. Dovolatel tedy nemůže zpochybňovat správnost právní kvalifikace skutku u některého ze spoluobviněných. Státní zástupce své vyjádření k dovolání obviněného F. O. uzavřel s tím, že námitky, které uplatnil v dovolání ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Není proto důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř. Podle dovolatele měl být v předcházejícím řízení dán právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Ke konkrétním námitkám, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný J. Č. státní zástupce uvedl, že formálně zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu, avšak na základě primárně skutkové polemiky, kterou zpochybňuje svoji vědomost o fiktivnosti předmětné pohledávky. Fakticky tak odmítá ve skutkové větě uvedené zjištění, podle kterého pohledávku do insolvenčního řízení přihlašoval s vědomím, že je fiktivní, neboť společnost ZONZITA, za převod směnky nic nezaplatila, přičemž v souvislosti s převodem byly vytvořeny v tzv. skutkové větě specifikované nepravdivé doklady. Takovéto námitky ovšem formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, stejně jako veškeré další námitky týkající se kvality skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy. Státní zástupce dále uvedl, že pokud dovolatel shrnuje námitky uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, činí tak způsobem, ze kterého není ani zřejmé, zda a jaké hmotně právní vady dovoláním napadenému rozhodnutí vytýká. K tomu státní zástupce toliko konstatoval, že nepochybně existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného Č. a vznikem škody věřitelům, neboť pokud by obviněný předmětnou pohledávku v insolvenčním řízení neuplatnil, samozřejmě by nemohla být tato fiktivní pohledávka v insolvenčním řízení částečně uspokojena a nemohla by tak vzniknout škoda ostatním věřitelům s pohledávkami reálně existujícími. Jednání dovolatele tedy bylo takovou okolností, bez které by škodlivý následek nenastal. Za této situace je pak správný i výrok o náhradě škody.

29. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce formálně podřadit námitku obviněného Č. týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, byť v této souvislosti užívá nepřiléhavé argumentace o nezpůsobení škody, neboť se týká existence formálního znaku stíhaného trestného činu. K tomu státní zástupce zdůraznil, že v této trestní věci nejsou dány žádné konkrétní skutečnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu natolik, že by nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů poškození věřitele spáchaných v kvalifikované skutkové podstatě podle § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a dovolatel ani žádné takové konkrétní okolnosti neuvádí. Státní zástupce dále konstatoval, že prostředky práva civilního se v této věci ukázaly být nedostatečné k prosazení zájmu společnosti na ochraně majetkových práv věřitelů a na řádném průběhu insolvenčního řízení, neboť fiktivnost dané pohledávky nebyla v přezkumném řízení v rámci řízení insolvenčního zjištěna a fiktivní pohledávka byla částečně uspokojena. Bylo proto plně namístě použití prostředků trestního práva. Námitky obviněného Č. jsou tedy podle státního zástupce zčásti neodpovídající formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.

30. Státní zástupce se rovněž vyjádřil k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který ve svých dovoláních namítali obvinění O. a Č. Státní zástupce považuje skutkový stav popsaný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku za zcela logicky vyplývající z provedených důkazů a navazující na jejich obsah. Přitom zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil, proč neuvěřil výpovědím svědků R.

J. a A. V., a naopak za pravdivé považoval výpovědi ostatních svědků k zásadním skutkovým otázkám. Závěrem k námitce obviněných O. a Č. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obvinění fakticky nevytýkají existenci tzv. extrémního rozporu, ale domáhají se pouze toho, aby provedené důkazy ve vztahu k právnímu posouzení skutku podstatným skutkovým otázkám (fiktivnosti předmětné pohledávky, fiktivnost obchodu s vepřovými půlkami, se kterým měla souviset) byly hodnoceny jiným, představám dovolatelů odpovídajícím způsobem.

31. K dovolání obviněného J. (pozn. Nejvyššího soudu – správně M.) E. státní zástupce předně uvedl, že uplatňuje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídající a navíc zcela kusé a nekonkrétní námitky, týkající se nesprávného a jednostranného hodnocení důkazů soudy, porušení práva na obhajobu a odmítnutí obhajobou navrhovaného doplnění dokazování. Další námitky se sice formálně týkají existence obligatorních znaků trestného činu, avšak jsou natolik obecné a nekonkrétní, že je pochybné, zda jsou vůbec způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V podrobnostech pak státní zástupce konstatoval, že skutková podstata přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ani účastenství na tomto trestném činu není skutkovou podstatou s blanketní dispozicí. Není proto nutné, aby pachatel porušil povinnost stanovenou nějakým jiným právním předpisem a aby takováto povinnost byla ve výroku o vině specifikována. Existence úmyslného zavinění na straně obviněného E. vyplývá ze zjištění, že se podílel na převodu předmětné směnky na společnost ZONZITA, při vědomí, že směnka je fiktivní a že společnost LIGA je v insolvenci, takže nepochybně má věřitele. Nepochybně též existuje příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem, neboť pokud by nedošlo k převodu směnky na společnost ZONZITA, nemohla by být pohledávka touto společností přihlášena do insolvenčního řízení a věřitelům by nemohla vzniknout škoda v důsledku částečného uspokojení fiktivní pohledávky na jejich úkor. Námitka týkající se údajného „nesprávného hmotně právního posouzení daného extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“ je natolik obecná a nekonkrétní, že k ní nelze v dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce námitky dovolatele uplatněné obviněným E. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za zjevně nedůvodné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť v předmětné trestní věci nepřicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu vůbec v úvahu, protože odvolací soud zamítl odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.

32. Závěrem svého vyjádření k dovoláním státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

33. Obviněný F. O. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním ze dne 27. 9. 2017 předně rozporoval závěry státního zástupce stran subsumpce námitek dovolatele pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu uvedl, že s odkazem na dovolání a námitky v něm obsažené lze souhrnně konstatovat, že pokud jde o dokazování, soudy obou instancí nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Extrémní porušení této zásady, zakotvené v trestním řádu jako zásada zjišťování materiální pravdy (zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak plyne z § 2 odst. 5 tr. ř.), vedlo v posuzovaném případě též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Soudy obou stupňů totiž s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu obviněného O., jejich postup neodpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídalo § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. K tomu dovolatel dodal, že se nesnaží dovolacímu soudu vnutit „vlastní hodnocení“ důkazů, jak tvrdí státní zástupce, ale pouze poukazuje na extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a obsahem skutkových zjištění. Dovolatel dále uvedl, že zásada volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř. nesmí být projevem libovůle soudů, přičemž je nezbytná transparentnost rozhodování soudů, kdy soudy mají povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat a přesvědčivým způsobem odůvodnit své rozhodnutí. K tomu obviněný O. odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.

V právě projednávané věci bylo stěžejní posouzení, zda byla směnka a smlouva na dodávku vepřových půlek fiktivní. Soudy obou stupňů učinily závěr o fiktivnosti těchto listin mimo jiné i na základě pouhé domněnky, že dříve společnost LIGA v tak velkém objemu s vepřovými půlkami neobchodovala, přičemž takový postup soudů je podle obviněného O. v příkrém rozporu se závěry Ústavního soudu prezentovanými v nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, uveřejněném pod č. 78 ve sv. 73 Sb. nál. a usn.

ÚS ČR. Obviněný O. dále namítl, že i pokud by bylo možné tyto domněnky považovat alespoň za nepřímé důkazy, nedostály by však požadavku logicky propojeného řetězce nepřímých důkazů tak, aby bylo možné obviněného shledat vinným, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 3622/10, uveřejněný pod č. 114 ve sv. 61 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III.

ÚS 722/09, uveřejněný pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Dovolatel v rámci své repliky dále uvedl, že přestože uznal směnku v rámci insolvenčního řízení, kdy tak učinil s ohledem na poskytnutý právní rozbor možnosti rozporovat indosovanou směnku z pozice dlužníka, a naplnil tak typové znaky trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neučinil tak v úmyslu přímém. Obviněný totiž nevěděl a ani nemohl vědět, zda a jak byla či nebyla směnka skutečně převedena. Vědomost obviněného o okolnostech převodu směnky však nebyla soudy nijak prokázána, přitom subjektivní stránku trestného činu je nutno prokázat.

Závěrem své repliky k vyjádření státního zástupce dovolatel namítl, že názor státního zástupce, že v rámci dovolání nemůže namítat nesprávné právní posouzení soudu o účastenství či spolupachatelství ostatních obviněných z důvodu, že se jedná o výrok, který se obviněného bezprostředně netýká, není správný. Otázka hodnocení, který z obviněných se měl jakou měrou údajně podílet na trestné činnosti, kdo měl jakou roli a jaká byla úloha jednotlivých obviněných, je zásadní mimo jiné pro stanovení druhu a výměry trestu u každého z obviněných, proto se tak jedná o přípustnou dovolací námitku.

S ohledem na uvedené tedy obviněný F. O. setrval na svém podaném dovolání.

34. Obviněný J. Č. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním ze dne 25. 9. 2017 uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, že nepochybně existuje příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a vznikem škody věřitelům. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že před soudem prvního stupně zcela jasně zazněly důkazy o tom, že obviněný Č. upozorňoval opakovaně před orgány činnými v trestním řízení, a to na policii dne 23. 5. 2015 (poznámka Nejvyššího soudu – správně 25. 3. 2015) a následně dne 12. 5. 2015 na skutečnosti, které se dozvěděl až po přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení, ze kterých muselo být více než jasné policejnímu orgánu, že směnka, která byla přihlášena do insolvenčního řízení, je fiktivní. Policejní orgán na tuto skutečnost nijak nereagoval, byť je jeho povinností předejít spáchání protiprávního jednání. K tomu obviněný namítl, že sám státní zástupce by měl nařídit prošetření těchto skutečností a případně stíhat orgány policie, které zřejmě nesplnily svoji zákonnou povinnost. Nikdo se těmito skutečnostmi nezabýval – ani policie, ani státní zastupitelství, ba ani soud. Z jednání obviněného, který vše oznámil policejnímu orgánu, je možno vyvodit účinnou lítost, kdy obviněný v době, kdy bylo možno ještě poškození věřitelů zabránit, učinil výpověď před policejním orgánem. Závěrem dovolatel uvedl, že má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném posouzení skutku tak, jak uvedl ve svém dovolání. S ohledem na uvedené dovolatel trvá na tom, aby Nejvyšší sodu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

35. Dovolatel M. E. se k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných nijak nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

36. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obviněných F. O., J. Č. a M. E. ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolateli uplatněné námitky alespoň z části naplňují jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.

37. Všichni tři dovolatelé uplatnili zejména dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.

Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr.

ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.

ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud.

Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.

11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě dovolání podaných obviněnými F. O., J.

Č. a částečně i M. E. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno.

Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st.

č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných F. O., J. Č. a potažmo i M. E., a to z hlediska posouzení jejich jednání specifikovaného ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu u F. O. jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, u J. Č. přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a u M. E. jako pomoc k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst.

3 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J.

a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod č. 38 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

38. Obvinění F. O. a M. E. také uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z podaných dovolání vyplývá, že obvinění uplatnili uvedený dovolací důvod v posledně uvedené alternativě, protože jsou názoru, že vada zakládající některý z důvodů dovolání, konkrétně zejména důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatěžovala řízení před nalézacím soudem. Pokud však touto vadou rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není (viz dále), nemůže být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

39. Nejvyšší soud předně konstatuje, že argumentace obviněných, kterou použili ve svých dovoláních, je z převážné části shodná s námitkami, které již obvinění, zejména pak obvinění O. a Č., uplatnili nejenom ve svých odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu (srov. odvolání obviněného F. O. založené na č. l. 5833 – 5835 spisu, resp. doplnění jeho odvolání na č. l. 5921 – 5930 p. v. spisu, odvolání obviněného J. Č. na č. l. 5840 – 5841 p. v. spisu, dále srov. odvolání obviněného M. E. na č. l. 5838 spisu), ale i v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení.

A) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

40. Obviněný O. zejména namítá, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že kupní smlouva na dodávku vepřových půlek uzavřená dne 1. 11. 2010 mezi společností LIGA, s. r. o., a společností BELL-KI Kft., a rovněž tak, že směnka vystavená na řad společnosti BELL-KI Kft. na částku 1 208 880 EUR dne 1. 10. 2010 k zajištění závazku plynoucího z předmětné kupní smlouvy, jsou fiktivní (v podrobnostech srov. body 5. – 10. tohoto usnesení). Nejvyšší soud konstatuje, že v právě projednávané věci se jedná o zcela stěžejní otázky, které je třeba jednoznačně určit, neboť jsou základem celé trestné činnosti všech spoluobviněných v právě projednávané věci.

Obviněný Č. k těmto závazkům namítá, že nevěděl o jejich fiktivnosti. V neposlední řadě pak obviněný Č. namítal, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody, když nebylo prokázáno, že by škodu způsobil on. V návaznosti na skutková zjištění odvolacího soudu, která učinil ve spojitosti se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovoláních jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněnými O.

a Č. uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto soudy se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, což bude dále podrobněji rozebráno ve vztahu k jednotlivým skutkovým námitkám dovolatelů. Uvedené námitky dovolatelů jsou převážně skutkové, ale mají i určitý právní rozměr, a proto se jimi Nejvyšší soud ve stručnosti také zabýval. V prvé řadě je však namístě uvést, že se všemi těmito námitkami se již řádně vypořádal nalézací soud a rovněž byly obsahem podaných odvolání a také odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal.

Uvedené námitky nelze podřadit pod hmotněprávní povahu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich podstatou je kritika způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily povedené důkazy. Obviněný O. přitom Nejvyššímu soudu nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a na jeho základě se dožaduje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. To však samo o sobě nemůže zakládat naplnění uvedeného dovolacího důvodu.

41. Nejvyšší soud se však z hlediska v bodě 37. tohoto usnesení uvedeného extrémního nesouladu s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, ve stručnosti zabýval i právě uvedenými skutkovými námitkami dovolatele O. ve vztahu k fiktivnosti smlouvy na dodávku vepřových půlek a navazující směnky specifikované ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, byť se nejedná o námitky hmotněprávní povahy. Přestože tyto námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně závěry nalézacího i odvolacího soudu přezkoumal z pohledu možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a na základě nich učiněnými právními závěry, a dospěl k zjištění, že takovýto extrémní rozpor v projednávané věci nelze shledat, jak bude podrobněji rozebráno níže.

42. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obhajoba obviněného F. O., že v případě pohledávky ve výši 30 763 109,60 Kč konkretizované ve výroku rozsudku se nejednalo o fiktivní závazek, protože se svědkem T. R., jako statutárním zástupcem společnosti BELL-KI uzavřel smlouvu o dodávkách vepřových půlek, k jejímuž zajištění podepsal směnku, je kromě toho, že výpovědi obviněných F. O. i M. E. jsou nevěrohodné samy o sobě a jsou vyvráceny výpovědí obviněného J. Č., rovněž vyvrácena také dalšími provedenými důkazy.

Pokud se jedná o svědka T. R. a jeho roli v celém případu, ze souhrnu níže rozebraných důkazů a z nich vyplývajících skutečností je jednoznačné, že svědek T. R. zde figuroval až jako dodatečně nastrčená osoba, jako tzv. „bílý kůň“. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Maďarského ministerstva spravedlnosti (č. l. 490 – 492 a 532 – 535) vyplývá, že společnost BELL-KI obchod a služby, společnost s ručením omezeným, vznikla teprve dne 24. 9. 2010. To znamená, že obviněný F. O. lhal, když se hájil tím, že kontakt na zástupce firmy BELL-KI získal už na veletrhu S.

v Brně v roce 2010. Je obecně známo, že tento veletrh se koná v jarních měsících. Bylo prokázáno, že na jaře 2010 společnost BELL-KI ještě ani neexistovala. Při svém založení měla společnost BELL-KI evidovánu jedinou činnost, a to velkoobchod s ovocem a zeleninou. Další činnosti měla společnost BELL-KI do obchodního rejstříku zapsány až s účinností od 2. 2. 2013 a mezi tyto další činnosti patřil například velkoobchod s masem a masnými výrobky, maloobchod s masem a masnými výrobky, s účinností od 2.

2. 2013 měla společnost do obchodního rejstříku zapsáno celkem 29 různých typů činnosti. Svědek T. R. jako jediný jednatel společnosti BELL-KI figuroval od vzniku společnosti 24. 9. 2010 až do 1. 8. 2011 a ve stejné době byl i jediným společníkem, od 1. 8. 2011 se jedinou jednatelkou a společnicí stala žena jménem J. R., bytem v Srbsku. Cestou právní pomoci z Maďarska byly získány i údaje z účetních závěrek a výkazu zisku a ztrát a rozvaha zjednodušené výroční zprávy společnosti BELL-KI za období od 24.

9. do 31. 12. 2010 (č. l. 534). Z těchto listin je zřejmé, že v daném období roku 2010 společnost BELL-KI žádnou skutečnou činnost nevyvíjela. Nalézací soud dále dospěl k závěru, že předmětný obchodní vztah s vepřovými půlkami musel být fiktivní, protože jeho nereálnost je zjevná i z toho, v jakém objemu byl tento obchod údajně dohodnut. Jak vyplývá ze znaleckého posudku (konkrétně tabulka na čl. 3878 spisu), tak při zkoumání vývoje hospodaření společnosti LIGA bylo zjištěno, že celkové roční tržby za prodej zboží v roce 2010 činily 52 180 000 Kč. Smlouva však měla znít na dodávku minimálně 192 tun vepřových půlek týdně, smlouva měla být uzavřena na celkem 73 000 kusů vepřových půlek, tedy 3 358 tun masa.

Kupní cena byla dohodnuta na 1 200 Euro za jednu tunu. Celkem se tak mělo jednat o obchod za 4 029 600 Euro. Mělo se tedy jednat o jediný obchodní vztah za celkem více než 90 000 000 Kč. Přesto se snažil obviněný F. O.

v rámci své obhajoby prokázat, že nebylo ani nutné, aby o natolik významném obchodu někoho z dalších společníků a jednatelů či hlavní ekonomku informoval. Takto velký obchod má obviněný F. O. uzavírat s nově vzniklou jemu dříve neznámou maďarskou společností BELL-KI. V neprospěch obviněného F. O. tak svědčí samotný obsah kupní smlouvy (č. l. 431, 432), protože nastavené smluvní podmínky, zejména co se týká druhu prodávaného zboží a jeho objemu, byly v příkrém nesouladu s dosavadním zaměřením podnikání společnosti LIGA, s.

r. o., zejména zpracování masa, tedy výrobu mastných výrobků, šlo o obchod, který se zcela vymykal dosavadní mnohaleté podnikatelské praxi společnosti LIGA, s. r. o. Stran předmětné směnky dospěl nalézací soud k závěru, že směnka je fiktivní a byla až v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením proti LIGA úmyslně v blíže nezjištěné době od října 2011 do jejího přihlášení v insolvenčním řízení dne 9. 1. 2012 uvedena do oběhu obviněným F. O. za přispění obviněného M. E., které spočívalo v tom, že u společnosti KEMPSTAVBY, jejímž jednatelem byl obviněný E., který nechal směnku fiktivně převést, k žádnému skutečnému jednání o převodu směnky na společnost KEMPSTAVBY nedošlo.

Společnost KEMPSTAVBY za získání směnky nikomu nic nezaplatila. Fiktivní indosování směnky na společnost KEMPSTAVBY mělo pouze zajistit její hladké uplatnění v insolvenčním řízení proti společnosti LIGA a znesnadnit skutečným věřitelům společnosti LIGA obranu proti směnce. Obvinění F. O. a J. Č. jednali společně s cílem získání neoprávněných výhod v insolvenčním řízení, šlo jim především o udržení výrobního areálu v H. ve faktické moci obviněných F. O. a J. Č. jako statutárních zástupců společnosti LIGA a ZONZITA.

Společnost KEMPSTAVBY v celé záležitosti se směnkou figurovala pouze fiktivně, aby byl účelově vytvořen rubopis, na základě kterého by bylo možno vytvořit legendu, kterou se ostatně hájí obviněný F. O., že směnka byla převedena, tedy indosována, a proto navzdory celé nevýhodnosti obviněný F. O., jako výstavce směnky, však nemá žádnou právní obranu. Nalézací soud dále při hodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že z výpovědi obviněného J. Č. sice skutečně vyplývá, že jeho primárním cílem nebylo poškodit věřitele společnosti LIGA, nýbrž hlavním motivem jeho jednání bylo, aby zamezil ztrátě svých finančních prostředků vynaložených na rekonstrukci haly, vybudování mrazírny, v objektu patřícímu společnosti LIGA v H.

Výpověď usvědčuje jeho samého ze spáchání skutku popsaného ve výroku rozsudku a současně je podstatným usvědčujícím důkazem v neprospěch dalších dvou obviněných (v podrobnostech srov. str. 11 – 12 a str. 15 – 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

43. Odvolací soud zejména dospěl k závěru, že skutkový děj byl nalézacím soudem zjištěn správně, s tím, že nalézací soud své skutkové i právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud toliko konstatoval, že nalézací soud se vypořádal rovněž s námitkami obviněných. Odvolací soud proto odkázal na podrobnou a přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v rozsudku, ke které neměl žádné výhrady a naopak se s ní plně ztotožnil. K samotnému dokazování odvolací soud uvedl, že obvinění byli usvědčeni výpovědí obviněného J. Č., dále svědeckou výpovědí T. R., přičemž jeho výpověď je podpořena svědeckými výpověďmi R. J., P. M., A. V., S. H., E. M., T. P., P. K., M. P. Výpovědi těchto svědků byly potvrzeny listinnými důkazy, takže odvolací soud dospěl k závěru, že není důvod těmto svědkům nevěřit (srov. str. 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

44. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o fiktivnosti kupní smlouvy na dodávku vepřových půlek ze dne 1. 11. 2010 uzavřené mezi společností LIGA, s. r. o., jakožto prodávajícím a společností BELL-KI Kft. jakožto kupujícím, a směnky ze dne 1. 11. 2010, která měla být vystavena společností LIGA, s. r. o., na řad společnosti BELL-KI Kft. na částku 1 208 880 EUR, a která měla být následně indosována na společnost KEMPSTAVBY, s. r. o., a dále na společnost ZONZITA, a. s., a poté byla obviněným J. Č. přihlášena do insolvenčního řízení proti společnosti LIGA, s. r. o., a na to navazující právní kvalifikaci skutku specifikovaného ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného F. O., dále jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. Č. a jako pomoc k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného M. E.

A.1 K fiktivnosti kupní smlouvy

45. Nejvyšší soud k otázce fiktivnosti kupní smlouvy na dodávky vepřových půlek zdůrazňuje, že stran závazku na dodávky vepřových půlek oba soudy správně vycházely mimo svědeckých výpovědí, jež budou podrobněji rozebrány níže, zejména z následujících listinných důkazů. Z kupní smlouvy na dodávky vepřových půlek ze dne 1. 11. 2010, z níž vyplývá, že společnost LIGA, s. r. o., se jako prodávající zavazuje dodat společnosti BELL-KI Kft. jakožto kupujícímu vepřové půlky chlazené s normovanou váhou 46 kg/1 ks v celkovém množství 73 000 ks (tj. 3 358 tun) v období od 1.

1. 2011 do 30. 4. 2011 a kupující se zavazuje zaplatit prodávajícímu kupní cenu ve výši 1 200 EUR za tunu zboží. Podle čl. 5 kupní smlouvy v případě, že se prodávající dostane do prodlení s dodávkou zboží o objemu více než 1 000 tun po dobu delší než 2 týdny nebo s dodávkou jakéhokoli množství zboží po dobu delší než 4 týdny, je kupující oprávněn od této smlouvy bez dalšího odstoupit, přičemž není povinen činit vůči prodávajícímu žádnou výzvu k plnění (srov. č. l. 431 – 432, č. l. 588 – 590 spisu).

Z odstoupení od kupní smlouvy ze dne 15. 2. 2011 (srov. č. l. 432 p. v. a 591 spisu) Nejvyšší soud zejména zjistil, že společnost BELL-KI, jakožto kupující, v zastoupení T. R., odstoupila od předmětné kupní smlouvy, že společnost LIGA neučinila ani jednu týdenní dodávku vepřových půlek, ač k tomu byla kupujícím vyzvána. V odstoupení od smlouvy je dále obsaženo sdělení, že T. R. pojede dne 3. 3. 2011 na jednání do P. a mohl by se mezi 10:00 a 11:00 hod zastavit v H. Ve spise jsou dále založeny dva typy téže směnky vystavené dne 1.

listopadu 2010. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti BELL-KI Kft. (srov. č. l. 490 – 492 a 532 – 535 spisu) má Nejvyšší soud za prokázané, že společnost vznikla dne 24. 9. 2010 a její hlavní činností je velkoobchod s ovocem a zeleninou, s tím, že velkoobchod s masem a masnými výrobky byl zapsán s účinností od 2. 2. 2013, tedy až po údajném uzavření předmětné kupní smlouvy. Z tohoto výpisu z obchodního rejstříku se dále podává, že od 1. 8. 2011 je jednatelkou, která je oprávněná společnost BELL-KI samostatně zastupovat, J.

R., přičemž je současně jedinou společnicí v této společnosti. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A&CE Consulting, s. r. o. (č. l. 3856 – 3932 spisu), vyplývá, že celková roční tržba společnosti LIGA v roce 2010 za prodej zboží činila 52 180 Kč (srov. tabulka na str. 23 znaleckého posudku na č. l. 3878 spisu). K námitce dovolatele O., že předložil listinné důkazy prokazující, že obchodoval s vepřovými půlkami v řádu stovek tun, Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel má zřejmě na mysli listiny založené na č. l.

54 a 55 spisu, z nichž však nelze zjistit nic bližšího stran případného obchodování společnosti LIGA s vepřovými půlkami. Navíc je zde třeba zdůraznit, že sám obviněný u výslechu uvedl „… Podotýkám, že jsem před tím s vepřovými půlkami nikdy neobchodoval…“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu obviněného ze dne 12. 3. 2014 na č. l. 50 – 53 p. v. spisu, který byl podle § 207 odst. 2 tr. ř. čten v rámci hlavního líčení konaného dne 5. 5. 2016 – srov. str.

46. Nejvyšší soud dále konstatuje, že závěr o fiktivnosti předmětné kupní smlouvy na dodávky vepřových půlek je podpořen mimo výše specifikované listinné důkazy také svědeckými výpověďmi svědků T. R., T. P., D. A. a Z. Č. Svědek T. R. v rámci své výpovědi mimo jiné uvedl, že byl určitou dobu jediným jednatelem společnosti BELL-KI, která se zabývala obchodem se zeleninou a ovocem, nikdy se nezabývala obchodem s vepřovým masem. Svědek dále uvedl, že se potravinářského veletrhu S. v Brně nezúčastnil, že nikdy neobchodoval s Českou republikou a že společnost LIGA, s.

r. o., mu nic neříká. Svědek dále uvedl, že žádnou smlouvu o nákupu vepřových půlek se společností Liga Hlohovec neuzavíral. K předloženým listinám – kopie kupní smlouvy a směnka – svědek sdělil, že podpis není jeho. Podpisy na čestném prohlášení na č. l. 317 uznal za své s tím, že blíže uvedl, že „…podepsal jsem to, protože ta dáma, které jsem prodal firmu BELL-KI, tvrdila, že by to strašně potřebovala … přečetl jsem si maďarskou část … před tím podpisem … jmenovala se J. R. …“ K tomu Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že uvedené koresponduje s údaji zveřejněnými v obchodním rejstříku ohledně společnosti BELL-KI (srov. výše pod bodem 45.

tohoto usnesení). Svědek dále uvedl, že osoby jménem M. E. a F. O. nezná (srov. str. 41 – 44 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu). Svědek S. H. u hlavního líčení vypověděl, že „… než se změnily pravidla EU, které nám nepovolily porážku, půlky se dodávaly na výrobu a sem tam se nějaká prodala, ale ve velkém se půlky neprodávaly,

…“ (srov. str. 29 – 31 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 založeném na č. l. 4949 – 4996 spisu). Svědek Z. Č. v rámci výslechu mimo jiné uvedl, že „… se nakupovala jen výrobní masa – půlky, jako surovina na další výrobu… My jsme vepřové půlky nakupovali jako výrobní maso, ale nevyváželi jsme je…“. K dotazu stran vývozu většího množství něčeho svědek uvedl, že tyto obchody řešil obviněný O. (srov. str. 32 – 34 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 založeném na č. l.

4949 – 4996 spisu). Svědek T. P. pak obdobně uvedl, že tak velké množství (100 tun vepřových půlek týdně) by se v podniku nezpracovalo s ohledem na možnosti výroby cca 15 tun denně. Svědek dále vypověděl, že neví o tom, že by společnost LIGA v roce 2010 obchodovala s Maďarskem, přitom by o tom vědět musel s tím, že společnost LIGA nevyvážela do zahraničí. Svědek rovněž uvedl, že se obviněný O. nikdy na poradách nezmínil o změně strategie společnosti tak, že by začala obchodovat s vepřovými půlkami (v podrobnostech srov. str.

45 – 47 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 založeném na č. l. 4949 – 4996 spisu). Rovněž tak ze svědecké výpovědi D. A. nevyplývá, že by společnost LIGA běžně obchodovala s vepřovými půlkami (srov. str. 27 – 29 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 založeném na č. l. 4949 – 4996 spisu). Svědkyně E. M.

vypověděla, že „… co se týče maďarské společnosti BELL-KI … je tam smlouva, ke které byla přiložena nějaká směnka, která byla nevyplněná …“, a připustila, že mohlo dojít ke zneužití. Svědkyně dále uvedla, že pokud ví, tak žádný obchodní vztah nenastal, přičemž uvedla, že by o realizaci větší zakázky např. zmíněný nákup půlek a prodej v řádu 100 tun týdně vědět musela, neboť by to řešili na poradách vedení za účasti svědků O., Č., P. a obviněného O. (v podrobnostech srov. str. 35 – 39 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21.

a 22. 1. 2016 založeném na č. l. 4949 – 4996 spisu). Nejvyšší soud uzavírá, že nelze tedy přisvědčit námitce dovolatele O., že společnost LIGA ve velkém obchodovala s vepřovými půlkami ve smyslu koupě vepřových půlek a jejich následného prodeje, ba naopak z právě citovaných svědeckých výpovědí vyplývá závěr opačný. Dále je třeba připomenout, že obviněný v rámci přípravného řízení vypověděl, že před tím s vepřovými půlkami nikdy neobchodoval (srov. protokol o výslechu obviněného ze dne 12. 3. 2014 na č. l.

50 – 53 p. v. spisu). Ostatně skutečnost, že obviněný O., resp. společnost LIGA, do uzavření fiktivní kupní smlouvy v tak velkém množství s vepřovými půlkami nikdy neobchodovala, rovněž svědčí o fiktivnosti závazku na dodávky vepřových půlek.

47. Nejvyšší soud dále konstatuje, že na závěru o fiktivnosti předmětné smlouvy na dodávku vepřových půlek nic nemění ani svědecké výpovědi svědků R. J., A. V. a P. M., na jejichž výpovědi poukazuje obviněný F. O. s tím, že svědek V. vypověděl, že byl tlumočníkem svědka R., že s ním jezdil vícekrát obchodně do České republiky, že byl osobně přítomen jednání i podpisu smlouvy a směnky ve společnosti LIGA s obviněným O. Skutečnost, že byl svědek V. tlumočníkem svědka R. a jezdil s ním obchodně do České republiky, pak podle dovolatele výslovně potvrdil i svědek J.

a svědek M. Nejvyšší soud shodně s oběma soudy nižších stupňů považuje svědecké výpovědi svědků A. V. a R. J. za zčásti nevěrohodné s ohledem na rozpory s dalšími provedenými důkazy, jak bude podrobněji rozebráno níže. Svědeckou výpověď svědka P. M. pak s ohledem na obsah projednávané trestné činnosti nepovažuje Nejvyšší soud za důkazně zásadní, a to s ohledem na obsah jeho výpovědi (viz níže). Nejvyšší soud dále konstatuje, že nalézací soud právě uvedené svědecké výpovědi řádně vyhodnotil, přičemž velmi podrobně rozebral skutečnosti z nich vyplývající a rovněž tak důvody, proč považuje tyto svědecké výpovědi za nevěrohodné (blíže srov. str.

18, 22 – 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedené závěry pak přezkoumal i soud odvolací, jenž se s nimi plně ztotožnil (srov. 26 – 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Svědek R. J. (srov. str. 8 – 11 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu) mimo jiné vypověděl, že společnost BELL-KI byla jeho obchodním partnerem, přičemž s touto společností obchodoval s kompletním sortimentem drogistiky domácí, kdy se jednalo o tři nebo čtyři kamiony měsíčně, tak 30 000 EUR měsíčně.

Nejvyšší soud s odkazem na údaje z účetních závěrek a výkazů zisků a ztrát společnosti BELL-KI (srov. č. l. 534 spisu) podotýká, že tato společnost de facto žádnou skutečnou obchodní činnost nevyvíjela. Navíc nelze pominout skutečnost, že společnost BELL-KI Kft. vznikla teprve 24. 9. 2010 a svědek T. R. byl jako její statutární zástupce veden pouze do 1. 8. 2011 (srov. výpis z obchodního rejstříku společnosti BELL-KI (č. l. 490 – 492 a 532 – 535 spisu). Je tedy vyloučeno, aby svědek J. se společností BELL-KI několik let obchodoval.

Výpověď tohoto svědka však svědčí o jeho propojení s obviněným F. O., když výslovně u hlavního líčení uvedl, „Pan O. mi volal, protože sháněl pana R., bylo to … zkraje tohoto roku (pozn. Nejvyššího soudu jedná se o rok 2016). Sešli jsme se…“. Rovněž tak výpověď svědka vypovídá o jeho propojení se svědky A. V. a P. M. Pravdivě svědek vypověděl toliko ohledně převodu obchodního podílu společnosti PARTNERS 4 YOU, a. s., na svědka T. R., když svědek R. rovněž o jednání ohledně této společnosti vypověděl v přípravném řízení v rámci právní pomoci (srov. i protokol o výslechu svědka ze dne 6.

11. 2014 na č. l. 480 – 486 spisu, který byl podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí při hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016, k tomu srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu). Svědek P. M.

vypovídal toliko o jeho obchodu se svědkem T. R. ohledně koreb nákladních aut. Z jeho svědecké výpovědi však nic zásadního pro posouzení právě projednávané věci, kromě jeho propojení se svědky R. J. a P. H., nevyplynulo (srov. str. 11 – 13 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu). Ke svědecké výpovědi svědka A.

V. Nejvyšší soud konstatuje, že svědek, byť obecně obhajobu obviněného F. O. podporuje, vypovídá ve všech podstatných konkrétních bodech, na které bude dále poukázáno, odlišně od obviněného F. O. (k tomu srov. protokol o výslechu obviněného ze dne 12. 3. 2014 na č. l. 50 – 53 spisu, jenž byl podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečten u hlavního líčení dne 5. 5. 2016, k tomu srov. str. 2 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu). Svědek A. V. mimo jiné v rámci své svědecké výpovědi (srov. str.

13 – 16 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu) opakovaně uvedl, že jednání mezi obviněným O. a svědkem R. ohledně smlouvy na dodávku vepřových půlek proběhla celkem 4, přičemž svědek byl jednání přítomen. Svědek dále vypověděl, že všechno bylo v češtině a že mu svědek R. zavolal, zda by mu nepřeložil nějaké smlouvy, což svědek V. odmítl s tím, že není oficiální překladatel. V tomto směru Nejvyšší soud zdůrazňuje, že svědecká výpověď je v rozporu s výpovědí obviněného F.

O., který v přípravném řízení uvedl, že se s jednatelem společnosti BELL-KI setkal pouze jednou v H. při podpisu smlouvy a potom v H. dne 3. 3. 2011, kde učinil nabídku odškodnění ve výši 10 EUR za tunu (srov. str. 6 a 7 protokolu o výslechu obviněného ze dne 12. 3. 2014 na č. l. 50 – 53 spisu). Obviněný dále vypověděl, že při příležitosti uzavření smlouvy o dodávce vepřových půlek proběhlo pouze jedno setkání, na které zprostředkovatel (pozn. Nejvyššího soudu svědek A. V.) a svědek T. R. dovezli smlouvu v maďarštině, kterou svědek A.

V. měl překládat u nich. Dále je třeba upozornit na rozpor obou výpovědí ohledně ukončení smluvního vztahu se společností BELL-KI, kdy obviněný O. uvedl, že při této příležitosti proběhlo rovněž pouze jedno setkání, na tuto schůzku mu zprostředkovatel (svědek A. V.) přivezl písemnost „Odstupenie od zmluvy“ ze dne 15. 2. 2011. Obviněný dále uvedl, že se setkal se zprostředkovatelem „minimálně pětkrát do podpisu smlouvy, jedenkrát v Maďarsku na benzince, když jel se vzorky salámů do té druhé společnosti, jedenkrát v B.

a potom v B. v cukrárně“, však svědek A. V. o dalších četných schůzkách s obžalovaným F. O. vůbec nehovoří. Pro úplnost pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samotná výpověď obviněného O. je nevěrohodná, o čemž svědčí i tvrzení obviněného, že jméno zprostředkovatele obchodu nezná, a to byť se s ním měl setkat minimálně sedmkrát, jak je zřejmé z jeho výpovědi. Závěrem pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani ze svědeckých výpovědí svědků R. J., A. V. a P. M. nevyplynulo, že by k uzavření obchodu mezi společností BELL-KI a LIGA na dodávky vepřových půlek skutečně došlo.

Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dále konstatuje, že obecný odkaz odvolacího soudu na svědecké výpovědi svědků R. J., P. M., A. V. (srov. „obvinění byli usvědčeni výpovědí obviněného J. Č., dále svědeckou výpovědí T. R., přičemž jeho výpověď je podpořena svědeckými výpověďmi R. J., P. M., A. V.“ na str. 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) byl proveden jen v obecné poloze a navíc v návaznosti na konkrétní hodnocení svědeckých výpovědí značně nepřesně, neboť jmenovaní svědci vypovídali podle závěrů soudu prvního stupně částečně nevěrohodně, částečně byly jejich výpovědi ve vztahu k projednávané trestné činnosti důkazně bez významu.

48. Nejvyšší soud dále z obsahu spisového materiálu zjistil následující: Ze směnky vystavené v H. společností LIGA, zastoupené jednatelem F. O., dne 1. 11. 2010 na řad společnosti BELL-KI se podává, že výstavce zaplatí směnečnému věřiteli částku 1 208 880 EUR dne 23. 5. 2011 s tím, že směnečný dlužník připojil doložku „bez protestu!“ (srov. č. l. 309, 314 a 430 spisu). Na rubopisu této směnky je uvedeno „Za mne bez závazků na řad společnosti Kempstavby, s. r. o., se sídlem …; v Brně 10. května 2011, Bell-Ki Kft.

a podpis“ a dále „Za mne bez závazků na řad společnosti ZONZITA a. s. se sídlem BRNO, ČERNÁ POLE, Merhautova 1024/…; V Brně 20. října 2011; M. E. jednatel společnosti KEMPSTAVBY s. r. o. a podpis“. Ze směnky, kterou policejnímu orgánu dodal svědek P. H. (srov. č. l. 433 a 592 spisu) Nejvyšší soud zjistil, že směnka vystavená v H. dne 1. 11. 2010 společností BELL-KI na řad společnosti LIGA nemá vyplněné údaje ohledně splatnosti a částky. Přesto obsahuje podpis jednatele výstavce (T. R.) a doložku „bez protestu!“.

Součástí spisového materiálu je rovněž čestné prohlášení podepsané svědkem T. R. dne 2. 8. 2012 (srov. č. l. 317 spisu), v němž svědek prohlašuje, že se společností LIGA jednal o dodávkách masa. Vzhledem k tomu, že společnost LIGA nedodržela smlouvu, vznikla společnosti BELL-KI pohledávka, kterou společnost BELL-KI prodala společnosti KEMPSTAVBY, přičemž vše by mělo být zaevidováno v účetnictví společnosti BELL-KI. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika – odvětví zkoumání ručního písma ze dne 30.

7. 2015 založeného na č. l. 706 – 713 spisu se podává, že podpis znějící na jméno T. R. uvedený na rubové straně předmětné směnky (srov. č. l. 433 a 592 spisu) byl vyhodnocen jako konstrukčně velmi jednoduchý, jeho odolnost vůči padělání je nízká a dále byl vyhodnocen jako velmi obtížně zpracovatelný nebo až na hranici zpracovatelnosti. Na str. 4 tohoto odborného vyjádření je také konstatováno, že sporný podpis není pravým spontánním podpisem, který T. R. užívá. Srovnávací materiál přitom vyhovoval požadavkům zkoumání rovněž jen zčásti, ke zkoumání nebylo předloženo více ukázek podpisů z roku 2011, nelze tedy objektivně rozhodnout, zda se zmiňované znaky méně podobné a rozdílné v jeho podpisech vyskytují či nikoliv, zda by šlo o pravý podpis nebo o padělek by však bylo obtížné rozhodnout i po případném doplnění srovnávacího materiálu, protože písařská úroveň svědka T.

R. je taková, že by stejně nebylo možno sporný podpis jednoznačně vyhodnotit. Závěr ohledně sporného podpisu je tedy takový, že nelze jednoznačně rozhodnout, zda je pravým podpisem T. R. nebo je padělkem jeho podpisu. Další závěr předmětného odborného vyjádření je, že pisatel sporných údajů na směnce, a to na první straně ve znění „23. května 2011“, „1.208.880“, „jedenmiliondvesteosmtisícosmsetosmdesát eur“ a dále na rubové straně ve znění „Za mne bez závazků na řad společnosti Kempstavby, s. r.

o., se sídlem Brno, Svatopetrská 38/7, IČO 29220939“, „v Brno 10. května 2011“, „BELL-KI Kft.“, není svědek T. R. Ostatně svědek T. R.

v rámci výslechu popřel, že by podpis na směnce byl jeho, k čemuž konkrétně uvedl, že v životě neměl se směnkami nic společného (srov. str. 42 a 43 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu). Ze znaleckého posudku k posouzení účetnictví společnosti LIGA, s. r. o., mimo jiné vyplývá, že v účetnictví není závazek vyplývající ze směnky vystavené dne 1. 11. 2010 za společností BELL-KI Kft. v částce 1 208 880 EUR evidován (srov. č. l. 3856 – 3935 spisu).

Ze smlouvy o převodu směnky uzavřené mezi převodcem společností KEMPSTAVBY a nabyvatelem společností ZONZITA v Brně dne 20. 10. 2011 (srov. č. l. 300 – 301 a 329 – 330 spisu) Nejvyšší soud zjistil, že nabyvatel a převodce se dohodli na úplatném převodu směnky, jejímž vlastníkem je převodce, která byla vystavena společností LIGA na řad společnosti BELL-KI na celkovou směnečnou sumu ve výši 1 208 880 EUR, a to za cenu 2 000 000 Kč s tím, že částku 700 000 Kč uhradil nabyvatel před podpisem smlouvy tak, že dne 18.

10. 2011 uhradil zálohu ve výši 350 000 Kč a před podpisem smlouvy dne 20. 10. 2011 uhradil částku 350 000 Kč. Zbytek kupní ceny ve výši 1 300 000 Kč je nabyvatel povinen uhradit převodci jednak tím, že za něj uhradí půjčku, kterou má vůči S. V. ve výši 900 000 Kč a zbytek kupní ceny ve výši 400 000 Kč uhradí nejpozději do 31. 10. 2011. Pod bodem 4. smlouvy je uvedeno, že převodce učinil rubopis. Kvitancí ze dne 31. 10. 2011 (č. l. 332 spisu) obviněný E. potvrzuje za společnost KEMPSTAVBY, s. r.

o., že ta převzala od společnosti ZONZITA, a. s., dne 18. 10. 2011 částku 350 000 Kč, dále dne 20. 10. 2011 částku 350 000 Kč, dne 27. 10. 2011 částku 200 000 Kč a dne 31. 10. 2011 částku 200 000 Kč, čímž cena za převod směnky na základě smlouvy ze dne 20. 10. 2011 byla uhrazena. Kvitancí ze dne 26. 10. 2011 (srov. č. l. 335 spisu) svědek S. V. potvrzuje, že dne 21. 10. 2011 převzal od společnosti ZONZITA, a. s., částku 300 000 Kč, dne 25. 10. 2011 částku 300 000 Kč a dne 26. 10. 2011 částku 300 000 Kč, čímž byla uhrazena celá částka 900 000 Kč za půjčku pro společnost KEMPSTAVBY, s.

r. o., jak je uvedeno ve smlouvě o převodu směnky ze dne 20. 10. 2011. Z účetních dokladů společnosti ZONZITA, s. r. o., (srov. č. l. 352 – 362 a 367 – 369 spisu) včetně výdajových dokladů (srov. č. l. 351 a 363 – 365 spisu) Nejvyšší soud zjistil, že jednotlivé platby odpovídají, co se týká částek a data, kdy měly být zaplaceny, výše specifikovaným údajům. Z pokladní knihy společnosti ZONZITA za období 12. 2011 Nejvyšší soud zjistil, že počáteční stav pokladny byl ve výši 1 998 600 Kč a po zaplacení částky 900 000 Kč ke dni 31.

10. 2011 byl ve výši – 71 821 Kč. K tomu Nejvyšší soud upozorňuje na výpověď obviněného J. Č., který mimo jiné uvedl, že „ … já jsem fyzicky žádné peníze nikomu za tu směnku nedával … Ve skutečnosti žádné peníze – 900 000 Kč za tu směnku jsem nikomu nezaplatil… ZONZITA v té době ani takové peníze na úhradu neměla. Ona měla fakticky v pokladně 2 mil. Kč z doby, kdy se koupila ZONZITA jako taková. Peníze v pokladně fyzicky nebyly, byly tam účetně.

Úhrada kvitance a úhrada těch ostatních dokumentů, které jsou k tomu převodu smlouvy, tak to jsou pouze dokumenty…“ (srov. str. 10 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu). Obviněný dále k dotazu státního zástupce stran úhrady ceny za převod směnky uvedl, že žádné platby neproběhly a že „… to bral jako výhodu, že za ni nemusí zaplatit…“ (srov. str. 13 a str. 14 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu).

Uvedené částky, resp. celková částka ve výši 2 000 000 Kč, tak společnosti KEMPSTAVBY nebyly ze strany společnosti ZONZITA uhrazeny. Součástí spisového materiálu jsou rovněž listiny, jež jsou obsahem spisu vedeného u Krajského soudu v Brně ohledně insolvenčního řízení proti společnosti LIGA, s. r. o., pod sp. zn. KSBR 26 INS 16065/2011. Na č. l. 337 – 339 a 794 – 796 spisu je založena přihláška pohledávky věřitele ZONZITA vůči dlužníkovi LIGA do insolvenčního řízení z vlastní směnky vystavené dlužníkem dne 1.

11. 2010 na řad společnosti BELL-KI Kft na částku 1 208 880 EUR, ve výši 30 763 190,60 Kč, která je podepsaná obviněným Č. Součástí přihlášky je mimo jiné také prohlášení věřitele, že údaje v přihlášce jsou pravdivé. V Seznamu přihlášených pohledávek je i předmětná pohledávka věřitele ZONZITA (srov. č. l. 831 spisu), kterou obviněný O. svým podpisem zcela uznal. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A&CE Consulting, s. r. o. (č. l. 3856 – 3932 spisu), vyplývá, že společnost LIGA vedla účetnictví v letech 2009 – 2011 řádně (srov. str.

9 znaleckého posudku na č. l. 3864 spisu), přesto však nebylo v letech 2010 – 2011 v účetních knihách o závazku vůči společnosti BELL-KI ve výši 1 208 880 EUR nic evidováno (srov. str. 71 znaleckého posudku na č. l. 3926 spisu).

49. Nejvyšší soud dále po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že o fiktivnosti předmětné směnky svědčí mimo právě uvedených listinných důkazů zejména výpověď obviněného J. Č. Z ní sice vyplývá, že jeho primárním cílem nebylo poškodit věřitele společnosti LIGA, ale hlavním motivem jeho jednání bylo, aby zamezil ztrátě svých finančních prostředků vynaložených na rekonstrukci haly, vybudování mrazírny, v objektu patřícímu LIGA v H. Sám obviněný J. Č. doznal, že originál směnky ani její kopii předtím, než ji přihlásil do insolvenčního řízení, vůbec neviděl.

Dále doznal, že s návrhem na uskutečnění transakce se směnkou jej oslovil právě obviněný F. O., se kterým měl blízký vztah, nikoliv obviněný M. E., který přitom v té době měl být jako statutární zástupce KEMPSTAVBY oprávněným držitelem směnky. Obviněný J. Č. se do jednání popsaného ve skutku zapojil právě z toho důvodu, že vše mělo být tak, jak mu to obviněný F. O.l navrhl, výhodné při vyjednávání o ceně odkupu nemovitosti v H. Sám obviněný J. Č. tudíž doznal, že chtěl získat výhodu při získání vlastnictví nemovitosti patřící společnosti LIGA, která byla v insolvenci.

Obviněný J. Č. dále doznal, že ZONZITA za údajný převod oné směnky ve skutečnosti vůbec nic nezaplatila. V pokladně společnosti ZONZITA byla finanční hotovost vykazována pouze účetně, fakticky zde žádné peníze nebyly. V té době ZONZITA částku na úhradu za převod směnky rozhodně neměla. Obviněný rovněž uvedl, že nevěděl nic o tom, odkud se směnka vzala, jak vznikla, vůbec ji neviděl, přesto však pohledávku vzniklou z této směnky přihlásil do insolvenčního řízení, doznal však, že přihlášku této pohledávky podepsal.

Pokud jde o samotný průběh insolvenčního řízení, tak obviněný J. Č. v neprospěch sebe i obviněného F. O. vypověděl, že v této době byl stále v úzkém kontaktu s obviněným F. O. a ten mu určoval, jak má coby věřitel za společnost ZONZITA postupovat. V neprospěch obviněného F. O. obviněný J. Č. potvrdil, že když bylo vedeno insolvenční řízení ve vztahu ke směnce u Vrchního soudu v Olomouci, tak mu obviněný F. O. ukazoval fotku svědka R., aby v případě své svědecké výpovědi mohl potvrdit, že ví, jak svědek R.

vypadá, že s ním osobně jednal v P., žádné takové jednání však ve skutečnosti neproběhlo a pravda byla taková, že obviněný J. Č. se se svědkem R. nikdy nesetkal (blíže srov. str. 3 – 17 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 založeném na č. l. 4949 – 4996 spisu, a str. 5 a 6 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu). Nejvyšší soud uzavírá, že výpověď dovolatele usvědčuje jeho samého ze spáchání skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu a současně je podstatným usvědčujícím důkazem v neprospěch dalších dvou obviněných.

50. Stran fiktivnosti předmětné směnky Nejvyšší soud dále kromě shora citovaných listinných důkazů (srov. bod 48. tohoto usnesení) akcentuje výpověď svědka S. V., jehož výpověď byla v hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 podle § 211 odst. 1 tr. ř. čtena ve vztahu k obviněným J. Č. a M. E. (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu). Svědek v rámci právní pomoci vypověděl, že obviněného M. E. nezná, rovněž tak nezná ani ostatní dva obviněné, svědka R., ani společnosti KEMPSTAVBY, ZONZITA, LIGA, BELL-KI.

Svědek dále uvedl, že podpis na dokumentu (pozn. Nejvyššího soudu jedná se o kvitanci ze dne 26. 10. 2011 založenou na č. l. 112 a 335 spisu) není jeho (blíže srov. protokol o výslechu svědka ze dne 23. 12. 2014 na č. l. 671 – 672 spisu). Ohledně námitky dovolatele O., že soudy nižších stupňů učinily skutkové zjištění v rozporu s výpovědí svědkyně M., které je explicitně uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, že směnka byla uvedena do oběhu v době od října 2011 do 9. 1. 2012, přitom tato svědkyně uvedla, že smlouva spolu se směnkou byly normálně uloženy v šanonech společnosti, kdy k tomuto založení nedošlo po 30.

9. 2011, což má svědčit o tom, že smlouva ani směnka tedy nebyly vytvořeny ex post až v souvislosti s insolvenčním řízením, ale skutečně tehdy, na kdy jsou datovány, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je nedůvodná. Svědkyně E. M. byla v pracovním poměru u společnosti LIGA od listopadu 1996 do 30. 6. 2011. Zde je třeba připomenout, že předmětná směnka je datována ke dni 1. 11. 2010, tedy do doby, v níž byla svědkyně zaměstnankyní společnosti LIGA. Svědkyně však vypověděla: „Co se týče maďarské společnosti BELL-KI, tak vím, že je tam smlouva, u které byla přiložena nějaká směnka, která byla nevyplněná, … u mě byly založeny veškeré hospodářské smlouvy … žádný obchodní vztah jako takový nenastal…“ (v podrobnostech srov. str.

36 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 založeném na č. l. 4949 – 4996 spisu). S ohledem na právě citovanou výpověď svědkyně M. lze uzavřít, že předmětná směnka sice byla v období do 30. 6. 2011, tedy v době do ukončení pracovního poměru svědkyně, v účetnictví společnosti LIGA fyzicky založena, nicméně v nevyplněné formě. Lze tedy uzavřít, že směnka byla datována až ex post v době, kdy již svědkyně nebyla zaměstnankyní společnosti LIGA. S ohledem na uvedené tak lze hodnotit námitku dovolatele jakožto vytrhávání vět z kontextu svědecké výpovědi svědkyně M.

51. Nejvyšší soud dále konstatuje, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, jež byly potvrzeny i soudem odvolacím, stran hodnocení svědeckých výpovědí svědků P. K. a M. P., kteří vypovídali k předmětné směnce „z pohledu zevnitř společnosti KEMPSTAVBY“. M. P. v rámci podaného vysvětlení v přípravném řízení uvedl, že směnku ze dne 1. 11. 2010 na částku 1 208 880 EUR přinesl někdy v listopadu obviněný M. E., aby ji jmenovaný zaúčtoval i s dalšími doklady. P. K. dále uvedl, že požadoval více informací k nákupu směnky, důvod nákupu, plány se směnkou, přičemž dodal: „E.

ještě pravděpodobně nevěděl, za jakou částku ji chce koupit. Jako důvod nákupu uváděl, že chce koupit nějakou nemovitost v H. nebo v K. … Asi za 3 – 4 týdny za mnou M. E. přišel a řekl mi, že celý případ padl a nic se zaúčtovávat nebude…“ (srov. úřední záznam ze dne 6. 5. 2013 na č. l. 649 – 650 p. v. spisu, jež byl podle § 211 odst. 6 tr. ř. čten v rámci hlavního líčení konaného dne 5. 5. 2016, srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení na č. l. 5741 – 5771 spisu). Svědek P. K., jenž byl v předmětné době spolu s obviněným E.

jednatelem společnosti KEMPSTAVBY v rámci své výpovědi uvedl, že společnost LIGA mu nic neříká a předmětnou směnku viděl jen jednou, a to na policii, přičemž obviněný E. se o směnce nezmiňoval. Od obviněného E. slyšel, že by společnost KEMPSTAVBY měla kupovat výhodně nějakou nemovitost v H. Svědek dále uvedl, že v době, kdy ze společnosti KEMPSTAVBY odcházel, společnost neměla na to, aby třeba někde v bance dostala úvěr milion korun, „…firma neměla nějaké extra obraty, nebylo čím ručit, neměli nemovitý majetek…“ (srov. str.

7 – 8 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu).

52. Z výpovědi obviněného M. E., jež byla podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečtena u hlavního líčení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uvedl, že mu telefonoval jemu dříve neznámý muž jménem V., který ho informoval o existenci směnky vystavené obviněným F. O. na firmu BELL-KI Kft. Na další schůzku už V. přivezl kopii směnky a ukazoval mu ji s tím, že by mu směnku mohl prodat zhruba za 2 500 000 Kč. S V. se domluvili na kupní ceně za směnku 1 800 000 Kč s tím, že by svědek V. polovinu přispěl. Obviněný dále uvedl, že společnost KEMPSTAVBY prostřednictvím obviněného E. zaplatila zástupci společnosti BELL-KI, zřejmě svědku R., částku 1 800 000 Kč dohromady se svědkem V., s tím, že předání částky 900 000 Kč za společnost KEMSPTAVBY proběhlo v O., přičemž tyto peníze získal ze soukromých zdrojů, které odmítl upřesnit. V účetnictví společnosti KEMPSTAVBY však úhrada poloviny kupní ceny směnky a ani půjčka od svědka S. V. na zbývající polovinu kupní ceny směnky zavedena není. Obviněný dále uvedl, že směnku podepsal a napsal na ni text v dolní polovině. Obviněný dále vypověděl, že příjem peněz od společnosti ZONZITA za prodej směnky není v účetnictví rovněž uveden, a to z toho důvodu, že v účetnictví není veden ani nákup směnky. Při převodu směnky na společnost ZONZITA byli přítomni obvinění J. Č. a M. E. a svědek V. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výpověď obviněného E. je nevěrohodná, neboť byla jednoznačně vyvrácena právě citovanými svědeckými výpověďmi svědků V., P. a K., výpovědí spoluobviněného Č., ale i listinnými důkazy.

53. Nejvyšší soud dále konstatuje, že na závěru o fiktivnosti předmětné směnky nic nemění ani svědecká výpověď P. H., z níž pro posouzení právě projednávané trestné činnosti nic podstatného nevyplynulo. Ostatně k témuž závěru správně dospěly i oba soudy nižších stupňů (srov. str. 23 – 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 26 – 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Výpověď svědka však zčásti usvědčuje obviněného F. O. a svědčí o účelovosti jeho výpovědi. Svědek totiž mimo jiné vypověděl, že „… řekl O., že by bylo dobré, kdyby nějak kontaktoval toho maďarského jednatele a získal od něj potvrzení o tom, že směnku podepsal. O. mi řekl, že má kontakt na nějakého toho tlumočníka, který tehdy tlumočil tomu Maďarovi…“ (srov. str. 18 – 27 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu) Obviněný totiž výslovně v rámci výslechu v přípravném řízení uvedl, že kontakt na zprostředkovatele společnosti BELL-KI nemá (srov. str. 6 protokolu o výslechu obviněného ze dne 12. 3. 2014 na č. l. 50 – 53 spisu).

54. K námitce dovolatele O., že z výslechu svědka H. vyplývá, že nepopření pohledávky z jeho strany nebylo činěno s úmyslem spáchat trestný čin, Nejvyšší soud podotýká, že takový závěr nelze učinit. Ostatně svědek podrobně uvedl průběh jednání s obviněným ohledně předmětné směnky a insolvenčního řízení, kdy opakovaně uváděl, že by protestace indosované směnky byla bezúspěšná, nicméně mohla by vést ke zmaření účelu reorganizace společnosti LIGA (v podrobnostech srov. str. 18 – 27 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21.

a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu). V průběhu trestního řízení bylo nepochybně prokázáno, že se obviněný žalovaného skutku dopustil s úmyslem zajistit výhodu společnosti ZONZITA v insolvenčním řízení vedeném proti společnosti LIGA, jejímž jednatelem v předmětné době byl, přičemž zmaření reorganizace by tuto výhodu znemožnilo. Pro úplnost pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v této souvislosti nelze opomenout další skutečnosti, vyplývající z výpovědi obviněného J. Č. který u hlavního líčení uvedl, že na chodu a podnikání společnosti ZONZITA se ve skutečnosti podíleli obviněný F.

O. a jeho syn svědek D. O., kteří dokonce předávali většinu účetních dokladů účetnímu společnosti ZONZITA (srov. str. 11 – 13 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 21. a 22. 1. 2016 na č. l. 4949 – 4996 spisu). Z přílohy k účetní závěrce společnosti ZONZITA za rok 2013 (srov. č. l. 205 a 306 spisu) vyplývá, že v daném období jako jediný akcionář měla figurovat svědkyně R. M. Ta ve své svědecké výpovědi připustila, že jakýmsi způsobem sice ve společnosti ZONZITA figurovala, nicméně akcie společnosti od obviněného Č.

nikdy nekoupila. Do celé záležitosti se zapojila na žádost svého druha T. M., ten ji seznámil s Č., který začínal s výrobou salámů, a bylo by tedy dobré se do toho zapojit s tím, že by akcie byly napsány na svědkyni. Společnost se jmenovala ZONZITA. Ona sama ničemu však nerozuměla, druhovi důvěřovala. Šla s oběma k notáři, kde něco podepsala, akcie na ni byly napsány. Nic však reálně nekupovala, nic za to nikomu neplatila. Akcie ani nikdy neměla v ruce, byly pouze zapsány na její jméno. Není jí známo nic o tom, že by akcie na někoho převedla.

Svědka D. O. nezná, pouze její druh jí dal podepsat výzvu (č. l. 621 spisu). K dotazu, proč v dopise uvádí, že akcie předala J. Č., svědkyně uvedla, že měla za to, že se jedná o schůzku u notáře. Svědkyně dále vypověděla, že neví nic o tom, že by společnosti ZONZITA byla v insolvenčním řízení vyplacena částka 1 mil. Kč, že by společnost koupila od společnosti LIGA, tato společnost jí nic neříká. Ona se o věc dále nezajímá (v podrobnostech srov. str. 1 – 4 protokolu o výsleších svědků sepsaný mimo hlavní líčení dne 31.

3. 2016 založený na č. l. 5680 – 5685 spisu). Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti ZONZITA, a. s., v likvidaci (č. l. 5737 spisu), se podává, že jediným akcionářem společnosti ZONZITA je od 11. 11. 2014 svědek D. O., tedy syn obžalovaného F. O.

Nejvyšší soud uzavírá, že tato skutečná provázanost mezi společnostmi LIGA a ZONZITA zcela odpovídá logice celého skutkového děje, když na základě přihlášky fiktivní pohledávky ve výši přes 30 000 000 Kč byla při reorganizaci společnosti LIGA na účet společnosti ZONZITA, jehož disponentem v té době byl svědek D. O., dne 3. 6. 2015 připsána částka ve výši 1 076 708,82 Kč.

55. S ohledem na právě uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud nalézací i soud odvolací nijak nepochybily, když při hodnocení důkazů upřednostnily svědecké výpovědi svědků zejména T. R., dále T. P., D. A. a Z. Č., E. M., M. P. a S. V., a rovněž tak výpověď obviněného J. Č., které považují za usvědčující. Rovněž oba soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, proč považují svědecké výpovědi svědků R. J. a A. V. za nevěrohodné (srov. str. 18 a 22 – 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 26 – 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V žádném případě nelze hovořit o jakékoli svévoli při procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů, naopak šlo o postup plně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Pro úplnost pak lze uvést, že oba soudy nižších stupňů měly ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. dostatečný podklad pro závěr o fiktivnosti jak kupní smlouvy na dodávky vepřových půlek, tak i předmětné směnky.

56. Nejvyšší soud na základě shora citovaných důkazů má za jednoznačně prokázané, že obviněný F. O. fiktivně podepsal předmětnou kupní smlouvu na dodávky vepřových půlek a směnku, přičemž svědek T. R. v celé kauze figuroval jako dodatečně nastrčená osoba, jako tzv. „bílý kůň“, a následně s ostatními dvěma spoluobviněnými činili další navazující právní úkony, na jejichž základě došlo k fiktivnímu indosování předmětné směnky, která však nebyla vystavena jako skutečný cenný papír a neměla reálně souvislost s žádným skutečně sjednaným obchodem, a přihlášení fiktivní pohledávky do insolvenčního řízení proti společnosti LIGA v důsledku čehož následně došlo v rámci insolvenčního řízení k vyplacení částky ve výši 1 076 708,82 Kč společnosti ZONZITA.

Společnost KEMPSTAVBY přitom v celé záležitosti s předmětnou směnkou figurovala toliko fiktivně za účelem vytvoření rubopisu a podpory celé legendy o převodu směnky, přičemž fiktivní indosování směnky na společnost KEMPSTAVBY mělo zajistit její uplatnění v insolvenčním řízení proti společnosti LIGA a znesnadnit jejím skutečným věřitelům obranu proti této směnce. Lze se rovněž ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že vzhledem k obsahu obhajoby obviněného F. O., že se mělo jednat o směnku na základě obchodního vztahu s Maďarskem s firmou BELL-KI Kft., který byl údajně původně dojednán, vzhledem k tomu, že stejnou legendou o údajném obchodním případu s firmou BELL-KI Kft.

se hájí i obviněný M. E., je zřejmé, že celý skutek musel proběhnout právě z iniciativy obviněného F. O. coby jednatele společnosti LIGA a otce svědka D. O., který je od 11. 11. 2014 jediným akcionářem společnosti ZONZITA, jíž byla v rámci insolvenčního řízení na základě shora popsaného jednání všech obviněných vyplacena částka ve výši 1 076 708,82 Kč. Verze prezentovaná zejména obviněným F. O. je tak s ohledem na právě uvedené prokázané skutečnosti zcela nevěrohodná. Verze fiktivní pohledávky je naopak zcela logická a zapadající do prokázaných skutečností, tedy že obvinění F.

O. a M. E. uvedli do oběhu fiktivní směnku, obviněný J. Č. tuto fiktivní směnku nechal přepsat na společnost ZONZITA, jejímž byl v té době statutárním zástupcem, na základě této fiktivní směnky obviněný J. Č. podepsal přihlášku takovéto nepravdivé smyšlené pohledávky do insolvenčního řízení a tuto přihlášku podal u Krajského soudu v Brně, přičemž cílem společného jednání všech tří obviněných bylo v rámci insolvenčního řízení neoprávněně získat finanční prostředky na úkor věřitelů společnosti LIGA.

S ohledem na všechny výše citované důkazy nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že fiktivnost předmětných právních úkonů nebyla provedeným dokazování prokázána, když podle názoru Nejvyššího soudy byla provedenými a oběma soudy náležitě zhodnocenými důkazy tato jejich obhajoba přesvědčivě vyvrácena.